Dune II: Battle for Arrakis

Když už jsem se pustil do zásadních pilířů kategorie RTS, na Dunu nemůžu zapomenout. Nejen že tu byla dřív než WARCRAFT (ne sice pro mne, ale ano, byla), navíc ve své době znamenala docela výzvu, kterou jen tak nějaký zelenáč nepokořil.

Byly to doby, kdy samostatné posílání jednotlivých jednotek nebylo ničím nemyslitelným. Nad tímto herním nepohodlím se nikdo nepozastavoval, protože takto to bylo dáno. S postupujícím časem, kdy se vynořovaly další a další klony RTS systému, docházelo pochopitelně k zlepšování a právě až v jejich světle byla znovuhratelnost Duny nebo WARCRAFTu obtížnější, nebyla ale vyloučena (naposledy jsem DUNE II dohrál někdy před jejím remakem, DUNE 2000).

S úsměvem na rtech si vzpomenu, jak se na mapě poprvé objevili Fremeni, které jsem ve své nepoučené naivitě považoval prostě a jednoduše za “free“ jednotky. Při oné dětské bezelstnosti (a chabé znalosti angličtiny) mi jaksi nedocházelo, že tam potom jedno “e“ chybí :-) Časem jsem se dostal k nesmrtelné knize Franka Herberta, která se tak zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy vůbec, a od té doby oplývá má tvář vědoucím pohledem pokaždé, když si na Fremeny vzpomenu :-)

Ke hře jsem se dostal v období hladu, který mne přepadl po několikerém pokoření kampaní WARCRAFTu a rozhodně jsem nelitoval. Do hry se člověk velmi rychle dostal, lehce přeorientoval své vnímání RTS z fantasy na sci-fi a v závěrečných fázích vzýval božstva pro jejich mrzkou nízkost, že vás tuto hru nenechají dohrát – útoky protivníka byly v posledních levelech na hranici únosnosti. S přibývajícími hráčskými zkušenostmi jsem se nakonec dopracoval k spolehlivé taktice (co si tak vzpomenu, bylo klíčové množství kombajnů na koření a vhodné stavění obraných věží), pocitu, který mne zavalil po prvním úspěšném dohrání se ale i s ohledem k dnešním dnům dá málo co přirovnat.

Pokud jsem WARCRAFT počastoval čestnou “stovkou“, u DUNE II to nemůže být jinak. To by pak ty pilíře házely šikminu a jak je taková nerovnost zrádná by své nejlíp pověděl CML (Centrální Mozek Lidstva) a to si nevezmu na svědomí :-)

Po letech naprosté ignorace moderního 3D žánru RTS jsem se rozhodl spravit si chuť návratem ke kořenům těchto her. Volba byla jasná, co jiného zvolit než samotného zakladatele žánru tedy Dune 2. Na hraní této klasiky před cca 17 lety mám ty nejhezčí vzpomínky, byla to první hra, která mě natolik vtáhla do herního zápalu, že jsem vynechal i do té doby pravidelnou spánkovou periodu.
Před vlastním znovu rozehraním této legendy jsem se trochu obával, jak se poperu s kostnatým ovládáním, které je u této perly často v diskuzích propíráno. Musím hned vzápětí dotad, že ovládání není takovým peklem jak je často označováno. Na označování celých skupin jednotek můžeme sice zapomenout, ale vadí to opravdu tolik? Ne! Tato hra se nehraje bezduchým způsobem dnešních 3D rychlokvašek, ve stylu vše co mám poslat na jedno místo, tam zahájit bezhlavý útok a čekat jak to dopadne. V Dune 2 se vyplatí vést útok pomalu a s rozvahou, jednotky si chránit a hýčkat. Například dalekonosné Launchery krýt při odstřelování protivníka ničivou obrannou linií Siege tanků. Hra mě i po tolika letech od svého vzniku dokázala svou excelentní hratelností motivovat k hraní a dohraní. Navíc jsem hru dohrál s pocitem, že tehdejší tvůrci vyrobily výbornou nadčasovou hru, která má i dnes co nabídnout. Po grafické stránce není hře co vytknout, nádherná 2D grafika ručně vykreslená do nejmenších detailů. Zvuky a hudba jsou i z dnešního pohledu na velmi vysoké úrovni, to jen potvrzuje jak skvělou práci tvůrci ve své době odvedli. Atmosféra bojů je vynikající a hratelnost ve srovnání s dnešními RTS nevídaná, většinou si vyberu jen jednu jedinou stranu, za kterou hru hraji, u Duny 2 jsem však hrál za všechny rody.

Vzdávám holt pramáti všech RTS a dávám absolutní 100% hodnocení.

Dune 2 u mě boduje z mnoha důvodů. Zaprvé je to klasika, kterou znám skoro celý život. Což znamená, že jsem si jí nahrál desítky, skoro stovky hodin a stále je hratelná. I dnes, i v roce 2011 mě baví jí hrát. Kolika jiným se toto podaří ? Mnoha ne.

Ovšem, dnes se dělají úplně jiné hry kde je mnoho věcí "lepších". Například grafika. Dnes jsou samozřejmě hry graficky kvalitnější, propracovanější, s více stíny (Duna neměla žádné, kromě zafixovaných) a bez ostrých hran. Jenže není tak kouzelná. Tato hra dokázala redefinovat vzhled strategií, dát jim nový rozměr. Co mi ale přijde nejdůležitější je, že atmosféra pouštní Duny funguje. Spolu s hudbou a zvuky mám pocit prašného, krutého světa, který je (až na malé oázy zeleně) pustý. Svět, kde jediná důležitá věc je koření. A zničení tohol, kdo vám ho chce sebrat.

Dunu jsem četl až hodně pozdě. Pamatuji však, že to byla jedna z prvních sci-fi, co jsem četl. Inu, narozen 1989, ke hrám se člověk dostane dřív, než ke čtení, už jenom proto, že naučit se čtení před pátým rokem života je téměř nemožné. Dunu jedničku jsem četl až někdy ke konci 90. let, ale nadchla mě převelice. Později, tedy 2003-2008, jsem si přečetl i ostatních 5 dílů od Franka, i těch nějakých 7 knih od Briana. Mezitím vznikla Duna 2000 i Emperor, ale Duna 2 byla pořád jen "Ta jedna".

Ano, tato hra si ode mě vysloužila 100%, ač tohoto hodnocení moc neužívám. Odlišuji tak jen ty nejlepší hry. Jabův předchozí komentář byl samozřejmě jen provokativní (nebo flame, nebo troll) reakce. Můj by samozřejmě mohl být brán také, ale nemyslím ho tak. O objektivní kritiku jsem se u Duny chvíli snažil, leč selhal.

Zvuky byly přelomové. Poznal jsem mnoho her z té doby, z časů dřívějších i budoucích, ale zvuky zde nebyly dlouho překonány. "Yes sire", "Affirmative" jsou legendární a zní dost dobře (na to, jak malé ty zvukové soubory jsou). Hudba je ovšem něco geniálního. I ta byla pro mě dlouhou dobu nepřekonatelná, kvalitnější soundtrack měl podle mého až Warcraft 2. Nepřekonala ho Kyrandie 1, ani Xanth, ani Doom (ten možná zvukově - občas). To, co zvukař dokázal se synťáky je snad kouzlení, vyvolává tak živé představy. 31 minut hudby se těžko oposlouchá a tak vydrží dlouho. MIDI stopy se zde dělí na 2 základní druhy - stavěcí a bojové. Pamatuji, jak jsem si je jednou někde stáhl z internetu a pojmenoval tak, jak mi každá zněla - Dusty Theme, Wealthy Ruler, Status Quo, Silent Betrayal, Calm Before the Storm a nebo Resist at All Costs. Jen tak, ze srandy.

Příběhově je hra, poněkud chabá. Neboli - nečekejte přepis románu(ů), zde jde jen o strategii. Ovšem mentatská encyclopediae je velmi podrobně udělaná a i obrázky k ni jsou skvělé. Srovnal bych to asi tak s Civilizací (i když ta to dovedla do extrému - příjemného).

Hratelnostně se Duna stále drží. Nemá extrémně zjednodušené ovládání, jako mnoho nových strategií, ale překvapivě ovládání jednotek po jedné mi nevadí. Po Duně jsem zažil Warcraft jedničky (kde mi ovládání vůbec nesedlo, ač chápu že mnozí ho měli rádi), potom už výše zmíněný Warcraft 2, kde jsem poprvé zažil jak hezké je ovládat 9 jednotek. Stačilo to (mít jich více by už bylo nemotorné) a šlo to. Byl jsem tedy zhýčkaný ovládáním hodně vojáků najednou. Když jsem se však vrátil k Duně 2, vše bylo v pořádku. Nastavíte si nízkou rychlost hry a sice nastává klik-fest, ale jde to. Máte ke každé "unit" bližší vztah, vážíte si každé a stejně je pro mě jediné využití mnoha jednotek najednou pro hromadné útoky (které jsou 1-2x za misi). V boji však hraji na pomalou rychlost a tak je pro mě lepší klikat na každou zvlášť, poslat každou trochu jinam. Jednu na vynořivšího se protivníka, další dvě na rafinerii, jinou přejet troopera...

AI v Duně 2 není dokonalá. Má své chyby a po tolika letech hraní jí dokážu víceméně předvídat. Při prvních hraních bych to ale určitě nedokázal. Není chyba hry, že je tak hratelná, že se dá hrát tak často (a tolik hodin). A proboha, hra je přeci z roku 1992, dělaná na výpočetní schopnosti tehdejších počítačů, nemůžeme čekat moderní AI. Hezky se tu uplatňuje princip - nová mise, prozkoumat okolí základny, rozjet těžení, postavit mnoho rafinérek, přežít počáteční nápor nepřátel, postavit vlastní obranu, vzmoct se na odpor a přejít do protiútoku. A přemoci nepřítele. Největší problém AI vidím v tom, že když počítači zničíte budovu, nepostaví si jí znovu. Ale to mi vadí teď, dřív jsem byl naopak rád, když jsem poslal několik jednotek na sebevražednou misi s cílem zničit konkrétní budovu. Bránit vlastní základnu je též těžké. Nepřítel sice posílá vlnu za vlnou (z této hry toto pořekadlo pochází), ale přeci jen, pořád jsou nebezpeční. Dokud nemám raketometné věže, ubránit bázi může být peklo. A i ty věže žerou dost energie, takže musíte mít elektrárny a na ty je třeba zas místo a kredity.

Samozřejmě, občas nastanou komické situace. Když nepochopíte systém vykládání jednotek (směr hodinových ručiček, poté carriery), občas vám to vyloží jednotku na hluchém místě uprostřed báze. Je to čistě čtvercová hra, kde se jednotka může pohybovat v osmi směrech. V takovém případě tedy je jednotka zablokovaná. Většinou se takovým místům vyhýbám, dělám průchody a nebo na jejich místo stavím levné zdi. Existuje též bug s Space Portem, kde si sice objednáte jednotky, ale nic nepřijde. Hlavně když máte moc jednotek. Také horní limit na počet jednotek (nedá se nic dělat a musíte začít posílat nepotřebné pěšáky na smrt) a kreditů (tady stačí postavit sila) zamrzí. Občas naváděcí systém Harvestrů je totálně na prd a blbě čumí u rafinérek, místo aby se vrátily tam, kde těžily předtím (jen proto, že na tom místě už je vše vytěženo a nálož koření je o dvě políčka dál).
===>Nic z toho však už nevnímám, protože jsem se dávno naučil s tím počítat, předcházet, nebo rychle opravit. Jde to lehce.

Samostatná kapitola jsou červi. Ani po všech těch letech jsem přesně nepochopil jejich strategii. Do jisté míry ano, ale pořád jsou pro mne nevyzpytatelní. Občas je to docela peklo - Harvestr vyjede, těží, červ ho uslyší a míří k němu, v tu chvíli zpomalím hru a snažím se do něj šít vším arzenálem co mám po ruce. Jednotky jsem předtím předvídavě rozestavěl na klíčová místa a mezitím je už skoro u těžebního stroje, který se zoufale snaží ujet na pevné podloží. Tentokrát se mu to povedlo, příště třeba štěstí mít nebude. Nejenom, že přijdu o stroj za 400 kreditů, nový nedostanu a tak je rafinérka prázdná a jen zabírá místo. Tedy pokud nemám Heavy Factory. Naštěstí později jsou jednotky silné tak, že je červ rychle zlikvidován. Stačí, aby mu zdraví kleslo na půlku a on zmizíPozději ve hře jsou mapy tak velké, že nahánět červa může být občas problém. Navíc má ve zvyku prchat k nepříteli. Toho většinou nechává na pokoji, ale stane se též, že mu sní jednotky. Kdy to dělá a kdy ne netuším. Je s ním zkrátka sranda.

Obtížnost hraní bych viděl takto: Nejlehčí jsou Harkonnené (protože od zhruba osmé mise můžou mít Death Hand, kterou zničí úplně vše na jakémkoliv místě mapy, jakkoliv dobře je bráněné. je to trochu nevyvážené, ono vlastně stačí postavit si 10 paláců - když je na ně místo - a postupně střílet. to je však braní hry do extrémů, v každé hře se dá podobně exploitovat nějaký nedodělek, bug, či chyba. a ještě důležitější je, že když jste Harkonnen, nikdo nepoužije Death Hand proti vám, jako když hrajete za Atreidy), potom Atreidové (mí oblíbenci) a nakonec asi Ordosové. Rád ve hrách hraji za dobro a Atreidové mi přijdou jako šlechetný, spravedlivý (a blabla dál) národ. Stejně tak v KOTORech i Falloutech jsem hrál za ty "hodné", i když to často znamenalo problémy, méně peněz a opatrnější přístup. Samozřejmě, v životě se tak naivně nechovám, ale je hezké mít ideály a snažit se podle nich trochu žít. Ty pro mě symbolizují Atreidové (i když dřív, v době Křižáckých válek proti strojům to bylo spíš naopak).

Hra se stále neomrzela. Málokterá toto dokáže (překvapivě právě mnoho starých her - Wolf, Civilizace, nové přijdou časem). Jak jsem řekl, dílem nostalgie, dílem kvalita hry, která zahrnuje i znovuhratelnost (jasně, už jsem to mnohokrát hrál, ale baví mě to hrát znovu). To je u her důležitá vlastnost. Některé si zahrajete a znovu si je nahrát nechcete.

To, že lidé Dune dávají tolik 100% hodnocení není jejich chyba. Je to kombinace vlastností, které Dunu dělají tak zajímavou. Je snad moje chyba, že se snažím dát méně, ale nejde to, kvůli tomu jaká hra je ? Nene, Duna 2 mi z toho vychází jako vítěz. Myslím, že hlupák bych byl, kdybych schválně dal nízko hodnocení (na just) abych hře ublížil, zapomínajíc na to jaká hra je. Nene, 100% je relevantní. Jedno internetové přísloví říká "haters gonna hate" a zde se hodí. Ten kdo si rýpnout a provokovat chce tak udělá a nic ho nepřesvědčí. Opravdu nic, protože tito lidé takoví jsou. Nenechte si tedy zkazit zážitky i nové zkušenosti na tuto starou hru. Nestojí to za to.

P.S Teď po napsání jsem si našel starou recenzi v Excaliburu 17 a pod ní se psalo: "Jestli kvůli ničemu, tak kvůli této hře si pořiďte Sound Blaster". Ano, naprostý souhlas ANDREWe, i když s hodnocením 83% nesouhlasím.

Jojo, tohle je stará klasika. Kdysi jsem to pařil na mém prvním PC (386DX). Jenom škoda, že jsem neměl pořádnou zvukovku a musel jsem si užívat "beepání" PC speakeru. Hra, která položila základy všech dalších RTS (aspoň se to o ní říká), na tehdejší dobu to bylo něco úžasného, animované filmečky před misí, tři strany na výběr, i když hratelnost byla za každou +/- stejná. Dojel jsem to za všechny strany.

Dneska už by asi moc lidí neoslnila, hlavně pro to několikrát zmíněné otravné ovládání, které neumožňovalo vybrat najednou více jednotek a i proto. Ale vzpomínky zůstaly pěkné :)

Dune 2 je první RTS strategií, která určovala směr těm dalším, které následovaly. Je to taková matka všech nynějších Real Time Strategií. Hrával jsem ji dost často a hrávám ji i teď. Nyní snad po padesáté se chystám k udolání všech misí se všemi rody. Začínám hru s oblíbenými Harkonneny. Ti jsou úhlavními nepříteli rodu Atreidů (ve hře modří) a mirumilového rodu Ordosů (zelení). Harkonneni jsou krvelační bojovníci a válečníci každým coulem. Přejděme však ale k příběhu Dune 2.

V hlubokém vesmíru se nachází blahodárná planeta. Zjevně opuštěná bez známek většího života. Jenže na povrchu planety je koření, které je velmi cenné. Kdo z rodů dokáže ovládnout tuto planetu, nesoucí název Arakkis, jež je známá jako Dune, stane se tím nejmocnějším rodem v galaxii.
A tak není divu, že se všechny nejmocnější rody Atreides, Harkonnen a Ordos vydávají na tuto planetu těžit koření (Melange) a získat co největší díl (obdsadit ji celou) pro sebe. Na začátku jsem zmínil rod krvelačných Harkonnenů. Jejich protivníci Atreidové, jsou naopak těmi, kteří se snaží ctít zákon, pravidla a udržují všeobecné zásady slušnosti a spravedlnosti. Ordosové jsou rodem, který vlastně vznikl díky hře. V knižní předloze ani filmu se nevyskytují. Jsou rodem nesmírně mírumilovným a intelektuálním. Dokáží skvěle směňovat a díky své prozíravosti se tak v boji setkáte, že jejich jednotky jsou co se nákupních nákladů týká velmi nízké oproti Harkonnenům. Všechny tyto rody mají svá specifika. Své technologie. Svoji typickou armádu a pouze své originální jednotky.

Hra má líbivou grafiku i dnes. Všemožné obrázky jednotek při nakupování, detailní informace o ceně a popis jednotek i budov v Mentatu dokresluje hru naprosto dokonale. Animace jednotek, které stojí a sem tam se přetočí, tuhle otočí dělo jiným směrem. Je to mini detail ale naprosto dostačující. Zvuky i hudba jsou pro mě geniální. Tedy alespoň ta hudba ano. Moc se mi líbí a do hry se hodí. Když si v klídku na začátku mise těžím a courám po okolí, hraje relativně klidná hudba. Ale jakmile se ze tmy vynoří nepřítel, tak se změní a zvýší tempo. Což dodává na atmosféře, kdy kurzorem pobíhám po mapě jak splašenej se snažím vytvořit a poslat jednotky do obrany základny zatímco se na mě řítí vlna jednotek ze severu. Po udolání a ubránění se zase hudba přepne na jinou pomalejší. Prostě mě se moc líbí. O Duně by se dalo napsat strašně moc sáhodlouhých článků. Od detailního pohledu na jednotky, výhody rodů, způsobu hraní. Je toho opravdu dost.

Hře dnes dost často vytýkají způsob ovládání. Ti, kteří skousnou grafiku tak už své vylámané zuby šetří a ovládání je odpudí. Častým problémem je označování jednotek po jedné. Což dnes není, když se rovnou označí skupinka. Jenže vážení a milí. Radost z Duny tkví také v klávesových zkratkách. Pozor na to. Naprosto se díky nim celé ovládání zjednoduší. Kupříkladu označte jednotku a klávesové zkratky příkazu A je pro attack, M pro move, R pro return, D pro destruction, B pro build, P pro place it a snad i více. Hodně to hru urychlí a zjednoduší. Pro bohyb kurzorem na mapě si nevolte najetím myšáka ke kraji obrazovky. Já používám pro malý posun mapy kurzorové šipky. A pro pohyb po mapě větších dálek používám mapku-radar pomocí kurzoru. Zkuste pokud tento způsob neznáte. A doufám, že se Vám hra Dune 2 odmění skvělými herními momenty a zážitky.