Doom ve středověkém fantasy hávu, tak to byla kdysi voda na můj mlýn. Přes původní shareware a jiné nechutně osekané verze jsem se časem, neznámo jak, propracoval až ke konečné edici o všech pěti epizodách pod názvem "Shadow of the Serpent Riders". Po mnoha letech jsem se tedy konečně dobelhal k možnosti dokončit první Heretic zcela kompletně. Co si pamatuji, nakonec mi to netrvalo více než dva dny pohodového střílení.

To prostředí a ozvučení mě svého času bralo a děsilo mnohem více než oba dva díly Doomu dohromady. A to už pak vůbec nemluvím o přímo-nepřímém pokračování HeXen: Beyond Heretic. Zábava společně s nadšením se stupňovala každým dalším odehraným levelem a nově nalezenou zbraní. Nejvíce si ale stejně vybavuji základní hůlku nebo kuši se zelenými projektily. Nepřátelské jednotky mě řádně děsily a někdy i možná jenom tím, že jsem je kvůli stařičké kostičkované grafice spatřil až na poslední chvíli. To vše se ale někdy ke konci čtvrté epizody změnilo a hra mě v tu chvíli začínala malinko nudit. Důvod byl jednoduchý, veškeré protivníky a zbraně už člověk znal a hra tím pádem již, krom dalších a dalších bludišťátek, nepřinášela nic nového.

Level design mi celkem seděl, s procházením jednotlivých lokací jsem moc problémů neměl, akorát sem tam došlo k párminutovému záseku kvůli fikaně schovanému klíči nebo páce. Velkým plusem budiž něco jako inventář, ve kterém ale stejně jako dítě beztak nikdo neuměl listovat (já tedy určitě ně) a s tím související pomocné předměty. Lahvičky se zdravím mi určitě více než několikrát zachránily život.

Druhý díl, který vyšel až o čtyři roky později, mi tenkrát díky svému 3rd person pohledu už tolik nesedl, ale své kvality dozajista měl. Ty jsem ocenil až mnohem později a v budoucnu popíši v samostatném komentáři. Jednička si ode mě vysloužila pěkných 75%. (cca 85 kdysi, cca 65 dnes = průměr 75).