Nesmírně intenzivní zážitek plný strachu, lekaček a husí kůže. Tak bych charakterizoval psycho zážitek jménem Outlast. A že se bylo čeho bát.

Jako investigativní reportér se hráč ocitne na příjezdové cestě k ústavu pro duševně choré v Mount Massive. Už první chvíle dávají tušit, že tam něco nebude v pořádku...a vyšetřování těchto událostí dalších několik hodin by skutečnému investigativnímu novináři přivodilo minimálně šest infarktů, několik smrtelných krvácení, polámaná žebra, stošestatřicetkrát povolené svěrače a různá zranění neslučující se se životem. Příběh jako takový je sice klišé nejvyššího kalibru (ústavů už tu byly mraky), ale styl, kterým je celý příběh podán, je na tak vysoké úrovni, že veškeré výtky zmizí během prvních patnácti minut. Samozřejmě, že jsem si všimnul několika nelogičností, ale o těch se rozepíšu až na závěr, jak mám ve zvyku. Kromě toho jsem byl tak pohlcen atmosférou, že jsem nad nimi ani nestihl nějak hlouběji přemýšlet.

Grafické provedení je perfektní. Přestože jsem hrál na nejmenší detaily, veškeré prostory působily plně, modely zdařile a blázni...bláznivě. Prostředí ústavu je snad až děsivě skutečné. Zážitku pomáhá to, že při pohledu dolů lze vidět zbytek těla hlavního protagonisty a i při různých činnostech se často ukazují jeho ruce a nohy. Velmi se mi líbilo, že se při vyklánění ze dveří vystrašeně chytá futer a při skrčení se pro jistotu dlaní dotýká země.

Pokud u jiných her nemá cenu řešit zvukovou stránku, pak je to zrovna zde povinností. Tvůrci si dali záležet na děsivých zvucích a melodiích. Pokud má protagonista pod nohama sklo, lze slyšet charakteristické skřípění. Prochází-li se po dřevěné podlaze, je slyšet vrzání a šlápne-li do kaluže, ozve se mokré zaplácání. Zde se tvůrci vyřádili jak hurikán Katrina, protože zvuky tu vydává snad úplně všechno. Doprovodná muzika je kapitola sama pro sebe. Tak děsivé skladby jsem již dlouho neslyšel...to si musí každý zažít. Děsivé ženské chorály, rozladěné housle...bleh. Ještě teď mi z toho hnědnou spodky. Jediné, co mě pořádně vytáčelo, bylo, že po vypnutí jakéhokoliv herního menu, způsobujícího pauzu hry, se ozve jeden debilní zvuk, který má prvoplánově za úkol uvést hráče do stejně hnědého stavu, v jakém byl před jeho zapnutím.

A jde se na herní mechaniky. Naprosto perfektní a pohlcující shledávám implementaci kamery, jakožto prostředku pro vidění ve tmě a přibližování. A protože je protagonista investigativní novinář, udělá si poznámku, pakliže je na kameru zachycen nějaký zásadní záběr. I graficky je prostředí kamery ztvárněno víceméně realisticky, a pokud jde o režim nočního vidění, nejvíce ze všeho svým zrněním a feelingem připomíná záběry z filmu REC, což není ani trochu na škodu. Noční režim však vyčerpává baterky kamery, které je nutno doplňovat, a které jsou ve hře přítomny jen poskrovnu. To ještě umocňuje strach, protože je potřeba kontrolovat stav baterií - bez baterií není noční režim a bez nočního režimu není vidět.

Součástí hororové hry, kde není možno používat zbraně, je samozřejmě snaha o stealth. Stealth v podobě schování se pod postel nebo zavření se do skříně. Tenhle prvek je tu od začátku do konce, takže snad ani nemá smysl jej nějak sáhodlouze rozebírat -> Je to velký a bručí to? Schovej se. Je to malý a vzteklý? Utíkej a schovej se.

A teď věci, které mě iritovaly. Není jich moc a většina se ztratila v návalu adrenalinu, ale jednou z nich je příběhová nelogičnost, kterou lze odhalit už v prvních patnácti minutách hry - proč sakra investigativní reportér, který chce vyhrabat špínu na jeden cvokhaus, po natočení několika rozsekaných těl nezdrhne, jak nejrychleji může stejnou cestou, kterou přišel, ale naopak dále pokračuje do hlubin ústavu?. Další věcí je berlička, kterou v příběhu tvůrci použili - pokud je to možné, stane se totiž hlavní postavě každá možná nepříjemnost, kterou si lze představit. Pád kamery a nutnost jejího navrácení bych ještě bral, ale cesty typu třetí patro->sklep->čtvrté patro->první patro->třetí patro už ve mně po čase vzbuzovaly odpor. Tu se pokazí generátor, tu je potřeba promluvit si s někým, kdo konstantně stoupá o patro výš, než se zrovna hráč nachází atd. . Poslední věcí je předvídatelnost určitých pasáží - opakuje se situace, že někdo hodně zlý chce pozřít vaše doplňte-libovolný-párový-orgán a proto náááhodou pendluje zrovna tam, kudy je potřeba projít. Možná mě ještě trochu zklamal konec, který nepůsobil jako důstojné završení všeho, čím si můj novinář prošel. Ale to už je tak všechno.

Zažil jsem několik technických potíží s grafickou kartou, ale pokud odečtu tenhle problém, způsobený mým hardwarem, nemohu si stěžovat a jistě musím prohlásit Outlast za prvotřídní horor. Atmosféra tu hraje prim, strach je tu všudypřítomný a kamera je návykový prvek. Hra sice trvá zhruba 10 hodin, ale v tomto případě si nelze stěžovat. Díky tomu má totiž spád a...upřímně bych se dalších deset hodin bát snad ani nechtěl :))