Dávno před tím než HBO začalo natáčet seriálovou verzi Písně ledu a ohně, existoval v herním světě skvělý zástupce žánru "temné fantasy". Zaklínač jednička je skvělá hra, která je zároveň pokračováním a zároveň remixem Sapkowského knížek (efektivně recyklovala příběhové linky z povídek i ze série). CD Projektu se podařilo z Geralta udělat populárního RPG hrdinu a oslnit mezinárodní publikum fantasy světem, který si s ničím nebere servítky a působí stejně drsně, temně a sobecky jako realita. To je možná trochu nesmyslné přirovnání, protože realita je přesně taková podle jakého žánru se ji zrovna rozhodnete prožívat, každopádně Sapkowského svět představuje to pesimističtější vnímání lidstva, které je zrovna v kurzu a v němž se každý stará jen "o sebe a své bezprostřední okolí".

Geralt je předem daná postava, takže vaše hraní na hrdinu ve hře spočívá ve ztělesnění životem ošlehaného, své strasti zarputile snášejícího a cizí problémy nevysvětlitelně stále řešícího vědmáka - možnosti úpravy herní postavy jsou tedy limitovány pouze co do jeho přístupu ke svému osudu; hrdinu podle svého gusta z něj neuděláte, ale to hře jen pomáhá k ucelenějšímu a působivějšímu příběhu. Zaklínač si zakládá na složitých morálních rozhodnutích, která mají svoji dohru v budoucnosti - ne vždy je to s tou závažností rozhodnutí tak horké a ne vždy ty dohry něco významně mění, nicméně několikrát se ve hře setkáte se situací, kdy musíte řádně popřemýšlet, jak dál postupovat, abyste nezradili svoje přesvědčení.

Vývojářům se se Zaklínačem I podařilo mnohé a já si vzpomínám, jak jsem se nemohla dočkat pokračování - pak přišlo a já jsem zjistila, že Zaklínač II je ještě mnohem lepší, než jsem doufala.

Pokrok oproti jedničce je v mechanismu boje: hra nejde zastavit, ale jen zpomalit, takže zpočátku vám to trochu vázne, než se naučíte rychle používat zaklínačská znamení (a než vám dojde, že je dobré používat tlačítko namíření Geralta na jednoho konkrétního protivníka, aby vám neposkakoval všude možně), ale o to plynuleji pak souboje působí. Samotné švihání mečem, krytí a úskoky mi připadaly hodně "realistické" (možná trochu zavádějící pojem v rámci fantasy pc hry) a obzvlášť na vyšší obtížnost není zase taková sranda někoho porazit, o což větší je pak zadostiučinění z toho, že se vám to podaří.

Vedlejší úkoly týkající se vybíjení nestvůr jsou oproti jedničce zpracovány smysluplněji: namísto prostého vybití x počtu potvor musíte zničit jejich hnízda. V Zaklínači II neexistují nesmyslné úkoly typu přines předmět Y z místa A na místo B, získej 50 XP, opakuj - všechno, co děláte, má logiku a význam. Dohry složitých morálních rozhodnutí™ jsou ve dvojce mnohem významnější - celé druhé dějství je jiné podle toho, ke komu se přidáte. Zahrát si hru znovu je pak v podstatě nutností - není to jen trochu jiné, prostě jste s úplně jinou skupinou jinde a řešíte úplně jiné úkoly. Celých těch cca deset hodin. Nevím, jestli se tahle investice CD Projektu vyplatila, každopádně za tenhle extrémní důsledek mého složitého morálního rozhodnutí ve hře mají můj obdiv.

Zaklínače: Vrahy králů jsem naposledy pořádně hrála před rokem, ale postavy si živě pamatuji dodnes. Autoři se vyžívají v odstínech šedi, takže až se budete rozhodovat, zda se přidáte k neoblomnému královskému patriotovi Rochovi nebo nelítostnému elfímu teroristovi Iorvethovi, nebude to vůbec snadné. Mimoto se samozřejmě znovu setkáváte i se starými známými z knížek a navíc všechno nasvědčuje tomu, že ve třetím díle pravděpodobně dojde k uzavření Geraltovy historie i co se týče Yennefer, takže o nostalgii a o navazování na nedokončené linky zaklínačova příběhu není nouze.

Stěžejní příběh Vrahů králů je poměrně komplikovaný - alespoň co se týče množství jmen, stranických příslušností a osobních zájmů jednotlivých aktérů - takže opět mi nezbývá než smeknout před vývojáři, že nepodlehli tendenci v mainstreamu představovat předžvýkaná, lehko stravitelná vyprávění. Hra je graficky nádherná. A na závěr chvály ještě dodám, že "romantické scény" ve Vrazích Králů byly výjimečné tím, že se mi u nich nechtělo umřít ztrapněním jako u jiných mých oblíbených her (Promiň, Dragon Age).

Abych se tady ale jen nerozplývala, zmíním i pár výtek. Lokace ve hře jsou sice krásné, ale občas se v nich problematicky pohybuje. Oproti Zaklínači I zde sice došlo k určitému zlepšení (Geralt se už nemusí pohybovat jen na jedné úrovni, ale může i šplhat nahoru a dolů), ale u několika questů jsem strávila zbytečné minuty marným chozením dokola a hledáním cesty. CD Projekt si také evidentně zakládá na tom, že svoji reputaci neopírá o čím dál bezchybnější politickou korektnost jako Bioware - ba právě naopak. Například: ve městě plném trpaslíků: nula trpaslic (jejich modely by předpokládám nebyly tak atraktivní jako čarodějky a elfky); za druhé viditelná poplatnost klišé bigotního hráče pc her (narážky na homosexualitu mezi ženami jsou časté a na místě, zato jeden jediný muž homosexuál je zároveň nejslizštější postava celé hry...)