SiN: Wages of Sin

Priznám sa hneď na úvod, že z datadisku ku hre, ktorá má veľmi milo prekvapila, som bol spočiatku trocha sklamaný. Po tom, čo predviedol pôvodný titul, som od neho očakával asi priveľmi a úvodné blúdenie kanalizáciou a zabíjanie zmutovaných pavúkov a tiež hľadanie tej zašmejdenej karty asi nebolo presne to, čo som si prial.

Našťastie, po slabšom úvode sa hrateľnosť vrátila takpovediac do starých koľají. Tentokrát s trocha väčším dôrazom na "tiché" misie, čo mi moc nesedelo, takže som každú situáciu riešil tým hlasnejším spôsobom. Od autorov je chválihodné, že spustením alarmu hráča nijak netrestajú, hráč sa iba musí vyporiadať s väčším počtom enemákov.
Ako každý správny datadisk obsahuje hra aj nejakú tú novú zbraň, ktoré tu radšej nebudem menovať, pretože si už presne nepamätám, ktoré boli a neboli v pôvodnom SiNovi.

Graficky je to ten starý dobrý SiN, takže ak sa niekomu páčila/nepáčila vizáž pôvodnej hry, bude/nebude sa mu páčiť aj/ani datadisk.

Celkovo mi prišiel Wages of Sin kvalitatívne o niečo slabší, no na druhej strane nemám tvorcom čo zazlievať, keďže nejde o plnohodnotné pokračovanie, ale ako bolo spomenuté už na začiatku, ide o datadisk.

Tato střílečka těžila z Id Tech 2 enginu, jenž je shodou okolností mým oblíbeným jako Unreal engine, takže level design a kvalita textur byli poměrně kvalitní. Svou přednost Quake 2 engine ukazoval ve Wages of Sin deformací různých objektů. Stačilo rozstřelit knihy na polici, rozmlátit dřevěné bedny s municí, střílet do zdí se stopami po kulkách, proskočit oknem nebo vyzkoušet něco jiného. Zmíněná deformace nejlépe vynikla při soubojích s bossy. Ti byli několikerým zpestřením monotónní a nudné hratelnosti.

Kterou v nadprůměru držela občasná nápaditost herních stylů a úkolů. Kromě běžného hackování počítačů, hledání hesel a přístupových karet, deaktivace střílen nebo zapínání elektrického proudu, bylo vyžadováno splnit i nepovinné úkoly. Například vykrást trezor s penězmi, získat diamant, nezničit cennosti v muzeu, neprozradit se, nebo zachránit všechna rukojmí a odvést je pryč. Tyto úkoly mě, spolu s plížicími pasážemi, dokázaly u hry udržet až do konce. Plížení nebylo sice nijak komplexní, ale stačilo nemít v ruce zbraň a nevyvolat poplach. Tudíž jsem protivníky likvidoval osamocené od ostatních, a fofrem, aby nestačili poplach aktivovat. V opačném případě následoval jejich nepřetržitý roj a přestřelka s nimi. Z osvěžujících prvků potěšila i možnost si zajezdit čtyřkolkou a nepřátele snadno přejíždět.

Klasická řežba kolikrát spočívala v procházení tmavých a nepříliš osvětlených lokací. Na náladě mi rozhodně nepřidalo, že jsem se hned v té první musel brodit kanály a spletí podzemních prostor. Což v kombinaci nedostatku impulsů do baterky, a nabíháním mutantů s pavouky, činilo hru strašidelnou a nepřehlednou. Dále nezábavnost vyplouvala na povrch nemožností používat neustále tytéž zbraně a předměty. Po hráči se tak chtělo ať se dostatečně vyřádí, s tím co momentálně má, infračervené brýle byly proto k dispozici zhruba jen dvakrát. Já tedy dával přednost brokovnici, obouruční pistoli, raketometu a samopalům. Po stránce jednoduchosti hra nevybočovala, přestože mi na začátku učarovala třetí obtížností „HardCorps“. Zákysy mě potkaly jen dvakrát, poprvé ušly mé pozornosti hořlavé sudy nad mřížovým poklopem, a podruhé se mé mozkové závity značně unavily hledáním několika tlačítek. Po jejichž stisknutí se teprve aktivoval skript a šlo zdárně pokračovat dopředu.

Z jednotvárnosti nejvíce vyčníval až samotný závěr. Který přede mne nastrčil tuhé bosse, a ve strhujícím tempu. Tam kde se zdálo, že už bude závěrečné outro, teprve nabíral mission pack obrátek a já tak fascinovaně sledoval dění na monitoru. Tím více, že mě předtím většina hry nudila. Těsně po finálním souboji se přehrálo outro s titulky tvůrců a já v ten moment věděl, že zase tolik špatný tento rozšiřující balík misí nebyl.