Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 70
"Jedinečná hra"
10/10 - Games.cz
"Fascinující, násilné a vtipné"
5/5 - Hrej.cz
"Na téhle hře není takřka nic špatně"
10/10 - Zing.cz
"Bože, to je dlouhý"
7/10 - Bingman

Tento komentář je věnován uživateli Jab, bez jehož podpory bych tento koment nenapsal: Jabe, bez tebe by na DH byla racionalita jen slovem ve slovníku cizích slov.

Pokud si pročtete výše zmíněné recenze, zjistíte, že se v nich často vychvaluje příběh. Musím dát za pravdu, že ten má opravdu zajímavou zápletku a solidní základ pro postavy. Navíc každého zatvrzelého ateistu musí potěšit vyzobrazení Bohů jako sobeckých, mocichtivých parchantů, jak to má taky být. Ale to provedení (čti vyprávění) mi trochu kulhá. Nejenže se hrozně táhne (opravdu bych se nebál hru trochu "prostříhat"), ale zvraty zde mají velmi slabý tah na branku. Moje reakce byla tak maximálně "Aha" a šlo se dál.

Podobný problém mám také s postavami: jak jsem říkal, spousta z nich má solidní základ, hází jim však klacky pod nohy průhledné dialogové možnosti. Vždycky tak nějak z těch nabízených možností tušíte, co si vybrat, aby se stalo, co potřebujete. Nejvíce patrné je to u vašich společníku, kde dosáhnout u všech na konci něčeho jako: "Myslel jsem, že lidem už nemůžu věřit, ty jsi mi však ukázal opak, příteli..." je docela easy business.

Ve hře k tomu není nic památného. Opravdu mi v mysli neutkvěla jediná momentka, zvrat, quest, místo atd. Budu zde možná překvapivě srovnávat s místním otloukánkem Falloutem 3, který, ano, má své mouchy, ale dodnes vzpomínám na quest s ghoulama, kteří chtěli bydlet s ostatními osadníky v jednom hotelu a pak je povraždili, na Vault plný Gary klonů, na misi ve virtuální realitě, na atomovou bombu v Megatonu a její odpálení atd.

K soubojovému systému nemám příliš výtek. Je dostatečně komplexní, avšak při užití trocha toho selského rozumu jednoduchý na pochopení. Nejvíce mi na něm vadí dvojí typ brnění, fyzické a magické v podobě dalších "health barů". Všichni tak mají de facto 3 různé health bary, kde z každého ubíráte nějakou jinou činností a přišlo mi, že je lepší svou partu specializovat na jeden typ útoků (ubíráte tedy jen ze dvou health barů), než mít vyváženou partu 2 mágy a 2 útočníky. Ale zvyknete si. Soubojů však v celé hře nemuselo být tolik. Jak jsem kdysi psal, mám tahovky rád, ale tady bojujete furt s někým. Souboj střídá souboj (jo a střety nejsou zrovna nejkratší) a časem se z toho stane až rutina, protože si uvědomíte, že používáte pořád ty stejné skilly.

Nakonec se dostávám k mé poslední výtce a to k samotnému RP systému. Máte velkou svobodu při vytváření vašeho avatara. Vybíráte nejen skilly a perky, ale také původ, rasu a typ charakteru a díky tomu se vám v dialozích často otevře nějaká nová možnost odpovědi. Většinou se mi však zdálo, že nepřináší nic navíc, tedy že bych se stejného výsledku dobral i bez nich. A třebas takový tag "Barbarian" je úplně na prd, protože jediné co umožňuje, je odpovědět něco na způsob "Budu se koupat v tvé krvi", což bývá v konverzacích zastoupeno i v mírnějších variacích. Stručně řečeno, nikdy jsem neměl pocit, že mi perky a tagy k něčemu jsou, že by hru nějak výrazně ovlivňovaly. Na RPG mi to přijde dost lineární.

Shrnutí:
Přestože jsem to ještě nezmínil, hra mě bavila, ale odvařený z ní nejsem. Prvních 20 hodin jsem byl nadšený, ale hlavně délka, rozvláčnost a množství soubojů mě udolalo a trochu znudilo. Být o polovinu kratší, intenzivnější a kdyby se ze scénáře vyhodilo vše zbytečné, půjdu určitě do zelených čísel. Přiznávám, jsem asi příliš kritický, chtěl jsem však své dojmy konfrontovat s někdy až gloryfikujícími recenzemi a názory a přinést i jiný pohled na hru. Proto jsem se také rozepsal více, než bych býval byl měl v úmyslu. Sorry.
+48 +49 −1
  • PC 100
V místní anketě o nejočekávanější hru roku 2017 jsem měl jasného favorita - Divinity: Original Sin 2 a řekl jsem k němu tohle: "Pokračování nejlepšího RPG roku 2014 asi nebude velká revoluce, bude prostě jen hezčí, větší a propracovanější. A to mi úplně stačí."

A taky že jo. DOS2 je vážně jen hezčí, větší a propracovanější než jednička, ale asi nikdo nečekal, o kolik větší a propracovanější nakonec bude. Lariani si vzali každou připomínku k jedničce k srdci, zavřeli se na dva roky do kanclů a makali jak utržení ze řetězu. Výsledkem je hra, která sklízí ovace ze všech stran, která prodala (na poměry tahových RPG) omračujících 700 tisíc kusů ani ne měsíc po vydání a která má potenciál zařadit se do zlatého fondu RPG žánru. Ale popořadě.

DOS2 se od standardní RPG produkce liší především tím, jakou nabízí hráčům svobodu. A tím nemyslím svobodu, kterou najdete v klasických open world hrách spočívající v tom, že si můžete vybrat, jestli chcete nejdřív zabíjet nemrtvé v ruinách na severu, zabíjet bandity v táboře na jihozápadě nebo zabíjet vlkodlaky v lese na severoseverovýchodě. Ať si vyberete jakoukoliv možnost, v samotném plnění úkolů svobodu nemáte. Prostě jen jedete po kolejích A, B nebo C (u lepších RPG jsou ale i výhybky v podobě morálních rozhodnutí, které vás nechají jet po kolejích A-1 nebo A-2) a pokud z nich chcete vybočit, tak zjistíte, že to nejde, že to má hra nějak ošetřené nebo že se s vámi vůbec nehodlá mazat, hodí vám obrazovku Mission Failed a musíte loadovat.

Naproti tomu DOS2 vám ve většině případů akorát ukáže směr, kterým se máte vydat, dá vám do ruky kladivo a nechá na vás, co s ním uděláte. S tím kladivem můžete ničit, stavět nebo ho i zahodit a hra se tomu přizpůsobí. Na téměř každou otázku "Zajímalo by mě, jestli by šlo..." se ozve rezolutní "ANO!".

To je nejvíce vidět u hlavních questů. Jen úvodní útěk z vězení má pět a více možných řešení, z nichž některé vás nechají přeskočit několikahodinové kusy hry, ale pokud chcete, můžete v tutorialu strávit klidně dvacet hodin. Pak vás hra hodí do olbřímí mapy o velikosti tří map z jedničky a řekne vám, že se máte zdokonalit v ovládání magie, přičemž nechá zcela na vás, jak a jestli to uděláte. Počítá dokonce s tím, že se vám úspěšně povede dostat se do každé slepé uličky (kterých je fakt hodně) a z té šlamastyky vás vytáhne. Samozřejmostí je to, že můžete zabít každé NPC, ale hra prostě pokračuje dál a nechá vás mluvit s jejich duchy, což náležitě změní dialogy. A pokud by vás náhodou poslední čtvrtina hry nudila, můžete po troše explorace okamžitě utéct z třetího aktu do posledního, který je takové jedno velké puzzle, jehož řešení můžete s trochou štěstí najít okamžitě. Nebo v něm můžete strávit klidně deset hodin, to je na vás.

Ale podobně jako v Zaklínači 3, i tady se maže hranice mezi hlavními a vedlejšími questy a i ty poskytují velkou porci volnosti. Ilustruju to na příkladu jednoho questu z druhého aktu, který je zcela nepovinný (následují mírné spoilery):

V hospodě potkáte obchodníka, který vám po krátkém rozhovoru řekne, že jeho karavanu v lese přepadly příšery a zabily jeho mistra a nabídne vám odměnu. Vypravíte se tedy na místo přepadení, pomocí kaluží krve najdete karavanu a zabijete nemrtvého trpaslíka a jeho dva vlky, co ji střeží. Po boji jsem ale díky svému vysokému Wits skillu našel zakopaný předmět. Tím bylo torso lidské bytosti, které jsem se svou elfskou členkou party snědl a prožil tak její poslední vzpomínky. Zjistil jsem, že ta osoba byla zrazena někým blízkým a zavražděna. Napadlo mě tak použít schopnost vidění duchů, kterou jsem získal v úplně jiném questu a objevil se přede mnou již zmíněný obchodnický mistr, kterou svou smrt nesl velmi nelibě a slíbil mi odměnu, pokud ho pomstím.

No ale jak zabít obchodníka, který sedí uprostřed hospody a nepoštvat si na sebe celé město? Jedna možnost je vyvolat klasickou barovou rvačku, ve které vám můžou a nemusí pomoct místní patroni, podle toho, jestli je před začátkem dostanete na svoji stranu. Ale to není moc elegantní. Lepší bude trochu se porozhlédnout po hospodě, najít na záchodech člověka, co vám poví, že démonicky posedlé ryby z místní rybárny způsobují střevní problémy, namíchat obchodníkovi speciální gulášek, vydávat se za číšníka a dát mu ho a počkat, až vyleze ze záchodu a useknout mu hlavu beze svědků.

Případně to můžete udělat ještě vychcaněji. Můžete pod ním pomocí kouzla udělat kaluž s vodou, kterou pomocí jiného kouzla otrávíte. Pak stačí utéct, chvíli počkat, obchodník umře a nikdo vás nebude podezírat. A quest je splněný.


A nic z toho, co jsem právě popsal, nemusíte vy zažít. Můžete ho zabít úplně jinak, můžete minout zadavatele alternativního cíle, můžete quest zahájit od konce nalezením karavany, můžete ho minout úplně. Nebo ho můžete splnit u původního zadavatele a jako správný hajzl ještě vysát magii z mistrova ducha a zabránit mu vstoupit do podsvětí. Jak chcete. Je to váš příběh.

Takhle samozřejmě nevypadá každý quest, ale většina určitě jo a i ty menší v sobě vždy ukrývají něco zajímavého. Ať už to je nějaký zajímavý dialog, nějaká odměna nebo prostě jen informace, které obohatí váš zážitek. Najdete tu nemrtvé trpaslíky vyrábějící zbraně hromadného ničení, stanete se rodiči démonického kuřete, zahrajete si na exorcistu, můžete uzavřít dohodu s lichem a pomůžete mu nabýt jeho bývalých sil... a nebo urovnáte spor mezi kočkou a psem, vyhrajete partičku karet u stolu švindlířů a oženíte se s princeznou ohnivých slimáků. To jsou všechno interakce, které ve vaší hře vůbec nemusíte zažít a kterých je v DOS2 prostě tuna. Určitě není možné všechno vidět při prvním hraní, už jen kvůli tomu, že každý ze šesti dostupných "originů" má unikátní interakce, které někdy docela zásadně mění průběh questů a najednou můžete mít jen čtyři postavy. Daní za tu volnost samozřejmě je, že hra nemůže počítat se všemi alternativami a tak občas odehrajete questy mimo pořadí a může to působit zmateně, nebo splníte quest od konce a dialogy s tím nepočítají, nebo nemůžete použít informaci, kterou získáte v jiném questu tam, kde by ji logicky mělo jít použít. Není to nic kritického, ale když na něco takového přece jen narazíte, tak to s ohledem na celkovou promakanost o to víc zamrzí.

Kvalita scénáře od jedničky dramaticky vzrostla. Výrazně ubylo humoru (ale ne úplně, konverzace se zvířaty jsou pořád velmi vtipné), kterým byla jednička prodchnutá skrz naskrz, příběh je o poznání dramatičtější a zajímavější a vaši společníci mají velmi zajímavé příběhy, které někdy přímo kolidují s vašimi cíli. Někdy vám prostě zabijí obchodníka, vyvolají boj a když nebudete respektovat jejich přání, tak vás můžou i zradit. Zatímco v jedničce o příběh vlastně ani tak moc nešlo, tady je o poznání poutavější, i když ke konci trochu ztratí na síle. Ale to by byly spoilery.

Už jsem u bůhví kolikátého odstavce a ještě jsem se ani nezmínil o soubojovém systému, což jen svědčí o tom, jak výborná ta hra je a o kolik je lepší než jednička. Soubojový systém je totiž pořád stejně skvělý, jako v prvním díle. Hrátky s elementy zůstávají a jsou díky přidání kouzel Bless a Curse, které vytváří speciální varianty základních povrchů, a zakomponování členitosti terénu ještě komplexnější, ale ne nepřehledné. Přibyly nové školy magie, jako Summoning nebo Polymorph dávající křídla. Novinkou je systém magické a normální zbroje, který slouží jako druhý a třetí HP ukazatel a pokud ho nevyčerpáte, budete vy i nepřátelé imunní vůči status effectům. To částečně ovlivňuje váš výběr kouzel - nemůžete se spolehnout jen na silné stuny, ale musíte je prokládat i silnými čistě damage kouzly. Subjektivně mě to nerušilo a velmi rychle jsem si na to zvykl, ale rozumím odlišným názorům. Každopádně souboje pořád nabízejí stejnou volnost, jako teď nabízí questy a fantasii se meze nekladou. Nic vám nebrání v tom dotáhnout z druhé strany mapy sudy s instakill mlhou a zbavit se tak náročného bossfightu, nic vám nebrání zneužívat pomoci silných NPC a tak dále. Opět platí, že s dobrou taktikou jde porazit i silnější nepřátele, než jste vy, a že se nevyplatí slepě nabíhat do boje bez rozmyšlení.

Výtky bych určitě nějaké měl. Inventář by zasloužil od základů předělat, občas se najdou nějaké ty bugy, balanc není úplně stoprocentní (klade se přehnaný důraz na level vašeho vybavení, některé classy jsou až příliš silné...) a tak dále. Pokud jste zastánci teze, že 100% hodnocení si zaslouží jen ty DOKONALÉ hry, tak ne, pro vás to 100% hra není. Ale v kontextu celkového zážitku mi ty chyby nebránily užít si DOS2 na sto procent a tomu odpovídá i moje hodnocení. Je to pro mě jasná hra roku a nezbývá než doufat, že Lariani budou pokračovat v podobné trajektorii. Jsou to machři. Jen tak dál.
+36 +37 −1
  • PC 95
Po dvou letech a přesně 170ti hodinách se mi konečně povedlo dohrát Divinity: Original Sin II. Tato hra mi dala jasně najevo, že dnešní obrovské tituly už dávno nejsou pro mě a že jsem z takhle komplexních RPGček už nejspíš vyrostl. Dohrát Divinity 2 byl pro mě téměř nadlidský úkol a takovou míru trpělivosti jsem snad nevynaložil ještě na nic ve svém životě.

Tato hra je skvělá. Je to vidět na první pohled, komplexnost a rozmanitost světa vás absolutně pohltí. Tisíce namluvených dialogů, stovky postav, kouzel a questů. Každá konverzace a každá interakce je zajímavá. Boj je taktický, tahový ale nepůsobí utahaně (až na vyjímky) a je neuvěřitelně komplexní. Cokoliv mě napadlo - ať je to kombinace kouzel nebo nekonvenční postup - tak v Divinity funguje přesně tak, jak byste čekali. Ve světě je pořád co dělat a čeká na vás obrovská spousta vedlejších úkolů, které vůbec nepůsobí vedlejším dojmem. Všechny jsou buď vtipné, zajímavé nebo jinak originální. A tady se už dostávám k důvodu, proč jsem si řekl, že už hru která má 10/10 hodnocení nikdy v životě nezapnu ...

Hra je v první řadě pekelně těžká. To celkem odpovídá žánru, bohužel i člověku co má rád absurdní výzvy jako já časem došlo, že nejtěžší i druhá nejtěžší obtížnost jsou prostě neprůchodné. Po 50ti hodinách jsem byl tedy donucen hru začít znova a snížit se k normální obtížnosti. I ta mi ale místy pekelně zatápěla. Hra především klade obrovský důraz na vybavení a výši levelu. K tomu navíc vždy čelíte přesile a hra navíc umožňuje svým jednotkám čas od času podvádět. Tu a tam si všimnete, že ne vždycky se stejná pravidla u kouzel vztahují jak na vás, tak na nepřítele, což mě neuvěřitelně frustrovalo. Každý level navíc exponenciálně posiluje vaše nepřátele a souboj s o level vyšším protivníkem vám už solidně zavaří, o dva levely vyšší oponent vás rozcupuje během úvodního tahu. Neustálá honba za vybavením vás tím pádem nutí prozkoumávat každý kout světa a plnit co nejvíce vedlejších úkolů. To naštěstí není špatně, protože jak jsem řekl, vedlejší úkoly jsou stejně zábavné jako hlavní dějová linka ... ale je jich tak STRAŠNĚ moc. Vzhledem k tahovým soubojům, které jsou samy o sobě velmi dlouhé a které budete ještě určitě několikrát restartovat, je obsahu tolik, že se po třech hodinách hraní denně prakticky nikam neposunete. K totálnímu zahlcení obsahem pak přispívá nekonečné množství itemů a vybavení. Váš inventář bude zaplaven hromadou klíčů, o kterých nevíte k čemu jsou, knih které jste nečetli, svitků, přísad a lektvarů, které nikdy nepoužijete a brnění, které jste nosili asi půl hodiny. Nemyslím si ale, že je na místě stěžovat si na to, že hra má všechno až moc ... jak stárnu, prostě asi tíhnu k jednodušším hratelnostem a Divinity 2 pro mě bylo příliš velké sousto.

To nevyhnutelně vedlo k tomu, že jsem hru ze zoufalosti několikrát odložil. Moje vnitřní perfekcionalistká potřeba splnit všechny úkoly a odhalit všechno u Divinity totálně ztroskotala. Některé úkoly nebo dějové volby jsou ovlivněny například výběrem tagu hned v úvodu hry. Pokud si ho nezvolíte a nemáte ani člena družiny s tímto tagem, tento obsah se pro vás prostě stane po celou hru nedostupný. To postaví zeď mezi dokončením některých úkolů a hlavně trofejí, což mě neuvěřitelně frustrovalo a donutilo několikrát rozjet hru znovu.

Poslední kapkou do mého poháru trpělivosti byl poslední boss fight, který jsem bojoval dvě hodiny v kuse, došel k navazujícímu dějovému zvratu aby ihned začal další boss fight a já zemřel v prvním tahu bez možnosti uložení, můj počítač málem proletěl oknem ...

Divinity 2 je po všech stránkách skvělá hra, ale pro mě osobně byla natolik vyčerpávající, že už podobně obrovskou monstrozitu NIKDY nechci vidět ....

... což mě přivadí k zamyšlení na závěr pro vás, kteří podobné hry hrávají normálně (což já nejsem a ani nebudu). Opravdu jako hráči chceme pořád více obsahu? Baldur's Gate III se už těch chlubí tím, že v úvodním aktu bude 3x více obsahu než v Divinity: Original Sin II. To mě upřímně přímo děsí. Podle statistik achievementů, na střední obtížnost dohrálo Divinity jen 9% lidí, na nejlehčí 11%. Opravdu vede cesta tímto směrem ...?

Pro: Hratelnost, grafika, příběh, komplexnost, voice acting, hudba, všechno

Proti: Objektivně nic, osobně příliš mnoho obsahu ke zkonzumování za nějaký rozumný čas ...

+33
  • PC 95
První díl mě velmi mile překvapil, asi proto, že jsem měla jinou představu, o čem tak hra bude a jak se bude hrát. Od druhého dílu už jsem věděla, co mám čekat, a tak jsem byla zvědavá, jestli se má očekávání splní.

Příběh se od toho prvního dílu změnil. Ubylo humoru, začaly se řešit vážnější věci a zatímco v prvním díle jsem příběh považovala za jeho slabší část, tak zde bych dala příběh do popředí jako něco, díky čemu si hru někdy znovu v budoucnu zahraji. A nemůže za to jen hlavní dějová linka, ale i vynikající zpracování osobních příběhů jednotlivých postav. Nápad a možnost hrát za origin postavu a stejně tak složit i svoji partu mi přijdou skvělé. A musím říct, že ty jejich osobní příběhy nejsou vůbec plytké. Naopak, u takové Lohse a jejího osobního příběhu se mi v jednom okamžiku zatajil dech. Stála jsem s ní bok po boku a hleděla na tisíce a snad i milióny svíček, které před chvílí hořely, a to ticho bylo ohromující. Pro ni to byl silný zážitek, a tak hledala u mě podporu, a byť jsem svoji postavu zakládala na tom, že bude pravdomluvná, tak v té chvíli jsem jí řekla, že udělala správně, i když jsem zde měla jisté pochyby. Ještě že tam byla racionální Malady.

Na hře bych vyzdvihla dabing, zejména vypravěče, ale i další postavy byly nadabovány naprosto výborně a ráda jsem je poslouchala. Jen škoda, že hlavní postava, za kterou hráč hraje, toho moc nenamluví, a tak si na hlas Sebille budu muset počkat do dalšího průchodu hrou. Stejná slova chvály patří i hudbě, zvlášť při finálním souboji tvořila neskutečně krásnou kulisu, i když tady byla spíše v popředí a kulisu tvořily zvuky ze hry. Nádhera.

Od soubojového systému jsem čekala opět zábavu a nemýlila jsem se. Ten mě tak bavil, až ze mě dělal vraha. Zatímco v jiných hrách bych nad mnohými setkání mávla rukou, že si nebudu špinit dýky, tak zde jsem s radostí vyprovokovala boj a ještě s větší radostí očekávala, co z nepřátel padne. Pořád jsem čekala na to, kdy se to mým společníkům nebude líbit. Ovšem po nějakém takovém souboji mi jen řekli něco ve stylu "stane se, myslím, že jsme udělali dobře" a tím to haslo. Pamatuji si, že v prvním díle jsem musela své společníky div ne uplácet, aby se mnou zůstali, nemluvě o rozhodnutí typu "vyberu odpověď č. 1 a za 20 hodin to ovlivní, jestli se mnou společník zůstane" (trochu nadsázka). Tady to víceméně bylo jedno, co udělám (až na pár rozhodnutí, jak jsem se dočetla).

Ale abych jen nechválila. Některá rozhodnutí vývojářů jsem opravdu nechápala. Proč se třeba nemohu podívat, při výběru, jakou odměnu si nechám za úkol, s jakými statistikami, na ostatní mé společníky, abych vůbec věděla, co mají na sobě a dle toho vybrat? Nebo proč po skončeném boji se spustil rozhovor s nějakou mou postavou, která nebyla hlavní jen proto, že by byla v boji na řadě, kdyby ještě pokračoval? Sice odpovídala stejně, jako by odpovídala má hlavní postava (což je vlastně trochu divné), ale štvalo mě to. Také mě překvapilo, že zatímco druhý akt tvořil snad až 70 % hry, tak třeba u třetího mi přišlo, že tvořil tak 10 % hry. Takže jsem z toho měla odfláknutý dojem.

U hry jsem se bavila po celou dobu. Mé putování táhl skvělý soubojový systém a také společníci se svými příběhy, kteří se na konci mé cesty pro mě stali přátelé a kterým jsem ráda pomohla v jejich putování. Jsem zvědavá, s čím přijdou Lariani příště.

Pro: příběh, hudba a dabing, boje, úkoly, které se neopakují

Proti: jen drobnosti nestojící za zmínku

+32
  • PC 100
Nejlepší RPG tohoto typu, bez přehánění. S jedničkou jsem neměl moc příjemnou zkušenost, vyšla v době, kdy na hraní bylo málo času a kdy jsem navíc měl už dosluhující PC, kde vše trvalo neskutečně dlouho. Navíc jsem zrovna přesedlával ke konzolím, ale nesedl mi ani výtvarný styl, celé to na mě působilo divným dojmem, ač se na to všude pěla chvála. Takže ke dvojce jsem nepřistupoval vůbec z pozice fanouška. Ani nevím, co přesně mě přimělo ji koupit, zřejmě to bylo nějaké velkohubé prohlášení ne nepodobné tomu, kterým začínám tento komentář. A tak pouť započala.

Už hudba v hlavním menu lákala na nezapomenutelné dobrodružství. Postavy na mě dýchaly životem už ze svých krátkých inter. Možnosti výběru a různé kombinace povolání na mě působily tím nejlepším dojmem. A pak začala samotná hra a já si připomněl pocity, které jsem míval u her kdysi (Gothic 2). Hráč objevuje způsoby řešení problémů, objevuje místa na ostrově. Každé objevené zákoutí mu nějak pomůže. Jen cest z první pevnosti je hned několik a proplétají se natolik, až se divím, že to vůbec drží pohromadě…

Pomocí svitku či schopnosti na teleportování se vám naskýtá velmi široká paleta způsobů, jak řešit střety. Množství různých povrchů je až šílené. Můžete zakouzlit déšť, ten pak zmrazit, led nechat vybuchnout, páru zelektrizovat, kaluž proměnit v prokletou vodu, nebo naopak všechny druhy povrchů požehnat a vytvořit tak třeba hojivý bazének. A co takhle fakt, že se váš vyvolaný společník či totem automaticky transformují na typ dle elementu kde jsou vyvolaní. Nijak zvlášť jsem neexperimentoval a hrál jsem to ve výsledku docela nudně, když vezmu v potaz tu monstrózní volnost řešení problémů, ale i tak jsem byl množstvím variací očarován.

Svět je správně temný, dokonce natolik že jsem si často říkal, že nic depresivnějšího jsem už dlouho nehrál. Pokud opomeneme fakt, že je ve hře přítomná zbraň hromadného ničení, proti které se nejde nijak bránit a je v podobě mlhy, tak následují prázdné skořápky lidí, přeměněných na jakési zombie stráže. Všude prosakuje tajemný ‚source‘. Na scéně se zjevují frakce a jedna je zápornější než druhá, avšak stále nalézáte jednotlivce, kteří v sobě mají špetku lidskosti, a i s nimi se musíte vypořádat. Svět zužují démoni, různá prokletí, které se nevyhýbají dětem a zejména ve druhém aktu mi jistá místa připadala tak znetvořená magickým kataklyzmem, že svět v Dark Souls 3 je oproti tomu rekreační místo. A pokud vám to zní ještě hezky, určitě si přiberte do party Lohse, její příběh si v určité fázi nezadá se zmary ze světů série Silent Hill.

Hudba je naprosto parádní, v nábožensky laděných questech v ní vyslyšíte, že se vše motá kolem bohů. V dungeonech se jedná zase o zvrácené kvílení a v klidových oblastech máte zase nutkání tančit zorbu a zejména písnička v hlavním menu je nádherná. Hudba vám tak poskytne útěchu na místečkách bezpečí, aby vám o hodinu později přitlačila hlouběji nůž vražený do zad příběhem a ranku ještě posolila.

Co se obtížnosti týká – na classic (nad kterou je už jen obtížnost nejtěžší) jsem vždy cítil jisté napětí a nikdy jsem souboj nevyhrál zadarmo. Občas přituhne, občas zase na chvilku naberete ego. Co však zůstává hlavní mechanikou hry je nutnost sbírat vybavení na svou úroveň, které padá z nepřátel, ale obnovuje se i u obchodníků, takže sotva poskočíte o úroveň výš následuje obíhání obchodníků. Což vás však čeká jen asi dvacetkrát, protože to je úroveň, na které se dá hra dohrát, pokud plníte vše (možná mi uniklo pár drobností).

Dvě vady na kráse – inventář je Dark Souls mezi inventáři. Orientace v něm je hrozná a vadí mi nemožnost schovat klíče a písemnosti jedním klikem někam do batohu (zvlášť objekt v inventáři). Druhá vada na kráse jsou v mých očích příšerně vypadající brnění na elfech. Brnění se vždy přizpůsobí dané postavě, což je fajn, protože to aspoň vypadá hezky a adekvátně, nicméně když obří železnou zbroj hodíte na svou elfku a zjistíte, že to vypadá jak dva listy smotané tkaničkou… ehm… ne!

Pro: Dračí doupě, jaké jste si vždy na PC přáli, osekané o věci, které jste si v něm nepřáli.

Proti: Brnění elfů, příběh mé hlavní postavy (Sebille) oproti příběhům mých ostatních společníků.

+31
  • PC 85
Vztekal jsem se, smál, truchlil a jásal. Prostě takové ty normální věci, které k pořádnému epickému fantasy dobrodružství patří. Na Divinity: OS dvojku jsem byl hodně zvědavý, protože jsem na ni téměř ze všech koutů slyšel samou chválu. A jelikož mě první díl odnaučil zášti vůči turn-based combatu (tímto se všem dědům omlouvám), nemohl jsem so dočkat, až se mrknu do dalšího koutu Rivellonu.

Rozhodl jsem se hrát za Ifana, protože měl nejenom zajímavě znějící origin, ale i správňácký vzhled takového toho ošuntělého Aragorn style hrdiny, který už má ledacos za sebou. Navíc má naprosto parádní hudební motiv, přičemž když při určitých konverzací hrálo tohle (0:12), člověk z toho měl hezký pocit, jako kdyby právě probíhal nějaký veledůležitý rozhovor, který ovlivní další dění příběhu.

A když už jsme ten příběh nakousli, oproti jedničce je zde rozhodně zajímavější, poutavější a i lépe odvyprávěný. Má několik fajn plot twistů, které ve mně rázem vzbudily větší zájem o to, co bude dál. Akorát finále bylo trochu nenadále a ve výsledku ne úplně uspokojivé plus i finální fight trochu zklamal. Velice nepříjemnou novinkou také byla absence přímé řeči v rozhovorech u hlavní postavy. Chápu, že některým hráčům to vyhovovalo, ale já z toho měl pocit, jako kdybych čuměl na film, v němž byl hlas hlavního protagonisty jako jediný komplet ztlumený. Jsem zatraceně rád, že tohle bude jedna z věcí, která se do BG3 nevrátí.

Ze společníků jsem měl celou dobu v partě Sebille, Fanea a Lohse, přičemž všichni tři mi přišli skvěle vymyšlení a napsaní. Obzvlášť závěr dějové linky u Lohse se mi zdál naprosto senzační. O kvalitách Red Prince a Beasta mluvit nemůžu, protože se pro ně holt místo v družině nenašlo a já v RPG hrách nerad situačně měním partu. Možná akorát s Fanem mohl jít Larian ještě trochu víc do hloubky, ale po skončení hlavní dějové linie mi na druhou stranu přijde, že status hlavního hrdiny by nejlépe seděl jemu. Opět s nimi ale mám jeden zásadní problém. Vůbec mezi sebou nemluví. A jelikož jsou dobře napsaní, o to víc je to frustrující. Jasně, sem tam se vystřídají v názorech na nějakou danou situaci, ale zároveň na sebe nijak nereagují. Já chápu, že ne každé družinové RPG musí sledovat onu Bioware šablonu, ale takhle jsem měl občas pocit, že místo parťáků mám jen nějaké summony, pro které jsem středobodem vesmíru já, ale ostatní jsou neviditelní. A je to fakt škoda.

Soubojový systém je oproti jedničce o něco složitější (přítomnost fyzického a magického brnění), což trochu ubírá na srandě z používání AoE kouzel, ale dle mého to veškeré šarvátky krásně zpestřilo. Člověk tak musel více přemýšlet nad taktikou a strategií, v rámci čehož mi i hra přišla těžší. Ze začátku mi obzvlášť natrhávala prdel, ale takovým tím uspokojivým způsobem (nikdy bych nevěřil, že takovou větu někdy napíšu). A i přestože soubojů bylo mnoho, po většinu času mě fakt bavily. Opět se vrací zajímavé a originální questy, které se k hráči nechovají jak k mentálně postiženému a nutí ho přemýšlet, hezky vymyšlené puzzly, fungující atmosféra a velice osvěžující svoboda v interakcích s okolními postavami a se světem.

Občas ale došlo i na nějakou tu frustraci. V první řadě mě štvalo, že po skončení souboje se všichni moji hrdinové sami přihrnou k postavě, kterou mám zrovna zvolenou. A to, že kvůli tomu budou muset přeběhnout po povrchu, kde ještě hoří oheň, je moc nezajímá, což jim ubere ten poslední ždibec života, jenž jim zbýval. Zaplať pánbů, že jsem vykupoval svitky vzkříšení ve velkém! Některá NPC po boji navíc osloví vždy toho nejbližšího z mých hrdinů, tudíž občas to byl ten, který má zrovna nula bodů v přesvědčování. A naprosto dementní je, že při výběru odměny nemohu přepínat mezi postavami, tudíž také nemohu řádně porovnávat. Jelikož si vybavení ve hře měníte relativně často, tak si jen těžko pamatujete, jaké staty vybavení vašeho hrdiny zrovna má. Tudíž pak můžete snadno vybrat nějaký šunt.

Soundtrack je naprosto parádní, přičemž onen hlavní motiv, který si prozpěvuju už několik týdnů, je jeden z nejhezčích theme songů, co jsem kdy v nějaké hře slyšel. Z Borislava Slavova se tak rychle stává jeden z mých oblíbených skladatelů. Kromě hlavního a Ifanova motivu se mi ještě velice líbily následující tracky...

A Part of Their Story 
Power of Innocence 
The Battle of Divinity 
A Single Drop of Magic 

Nemohu říct, že bych se z Divnity dvojky vyloženě posadil na zadek (bodejť, když mi ho hra několikrát natrhla) ale i tak se jedná o velice povedené a krásné dobrodrůžo s hezkými nápady, unikátní prezentací a zábavnými mechanikami, které si v budoucnu se vší pravděpodobností ještě zopakuji. A i když jsem zde zmínil hodně mínusů, hra mě fakt po většinu času velice bavila a rozhodně rozumím tomu, proč jsou z ní někteří hráči tak paf.

Sir Lora, který na mě měl spoustu keců, padl, když začal furt dokonal nabíhat do prokletého ohně. Jak ironické. (Again) Rest in Piece, Quercus. Doufám, že i moje kočky budou za nemrtva tak statečné jako ty.

Pro: Příběh, společníci, hudba, souboje, originální pojetí, grafika

Proti: některé frustrující gameplay mechaniky, společníci mezi sebou nemluví, finále

+30
  • PC 90
Úvod do deja
V koži uväznených dobrodruhov ovládajúcich Source, bude vašou úlohou utiecť z vášho väzenia a naplniť osud vašej skupiny vo svete Rivellonu.

Plusy
➤príbeh a questy: na začiatku bol dej málo výrazný a nie vždy som všetko chápal ale čím dalej som sa v hre dostával tým viac som všetkému rozumel a tak celkovo si to aj viac užíval. Niektoré udalosti boli celkom prekvapivé a bol som vždy rád keď som narazil na odkazy či dokonca postavy z prvého dielu. Čo sa týka nejakych vedľajších questov, tak ich plnenie zaberie v hre najviac času. Nenarazil som na žiadny, čo by ma nebavil a veľa z nich zahrnovalo aj slušný humor. Osobne si myslím že aby ste dokončili hru na strednú a vyššiu obtiažnosť tak musíte splniť väčšinu questov, čo môže byť celkom otrava.
➤lokácie: dostaneme sa do 4 hlavných lokácii, a aj keď to nie je veľké číslo tak sú za mňa úplne super a hlavne sú veľmi rozsiahle. Okrem občasného bugovania textúr nemôžem prakticky nič vytknúť. A k tomu všetkému pripočítajte súboje, ktoré sa tematicky do jednotlivých prostredí hodia perfektne. Niekedy sa stalo že som sa stratil, ale myslím si že na mape sa dá orientovať perfektne.
➤postavy: v multiplayeri, ktorý mám rozohraný s kamarátom mám vytvorenú vlastnú postavu. No vo svojej hre som si skúsil zahrať s predvytvorenými postavami, pretože ma zaujímalo aké majú príbehové pozadie. Vybral som teda Ifana ako svoju hlavnú a k nemu Sebille, Lohse a Rudého princa. Ifanova dejová linka ma moc nezaujala ale ostatné boli perfektné, hlavne linka Lohse a jej démona. Ked nepočítam hrateľné postavy tak z ostatných nebola žiadna taká čo by si človek zapamätal po skončení hry.
➤schopnosti a zbrane: už v prvom Divinity ma prekvapilo koľko možných kúziel hra ponúkla. No dvojka to povýšila o dva stupne vyššie. Ich množstvo zvýšili dvoj až trojnásobne aj keď musím povedať že som nevyužíval ani polovinu z nich. A úplne minimálne som používal tie čo sa museli vyrobiť a nedali sa kúpiť. Zbrane prešli tiež pekným posunom a v hre sa ich nachádzalo neskutočne veľa. No ja osobne som sa k ich využitiu moc nedostal keďže som dával prednosť skôr kúzlam. A nakoniec sú tu source kúzla. Tie sú vo veľa prípadoch dosť silné ale používal som ich len naozaj pár a to väčšinou podporné.
➤súboje: oceňujem že neboli na každom kroku pretože už mal každý slušnú dĺžku. Do hry pribudol aj nový aspekt a to výškový. Lučišníci a aj mágovia majú výškovú výhodu a preto treba viac premýšľať kam ich postaviť. Každý súboj som si nadmieru užíval, hlavne skvelé boss fighty. Aj ked pri tom poslednom som mal chuť hru odinštalovať a zabralo mi to neskutočne veľa pokusov.
➤rozhodnutia a koniec: počas celej hry, prakticky v každom queste ste museli učiniť nejaké rozhodnutie. No po nejakej dobe si začnete všímať, že sa nikde neodzrkadlili. O to šťastnejší som bol po finálnom boss fighte ked začalo na obrazovke bežať niekoľko minútové zhrnutie a následky všetkých podstatných rozhodnutí.

Mínusy
➤možnosť sa na mnohé miesta prebugovať: v multiplayeri sme často hľadali miesta, cez ktoré by sme sa dostali do uzamknutých miestností bez použitia kľúču. V niektorých súbojoch sme boli schopný teleportovať najsilnejších nepriateľov preč a zvýšiť naše šance na výhru. Myslím si ale že Divinity nám takéto šance ponúka zámerne :)
➤občasná neprehladnosť inventáru a questov: menší problém som mal s nepriehľadnosťou. Pokiaľ si inventár nejako špeciálne neupracete tak môže nastať raz za čas problém niečo nájsť. Taktiež to platí s questami, keďže kniha v ktorej ich máte vyznačené nie je až tak prehľadná.


!! Záverečné zhrnutie !!
Po dvoch rokoch hrania v coope, kedy sme s kamarátom stále odkladali hranie tejto hry som sa rozhodol že si ju dohrám sám. A aj keď to nebola taká zábava ako s niekým ale som rád že som sa na to nevykašlal. Divinity 2 je naozaj výnimočná hra. Od svojho predchodcu sa líši vo veľa ohľadoch, no v tých čo majú spoločné ho prevýšil o pár levelov. Príbehovo skvelé dobrodružstvo s pár prekvapeniami. Lokácie sú ešte viac rozsiahle a za mňa aj krajšie ako v jednotke. Sem tam sa môžu zdať nepriehľadné ale mapa vždy dobre poslúži. Z postáv som vo svojom prechode zvolil Ifana ako hlavnú, Sebille s ktorou bola aj menšia romantika, Lohse a nakoniec Rudého princa. Pokiaľ nepočítam Ifana tak questy jednotlivých postáv boli veľmi zaujímavé, najviac vyháňanie démona z Lohse. Čo sa týka vedľajších postáv tak tie som veľmi neriešil. Schopnosti som ani zďaleka nepoužíval všetky čo hra ponúka, možno ani polovinu. To isté platí aj o Source kúzlach. V súbojoch som používal len pár kúziel stále dookola ale kým to fungovalo, nebol dôvod to zmeniť. Nejaký ten problém nastal pri bossoch ale tam sa stačí prispôsobiť situacii a dá sa to v pohode uhrať. Jediný boss pri ktorom som sa dokázal prispôsobiť až po neskutočne veľa pokusoch bol finálny, pri ňom som rozmýšľal o tom že túto hru nikdy nedohrám. No podarilo sa a som za to vďačný. Po dokončení hry som dostal krásne zhrnutie za rozhodnutia, ktoré som činil počas celej hry. Musím povedať že som nezaznamenal nejaký zlý následok mojich rozhodnutí, čiže som spokojný. Nič výrazne negatívne som počas hrania neobjavil. Možno len trochu neprehľadný inventár, pokiaľ v ňom máte veľa itemov. A k tomu sa raz za čas pridal nejaký ten bug, ale to nie je nič vážne. Čiže, pokračovanie Divinity hodnotím veľmi pozitívne a každú z tých 200 hodín som sa bavil. Dúfam že sa raz dočkáme daľšieho pokračovania. Laria ale momentálne pracuje na novom Baldurs Gate čiže sa zrejme moje kroky budú uberať zatiaľ tam.

➤Čas strávený v hre: 214 hodín
➤Obtiažnosť:
samostatná hra - Godwoken
hra so spoluhráčom - Divine
➤Achievementy: 64/97

HODNOTENIE: 90/100%

Pro: príbeh, lokácie, súboje, hlavné postavy

Proti: drobnosti

+26
  • PC 70
To Vám takhle Jaryna díky BG3 kousnul izometrickej komár a on najednou neměl chuť na nic jiného, než dohánět cRPG resty. A při vší té rozkoši dostal bezvadný nápad o tom, kterak by po všech těch letech mohl konečně rozlousknout záhadu za tím, proč zatímco DOS1 vesele a láskyplně hrál a dohrál hned dvakrát po sobě, DOS2 o pár let později sotva po pár desítkách hodin vzdal a již se k němu nevrátil. A mise se zdařila!

Ještě že tak, poněvadž na rovině jeho osobní herní historie to byl jeden z největších, nejotravnějších otazníků. DOS2 totiž nejen papírově mělo jeho srdci učarovat úplně stejně, ne-li ještě více, než jednička. Na první pohled echt pohlednější, s výrazně kvalitnějším writingem (včetně gramatiky, v kteréž jednička páchala nepochopitelné kiksy) a příběhem obecně (ten byl v jedničce vyloženě slabší stránkou celé záležitosti), stejně jako ještě vyškrábanější, vymazlenější hloubkou již stanovených mechanik. Jenže DOS2 jest vzácným příkladem toho, jak hlubší se né vždy musí hned rovnat lepšímu. 

Vono to totiž celé dosti zásadním způsobem padá na soubojích. Aby byl synek fér, jako poctivé RPG hra umožňuje mnohé potyčky jednoduše obejít jedním z mnoha alternativních řešení potenciálního konfliktu - a právě při tomto obcházení, kdy si Jaroušek mohl připadat tuze vychytralý nad tolika geniálními nápady, si hru i vcelku nepřeberně užíval - jenže stejně je těch soubojů mnoho. A množství by ani tak moc nevadilo, kdyby nebyly tak překouřeně zdlouhavý. Vona ani délka by Jardovi nevadila, třebaže by z té zdejších fajtů mohl mít komplex, ale jakmile se projeví vzoreček (délka + množství) x rutinní průběh, tak ho to holt bude bavit zhruba tak, jako ho bavila matika. A proč? Protože DOS2 představil né jeden, ale hned DVA nové healthbary, které je třeba upižlat, aby si člověk konečně sáhnul i na ten hlavní. Jednička tohle neměla a nikdy to nepotřebovala - vystačila si s výborným designem nepřátel v kombinaci s novátorským uplatněním okolních hazardů, výsledkem čehož měl Jaromír motivaci až povinnost poctivě střídat a kombit takřka všechny skilly, a krásně se u toho bavil. Ve dvojce ale enemáky ovlivní něco zajímavého až těsně před jejich smrtí. V praxi tak cynického Jaroslava nenapadne lepší strategie, než použít jednu část družiny na zdrcení jednoho baru a druhou na druhého. Najednou nemá sebemenší popud se na mnohé schopnosti vůbec obracet, a jednu potyčku za druhou si říká, že vlastně dělá furt to samé dokola. Pryč je rovnováha, pryč je různorodost. 

A tak zatímco DOS1 Jaryn stále hraje a stále si třetí průchod užívá, DOS2 ještě v prvním aktu zase odinstalovává. Méně je prostě někdy více. A byť lepší, ani v tý dvojce ten příběh a hlavně quest design opravdu není natolik ušlechtilý, aby se rozhicoval to tentokrát nevzdávat. Hodnotí ale stále poměrně benevolentně, neboť to pořád je hra plná duše a úctyhodné snahy, a je klidně možné, že je Jarmil jen moc tupej a prostě jen nepřišel na to, jak to hrát tak, aby se u toho ozaj bavil.
+24
  • PC 70
Měl jsem odehraných přes čtyřicet hodin a konec daleko. Pro začátek mě baví název "Prvotní hřích 2". Nicméně tohle je maličkost samozřejmě. :) Jak ale zmínil v komentu Bingman, tak souboje jsou po čase dost podobné. Vadilo mi i zacházení s čistým mágem, který je příliš často nebezpečný spíše družníkům. Jeho AoE schopnosti mnohdy nemůžete použít, páč byste odpálili nadužívané spešl povrchy či předchozí efekty kouzel. Obecně pak soubojů je prostě krutě moc a jsou strašně repetitivní. Opravdu se divím, že někomu vydrželo nadšení z nich celou hru. Přitom tvoří velkou část herní doby.

Líbila se mi moc grafika. Jen trochu Warcraft 3, ale jinak super. Škoda, že se v ní autoři neodvázali. Tak moc koridorovitá hra je v dnešní době opravdu na pováženou. Naopak mraky způsobů, jak přejít do další lokace, jsou skvělé. Tady se imho spousta lidí vydovádí. Ale pro mě to nestačí na to, abych zcela pominul celkově pomalé tempo hry.

Nepodařilo se mi také najít dobré nastavení přidávání nových abilit. S každou novou musím tab dole čistit. Nebo naopak automatiku zruším a vše přidávám ručně. Vybalancovat nastavení tak, abych tohle nemusel stále dělat, se mi nepodařilo.

I přes ty hrátky s povrchy bych řekl, že Baldur's Gate má více druhů nepřátel a díky obecně většímu počtu kouzel a dovedností (vašich i nepřátel) i nutí vymýšlet nové postupy, jak se s nimi vypořádat. V posledku to pak prostě dělá souboje zábavnější.

V "ne-diablovce" mě otravuje, že základem hry jsou Random předměty. Epické RPG má být o postupném nalézání artefaktů s pevně danými vlastnostmi. Levelování předmětů opravdu patří do akčních RPG.

Pokud se na OS 2 vrhnete, tak musíte odpustit mnohé. V tomhle bych hru, imho nikoliv nespravedlivě, přirovnal k Arcanu. Teď jde jen o to, zda ty nesporné výhody gameplaye ve vašich očích vyváží nesporné chyby.

Pro: Grafika, družníci, možnosti postupu

Proti: Repetitivní souboje, random předměty, koridory, často nevyužitelné AoE dovednosti, neustálé přehazování abilit

+23
  • PC 85
Obrovský hype, skvělé recenze, vysoké prodeje... DOS II byla jednou z nejskoňovanějších her roku 2017. S celým tím humbukem okolo měl člověk pocit, že se pouští do jedné z nejlepších her všech dob, od které se nebude moci utrhnout a do hry, která výrazně kvalitativně posouvá předchozí díl. DOS I byla výbornou hrou postavenou především na skvělých tahových soubojích, ale také hrou s mnoha problémy. Po téměř 300 hodinách strávených v DOS II však cítím mírné zklamání, které je možná tváří tvář kvalitě hry příkré, přesto však neodbytné. Zdůrazňuji ještě, že jsem hrál single, tedy nikoliv v kooperaci, což může být jedním z problémů.

Hra podědila hlavní přednosti po svém předchůdci. Tedy především soubojový systém s obrovskou variabilitou. Ta byla ještě rozšířena přidáním fyzických a magických brnění a zdůrazněným vlivem výškové převahy střeleckých jednotek a tím i terénu a rozestavení jednotek. Přibyla i řada dalších drobnějších vylepšení, které dotahují soubojový systém téměř k dokonalosti. Soubojový systém v DOS považuji za jednoznačně nejlepší mezi všemi izometrickými RPG. Ve hře se mi také nestalo, že bych se uklikl v boji, což se mi v jedničce občas stalo. Subjektivně mě souboje přišly lehčí než v předchozím díle. Ano člověk často narážel na protivníky, kteří byli v danou chvíli nad jeho síly ale hra nabízela celkem široké možnosti jak tyto nepřátele obejít a především v poslední fázi hry jsem téměř neměl problémy při správném rozestavení svých druhů nepřátelé porážet na první pokus. Souboje tak zůstaly nejsilnější stránkou hry a v této věci došli asi na maximum možného.

Druhou největší předností hry, která zůstává po prvním díle je velmi široká svoboda v dosahování cílů, plnění questů (především těch hlavních) a celkově k přístupu jak hru hrát. Možností je skutečně hodně a každá z variant má vliv na průběh hry. Některé questy lze vyřešit za 5 minut nebo třeba za hodinu. Máte s nějakým úkolem problém? prostě zabijete zadavatele... problém můžete vyřešit bojem nebo dialogy, nebo získáte informace tak, že sníte maso zemřelého či vyvoláte jeho ducha. Hra tak nabízí široké spektrum voleb, které zvyšují její znovuhratelnost, protože pravděpodobně nejdu hru dohrát na stoprocent stejně jako napoprvé (bohužel tento problém mě nemusí trápit viz konec příspěvku). Přesto všechno Vás hra určitým směrem přece jenom tlačí a většina cest vede ke stejnému cíli, byť z různých stran. Přesto nelze než autory pochválit za vějíř možností, který ve hře vytvořili.

Mechaniky hry jsou na vysoké úrovni, hra jede plynule, načítání je rychlé. Audiovizuální styl se oproti předchozími dílu moc nezměnil, což je dobře, protože se mi líbil. RPG systém rozvoje postav je dobře nastaven s dostatečně širokou možností specializace a dalších rozvojových mechanik postav. Až 4 postavy, které můžete ovládat tak lze poměrně slušně specializovat a plně využívat jejich potenciál. V této oblasti je DOS opět na vrcholu žánru. Poněkud problém jsem měl s inventářem a velkým množství "bordelu", který se Vám v něm hromadí. Ačkoliv je ovládání intuitivní, zůstává správa Vašeho inventáře časově náročnou a místy nepřehlednou.

Celkový svět Rivellonu je určitě dobře zpracovaný a rozhodně se může měřit s největšími fantasy světy. Trošičku haprovat to začíná u příběhu. Oproti prvnímu dílu mě přišel hlavní děj kompaktnější a zajímavější přesto ani nyní mě zcela nepohltil. I když rozhodně nelze hovořit o špatném ději, prostě mě subjektivně nijak extra neuchvátil. Rozhodně silnou stránkou jsou jednotlivé postavy ať již ty, za které hrajete, tak ty, se kterými se ve hře potkáte. Právě zajímavě vykreslené postavy a jejich soukromé příběhy táhnou celkovou atmosféru hry nahoru. Přesto obecně mě oproti prvnímu dílu nepřišly vedlejší questy tak zajímavé, spíše méně zapamatovatelné, možná kvůli tomu, že v DOS I byly často vtipné, což zde moc nebylo. V DOS II mě žádný vedlejší quest nijak zvlášť v hlavě neutkvěl.

Hlavní problém, který jsem se hrou měl, byl stejný jako v předchozím díle. Hra je nesmírně dlouhá, příběh není dostatečně dynamický a tudíž jsem po odehrání cca poloviny herní doby začal ztrácet koncentraci a hru hrál s poměrně dlouhým přerušováním. Velké plus, které oproti DOS I je označení úkolů na mapě, které výrazně zlehčuje hledání míst, kam máte v daném questu jít. Na hraní her již nemám tolik času a proto mě délka a komplexnost hry dost udolávaly a hru jsem tedy hrál až neúměrně dlouhou dobu, což přirozeně vede k omezení celkového zážitku.

Závěrem lze říci, že DOS II je v mnoha ohledech skutečným vrcholem žánru izometrických RPG. Především svoboda voleb, soubojový systém a kvalitní herní mechaniky činí z této hry skutečný skvost. Hra je na mě však příliš dlouhá, komplexní a postrádá dynamiku a příběh, které by mě udržely v křesle po tak dlouhou dobu. Nakonec jsem hru dohrál a jsem za to rád, ale ačkoliv by si to hra zasloužila, nemyslím si, že se k ní ještě vrátím. Je však třeba říci, že tyto subjektivní problémy nijak nesnižují nespornou kvalitu hry.

Pro: Soubojový systém, svoboda voleb, postavy,kvalitní mechaniky a audiovizuální zpracování

Proti: Délka, malá dynamika, hlavní příběh i vedlejší questy mě v hlavě neutkvěly

+20
  • PC 100
Mno. Tak tohle byla jízda jak už se dneska ani nepatří. Pánové si zaslouží respekt, ať už to je či není nečí šálek kávy tato hra. To množství práce, empatie k hráči, ta láska s jakou ta hra je prostě udělaná, to už se dneska prostě nevidí. Tahle hra má, krom pár menších chybiček v moři luxusu, jedinou velkou chybu. A to, že prostě jednou skončí, i po několika dohrání a nezbude vám nic než prázdno. Zase už jen čekat, kdy něco Larian vydá a do té doby se potýkat s nedodělky a flákaninami od Ubisoftu a jiných magnátů, jejichž díla si nezaslouží ani zlomek pozornosti, kterou si zaslouží tento šperk.

nebudu se tu nikterak detailně rozplývat nad tím, co všechno bylo super, protože to bych tu počmáral fakt hodně místa. Řekněme jen tolik, že hra nesázela ani tolik na sílu příběhu spíš jako na to, s jakym přístupem a variabilitou byl podán hráči a jak hráč sám ho mohl ohýbat jak mladý proutek. Možností v dialozích, v plnění úkolů, stavby charakterů(skillů atp) bylo tolik, že už jen zamýšlení se nad tím, jaký kombinace skillů atp. chci vyzkoušet sežralo několik hodin.

Souboje alá tahy s nějakou přidanou hodnotou od prvního D:OS:EE , byly opět pořádnej nářez. Neřikám, že jsem tu uplně bez výtky, zrovna tady se mnohým nemusí líbit typ dvojitého brnění a jejich funkce ochranné barierý proti CC stavům. Ani mě se to příliš nezamlouvalo, ale tady je přesně ten rozdíl mezi kvalitní hrou, která vás donutí se nad tot hnidopišství povznést a přijmout to jako její součást, a špatné hry, kteoru prostě po pár faux-pass vypnete, protože to nemáte zapotřebí.
Taky se tu začalo hrát s výškovým převýšením, což zrovna nevim, jestli se do hry tohoto typu uplně hodí, ale proč ne. Co mi místy vadilo bylo, že jsem si nebyl jistej, jak vlastně fungují překážky a jestli tady nebo támhle vůbec uvidim atp. Strávil jsem nemálo minut ,,zaměřováním'' na určitý bod, abych trefil fireballem větší kupku nepřátel jen proto, že ta myš musela bejt v konkrétní poloze. To by se mohlo rozhodně zlepšit.

Z čeho jsem nebyl uplně nadšenej byl deník. To v jistých chvílích byl opravdu mrdník. Jeden quest, rozdělenej dotří dalších podquestů, kde se psalo všude trošku něco jinýho.
Taky by neuškodilo, aby když už má člověk tedy tu svobodu pohybu a jednání, aby se tomu taky ta hra uměla lépe přizpůsobovat. Nejednou se mi stalo, že se mi deník zaktualizoval o informace, na který jsem čuměl jak puk, no pak jsem zjistil, že to byla informace od NPC, se kterym jsem se do tý doby vůbec nebavil, jen proto, že jsem ho přeskočil v jistym pomyslnym sledu, v jakym by se ten quest měl správně dělat. Žádný ulehčování. nebavil ses s timhle, tečka nevíš, nepokračuješ. Tohle ,,ulehčování'' je nejen zbytečný, ale hlavně matoucí. To už by bylo lepší, aby hra líp poskytovala k určitym věcem lepší vodítka, než to řešit takto.

No a jsem u poslední věci, ze který jsem nebyl nadšenej naprosto vůbec , a tou je crafting. Je to funkce hry, kde měli vývojaři mezery největší z mýho pohledu. Ze začátku se to může jevit jako ta stará dobrá funkce, kde si třeba upečete chleba, postavíte zeď. jenže tady trošku logika zastagnovala atak se stane, že neni ,,obilí'¨jako obilí. Od konce 2. aktu/ dosáhnutí jisté úrovně se totiž stane, že NPC obchodníci nahradí obyčejné verze jistých surovin za jejich vyšší formu, ze které ale povětšinou už ten základ neuňahňáte. Něco jo, něco ne. Taky ta variabilita mohla být o dost větší. Ano, počet různých kombinací nebo receptů se logicky zvětšil o hafo přidaných předmětů oproti předchozímu dílu, ale také jich nemálo zmizelo a absence nekterých kombinací je až smutná. Kupříkladu taková Augmentor kytka. Ne že by byla uplně k ničemu, ale šetřit lahvičky na lektvary v téhle hře opravdu muset nebudete a to je tak to jediný k čemu to je dobrý. Namísto, aby se s nim dali vylepšovat i lahvičky zlepšující atributy, , rezistance atp. tak se vesměs dá použít jen na vylepšení health potionů, což je dost smutný.

Naštěstí neexistuje nic lepšího, než kvalitní modérská komunita, která dokáže mezery ve fantasii zaplácnout a účel světí prostředky. Toto opravdu neni jedna z těch her, u které jsem si smutně říkal ,, Vy ty modaře nemít, tak ta hra ani neexistuje'' jako u většiny Total war titulů.

Celou hru doprovází nádherná muzika. Vzhledem ktomu, že hra i trochu potemněla, tak vám tam občas zavrže hororově i housle, tu klavír. Nakecanej je snad opravdu každej rozhovor, obdivuju plíce vypravěče. You see yourself in a mirror, its quite a sight. :D :D

Trošku mě zarazil zrovna ten můj ending, čekal jsem že si godkinga podám. Od druhé půlky hry jsem to už jel jen se dvěma postavami, protože další dvě ve mě neviděli dostatečnou oporu. Byl jsem trošku zoufalej, protože jsem přiznával svýmu namástrovanýmu glasscanon kušiníkovi hodně kreditu. Parta a jejich osobní příběhy prořídla, bylo trošku smutno, ale co se fightu týče, nic co by lonewolf nespravil, ba to bylo o dost jednodušší.

Co víc napsat. Jsem rád, že mám za sebou teprve první run a minimálně jeden či dva před sebou. Když vidim kluky z Larianu a jejich odvedenou práci, tak mým největším přáním, hráčským tedy, je to aby se konečně ostatní přestali koukat jen na svoje peněženky a vzali si od nich trochu příklad.

Pro: Celej svět Rivellon, muzika, péče, se kterou je hra dělaná

Proti: Slabší deník, crafting.

+18