V tomto zvláštním světě může hráč relaxovat, objevovat jeho tajemství, jen tak se procházet a kochat kvetoucími stromy a květinami, najít řadu starých ruin. Obklopen je všudypřítomnými skalami a vodou, do uší mu hraje přítomná hudba. On se snaží nějak zorientovat a zjistit, o co vlastně jde. Občas si všimne několika fontán, na nichž je napsán text. Podstata hratelnosti tkví v tom, docílit kýžené interakce s prostředím. Prvky jsou předkládány postupně, probouzí primárně zvědavost z věcí příštích, ale jak se blíží konec cesty, stoupá sofistikovanost řešení. Jelikož je žánrové zaměření čistě na poli z vlastních očí viděné plošinovky, lze mít základní představu o náplni hry.
Hra je vytvořena v enginu Unity a vznikla jako studentský závěrečný projekt v letech 2017 a 2018. Hýří možností zobrazit hlavní nabídku a hru spustit, ale s menší prodlevou. Parametry nastavení nevybočují z normálu, možnosti displeje a rozlišení tudíž umožňují zvolit hráčem preferované nastavení. Ovládání zastupuje myš a klávesnice na osvědčených klávesách a tlačítkách. Na jeden z bílých pilířů se dá vylézt, jakmile se stiskne mezerník, což jde využít pro výhled z výšky, stejně jako k oficiálnímu postupu dál. Ve hře je zároveň styl směru místy rozvětven do několika odboček, umožňujících tak minout určité pasáže a hru si o něco zkrátit.
PavelU
Grafická stylizace této hry je vskutku unikátní. To způsobuje poměrně snadné podlehnutí jejímu kouzlu. Až natolik, že prvně jsem musel hru dojet třikrát za sebou. Záležitosti na Unity enginu bývají navíc ultra krátké, ale občas lze narazit na dlouhodobější počin. Tento samozřejmě spadá do těch z prvně zmíněné kategorie, přestože nabízí i sofistikovaný způsob hraní. Perspektiva z vlastního pohledu, žánr plošinovka, byť zde je to sporné. Primárně záleží na přeskakování starodávných ruin, lezení po sloupech, přecházení mostů. I když celá podstata jistě tkví i v té jedinečnosti tohoto světa, kde mají stromy červenou barvu, stejně tak tráva, květiny umí poznat mou duši. U fontán si všímám textů, osvětlujících mi pozadí a atmosféru.
Zpočátku tedy stačí jen jít, jakkoli je design čistě lineární, díky vedoucím cestám vpřed. Já osobně prozkoumám všechna zákoutí, fotím obrázky jako pominutý, nechám se tím zkrátka unášet, abych i poodhalil vše, co ve hře jde. Skoky umožňují se dostat na větvě stromů, v kombinaci s držením Shiftu na rychlejší chůzi, o to působivější. Ale k ničemu to dobré není. Dá se naopak někde zasekat do objektu či textury. K tomu ten engine přímo svádí, takže by se muselo jednat o precizně otestovanou věc. A to se bohužel nedá říci. Plyne z toho, že jakou funkcionalitu autor hry nastavil, tak se to chová. Na ruinách skok nejde, až to kvůli těm výhledům vadí.
Lokace se skládají z okolních skal, všudypřítomné vody, zbytků staveb, stromů a cest. Později je to zajímavě rozvětveno, že mi zprvu unikl správný postup. Ničemu to nevadilo, i při vynechání jednoho místa šlo Crisantemo dohrát v pohodě. Pokročilými herními mechanikami je změna gravitace, skrze níž překonávám blízko závěru velkou propast. Mně ale stačilo vylézt po pilíři, protože byl pro průchod důležitý, na něm se pak jen ideálně odrazit a dostalo mě to, kam bylo potřeba. A dokonce opakovaně. Ráz krajiny, notně připomínající rajskou zahradu, je v neměnném odstínu, ať už kráčím kousek od startu nebo dosahuji posledních etap v závěru. Čímž mou mysl hra ošálila, když považovala ruiny za ty, v nichž už já dříve byl. Způsobuje to variabilitu vnímání.
Tak se dá řadu nadefinovaných pasáží vícero možnostmi ignorovat, což už ale zase moc nepřipomíná uvedený žánr. Vzhledem k pojetí hry to vítám, tím více, je zaručena komplexní soustředěnost na průzkum. Skoky tudíž prokazují svůj nezanedbatelný smysl, akorát trošku jinak, než by si autor asi přál. U vodopádů ponechány květiny svému osudu, nemusely se kvůli mně vůbec probouzet. To dávalo panenské přírodě ten pravý význam. Zážitek umocňuje stupňující melodie, jak se blížím konci. Ten je impozantně vyveden, že mě mrzelo vynechání průchozího oblouku, tyčícího se v dáli přede mnou. Když už mi zbývalo jen dosáhnout plného konce. Já nahoře odpočíval, zdolání toho sloupu chce um. Ukládat tu nejde. Hlavní nabídka disponuje líbivostí.
Tomuto kousku se tedy povedlo to hlavní, zaujmout mě, donutit si jej vyložit a odehrát po svém, přesvědčit mě též o tom, že tolik oblíbený Unity může i výslovně excelovat, je-li to celé uděláno s citem. A to je se tu děje opravdu často. A ta grafika, paradoxní je, že při New Game dochází k prodlevě, dokud není dohráno, nelze to klasicky ukončit. Zase ale nestojím o konec, přestože v něm už jsem. Ale jiný uděl takové hry ani nemají. A např. ty stromy mají vidět doprostřed svého kmene. Potěšující je podpora libovolných rozlišení obrazovky. Já preferuji nativně 2560x1440, což nemusí vždy u titulů na tomtéž enginu platit. Dohráno opakovaně, jistě ne naposledy. Prvky nejsou monotónní, inovují o sto šest. Dokonalost sama.
Zpočátku tedy stačí jen jít, jakkoli je design čistě lineární, díky vedoucím cestám vpřed. Já osobně prozkoumám všechna zákoutí, fotím obrázky jako pominutý, nechám se tím zkrátka unášet, abych i poodhalil vše, co ve hře jde. Skoky umožňují se dostat na větvě stromů, v kombinaci s držením Shiftu na rychlejší chůzi, o to působivější. Ale k ničemu to dobré není. Dá se naopak někde zasekat do objektu či textury. K tomu ten engine přímo svádí, takže by se muselo jednat o precizně otestovanou věc. A to se bohužel nedá říci. Plyne z toho, že jakou funkcionalitu autor hry nastavil, tak se to chová. Na ruinách skok nejde, až to kvůli těm výhledům vadí.
Lokace se skládají z okolních skal, všudypřítomné vody, zbytků staveb, stromů a cest. Později je to zajímavě rozvětveno, že mi zprvu unikl správný postup. Ničemu to nevadilo, i při vynechání jednoho místa šlo Crisantemo dohrát v pohodě. Pokročilými herními mechanikami je změna gravitace, skrze níž překonávám blízko závěru velkou propast. Mně ale stačilo vylézt po pilíři, protože byl pro průchod důležitý, na něm se pak jen ideálně odrazit a dostalo mě to, kam bylo potřeba. A dokonce opakovaně. Ráz krajiny, notně připomínající rajskou zahradu, je v neměnném odstínu, ať už kráčím kousek od startu nebo dosahuji posledních etap v závěru. Čímž mou mysl hra ošálila, když považovala ruiny za ty, v nichž už já dříve byl. Způsobuje to variabilitu vnímání.
Tak se dá řadu nadefinovaných pasáží vícero možnostmi ignorovat, což už ale zase moc nepřipomíná uvedený žánr. Vzhledem k pojetí hry to vítám, tím více, je zaručena komplexní soustředěnost na průzkum. Skoky tudíž prokazují svůj nezanedbatelný smysl, akorát trošku jinak, než by si autor asi přál. U vodopádů ponechány květiny svému osudu, nemusely se kvůli mně vůbec probouzet. To dávalo panenské přírodě ten pravý význam. Zážitek umocňuje stupňující melodie, jak se blížím konci. Ten je impozantně vyveden, že mě mrzelo vynechání průchozího oblouku, tyčícího se v dáli přede mnou. Když už mi zbývalo jen dosáhnout plného konce. Já nahoře odpočíval, zdolání toho sloupu chce um. Ukládat tu nejde. Hlavní nabídka disponuje líbivostí.
Tomuto kousku se tedy povedlo to hlavní, zaujmout mě, donutit si jej vyložit a odehrát po svém, přesvědčit mě též o tom, že tolik oblíbený Unity může i výslovně excelovat, je-li to celé uděláno s citem. A to je se tu děje opravdu často. A ta grafika, paradoxní je, že při New Game dochází k prodlevě, dokud není dohráno, nelze to klasicky ukončit. Zase ale nestojím o konec, přestože v něm už jsem. Ale jiný uděl takové hry ani nemají. A např. ty stromy mají vidět doprostřed svého kmene. Potěšující je podpora libovolných rozlišení obrazovky. Já preferuji nativně 2560x1440, což nemusí vždy u titulů na tomtéž enginu platit. Dohráno opakovaně, jistě ne naposledy. Prvky nejsou monotónní, inovují o sto šest. Dokonalost sama.
