Spokojenost. Dostal jsem přesně to, co jsem poslední půlrok očekával, skvěle navrženou atmosférickou kobku s nekompromisními souboji a neméně tuhými puzzly. Strach, že se z LoGu vyklube pouze několikahodinová causal atrapa, se rozplynul hned po prvních patrech. Obtížnost (na hard), stejně jako délka hry, si nezadá s DM či EoB. Pro kobkaře, případně pro ty, které staré dungeony lákaly, jen se nepřenesli přes grafiku, není co řešit.

Nekobkaři se asi nechají nalákat na parádní grafiku, ale myslím že to většina z nich stejně po čase zabalí pro jednolité prostředí a klikací souboje.

Xanathare, ty bulvo prašivá, s tebou mám nějaký nevyřízený účty, že jo? Tak s takovým odhodláním jsem se, po více jak deseti letech, znovu pustil do hraní Eye of the Beholder. A musím uznat, nebylo to vůbec marné. Hra svižně odsýpala a přes všechny ty hádanky, spínače a mechanismy mi přišla poměrně jednoduchá a bezzákysová (proti náročné dvojce určitě). Nebo jsem prostě měl jen štěstí? Nééé, tím to nebude, vždyť jsem nenašel králičí tlapičku.

Na dungeonech mi vyhovuje, když hráče odměňují za poctivé prošmejdění mapy, což na EotB sedí přesně, slušné množství tajných místností a nepovinných puzzlů často bohatě přispělo do mého inventáře. Průzkumnický element je okořeněn o nutnost kreslit si mapy na čtverečkovaný papír, neboť chybí automapování. Oceňuju, že se mě hra pokoušela zabít hned několika způsoby, lítému bestiáři zdatně sekundují pasti a neúprosný hlad, jenže se nemůžu zbavit dojmu, že k pořádné atmosféře ji cosi chybělo.

Další věc, co mně né úplně sedla, jsou pravidla Dungeons and Dragons. Vím, vím, teď si říkám o fireball za 10d6, ale uznejte, není to ideální systém pro hru založenou na realtimových bojích, nejčastěji tváří v tvář. A k tomu neskutečně pomalé léčení při odpočinku (hrál jsem bez klerika, tak si za to můžu z části sám). A poslední výtka směruje do menu hry, kde se průběh hry může ukládat pouze do jediného slotu a je tak nutné průběžně zálohovat soubor ve Windows.

A grafika? Ta mi navzdory své plnoletosti vyhovovala, na podzemí docela světlá (fakt by mě zajímalo, čím si pod Waterdeepem svítí - pochodně jsem nikde neviděl), nicméně přijemně přehledná. Určitě nadprůměr.


PS: Pokud vás děsí použití domácích kartografických pomůcek (čtverečkovaný papír, tužka a pryž), můžete sáhnout po Amiga verzi s automapou.

Dle mého průměrný klikfest, pouze pro otrlé diablisty, kterým nevadí všechno to hekání a slešování.

Proč si Dawn of Magic zahrát? Určitě se mi líbilo vylepšování postavy, především možnost investovat do řady zajímavých a kombinovatelných kouzel. Podle preferencí se mění vzhled postavy a s tím přicházejí další bonusy. Já svoji cikánku specializoval na vyvolávání pomocníků a metání blesků, to pro tu chuděru znamenalo nárust jakýchsi pavoučích nožiček a andělských křídel.

Ze začátku jsem měl trochu problém se ve všech těch vlastnostech, dovednostech, kouzlech, tetováních a vlivech magie vyznat, ale nakonec jsem tomu přišel na chuť a investoval bodíky a investoval. Předměty, důležitý prvek ďáblova klonu, jdou podobnou cestou jako schopnosti, opět velké množství kombinací, socketování run, kování materiálů a podobně. Bohužel s rozdílem, že tady už to tolik nefunguje, a sestrojit něco kloudného se pomalu rovná zázraku.

Grafiku musím hodnotit kladně: poměrně detailní, slušné animace postav a zajímavé efekty kouzel, avšak nejspíš se nebude líbit každému, neboť se občas na obrazovce těch pestrých barev objeví zbytečně moc. Trochu to kazí ne zrovna originální leveldesign, spousta obyčejných lesů a pustin. Autoři se do hry snažili vecpat trochu humoru, jenže se mi zdá, že na to šli až moc násilně. A když na vás mezi kosením skřetů a vlků naběhne satanův pomocník v santovském oblečku, smích zrovna není to první, co vás napadne. Poslední výtku mám k závěru hry, kdy mi finální boss přišel zbytečně tuhý. Nevím jak bych ho udolal, kdybych u svého džina neměl nasysleno pár set tisíc mililitrů léčiva.

Už poněkud starší strategie, s ještě staršími herními mechanismy. Na jednu stranu potěší věrnost sérii, trojky jsem se něco nahrál, na tu druhou musím přiznat, že už mě obyčejné tahání desítek malých skupinek po mapě moc nebavilo. Najde se tu pár změn, žel bohu většinou k horšímu.

Z novinek bych vypíchl překopaný boj, jenž z automatického přešel na poloautomatický, můžete si tedy vybrat v jakém pořadí vaše jednotky budou do bitvy nastupovat/umírat. Což by nebylo na škodu, jen kdyby ty hody na útok nebyly tolik o náhodě, kritické údery se totiž jakémukoliv taktizování Nelsonovsky vysmějí. Vlastně, celkově mi přišlo, že hra klade důraz spíše na množství jednotek než na jejich kvalitu/výběr.

Recyklovaná grafika z Battlecryů působí dost suše, což se také podepisuje na poloprázdnotě map, kterým dominují zbytečně přerostlé hrady. Mimochodem už není vidět, co máte uvnitř opevnění za jednotky. Ale na grafiku se dá zvyknout, v tomhle Warlordi nikdy nevynikali, stejně jako na pochybné zvuky v bitvě. Hudba naopak povedená.

Dodatek k multiplayeru: Překvapila možnost hrát postupovku ve dvou přes horké křeslo, bohužel nám s kamarádem hned první mise přišla nevybalancovaná (čti dostali jsme přes cimbuří), tak jsme se radši vrátili ke klasickým scénářům.

Hodnotím výše než ročník 2010, zaprvé jsem od toho tentokrát nic zásadního nečekal, zadruhé se na tom podepsalo mé karetní sucho, ale hlavně mě tahle dvojhubka na těch 10-15 hodinek, pravda, zabavila. Povedená technická stránka, jsou tu slušně vyrovnané balíčky, akorát obtížné kvízy a hlavně mód Archenemy. Ten je sice dost o náhodě, nicméně hlína to je tak jako tak, a nebo možná právě proto.

Výtky v podstatě zůstaly stejné, co k předchůdci, takže... stále chybí pořádná stavba vlastního balíčku, hodně věcí je automatických = občas se špatně zaplatí mana, nedá se zamířit bleskem vlastní bytost a podobně (něco jde naštěstí povypínat v nastavení). A ani AI zrovna nezáří.

Zabavilo. Neříkám, že je to kdovíjaká pecka, však jsem moc týmových akcí nehrál, ale Lead and Gold splňuje to málo, co se dá čekat. Kromě povedeného westernového prostředí je hlavním kladem určitě důraz na spolupráci (i když nepopírám, že podstatnou výhodou týmu je zkušený vlajkonoš). Mapy mi přišly dobře navržené, snad bych jen vytknul snadno dostupné respawnpointy pro nepřátelskou stranu. Módy jsou si docela podobné, ale to vzhledem k jejich zábavnosti moc nevadí, mně nejvíce sedlo tahání explozivních sudů. Čtyři povolání se pěkně doplňují, i když je někdy těžké vyvážit pětičlenný tým, znovu je to na hráčích, aby poznali, kdy jsou dva snipeři moc.

Největší problém hry je v současnosti málo hráčů/serverů, takže si hráč nemůže jen sednout a hrát svůj oblíbený herní mód/mapu. Většinou má na výběr ze dvou-tří servrů, kde vládnou ti nejvytvrdlejší hráči. Další problém je pokud narazíte na nespolupracující hráče, to se s výsledkem většinou nedá moc dělat. Na druhou stranu jsem byl svědkem povedených a hlavně vyrovnaných bitev. Takže opět platí... záleží jaká se sejde skupinka hráčů.

Pro mě překvapivě zábavná budgetovka. GearGrinder sice vykrádá kdejakou akčně závodní modlu, leč přidává i něco svého, například transformování závodního tahače do jeho ozbrojené verze. Přepínání mezi jednotlivými verzemi funguje na výbornou a každá z nich najde své uplatnění. A jen dodám, že akce nad závoděním zřetelně převládá, tak se nenechte zmást žánrem.

GearGrinder je rozdělený na několik desítek misí spojených do béčkového příběhu, cutscény jsou docela suchý, ale lepší jak kladivem do nosu. Potěšila rozličnost misí, většinou jde jen o úklid vozovky raketometem, ale vždy je to podáno trošku jinak, takže hra nezačne nudit. Dojde na obratnostní projíždění checkpointů, destrukční derby, ochranu konvoje, FPS palbu z kulometu ze střechy auta a také na několik bossů (většinou dost lehkých). Obtížnost misí se v tomhle, bohužel, dost opičí a je také pokaždé jiná - nevybalancovaná. Při samotném závodění hlavní hrdina Hammer občas zahláškuje či zamává na kolemlétající auta prostředníčkem, avšak líbil by se mi víc, kdyby ho bylo méně vidět, mít jeho ksicht celou hru v malém okýnku á la Carmageddon, není to pravé ořechové.

Zatím docela nadávám, tak ještě pár kladných dojmů. Jízdní model mi sednul, sic není dokonalý (občas zazlobí kolizní systém), pro podobnou hru stačí. Arzenál zbraní též splnil mé očekávání, nechybí klasiky jako raketomet, rotačák a dočkal jsem se i méně obvyklých kousků (brokovnice). Dál se vývojářům povedl pohled z kokpitu, který jsem si užíval především při obratnostních závodech. Ani technická stránka hry akci určitě nekazí, budgetový standard, snad jen ten soundtrack mohl být výraznější.

Doporučuju hrát stylem "všechny mise na zlato", neboť i tak je hra dost krátká (ani né šest hodinek).

Nová rasa: Skřeti, po vizuální stránce nevýrazní, leč překvapivě zábavní po stránce taktické. Lákavý je především nový systém krvežíznivosti, občas trošku nespravedlivý, za to správně motivující k přímému útoku. Krvežíznivost dělá spolu se silnými jednotkami ze skřetů jednu z nejmocnějších stran, jak to v datadiscích s novým obsahem bývá. V kampani potěší, v multiplayeru už méně.

Kampaně se mi líbily všechny, nové verze jednotek i náplň misí udrží pozornost až do konce, snad jen ten humor v cutscénách mi do noty moc nepadnul. Nejvíc mě kupodivu bavily mise za nekromanty, noví lichové s oživováním mrtvých jsou zatraceně silní.

Tribes of the East přináší čerstvý vítr i mimo příběhovou část, tedy do skirmishe/multiplayeru. Kromě kupy nových jednotek potěšilo skládání artefaktových sad a zredukování počtu dovedností potřebných na ultimátní skill (ze 4 na 3).

Nová rasa: Trpaslíci měli vždycky moje sympatie, jedna z mých nejoblíbenějších fantasy ras. Vizuál fousáčů mi přijde povedený, stejně tak schopnosti a vyvážení jednotek. Navíc oceňuju, že se pojetí trpaslíků obešlo bez mechanických jednotek. To co mi moc nesedlo jsou runy, pamatujete na první díly Heroes, kde se trpaslíci šourali o jedno políčko? Tak na to v HoF zapomeňte, za jedno dřevo na dřevo, běhá většina jednotek přes celé bojiště! Vím, že to páchne stereotypním smýšlením, ale dost mě to zaskočilo.

Bohužel jsem po dokončení kampaně už za trpaslíky moc neměl chuť hrát. Mimo hlavní kampaň toho datadisk zas tolik nového nepřinesl. V multiplayeru se akorát potlouká o nějaké to nové monstrum navíc (archandělé s vysáváním života jsou brutální) a s generátorem map jsem si nějak nesednul (na rozdíl od trojky).

Slušný datadisk, který nabízí dvě parádní kampaně a jednu slabší (bohužel zrovna tu poslední). Rozhodně stojí za zahrání, avšak mnohem víc mě bavil druhý datadisk Tribes of the East.

Vyjma dvouminutového koridoru, ve kterém by se dalo pořádat mistrovství světa ve čtyřbobech, nenabízí Duty Calls prakticky nic. Navíc nesouhlasím s podobně útočnou reklamou... ale co na plat, ty dvě minuty skriptovací horečky jsem se bavil královsky.

Prostě jedna z her, kde se při shlédnutí gameplay videa na YT bavíte víc než samotným hraním.

Což o to, podobné akční těsta hnětu rád a často, jenomže z Prototype jsem vymáčknul spíše zklamání. Když mi leží akční hra na ploše přes půl roku, na ikonku nemám chuť kliknout a vždycky najdu nějakou lepší volbu, je něco špatně.

Začnu tím, co se mi líbilo. Volnost a pohyb, tím myslím především hopsání ze střechy na střechu, plachtění a další poletuchové kejkle. Ani o grafice si nemyslím nejhorší, možná šedá vládne, na druhou stranu engine zvládá stovku, možná dvě, pajduláků a to se vší plynulostí. Nákaza vypadá správně... nákazově (trochu mi to připomnělo Abomination). Avšak předně se mi líbily ty černobřečkovité efekty, které doprovází každou schopnost hlavního hrdiny, pokud k nim ještě přičtu nápaditou brutalitu útoků, hned vzniká atraktivní podívaná.

Co mi ovšem nesedlo, je hratelnost bojové části. Dokud jsem se utkával s obyčejnou verbeží, vše se dalo s lehkostí zvládnout, stačila trocha obratnosti a sem tam konzumace nějaké té lékárničky na nožičkách. Jenomže boje s obyčejným potěrem rychle ztratily na zábavnosti a staly se stereotypní, zároveň začalo přibývat tužších bossíků a misí. Možná jsem jen investoval expy do špatných vlastností, ale bossfighty mi přišly dost těžké a časově náročné. Klasická hrdinská bitka tváří v tvář neměla šanci na úspěch, musel jsem tedy bossíka pižlat partyzánsky, místy až mrakoplašsky. To hlavně u "hydry", kterou je potřeba proplesknout čtyřikrát za sebou. Mimochodem když už jsem ji téměř udolal, zabila mě a já se objevil skoro na začátku souboje! Neskutečně blbě umístěné savování.

Leč i bezbossové hlavní úkoly trpí mizerně rozmístěnými savepointy, špatně načasovanými cutscénami, sprintersky rychlým respawnem nepřátel (hlavně těžké techniky) a v neposlední řadě časovými limity. Vedlejších misí jsem vyzkoušel zhruba deset, bohužel ani ty mi nepřišly kdovíjak zábavné, nejvíc mi sedlo běhaní po střechách na čas. Což je u řeznické akce smutné.

Do třetice všeho zlého, tomu říkám přídavek. Za potvoráky se hraje výborně, konečně jsem si vyzkoušel nové taktiky a postupy. Pravda, většina guild jen zastupuje osvědčená povolání (krysák-zloděj, lich-kouzelník), ale člověku neunikne jedna výraznější změna, omezenější přístup k léčení, klerikům a křísení vůbec, rozhodně zajímavá obměna.

Postupové mise se mi taky líbily, i když... v některých okamžicích jsem principy hry (zas ta AI) proklínal, hlavně u mise Ritual of Death, kde je potřeba se probít dlouhou zakroucenou cestou do 110 dní, bohužel se většina jednotek po chvilce boje začne vracet a dobýt tak některá vzdálená doupata je skutečně utrpení. Ale nakonec se to dalo a to hlavně kvůli ultimátnímu vlkodlakovi, sice drahá sranda, ale rozhodně se vyplatí, páč jak se tahle chlupatá vzteklina rozjede, není k zastavení. Některé mise se dají snadno vyhrát pouze s jedním takovým exemplářem během pár desítek herních dní, škoda.

Pro mě nejlepší nášup pro Majesty 2.

Pro mě slabší přídavek než Plasma Pak. Né že by byl Cryptic Passage špatný, pořád tu mluvíme o starém dobrém Bloodovi (atmosféra, krev, zbraně, hudba a podobně), jen už jsem asi svoji bloodolačnost nasytil předchozí epizodou. Mapy v CP se mi zdají designově povedené (klasika jako hřbitov, chrám atd.), bohužel tu ale chybí výraznější novinky (zbraně či nepřátelé) a ani třeba nových textur jsem si téměř nevšiml.

Pokud by měl někdo chuť si zahrát oba datadisky, doporučím jako první zahrát Cryptic Passage, jenž přináší méně změn a obtížnost je o dost nižší/vybalancovanější než u PP, hlavně co se týče počtu nepřátel.

Jak napsat komentář k Fearu a vyhnout se roztečkování některého z použitých slov? Jde to těžko, jméno svádí. A taky klame! Protože strachu jsem si užil sotva jako v tuctovém americkém remaku asijského hororu (ehm, čti málo). Fear dokáže vtáhnout, ale v podobně svižné akci je problém vytvořit skutečný strach. Možná trochu ze začátku, ale velmi rychle se, díky předvídatelnosti a minimálního ohrožení ze strany Almičky, z původně děsivých pasáží stává pouhé vyprávění příběhu, u kterého si spíš orazíte (od akce).

Že hlavní reklamní tahák nefunguje, jak by měl, ale tolik nevadí, páč akční část splňuje skoro vše, co od koridorové střílečky očekávám. Užil jsem si například parádní zbraně, ke konci jsem se dokonce občas nemohl rozhodnout, jakou že si to trojici flint mám nechat. Nejvíc jsem blbnul se špízujícím railgunem. Ten jsem si jak joudelín také šetřil na závěrečného bosse a samozřejmě, klasická finální bitva se, na potvoru, nekonala. Na druhou stranu, nečekanej konec se mi líbil.

Spoustu srandy jsem si užil i s kulkočasem, kamarádem to amputací a dalších brutalitek. Ale co teprve samotní nepřátelé! AI výborná (včetně evidentních skriptů). Sehraní, občas zákeřní a také čilí jako kolibříci, to vše okořeněno, minimálně u lidských protivníků, o komunikaci v týmu. Jasně, je to jen drobnost, ale přesně takové maličkosti mě do hry dokážou vtáhnout.

Jdu si to takhle chodbou (překvapivě) a najednou se ozve nepřátelská frekvence: "Bacha světlo!". Ihned zhasnu baterku, skrčím se a strnu. Na to druhý: "Je za sloupem!", rychle přichází odpověď: "Vyženu ho!" a už mi za ten sloup letí granát... a já spouušššttttííímm bulet time. Nádhera.

Jediný větší kaz na akční části je prostředí, které se téměř nemění a když už, tak „z ocelové šedé na vojenskou šeď“.

Výborná odreagovačka, kterou jsem ale nedokázal hrát víc jak hoďku dvě denně. Pokud jste nehráli, čekejte málo Almy, za to hodně odlítlých končetin ve zpomaleném záběru, a pravděpodobně si tak ušetříte lehké zklamání.

Tak jsem zase oprášil jednu fosílii z dětství. Coby mládě jsem Cybermage dost žral, páč hned v několika ohledech se mi trefil do vkusu a zároveň se dost lišil od stříleček na build enginu (Duke, Blood, Shadow Warrior), které jsem v té době považoval za vrchol bambitkového žánru. Za prvé mě Cybermage dostal komiksovým nádechem, Třináctka ani Comix Zone to sice není, ale své kouzlo rozhodně má. Za druhé je tu můj oblíbený systém sbírání duší vypadlých z nepřátel, jenž nutí člověka bojovat aktivně, ideálně tváří v tvář (jako například u Trona či Painkillera). A za třetí je tu zlepšování základních vlastností (jako... jako u spousty stříleček, ale tahle byla první kde jsem to viděl). I když jde jen o životy a manu, člověka potěší, když vidí svojí postavu sílit. Upgrady taky slouží jako další motivace k prohledávání každého koutu úrovně, no však to znáte. Na svou dobu musím pochválit technickou stránku hry, jak grafiku, tak hudbu a zvuky (dabing).

Dnes už se mi Cybermág hrál hůře. Design úrovní působí dost old school, na rozdíl od dnešních stříleček se hráč babrá s každým čudlíkem na stěně, nejen že jsou titěrné a záludně schované (a pokud je přehlédnete, máte zaděláno na adventurní zákys), ale nalezením čudlítka úkol teprve začíná, poněvadž po jeho aktivaci musíte vždy oběhnout půlku úrovně, aby jste zjistili, kde se co otevřelo. Je ale pravdou, že některé levely jsou vydařené a například v kruhovém patře s kancelářemi Sarcorpu jsem běhal sem tam jak pometlo několik hodin a ani mi to moc nevadilo (páč jsem problém vyřešil ještě před fází "teď si dojdu pro kladivo/klávesnice stála jen pár stovek"). Dále mi hru znepříjemňovali drobné nedotaženosti a nevybalancovanosti, jako příklad uvedu problém v misi se vznášedlem: nejen že se nemotorně ovládá, navíc jsou nepřátelské hlídky několikanásobně obratnější a tak nezbývalo, než přistát a pěkně po svých je po jednom lákat a sestřelovat. Vlastně celé ovládání je mírně klávesnicolomné (kladivo je v tom nevině), ale to je možná o zvyku.

Já si dám nostalgických 75%, ale z dnešního pohledu: Nehrát.

Zombíkárny mám rád a ani romerovka Land of the Dead mě nezklamala. Hra je na tom bohužel hůř než film, minimálně singleplayer. Zombíci jsou totiž romerovsky pomalí a jako (ne)pohyblivé terče nefungují dvakrát atraktivně. Aby to nebylo zas tak lehké, hlavní postava se šourá zhruba stejnou rychlostí jako nemrtváci, s tím že si jednou za čas může dát třívteřinovej sprint. Zombíci dále dorovnávají sílu velkou odolností a jedna rána do hlavinky většinou nestačí, vlastně ani dvě, někdy ani tři... ano, čtyři je to číslo, čtyři výstřely do hlavy a zombík konečně přestane otravovat. Zbraní na porcování je celkem dost, hlavně těch chladných, které jsem využíval mnohem víc než střelné. Taky překvapila závěrečná zbraň (kungfu údery), s níž se závěr proměnil na pořádné jatka.

Další proti je počet druhů nepřátel, kterých je tak pět, a to do toho počítám zvlášť i zombiepány a zombiepaní (ani žádný bossík, natož závěrečňák). Atmosféra a příběh nejsou nic zázračného, ale stačí k udržení pozornosti. Samotná náplň hry spočívá v lineárním vymlacování pořád stejnejch zombíků a když se objeví zpestřující mise (sniperské, za kulometem), budete se chtít kvůli pochybné AI a bugům rychle vrátit do dalších stereotypních misí s loudavýma zombíkama v koridoru. Nejvíc mě ze hry bavil začátek/rozkoukávání a finální masakr, zbytek je vlažnost sama.

Původně jsem neměl komentář v plánu, ale teď když si olizuju prsty po téhle mňamce, tak sem jen plácnout procenta nepřipadá v úvahu. Poněvadž akce tu není jen slovo za kolonkou žánr, je to hlavní argument, proč si Modern Warfare zahrát. Parádní svižné přestřelky v ještě lepší "potápěčské" atmosféře než u předchozích dílů, kdy se spuštěním nové mise přestanete vnímat realitu a ponoříte se do úžasného světa války po amícku. Na designérsky vyvedených bojištích, ve sprškách kulek, za hřmění granátů a řevu vojáků (často posledního), vám hra nedá vydechnout, dokud zdárně nedokončíte své poslání. A než se rozkoukáte, už plynule přecházíte do další mise a za chvíli konec.

Co mi nesedlo aneb vařím z H2O. Zaprvé, krátkost hry, ovšem to jen minimálně, neboť se mi zdá, že by hra ztratila s dalšími kapitolami na intenzitě. Zadruhé, odevšad čouhající skripty, na druhou stranu jsem si u nich nevšiml žádných výraznějších chyb, to bude pravděpodobně tím, že jsem všude poslušně běhal za týmem jak psisko a nezkoušel přelejzat kdejakej plot (což mám normálně ve zvyku). A nakonec mi zbývá zmínit jediný skutečný zápor, a to že CoD 4 není tak jednoduchý, abych ho mohl hrát jen jednou rukou a tou druhou do sebe ládovat popkorn - neb některé filmové okamžiky bez kukuřice prostě nejsou ono (nechat kolem sebe štrádovat celou nepřátelskou četu nebo si, z vrtulníku na vycházce, vychutnat hříbka satanáše).

Konečně poslední sténající klik myšky (asi jí už budu muset připravit na zahradě hrobeček), konečně závěrečný boss padl a konečně konečná. Přes slušné očekávání, u mě Hellgate bohužel moc nezaválel. Navíc jsem nedávno dohrál špičkové a velmi podobné Borderlands, takže vím, že to mohlo fungovat. A co že přesně nefunguje? Hlavní problém vidím v nesmírné rozvláčnosti, která pobryndala co se dalo. Na hratelnosti ubírají především zdlouhavé boje v nekonečných tunelech a taky bych uvítal rychlejší vývoj postavy.

Prostředí se moc často nemění, ty čtyři druhy se rychle okoukaj a ani náhodné (de)generování lokací různorodosti dvakrát nepomáhá, něco holt ve 3D tak nefunguje. Grafika se mi líbila a občas zašimral na zádech i závan atmosféry (například v příběhové lokaci Knihovna, kde vás pruděj ty zničehoseobjevující pekelníci).

Dále mě nebavilo pendlovat mezi stanicemi metra kvůli vedlejším úkolům, nějak jsem nepřišel na systém jakým se odemykají, člověk splní vše co může, náhodou se vrátí a zas ho čeká nová várka úkolů v již prošlých úrovních. Lokace se sice opět náhodně vygenerujou, ale level monster zůstává původní = skoro žádné expy. Prostě utrpení pro člověka co musí splnit vše. Hlavní příběh mě moc nevtáhl a z těch několika desítek postav jsem si oblíbil pouze dvojici Lucius Aldin a Montér 314, u jejich rozhovorů jsem se fakt zasmál, velká škoda, že je to jen malá oáza v jinak vyprahlé poušti stereotypu.

Duhová fantazie! Tady musela múza někoho pěkně zulíbat, aby vznikl tenhle nápaditý a kvalitou vyčuhující díl. Narážka či vtípek na každém kroku, je vidět že si tu s designem někdo pěkně vyhrál. A nejen to, Max opět hláškuje, co mu scénáristi stačí a dojde i na roztomilá koťátka. V téhle epizodě jsem dokonce přehlížel i drobné problémy série, jako občasnou nelogičnost hádanek a špatnou češtinu/náročnou angličtinu, a jen si užíval tohle internetové dobrodružství. Oujé.

Dungeon Odyssey samozřejmě kopíruje Diablo a jiné poctivé klikfesty, což samo o sobě už pro některé hráče znamená špatnou hru. Ale vzhledem k tomu, že kupuju myšky v balení po tuctech, hra měla velké šance u mě dopadnout na úrodnou půdu. Bohužel, nestalo se, a to hlavně kvůli extrémní nevybalancovanosti, v podstatě všeho. Od zlepšování postavy až po samotné kouzla (tím pádem i nepřátele, které je používají). A navíc ta technická stránka...

Téhle jeskynní odysee bych klidně tu fosilní grafiku odpustil, i když vypadá minimálně dvakrát tak starší než je a ve hře není jediná animace. Kdyby ovšem engine byl plynulejší a nenahrával například další lokaci dlouhé desítky vteřin (především návrat do města portálem je utrpení dlouhé jak reklamní blok na nejmeNOVAné televizní stanici).

Skutečně po právu zapomenutá hra, kterou nedoporučuju vyhrabávat.

Zajímavá a graficky obstojná strategie, svého času mě dost bavila. No, vlastně jsem ani pořádně nepochopil všechny mechanismy a vystačil si s tupým drancováním, samozřejmě s armádou naverbovanou za poctivě vybičované daně z vesnické chamradi. "Tupým" ale není to nejlepší slovo, neboť je pořád potřeba najímat správné generály (podle národnosti vyhlídlých vísek), kontrolovat loajalitu, hlídat záškodné infiltrátory a v neposlední řadě se vypořádat se slušnou AI. Málem bych zapomněl na neutrální potvoráky, s těma byla vždycky prča, hlavně když měli nastavené agresivní chování a rozhodli se navštívit nějakou nebohou pevnost. Mluvím o volné hře a multiplayeru, co se týče scénářů, ty mě nějak nechytly, asi proto že tam většinou zmíněná strategie nestíhala.

Už kdysi původní Hit the Road mě zaujal, tehdá se mně bohužel vysmál náročnými hádankami a angličtinou. Teď když mi do rukou spadlo pokračování, s vidinou dobré zábavy, jsem lačně nainstaloval. A spokojenost. Jak s jednoduchou zápletkou (na to že je ve hře pouze 6 lokací), tak se skromnější (ale líbivou) grafikou a mně vyhovujícím nenáročným humorem. Ale nebudu nic zastírat, ve výsledném dojmu ze hry má také slušný podíl i jedna moje ouchylka, a to má slabost pro ušatá zvířátka. Ehm. A je jedno jestli je to roztomilé koťátko či skotačící psychokrálík. Naopak z chybiček bych hře vytknul občas nepřítomnou kameru a taky jednu zákysovou hádanku s formulářem (těžko určit, zda to svést na pochybnou logiku hádanky nebo moji překladatelskou neschopnost).

Krátké je to, ale dobré je to. Snad i bez ušopleskománie. Rozhodně mě první epizodka nalákala na další.

Předem musím varovat, pokud nad hrou váháte, nečtěte další lehce spoileroidní odstavec. Prostě stáhněte a zahrajte (ideálně v noci). Hra má 10 minut, úžasný vizuál a atmosféru hutnou tak, že byste ji mohli porcovat sekerou.

Tak. První krůčky hrou se mi zdály trochu rozpačitý, hlavně kvůli nezvykle se chovající tmě. Naštěstí je přivyknutí otázkou několika mála okamžiků, takže jsem se mohl nesměle pustit do prozkoumávání domu. Jenže! Ještě než jsem našel první klíč, už na mě cosi začalo padat. Kdepak, žádná krabice, prostě pořádně tíživá atmosféra. Nepřívětivý dům, nepřehledné šero, hrobové ticho ve kterém děsí i cinknutí klíče o podlahu. Věřte, že za tu čtvrthodinku, co hra trvá, se to nastřádá... Aby vám to v efektivním finále bouchlo přímo do ksichtu. Hlavně když napoprvé projdete na ten brutálnější konec, jako já. Působivý zážitek se skvělou krvavou pointou.

Pravda, řídím jako dobytek, neřku-li jako Pražák. A jsem na to pyšný! Právě proto mám sérii Flatout tak rád, už od jedničky. Všechno to bourání a demolování převlečené za závod, mi prostě sedí (a trochu připomíná Carmádže).

Po prvním dojetí, Flatout UC zaváněl dost datadiskově, celkem málo nového obsahu a hezké grafiky se nenajím. A vůbec... ještě větší příklon k arkádě, neagresivní AI a znalost tratí z dvojky, mi z postupovky udělaly frašku, nulová výzva. Naštěstí to zachránil trvanlivý Carnage režim, který mi zklamání z klasické kampaně dostatečně vynahradil originálními módy a slušnou obtížností.

Ale můj prvotní závěr byl krátkozraký! Po pár místních multiplayer sejšnech, musím svůj názor přehodnotit (zvýšit hodnocení), protože to co mi nevonělo v singlu, multiplayeru prospívá. Tratě jsou vybroušenější (zas o něco menší šance, že v trávě narazíte na zákeřný balvan) a i auta se o něco lépe ovládají (nebo se mi to jen zdá?), ale o to víc se můžete soustředit na soupeře. A že jsou potřeba pořádně nabroušené lokty, aby se člověk udržel ve hře.

Můžu si tu klidně postěžovat, že občas zazlobí fyzika, nikdy nevíte jestli po kolizi s nevinou krabicí od nanuků, ten kartonovej ksindl odhodíte do dálky nebo jestli vás vyplivne ze silnice. Taky je občas k vidění předmět zaseknutý v modelu auta a podobně. Ale sakra, Psyxu, ty kluku kritická, že tě evakuuju předním sklem! Vždyť je to budget! 85%

Edit: Tak po čtyřech měsících ještě zvyšuju na snad konečných 95%.

Trochu jsem se bál, jaké vysvědčení dovalí nový Wolfenstein, ale nakonec to na akci z "druhé světové" nedopadlo vůbec špatně. Grafika za dvě, level design za dvě (kombinace volnějšího města a lineárních misí s tajnými a jinými bonusy pro čmuchaly, to já můžu), akčnost za dvě (svižné přestřelky a solidní AI), nepřátelé za dvě, zbraně s odřenýma ušima taky chvalitebně (zachránily to upgrady), snad jen tu novinku s amuletem se nepodařilo vyvážit. Jo, přiznávám, jakmile jsem si zvýšil kapacitu zásobníku amuletu, už jsem nazelenalý svět v podstatě neopustil. Jen občas, abych se pokochal zajímavou lokací.

Hra nepřináší takovou revoluci (Wolfenstein 3D) ani ryzí hratelnost (Return to Castle Wolfenstein) jako předchozí díly, takže za dalších 9 let ho nikdo ve své topce mít nebude, přesto se pořád jedná o slušnou střílečku, která mne na pár dní skvěle odreagovala.

Drahně let tomu už je, co jsem chodil k mému hodnému kamarádovi hrát oba díly Street Roda. Stejně tak jako nechápal kamarád, co mě na tom baví, dnes moc nechápu já. Po těch letech už je vizuální tuning součástí každé druhé závodní hry, ale tehdá... Tehdá mi Street Rod přišel neskutečně originální a propracovaný. Řada nádherných vozů připravených nechat se pitvat až do morku motoru. Šroubek po šroubku, skutečně, na vlastní myš!

Bavil mě hlavně začátek, šmejdění inzercí pro ty nejvhodnější součástky a vylepšování svého prvního vraku. Časem už to není ono, vozy v garáži se začnou množit velkou rychlostí, hráč smontuje nejvýkonnější auťák a na neúprosném kalendáři se blíží konec hry. Bohužel zde se dostávám k jediné větší výtce, pro mě byl souboj s Kingem nad moje možnosti (na rozdíl od jedničky). Nic mi nebylo platné, že jsem měl Drag a Aquadukt natrénovaný, druhá trať byla až moc krkolomná a zde jsem vždy vyhořel.

Samotné závodění už taková bomba není, ale jde o rychlé jízdy, takže to tak nevadí.

Pro mě zklamání jako prase, zde by se hodilo spíš jako B.F.M. A bude to tím, že jsem čekal něco propracovanějšího a trvanlivějšího. Ano, je to Magic ve slušném technickém zpracování, jenomže... dost ořezaný.

Na Magicu mám nejraději stavbu vlastního balíčku, zde tato zásadní možnost chybí (pouze nuzná editace). Představěné balíčky působí vyrovnaně, ale je to tím, že jsou vytvořené z malého množství karet a do jinak silných kombinací jsou namíchané slabší kouzla ke zpomalení tempa. A za nejzábavnější část hry bych tak označil magickové úlohy.

AI soupeřů rozhodně není dokonalá (vlastně docela čitelná), ale musím uznat že moc přehmatů jsem neviděl a ani mi, potvora, nekoukala do ruky, takže jsem měl občas radost z nějakého toho přetrikování. K záporům musím připočíst občasnou zdlouhavost a nepřehlednost (hlavně stack).

Jako úvod do Magicu hra funguje myslím slušně (podobně jako když si zahrajete se startrem), jenže pro zkušenější hráče nepředstavuje moc zábavy. Podobně jako Falagar raději doporučím co se týče singleplayeru stařičký Shandalar, případně freewareový a celkem nadějný projekt Wagic.

Slušnej akční nářez s pro mě celkem nápaditým a hlavně fungujícím systémem událostí na trati. A když říkám událostí, myslím samozřejmě destrukcí všeho druhu. Roztřesená kamera, bortící se budovy, exploze šlehající do cesty, to vše mě pevně zatlačilo do židle. I na ten přicucnutý jízdní model jsem si zvykl. Na co jsem si ale nezvykl za celou hru, je AI křížená s klíštětem. Můžu soupeře kropit výbušnými barely, můžu si to štrádovat všemi zkratkami na trati, stejně během pár vteřin číhají v závětří a praží do mě pasti. K tomu chybí informace o ostatních hráčích na trati (žádná mapa ani zrcátko), to sice přidává na adrenalinu, ale taky obzvláště zákeřným způsobem na obtížnosti. Tratě jsou fešné a propracované (skutečně radost je ničit), bohužel počtem na celou hru nevystačí a občas jsem se neubránil slovům: "Zase tahle?".

A... Split/Second má u mě plus za splitscreen multiplayer.

Zvlčilý klikfest, který na pár desítek hodin utěšil můj hlad po epickém lootu. V prvních patrech jsem byl dost zklamaný, že se z Torchlight vyklubal klon Fate (čti klon klonu Diabla), ale obavy naštěstí zmizely rychleji než hojící lahvičky u závěrečného bosse, a zbyla pohlcující hratelnost. Zatím co mé nohy cestovaly přes zajímavé prostředí, má sekera prozkoumávala útroby bohatého bestiáře. Také můj inventář měl žně, equip je dobře vybalancovaný (krom nezvládnutého socketu) a furt se něco převlékalo. Grafika mi přijde jako plus, ale celkem chápu, že někomu sednout nemusí.

I když na hře není jediný originální nápad a frenetický klikot nevydrží každá myš, patří Torchlight díky svižné a nenáročné hratelnosti k tomu nejlepšímu z diablovek. Pouze velká škoda absence multiplayeru.

Finální screeny mé hardcore postavy na obtížnost very hard :
Invetář
Journal

Příjemná oddechová strategie držící se svého předchůdce jako klíště, jestli bylo první Majesty fantasy jako řemen, tak dvojka je arcifantasy. K mé spokojenosti zůstaly herní principy téměř nezměněné a grafika kouzelná. Správa království, hrdinové a jejich dobrodružství pořád dokáží výsostně zabavit. A to nemluvím o všudypřítomném humoru. Bohužel hře schází znovuhratelnost jakou měl předchozí díl, náhodně generovaného obsahu v misích minimum a chybí volný mód. AI občas zazlobí a hrdinové se dokážou chytnout do smyčky (jdu pro odměnu, jééé ona tam je silná potvora, zdrhám, uf utekl jsem, tak jdu pro odměnu, jééé ona tam je silná potvora...), ale vzhledem k lehké obtížnosti nic zásadního. Úkoly pestrostí neohromí, tak mě nic nenutilo zkoušet různé strategie. Cechů od minule mírně ubylo a bohužel to odskákal i můj nejoblíbenější hrdina, okrumpáčovaný Warrior of Discord. Podobným osvačením trpí i průměrný multiplayer, pouze pár map a absence jakýchkoliv nastavení moc zábavy nepřidá.

Spíš doporučím první Majesty, ale pokud máte z 2D grafiky mdloby, s dvojkou chybu neuděláte.

Zpočátku na mě You are Empty nepůsobil příliš vábně a s grafikou bych na rande určitě nešel. Ale od hry jsem očekával jednoduchou hororovou střílečku a v tom mě nezklamala. Vlastně takový ruský příbuzný Blooda, minimálně se k němu blíží atmosférou, morbidností a brutalitou. Depresí nakažené levely jsou sice vyrobené firmou Linearita s.r.o. , ale často se měnící prostředí udrželo mou pozornost až do celkem překvapivého konce. Nepřátelé zajímaví, což se nedá říct o nenápaditém arzenálu zbraní (i když... starej dobrej Tomík nechybí). Hudba a zvuky nijak nevybočují ze standardů budgetové střílečky. Když pominu nízkorozpočtovou technickou stránku hry, musím jako zápor označit hlavně pomalý pohyb postavy (nejde běhat), který brzdí tempo hry.

Nemůžu si pomoct, na mě to fungovalo. Dokážu se vžít do většiny her a pokřikování na monitor při hraní Tetrisu není vzácnost. Tak co se mnou asi udělalo Mirrors Edge...

Stylizací nasycená grafika mě rozběhla bleskovou rychlostí, aby mě výborně navržené město odrazilo vysoko do vzduchu a od mírného stereotypu mě vždy zachránil, podobně jako kotoul, nějaký osvěžující úkol(ík). Díky intuitivnímu (a dost tolerantnímu) ovládání je zdolávání překážek hračka. Zvukový doprovod, efekty a animace zdatně drží krok a dotváří z virtuálního pohybu nezaměnitelný zážitek.

Na Mirrors Edge mi vadily pouze dva přešlapy, příběh a minimální volba cesty. Nevypadá to, ale jakmile jsem se pokusil trochu odbočit z červené cesty, dostal jsem naskriptovanou dávku kulometem. Podobně je to s některými překážkami, nejsou červené - většinou nefungují. Ale ani jeden z těchto drobných přešlapů nekončí rozmašírováním na kaši o chodník.

U nás téměř neznámý, snad mi RPG stařešinové odpustí ten výraz, hardcore dungeon. Ani se nedivím, že Demise zapadla, RPG už v roce 2000 kráčela trochu jinou cestou a pohyb po čtvercích působil přinejmenším muzejně. Pro většinu běžných hráčů je Demise i bez toho nehratelná, nejdřív vám dá pěstí do obličeje paní Grafika, pak vám uštědří ránu do břicha Obtížnost a kombo zákeřně zezadu zakončí Stereotyp přesným kopem tam, kde to bolí nejvíc. Ale pokud se po tomhle drtícím výprasku zvednete, tak jako já, hra se vám odvděčí bezkonkurenční výzvou a trvanlivostí.

I já byl nejdříve k Demisi skeptický, recenze ve Score tehdy nezněla kdovíjak pozitivně (55%?) a na screenech mi rozplizlá grafika křivila úsměv v kyselý škleb. Pak ale stačilo jen ochutnat demo (přiložené pro změnu u Excalibru) a já strávil pod Dejenolem desítky hodin (nakazil jsem i kamarády). Když jsem se dostal k plné verzi, bohužel jsem se o moc dál díky vysoké obtížnosti neprokousal. To se ale změnilo zhruba před půl rokem, když jsme s kamarádem na Demisi zavzpomínali a oba hru znovu rozehráli. Vzpomínání v prvních patrech podzemí se brzy zvrhlo v závod kdo se dostane dál. Hlavně díky tomu jsem se do hry zažral a dokázal přejít přes všechny zákeřné překážky (a že jich je).

Demise netýrá mozek žádnými složitými hádankami a ani nemusíte zahánět hlad olizováním lišejníků, jako tomu je například v Dungeon Masterovi. Většinu času jsem strávil s malíčkem na klávese "F" (útok) a s ukazováčkem na "O" (vyrabování truhly). Na čtverečkový dungeon mi přijde hra velice svižná. Střety probíhají bez taktizování a většinou o vítězství rozhoduje iniciativa, kdo útočí první vyhrává. Boje postrádají to žánrové , ale ne zrovna ideální, oklikávání všech údů postav. Ušetříte čas i myš.

Bestiář čítá přes 500 obludek, ale většina z nich se vizuálně moc neliší, různé skiny pro pár desítek modelů. Co je důležitější, potvory používají různé schopnosti a kouzla, z nichž nejedna zákeřnost vyvolá hlasitou nadávku. Například předmětožravé slizky, které mi odpomohly od parádní helmičky, kterou jsem si užil jen dvě hodinky. Síla nepřátel je přestřelená a při průzkumu jeskyně jsem si mohl být jistý, že pokud mě něco rozhodilo v 9. patře, v desítce mě něco naštve ještě víc. Extrémní případ jsou Zbrats, armáda goblinů, která se náhodně generuje někde mezi 12-16 podlažím a na potkání zabijí doslova pohledem. Mé první setkání s nimi proběhlo tak, že ani nedoběhla animace otevření dveří do místnosti a už jsem se probouzel v márnici, netušíc co mě zabilo. Přezdívám je zatracení bráchové (tento slušnější přívlastek je už z doby, kdy jsem na ně měl). Tady se dá využít výborného ozvučení hry, stačí chvíli naslouchat zvukům jeskyně a hned máte představu jaká monstra se nacházejí v blízkosti.

Povolání hrdinů vybalancované, i když se od sebe některá moc neliší. Vývoj postav zpočátku funguje dost divoce kvůli lektvarům/knihám zvyšující vlastnosti. Postavy naštěstí rychle (během první třetiny hry) narazí na strop a dál pokračuje zlepšování dost pomalu, už klasicky pomocí levlování a lepšího vybavení. Předmětů se ve hře nachází poměrně málo a vyjma zbraní postrádají rozmanitost. Na druhou stranu jsem měl z každého nového předmětu radost a těšil jsem se až ho (třeba až za 50 úrovní) budu moct používat. Další starost je hospodaření s penězi, hrdinové při postupu na vyšší level potřebují čím dál větší obnosy, ale úroda zlata z potvor nestačí. Dřív nebo později klesne zásoba zlata na nulu a výlety do jeskyně se protáhnou z nasbírání zkušeností pro další level na nasbírání dostatečného množství peněz.

Design kobky se mi líbil, šedivé prostředí nepřekvapí, ale bludiště fungují a některá patra se mi přerýsovala hluboko do paměti. Hlavní úkoly (20 na celou hru) působí nápaditě, ale občas se plnění neobejde bez pořádné dávky trpělivosti. Směšně třeba probíhal úkol zabití vůdce vrahů a pochlubení se jeho hlavou ve městě. Zabil jsem ho dvakrát, ale žádná hlava nevypadla, až napotřetí, když se u něj v místnosti vygenerovala truhla, jsem našel jeho hlavu zamčenou uvnitř... Nic pěkného se nedá říct o stovkách guildovních questů, ty vypadají jako náhodně vygenerované a jejich obtížnost hapruje jak detektor lži, když k němu posadíte poslance. To si příliš nenotuje s tím, že tyto questy je nutné plnit, jinak postava nemůže sbírat experience.

Když to shrnu: podprůměrná grafika, vysoká obtížnost, stereotyp, nezáživné prostředí, nepropracované souboje, pochybné úkoly a zákeřné pasti. Většina akcí (generování potvor, nalézání předmětů, boje) je jen o náhodě. Nemožnost libovolně ukládat/nahrávat pozici a obtížné souboje dělají z Demise opravdovou výzvu. Odměnou mi ale byla radost z každé nově prozkoumané místnosti nebo nálezu dalšího magického předmětu. Na hře se nedá najít moc pozitivního, přesto zvláštním způsobem funguje a dokáže se zažrat pod kůži. I když můj komentář vyznívá kriticky až gilotinově, musím hodnotit vysoko. Já se bavil a tenhle zásek na pažbě si vyryju hodně hluboko.

Finální screeny postav (upravené kvůli přehlednosti).
Warrior 385
Explorer 272
Cleric 264
Barbarian 284

Noční můra mě celkem překvapila, chodbičkaření sice nepůsobí kdovíjak nápaditě, ale bizarní svět pana Krugera tvoří i z obyčejného bloudění zábavu. Atmosféra povedená, takovou bych u dvacet let staré hry nečekal. Nejsilnější moment je určitě lekačka, tuším, v šestém patře, kde na mě po zhasnutí světel vyběhnul Freddy a já začal střílet kolem sebe jako pominutý (Ano, byl z toho load :). Dále stojí za zmínku výborně vyvážená/nastavená obtížnost, od prvního polštářky vystlaného levelu až po závěrečný souboj s Freddym, u kterého (hlavně u pákovací části) jsem strávil několik hodin (došlo i na staré dobré kreslení mapy na papír). Žádné výraznější zápory mě nenapadají, snad jen technická stránka hry, především ozvučení.

Mohl bych říct: takové Diablo naruby, minimálně podle mého komentáře. Co v Diablu funguje, tady ne.

Atmosféra biosfér je prakticky nulová, vesmírná loď smíchaná s přírodou vypadá až moc uměle. Všechny úrovně jsou čtverce obehnané mechanickou stěnou, v nich narýsované bludiště z chodeb, kde občas kouká trs trávy nebo je ublinknuta hrstka písku. V 2D by to určitě fungovalo, tady ne. Celý třetí rozměr je spíš na obtíž, když pominu bulvy šikanující textury, tak například na mostech se špatně zaměřují nepřátelé.

Nepřátelé klasičtí, nepřítomně čumí do stěn a čekají až je nějaký rytíř v mithrilové zbroji přijde vysvobodit obouručákem. Na AI se nehraje, takže nevypadá blbě ani to, když musí létající bytosti "obcházet" každou překážku místo jednoduchého přeletu. Asi za to může grafika, ale potvoráci mi přišli jeden jako druhý, snad jen ty přerostlí goriláci ke konci stojí za zmínku. Nepřátelé jsou nevyvážení, obyčejnou havěť umírající na 3 rány střídají těžkotonážní monstra odolávající i několik minut útoků. Celkem pruda.

Předmětů málo, například pro střelce je na celou hru přichystáno 9 zbraní. Hrál jsem za pistolníka a docela mě překvapilo, že pistoli s nejvyšší damage jsem našel už v půlce hry, hra mě tak nutila přejít na pušky. Ale přejděte na pušky, když potřebujete minimálně 2 zbraně (kvůli resistencím potvor) a inventář máte naplněný lékárnami. Vyšší damage u pušek stejně nejsou v boji vidět, tak ať žije pistolka! Další vtipná věc je životnost předmětů, to bych nečekal, že když klesne na 0, bude předmět dál fungovat. Co na nulu, životnost jde klidně dál do mínusu a předmět dál funguje jako nový! Hi-tech předměty mě zklamaly, náročné na energii a v boji skoro nepoužitelné, používal jsem pouze klasickou čtveřici: Heal, Teleport, Town Portal a Identifikování předmětů. Naopak biočipy se mi celkem líbily.

Multiplayer, podstatná část to diablovek, není.

Finální screen postavy. Ano, skutečně bez brnění a štítu, v pozdější fázi hry jsem pro střelce už nic nesehnal.

Ground Control je povedená strategie, která si libuje v taktizování. Hra toho dosahuje výborným vyvážením jednotek a nutností mít v armádě od každého typu aspoň jeden kus (každá jednotka je dobrá na něco jiného). Tedy přesně to, co od strategie očekávám (a ne vždy dostanu). Počet ovládaných jednotek je tak akorát, boje působí akčně a zároveň přehledně. Najde se dost prostoru pro manévrování, formace i na používání bonusových zbraní.

Po technické stránce mi Ground Control také sednul. Navzdory mé antipatii ke třetímu rozměru ve strategiích, zde 3D funguje výborně. Oko mé modravé uspokojila pěkná grafika, která dělá i z pustin planety Krig 7-B místo hodné zvěčnění na pohlednici z dovolené. Zvuky a dabing zní dobře, jak se na RTS sluší.

Na hře mi naopak nevoní postupové mise, z nichž vane odér stereotypu (hlavně v druhé patnátce misí) a nevyvážené obtížnosti. Hra se nedá ukládat a některé mise skutečně potrápí. Obtížnost se dá naštěstí upravit před každou misí. Nenadchnul mě ani svět, ve kterém se příběh odehrává, na mě moc obyčejné a neoriginální scifi. Dále mi vadila nemožnost ovládat jednotky po kusech, dá se rozkazovat pouze celé skupině. A na závěr se ptám:

Proč nejde, jako jediná, zničit obyčejná hradba? Z tohohle materiálu by se měly stavět základní budovy!

Začal jsem za mariňáka a pouze na střední obtížnost, hra bez savů musí být obtížná a odbudu si nejméně atraktivní postavu, říkal jsem si. Jak se ale brzy ukázalo, nebyla to nejmoudřejší volba. Po dohrání kampaně jsem totiž narazil na bonusovou misi, odemknutelnou pouze projetím kampaně na nejtěžší obtížnost. O stovku nadávek později a ukřivděný, že mi to nebylo oznámeno trochu dřív, zapínám kampaň za nesestřelitelného predátora. A hra mě znovu nepotěšila, hraní za "Chucka Norrisů" je celkem nuda, no aspoň mi kampaň rychle odsýpala. Natěšen, že si ještěrkou s žaludí hlavou spravím chuť, jsem rozjel poslední kampaň a hned v první misi narážím na tuhý odpor. Vetřelec vydrží zhruba stejně jako mariňák a navíc musí jít vždy na férovku. Celkem dlouho mi trvalo přijít na to, co se po mně vlastně chce a jak za aliena bojovat. Přišlo mi, že plížit se/takticky bojovat nemá moc smysl, úrovně jsou celkem dlouhé, boj zdržuje a pak mě za rohem stejně "polechtá" nějaký ťuňťa s rotačákem. Jednoduší je prostě běžet k cíli, ideálně po stropech a nepřátele kosit za sprintu. Hra se tak zvrhla v celkem zajímavou probíhačku. Nakonec se mi jeví kampaň za mariňáka nejzábavnější (ideálně nastavená obtížnost a nejhutnější atmosféra). Kampaň za mariňáka 90%, za vetřelce 70%, za predátora 60%.

Kromě zajímavých postav musím pochválit:
Atmosféru hustou, že by záviděla i mlha u rybníčka Brčálníka. Často mě od obrazovky odtáhl až bratr bušící na stěnu pokoje, reagující na mé hlasité půlnoční projevy (cucdržky jsou prevíti).

Level design. Úrovně jsou promyšlené a celkem mě překvapilo, jak jsou hratelné i z opačné strany (za jiné postavy). I když netvrdím, že jsem občas nebloudil.

A grafiku.

Udělat legového TIMa není úplně špatný nápad, škoda že to moc nefunguje. Hlavně při prvních levelech jsem si hodně zanadával. Kamera se nedá pořádně nastavit, spíš jsem se já musel nastavovat kameře. Chybí postranní lišta na odkládání předmětů, ty jsou vždycky rozházené po celém levelu a přesouvání je vopruz (díky kamero). Jenže když jsem kameře dostatečně zanadával a rozšifroval reakce agentů na překážky (paradoxně na sebe předměty moc nenavazují), začal jsem se bavit hlavní náplní - chytrými hlavolamy. Obtížnost sice často čerpá z nutnosti rozestavit předměty až chirurgicky přesně, ale to mi tolik nevadilo. Nakonec předmětů je málo a řešení se, většinou i po půl hodině přemýšlení, vyjeví jako překvapivě jednoduché.