Alan Wake je vcelku impozantní hra. V dnešní době takřka nevídaná. Na obalu hrdě hlásá "psychologický akční thriller" a ona jím, kupodivu, věru je. Remedy mají můj obdiv za to co dokázali a obzvlášť za to, že si hru prosadili přesně takovou, jakou ji chtěli.

Alan sází na atmosféru a příběh. Vše ostatní je vata. Příběh spisovatele s autorským blokem, který si se svojí ženou, přijíždí odpočinout do Bright Falls - zapadákova v úžasné horské krajině mezi lesy. To už všichni známe. Očekávaná idylka to nebude.

Alan vás okamžitě vtáhne naprosto pohlcující atmosférou, dobře známou z Twin Peaks. Však taky Remedy často oscilují mezí vykrádáním a poctou všemožných filmů a knih. Být to film, tak je za to nejeden odsoudí. Čehož jsou si naprosto vědomi. Proto taky nenatočili film, ale vytvořili hru, žejo. Akční hru! Tím pádem jsme na takřka neprobádané půdě. Ne, že by od teď bylo všechno odpuštěno, ale prostě... Alan je něco tak neuvěřitelně osvěžujícího! Důraz na propracovanou psychologii hlavní postavy, uvěřitelné vedlejší postavičky a fungující smyšlený svět. Nádhera.

Na herní poměry zvláštnímu příběhu pomáhá také bravurně provedené rozdělení na "seriálové" epizody s tradičním cliffhangerem na konci a závěrečnou písní na pozadí stylového "End of chapter". Výbornej nápad, provedení a hlavně výběr tracků. Ani jednou jsem nepřeskočil.
První tři kapitoly jsou naprosto fantasticky gradované a dějově a zpracováním to nejzajímavější, co jsem ve hrách za poslední dobu viděl. Tvůrci se totiž vůbec nezabývají žádným vysvětlováním a předhazují jednu divnější scénu za druhou. Bohužel v druhé půlce se už vysvětlováním zabývají jaksi moc a krapet to vrže. Samotný závěr je ale opět krásný.

Akční složka není vůbec špatná a není ji přehnaně moc (dobře, občas jo). Systém "posvítím si na vás a pak odkrágluju" funguje skvěle, je zábavný a umí vytvořit parádní momenty. Nízká obtížnost není problém, protože o tom hra není a i s ní je pěkně strašidelná. A Alan se má vychutnávat. A taky je tu... ehm... tma v lese. Existuje něco děsivějšího? Ne.

Alan Wake je pro mě svým zpracováním a obsahem zjevení v šedi vysokorozpočtových her. Ještě jednou. Remedy mají můj obdiv za to co dokázali. A vážně začínám mít rád jejich styl vkládání videi s reálnými herci přímo do hry. Nebo používání "foto" textur. Opět to působí v dnešní době tak nějak svěže... a přitom hrozně old school.

Hned od oznámení bylo jasný, že tu něco nehraje. Proč se vracejí ke starýmu neúspěšnýmu konceptu příběhových závodů? Proč Black Box? Každej okamžitě věděl, že tohle bude béčková a naprosto zbytečná hra. Moc dobře to určitě vědí i chlapci v EA. Prostě záplata na rok 2011. Odškrtnutá fajfčička.

Black Box opět dokazuje, že neumí udělat zábavnej a jednoduchej jízdní model. Neumí v hráči vyvolat radost z ježdění. Neumí udělat závodní hru.
Jízda v The Run je těžko popsatelná a neuvěřitelně podivná míchanina Wipe-Outu, závodního člunu a třítunovýho náklaďáku. A opravdu není zábavná. Frostbite 2 by měl zůstat jen u tanků a Humvee. Neustále jsem měl pocit, jako kdyby auto mělo nějaký skrytý pošahaný asistent zatáčení, který schválně sabotuje moje snažení o normální jízdu.
Řítíte se silnici za tradiční dramatické hudby, hra vás nutí kličkovat mezi padající lavinou, kameny, mosty, whatever jenže - ejhle. Ono to nejde. Buď jste opření ve zdi napravo nebo ve svodidlech nalevo. Vyberte si. V lepším případě svodidly propadnete do propasti a utrpení skončí. Na pár vteřin. Pak je tu zas.

Rozhodně od něj nepomáhá ani to, co se tváří jako příběh. Příběh by to byl, jen pokud by měl nějaký scénář. Tady prostě sednete do auta a jedete s nějakým pánem od jednoho bodu do druhého a občas se objeví nějaká hlava mluvící slečny. Smutné je, že kdyby se toho ujal alespoň průměrný scénárista a přidal aspoň nějaké dialogy, tak by z toho mohlo být moc pěkné béčko. Se schopným celým týmem nedejbože Vanishing Point (slina) V rádoby kůl filmečcích se dokonce občas objeví pokus o zajímavý záběr. Avšak pokaždé nedotažený do konce. Asi jako kdyby dali filmečky na starost prvákovi z FAMU.

Jediná věc, kvůli které stojí za to The Run protrpět jsou krásné venkovské silnice, horské serpentiny a celkově krásně vymodelované prostředí (kromě nudných měst samozřejmě). Dokonce v Americe dle všeho probíhají všechny čtyři roční období současně! Bohužel to příchází v niveč, protože člověk nemá čas si prostředí prohlížet, obzvlášť když se na občasných úzkých (!) silničkách snaží bojovat s příšerným jízdním modelem. Je jich vážně škoda pro takový brak.
Jinak je technická stránka obyčejná, místy značně diletantská - v každým záběru na řidiče chudák točí rukama, ale volant se ani nehne. Někdy stačí lehce vyjet ze silnice nebo dát auto na dvě kola a ihned naskočí zdlouhavá vracečka zpět. Skripty vám hodí věc do cesty deset cenťáku před kolama...

Dosti mě svojí přehnanou “akčností” iritovala kamera zpoza auta. Při každým brzdění se auto přitlačí na obrazovku, až uskakujete od televize, aby vám nepřerazilo nos nebo při zatáčení mizí do rohu obrazovky. Asi chce konečně zmizet ze své mizérie... Je to otravné, nepřehledné a osobně při takových blbinách ztrácím přehled, jak se auto vlastně chová. Zachraňoval to pěkný pohled od nárazníku se stylovou vinětou a sem tam kůl efekty, na které je radost pohledět. Ten byl ale někdy tak zběsile rychlý, že se v něm nedalo hrát.

No jednoduše. Black Box dostal nějaký chechtáky za tradiční, podprůměrný produkt a jiný tým na příští rok udělá dobrou hru.
Tak to chodí.

Klára Kroft a Strážce světla je hra pro hloupé. Hloupé lidi.
Bohužel jsme s touto informací nebyli předem seznámeni a tak jsme se s uživatelkou Suzana dychtivě pustili do hraní. Uživatelka Suzana je shodou okolností velkou fanynkou staré bujné Klárky a tak její očekávání byla značná. Já ji mám ještě větší shodou okolností také rád. Shody, zvlášť okolností, jsou zrádné.

Ihned po spuštění hry, doprovázeném nevzhlednými animacemi, mi uživatelka Suzana ukořistila Kláru a má maličkost se tak musela spokojit s jakýmsi apačem Totemem s velkým klackem.
Naše první krůčky byly rozvážné a pečlivé. Jako gentleman jsem nemohl na uživatelku Suzana naléhat, poněvadž ve svých jemných ručkách držela můj majestátní ovladač Dualshock 3 poprvé. Prvotní zděšení nad úhlem kamery se na prvním dojmu uživatelky Suzana také nepodepsalo nejlépe. Mne, jako zkušeného matadora, nic nepřekvapilo.
Avšak něco přece jen. O tom dále.

Hra je primárně koncipována na spolupráci dvou hráčů. (Tedy mne a uživatelky Suzana. pozn. autora) Avšak nestaví se k tomuto úkolu zrovna nejlépe a díky často nespolupracující kameře tak někdy vznikaly velmi zvláštní situace. Velmi mrzuté situace.
Ty by jsme jistě odpustili, kdyby hra ovšem nebyla tak nešťastně hloupá. Bohužel jako fanoušci starší Kláry jsme nemohli překousnout ukrutně směšnou, až řekl bych trapnou, obtížnost hádanek. Stejně tak jako miniaturní generické lokace a naprosto příšerný důraz na střelbu. Autoři se zřejmě rozhodli zamaskovat trapné hádanky tupou bezzubou střelbou. Co minutu, co pět kroků, vždy na vás někdo odněkud vyskočí. Vždy je to stejné. Vždy je to předvidatelné. Nemluvě o dalších nudných a repetitivních činnostech jako kutálení kulatých koulí a soubojů s bossy.
Díky tomu nám hra zhruba ve třetině přišla, i přes relativní krátkost, prakticky nekonečná. Její dohrání jsme po vzájemné konzultaci s uživatelkou Suzana uskutečnili jen z povinnosti a oddanosti k věci.

I přes výše zmíněné si myslím, že Klára Kroft a Strážce světla není přímo špatná hra. Je jen hloupá. Abych citoval uživatelku Suzana - "Je to sračka.".

Předem upozorňuji, že jde o bezpředmětný povzdech zatvrzelého fanouška původních třech Splinter Cellů, který nemá rád změny. V životě, ani nikde jinde. Současně upozorňuji, že se mi Conviction líbilo, ať už je na následujících řádcích napsáno cokoliv.
____
Kdo tady rožnul? Kde je tma? Proč mám toho pána přede mnou zabít? Proč mu střílím do ledvin?
Aha.
Sem nasranej. Zabili mi dceru.

Ale co když nechci. Nechci být nasranej. Nechci ho zabít. Nic proti němu nemám.
Proč ho teda musím zabít?
Protože proto.

Protože jakýsi designér si usmyslel, že to bude děsně kůl.
Co je taky víc kůl, než z hlavního hrdiny udělat kokota. Ano. Správně. Citlivky prominou.
Sam Fisher nikdy nebyl nijak komplexní a propracovaná postava. Nebylo to zapotřebí. Nebylo to důležitý. Byla to hromádka chodících a hláškujících pixelů sloužící hratelnosti. A co hlavně. Nebyl to kokot.
Nyní je z něj komplexní a propracovaný truchlící tatínek. Všichni jsou proti němu a nikdo si s ním nechce hrát. To je věru hloubka. Ty emoce! To drama!

Tak. Jak už jsem asi zmiňoval. Ze Sama je kokot. Zabijí všechno a všechny na potkání.
A to je věc, kterou nedokážu překousnout. Původní SC jsem měl rád hlavně kvůli možnosti volby. Volby mezi "hodným" omráčením a "zlým" zabitím. Proč bych taky toho vratnýho zabíjel, když jen vydělává dětem na nový boty, žeo.
Teď ale ne. Teď sem nasranej. Chudáci bosí sirotci.

Proč? Proč? Proč?

Vždyť je to naprosto stupidní.

Nejdřív se autoři snaží hrát na vážnou Bournovskou notu a chvilku jim to i vychází. A následně do místnosti nahrnou nesmyslnou kopu nepřátel k tupýmu, bezpředmětnýmu a hlavně NAPROSTO ZBYTEČNÝMU vyvraždění, bez šance na jakýkoliv jiný postup. Kdyby se páni autoři na ty bournovky dívali pečlivěji, tak by zjistil, že i on se dostává do konfliktu naprosto výjimečně a nerad.

Jistě. 90% her je o zabíjení. Nic proti. Jenže Splinter Cell byl vždy součástí těch zbylých 10%. I přes nulový příběh byly všechny předchozí Splinter Celly o několik desítek gigantickýchmegagalaxii inteligentnější hry, než je Conviction. Ať si hraje na jakkoliv rádoby realistický a vážný scénář. Všechno se při hraní utopí v rozbředlé hratelnosti.

Vejdi do místnosti. Vystřílej enémáky. Zmáčkni tlačítko. Vystřílej další enémáky. Popojdi. Vystřílej enémáky. Hustodrsně zmlať zlýho týpka >Next level< Vejdi do místnosti. Vystřílej enémáky. Přejdi neviditelnou lajnu. Vystřílej další enémáky. Hustodrsně zmlať...

Čistá ukázka bezbřehé lidské fantazie a nápaditého game designu, což.
Častokrát jsem si při hraní vzpomněl na podobně vystavěné úrovně v obou Uncharted. Na rozdíl od Conviction na tom ale tak okatě nepostavili celou hru.
V tomto případě je to ale smutné. Obzvlášť smutné, když to poté autorům všichni žerou.

Což o to. Taky bych jim to žral.
To by se to ale muselo jmenovat Franta Novák: Conviction.

Lume je krásná mini puzzle hra.
A to je asi tak vše.
Nic víc vědět netřeba.
Ničím víc Lume není. Ani se nesnaží.

Miniaturní adventůrka velikostí i rozsahem, kterou lze dohrát během dvaceti minut i dvou hodin má jednu hlavní devízu. Zpracování. Krásná stop-motion animace je... krásná. Škoda jen, že se celá odehráva asi jen na pěti obrazovkách. Krásných obrazovkách. Samozřejmě.
Puzzlíků je pár a většina je vcelku náročná. Minimálné pro líné hlavy (mě).

Lume by byla výborná freewarovka. Peníze se k ní nehodí.

Milá, malá adventůrka s ujetým příběhem, ještě ujetější grafikou a přejetým hlavním hrdinou nehrdinou.
Telltale se odvážili postavit celou hru prakticky jen na obrázcích Grahama Annabla a ono jim to vyšlo. Jednoduchá, krátká skoro až experimentální jednohubka, která sice neudělá díru do světa, ba ani do ničeho jiného, ale přesto stála za to. Puzzlíky jsou někdy lehučké, někdy těhučké, povětšinou fajn. I když na hlavní nápň hry by mohli být o něco propracovanější. Krásná atmosféra (sněhem) zaprděnýho zapadákova s vyšinutými obyvateli však všechno dorovnává. Fargo hadr.

“We´ve fucked up bad, Kane.”

Nevěřte ničemu, co se píše o hlavní dvojici. Nikdy jsem ty kecy nechápal. Kane a Lynch NENÍ banda pošahanců, jak všichni kopírují z press kitu. Možná kdysi. Už ne. Oba to mají v hlavě srovnané. Oba si chtějí žít svým životem. Holt to někdy nejde jen tak. Zvlášť když se to posere. A ono se to posere. Zvlášť když zabijete koho nemáte. Zvlášť dcerku někoho, kdo ovládá všechno. A to všechno na vás pošle. A vy to všechno (spoiler) postřílíte (/spoiler).
Příběh je jednoduchý. V jádru jednoduchý. V hlavách hlavních hrdinů už ani ne. To už si musí každý objevit sám.

Dog Days jsou na papíře vlhkým snem nejednoho (mě) filmového (mě) fanouška (mě). Syrová “gangsterka”, souvisle se odehrávající během probdělých 48 hodin v nechutné, špinavé, promáčené díře. Nebo Šanghaji. Potenciál pro zběsilou nápaditou akci, plnou zběsilých pouličních přestřelek, skrývání, plížení. Pro kopu scénáristických blbin, nejapných a japných vtípků, kulervoucích scén a pár set zprzněných civilistů.

Jenže dánové si řekli ne. A když si dánové řeknou ne, tak... Tak je to, jako když se snažíte do sněhu vyčůrat srdíčko a u druhého obloučku vám dojde šťáva.
Prostě v prdeli.

Geniální námět je pohřben tím, že hru očividně dělalo jen pár fanoušku jedničky na chodbě o přestávkách na oběd. chjo.
Technologicky osekaná grafika nikoho nezajímá. Výborná “ruční” kamera všechno maskuje a je to věru famózní prvek. Jak málo stačí k navození naprostého chaosu a nepřehlednosti. Záměrného chaosu a nepřehlednosti! Konečně někoho napadlo, že ta kamera na stativu není přilepená na furt. Šanghaj je díky tomu a rozmazaným neonům patřičně hnusná, depresivní, slizká a co hlavně. Má atmosféru. Atmosféru zmaru a beznaděje. Atmosféru Dog Days.

Bohužel. Druhá strana věci už pár pochybných jedinců zajímá. Je to tupé. Je to kreténsky tupé. Designeři byli asi bez obědů. Byť jsou desítky nabíhajících nepřátel dějově, narozdíl od jiných her, opodstatněné, tak je to prostě DEBILNÍ. Vejdi do mistnosti, ratata ta, přeběhni palouček, vejdi do místnosti, ratata tata, přeběhni byteček, vejdi do místnosti, ratata ta bum prásk. Nazdar.
Rád bych tvrdil, že to nevadí. Rád bych to obhajoval. Ale ono to. Nejde.

Jednoduše.
Opět tu máme onu hloupou naprosto debilní vymaštěnou střílečku. Stejně jako před třemi lety. Stejně jako před třemi lety opět naprosto skvělou.

P.S.: Ani tentokrát nechybí scéna vystřižená z Heat. Nyní ne tak okatá, ale přesto fanouškovi zcela jasná a zcelá perfektní.

První Bad Company pro mě bylo jedno z největších překvapení minulýho roku (i když vyšlo už před dvěma lety :) Nevěřil jsem, že by švédští online soudruzi dokázali splácat nějaký příběhový singl. Dokazáli.
A to dokonce výborný příběhový singl.
Perfektně odlehčený příběh bez patosu, sympatické postavy, spousta skvělých hlášek, humoru, flirtování s operátorkou na vysílačce, otevřená mapa umožňující volbu jak splnit misi, výborná hudba, songy v rádiích... a proč to píšu do komentáře ke dvojce? Protože.
Ve dvojce nic z toho není. A když je, tak v oškubané podobě, že by se i husa na pekáči styděla.

V EA si očividně dupli, zjistili, že odlehčenej styl netáhne a jednička žádná hitovka nebyla a vnutili švédům, aby udělali svoje Call of Duty. Vcelku totiž pochybuji, že by kopii MW dělali dobrovolně.
Celá pointa Bad Company vyšuměla, jak už pointy většinou vyšumívaj. Z Bad Company se stala poslušná partička vojáků, jak jinak, než cestující po celém celičkém šírém světě. Hlavně, aby se barvy na obrazovce co nejčastěji střídali. Žádná návaznost na původní děj, méně humoru, tupě linearní postup... jako kdyby švédům úplně zakázali jakýkoliv styk s jedničkou.
Je to sice pořád dobré, ale člověk má neustále pocit, že to mohlo, ne MĚLO být lepší. Už to prostě není ta správná Bad Company... je to holt zklamání.

Aspoň že parádní atmosféra válečné vřavy zůstala. Všechno všude líta, kulky sviští, bomby bombí... nádhera. Tak má být.

A co teprve mulťák. Tady si to dvojka oproti jedničce vynahrazuje.
Mapy jsou oproti jedničce znatelně menší, užší a celkově kompaktnější. Tím pádem neumožňují moc velký prostor k manévrování a nějakým těm pořádným tankovým bitvám. Což o to, až na výjimky to vůbec nevadí a alespoň nutí k větší soudružnosti a kooperaci mužstva.
Co už ale vadí je počet map. S pouhopouhými pěti kousky si pánové nejspíš dělají srandu. Doufám, že každá další bude aspoň za 5$ (stejně si je koupím, že :)

"RPG system" odemykani zbrani a vylepseni je perfektni, neustale hrace zene kupredu a nedovoli jit ani na chvili do postele. Pritom povetsinou nejde o primo lepsi a ucinnejsi zbrane, ale jednoduse o alternativni. Diky tomu hraci na vyssich urovnich nejsou pro ostatni zadni übersupermani, nybrz maji "jen" mnohem vetsi moznost volby. Vyborna fíčura uz od jednicky je opet sbirani psich znamek nepratel zapichnutych nozikem do krcku. Nic nenasere vic :)

Bad Company 2 me tedy finalne na jednu stranu vcelku zklamalo a na druhou stranu naplnilo vsechna ocekavani. Singl je mnohem horsi nez v jednicce a multak naopak mnohem lepsi nez v jednicce. Tudiz 1:1. A opět devítečka :)
Pokud ale človek jedničku nehrál (valná většina PCčkářů), tak je mu to samozřejmě úplně jedno a skoro nic z těhle dojmů pro něj neplatí.

O spoustě věcí se říká, že je buď milujete nebo nenávidíte. Nic mezitím.
Nikdy sem nepochopil proč.
Původně sem to měl v plánu použít i v souvislosti s druhým Flashpointem. Jenže když člověk hraje druhý Flashpoint, tak je jako na houpačce. Chvilku ho miluje a nemůže se ho nabažit. Chvilku na to ho z celého srdce nenávidí a posílá do sedacích částí.

Druhý Flashpoint má tolik neskutečných, až přímo amatérských chyb, že to místy pěkné není. Proč pan „JÁ“ velitel nemůže chodit během zadávání rozkazů svým věrným vojákům? To je copak normální? Asi mu pan cvičitel na cvičišti řekl, že uprostřed boje se má vždy zastavit, uvařit si kávičku a v poklidu vydat rozkazy. Od toho pánove cvičitelé přece jsou. Rovněž dá rozum, že všechny budovy jsou během válečného konfliktu kompletně a do čista vystěhované. Na stěhování během válečných konfliktu se přece vždycky najde čas. Vedle toho si už nikdo nevšimne, že budova je jen jedna spolu s kamarádkami ctrl a c.
„Když se na to vyflákli oni, tak já na to peču taky.“ si nejspíš řekl animátor. A tak vznikly geniální, prozaické scény, kdy si voják s injekcí v ruce klekne vedle zraněného a zamyšleně hledí do dáli. Krásné. Za pár vteřin je hotovo a kluci mohou opět hopsat po louce. Pardon, hopsat vlastně ne. Vojáci zásadně každý kámen obchází. To dá rozum. Kámen studí.
Stejně tak asi musí studit zamrzlé mozečky v hlavičkách mých (ne)věrných spolubojovníků. Proč by povely, které jim říkám, dělali okamžitě, když je můžou udělat až za chvíli. Na co se léčit hned, když to jde i při palbě nepřítele. Proč zadávat defenzivní postup, když stejně začnu střílet po všem, co vidím.
A ještě jen taková blbina. Ukládání. Koho zajímá ukládání, že. Na co je ukládání? Spravný voják neukládá! Tudíž tu máme krasný systém checkpointů, vzdálených od sebe podle toho, jak se pan designér zrovna ten den vyspal.

To všechno a ještě mnohem, mnohem víc, jsou věci kvůli kterým druhý Flashpoint při hraní nenávidím a hryžu si nehty.
Pak tu jsou ale věci kvůli kterým ho miluju. Není jich sice moc, ale jsou. Ona je vlastně asi jen jedna. Atmosféra.
Atmosféra s velkým A na začátku i na konci.
Díky nasvícení a bůhví jakým filtrům a fíglům působí druhý Flashpoint při hraní famózně. Nádherně provedené lesíky, vysoká tráva (!), kde po zalehnutí nevidíte ani ň, fantastické kouřové efekty, parádní přestřelky, svištění kulek, provedení zbraní, zvuk střelby…
Nebýt vygumované umělé intelegence na obou barikádách, tak je to neskutečně autentický zážitek. Autentický dle filmového vnímání. Band of Brothers anyone?
Jenže jen o grafice to není. Grafika samotná je chabá. Vše dělá ono nasvícení a provedení.

Spousta věcí je totiž na druhým Flashpointu chabá. Ubohá. Poloviční. A nedodělaná.
Většina prvků je odfláklá a nedotažená do konce. V tolika lidech a za takovou dobu by člověk čekal víc. Mnohem víc. Mohla to být výborná hra po všech stránkách. Takhle má jen jednu. Za to obrovskou.

Lucidity je divná hra. Z obrázků se tvářila jako milá, tradiční plošinovka, Lucasové se chvástali inspiraci v Braidu a podobných a vypadnul nám z toho jakýsi paskvil. Jakási kombinace plošinovky s tetrisem.
Holčička si hupká světem a vy jí házíte klacky pod nohy. Teda vlastně… jsem to moula… vy ty klacky naopak odhazujete, aby nám o ně holčička nezaškobrtla. Milé.
Netuším, jestli tato věc byla někdy někde použita v jiných hrách stejného typu, ale každopádně - je to opruz. A to velký. Moc. Táááákhle moc.
Rychlost holčičky ani nic dalšího nijak neovlivníte. Cupitá si svým snem stále dopředu a na nic nebere ohledy. Nějaký nezdvořák by jí možná i řekl, že je „blbá“. A měl by pravdu. Nestyda jeden.

Ono je to ze začátku vcelku příjemné. Netradiční a možná i originální. Vkládáte do cesty různé trampolínky, schodišťátka, větráčky a kdejakou verbež a sledujete, jak si holčička upaluje až pro svoji vysněnou (doslova) pohlednici ve schránce. Jenže když se začne zvyšovat počet klacků hozených do cesty a nabobtná počet předmětů, člověk si začne všímat, že už to zas tak příjemné není. Od nějaké 11 úrovně začne pro holčičku a obzvlášť pro vás peklo.
Předměty padají zcela a naprosto náhodně. Až si říkáte, že tu „náhodnost“ vám dělá hra jen tak „náhodou“ schválně. Tudíž vám nezbývá nic jiného, než všechno zbytečné haraburdí rozhazovat po celé obrazovce, dokud nepadne to pravé. A mezitím vaše holčička umírá. Opět.
Jako správná malá holčička, totiž ani tahleta vaše mála holčička nic nevydrží. Jeden, dva nepřátelské „dotyky“ a šupajda na začátek. Jednou, dvakrát, desetkrát, dvacetkrát, milionkrát. V rozsáhlých a kostrbatých úrovních potěší obzvláště.
Ne, toto se nepovedlo.

Co se povedlo je... zbytek.
Kouzelňoučká, rozkoušňoučká, melancholicky snová a „jakoby“ kolážovaná grafika je nádherná. Když už nic jiného, tak alespoň tento nádherně melancholický nádech se LucasArtům povedl na výbornou. Hudba rovněž plní svoji roli zadumané a poklidné kulisy dokonale. Atmosféra je tu holt tůze pěkná. Dokonce i ten příběh tam někde schovaný je.
Škoda jen, že se to i hraje.

Nikdy bych neřekl, že dohraju nějakou hru ze série Resident Evil.
Léta její největší slávy jsem bohudík prospal nepoznamenán a poprvé si ji ošahal až s příchodem razantně pozměněné čtyřky. Navíc v oblíbené PC verzi :)
Hra to byla věru pěkná. I přes výtky všech okolo, vypadala i na PC k světu. Šedivý nádech a rozplizlé textury jí sekly. Avšak ovládání bylo něco neskutečně stupidního jak na gamepadu, tak na klávesnici. Prý že ale "zlepšovalo atmosféru strachu". (jen tak mezi náma... není a ani to nebyla pravda, prostě a jednoduše bylo na hovno a tečka) Koridorové úrovně byly hrůzné a celé to bylo až přespříliš natahované a neúnosně dlouhé. Tudíž jsem skončil někdy ve 3/4 hry u nějakýho pitomýho souboje, díky pitomýmu sytému ukládání.

K pětce sem tím pádem přistupoval značně obezřetně s tím, že zkusím a odinstaluju. Hle neodinstaloval.
A vůbec nejhorší na tom je, že... že nevím PROČ. Opět je to celé pitomé. O ničem. Neskutečně blbě ovladatelné i na gamepadu. Předvidatelné. Neoriginální. Stupidní. Lineární a koridorové, že Call of Duty vedle toho vypadá jako vrchol sandboxových her. Prostě BLBÉ.

Proč sem to teda hrál celej týden, 1-2 hoďky skoro každej večer? Těžko říct. Ta hra má prostě nějaký prapodivný kouzlo. Ať už je to spolupráce s Shevou (miluju když nemusím ve hře pobíhat sám jak trotl) nebo nádherná grafika se solidní atmosférou. Není to nijak dlouhé, ani přehnaně krátké. Narozdíl od čtverky tak akorát. Není to tak kurevsky těžké jako čtverka. Nehraje si to na nějaký ukrutný horor, ani na africkou moralitku. Naopak díky příšernýmu příběhu je to krásné béčko.

Vážně nevím, proč mě to bavilo. Každopádně znovu do toho nejdu.

Burnout Paradise je prototyp genialně zábavné hry. Klobouk dolů před Criterionem, že dokázel z v mých očích tak pitomé série, udělat takto geniální hru. Předchozí díly z PS2 mě vůbec nebavily a zavodění mě tam přišlo šíleně nepřehledné a příliš o náhodě.

Tohle je ale iné kafe. Naprosto.
Hráč je nekopromisně vhozen do Paradise City se slovy "Dělej si co chceš" a amatérským řidičákem pro padavky. Stojí před ním s otevřenou náručí 30 kilometrů čtverečních dopravního hřiště, kde si může dělat co se mu jen zlíbí. Samozřejmě vše co se týče závodění... Ze začátku jsem byl naprosto ohromen vším okolo. Těch možností, co bych mohl dělat, kam bych mohl jet... nevěděl sem kde začít dřív.
Samotných závodních módů není moc, ale nezapomínejte, že pokaždé si můžete jet kudy a jak chcete. Vůbec se nemusíte spoléhat na GPS, které vám ukazuje "svoji" nejbližší cestu. Můžete si najít vlastní. Nemluvě o Stunt Runu, kde je čistě na vás, kde a jak si potřebné body naskáčete. V Burnoutu Paradise není žádné vedení za ručičku, kde vás hra nutí zajet ten a ten závod. Jezděte si co je libo. Klidně se můžete vykašlat na klasické závody v šílené rychlosti a čistě si jen hopsat ve Stunt Runu nebo drtit soupeře v Road Rage. Nikdo vás v této hře do ničeho nenutí. A to je na ní tak skvělé.

Jak vás Burnout bude bavit záleži čistě na tom, jak se VY umíte bavit.

Nehledejte žádné reálné závody, žádné podrobné statistiky. Dokonce ani tabulku jezdců po dojetí závodu tady nenajdete. Prostě jste vyhráli nebo se jděte vycpat. Jedeme dál.

Multiplayer je další kapitola. Přes jednoduché rozhraní dáte vědět kamarádovy, že by jste si chtěli zahrát a šup, kamarád se zjevuje na mapě. Žádné loadingy, dlouhé připojování, hledání serveru. Nic. Jednoduše zůstávate tam kde jste stáli a kamárad tam, kde zrovna na mapě byl. Poté můžete plánovat svoje vlastní závody, hrát si na kočku a myš a tuny dalších věci. Hlavně plnit tzv. Freeburn disciplíny, kterých je celkem asi 400 (disciplíny se liší podle počtu připojených hračů). Hráči dostanou úkol (časově omezený nebo neomezený) jako třeba nadriftovat 1000 metrů, zaparkovat smykem, vzájemně se přeskočit, podskočit, nadskočit :) atd. atd. atd. ... fantazii se meze nekladou... a obtížnosti také ne :)

Burnoutu se nedá nic vyčíst ani po technické stránce. Výborně optimalizovaný engine, který i dnes vypadá při střídání dne a noci fantasticky. Parádní model poškození, který byl sice překonán v GRIDu, ale pořád vypadá nehorázně dobře a dovoluje jízdu s naprostým vrakem (doslova).
Povedený soundtrack složený jak z klasických rockových (a sem tam bohužel i popových) vypalovaček, tak i stařičkých songů z prvních Burnoutů a hlavně... operní klasiky!!! :)

Jednoduše řečeno. Burnout Paradise byl pro mě jedno z největších překvapení roku a spolu s GRIDem jedna z nejlepších, ne-li nejlepší závodní hra za posledních 5-6 let. Nelze nedoporučit.

K Blacksite jsem pristupoval z cistou hlavou. Prakticky jsem si chtel jen overit, jestli jde o takovou hruzu, jak vsichni tvrdili. Predchudce se mi sveho casu vcelku libil diky jeho primocarosti a prijemne hratelnosti. Blacksite to melo vsechno jeste vylepsit... Bohuzel. Jaksi se to nepovedlo.

Hned po spusteni na me vybafla takovahle cestina (nejspis chyba jen u me, nepidil jsem se potom) a prvni dojem byl ten tam. A uvodni mise ho rozhodne nezlepsila. "Iracky" uvod je velehnus nejvyssi kategorie a ukazkovy priklad naprosto nuloveho, tupeho a prazdneho game-designu, ktery hra jen muze mit. Prakticky jen putujete s dvojici retardovanych kolegu po liduprazdnem, oranzovo-bezovem koridoru bez jedineho zpestreni alespon jedinym predmetem okolo (!). Cestou potkate mikro skupinky nepratel s inteligenci retardovenho orangutana po mrtvici, roztrousene po nesmyslnych stanovistich a budovach. Budovy jsou kapitola sama pro sebe - obrovske prazdne krychlove skorapky. A to prosim uplne vsude. Uplne! Vsude! Hruza.

Potom, co se na scenu dostanou mimozemstani se hra mirne, ale opravdu mirne zlepsi, ale porad se nevyhrabe z bahna podprumeru. Objevi se nekolik novych zbrani, ktere jsou ale silene neprakticke a tak celou hru zustanete jen u zakladniho samopalu. Misty potesi znicitelnost prostredi, i kdyz je znacne pochybna... (rozstrileni betonoveho zaterasu pistolkou). Za zminku stoji take jakysi system moralky. No vlastne ani moc nestoji, protoze je uplne k nicemu. Dle autoru by jste meli ve svem druzstvu udrzovat moralku, aby lepe bojovali, ale jak chcete udrzovat moralku u bandy malomocnych morcat? At se behem hry chovate jakkoliv, tak zadne zmeny na "moralce" druzstva nepoznate.

Pribeh se na prvni pohled jevi solidne. Jo, jenze to by nemohl byt obligatne zatlacen do pozadi. Clovek vubec nevi co dela, proc to dela, co se stalo. Nic. Vznikne tak pitoma slatanina s pitomym (zadnym) koncem. Vsechny scenky pusobi smesne a zachranuje je jen vyborny dabing a snad jedina povedena hlaska kolegu.

Na cele hre je od zacatku do konce videt, ze na ni delala banda amateru a bridilu, ktera si toho na sva bedra nabrala prilis moc. Kdyby alespon ty lokace nepusobily tak silene puste a mrtvolne jako z roku 2002. Kdyby alespon ty radoby WOW momenty pusobily byt jen trosilinku WOW. Kdyby si alespon na vyvoj nechali dalsi dva roky... naznaky dobre hry tam jsou...

O Bionic Commandu jsem nikdy před oznámením 3D remaku neslyšel a myslím, že i přesto jsem žil vcelku šťastným životem. Tudíž asi nijak zásadní hra. Proč se ale dočkala dokonce dvou remaků? Nějaká pitomá japonská hopsačka a Mario to není.. pfff. Jo ahááá, on má natahovací ruku! Jůůůů!

To je hned jiná! No, jiná. Pořád stejná. Ale přesto jiná! Dyť, dyť on se houpe! Ze strany! A na stranu! Co na tom, že neumí skákat. Vždyť se přece umí houpat! A přitahovat! A mrštit paňácou o zeď! Jůůůů!

I když jsem o originálu nikdy neslyšel, tak BCR byla láska na první pohled. Asi, že mě z videii trošku připomínalo Contru. Následné recenze a stížnosti na přemrštěnou obtížnost a neovladatelnou ruku mě ale dosti zchladily a koupi BCR jsem uložil k ledu. Od dob Contry už jsem trošililinku vyrostl a jaksi nemám nervi na stoprvé opakování jednoho levelu. Vyskytla se ale příležitost a Bionic Commando Rearmed se mi dostalo pod ruku.

Z prvu jsem váhal jestli při startu nenastavit Easy, ale vytrval jsem! Kliknul jsem na obligátní Medium a nepomyslel na následky. Už tutoriál byl místy utrpení. Ze začátku jsem princip fungování biopaže vůbec nechápal. Nebo jsem spíš nechápal, jak někdo může takovej princip fungování vůbec vymyslet. Těžko popisovat, nutno zažít. Každopádně i přes drastiské první krůčky se na to dá (pravda, částečně) zvyknout a pak se houpete jedna báseň. A pokaždé když se dohoupete, tak vás čeká bossák. Perfektní.

Dá se říct, že za všechno může pseudo 2D grafika, která má svoje kouzlo a vypádá naprosto úžasně. Ať už jde o venkovní lokace, továrny, jeskyně nebo Tron 2.0 místnůstky. Ve dne, v noci... finále v bouřce. Nádhera. Radost pohledět.

Za to utrpení to stojí. Hra je to parádní.

Víceméně naprosto obyčejná střílečka z blízké budoucnosti, která i přesto dokáže velice dobře zabavit.

Příběh z počátku působí dost slibně - "aktuální" téma nedostatku surovin je podáno výtečně, zvláště zmar a zoufalstvi ve městech. Bohužel ve hře poté není nijak zvlášť rozebírán a ani se nedostanete do žádných městských nepokojů. Prostě se jen vydáte na východ střílet Rusáky se svou partou Toulavých psů - toť vše.

Válečná vřava je tu ale naprosto výborná. Začátek byl pro mě doslova ohromující, obzvlášťe díky strhujícímu hudebnímu doprovodu. Kolem vás všechno bouchá, kulky sviští, vojácí se vzájemně přeřvávají, obrazovka se postupně rozmazává a rudne...
Výmečně, ale přece potěší také destrukce. Když hodíte granát do málého bungalovu a zdi se rozletí do všech stran nebo raketometem rozstřelíte barikádu, tak to vypadá naprosto ohromně a kulervoucně. O něco míň kulervoucí je už to, když se tankem zarazíte o dopravní značku nebo plechovy plot. Fyzika je tu prazvláštní a působí to hodně rozpačitě. V jednu chvílí nestačíte říkat WOW! a o chvilku později se vztekáte nad demencí autorů, protože si usmysleli, že tenhle plůtek prostě nezničíte.

Zbraně jsou naprosto standartní, až na vražedné RC modýlky. Obzvláště učínný je raketový (doslova) vrtulníček, kterým smetete i tank a také robotančík Assault Dron s těžkým kulometem, který rostřílí všechno okolo. Ovladání těchto hračiček patří k nejlepším aspektům Frontlines... bez nich by chyběla půlka zábavy.
Za zmínku stojí taky veletupá AI všeho "živého", ať už jde o vaše spolubojovníky nebo nepřátele. Jeden je tupější než druhý a tak vám kolegové občas běhají do rány, s ničím pořádně nepomůžou (neumí zabírat body) a slouží prostě jen k navození válečné atmosféry... což ale plní na výbornou. Nepřátelé jsou na tom o něco líp, ale žádný zázrak to rozhodně není.

Dost zamrzí délka hry. Nějakých 6 hodin na dohrání singlu je věru málo a rozhodně by se pár misí navrh šiklo. Hře by to nijak neublížilo. Mulťák má být údajně solidní, ale zkoušet ho nejspíš nebudu :)

Celkově Frontlines možná trošku nadhodnocuju, ale prostě i přes svou žánrovou tuctovost nabízí místy opravdu parádní a frenetickou válečnou vřavu. Ve které přitom člověk není veden přímo za ručičku, jelikož herní plocha není ani příliš velká, ani moc malá. Prostě tak akorát k navození pocitu, že nejdete po jedné nadefinované lajně.

Na poměry indie her naprosto výborná first person "mlátička" ve velmi netradičním a originálním prostředí.
Příběhem nijak nenadchne. Ze začátku člověk prakticky nemá páru co se děje, kdo je, kde je, proč je... a na konci sice není o moc chytřejší, ale jaksi to vůbec nevadí...
Hratelnost je v jádru velmi obyčejná a přitom hrozně příjemná. Pěstní soubojový systém se povedl na výbornou a mě osobně sednul perfektně. Komb není moc, ale vzhledem k délce hry mě ani těch pár nijak zvlášť neomrzelo a souboje mě neskutečně bavili. Oproti tomu zbraně (spíš flusátka :) sice vypadají nádherně a chvalím výbornej systém střelby přes mířidla, ale jsou až na výjimky slaboučké. Zábava se s nima ale dá užít také.

Vzhledem k původu hry je přísně lineární game design omluvitelný. I když sem tam má člověk přeci jen docela velký pocit stísněnosti...
Délka necelé 4 hodiny (u mě 3,5) na první pohled moc neuchvátí, ale kdyby hra byla o něco delší, tak by to bylo jen zbytečné natahování... takhle je to vcelku ideální. Co není ideální je aktuální cena hry 16 euro, která s délkou jaksi nekoresponduje... poloviční cena (jako u předobjednávky) by byla možná lepší volbou.

Naprosto parádní je grafické zpracování. Mám neskutečné rád různé potvůrky a zvířátka, které ale přitom nejsou pitomý fantasy klišé (proto mám rád režiséra Del Tora :). A přesně takové bizarní potvůrky tu jsou. "Visual art" je v Zeno Clash prostě výbornej a místy až dechberoucí. Je sice vidět, že si autoři často vypomáhali různými grafickými fígly a vzdálenější pozadí je očividná "tapeta", ale jako celek to působí fantasticky. Viz. moje mini galerie:)

I přes svoje chybky se mi Zeno Clash nečekaně hodně líbil a rozhodně této partičce Chilanů (nebo jak se to skloňuje :) budu fandit dál... a zato, že je to prvotina přihazuju pět procent :)

Mirror´s Edge se mi líbilo od první zmínky, od prvního videa, od prvních koncept artů... Přesně na takovou hru jsem čekal. Konečně někdo kdo chce alespoň trochu inovovat first person pohled a dát mu tu pravou šťávu. Povětšinou na to všichni kašlali a ve hře jsme tak pořád hráli a vlastně pořád hrajeme za chodící kamery. Minimum her opravdu poskytuje dojem, že jste to vy - že hrajete za opravdovou postavu.

A ME je jednou z tech co to dokazaly. Už z videí bylo vidět, že pocit z rychlosti a pocit "jsem tam" bude stoprocentní, ale hraní samotný je naprosto neuvěřitelná záležitost. Běžíte, postupně nabíráte rychlost, skok, kotoul, běh, skluz, skok, šplh, nabrat rychlost, skóóóók, áááááá, buch. Fuj, to bylo o fous. Paráda. Když běžíte nějakým prostředím poprvé a běžíte naprosto plynule, sledujete okolí, přesně si vytipováváte kudy půjdete, prakticky se nezastavujete, okamžitě víte podle umístění věcí, že tady to bude chtít skok o zeď na protější stranu, běžíte dál, vrazíte do dveří, lehce se vám rozostří oči kvůli jinému světlu, ani se nezastavujete a běžíte dál, tak to je úplně nepopsatelný pocit radosti z hraní. Nejenže se na to krásně dívá a krásně se to hraje. Ale hlavně se to krásně prožívá, když běžíte a všechno se vám daří. To fakt máte pocit, že jste se do té hry právě zamilovali, protože jste nikdy nic podobného neviděli a necítili. Bohužel, tyhle momenty jsou ve hře hlavně v první půlce. Ne, že by potom zmizely. Spíš zmizí jen ten pocit radosti, když jednu pasáž opakujete stokrát.

To sem tu hru začínal naopak chvilkami skoro až nenávidět. Do zblbnutí opakovat jednu a tu samou scénu jen kvůli špatně umístěnému checkpointu nebo kvůli tomu, že předem není řečeno jestli máte zdrhat nebo se pustit do boje. Do kterého vás totiž jinak hra nenutí a nepřátelé ve spoustě případů stačí oběhnout. Já osobně jsem snažil celou hru proběhnout bez použití zbraně, což vedlo k tomu, že jsem opakoval snad každé setkání s jednotkama SWATu. Jenže pak na konci hry přišla naprosto dementní přestřelka, kterou jsem opakoval, přísahám bohu, nejmíň 50x a tak neskutečně mě vytočila, že jsem prvnímu swoťákovy okamžitě skočil do úsměvu, sebral mu samopal a všechno rozstřílel na sra*ky.
Ani bych jinak netvrdil, že hra je nějak těžká nebo hardcore. Prostě některý pasáže jsou špatně nadesignované a celkově dost kazí pocit ze hry.

A to samé dělá ubohý příběh. Ten je tak předvidatelný, že po prvních dvou, třech kapitolách už ho ani nesledujete, protože přesně víte kdo je kdo a jak to dopadne. Navíc kreslené animačky během loadování to rozhodně nezachrání. Vypadají lacině a budí dojem, že byly zpíchnuty na poslední chvíli jen aby tam něco bylo.

Celkově jsem z Mirror´s Edge nadšený i naštvaný. Nebýt těch debilních pasáží, tak je to jasná devítka, protože na jinou výhradu jsem nepřišel. Ovládání? Perfektní. Stěžovat si, že to jsou přece "jen dvě tlačítka" může jen někdo, kdo hru nehrál. Chvíli sem nad tím špekuloval a nenapadlo mě jiné - lepší řešení pohybu. Tohle je naprostý ideál. Samozřejmě mluvím o klávesnice + myš :) Stačí změnit jedinou klávesu (Shift za C :) a žádný gamepad se na to nechytá (ano, vyzkoušeno)
Trošku taky zamrzí 6 hodinová délka, ale ta je vynahrazena rychlým spádem a intenzitou akce. Navíc po delší čas by to už taky nemuselo člověka tak bavit, že. Lepší volbou jsou samostatné mapy v speed runu.

Tomb Raidera sem nikdy moc neprožíval a vlastně ani nikdy pořádně nehrál, ale tohle bylo vážně super. Perfektně odsejpající příběh, neustálé střídání lokací, hezká grafika a ještě hezčejší Lara.
Člověk to vážně hraje jedním dechem a neustále postupuje dál a dál. Prakticky žádný záseky u hádanek, žádný náročný hopsací pasáže. Jednou, dvakrát si možná něco zopakujete, ale jinak projíždíte hrou jako nůž máslem. Všechno je otázkou půl minuty a tak se ani nestačíte rozkoukat a je tu konec. Finální čas byl 6:54:49 a 86% hotové hry (100% je po nalezení všech schovaných bonusů). Abych pravdu řek, tak mě ale konec dost překvapil. Negativně i kladně. Kladně v tom, že Lara byla opravdu výborně nasraná a má charakter. A negativně v tom, že by mě jaksi nenapadlo že hned potom na mě vyskočí závěrečný titulky... takhle nehorázně ufiklej konec bez jakýhokoliv pořádnýho vyústění sem fakt nečekal. Je to hrozná škoda. Tak krásně gradující příběh a oni si to jen tak ufiknou. Doufám, že na něj aspoň Underworld nějak pořádně navazuje a ne že bude zas úplně o něčem jiným.

Hopsací pasáže byly moc fajn, sice díky namlsání demem Underworldu byla hodně znát absence některých cool pohybů, ale i tak se na to krásně koukalo (podržení mezerníku při zvedání z římsy je naprosto awesome :) Někdy dost haprovalo míření skoků, protože Lara se třeba na rampouchách neotáčí "skokově", ale plynule, takže bylo docela těžký se někam trefit.
Kamera haprovala jen v akčních pasážích, kterých tady bylo možná (nebo spíš určitě) až moc. Docela otravní byly bossaci, ktery bych klidne ozelel.
Oproti tomu perfektní byly arkádový jízdy na motorce, který sice byly naprosto primitivní, ale o to zábavnější. Krásně se na to dívalo.

A krásně se dívalo na celou hru.

Fable je pro mě hodně rozporuplná hra.
Příběh je tuctovej jak jen fantasy může být. Pár "nečekaných" zvratů, nějaká ta ztráta milované osoby, prostě klasika.
Prakticky jediné v čem vyčnívá a je originální je zpracování světa a jeho ovlivňování. Toť sice moc pěkna věc, ale po čase značně nudná. Proč bych měl například běhat po vesnici a rozesmívat virtuální dívčiny? Já vím, je to jednodušší než v reálu, ale pramálo zábavné. Dál třeba různé posunky, tanečky, vyznávání lásky, posměšky a tak. Jednou, možná dvakrát zkusíte a necháte být. Stejně to vypadá blbě. Zvlášť když hrdina necekne ani hlášku. A to je další hrozná věc!
Kdo proboha vymyslel němé hlavní hrdiny? To se mám ztotožnit s hluchoněmím nabušeným chlápkem? Vždyť je absolutně směšný když potká po několika letech svoji sestru, jež považoval za mrtvou a která navíc ztratila zrak a on jen mlčí a blbě čumí svýma obrovskýma očima přes půl hlavy.
Další originální a promarněná věc je stárnutí. Proč hrdina stárne tak neskutečně rychle? Za 6 herních dní je vám nejmíň 30! Ach jo...
Největší zápor je nejspíš až neskutečná jednoduchost. Podařilo se někomu během hry zemřít? Mě teda ne. Možnost vzkříšení hru naprosto degraduje od nějaké motivace. Prostě nakoupíte 9 lektvarů vzkříšení, k tomu 99 lektvarů zdraví a navrch 99 lektvarů many a rázem je z vás nesmrtelnej nadčlověk. Skoro sem měl pocit, že cheatuju. Ach jo...
Jedna z mála věcí, která mě potěšila byl samotný závěr hry. Nemyslím finální souboj, ani završení příběhu. Naprosto jiná věc, kterou jiní často přehlíží.
Po závěrečných titulcích totiž hra neskončí! Ale můžete si dál vesele pobíhat po světě a plnit nedodělané úkoly, popřípadě se jen kochat neuvěřitelnou, až kýčovitou barevnosti světa Fable.
Škoda jen, že to pobíhaní v koridorech, ani nakupování domů atd. už není tak zábavné, jak si nejspíš autor myslel. Ach jo po třetí...

Škoda, přeškoda. Tak pěkná hra a tak nudná.

Proč se zapomíná na dobré hry? Co dobré, na skvělé hry! Je jasné, že se po pár letech zapomene na všelijaké blbosti.. Ale proč lidi zapomínají i na výborný věci nebo si jich dokonce ani nevšímají?
Vzpomene si někdo z vás na Freedom Fighters? Ne? Jen matně? Vždyť je dělali dánští IO Interactive, navíc pod záštitou EA. Co naplat, ani to nepomohlo výborné 3rd person střílečce k úspěchu.Kdyby to byla nějaká obyčejná nudná střílečka, tak prosím. Freedom Fighters jí ale nejsou.

Příběh samotný je jakž takž originální hlavním tématem - obsazení New Yorku (a vlastně půlky světa) Sověty - v průběhu hry se už dočkáme jen pár "nepředvídatelných" zvratů. Nic extra.
Freedom Fighters mají však dvě věci, který se ani po 5 letech ve hrách moc neobjevují. Nebo jste někdy v poslední době hráli střílečku, kde můžete komandovat až 12 spolubojovníků? Žádné 2-3 vojáčky. To jen ze začátku, kdy máte nízké charisma. Po hodině dvou budete mít za zády smečku minimálně pěti rebelů a partička se postupně pořád rozrůstá...
Druhá věc. I když se jedná o absolutně lineární střílečku, tak na začátku každé úrovně si na mapě můžete většinou vybrat mezi třemi misemi (udělat musíte všechny), které jsou navzájem propojené. Otravuje vás při přebíhání dálnice helikoptéra? Žádný problém. Stačí si odskočit do vedlejší mise, kde je vaším úkolem obsadit divadlo a mimochodem také zničit heliport. Není to ale povinný úkol a tak záleží jen na vás jestli toho využijete. Poté se stačí vrátit zpět do oné mise a začít přesně tam, kde jste minule skončili. Simply Clever :) Opět věc, kterou jsem doteď v jiné střílečce neviděl... nebo mám krátkou paměť.
K tomu si připočtěte solidní technické zpracování (myslím, že jedna z prvních her kde se objevilo zaměřování přes rameno), solidní AI parťáků, a hlavně parádní hudbu Jaspera Kyda, která dodává půlku atmosféry a máme tu jasnej hit. Jenže ono nic...

Dreamfall je dokonalý. Ne grafikou, ne hratelnosti. Příběhem. No možná ani ne příběhem jako spiš jeho podáním. Podáním skrz osoby, skrz virtuální, nehmatatelné, ale přesto tak reálné a živé osobnosti.

Cítili jste se někdy naprosto stejně jako postava za kterou hrajete? Ne že by jste se do ní vcítili nebo ona se vcítila do vás. Ale jako kdyby jste ji znali, už ji někde viděli. V zrcadle.

Je sice moc hezký, že se Ubisoft Shanghai snažil o změnu, jenže jak víme jen snaha nestačí... Nesnáším předávání sérii jiným autorům, jen proto aby se včas stihnul vydat novej díl...

Pokus o "psychologickou" hloubku Samovi postavy je úplně směšnej. Navíc nacpanej do asi minutovýho, nic neříkajícího sestřihu, kde se jen tak mimochodem dovíme, že jeho dceru zabilo auto a Sam je z toho až tak zničenej, že je mu všecho jedno a nakonec přijme "sebevražedný" úkol. To všechno v minutě tupých záběrů, takřka bez smysluplnýho komentáře. No jo, on vlastně nebyl čas udělat pořádný intro.
Stejně směšně vypadá samotná Samova postava. Taková miniverze Schwarzeneggera. Kde na tom proboha byli? V bojovým oblečku vypadá ještě normálně, skoro jako v prvních dvou dílech... Jenže když ho navlečou do trika, tak jako by úplně změnili jeho 3D model a najednou je z něho Arnie. Nechápu.

Nápad s infilitrováním teroristické buňky a práce na obě strany (národní bezpečnost NSA vs. důvěra teroristů JBA) sice není bůhví jak originální, ale rozhodně ve hrách dost neobvyklý. Jenže... zase to zpracování! Zase, zase a zase. Vypáda to, že "zase" a "jenže" tady budou nejčastější slova.
Proboha k čemu jsou mi ukazatelé důvěry obou stran, když je mám neustále plný? Při hraní se totiž prakticky vůbec nemusíte rozhodovat pro koho budete dělat. Bez nějakých větších následků si můžete pracovat na obě strany a všichni budou spokojení. Sem tam se sice objeví "velké" rozhodnutí, kdy se musíte přiklonit buď k jedněm nebo druhým, jenže jejich důvěru si zase nahrabete v průběhu hry na těch "mini" rozhodnutích. Navíc i ty "velký" rozhodnutí a vůbec všechny "překvapivý" zvraty jsou hodně velká znouzectnost jen aby se něco dělo. Celej ten systém důvěry je naprosto stupidní a v tomto podání úplně zbytečnej. Přitom to ale je dobrej nápad! Co dobrej. Výbornej! Jenže čas jsou peníze, že ano.

Tak co dál... Takzvané Undercover mise, kdy jste na základně JBA a můžete se po ní volně pohybovat. JBA vám zadá nějaký banální úkol, dotoho dostanete něco málo špiclování pro NSA a máte na to pevně stanovenejch 25 minut. Co z toho vznikne? Na poprvé vcelku zajímavá mise. Na podruhé si říkate "Už zase?". A na potřetí už chcete hru vypnout.

Double Agent má i svoje klady. Třeba různorodost prostředí kde se mise odehrávají je výborná a ani mi zas tolik nevadí, že je valná většina misí za světla. Jenže to zase (sem vám to říkal) sráží tupost úkolů, které v nich máte provádět a hlavně neskutečná lehkost a blbá AI, která se chová úplně stejně jako by byla tma a tak si vás nevšimne ani když proběhnete 5 metrů před ní. Rozumějte, AI není zas tak blbá, ale prostě není přizpůsobená hře za světla. Asi by to bylo moc programování a na to nebyl čas.
K dobru musím přičíst taky několik vážně cool pohybů, který tvoří naprosto awesome momenty (vtáhnutí strážnýho pod led, čapnutí hlídky při vejití do dveří atd.). Už ale tak nějak scházi pamětihodné mise jako je TGV v Pandoře, maják v Teorii chaosu a podobně. Někdy je vidět, že se snažili udělat efektní scény, ale většinou jsou hrozně prvoplánový. Nejvíc zarážející na tom ale je to, že na DA dělali právě lidi co udělali TGV a další vcelku originální mise v Pandoře.
Další jasnej klad je hudba. Amon Tobin z trojky se sice nekoná, ale i Michael McCann odvedl výbornou práci a podle mě se snažil přiblížít právě Amonovi (kompletní soundtrack je zdarma ke stažení, ale je v tom balíčku dost neprakticky rozházenej do několika složek).

Původně sem myslel, že Double Agent u mě bude něco mezi osmičkou a sedmičkou. Člověk při hraní zas tak netrpí a místy se i baví, jenže čím víc sem o hře přemýšlel po dohrání, tak tím víc sem si říkal, že mohla být mnohem, mnohem lepší.
Jde o po všech stránkách vyloženě odfláklej kus, kterej měl zůstat ve vývoji ještě nejmíň rok. Radši ani nezmiňuju neskutečnou zabugovanost, kterou sem u AAA hry dlouho neviděl. Padání při každým druhým loadingu, měnící se nasvícení scén, mizení Sama a nepřátel (vidíte pochodovat jen pověšené zbraně :). Naprosto chápu, proč si s pětkou dávaj v Montrealu na čas. Další faux pas si Ubisoft a hlavně celá série nemůže dovolit.

(je to trosku delsi, ale lepsi nez nic :)

Krasna ukazka toho, jak jedina chybka muze zkazit celou hru.
Vybornej koncept V-Rally 3, kde Eden uz pred Test Drive Unlimited ukazal, ze se neboji originalnich postupu a invence, je uplne potopenej zprasenym jizdnim modelem.
K cemu je cloveku to, ze se muze stat "opravdovym" zavodnim jezdcem, ktery uzavira pracovni kontrakty na jednotlive sezony, dostava spoustu emailu s nabidkami nebo vyhruzkami, steluje si jednoduche, ale ucinne nastaveni auta, jakz takz se stara o moralku v tymu a diky spouste animacim (mechanici pracuji na aute, jezdec zoufale stojici u zniceneho auta) ma opravdu pocit, ze je clen tymu, kdyz pri samotnych zavodech proziva utrpeni kvuli presprilis citlivemu a pretacivemu rizeni. Je to neskutecna skoda i proto, ze V-Rally 3 ma take povedeny model poskozeni, jak vizualni, tak funkcni. Auto muzete opravdu rosekat a zustat na trati bez kol, tudiz pro vas cely zavod skonci. Ne jen jedna erzeta. Opravdu cely zavod.
V-Rally 3 je prsote neskutecne pokazeny potencial. V jadru vyborna hra, potopena tim nejdulezitejsim - samotnym zavodenim.
Asi diky tomu po teto serii dneska nestekne ani pes a nejspis se k ni Eden uz nikdy nevrati. Bohuzel.

Jericho je hratelnostně klasická střílečka, kde chvilku běžíte, okukujete okolý, přijdete na určitej bod, vyrojí se tuna zlobivých panáků, postřílíte je a jdete dal… a tak pořád dokola.
Z průměru Jericho vytahuje sedmička (ehm šestka, ale nevím jestli to není spoiler :) postav, do kterých se časem můžete libovolně přepínat. Tři drsný holčiny a tři ještě drsnější kucí. Každej má v rukou dvě různý bouchačky mezi kterými ale nepřepínáte pomocí 1,2,3… nebo kolečka. Jednoduše zmačknete levé myšítko - střílíte z pistole z levé ruky, zmáčknete pravé myšítko - pistoli schováte do pouzdra a do obou ruk vemete rotačák. Jednoduché, intuitivní a nesmírně efektní. Čímž se dostávám k věci, díky které se mě Jericho tak líbí. Kamera, kamera a kamera. Spolu s Gears of War je Jericho jednou z mála her, která dovadí svůj "pohled" takřka k dokonalosti (rozuměj GoW 3rd person, Jericho 1st person :)
V Jerichu se podobně jako v Half-Life hrách nekonají žádné filmečky a vše tedy neustále sledujete z vlastního pohledu. Ten ale není jako ve spoustě FPSek jen statický. I když jen stojíte a nehejbete myší, tak se pohled přirozeně (lehce, žádný cukání) natáčí zleva doprava, jako by jste se rozhlíželi očima. Při různých interaktivních sekvencích (žádná videa!) krásně vidíte pohyb rukou a nohou a neustále máte pocit, že jste opravdu tam. Neskutečně efektní záležitos, která výborně přidává na atmosféře.

Strong Bad nemá na dnešním trhu moc konkurence, snad krom Sama a Maxe (u mě ho překonává) ze stejné stáje. Strong Bad má jednoduchou, ale geniálně účinnou grafiku a to samé se dá říct i o hratelnosti. Nějaké větší záseky by se konat neměly už jen díky možnosti stupňované nápovědy. Rozhodně je plusem i nijak extrémně těžká angličtina, narozdil od Sam & Max her. Dále tu máme perfektní dabing, neskutečné ujeté postavy, parádní hlášky…
Jednoduše skvělá, nenáročná, ale přitom ne stupidní odreagovačka.

Geniální. Nic víc, nic míň.
Nejlepší česká hra všech dob.

Z prvních informací to vypadalo na moc pěkného konkurenta NFS Underground, bohužel díky protaženému vývoji hra vyšla tak nějak s křížkem po funuse (stejně jako letos druhý díl).
Samotné závodění bylo vcelku povedené, našlo se taky několik originálních nápadů, jenže jejich zapracování a celkové fungování už moc povedené nebylo. Hra neustále hráči házela klacky pod nohy a nebyl problém dostat se do stádia, kdy jste v půlce hry musely opakovat celou kariéru znovu.

Vybornej namet, ale priserny provedeni...
Ta hra mohla byt vazne vyborna kdyby se nekdo nesoustredil jen na tvorbu perfektnich videii s jednotlivyma katastrofama a misto toho se trosku zabyval game designem.
Samotna hra je totiz silene monotonni nuda s tupou AI. Skoda preskoda.

Prekvapive vyborna adventura a navic jedna z mala (ne-li v dnesni dobe jedina) klasicky rucne kreslena.
Pribehove to sice neni zadna extra trida, ale nese se v peknem pohodovem a prijemnem stylu. To same se da rict i o hratelnosti. Sem tam muzete narazit na zakys, ale druhy den uz mate vyreseno. Proste prijemna hra :)

Sice se nejedna o plnohodnotne pokracovani Raymana a Michel Ancel se na RRR takrka nepodilel, ale i presto se jedna o naprosto perfektni odreagovacku pro kazdeho.
Absolutne ujete minihry, kdy vytahujete kralikovy ze zubu cervy nebo chudaka malyho navadite podle zvuku na polozene hrabe ci zhave ohniste, patri k tomu nejlepsimu co ve hre najdete.
Skoda jen, ze samotny Rayman je ve hre uplne zbytecny a jeho intermezza a prebihani z mista na misto je casem dosti otravne. Klidne by se hra mohla jmenovat jen Raving Rabbids a nicemu by to neuskodilo (snad jen prodejum :)
Trosku take hapruje ovladani pomoci klavesnice a mysi, kde napriklad musite mysi usilovne kvedlat nahoru a dolu, aby kralik utikal s "vybusnym" darkem. Diky tomu jsou ze zacatku nektere minihry na PC dost tezke(oproti treba PS2 verzi). Casem si clovek ale zvykne.

Perfektní old-schoolová arkáda, která se hratelností zasekla v půlce devadesátých let. I přesto, nebo právě proto je to ale neskutečná zábava. Na občasné vydovádění s kamarády naprosto ideální.

Asi nejlepsi hra podle filmu, ktera i pres vcelku uspechany vyvoj kvuly soucasnymu vydani s filmem, neztratila nic na svych kvalitach.
Bezpochyby na tom mel nejvetsi podil muj oblibenec Michel Ancel a urcite take dohled samotneho Petera Jacksona.
Ukazkovy priklad vynikajici linearni FPS. Strelne zbrane ustupuji do pozadi, diky minimalnimu poctu naboju co budete nachazet. Staci si ale ze zeme vzit kus klacku nebo vytrhnout kost z povalujici se kostry dinosaura a mate tu hned ostep. Ten muzete v pochodni zapalit a diky tomu take podpalovat travu pod neprately.
Perfektni jsou take urovne za King Konga, ktere jsou diky obrovskym rozmerum a sile Konga sice vcelku jednoduche, ale vyborne se na ne diva a jsou perfektne navrzeny.
Zamrzi jen velmi, velmi kratka herni doba.

Sem rad, ze si tehle hry nekdo vsiml :)
Pred par mesici jsem hral jeji uzavrenou a posleze verejnou betu a jedna se o vazne povedenej kousek. Zvlast vezme-li v potaz, ze je zivena hlavne z reklamy a mikrotransakci. Skoda, ze ji ceska periodika nevenuji absolutne zadnou pozornost.
Tuning aut tady neni nijak prehnany jako v ostatnich hrach a i na jedno blbi kridlo nebo novou koncovku vyfuku musite tvrde makat. O to vice si pak vazite svyho auta, neco jako avatar v MMORPG :)

Jedna z mých nejoblíbenějších adventur, která dovedla svůj žánr k naprosté dokonalosti jak po stránce příběhu, tak zpracování. Neni co dodavat.