Shadow Man je v mnoha ohledech naprosto debilní hra a může se „pyšnit“ prakticky vším, co ve hrách nemám rád. Debilní ovládání, debilní kamera, debilní zaměřování, debilní respawn, debilní ukládání...no prostě hrůza.

Na rozdíl od jiných her však Shadow Man disponuje zcela pohlcující ATMOSFÉROU, která od první minuty chytí a už nepustí. Přitom lokace říše mrtvých nejsou nikterak úchvatně provedené, aby se bylo možné na chvíli zastavit a jen tak se nimi kochat. Často se jedná o prázdné chodby a tunely, které na screenshotu vypadají všelijak, jen ne pěkně.

Na Shadow Mana je totiž potřeba nahlížet jako celek přímo uvnitř jeho světa. Vnímat ponuré barvy a zvuky. Nasávat podivné aroma, které vytváří zneklidňující, temnou a místy až děsivě chorou ATMOSFÉRU. A s přibývajícím časem stráveným ve hře lze díky ní na veškeré prvotní a velmi otravné debilnosti zapomenout a plně si vychutnávat netradiční zážitek.

Hratelnost je sice na první pohled docela těžká - žádná mapa, šipky, blikátka. Nápověda – co, kde, proč a jak udělat ve hře také není. Postupem času se ale hraní ukáže jako velmi intuitivní a logické.

V dnešní době by podobná hra už asi nemohla vzniknout. Místo vytváření ATMOSFÉRY se většina velkých herních studií snaží ohromit povrchním vau efektem. Jednou, dvakrát...na potřetí už je to docela nuda.

Shadow Man a jeho zcela unikátní ATMOSFÉRA je nezapomenutelná od začátku do konce, přestože lze jen velmi těžko popsat, čím přesně se ji vlastně podařilo autorům vykouzlit. Shadow Man se prostě musí vyzkoušet na vlastní kůži. Na konci hry během návštěv masových vrahů je však už ATMOSFÉRA natolik h(n)ustá, že bych se nedivil, kdyby slabší povahy skončily u Chocholouška. Sám jsem měl co dělat, abych po dohrání neskončil ve cvokhausu.