Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

OutRun

  • SegaMS 80
  • SegaMD 70
V roce 1989 mě coby šestiletého caparta a moji o rok starší ségru vzali rodiče poprvé v životě do Prahy. Z výletu si moc nepamatuju, akorát to, že cestou zpátky jsme se já i sestra začali děsně škrábat a doktorka nám druhý den řekla, že jako dárek z hlavního města jsme si přivezli neštovice. Praha na mě napoprvé moc dobrý dojem neudělala a proto jsem se do ní ani o tři roky později moc netěšil. To jsem totiž netušil, jak zásadní pro mě druhý výlet do metropole bude.

Jednak se v Praze otevřel první McDonald's, který jsme jako správní venkovští balíci museli navštívit (ale to na mě dojem neudělalo). Mnohem zásadnější bylo, že tátovi se podařilo mámu ukecat a na hodinu mě vzal do videoherny. A tam jsem spatřil ráj na zemi. V té době jsme doma měli ZX Spectrum, na kterém jsme hráli na černobílé televizi Merkur a jeden kamarád měl Commodore 64. Jinak počítač doma nikdo neměl a ani ve škole žádný nebyl, takže to, co jsem uviděl v té herně, pro mě bylo jako návštěva jiné planety. Dodnes si vzpomínám, že nejvíc na mě zapůsobil automat, do kterého se sedlo dovnitř a skutečným volantem se v něm řídil jakýsi červený sporťák po silnici obklopené palmami. Neznaje angličtiny, nedokázal jsem si jméno té hry zapamatovat, ale věděl jsem, že to je nejúžasnější hra na světě a že ji musím mít.

Během pár let byly osmibity nahrazeny PC a já na hru úplně zapomněl. Když jsem se mnohem později začal zajímat o šestnáctibitové konzole, na hru jsem opět narazil a zjistil jsem, že se samozřejmě jedná o Outrun, jednu z nejlegendárnějších automatovek vůbec. Ihned jsem si hru v emulátoru pustil a nestačil se divit. Tohle, že se mi líbilo? Vždyť v té hře není žádný výběr auta, ani trati. Jen se zvolí jedna ze čtyř skladeb a jede se. Hráč usedne po boku sličné blondýnky za volant rudého Ferrari Testarossa a po tříproudé dálnici se vydá na výlet po Americe. Cestou musí stihnout projet včas pěti checkpointy a aby to nebylo zase až tak snadné, motají se mu do cesty jiná auta a náklaďáky. Před každým checkpointem se trasa rozdělí, takže na konci je možné dojet do pěti různých cílů. Každý úsek trati vede jinou krajinou a silnici můžou lemovat například různé kameny, billboardy, stromy, domky nebo jakési kamenné struktury. Všechny tyto překážky mají jediný účel a sice pokud do nich Ferrari narazí, udělá stylové salto a řidič i s blondýnkou z něj vypadnou na silnici. Pokud je hráč opravdu dobrý, do cíle se podívá za přibližně pět minut. Toť vše.

Když jsem si pouštěl Outrun v emulátoru pro Mega Drive, věděl jsem dobře, do čeho jdu. Jakožto zkušený veterán mnoha závodních her jsem si říkal, že pět minut se budu držet na silnici a vyhýbat se ostatním a za chvíli je hotovo. Jo, houbeles. Napoprvé jsem se nedostal ani k prvnímu checkpointu. Po několika jízdách jsem se dostal do čtvrtého úseku z pěti, ale dál ani omylem. Prostě jsem vždycky do někoho nebo do něčeho narazil a došel mi čas. A jelikož jsem chtěl vyzkoušet ještě spoustu dalších her, odložil jsem Outrun stranou na neurčito. Vrátil jsem se k němu až po několika letech, když jsem si koupil Segu Master System a Outrun byl jednou z devíti her, které jsem ke konzoli měl. Jelikož jsem v té době žádné jiné herní zařízení nevlastnil, mohl jsem se na hraní Outrunu více soustředit, takže po pár dnech se mi ho konečně podařilo zdolat.

Verze pro Master System a Mega Drive se mezi sebou liší jen minimálně. U Mega Drivu si lze v menu vybrat ze šesti různých obtížností, ale doteď jsem pořádně nepochopil, jaký je mezi nimi rozdíl. U Master Systemu žádné obtížnosti nejsou, prostě nastartujete motor a jedete vstříc dálavám. Pro Master System je na výběr pouze ze tří skladeb a grafika je o něco jednodušší. Při nehodě se sice Ferrari rovněž převrátí, ale nikdo z něj nevypadne. Na druhou stranu je jednodušší grafika v tomto případě výhodou. U Mega Drive se některé úseky trati projíždí za soumraku, který je vyřešen fialovými pruhy na obloze. A ty když začnou rychle kmitat před očima, tak se dá jen těžko soustředit na jízdu. Stejně špatně se mi koukalo na kamenné struktury, které se v jiné části trati míhaly podél silnice. Nic z toho ve verzi pro Master System není (kamenné struktury sice podél silnice jsou, ale neboli z nich oči). Hudební kvalita je pochopitelně na straně Mega Drive. Doprovod tvoří čtyři poměrně dlouhé skladby, z nichž jednu bych označil za lepší průměr a dvě za vyloženě slabé. Oproti tomu skladba Passing Breeze podle mě patří do zlatého fondu počítačových her.

V dnešní době budete asi těžko hledat důvod, proč si Outrun zahrát. Pokud by se psala devadesátá léta a vy doma měli jen pár her, asi byste měli Outrun dojetý do všech pěti cílů, ale když si můžete zahrát cokoliv, co na Mega Drive a Master System vyšlo, maximálně si Outrun vyzkoušíte, ale myslím si, že kvůli poměrně vysoké obtížnosti ho záhy odložíte. Každopádně pokud byste o něm skutečně přemýšleli, sáhněte raději po verzi pro Master System. Sice hůře vypadá, ale lépe se hraje. A to je podle mě důležitější.

Pro: Hezké animace v cíli po dokončení, skladba Passing Breeze, Outrun je zkrátka klasika

Proti: Z některých grafických efektů bolí oči, moc dlouho nevydrží

+18