"Ano, sice to bolelo, ale jedině tak bude šťastná. Je to prastarý příběh. Android potká androida z něhož se stane chameleon. Android ztratí chameleona, jenž se změní na slizku. Android získá slizku, slizka potká slizku s níž odejde a android ztratí slizku, chameleona i androida. Kolikrát jsme už viděli tenhle příběh?"
Discworld vyrostl a zestaral, narostly mu vousy (spíše strniště na bradě hlavního protagonisty) a stává se z něho Discworld Noir. Nechodí již oblečený do kreslené grafiky, je oblečený do 3D kožichu. Jak bylo na přelomu tisíciletí ve světě videoher dobrým zvykem. Zeměplocha nám ukáže svoji temnější stránku, o které jsme dříve ani netušili, nebo jsme snad raději nechtěli tušit. Životem otřískané soukromé očko Lewton nás provede nočním světem plným zaplivaných hospod, temných zákoutí, brutálních vražd, krásných ale zrádných žen, mizerných a mizerně placených policistů, ale i stylových kaváren, které jako kdyby se na Zeměplochu nějakým divným řízením Osudu transportovaly z Casablanky. A právě Casablanku si autoři vzali jako nosné téma, jen její děj přesunuli do Ankh-Morporku. Mezi prvním a druhým dohráním Discworld Noir jsem Casablanku viděl a upřímně, považuji ji jen za mírně nadprůměrný film. Nechápu její kultovní status v anglosaských zemích, ovšem aplikace klasického příběhu na nové kulisy se tentokrát opravdu povedla.
Soukromé očko Lewton se ocitá v trojúhelníku (později se tento útvar rozšíří), jehož další dva vrcholy tvoří Carlotta von Überwald coby tajemná zadavatelka práce a Ilsa, Lewtonova bývalá láska, která zmizela jako nehlídaná pětistovka položená na barový pult v půl třetí ráno. Lewton má nalézt Carlottina milence Mundiho, který se po vylodění v Ankh-Morporku záhadně vypařil. Následně se před Lewtonem otevře několik dalších případů, Lewton se nevyhne podezření ze spáchání vraždy a nakonec zemře. Což ale v Ankh-Morporoku není nutně konec kariéry. Je to prostě jen drobná změna, v jejímž důsledku si do budoucna Lewton v restauraci bude objednávat jen krvavé steaky.
Discworld Noir je temná detektivní adventura, která mi spíše než první dvě Zeměplochy připomněla prvního Gabriela Knighta. Ve hře ubylo humoru. Kde zbyl, je spíše hořký a cezený přes zaťaté zuby. Koneckonců na honu za sériovým vrahem není mnoho humorného. V této detektivce nás bude provázet minimalistický inventář, který spíše než k adventuření slouží jako důkazní materiál, Lewtonův zápisník, mapa a dále druhý inventář, který Andrej Anastasov ve své skvělé recenzi ve Score nazval pachníček. Ten slouží Lewtonovi-vlkodlakovi ke sběru pachů, což je i přes všudypřítomný smrad řeky Ankh důležitá činnost. A jeden z nejoriginálnějších nápadů ve světě adventur vůbec. Hra je nesmírně ukecaná, což ale podle mne není na škodu a dlouhé dialogy hře naopak dodávají nádech noirového filmu. Veselé pastelové barvy prvních dvou dílů zmizely a Ankh-Morporku dominuje šedá, černá, hnědá, déšť, smrad a zmar.
Přes to nebo snad právě proto jsem hru spíše žil než hrál. A kdybych si měl vybrat Ankh-Morpork, ve kterém bych chtěl žít, vyberu si ten ze třetího dílu. Budu sedět v Café Ankh, poslouchat Samaela hrajícího na klavír a nostalgicky vzpomínat na minulost, která nebyla, ale mohla být...
Discworld Noir přišel v čase přechodu adventur do 3D. Ten naštěstí hratelnosti neuškodil a stejně jako Warcraft 3 se hra hraje jako pseudo-2D. Hra je na dobu svého vzniku nečekaně stabilní a pádu do Windows v průběhu hry jsem se dočkal asi jen 3x. Ostatní hry ze stejné doby většinou ani nespustím. Discworld Noir je labutí písní klasických adventur. Neříkám, že po ní nepřišlo ještě pár zajímavých kousků, ale byly spíš už jen na okraji zájmu herních společností. A jestli byl Discworld Noir rozloučením s adventurami jako s herním žánrem, pak šlo o odchod s potleskem ve stoje a při několikrát spuštěné a opět vytažené oponě.
Na závěr musím zmínit recenzi Andreje Anastasova ze Score 66, ve které vytvořil hře i sobě nesmrtelný pomník. Na sklonku jeho videoherní kariéry se jedná o jeden z nejlepších textů, který kdy napsal a i u něj šlo o odchod sice bez potlesku, zato s pořádným řachnutím. Škoda, že si Andrej místo kariéry spisovatele vybral podstatně méně počestné povolání. Mohl být slavný (a chudý) i mimo okruh počítačových hráčů.
Discworld vyrostl a zestaral, narostly mu vousy (spíše strniště na bradě hlavního protagonisty) a stává se z něho Discworld Noir. Nechodí již oblečený do kreslené grafiky, je oblečený do 3D kožichu. Jak bylo na přelomu tisíciletí ve světě videoher dobrým zvykem. Zeměplocha nám ukáže svoji temnější stránku, o které jsme dříve ani netušili, nebo jsme snad raději nechtěli tušit. Životem otřískané soukromé očko Lewton nás provede nočním světem plným zaplivaných hospod, temných zákoutí, brutálních vražd, krásných ale zrádných žen, mizerných a mizerně placených policistů, ale i stylových kaváren, které jako kdyby se na Zeměplochu nějakým divným řízením Osudu transportovaly z Casablanky. A právě Casablanku si autoři vzali jako nosné téma, jen její děj přesunuli do Ankh-Morporku. Mezi prvním a druhým dohráním Discworld Noir jsem Casablanku viděl a upřímně, považuji ji jen za mírně nadprůměrný film. Nechápu její kultovní status v anglosaských zemích, ovšem aplikace klasického příběhu na nové kulisy se tentokrát opravdu povedla.
Soukromé očko Lewton se ocitá v trojúhelníku (později se tento útvar rozšíří), jehož další dva vrcholy tvoří Carlotta von Überwald coby tajemná zadavatelka práce a Ilsa, Lewtonova bývalá láska, která zmizela jako nehlídaná pětistovka položená na barový pult v půl třetí ráno. Lewton má nalézt Carlottina milence Mundiho, který se po vylodění v Ankh-Morporku záhadně vypařil. Následně se před Lewtonem otevře několik dalších případů, Lewton se nevyhne podezření ze spáchání vraždy a nakonec zemře. Což ale v Ankh-Morporoku není nutně konec kariéry. Je to prostě jen drobná změna, v jejímž důsledku si do budoucna Lewton v restauraci bude objednávat jen krvavé steaky.
Discworld Noir je temná detektivní adventura, která mi spíše než první dvě Zeměplochy připomněla prvního Gabriela Knighta. Ve hře ubylo humoru. Kde zbyl, je spíše hořký a cezený přes zaťaté zuby. Koneckonců na honu za sériovým vrahem není mnoho humorného. V této detektivce nás bude provázet minimalistický inventář, který spíše než k adventuření slouží jako důkazní materiál, Lewtonův zápisník, mapa a dále druhý inventář, který Andrej Anastasov ve své skvělé recenzi ve Score nazval pachníček. Ten slouží Lewtonovi-vlkodlakovi ke sběru pachů, což je i přes všudypřítomný smrad řeky Ankh důležitá činnost. A jeden z nejoriginálnějších nápadů ve světě adventur vůbec. Hra je nesmírně ukecaná, což ale podle mne není na škodu a dlouhé dialogy hře naopak dodávají nádech noirového filmu. Veselé pastelové barvy prvních dvou dílů zmizely a Ankh-Morporku dominuje šedá, černá, hnědá, déšť, smrad a zmar.
Přes to nebo snad právě proto jsem hru spíše žil než hrál. A kdybych si měl vybrat Ankh-Morpork, ve kterém bych chtěl žít, vyberu si ten ze třetího dílu. Budu sedět v Café Ankh, poslouchat Samaela hrajícího na klavír a nostalgicky vzpomínat na minulost, která nebyla, ale mohla být...
Discworld Noir přišel v čase přechodu adventur do 3D. Ten naštěstí hratelnosti neuškodil a stejně jako Warcraft 3 se hra hraje jako pseudo-2D. Hra je na dobu svého vzniku nečekaně stabilní a pádu do Windows v průběhu hry jsem se dočkal asi jen 3x. Ostatní hry ze stejné doby většinou ani nespustím. Discworld Noir je labutí písní klasických adventur. Neříkám, že po ní nepřišlo ještě pár zajímavých kousků, ale byly spíš už jen na okraji zájmu herních společností. A jestli byl Discworld Noir rozloučením s adventurami jako s herním žánrem, pak šlo o odchod s potleskem ve stoje a při několikrát spuštěné a opět vytažené oponě.
Na závěr musím zmínit recenzi Andreje Anastasova ze Score 66, ve které vytvořil hře i sobě nesmrtelný pomník. Na sklonku jeho videoherní kariéry se jedná o jeden z nejlepších textů, který kdy napsal a i u něj šlo o odchod sice bez potlesku, zato s pořádným řachnutím. Škoda, že si Andrej místo kariéry spisovatele vybral podstatně méně počestné povolání. Mohl být slavný (a chudý) i mimo okruh počítačových hráčů.
Pro: Skvělá noirová detektivka v kulisách Zeměplochy. Hra je dlouhá, úkoly jsou logické, jazzová hudba a namluvení skvostné.
Proti: Chvíli trvá, než si člověk zvykne na 3D grafiku. Ale po pár desítkách minut hra člověka tak strhne, že i toto studené 3D přispívá k správně temné atmosféře.