Začátek devadesátých let. Pro mnohé hráče doba, kdy s každou novou hrou přicházely zážitky, které často byly o několik úrovní výš než u her předchozích. Některé tituly z tohoto období jsou dodnes velmi známé a jedním z nich je i Kyrandia.

Kyrandia byla nádherná, svým způsobem pohádková hra. V té době nebylo moc zvykem, že po spuštění hry na vás vykoukne úvodní obrazovka, na kterou mnozí hráči v údivu zírali. Krásná malovaná grafika znázorňující jakousi pevninu, která je obklopená mořem. Vidíte lesy, skály, potoky, útesy a vlny, které naráží na pevninu. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby celý ten pohled nebyl svým způsobem pro tehdejší hráče paralyzující.

Mnozí hráči si určitě vzpomenou, že tu dokonale fungovala kombinace vizuálu a hudby. Výtvarná stránka sama o sobě byla perfektní a mnohé lokace měly originální pojetí, které bylo typické pouze pro to dané místo (opomíjím, že občas hře bylo vytýkáno, že zejména některé lesní lokace se po vizuální stránce opakovaly). Přesto všechno samotná procházka touto krajinou byla o sobě příjemným zážitkem, který navíc ve spojení se soundtrackem doslova vtahoval hráče do této fantastické krajiny.

Jako malý kluk jsem ještě moc nerozuměl tomu, co přesně jako hráč musím udělat pro to, abych se posunul dál (to jsem až později okoukal od svého bratra). Když už přicházela nějaká interakce s prostředím, dialog nebo jiná příběhová scéna, tak měla obvykle své originální pojetí co se nápadu nebo animace týče. Tohle všechno v kombinaci s tím, co jsem zmínil dělalo hru poutavou a zábavnou, což však neznamenalo, že ve hře nemohl nastat zákys.

Kdo pamatuje průchod jeskynním systémem, toho dodnes jímá děs a vztek. Pokud jste hráli fér, tak jste si často museli na kus papíru namalovat mapu jeskyní, protože správné zdolání vyžadovalo poměrně precizní a promyšlený přístup. Zdolat to bylo možné i bez mapy, kterou by si hráč sám namaloval, nicméně často se tak dělo čistě metodou pokus omyl, která často končila hádejte jak.

Další poměrně zajímavá záležitost byly schopnosti, které souvisely s amuletem. V úvodu člověk netušil, k čemu ta věc slouží, později však s přibývajícími schopnostmi hráč mohl vyřešit ten či onen problém (nebo překážku), čehož by jinak nebyl schopen. Protože jste v úvodu netušili, jaké schopnosti vás čekají, o to překvapující bylo, když jste je později získali.

Myslím, že není třeba popisovat děj nebo hlavní zápornou postavu, jejíž jméno naprostá většina hráčů dodnes nezapomněla. Autoři do hry vložili i vtip a vlastní humor, zákysy a drobné questy byly často doprovázeny zajímavými hláškami, takže i jejich zdolávání bylo svým způsobem příjemné. Famózní byl i zmíněný soundtrack od Franka Klepackiho, který se po čase dočkal remasterované verze, která člověku i po letech dává pocit onoho návratu do dětství do toho nezapomenutelného, sice možná naivního, ale přesto úžasného světa Kyrandie.