Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 100
Vzpomínáte si ještě na první setkání s Mortem? Na jeho nadržené poznámky směrem k ženským zombiím v márnici? A na to, když vás o pár minut později za teskné hudby obvinil duch Deionarry ze strašlivé zrady?

Planescape Torment se nikdy nebude moci pyšnit nějak zvlášť vynikajícím soubojovým systémem. Nejde o hru, kterou byste mohli letem světem proběhnout a odklikat "ty dlouhé dialogy". Rozehravá však mnoho témat s tak různým emocionálním nábojem a vždy po chvilce čekání nabídne nějaké rozuzlení, jež vám vyrazí dech.

Kdo by si pomyslel, že charakter, jenž dostáváte do ruky, hraje takovou úlohu ve vývoji celých Sfér... Že je příběh neskutečným, mamutím a tragickým soubojem s osudem, s tím, co se má státi a přes veškerou heroickou snahu se i stane. Z malých střípků vše seskládá do stále většího celku. Do jedné z nejlepších dějových "linií" mezi hrami.

S naprosto výjimečným hrdinou ovšem přichází i adekvátní družníci. Často lákáni k Bezejmennému jako můra ke světlu, hledající u něj cosi, co by jim uvedlo život do spořádaného celku, co by jim poskytlo konečné odpovědi. Nejednou budete mít jejich duše jako na dlani. Nejednou odhalíte tu část jejich osobnosti, která je jejich největší silou a zároveň i slabostí. Ať už budete napravovat chaotickou duši Nordoma, bořit fanatickou sveřepost Vhailora či léčit ducha i mysl Dakkona, vždy půjde o mimořádný zážitek.

Celá hra je postavena na podivné směsici kontrastů, jež ve svém zvláštním způsobu kooperují. Ať už jde o kombinaci ponurých a výrazných barev, o hudbu, o humor i smutek či o děj jako celek, z tohoto dualismu se nevymaníte.

V posledku lze Planescapu přes všechen vývoj na poli počítačových her předpovědět cosi, co zazní i během děje - "Time is not your enemy. Forever is."
+89 +91 −2
  • PC 100
Přiznám se, že na první dohrání mě Planescape: Torment příliš nenadchnul. Hrál jsem za charakter typu válečník a ačkoliv hra naprosto přetékala originálními nápady a zajímavými dialogy, byla pro mě spíše zklamáním. Svět sfér byl prostě příliš divný, komplikovaný a složitý na pochopení. Při hře za válečníka příběhem pouze proplujete, jakoby kloužete jenom po povrchu. Obrovské množství dialogů a stěžejních myšlenek vám kvůli nízké inteligenci a moudrosti vašeho charakteru zůstane zcela skryto a bez nich je hra pouze poloviční.

Při druhém hraní jsem již rozvíjel své herní alter ego spíše duševním směrem a brzy jsem získal pocit, že hraju úplně jinou hru. Svět sfér už nebyl divný, ale fascinující a neuvěřitelně propracovaný. Všechny důležité charaktery najednou nebyly jen originální až fantaskní stvoření, ale získaly hloubku, jejich příběhy začaly vzbuzovat emoce a přímo mě donutily si k nim vytvořit nějaký vztah. Příběh konečně dostal pevné obrysy a všechny ty detaily, kolem kterých jsem napoprvé proběhnul bez povšimnutí, najednou měly ve hře své místo a smysl a na konci do sebe s úžasnou lehkostí zapadly a pomohly dotvořit celkový skvělý dojem.

Asi není třeba zdůrazňovat, že Planescape: Torment mě prostě dostal. Dodnes se nemohu zbavit pocitu, že všechna témata a nápady, které autoři do hry vložili, by vydaly na spoustu knih. Ať už je to nekromant, co sbírá lebky, které mu vypráví své příběhy; město, které je ve skutečnosti živé; cesta hledání vlastní smrtelnosti; nekonečné a zrůdné války démonů nebo nevěstinec duševních rozkoší :-) - to všechno jsou naprosto unikátní nápady a myšlenky, které nemají v žánru fantasy obdoby. Planescape: Torment je prostě nezapomenutelný skvost a přesvědčivý důkaz pro všechny, kdo vám kdy budou tvrdit, že počítačové hry nemohou být určitou formou umění.

Pro: příběh, dialogy, originalita, hloubka a filosofický přesah, stylová grafika

Proti: ne příliš propracované RPG prvky

+52
  • PC 100
Pacifist run:

Západní RPG hry se často vyznačují rozmanitými způsoby, jak řešit herní problémy. Nikoho asi nepřekvapí, že nám hra (často skrytě) nabídne nejen bojové řešení, ale například také stealth či diplomacii. Ráda si při hraní volím osobnost své postavy a dle toho upřednostňuji to či ono. Tentokrát jsem se rozhodla hrát za naprostého pacifistu a pokusím se tak vyhnout veškerému boji a násilí. A přesně o tom je pacifist run. Pokusím se tímto komentářem popsat nejenom můj průchod hrou, ale i shrnout ji jako celek. Zároveň se vyvarovat spoilerů, ale popsat situace tak, aby znalí přesně věděli, o co jde.

Planescape: Torment je velice ukecané RPGčko na enginu Baldur's Gate, které dává důraz na roztodivný příběh a svět, zajímavé interakce s postavami a jejich dialogy. Boj je tak až téměř na posledním místě, byť to neznamená, že by se hrou nedalo promlátit. Hlavní postava se probouzí v márnici, téměř v nemrtvém stavu, bez vzpomínek na cokoliv včetně jména a hned vás začne otravovat létající lebka, že máte zabít nedalekou zombie a sebrat jí klíč, díky kterému se oba dostanete ven. Tento úplně první quest se nedá vyřešit jinak, a tak můj pacifist run končí téměř dřív než začal...

Ale ne. Přimhouříme obě očička, je to přeci jen nemyslící dávno mrtvý zombák, a budeme pokračovat do ulic města Sigil. Města uprostřed všech rovin existence, jehož největší část je Úl, čtvrť chudoby, prostitutek, zlodějů a sběračů mrtvol. A právě v Úlu se odehrává první část hry. Tady se hráč může zdržet na mnoho (desítek) hodin, plnit vedlejší úkoly, získat další společníky, naučit svého Bezejmenného řadu nových věcí a pořádně se vybavit. Můj první zásek byl až hluboko pod Úlem, a to opět v místě plném nemrtvých, které jsem nemohla přesvědčit svým šarmem, aby mě pustili dál, protože mi chyběly tři bodíky v charisma. Naštěstí jsem to vyřešila tak, jak se v této hře řeší řada problémů. Vlastní smrtí. Ano, v této hře je smrt hlavní postavy v podstatě jen teleport do márnice či na začátek dungeonu (a v tomto případě to také nečekaně umožnilo postup dál v příběhu otevřením původně zamčených dveří). Hlavní postava je totiž nesmrtelná a hledání důvodu je zápletkou hry.

Po projití Sigilu se hra náhle změní. Konečně najdeme někoho, kdo nám vysvětlí většinu záhad o hlavní postavě. A rovnou se s ní i utkáme, ale nebojte se, nezabijeme ji. No a následně se detektivní zápletka o hledání vlastní minulosti, smrtelnosti a důvodu existence mění na cestování po sférách. Tato část se již skládá z menších uzavřenějších lokací s víceméně lineárním průchodem a jen pár vedlejšími úkoly. A právě zde se stalo něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Strážný, kterému jsem potřebovala ukrást klíč od věznice, byl na rozdíl od svých mnoha kolegů nepřátelský už od prvního příchodu, dříve než mě vůbec spatřil. No a v tom případě vykrádání kapes nejde použít. Bug? Feature? Musel umřít na probodnutí ze stínu. Sice úplně zbytečně, ale musel.

Ani toto spíše adventurní RPG se nevyhnulo tomu, že jeho finále je plné nepřátel. Probíhat mezi nimi byl docela opruz, ale po několika pokusech se povedlo. Jak už jsem zmínila, smrt neznamená nutnost loadu, i když někdy je to rychlejší. Příběh graduje opravdu hutně, společníci se začínají vybarvovat a Bezejmenného čeká nevyhnutelný souboj s dvěma mocnými nepřáteli. První z nich je jen takovou demonstrací síly, poměrně rychle se vzdá a jeho porážka není ani započítána v bojových statistikách party. Ten druhý však jakékoliv naděje na úspěšný pacifist run rozmetá. Z toho už se nevykecám. Nejenže je nutné jej zabít, musí ho zabít sám Bezejmenný. Těsně před tím, než se dočká příležitosti dozvědět se své jméno, jednou pro vždy se vypořádat se svou minulostí a úspěšně ukončit tuto hru. Jak jinak než svými přesvědčovacími schopnostmi (a možná i trochu vyhrožováním).

Úžasná hra, pokud vás baví číst, protože textu jsou opravdu tuny. Úžasný pacifist run (byť neúplný) a doufám, že ne můj poslední. Pokud jste se i vy o něco takového pokoušeli, dejte vědět. Obzvlášť, pokud máte tip, jak se vyhnout některému ze soubojů, kterým jsem se vyhnout nedokázala. Tato hra je nesmírně rozmanitá, a třeba se jim přeci jen vyhnout dá.

Dohráno za 18 hodin.

Souboje:
Zombie Worker #782 (započítán Mortemu)
Ravel (přežila, započítána Bezejmennému)
Curst Guard (započítán Annah)
Trias (vzdal se, není započítán v herních statistikách)
Ignus (započítán Bezejmennému)

Statistiky na konci hraní:
6196 měďáků

The Nameless One - fighter level 25 (fists *****)
STR: 12, INT: 25, WIS: 25, DEX: 9, CON: 11, CHA: 24
Neutral good, Sensates
Gauntlets of Teeth, Kaleidoscopic Eye
Deionarra's Wedding Ring, Mempa's Biting Ring, Intestinal Phylactery

Pro: Nádherná hudba, netradiční herní zážitek, skvěle napsané postavy a jeden z nejlepších a nejzajímavějších příběhů, které jsem kdy viděla/četla/hrála.

Proti: Nic.

+52
  • PC 100
Planescape: Torment je jediným příkladem, který bych si dovolil předložit na podporu tvrzení, že mohou počítačové hry obstát ve srovnání s tím, co je mně v umění nejmilejší, a sice knihami. Ne snad že by se hloubkou nebo myšlenkovou či citovou bohatostí mohl rovnat dílům literárních velikánů, ale je to jediná hra seriósně se zabývající hlubšími tématy, aniž by si to do ní hráč musel projikovat nebo milosrdně překrývat scénáristické mezery. Ona to ostatně do jisté míry kniha je, neboť v okně s textem hráč stráví nejvíce času.

Och, jak krásný tento systém je! Rozhovory jsou zde místem, kde se odehrávají hlavní události, místem, kde se – mezi mnoha nejen verbálními možnostmi – tvaruje přesvědčení hlavní postavy, místem, v němž hráč přemýšlí o předmětu rozhovoru i nabídnutých možnostech a pečlivě volí. Jaký to rozdíl oproti nyní módním RPG, v nichž jen vybírá (nejlépe dle jednoslovných zkratek) jednu z rádoby filmových břeček, jež se na něj následně vyvalí.

Zvláštností hraní P:T je jisté zdání mnohovrstevnosti; že procházím pouze jednou rovinou hry, přitom by stačilo málo a leccos by bylo jinak. Učinit jiné rozhodnutí, zachovat se jinak v rozhovoru... a otevřela by se přede mnou nová cesta, zkušenost, vzpomínka. Prostředí Sigilu je tak silné i proto, že je v něm porušováno jedno z pravidel známého bytí, neboť vedle sebe může existovat cokoli. Tato možnost spojování nespojitelného z něj dělá mimořádné místo, v němž se odehrávají mimořádné události a z něhož vzcházejí mimořádné podněty.

Sigil je středem, jenž do sebe vtahuje vše, co ve sférách existuje; nacházejí se zde vedle sebe nejen na smrt znesvářené rasy a světonázory, ale i hmota a materializované idey, minulost a současnost. Přichází sem s nimi příběhy, aby odehrály svou sigilskou část, a zase umlkly. To mám na něm nejraději: domýšlení toho, na čehož fragmenty v něm narazím; a tak přemítám nad městem, jehož jméno nesmí být zapomenuto; nad společnou minulostí se ženou, s níž jsem se již setkal, ale není v mých vzpomínkách, a na niž tedy nemůžeme navázat... V P:T jsou obsaženy desítky pozoruhodných událostí, jež by se mohly rozběhnout do vlastních krásných příběhů a jež se mi při různých příležitostech v mimoherním životě stále připomínají, tedy jsou se mnou. A tak to má u uměleckého díla být.
+49
  • PC 100
Co napsat o hře, o které se mi zdálo, kterou jsem hrál celý půlrok a která vlastně zformovala můj pohled na médium videoher jako takové? Jak slovy vyjádřit pohlcující prostředí města Sigilu nacházejícího se v samém středu sfér? Ti co dokončili, mi jistě dají zapravdu, že je třeba tento klenot na poli žánru zažít na vlastní oči, nejlépe i v nějaké příhodné době (tedy když máte dostatek času). Pokud pominete výbornou kostru klasického izometrického RPG, stejně tak povedenou grafiku, vývoj postav se společníky a příběh za cestou o nalezení duševního klidu, nebo jen hratelnost na dlouhé týdny, vyjde vám přidaná hodnota, která zajišťuje Planescape nesmrtelnost i dlouhé roky po vydání. To, s jakou lehkostí jsou psané dialogy a jaký myšlenkový fond přináší jde málokdy spatřit i u filmů a knih. Z dobrodružství je poznat, že autoři v Black Isle opravdu dříve hráli Dungeons & Dragons, a tak se jim dokonale podařilo vystihnout atmosféru modulu Planescape, zaštiťujícího i jiné světy jako je například Krynn ze ságy Dragonlance.

Prostředí světa Planescapu samo o sobě překypuje originalitou, kdy definuje mnohovesmír s řadou plání, které jsou dále dělené na další podskupiny. Zde nejde jen o pouhé získávání zkušeností a prohledávání temných kobek, ale o smysl konání bytostí obývajících tuto dimenzi.

Atmosféru mechanického, životem a smrtí protkaného světa dokonale podkresluje architektura, psychologie postav a emocionální rovina celého příběhu s v pravdě úžasným zakončením a hudebním podkladem. Pokud si tento titul nezaslouží absolutní hodnocení, pak už nevím, který ano.

Pro: nevyšlo pokračování (vyšlo)

Proti: nevyšlo pokračování (vyšlo)

+45
  • PC 100
Jak jen začít? Asi tím, že jsem o Planescape: Torment už mnohokrát slyšel a vždycky jsem nad ním ohrnoval nos, popřípadě nechápal, proč je tak vysoko v TOP žebříčku. Když ale začala Kickstarter kampaň na Torment: Tides of Numenera, znovu jsem byl svědkem opěvování kvalit této dnes již postarší hry. A tak jsem se rozhoupal...a nestačil se divit.

Torment mě nekompromisně přibil k židli na týden a málem mi ani nedovolil chodit spát. Rád bych uvedl, který z faktorů to byl, který za mé týdenní uvěznění může; jestli hratelnost, grafika, výtvarný styl, obsáhlé texty, dokonalá hudba, propracovaný svět... Moje odpověď zní: všechny!

Torment totiž nabízí báječnou směsici všech výše uvedených faktorů. Už od prvních herních krůčků na vás okamžitě dýchne ta "jiná" atmosféra. Perfektně se povedlo (alespoň zpočátku) sesynchronizovat pocity hráče a Bezejmenného (aneb "Kde to sakra jsem? Co tu dělám? Proč na mě mluví lebka? Proč jsem se hergot probudil na stole v márnici?!). Jednoduše už první minuty prozrazují, že hrajete netradiční hru. Při následném hraní se tento fakt pouze potvrdí, protože považuji za geniální postavit hru na tom, že hrdina je nesmrtelný a sám neví, proč.

Bez skrupulí přiznám, že bezmezně obdivuji výtvarný styl, celého herního světa. Špinavé ulice Sigilu, ve kterém se vedle žebráků, násilníků, vrahů a podobné sortě stvoření nachází i roztodivné stroje a konstrukty. Ten svět si mě jednoduše získal svou drsností, propracovaností, nápadem...

V souvislosti s propracovaností a nápadem musím také zmínit sáhodlouhé rozhovory, které dopodrobna vysvětlují celý herní svět. Dozvíte se mnoho o sférách, o stvořeních v nich žijících, o magii, o válkách, frakcích, lokacích... Mohlo by se zdát, že tak ohromné množství textu je spíše na obtíž, ale opak je pravdou. Tak neskutečně čtivé rozhovory a přednášky jsem u hry asi ještě nezažil. Je to něco nepopsatelného a s klidem můžu podotknout, že právě texty mě hnaly hrou kupředu svinským krokem. Připadal jsem si jako...pijavice...myšlenková...to je jedno.

Nechci se zbytečně patlat se spoilery a zároveň mi dochází slova, tak moje povídání zkrátím. Torment mě dostal, protože z něj vyloženě sálá hratelnost a zábava na dlouhé hodiny; příběh, za který by se nemusela styděl kniha (ještě nějakých pár dní o něm budu muset přemýšlet) a také neuvěřitelná péče věnovaná detailům a to i těm textovým. Většina současných RPG se může pochlubit maximálně jedním z těchto kladů. Torment je RPG ze staré školy a v tom tkví jeho kouzlo. Jeho dohrání dokáže způsobit emocionální smršť a proto jsem měl pocit, který dokáže shrnout jen jediná věta: "Feels like I've been through a shredder."

Pro: Atmosféra, výtvarný styl, perfektní hratelnost, skvěle a čtivě napsané texty, skvělá hudba, netradiční a zajímavý svět a další...

Proti: ...málo Annah? :))

+42
  • PC 95
Než se pustím do psaní týkající se samotné hry, nejdříve bych chtěl říct něco vám - hrdým a silným občanům sféry jménem Databáze-her: MILUJU VÁS! A to jako fakt! Jaké bylo pro mě navýsost milé překvapení, když jsem si zjistil, že Planescape Torment není jenom v TOP 10 nejlepších her, ale dokonce i v TOP 5! Proto bych vám vlastně jen chtěl poděkovat za vaše herně vyspělé a inteligentní životy, neboť bez nich by to tak nebylo. Jste borci. A já jsem pyšnej, že můžu být součástí takové fajn vnímavé společnosti. Ale teď už dost patetického pochlebovaní a hurá do Sigilu...

V dnešní době jsou nové hry už natolik pokročilé, že svým zpracováním připomínají film. Mnohdy je to navýsost působivé, filmy přece máme rádi všichni, že? Ovšem nestává se často, že by nějaká hra svým zpracováním připomínala knížku. Je to opravdu ojedinělé, protože PC hry a knížky jsou dva rivalské paradoxy, jejichž mix je pro mnohé nepředstavitelný. Věřme tomu nebo ne, hra Planescape: Torment je knížka. Knížka v herním kabátě. A má všechno, co kvalitní knížka potřebuje: Neskutečný příběh, promyšlené postavy, nadýchanou atmosféru a spousta spousta spousta písmenek. Kdo je autorem? Inu, vzhledem k obsahu hry bych typoval nemanželské dítě Kafky a Sartra, ale pravdou je, že veškeré kredity jdou vážně jen frajerům z Black Isle, kteří v mé hlavě navěky zůstanou zapsáni, jako nesmrtelné legendy.

Hra na vás dýchne dechem tak hustě temné a depresivní atmosféry, až téměř ucítíte veškeré odpadky z Hadrníkova náměstí. Ale naprosto vás pohltí. A už nepustí. V podstatě se sami stanete prokletými, ano, jako váš hlavní hrdina. Až na to, že vy si to, na rozdíl od něj, budete užívat. Veškeré lokace, veškerá místa mají své vlastní kouzlo, jenž je vždy tak dokonale propracované, až si člověk říká: ,,Bože, jak to mohli takhle všude udržet!?"

Příběh. Odvyprávění. Dva propojené prvky, které mnohdy nejsou na stejné úrovni, čímž nechají degradovat kvalitu hry. PT má tyhle prvky splněné doslova na 100%. Příběh je tak neskonale fantastický a geniálně odvyprávěný, až si člověk říká, že tuhle hru by si měli zahrát všichni odpůrci počítačových her, aby viděli, že i hra může dosáhnout kvalit čtených knih. Asi netřeba říkat, že příběh Tormentu považuji za ten nejlepší a nejpropracovanější ze všech RPGček, jaký jsem v životě hrál. Jeho promyšlenost, postupnost a existenciální filozofie, která se motá kolem otázky změny povahy člověka, je natolik intenzivní a zábavná, že se člověk prostě nemůže odtrhnout. A nenechme se zmást, nejedná se pouze o RPG, ale zároveň i o adventuru. No, a jak víme, adventůry jsou inťošský hry, proto není divu, že tato kombinace do celistvosti herního průběhu dokonale zapadá. Úžasné také je to, jak neskonale bohatý na detailech svět Tormentu je. A detaily jsou mnohdy sakra důležité, nezapomínejme na to! Hru jsem totiž dohrál asi pětkrát a po každém rozehrání jsem objevoval nové a nové věci, o kterých jsem před tím neměl ani šajna. Navíc mi to dalo podnět k dalšímu přemýšlení o podstatách dobra, zla, řádu a chaosu, které v příběhu hrají veledůležitou roli. Především je skvělá ta věc, že všechno není tak úžasně černobílé, jak bychom chtěli, že jo, ty šmejde Triasi? Geniální vyprávění smíchaná s hutnou atmosférou dá navíc ke vzniku tolika zapamatovatelných situací, při kterých mi mnohdy i přeběhla husina. Ku příkladu působivé setkání s duchem vaší mrtvé lásky, jenž vám předá proroctví o krocích, které na vaši cestě za poznáním a smrtelností podniknete. Dále jsem cítil Ignusův oheň a poslouchal Ebbovo vyprávění o Sigilu, což také doprovázely ďábelské hudební tóny, jenž hrály u Doutnajícího nebožtíka. S překvapením jsem na židli ztuhl, když mě Annah kousla do krku a šeptala mi, jak neskutečně mě chce. Zarytě jsem přemýšlel, když se mě Ravel zeptala na onu otázku, která je příčinou strašného a věčného prokletí Bezejmeného. Známe ji všichni, že? A konečně, nechtělo se mi odejít z nevěstince duševních rozkoší, neboť hudba, pocit klidu a povídání s různorodými společnicemi ve mně zanechaly takovou úroveň trankvility, až jsem málem dosáhl osvícení. A o tom to je. Proto je Planescape Torment takovým mistrovským dílem. Ono vtáhnutí a prožívaní děje spolu s vaším hrdinou je tak intimní, že vám až skoro osobně záleží na tom, abyste svoji cestu dotáhli do vítězného konce. K tomu vám dopomáhá geniální sestava parťáků, kteří jsou do jednoho originální a zajímaví. Vtípkař a nadrženec lebka Morte, divoká drzá polo démonka Annah, milá a "vnímavá" sukuba s alegorickým jménem Fall-From-Grace, a nebo taky věčně hořící mocichtivý čaroděj Ignus. Lze si s nimi kdykoliv promluvit, přičemž se vám nabídne škála tolika dialogových možností, až máte strach, aby třeba něco důležitého a zajímavého neuniklo.

Hudba je geniální. Expresivní tóny, na fantasy hru netradiční (což je vlastně celá hra, takže to je jedině dobře) jsou jedněmi s hlavních podstavců oné setsakramentsky husté atmosféry, která je pro PT tak podstatná. Ať už to jsou něžné dojemné chóry, pějící při rozhovoru s Deionarrou, nebo drsné dunivé dukoty při procházkách po Sigilu, vždy je naprosto správně postavená. Mark Morgan prostě umí.

Jediné chybky, které jsem při hraní zaznamenal, byly například ne úplně záživný a propracovaný bojový systém (hustý efekty kouzel to zachraňovaly though) a také se mi tak nějak zdá, že abyste měli ze hry maximální herní zážitek, tak je nutné hrát za kouzelníka s vysokou inteligencí, abyste se vám odemkly veškeré možnosti volby, které s tím přicházejí. Nebo alespoň ty podstatné a zajímavé. Což je trochu škoda, obzvlášť pro lidi, co volí spíše válečnickou cestu.

Planescape Torment je opět jedna z mála her, při jejímž dohraní uroníte slzu, neboť si uvědomíte, že to už skončilo. S nostalgií budete vzpomínat na ty veškeré zážitky, které jste s Bezejmeným podstoupili, ty hory textů, co jste přečetli, jak jste zapojili mozkové buňky při řešení všech těch filozofických otázek a konečně... jak jste cítili tu hrdost. Tu krásnou neskonalou hrdost, že jste hráli knížku. Že jste četli hru. Knížko-hru, která bude v historii sfér zapsána navěky. Dokud bohové konečně Sigil neobsadí a nesesadí Paní boleti, která je metaforou pro celý pouť vašeho Bezejmeného života...

P.S. Těším se na Numeneru!!

Pro: Geniální příběh a odvyprávění, originální ve všech směrech, hudba, dialogy, a i přesto všechno sympatická skromnost

Proti: trochu omšelé boje, menší nerovnováha v propojenosti povolání do příběhu

+40
  • PC 100
Po dvanácti letech od vydání tohodle veledíla jsem ho konečně dohrál i já :) Byl to vážně jedinečnej zážitek (o čemž svedčí i dnešní noc, kdy se moje sny odehrávaly v nemilosrdnym světě Planescape). Konečně, ale hlavně bohužel, jsem tím taky dokončil poslední dobrodružství z dílny geniálních Black Isle, který mi ještě před smrtí zbejvalo. Jsem přesvědčenej o tom, že zlatej věk RPG her, na kterejch se pracovalo především srdcem, skončil s posledním vydechnutím tohodle kultovního studia...

Co se týče hry samotný tak první, co mě napadne, když si ji vybavím, jsou rozhovory! Ty rozhovory!! Za celou mojí herní kariéru se mi nestalo, že bych si pustil hru na dvě hodiny a z toho jednu a půl strávil jenom čtením. U PST se vám tohle stane a neee jednou...ale co je hlavní, budete moc rádi, že se vám to stalo. Protože v tomhle je Torment mezi RPG bez debat králem. Nejen že budete mít po jeho dohrání pocit, že jste byli součástí jednoho z nejoriginálnějších počinů herního průmyslu ale taky, že jste přečetli masivní bichli :) (poklona překladatelům)

Planescape je špičkový RPG, na který současný počiny vzhlíží od někud né z úrovně kotníků, ale chodidel. Když člověk vidí ten propastnej rozdíl, tak mu nezbývá než si uchovat ty vzácný vzpomínky hezky v teple, protože takovýhle skvosty by se daly spočítat na prstech jedný ruky...

Hodnocení...hm. No, říkal jsem si, že ve srovnání s druhým Falloutem má u mě přece jenom pořád lehce navrch postapokaliptickej bratříček, takže by to mělo bejt 95%. Ale stačilo 24 hodin, kdy se mi to trochu rozleželo v hlavě a jsem přesvědčenej o tom, že to bude plnej počet, protože...no kdo to hrál, ten ví proč ;) A kdo ne, tak nezbývá, než se probudit v márnici...

Pro: Vynikající rozhovory, neuvěřitelně propracovaný postavy, černej humor, originální příběh, masivní herní doba

Proti: V dnešní době nepoužitelný rozlišení, který jde bohudík zvýšit neoficiálním patchem

+33
  • PC 100
Vyzdvihování Planescape: Torment je neskutečná nuda. Vše už bylo řečeno a ve zkratce dalo by se říci, že funguje bezchybně jako celek a navrch přidává vlastnosti poměrně neobvyklé pro počítačové hry, např. vyvolat v hráči i jiné emoce než radost či vztek; tento komentář proto nebude ani tak komentářem.

Torment je pro mě bohužel stále vrcholným dílem počítačových RPG, z doby renesance žánru, který až na pár výjimek zůstal v dalších letech přikryt černým rubášem s vyšitými $, naňž pravidelně chodí semenit ohromný dav děcek a přiblble usmívajících se nudných recenzentů, jejichž dekadentní kvalita přesně uspokojuje nablblost poptávky na trhu. Celkový obraz dnešních RPG, ba spíše TRPG (teenage RPG), připomínajících ponejvíce lejna uplácaná z toho nejhoršího ze západního filmového průmyslu a podsouvajících hráči hodnoty ve zpotvořené formě ideologické pohádky, působí ve srovnání s vyprávěním o člověku odtrženém od koloběhu života, jenž v neznalosti sebe sama způsobil světu bolesti na mnoho osudů, vyprávěním připravujícím půdu pro to, co hrám všeobecně nejvíce chybí a o čem dle mé představy role-play má být především, tedy o inteligentních morálních volbách (a tím nemyslím Zaklínače a jeho komické naroubování Geraltovy "neutrality" do řešení questů), vpravdě žalostně.

A čím více stojí vývoj jedné hry, aby v ní mohli panáci realisticky ohýbat pysky, tím více se musí vydělat a přizpůsobit komerčnímu úspěchu, tudíž jediná naděje spočívá v amatérské scéně, pro níž je však vývoj tak náročných projektů téměř neuskutečnitelný (ovšem jednou se Age of Decadence - google it! - dočkáme).

Tak to by bylo mé zbytečné povzdychnutí. Je načase otřít slzu a jít zabíjet současné hráče do Warbandu, chichi.
+26 +29 −3
  • PC 95
Jeden z nemnohých dôkazov toho, že počítačová hra môže mať nielen umeleckú hodnotu, hlbšie myšlienky, mnohovrstevný príbeh, obchádzajúc väčšinu klišé, ktorými sú počítačové hry a fantasy tématika známe, ale zároveň ponúkať dynamickú hrateľnosť a viacero riešení problémov. A to všetko v originálnom settingu, v ktorom sa však hráč nebude cítiť stratený a nestane sa tak, že by tápal.

Pro: originalita nie je na úkor hrateľnosti, zmysel pre detail, pocit autenticity a uveriteľnosti v nezvyčajnom prostredí, hudba

Proti: boj

+25
  • PC 100
O tejto hre som kedysi čítal, ako je neskutočne geniálna, že má najlepší príbeh zo všetkých hier, výborne vytvorené charaktery, atď... Tak som si pomyslel, že prečo ju nevyskúšať? Vtedy som mal aj tak chuť si zahrať nejaké izometrické RPG s bohatým príbehom. Tak som ho nainštaloval zo Score DVD na ktorom ho vlastním. O hre sa písalo, že je najlepšie ju hrať za charakter s vysokou inteligenciou a múdrosťou, že za postavu tvorenú na boj to je neplnohodnotný zážitok. Po zhliadnutí zaujímavého intra (z ktorého som sa síce o hre moc nedozvedel) som si začal tvoriť postavu. Zvolil som teda hlavne vysokú inteligenciu a múdrosť a čo som nevidel, nebola tam žiadna možnosť voľby povolania ako v iných RPG. Tak som si pomyslel "dobre, hádam tá možnosť bude niekde v hre". A spustil som hru.

Môj bezmenný charakter sa prebudil na hnusnom krvavom márničnom "stole". Pomalým pohybom začal z neho vstávať. A čo nevidel, začala na neho hovoriť škaredá lietajúca lebka. Rozprávala mu všeličo, a objasnila mu niečo o tomto zvláštnom svete. Okrem toho sa dozvedel, že má nájsť nejakú postavu v niekde v meste Sigil. Dôležité bolo, že sa k nemu tá lebka pridala. Takže spolu s mojím bezmenným charakterom, ktorý nevie ani kto je a odkiaľ pochádza, sa snažila dostať z ponurej márnice do "vraj určite menej ponurého" mesta Sigil. Spolu prechádzali temnými zákutiami márnice plnej tupých a nemysliacich zombie, ktoré takmer ani nedokázali stáť na nohách. Pri opatrnom prieskume márnice spoznali postavy ako Dhall alebo Derionara... A keď už konečne s tej depresívnej márnice vypadli, tak sa im pred tvárami objavilo ešte depresívnejšie mesto Sigil, konkrétne jeho najzapadnutejšia štvrť. Takže, ako sa hovorí, dostali sa z blata do kaluže. Sigil, ktorému sa prezýva "Mesto dverí" bolo skutočne minimálne tak ponuré a šedivé ako márnica. Prechádzali tzv. "Úľom", pýtali sa na tú postavu a plnili rôzne úlohy, aby si zarobili. Popri tom našli aj nového spoločníka do partie atp. Až na koniec zistili, kde sa dotyčný nachádza. Vydali sa tam a...

Teraz to seknem, lebo by som prezradil veľa spoilerov a to nechcem. Tak to nechám tak... Zahrajte si to sami...:)

V tejto časti hry som inak z toho bohvieako nadšený nebol. Áno, malo to kvalitné dialógy, postavy, svet, ale nepripadalo mi to ako najlepšie RPG všetkých čias. Ten svet som bol síce zaujímavý ale moc som ho nechápal. Príbeh sa moc nerozvíjal a celé to bolo také zvláštne... Ale bavilo ma to, tak som to hral ďalej a postupne som začal zisťovať, prečo je tá hra tak vysoko hodnotená. Proste som ten svet začal viac a viac chápať. Príbeh sa začal rozvíjať a celý svet a jeho mechaniky pomaličky objasňovať... A keď som sa dostal do výborného finále a nakoniec dohral hru, zistil som, že nedokážem tomu dať menej ako 100%. Každopádne, tí čo to dohrali, pochopia a tí čo to nehrali, tak im odkazujem "Zahrajte si to!"

Nakoniec teda musím súhlasiť pozitívnymi názormi a konštatovať, že Planescape: Torment si svoju pozíciu jedného z najlepších RPG rozhodne zaslúži.

Pro: Príbeh, originálny svet, zaujímavé charaktery, ponurá atmosféra

Proti: Technické problémy, hra mi občas padala

+25
  • PC 85
„Time is not your enemy, forever is.” Rád bych zde popsal své dojmy z pohledu hráče, co Planescape: Torment poprvé hrál, až více jak 12 let po vydání. Od Black Isle Studios vlastním všechny hry, co jsou přidány na DH, díky DVD co vycházely jako příloha časopisu SCORE. Takže toto je zároveň první hra od Black Isle, kterou jsem okusil.

Na prvním místě, a tedy největším tahounem celé hry, je příběh, který je i z mého pohledu jasně nejlepším příběhem co jsem zatím v RPG hrách prožil. Planescape obsahuje neskutečné množství textů (někde jsem četl, že je to více jak 3300 stránek A4), tedy i hodně možností jak se můžete v dialogách rozhodovat. Děj mě na mnoha místech neskutečně překvapil a pátrání s bezejmenným po smrtelnosti mě bavilo. Postupem ve hře si do skupiny můžete nabírat i společníky, každý z nich má skvěle propracovaný charakter a minulost. Je to zkrátka dobrý pocit, když se můžete na své cestě spolehnout na pomoc společníků.

Souboje jsou ve hře až na druhém místě a nebyly dělány už s takovou pečlivostí, proto se najde pár výtek, co k nim mám. Jednak se mi nelíbilo, jakým způsobem bylo řešeno vyvolávání kouzel a schopností přes pravé tlačítko myši, dalo se na to sice lehce navyknout, ale přišlo mi to prostě až moc komplikovaně řešené, je to zatím nejhorší způsob, který jsem v RPG hrách viděl. Dále mi vadilo, jak bylo vyřešeno léčení postavy při boji, prostě stačilo nakoupit dostatek amuletů na heal a byli jste neporazitelní. S bojem souvisí i nemožnost vidět HP nepřátel, což mi přišlo značně frustrující.

Dále bych ve hře ocenil možnost nákupu většího počtu věcí naráz a ne abych to musel odklikávat zdlouhavě po jednom. A nemožnost ukládání v blízkosti nepřátel mě v některých částech hry doslova pila krev, zvláště když v okolí nikdo nebyl, což byl asi nějaký bug, vyřešilo to až vypnutí a zapnutí hry. Poslední věcí, kterou hře vytýkám je to, že pokaždé když jsem přišel do nějaké lokace, kde jsem měl být sám a poté z ní vyšel, musel jsem znovu nabírat parťáky, to by nebyl problém, ale stalo se mi, že jsem je prostě nemohl oslovit a tedy přijmout zpátky. Trvalo mi asi hodinu, než jsem problém vyřešil.

I přes celkem dost záporů jsem si hru dokázal užít. Těm co preferují ve hrách hlavně příběh, hru doporučuji, ale těm co hrají RPG hlavně kvůli soubojům radím, ať sáhnou po něčem jiném.

Pro: Příběh, hodně možností jak se můžete v dialogách rozhodovat, charaktery a minulosti společníků

Proti: Vyvolávání kouzel a schopností je moc komplikované, při dostatku amuletů na heal jste neporazitelní, nemožnost vidět HP nepřátel, nemožnost ukládání v blízkosti nepřátel

+24
  • PC 100
Umělecké a filosofické dílo, které mě okouzlilo jako máloco. Ztotožnění s hlavní postavou mi nikdy nedělalo problémy, protože Bezejmený pro mě není postavičkou kterou ovládám, ale mnou samým v zvláštní alegorii světa. A svět Planescapu je pro mě jedním z nejgeniálnějších fantasy světů. Hudba je výborná a grafika rozhodně zajímavá. Ano vývoj statistik postavy je jednoduchý, úkoly někdy "kohoutkovské" a mnoho kouzel na nic. A navíc je hra pomerně krátká. Možná je problém že PS:T je naprosto jiným žánrem než ostatní hry, možná interaktivní knihou.

Pro: Příběh, postavy, hudba, grafika

Proti: krátkost

+22
  • PC 85
U téhle hry bych mohl napsat, jak má výtečný příběh a blablabla..., ale vše již bylo řečeno (napsáno) dříve v předešlých komentářích, takže se tedy hlavně zaměřím na technickou stránku hry a hlavně na těch pár negativ, které tahle hra obsahuje.

Planescape jede tedy na Infinity enginu, jako jeho "předchůdce" Baldur's Gate, ale grafická stránka hry je oproti zmiňovanému BG1 značně zlepšena, hlavně tedy ty efekty kouzel se zde opravdu povedly. Bohužel si hra zachovala nízké rozlišení, které asi nejvíce uživatelům na těchto starších hrách bude vadit (naštěstí to řeší mod).
Hudební doprovod je též jak už bývá u těhle infinity engine her zvykem (tedy jak bylo zvykem u BG1 v té době) výtečný a i nyní si rád nějaký ten soundtrack poslechnu jen tak:). Zvuková stránka hry je zhruba nastejno jako byla u svého předchůdce, ale určitě se vám vryjou do paměti zajímavé hlášky Bezejmeného, když třeba postoupil na další úroveň, tak zaznělo jeho typické "I feel stronger".

Teď bych vyjmenoval pár maličkostí, které mi na téhle hře vadily (porovnávám s BG1):
Takže oproti "předchůdci" mi zde vadila hlavně absence označení neidentifikovaných předmětů, které v BG1 byly modře označeny, takže je hráč ihned rozpoznal oproti obyčejným předmětům. Dále mi zde vadila absence ikonek na portrétu postavy, které ihned hlásily, jaké kouzlo má na sobě daná postava seslané (ať už se jednalo o posilující či oslabující kouzlo), zde je to vyřešeno pouze jednou ikonkou, která hlásá tuším něco ve smyslu "očarován" či tak něco. Stejné je to i s postupem na vyšší level, který není označen, u BG 1 je každý další level vyznačen ikonkou "+" na portrétu postavy. Dále ovládání přes plovoucí menu (stisk pravého tlačítka myši) též nebylo nic extra pohodlného a určitě dávám přednost systému, který byl použit v BG 1, či dalších Infinity engine hrách. Co ale musím naopak pochválit je možnost zapnout běh postavě, takže nemusíte půl hodiny čekat, než vaše družina přejde z bodu A do bodu B. A vylepšený pathfinding musím pochválit též.

Statistiky postav jsou více využity v rozhovorech než v soubojích, které jsou naopak dosti triviální. Questy možná občas příliš "poslíčkovské". Kouzlení sice efektní, nicméně mi tenhle přehnaný JRPG styl ke hře vůbec nesedí. Dále mi zde trochu vadí menší množství předmětů, které jsou ale až zbytečně silné tzn. takové tetování, které vám přidá +x k síle +x k obratnosti atd... je trochu overkill:). Díky tomuto tedy lehce získáte během hry max. staty, ale stejně to není k dohrání hry vůbec potřeba:).
Naštěstí těhle několik drobných negativ hru nijak výrazně neshazuje a jedná se i tak podle mě o jedno z nejlepších RPG pod sluncem.

Pro: Hudební doprovod , Efekty, Příběh

Proti: Méně záživné boje.

+22
  • PC 100
- podle mě nejlepší hra všech dob !
- naprosto dokonalá herní atmosféra ( hudba, zvuky, detailní kresby )
- skvělý tajuplný příběh, spousta vedlejších úkolů / příběhů
- velmi zajímavé, zábavné, geniální, vtipné texty / dialogy
- osobité herní postavy
- spousta dialogových možností ( rychle se ztotožníte s hlavním hrdinou )
- rozličné herní lokace
- zábavný bojový systém, dobré animace kouzel - některé doplněny i filmy
- nejedná se o žádnou hardcore bojovku typu Icewind Dale 2
- převážnou část hry strávíte čtením textů
- díky nepřebernému množství textů a dialogových možností které se mění v závislosti na tom: co jste ve hře dosáhli, provedli, vykonali, jaké informace jste se dozvěděli, s jakými cestujete společníky - každé rozehrání představuje naprosto jedinečný neopakovatelný zážitek
- pokud si hru opravdu vychutnáte - tak je herní doba dost přes 100 hodin !

prosím podívejte se na můj herní fan-trailer:
http://www.youtube.com/watch?v=9t9N2LH90R4&feature=channel_video_title


+22 +26 −4
  • PC 100
Fantasy RPG hteré rozhodně má hloubku. Kdybych chtěl svoji češtinářku přesvědčit, že hry nejsou blbosti pro děti, vrazím jí do ruky tohle.
Prakticky celou hru se hráč rýpá v podvědomí Bezejmenného skrz perfektně vytvořené a ve všech směrech bohaté dialogy a zároveň tak vlastně zkoumá sám sebe. Planescape opravdu víc připomíná čtení knihy. Soubojů je ve hře na poměry rpg minimální množství, čímž se hře daří zabít jeden z hlavních negativních rysů bratranců Baldurs Gate (a AD&D RPG obecně). Ani druhé negativum - přehršel fantasy klišé - se zde nevyskytuje, neb svět Planescape nemá s tím klasickým Tolkienovským společného skoro nic. Zástupců "klasických" ras je zde snad vyjma lidí jako šafránu a většina lokací připomíná spíš zapadlou rozpadající se městskou čtvť, než širá luka. Nepoznaného je tu na každém kroku mnoho: létajícími mluvícími lebkami počínaje a navždy hořícím idiotem konče.

Pro: příběh, dialogy, originalita, potlačení nedostatků AD&D RPG her, nikdo jiný vám filosofickou procházku po vlastní mysli nenaservíruje :)

Proti: Nic pro lidi vyžadující akci.

+21 +22 −1
  • PC 100
Planescape: Torment pro mě představuje jeden z nejemotivnějších a nejlepších herních zážitků vůbec. Skutečnost, že vaším cílem je zemřít (čili pravý opak 99,9% RPGček) činí z této hry naprostý unikát, navíc umocněný poutavým příběhem, který nepostrádá hloubku a témata k zamyšlení. Tím ale kvality Tormentu nekončí - velikým kladem jsou do detailu propracované charaktery vašich spolubojovníků. Každý z nich má svoji minulost, jedinečnou osobnost, styl vyjadřování, zkrátka vše potřebné k tomu, aby vám doopravdy přirostly k srdci. I postava vašeho Bezejmenného je velice zajímavá a čím více se o ní budete v průbehu hry dozvídat, tím více budete fascinováni a tím více se vás dotkne závěr hry, který ani nelze popsat slovy (určitě ale doporučuju si vzít ke kompu hromadu kapesníků :D).

Po grafické stránce není hra vůbec špatná, zvlášť, když vezmeme v potaz izometrický pohled a dnes již archaické rozlišení 640x480, které, jako jediné, tato hra podporuje. Dále bych vyzdvihl zvukovou stránku hry a zejména hudbu, která dokonale reaguje na dění či na herní prostředí. Dočkáme se tu jak jímavých melancholických sladeb, tak slušně temného ambientu, v bojových sekvencích se můžeme těšit na rychlé skladbičky, které rozproudí krev v žilách.

Celou hrou vás provází neskutečně morbidní atmosféra, kterou tvoří složky vyjmenované v předchozích odstavcích. Velký podíl na tom má i neuvěřitelné množství textu, které tato hra obsahuje. Ať už se jedná o dialogy, komentáře Bezejmenného či jiných postav, různé popisy a popisky - vše je vytvořeno do takového detailu, že jsem si připadal jak v herní nirváně.

Když nad tím tak přemýšlím, tak mě nenapadá nějaká větší výtka, kterou bych k Tormentu měl. Souhlasím s tím, že RPG prvky nejsou až tak promakané, vše ale vynahrazuje zmíněné dokonalé vykreslení charakterů, takže tato skutečnost mě opravdu netrápí. Jedna věc je ale jistá - kdybych měl vybrat jen jednu jedinou hru, kterou považuju za úplně nejlepší, Planescape: Torment by byl hodně horkým kandidátem.

Pro: příběh, dialogy, emoce, vykreslení charakterů, zvuková a hudební stránka, atd.

Proti: takový zápor, který by stál za řeč, mě nenapadá

+21
  • PC 95
K Planescape Torment jako RPG jsem přistupoval s velkým despektem.. Proto, že skutečně ztotožnit se dokážu jen s takovým hrdinou, jehož očima vidím svět. Proto, že mám velkou zálibu v otevřených světech, kde si tvořím svůj příběh sám, avšak tady jsem jej měl dostat naservírovaný v téměř adventurní podobě. Na start si hra přinesla prostě samá negativa.

Minutu po rozehrání příběhu do mě však zasekl drápek svět, ve kterém se příběh odehrává. Tak jiný od všeho s čím jsem se do té doby a vlastně dosud setkal. Svou jinakostí mi připoměl originalitu Lesu Mytág, Morrowindu či později přečteného Nádraží Perdido - mých nejmilovanějších děl. Chtěl jsem vědet víc o tom, jak a proč svět funguje. Přičemž to co jsem se dozvídal se celé točilo i kolem osudu mého Bezejmeného a způsobilo sekundárně i můj zájem o něj.

Bohužel, ve své zaslepenosti principem družiny jedné postavy, jsem odmítl všechny, kteří mě chtěli světem Planescapu provázet, přišel tak o značnou část příběhu a vytvořil neporazitelného bojovníka s absolutní schopností regenerace.

Jako tradičně vnímané počítačové RPG toho PT nenabízí mnoho. Naopak pokud jde o hru něčí role, vcítění se do kůže někoho zcela odlišného, nabízí tato hra absolutno. Doporučuji každému, kdo rád přečte dobře napsanou knihu.

Pro: originalita světa a všech jeho jednotlivostí, hudba, mistrný překlad

Proti: herní sub-žánr není můj šálek kávy

+21
  • PC 100
Určitě každý zná ten pocit, když se setká s nějakým výjimečným dílem. Podivné mrazení v zádech, zvláštní pocit dokonalosti a aura úplnosti - zhruba to se ve vás děje. Jako kdybyste na chvíli splynuli s autory i dílem samým.
Přesně to jsem cítil při prvním, druhém i patnáctém hraní.
Planescape je jedna z mála her, kde nejde o záchranu světa. Nejde ani o záchranu čehokoli či kohokoli jiného, než vás samých, ve hře prezentovaných postavou Bezejmenného.
Je zvláštní, jak se autorům podařilo vytvořit jednu konkrétní postavu, kterou mimo jejích atributů nemůžete upravit, a přesto s ní splynete a ona se stane do určité míry vámi. V době, kdy postavy nejsou ničím víc, nežli otroky hráče, je Bezejmenný dokonalým promítnutím vás do šíleného světa Mnohovesmíru - ten je tak pestrý, že vy ani Bezejmenný nemůže vědět všechno - a tak se ptáte, učíte se a stáváte se plnohodnotnou postavou v tomto světě. Vydáváte se na výpravu za odpověďmi na otázky a stále víte, že ač se v určitých událostech angažujete, starobylá pravidla, světy a jejich obyvatelé tu byli dávno před vámi a bez ohledu na váš úspěch či neúspěch tu budou i po vás. Bezejmenný se může stát téměř bohem co do atributů, ale stále jsou tu pružiny (jako třeba Paní Bolesti, ale i jiné méně zjevné), které připomínají relativitu vlastní síly i moci.
Rozhovory jsou košaté a ve složitém světě plném rozličných filosofií (které jsou nezřídka odrazem některých pozemských) se autorům podařilo úžasně skloubit možnosti vlastního názoru hráče a zároveň možností daných atributy postavy. Nikdo se necítí ochuzen, nikdo nemůže říci, že by chtěl říct něco, co v nabídce chybělo
Grafické i designové provedení Planescape je zcela odpovídající světu, je nápadité, originální, dostatečně šílené a bizarní a s ohledem na povahu světů i dostatečně morbidní.
Pomocníci, vedlejší postavy i prachobyčejní kolemjdoucí - ti všichni dokonale zapadají do světa, kde špatně vyslovené slabiky následované lusknutím prstu otevřou portál třeba do pekelné sféry plné démonů. Všichni jsou individuality, všichni mají pozadí a všichni plně zapadají do té fantastické mozaiky.
Jediné, k čemu mohu mít ospravedlnitelnou výtku, jsou boje - nejsou nijak objevné a jejich zábavnost je spíš relativní, ale odehrávají se na zcela logických místech. Bojujete tedy jen tam, kde je třeba bojovat a kde to přímo vyplývá z příběhu, což je přinejmenším úžasně osvěžující v záplavě her, kdy příběh je jen spojnicí bojových pasáží. Zde jsou boje součástí vyprávění příběhu.

O této hře by se toho daly napsat mraky - o tetováních a jejích významech, o prazvláštních obyvatelích, o Bezejmenném samotném, o parťácích, o filosofiích, pravidlech a možnostech - mohli bychom debatami strávit v podstatě stáří, neboť zde opravdu platí, že co postava, to opravdu jiný příběh.
Nemůžu jinak, než vás povzbudit, abyste si Planescape zahráli, pokud jste tak ještě neučinili. Podle mého názoru se jedná jednoznačně o to nejlepší, co si lze zahrát - je to určitě hra, která překročila hranice možností videoher nejméně tou měrou jako komiksy Alana Moorea svět komiksový.
Ať už chcete hrát za zlého, ale moudrého bojovníka, roztržitého, ale prudce inteligentního mága či charismatického lapku - ti všichni a desítky dalších možných rolí tu mají své místo a uplatnění a vy s nimi můžete prožít fantastické dobrodružství při hledání identity a dost možná i závažných odpovědí světa našeho.

Pro: Dialogy a příběh, grafické zpracování (s ohledem na dobu - přesto dodnes nezestárlo), systém tetování, fungující ekonomický systém, obrovské množství frakcí a světonázorů; a vlastně téměř všechno

Proti: Snad jen nijak zvlášť objevné boje

+21
  • PC 100
Hrát Planescape Torment je jako hrát vynikající RPG a k tomu si číst špičkovou knihu. Klíčem pro úspěšné RPG je totiž atmosféra a Planescape Torment jí má díky famóznímu prostředí a fenomenálnímu příběhu na rozdávání. Originalita příběhu a prostředí se slovy opravdu těžko popisuje. Ve které jiné hře je Vaší motivací skutečně umřít? Heh? Žádné kýčovíté zachrovaní světa, jen čistě sobecké pátrání po svých ztacených vzpomíkách. Klíčovými atributy je moudrost a inteligence, protože drtivá většina situací lze řešit rozhovorem. DIalogy ksutečně stojí za to a jde o jednu z mála her, kde budete vděčni za to, že je opravdu "ukecaná". Příběh a příběhové zvraty totiž bude hltat slovo za slovem a vynikající soundtrack Marka Morgana spolu s hláškami "Updated my journal." nebo "I feel stronger." se Vám vryjí do paměti. Stylovost a atmosféra světa Planescapu je někde za hranicemi geniality, takže pro mě osobně jde RPG takového formátu, že o fous překonává i skvělé Fallouty.

Pro: Geniální prostředí, nejlepší atmosféra vůbec, skvělý příběh, stylovost, soundtrack

Proti: Lepší RPG už nikdy nevznikne

+20 +22 −2