ECHO je akčná sci-fi adventúra, odohrávajúca sa v záhadnom opustenom paláci. Hlavná hrdinka putuje dlhé roky vesmírom, aby preskúmala záhadný Palác, ktorý vytvorila dávno zaniknutá civilizácia. Jej cieľom je nájsť v Paláci technológiu, ktorá by umožnila vrátiť život niekomu, kto ešte nemal zomrieť. Keď však dorazí na miesto, vynorí sa pred ňou obrovský komplex Echo a vonkoncom netuší, čo od neho môže očakávať. Bude musieť prežiť zvláštne výtvory Paláca, ktorý sleduje každý jej krok a všetko dokáže využiť v jej neprospech.
Palác vytvára jej kópie, ktoré sa chovajú presne tak ako ona. Pokiaľ na nepriateľov začne strieľať, tak kópie začnú strieľať po hrdinke tiež. Vždy však po určitej dobe sa palác reštartuje a podľa toho, ako sa chovala pred posledným reštartom, sa budú chovať aj nepriatelia.
Hráč má viacej možností, ako prejsť daný level. Buď môže na nepriateľov útočiť, prebiehať, alebo sa skrývať a napádať kópie zo zálohy.
@ad142 (01.10.2017 12:25): Nazdárek, mám čerstvě dohranou hru a zabloudil jsem do diskuze a tvůj příspěvek mě překvapil. Zajímalo by mě, zda na tebe hra reagovala jinak, nebo zda máme jen různé subjektivní dojmy. Musím úvodem říct, že jsem držel primárně stealth postupy (obtížnost - normal), střílel jsem jen v blackoutech, takže akční rovinu hry moc zažitou nemám. Taktéž musím uznat, že mi hra dala zabrat. V čem se naše dojmy dost liší, je reakce klonů na stealth postupy. Stealth je podle mě nesrovnatelně bezpečnější postup než akce. Mezi mlýnskými kameny stealth a akce jsem se opravdu neoctnul. Klony na mě nikdy nikde zákeřně nečekali, úplně minimálně se stalo, že by mě popadli pod krkem tak, jako já je. Skoro mě to až mrzí, ale opisovaly své standardní trasy s tím rozdílem, že byli tak jako já v plíživém podřepu. Když se mi stealth nevydařil, klusem jsem prchal a odstrkoval nepřátele, dokud blackout neodstartoval další cyklus. A pak šup zpátky do plížení. Odstrkování si nepamatovaly a nic jiného jsem je nenaučil. Oproti tomu, vybavit je možností střelby a sprintu bylo záhy likvidační. Hru jsem tedy hrál a dohrál za využití velké trpělivosti se stále stejným cyklickým tichým postupem v každém levelu. Zkrátka mám pocit, že největší slabinou téhle inovativní a nádherné hry je to, že jediný únosný postup je využívat jen absolutní minimum schopností a být trpělivý. A tím je gameplay monotónní. Možná bych to mohl zkusit ještě někdy a s akčními postupy, ale upřímně mě to během hraní vůbec nenapadlo jako varianty.
Pro: Chladná atmosféra, neustála paranoia zo seba samého
Proti: Barokovo-klasicistická architektúra po chvíli už prestane ohurovať a začínajú sa zjavovať diery v príbehu