Bionic Commando Rearmed

O Bionic Commandu jsem nikdy před oznámením 3D remaku neslyšel a myslím, že i přesto jsem žil vcelku šťastným životem. Tudíž asi nijak zásadní hra. Proč se ale dočkala dokonce dvou remaků? Nějaká pitomá japonská hopsačka a Mario to není.. pfff. Jo ahááá, on má natahovací ruku! Jůůůů!

To je hned jiná! No, jiná. Pořád stejná. Ale přesto jiná! Dyť, dyť on se houpe! Ze strany! A na stranu! Co na tom, že neumí skákat. Vždyť se přece umí houpat! A přitahovat! A mrštit paňácou o zeď! Jůůůů!

I když jsem o originálu nikdy neslyšel, tak BCR byla láska na první pohled. Asi, že mě z videii trošku připomínalo Contru. Následné recenze a stížnosti na přemrštěnou obtížnost a neovladatelnou ruku mě ale dosti zchladily a koupi BCR jsem uložil k ledu. Od dob Contry už jsem trošililinku vyrostl a jaksi nemám nervi na stoprvé opakování jednoho levelu. Vyskytla se ale příležitost a Bionic Commando Rearmed se mi dostalo pod ruku.

Z prvu jsem váhal jestli při startu nenastavit Easy, ale vytrval jsem! Kliknul jsem na obligátní Medium a nepomyslel na následky. Už tutoriál byl místy utrpení. Ze začátku jsem princip fungování biopaže vůbec nechápal. Nebo jsem spíš nechápal, jak někdo může takovej princip fungování vůbec vymyslet. Těžko popisovat, nutno zažít. Každopádně i přes drastiské první krůčky se na to dá (pravda, částečně) zvyknout a pak se houpete jedna báseň. A pokaždé když se dohoupete, tak vás čeká bossák. Perfektní.

Dá se říct, že za všechno může pseudo 2D grafika, která má svoje kouzlo a vypádá naprosto úžasně. Ať už jde o venkovní lokace, továrny, jeskyně nebo Tron 2.0 místnůstky. Ve dne, v noci... finále v bouřce. Nádhera. Radost pohledět.

Za to utrpení to stojí. Hra je to parádní.

Dobrá záležitost, má opravdu hezký grafický kabátek, hudbu, která sedí k prostředí, a dobrou interaktivitu s prostředím, nepřátelé nejsou úplně vymaštění, takže se i kryjí a schovávají, potěší i minihry v podobě např. hackování, co mě ale opravdu nepotěšilo je mechanická vystřelovací ruka/kotva, která sice skýtá super možnosti, ale pokud je ovládání vyvedeno opravdu debilně, tak hra, která na jejím použití stojí s ní i padá a po nějaké době jsem svůj ovladač znechuceně odložil nebo tedy lépe řečeno fláknul jsem s ním, protože mě neustále iritoval způsob ovládání ruky, dělá si to co chce a není to záležitostí nějakého tréninku, spíše trpělivosti a nervech a neustále sevřené řiti čekajíce zda se akrobatický kousek v kritickém okamžiku povede, nepovede, nebo se stane něco úplně jiného co opravdu potěší. Mohlo to být fajn nebýt nemožného ovládání ruky.