Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Milan Koubský • 38 let • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

Men of Valor

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Přímočaré střílečky mám rád. Styl hraní ve stylu Call of Duty mě vždycky bral. Hry tohoto stylu pěkně odsýpají a pokud zbraň dobře kope, vůbec mi nevadí, že se jenom jde dopředu a střílí. Men of Valor je první (možná i jediný) představitel tohoto "subžánru", který se odehrává v prostředí vietnamské války. Jelikož hru mají na svědomí autoři slavné Medal of Honor: Allied Assault, dostanete hutnou atmosféru války bez velkých epických momentů a někdy až drsnou obtížnost. Za předpokladu, že jedete na obtížnost alespoň normal.

Ani jsem nečekal, že zdejší atmosféra bude tak vydařená. Co by tak mohlo charakterizovat vietnamskou válku? Lítání kulek z houštin, pomalý pohyb v džungli, smrtelné chladné pasti, podzemní tunely, napalm, AK47 vs. M16, všude přítomná zelenohnědá barva, neprostupný prales.. Neprostupnost vzali autoři doslova. Nejen, že je hra extrémně přímočará. Nedá se dokonce ani skákat. Nemůžete přeskočit kládu nebo louži. Hra vás z vlastní iniciativou nikam nepustí. Jdete po kolejnici, ve které překročíte určený bod a objeví se nepřátelé. Občas se kolejnice sice trochu rozšíří o pár baráků. Systém hraní se ale nezmění. Jdete dopředu, spustí se skript a střílíte.

Naštěstí je pocit ze střelby výborný. Zásahové zóny fungují a ze zbraní je cítit síla. Musím uznat, že většinu hry jsem si akci opravdu užíval. Nevýhoda Men of Valor je, že je to typický konzolový port, který nejdřív vyšel na Xbox. Vyznačuje se prvky spousty FPS, které vznikly na konzole této generace. Malé úrovně bez možnosti quicksavu s checkpointma, které nejsou úplně časté. Obsahuje vysokou obtížností, která způsobuje častou smrt s nutností hrát nezanedbatelně dlouhý úsek znovu. Zvlášť krutá je v tomhle ohledu poslední mise. Jeden checkpoint a asi 20 míst, kde můžete zemřít pomocí jedné dávky. Jaké nasrání u mě nastalo, když jsem se na desátý pokus dostal konečně do místa určení a tam zamrzl skript. Nemohl jsem se ani sám zabít, protože mi došly granáty. Znamenalo to vypnout hru, přijít o jediný checkpoint v polovině a začít pěkně od začátku.

Není, to zas takové peklo, jak by se mohlo zdát. Člověk ale musí postupovat rychle. Jediná možnost jak získat lékárny, uprostřed bojů, je prohledávat mrtvoly. Mrtvoly, které mají tendence rychle mizet a nic vám nedat. Pomalý a rozvážný postup se zde nevyplatí. Men of Valor chce, aby hráč šel rychle dopředu a co nejrychleji zaměřoval hlavy nepřátel. Chce, aby se hráč naučil, odkud vyskočí nepřátelé. Je to adrenalinová jízda ve které jsou některé prvky a omezení hodně k vzteku. Prostředí je zde ale překvapivě pestré a hra nabízí slušnou délku. Otázka je, jestli se herní doba nenatahuje častým opakováním některých úseků.

Škoda, že neobsahuje titulky. Vojáci spolu docela hodně mluví. Škoda, že spolubojovníci jsou úplně k ničemu a spíš překážejí, než aby pomáhali.

"Cesta do středu země"

Pro: atmosféra vietnamské války, pocit ze střelby, adrenalinová hratelnost, pestrá skladba misí

Proti: zbyteční spolubojovníci, nemožnost skákání, nutnost ručního prohledávání mizících mrtvol, pár zbytečně frustrujících pasáží, někdy až moc velké omezení prostoru k pohybu

+14

Kreed: Episode 1 - Battle for Savitar

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 60
Po marastu z Kreedu je pro mě datadisk milé překvapení. Už na první pohled je znát citelně vylepšená grafika. Kouká se na to mnohem líp. Mám pocit, že je to i lépe optimalizované. Hra je plynulejší a hezčí. Ruku v ruce s tím jde i design úrovní, který má konečně nějakou úroveň. Lokace už se neopakují a jsou různorodé. Design je přímočařejší, zábavnější a, na rozdíl od prvního Kreedu, dává smysl. Takhle to mělo vypadat od začátku. Je to velký rozdíl v rozmezí jen osmi měsíců mezi vydáními.

Daň si za to, bohužel, vybírá délka hry. Která je hodně krátká. Na novodobé DLC by byla délka asi adekvátní. Na samostatně spustitelný datadisk bych si představoval dvakrát víc. Je to tak na dvě hodiny pozvolného hraní. Jestli potřebujete dohrávat hry za jeden den, tohle je dobrá volba.

Bohužel v Episode 1 zůstal nemastný, neslaný pocit ze střelby jako minule. V Kreedu jsem neměl za celou dobu pocit z dobře odvedené práce při zabití nepřítele. Zbraně jsou podivné a hra vás ani netlačí je využívat všechny. Ještě k tomu mi autoři sebrali můj oblíbený rotačák. Je pěkné, že mrtvoly nemizí, ale nemusel by se o ně člověk pořád zasekávat.

Celkově jsem se tentokrát celkem slušně bavil. Finále hry mělo konečně nějaké vyvrcholení (i když, kvůli zaseknutým nepřátelům za dveřmi skoro bez boje) a v titulcích jsem si s chutí poslechl pěknou melodii. Navíc zmizelo bludiště a modely postav v animacích také prošly menší evolucí. Burut se rychle zlepšovali a potvrdili to jejich další slušnou akcí Übersoldier.

Ohledně neoficiálního anglického dabingu: Možná by si po tomhle někteří remcalové mohli začít vážit některého z českých amatérských dabingů. Já byl ale rád, že to nemluvilo a nepsalo Rusky. Azbuka je podivné písmo.

Pro: o dost vylepšená grafika a design úrovní, zmizelo bludiště, finále hry je mnohem dramatičtější (oproti původnímu Kreedu alespoň něco)

Proti: pořád nudné zbraně a střelba z nich, zasekávání nepřátel o překážky, zasekávání se o těla nepřátel, i na datadisk je to kraťoučké

+11

Kreed

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 50
Pamatuji si na tehdejší preview články v časopisech, který Kreed jmenovaly jako velkého konkurenta Doomu 3. Že se z jeho technologie posadíme na zadek a tak dále. Skutečnost je taková, že blíž, než k Doomovi 3 to má spíš k  Sniper: Path of Vengeance, který byl také nerealisticky hypován. Začátek hry to jen potvrzuje. Pamatujete na Daikatanu? Tady je to něco podobného. První třetina hry je spíš za trest, než k hraní.

První čeho si člověk všimne je pocit ze střelby (nejdůležitější aspekt FPS stříleček). V Kreedovi je to fakt špatné. Na začátku dostanete naprosto tragickou brokovnici. Brokovnice, která pořádně nekope a to ani nepřátele, kteří vůbec nereagují na zásahy. Kolikrát jsem se musel ubezpečovat, že opravdu mířím dobře. Nepřátele zásah ani nezpomalí a odpadne z nich jen, snadno přehlédnutelná, kapička krve. To samé platí i se samopalem. Naštěstí se pocit ze střelby trochu zlepší s rotačákem.

Situaci nezachrání ani level design, který je strašný. Musím uznat, ze hra se snaží být pestrá a snaží se měnit prostředí. Co je jí to ale platné, když v rámci jednoho prostředí vidíte dvacet stejných, prázdných a nudných místností. V designu misí je i spousta slepých odboček, které jsou úplně zbytečné a mají za úkol vám jen zamotat hlavu. Ve fádním prostředí způsobují jen bludiště a to také není moc zábavné. Grafika byla možná technologicky na výši, ale je hnusná. Voda a vizuální efekty působí jako pěst na oko. O animacích ani nemluvím. Ty jsou nejodpornější. V mém případě soupeřili o největší hnus z hudbou. A to se hudba v animacích nedá vypnout. Na hudbě jako takové nebude asi nic špatného (otázka vkusu). K animacím se ale nehodí a dodala jim pomyslnou třešničku hnusu.

Jak jsem říkal, po sebrání rotačáku se hra docela vzchopí. Střílení je hned o něco zábavnější. Nalezené zápisky dodávají hře pěknou atmosféru. Kreed se snaží být výpravný a dobrodružný. Hlavní hrdina je pořádný hajzl, kterému ostatní nešťastníci v Kreedu jen překáží při cestě za záchranou. Navíc je to celkem kvalitně nadabované do češtiny. V jedné části jsem měl dokonce nutkání dát hře 65%. Konec mě ale zase posadil na zem.

Poslední část je jakási variace na Xen z Half-Life. Jestli vám Xen připadal podivný, tak počkejte, až uvidíte tohle. Totální haluz a naprostý kreténismus zde nebere konce. Když už jsem skousl, že celou dobu střílím jen rail-gunem do jakýchsi létajících bludiček, zasekl jsem se v podlaze. A pak znovu v hnusným bludišti. Nakonec, bez bosse, přijdete ke shluku světýlek, odletíte lodí v pětisekundové animaci a podíváte se na minutové titulky, kde ani nedohraje hudba.

Tohle nevymyslíš.

"Na vážkách" (hardcore)

Pro: nalezené zápisky utváří slušnou atmosféru, český dabing, s rotačákem je to docela sranda, příjemně výpravné

Proti: mizerný pocit ze střelby, mizerný a nudný design úrovní, odporné animace, tragický začátek a ještě horší konec

+23

The House Of The Dead III

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 45
Největší problém konverze klasické arkádové hry na PC je, že je to konverze jedna ku jedné. Na arkádách má všudypřítomné blikání nalákat hráče k obrazovce aby do toho naházeli mince. Na počítači působí neustálá blikací výzva k připojení druhého hráče směšně. Normálním způsobem si dvěma plastovými brokovnicemi na počítači nezastřílíte. S myší se to ukliká v pohodě. Pokud ale chcete hrát jako druhý hráč, musíte na klávesnici nebo gamepad. Na klávesnici to jde opravdu špatně. Sice to není překvapení, ale stejně mi nedalo si to zkusit.

Na automatu střílíte plastovými brokovnicemi. Na počítači obsluhujete myší jen jednu brokovnici. Žádné jiné zbraně nehledejte. Hra je celá designovaná na jednu zbraň. Co je pochopitelné na automatu, je na PC docela neadekvátní. Chtělo by to alespoň nějakou inovaci. Alespoň náznak přizpůsobení se herním možnostem stolního počítače. Chápu, že by to pak byla jiná hra, ale takhle to fakt vypadá jen jako laciné ždímání peněz.

Herní doba v podobě šesti(!) krátkých kapitol je docela výsměch. Hrál jsem na střední obtížnost s pěti životy a devíti mincemi v záloze a za 35 minut bylo hotovo. Na druhý pokus. Na ten první jsem se dostal s třemi životy a pěti mincemi do páté kapitoly. Celé je to prostě uzpůsobené na mincové automaty a kdybych za PC verzi dal prachy, byl bych nasranej. Vždyť tady ani nemáte možnost porovnat skóre s ostatními.

Samotná hra není tak špatná. Přes maximální jednoduchost herního systému nabízí adrenalinovou akci, která prověří vaše reflexy a schopnost rychle mířit. Je to hodně rychlé a musím říct, že mě hra pohltila. Bohužel mě také rychle vyplivla. Béčkový a totálně klišoidní příběh tady klidně být nemusí. Grafika, pokud takhle vypadala v roce 2002 na automatech, musela být pecka. Hudbu jsem vypnul a překvapivě to hru ochudilo o dost zvuků.

Celé je to tak jednoduché, že vám hra dokonce radí, kam máte střílet bosse. Pokud chcete sofistikovanější kolejnicovou střílečku na počítač, rozhodně je lepší volba Virtua Cop 2. The House of the Dead je jednohubka na hodinu, která se snaží lákat na rozvětvený postup hrou. Bohužel ale nenabízí pořádné bonusy, které by k tomu víc motivovaly. Je to jen takový malý výlet do světa arkádových automatů a konkurence v žánru není veliká.

Pro: adrenalinová a rychlá akce dokáže vtáhnout

Proti: přesná konverze z arkád, včetně celkového rozhraní, hodně krátká herní doba, jen jedna zbraň

+14

Redneck Rampage Rides Again: Arkansas

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 60
Je celkem zajímavé, že v sérii Redneck Ramapage vyšel datadisk k prvnímu dílu dva měsíce po vydání druhého dílu. Zatímco ale Suckin' Grits on Route 66 dokázal posunout design úrovní novým a zábavnějším směrem. Redneck Rampage Rides Again: Arkansas se nese ve stejném duchu jako první díl. Náročná hratelnost plná hledání špatně viditelných klíčů, cest a spínačů. Kde je kladen větší důraz na prohledávání komplexních úrovní než na samotné střílení, které působí spíš jen jako povinná vata.

Díky nabitým zkušenostem z prvního dílu jsem se tentokrát nemusel ani jednou podívat na návod na Youtube. Už jsem věděl, že když klíčem otevřu zdánlivě prázdnou místnost, není tomu tak úplně. Často to chce jen důkladně prohledat každý roh nebo kout a ten spínač tam vždycky někde je. A není to bráno jako objevení tajné místnosti. Ve větších úrovních si stále musíte pamatovat, které dveře jdou odemknout klíčem a vracet se k nim. Často jsem měl v hlavě jen další cestu dál. Nějakou akci jsem kolikrát ani nevnímal. O to víc mě štvalo zjištění, že hra má v některých bodech tendence posílat teleportem do boje nové nepřátele.

Respawn je většinou jen taková berlička udělat neschopné nepřátele nebezpečnějšími. Vůbec to nevypadá dobře. Počítadlo nepřátel v tu chvíli vypadá nepřesně a zbytečně. Arkansas toho v době vydání Unrealu nepřinesl příliš nového. Pár druhů nových nepřátel a novou variaci na starou zbraň v podobě slepice na šipce s dynamitem, kterou pálíte kuší. Její vtip je v tom, že slouží jako naváděná střela. Tak "vtipné", až se člověk za břicho popadá. Stejně jako nový nepřítel v podobě dospívající roztleskávačky. S láskou a úlevou jsem zavzpomínal na dominy se samopaly v kozách při zjištění, že tady pořád v omezené míře jsou. Ty mají alespoň nějakou úroveň. Umí pěkně hláškovat v boji, nedají svou kůži lacino a ještě zahláškují i při smrti.
Možná, že už jsem na takový humor moc starej. Už si ani nepamatuji, jestli to bylo vtipné v devadesátkách.

Arkansas přinesl zásadní inovaci v podobě dopravních prostředků. Dokonce na to uzpůsobil i pár misí. Bohužel, motorka i člun se dají špatně ovládat a celkově to s nima není moc zábavné.

Může se zdát, že na hru kydám jen kopu vidláckého hnoje. Ve skutečnosti to není tak špatné. S místními pravidly jsem byl už obeznámen v prvním díle a hledání cest nebyl tak velký problém. Místy jsem si to celkem i užíval. I když byl Build v roce 1998 už těžce neaktuální, pořád to člověk může vnímat jako o dva roky starší hru a posunout se do dob Duke Nukem 3D, kdy podobné fláky všichni velebili. Co jsou z dnešního pohledu dva roky? Skoro nic.

"Rodina nadevše"

Pro: staré "dobré" časy náročného a komplexního level designu, vidláctví je tady tak přestřelené, že se tomu člověk zasměje, i když nechce, hudba

Proti: respawn, mise s motorkou a člunem, konec mohl být teda rozvedenější

+20

Call of Duty: Black Ops - Declassified

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 65
Jedna ze tří FPS exkluzivit pro PS Vita. Singleplayerová kampaň a režim přežití se bohužel spíš nesou ve stylu výukového trenažéru pro multiplayer. Přes svojí solidní zábavnost je kampaň bohužel hodně krátká. Proti krátkým hrám nic nemám. Tohle ale budete mít dohrané, při pohodovém tempu, tak za dvě hodiny. Můžete si ještě dát na 20 minut trénink a režim přežití, který jsem měl hotový za cca. 45 minut. Vypadá to, že hra je zaměřená hlavně na multiplayer. Já ale nemám předplacený PS plus, takže smůla.

Samotné střílení v kampani je docela zábavné. Základní pravidlo je, být rychlejší než protivník. K tomu vám ve velké míře pomůže asistent míření, který bohužel(dík?) nejde vypnout. I s ním to není žádná procházka. Jakmile vás nepřítel zaměří první, bez okolků do vás přesně napálí celý zásobník. Obtížnost je na vysoké úrovni. Už na nejlehčí Regular se to nedá projít snadno. Hardened je, vzhledem k nemožnosti ukládat hru během mise, už dost frustrující obtížnost, takže delší hraní je vykoupeno spíše vztekem ze smrti. Nejtěžší obtížnost jsem radši ani nezkoušel. I přes časté opakování misí je to kampaň na dvě hodiny. Dvě hodiny misí, které na sebe nijak nenavazují a nejsou podbarvené žádným příběhem. Zkušený hráč, to může v klidu dát i za hodinu.

Režim přežití je zajímavý v tom, že neobsahuje asistent míření. Ve hře můžete splnit achievement: Přežij 13 vln v módu přežití.. Ani v jedné mapě jsem se zatím nedostal přes čtvrtou vlnu. Nechápu, jak je možné přežít 13 vln. To už musí mít člověk pořádný skill na malých páčkách ruční konzole. Když jsem u těch úspěchů. Po dohrání hry jsem měl jen 11% splněno. Má herní čest mi velí vytáhnout to alespoň na 30%. Declassified ale nedá nic zadarmo a chce po vás hodně opakování a drilování. Trofeje jsou nejjednodušší způsob jak donutit hráče, aby u toho vydržel o trochu déle.

Druhý způsob je pořizovací cena. Na PS Storu hra stojí 1399 korun. Dát za to takovou částku a hru po dvou hodinách odložit, je slušné spláchnutí peněz do záchodu. Nějaké slevy nečekejte. Vita je nevede. Já měl to štěstí, že jsem za pětikilo i s poštou vyhrál krabičkovou verzi bez krabičky na Aukru. Můžete to zkusit koupit v bazarech nebo od sběratelů i s krabičkou. Počítejte ale s tím, že pod 1400 to nepůjde. A to je ten důvod, proč to ještě nějakou dobu budu hrát. Hratelnost vlastně vůbec není špatná. Na dvaceti minutou cestu vlakem či MHD to zabaví.

31.03.2022: vytáhl jsem to na 43%. Hře, za krásné adrenalinové chvíle navíc, přidávám pět procent. Už mě to ale fakt nebaví.

Pro: zábavná kampaň, pocit ze střelby

Proti: neomluvitelně krátké, vysoká pořizovací cena, mise nemají pořádnou návaznost

+12

Redneck Rampage: Suckin' Grits on Route 66

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Když si odmyslíte fakt, že tento datadisk vyšel až po druhém díle už v době, kdy byl Build těžce out. Když si odmyslíte, že jediné dvě novinky, které přinesl byly, kromě možnosti nechat si v inventáři výbušný soudek s pryskyřicí (nebo co to bylo), jeden nový druh nepřítele. Pohádkového aligátora s legračním zvukem. Ve hře je to zvířátko na úrovni prasete. Jde po vás, jenom když do něj začnete střílet. Když si odmyslím početný výskyt skvělých novinek v kombinaci s dech beroucí grafiku, vyjde mi z toho, že je Suckin´ Grits on Route 66 zatím nejlepší epizoda v sérii.

Datadisk je to přímočařejší a akčnější. Hráče už tolik netrápí skrytými spínači nebo neviditelnými klíči. Klíče by ale mohli být pořád klidně větší. Po sebrání klíče se hra nebojí respawnu nepřátel. Ve většině her to sice nemám rád, ale tady se to hodí. Když už hledám cestu dál, tak ať je proti čemu bojovat. Úrovně jsou menší a zapamatovatelnější. Možná jsem si jen zvykl na zdejší styl, ale tentokrát jsem se nemusel dívat do návodu a hra se hrála lépe.

Je škoda, že se tvůrci nerozhodli vymyslet nějakou novou zbraň. Na druhou stranu jsem díky tomu dal šanci mou opomíjeným kouskům. Konečně jsem si začal víc rozumět s cirkulárkou. Hlavně na základní nepřátelé je fajn (na klony dvou bratrů). Vetřelčí zbraň jsem používal mnohem víc na úkor kuše s dynamitovými šípy. Střílející kozy jsou ultimátní zbraň na zneviditelňující se dominy. Na psi je dobré AK 47 a na čertíky, házící hovna, stará dobrá brokovnice.

Datadisk je o něco těžší, než původní hra. To se ale od devadesátkového datáče tak nějak očekává. Já jsem byl mile překvapen a jsem spokojený. I když na svého geniálního souputníka Blooda samozřejmě nemá. Je ale v mých očích lepší, než poslední tři datadisky k Dukovi nebo datadisky k Shadow Warrior. Kdo by to byl řekl.

Pro: povedený design, víc akční a větší herní spád než v původních epizodách, méně skrytých spínačů

Proti: pořád malé a přehlédnutelné klíče, žádné novinky, nový druh nepřítele je spíš k smíchu

+20

Redneck Rampage

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Redneck Rampage. To je ta hra, ze které se mi při prvním hraní někdy v roce 2000 dělalo zle a motala hlava. Jako při pohupování v autobuse. Tehdy jsem si říkal, že už nikdy víc. Jelikož ale do toho zasáhla moje vlastní FPSková výzva, nebylo zbytí a musel jsem se pustit i do tohoto. Verze na Steamu mě trochu rozčarovala tím, že se v ní nedá přemapovat základně navržené ovládání, které je dost nepohodlné a dementní. Musel jsem si tedy odpustit počítadlo hodin a hru zapnout přes BuildGDX (takový GZDoom v Bulid enginu). Vše tedy běželo tak, jak má.

Hned zkraje mě celkem překvapilo, jak je hra náročná. Už na střední obtížnost to není nic jednoduchého. Hned první kolo obsahuje asi 130 přesných nepřátel. Taktika, hlavně na burany s brokovnicí, je jasná. Jako základ je potřeba mít stále zapnutý allways run. Pak úkroky mechanicky opakovat stále to samé. Vykouknout, vystřelit, zalézt, vykouknout, vystřelit, zalézt. Nedat nepříteli vůbec šanci vystřelit. Podobná taktika byla i na prasata v Duke Nukem 3D. Tyhle hry toho mají víc společného, než jen engine. Obě dvě sází na přestřelený buranský humor. Redneck Rampage jde ale mnohem dál. Fekální humor nemá ryzejšího zástupce, Vždyť tady prdí i menu a jeden druh nepřítele si dokonce vytahuje hovna ze zadku, aby je po vás mohl házet. V téhle hře uvidíte ženskou jen jako nepřítele. Na rozdíl od Duka.

Úrovně jsou zde velké a komplikované. Bohužel často ze skrytými cestami dál nebo se skrytými tlačítky zásadních k dalšímu postupu. Často jsem bloudil po mapě a nevěděl jak dál. Dokonce jsem si párkrát musel pomoci návodem, abych třeba našel miniaturní tlačítko na boku stolu. Jestli tohle tvůrcům přijde jako zábava, tak mě bohužel ne. Design trpí i častými bludišti, kde nepomáhá pořádně ani mapa. Klíče by také mohli být rozměrnější. Dají se snadno přehlédnout.
Naštěstí ne všechny úrovně, jako je třeba tragická úroveň ve stokách, jsou tak špatné. Pořád je to solidní old school s komplexním designem. Byla by škoda zabít všechno designem, protože akce je tady celkem zábavná.

Zbraně jsou fajn. Kromě standardních konvenčních zbraní tady najdete takové pěkné kousky, jako jsou třeba dva samopaly v (ženských) kozách nebo vrhač cirkulárkových kotoučů. Celkově to není špatná. Pokud dokážete skousnout zdejší, víc než devadesátkový, humor. Máte rádi velké komplikované úrovně a dokážete odpustit nedokonalosti u akce samotné způsobené předpotopním enginem, tak to jde. Engine hře ale nejde moc vyčítat. Protože, kdo z nás si mohl dovolit na začátku roku 97 akcelerovanou grafiku v Quakovi?

"Hippokratova přísaha"

Pro: celkem slušné střílení, zajímavé zbraně, vyšší obtížnost, náročný level design, pokleslý humor

Proti: skryté cesty a tlačítka, časté bloudění, některé úrovně jsou spíš za trest, ve hře v základu nejde nastavit ovládání (Steam), pokleslý humor

+29

Resident Evil

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 85
Když jsem poprvé zkoušel hrát prvního Residenta Evila, bylo to na velké televizi pomocí PlayStation Classic. Grafika už byla opravdu odporná. Stačil pohled na ní a věděl jsem, že tohle už asi nedám. Podruhé jsem to zkusil na PSP. Grafika na malém display už byla koukatelnější. V hlavě mě ale celou dobu hlodal červíček, že by to někde mohlo jít hrát i s páčkami. Klasické šipky na tento styl hraní nejsou moc ideální. A také (Možná proto, že to byla pirátská verze) se mi hra v jedněch dveřích vždycky totálně zasekla.

S Vitou už jsem neponechal nic náhodě a hru si, za velké peníze (asi 250 korun), rovnou koupil. Bohužel se ale v PlayStation Storu nenachází verze, která by podporovala Dual Shock. Bohužel ani ta necenzurovaná verze. Můžete si koupit "jen"  Resident Evil: Director's Cut, kde je "jen" režim navíc. Konkrétně režim Arrange, který jsem ani nehrál. Na ovládání jsem si musel chvíli zvykat. Pak jsem byl ale příjemně překvapený, jak dobře se pořád stařičký Resident Evil hraje.

Hra na hráče dýchá skvělou hororovou atmosférou podkreslenou perfektní hudbou. Příběh je z dnešního pohledu ještě větší béčko než tenkrát. Vůbec to ale nevadí, protože díky legendárnímu dabingu, jsem alespoň rozuměl zdejší angličtině. Kamera mi překvapivě také nevadila. Možná proto, že už mám odehraného Residenta dvojku. I když je to už dávno, tak některé zvyky se nezapomínají. Samotná akce mě bavila. Hlavně při hře za Chrise. Za něj totiž bylo potřeba opravdu počítat každý náboj a skoro žádný nesměl přijít nazmar (volba postavy = volba obtížnosti). Je zajímavě, že zrovna mužská postava unese méně věcí a nedostane do výbavy granátomet.

Co je horší je omezený inventář. Hlavní myšlenka asi je v tom, že je to survival a, že když už má hrdina omezené množství nábojů, nemůže přece unést jednu léčivou květinku navíc. V praxi to znamená, že běháte sem a tam po vystřílených oblastech k truhlám a snažíte si uvolnit inventář. Jako proč? Co je na tom survival? Vždyť to jen kouskuje hru a ničí spád tempo. Hra vás sice nemučí těžkýma hádankami, ale po vás chce abyste zbytečně běhali sem a tam. V téhle herní mechanice nejde o život, nýbrž jen o velký opruz.

První Resident je parádní předvídatelné béčko s dvěma, trochu odlišnýma, průchodama. Za obě postavy stojí za to hru dohrát.
Díky malé náročnosti na hardware ani nevybíjí moc baterku. Což se na cestách se zvukotěsnými sluchátky hodí.

Pro: perfetní atmosféra, béčkový příběh jak hrom, dva odlišné průchody, super hudební podtext, na mobilní konzole ideální

Proti: omezený inventář, verze na PS One classic nepodporuje hraní na páčkách

+17

Witchaven II: Blood Vengeance

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 50
Věděl jsem, že Witchaven 2 svého času schytával opravdu špatné recenze a hodnocení. Ani zde na databázi to není kdovíjaká sláva. Duševně jsem se teda připravil na špatnou hru. Když hra vyšla, v Enchanted edici na Steamu, doufal jsem, že bude i lépe odladěná.

Ze začátku to nevypadalo na velký průšvih. Design počátečních úrovní nebyl špatný. Hra oproti prvnímu Witchavenu šla trochu odlišnou cestou. Kromě samotného boje klade mnohem větší důraz na kouzlení a používání lektvarů. Zbraně se už sice tolik neničí, nepřátelé ale vydrží o dost víc ran. Odměna za poražení nepřítele je vždy efektní a brutální animace, ve které jsou opravdu vidět vyhřezlá střeva. Witchaven 2 se s tím nepáře. Vy tady pářete. Navíc je zde konečně quicksave. Což je asi taková malé kompenzace za nemotorné, hnusné a ne moc dobře fungující menu.

Bohužel, kvalita se během postupu neuvěřitelně zhoršuje. Hru začínají ztěžovat debilní designová rozhodnutí. Například dveře, které můžete otevřít jen kouzlem otevíraní dveří a zároveň je musíte aktivovat tlačítkem (pokud si k nim nezablokujete přístup a nevystavíte se do slepé uličky, což jde snadno). Všechny ostatní dveře se po aplikování kouzla automaticky otevřou. Proč ne tyhle? Chvíli jsem myslel, že je to technická chyba.. Nebo, když potřebujete vzít kruh k portálu do další úrovně a kruh se nachází za sérií pastí kterým se nedá vyhnout. Nemáte našetřeno dost uzdravujících lahviček? Vaše chyba. Můžete od začátku. Nebo alespoň o nějaké dvě podlaží dozadu.

Celkový design úrovní se v druhé polovině zhoršil. Vrcholem všeho byla úroveň v jeskyních z lávou a úroveň v hradu, která byla tak chaotická a nepřehledná, že se v tom nedalo pořádně vyznat ani s mapou. Do toho ještě musím přidat podivně zběsilá rozhodnutí jako, že otevřete místnost ve které levituje 20 svitků se stejným kouzlem, přičemž všechny ostatní kouzla jsem měl po předchozím velkém suchu dávno vykouzlená. V některých úrovních nenajdete snad jedinou lahvičku nebo kouzla. V dalších se vám nevejdou do inventáře.

Nepamatuji si, že bych někdy hrál kvalitativně tak rozpolcenou hru. Některé úrovně šlapou výborně. V některých je tolik technických chyb, že jdou špatně hrát a jsou na hraně totální brakovosti. Najednou se třeba rozmaže obraz. Nepřítel zapadne do zdi. Po načtení hra spadne a vymažou se všechny nastavení v menu a tak dále.. Naštěstí v mých očích hru částečně zachránili poslední dvě úrovně, které se opravdu povedli. Byla to slušná řežba, design měl hlavu a patu a dokonce to ani nepadalo.

Neuvěřitelná fušeřina. Je to kratší a graficky i zvukově stejné jako jednička. Vlastně takový samostatně spustitelný datadisk. Hoďte si na to BuildGDX, když už to musíte hrát.

"Vzhůru do oblak"

Pro: velká brutalita, animace smrtí nepřátel, je přítomna funkce quick-save/load, pár pěkných úrovní

Proti: nevyrovnaná obtížnost, velké technické chyby, pasti, slepé uličky s nutností načíst nebo resetovat úroveň, pár opravdu špatných úrovní

+18

It Takes Two

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 95
Čekal jsem, že It Takes Two bude mít různorodou hratelnost. Nečekal jsem ale, v jakém rozsahu to bude. Ta hra v sobě obsahuje neuvěřitelně hodně žánrů. A nejlepší na tom je, že to celou dobu nemá hluché místo a hratelnost funguje pořád stejně dobře. It Takes Two vás ani náhodou neznudí stereotypem. Hratelnost se zde mění jako počasí. A to i přes překvapivou délku hry.

Coop hra, ve které se bez totální spolupráce nedostanete ani o kousek dále. To by v tomhle typu her nemělo být překvapující. Je ale skvělé, jak je to celé vyvážené. Každá z postav často dělá úplně odlišnou činnost než ta druhá. A pokaždé je to zábavné. Opravdu si nedokážu vzpomenout, že by jsme se za celou hru dostaly do nějaké nudné pasáže. Pořád to bylo zábavné. Někdy i docela vtipné. Často dost černo humorné. Přes svou infantilnost hra poodkryje pár dost smutných příběhů. Z kterých by bylo nejednomu dítěti určitě smutno. I my dospělí jsme občas v pobaveném zhnusení kroutili hlavou (viz. vyhozený vysavač nebo scéna s dobráckým plyšovým slonem).

Hra má v oblibě často měnit tempo hry. Kombinuje hektické lineární pasáže plné akce a přemýšlením nad hádankami. Občas vás vyhodí do arény, kterou můžete prohledávat a hrát si s prostředím. Hledáte mini hry a celkově se můžete vyblbnout. Mini hry mě osobně tolik nebavily. U šachů jsme se ale zasekli snad na hodinu. Celé prostředí je na pohled pěkně barevné a líbivé. Celé navíc v 60 snímcích i na starých konzolích. Technicky je hra na špici. Za celou dobu jsme zažili snad jen dva záseky za překážkami. Což je s ohledem, na množství překážek ve hře, dobrý výkon.

Od plného hodnocení mě odradil snad jen poněkud přeslazený konec, za který by se nemusela stydět žádná vánoční pohádka. Navíc v Hollywoodském stylu. Když si vzpomenu, že jsem to hrál se ženou a že naše nejoblíbenější kratochvíle byla jak nejefektivněji sejmout toho druhého.. Možná dobré pro čerstvé páry nebo pro lidi, co to spolu hrají na dálku, aby se každý mohl o samotě dojmout.

Chvíli jsem si také stěžoval, jako správný fajfkovač dohraných her, že hra je příliš dlouhá. Ještě k tomu je coop. Ne vždy mají dva lidi čas ve stejnou dobu. Hraní to ještě o nějakou dobu prodlužuje. It Takes Two ale nestaví zážitek na příběhu. Jde tady hlavně o prožitek ze samotného hraní. Nakonec jsem zjistil, že není potřeba nikam pospíchat. Skvělá hra.

Pro: neuvěřitelně pestrá hratelnost, humor, spolupráce, stylizace a technické zpracování, délka hry

Proti: příliš sladký konec

+24

Witchaven

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Souboje tělo na tělo. V roce 1995 v FPSkách ještě neprobádané území. Na novém, v té době, ještě docela hnusném enginu. Dneska už máme na Steamu nebo na Gogu Enchanted edici. Takže už přeci jenom vypadá lépe. A také se to lépe hraje. Kdo by chtěl ještě hezčí obraz a plynulejší kurzor, může zkusit modifikaci BuildGDX. I tak z dnešního pohledu už jsou souboje v téhle hře spíše úsměvné.

Základ soubojového systému spočívá v rychlém přiskočení a ve správném načasování rozmachu. To by bylo v pořádku. Soubojový systém je sám o sobě relativně zábavný. Bohužel se ho snažili tvůrci vylepšit RPG prvky. Zároveň ale příliš nezvládli vyvážení hry. Po relativně těžkém začátku si stačí postavu vypracovat o pár levelů a hra se stává dosti jednoduchou. Hrál jsem na druhou nejtěžší a neměl jsem nikde vážnější problém, kromě pastí.

Nešťastný prvek ve formě pastí. To si tak jdete po mapě. V docela pěkným designu jí prohledáváte a nejdou vidíte svůj napíchnutý mozek na kůlu. Pasti jsou někdy skoro neviditelné a ničí tempo hry. Také díky tomu, že v základu hra nepodporuje quick save. Také mě rozčilovalo opotřebování zbraní. Ve výsledku něco jako munice. Ničí se, i když mácháte jen tak do vzduchu. Hra obsahuje i střelné zbraně (luk a vrhací sekery). S nimi bylo ale utrpení zacházet. Fungují jen na blízko, jsou nepřesné a jejich účinnost je nízká. Dobré snad jen na pavouky.

Hra se holedbá možností kouzlení. Kromě létání a občas odemčení dveří jsem kouzla nepoužíval. Jejich používání bylo těžkopádné a neefektivní. Lektvary jsou naopak fajn a je dobré s nimi počítat do bojové strategie. Hra obsahuje spoustu technických chyb, jako je třeba prolínání nepřátel do textur nebo jejich zmizení z římsy a následné objevení, atd.. Pořád je to ale docela zábavné. Kdo má rád prohledávání komplexních levelů, bude tady jako doma. Ve své době v soubojovém systému neměla moc konkurenci. Hexen to ale přeci jenom zvládl o poznání lépe.

Hrál jsem Enchanted edici ze Steamu. Je dost možné, že z BuildGDX na tom bude hra technicky mnohem líp.

Pro: originální souboje na blízko, zábavný a komplexní level design, snaha o nové pojet FPS žánru

Proti: RPG prvky jsou zbytečné, opotřebovávání zbraní, zabijácké neférové pasti, střelba na dálku, technické chyby

+15

The LEGO Ninjago Movie Videogame

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 75
To takhle jednou koukám do PlayStation knihovny a ono je tam Lego Ninjago. Kde se tam vzalo? Že by nějaká darovaná hra od Sony? Nebo jsem to koupil? Každopádně se to hodilo, protože haranti v té době sjížděli ninji. Starší už tolik ne, ale nejmladší byl toho zrovna plný. Pro něho to byli předčasné vánoce, že si to může i zahrát. Ve třech letech sice ještě nedisponoval žádným herním skillem, ale hrát se dá i ve dvou, takže si to mohl užít každý. I ti starší, kteří si také občas zahráli.

Lego hra podle lego filmu tentokrát neparoduje, ale přesouvá film do interaktivní zábavy. Hra má slušný spád a baví od začátku do konce. Znalci filmu sice budou vědět co se stane a ani to není moc dlouhé. Jsou tam ale Lego kostičky, které se dají sbírat. Dokonce se dá stavět a díky tomu řešit pár lehčích hádanek. Nemusíte chodit rovnou po dějové lince. Svět Ninjaga můžete prohledávat do omrzení. Plnit všechny úkoly, odemykat figurky a trofeje. Máte tady arénové souboje, závody, můžete si vytvořit vlastní figurky nebo splnit úkol pro NPC postavu. Hra ve výsledku nabízí celkem dost obsahu.

Hra bohužel obsahuje nedostatek, který mě hodně rozčiloval. Tím je kamera. Dlouho jsem nezažil ve hře tak špatnou kameru. Zapomeňte na to, že by jste si jí natočili podle svého. Kamera si žije vlastním životem a často je k vzteku, když není pořádně vidět. Nejvíc mi vadila při závodech. Skákání naslepo ve hře o čas opravdu není nic moc. Stejně jako mizerný frame-rate. Je pěkné, že se na obrazovce hýbe milión věcí. Když se to ale vlastně tak moc dobře nehýbe, bolely mě z toho někdy oči. Méně je někdy víc. Ani Pro verze PlayStationu nepomohla.

Děti ale nic neříkali. byli spokojení, že si mohli zahrát Ninjago. Ten nejmenší tím žil ještě dlouho. Některé vtipy mi přijdou už trochu omšelé nebo trapné. Já ale nejsem cílovka. V tomhle případě jsem byl spíš zprostředkovatel a vlastně jsem se také celkem bavil. Až na tu kameru!

edit 19.1.22: Hru jsem poprvé zkusil v singlu a plynulost je mnohem lepší než ve splitscreenu. Takže jsem hře trochu křivdil a přidávám pět procent do hodnocení.

Pro: pohodová lego hratelnost, celkem dost vedlejší obsahu, pro děti skvělá volba (hlavně když sjíždí Ninjago)

Proti: hodně krátká dějová linie, pšíšerná kamera, pomalý frame-rate na konzolích ve splitscreenu

+18

Medal of Honor: Frontline

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS3 65
Nejsem tolik spokojen jako většina zdejšího osazenstva. Ten hlavní důvod je vysoká, až masochistická obtížnost. Frontline je asi tak stejně obtížný jako Allied Assault. Plus nemožnost uložit hru během mise. Plus nepohodlné ovládání přes gamepad. Bohužel, největší oldschool je zdejší ovládání. Žádná funkce akcelerace kurzoru. Ani možnost nějak snížit citlivost. O nějakém asistentu míření si můžete nechat zdát. Ve Frontline se míří špatně a k tomu vám dá hra jen málo věcí zadarmo.

Na větších prostranstvích musíte nejdřív nepřítele najít. Pokud se vám to podaří dřív, než vás zastřelí. Nepřátelé jsou přesní a uhýbají. Moje muška byla roztěkaná a často se mi nedařilo nácky rychle zaměřovat. Kulometná hnízda částečně střílí skrz zeď. I na to jsem si při extrémně pomalém a opatrném postupu zvykl. Opakovat misi po dvacáté je tady na denním pořádku. Já si ale dal za úkol hru dohrát na střední obtížnost. Podle zákonu pravděpodobnosti to trpělivý člověk (při dostatečném počtu pokusů) nakonec vyhraje. Otázkou je, zda je tohle ještě zábava. V některých misích (důlní vozík) ani opatrný postup nejde aplikovat.

Válka je válka a Frontline se pokouší její frustraci přenést na televizní obrazovky. Naštěstí někdy pomůžou chyby obsažené v PS3 verzi. Nepřítel se občas zasekne do zdi. Občas vytuhne, pokud utečete z boje a znova se vrátíte. Trochu to kompenzuje nemožnost ukázat oficírské papíry v tajných misích. Docela velká chyba. Naštěstí je hra hlavně o střílení, takže na nějakou tajnou misi se můžete z vysoka vyprdnout.

Po tom, co jsem si s hrou vytrpěl, musím uznat, že mě bavilo sbírat vzácné trofeje na PSN za dokončené úrovně. Evidentně s tím všichni takové nervy neměli. Každá dokončená mise bylo jedno velké oddechnutí a zároveň uspokojivý pocit z jejího zdolaní. Sáhl jsem si na dno nervů. Zahrál si zase jednou pořádný masochistický oldschool a vzpomněl si na hru Project IGI.. Díky, ale teď bych si dal raději něco odpočinkovějšího.

Pro: pocit uspokojení z každého zabitého nácká, z každé dohrané mise, z dohrané hry

Proti: nemožnost ukládání během misí, masochistická obtížnost, nepohodlné ovládání, technické chyby

+18

Resistance 3

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS3 85
Třetí Resistance mi sedl. A překvapivě hodně. Občas lidé tomuto dílu vyčítají vyšší obtížnost. Jako startovní hru na PS3 bych to rozhodně nedoporučoval, ale obtížnost je v mezích normy. Na střední obtížnost jsem umíral jenom občas. Ovládání gamepadu mi už, po nějaké době z PlayStationem, nedělá problém. Postupné startování citlivosti kurzoru je skvělá věc. Jaký velký rozdíl oproti starším kusům typu Medal of Honor: Frontline, které to nemají a kde musíte při každém míření těžce cukat kurzorem. Navíc, autosave je v třetí Resistance doslova na každém kroku.

Ze začátku jsem byl trochu vyjukaný z návratu lékárniček. Někdo by řekl, že to zvýšilo obtížnost. Já říkám, že to změnilo styl hraní. Moc se nevyplatí opatrně vykukovat z poza rohu a z dálky ostřelovat nepřítele s tím, že občas schytáte nějakou tu ránu. Tady je potřeba být v kontaktu s nepřítelem. Být v kontaktu s jeho lékárnami. Odhadem každý třetí emzák má za pasem připevněnou lékárnu. Bez nich dlouho nepřežijete. Díky tomu se z Resistance stává pořádná řežba.

Potěší možnost opět nosit všechny zbraně u sebe. Je super mít možnost vybírat si zbraně podle nálady a ne podle toho, co hra zrovna dovolí. Každá zbraň má něco do sebe. Mě nejvíc pomáhala brokovnice a ta zbraň, co dokáže prostřelit zeď. Možnost jejich vylepšení je taková malá odměna za používání. Proč ne, mě to přišlo fajn. Stejně tak bossové, kteří jsou naprosto přirozneně zakomponovaní do děje. Člověk by si ani na první dobrou neřekl, že bojuje z bossem. A souboje s nima jsou parádní. Slušný pokrok oproti minulému. Jediné, co mi trochu chybělo, byl boj po boku lidské armády (která už není). Naopak poprvé v sérii zažijete boj proti lidským protivníkům.

Atmosféra hry je skvělá. Temný zdemolovaný svět, který už nenabízí příliš radosti. Přeživší se schovávají a snaží se v přicházející stálé zimě přežít. Celé je to trochu komixově laděné a nebere se to moc vážně. Děj je plný profláklých a nesmyslných klišé, které je opravdu potřeba nebrat vážně. Například scéna, kdy hrdina přijde k rádiu u kterého hraje gramofónová deska. Nemuselo by to být nic moc divného, až na to, že je očividně jasné, že toto místo lidé ani elektřina už dlouho neviděli. Halucinace zmrzlého hrdiny? Možná.

Konec je tak přestřelený, že jsem dlouho přemýšlel, zda už hrdina dávno neumřel před ním a zda to není jen projekce jeho snů. Podivná představa. Zároveň i děsivá. Kdyby to tak opravdu bylo, hra by měla velký přesah. Beznadějnost celé situace je očividná už od začátku.

Pro: perfetní atmosféra, abstraktní příběh, který můžete milovat i nenávidět, možnost nosit všechny zbraně, nezničitelný všední hrdina, ke konci už opravdu hodně solidní mindfuck

Proti: některé části v New Yorku jsou trochu frustrující, hnutí odporu je v troskách

+18

Resistance 2

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS3 80
Jednoznačně mírné zlepšení. Samotné zbraně, pocit ze střelby a nepřátelé se od prvního dílu nezměnili. Za to se zlepšila grafika a celková výprava. Prostředí je mnohem různorodější a celkově živější. Přestřelky jsou více epičtější a hra se snaží často měnit tempo pomocí klidnějších pasáží. Ve kterých občas musíte zapřemýšlet nad postupem dál. Vliv Half-Life 2 je tady jasně znatelný. Hratelnost je takový crossover mezi Hal-Life a Modern Warfare. To není vůbec na škodu.

Výborné rozhodnutí bylo zapracování autohealu. Postupem času se ze mě stal velký zastánce autohealu. Střílečkám to většinou v hratelnosti pomáhá. Hry s ním jsou akčnější, dynamičtější. Nemusíte kalkulovat nad každým bodem zdraví. Nemusíte po každém povedeném zabití hned ukládat (ne, že by to na konzolích šlo). Horší rozhodnutí je omezení na dvě zbraně. Neustálé zvedání jiných zbraní ze země hratelnosti nepřidává. Je to vopruz pořád přemýšlet nad tím, jaká by se mi mohla hodit zbraň do budoucnosti. Díky tomu člověk nemá potřebu využívat všechny zbraně a jednoduše si v ruce nechá tu, co mu nejvíc sedne na první dobrou. Většinu hry. Alespoň tak to mám já. Jakmile to nemám všechno v inventáři, nemám potřebu to zdlouhavě hledat na bojišti a zkoušet.

Resistance 2 je řemeslně výborně zvládnutá akce. Zažijete v ní pocit z velké bitvy a zároveň drsný pocit neodvratitelnosti. Každá vyhraná bitva zároveň znamená rychlý postup Chiméry na jiných frontách. Každý zabitý vetřelec je vlastně přetransformovaný člověk. Můžete jich zabít stovky a tisíce se jich objeví. Chiméra má drtivou technologickou převahu a je nemilosrdná. S lidmi to vůbec nevypadá dobře.

Atmosféru umocňují obrovští bossové. Kterých je ve hře dost a jsou docela strašidelní. Souboje s nimi ale nejsou těžké. Hra vám dá jasně najevo jak na ně. Je to otázka jedné, maximálně dvou smrtí. Škoda také, že se autoři více nezaměřili na konvenční zbraně. Vetřelčí zbraně jsou sice designově pěkné, ale jejich funkce ve mě nebudili příliš pocit zabijáka. Hra na ně hodně sází. Například Auger je vyloženě berlička. Kterou jsem ale využíval hodně. Střílet nepřátele skrz zeď je takové bezbolestné.

Pro: často se měnící prostředí, atmosféra velké bitvy, měnící se hratelnost, hodně bossů, soumrak nad lidskou rasou

Proti: omezení na dvě zbraně, neuspokojivé vetřelčí energetické zbraně, souboje z bossy jsou příliš jednoduché

+17

MechWarrior 4: Mercenaries

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 90
Ah, další nášup ze světa obřích bojujících mechů. Toho se snad ani nedá nabažit. Přiznám se, že z Mercenaries jsem měl trochu obavy. Příliš živě si pamatuji utrpení v manažerském módu v MechWarrior 2: Mercenaries. Naštěstí se historie neopakovala a zdejší řízení ekonomiky je o poznání zábavnější.

Když prohrajete misi, nic se neděje. Čas se zastaví a vy můžete, bez jakékoliv penalizace, misi opakovat do zblbnutí. Taková maličkost stačí, aby hru v zábavnosti vynesla o dva levely výš. Managementem své destrukční armády jsem strávil určitě víc času než na samotném bojišti. Pokud správně vyzbrojíte sebe a svých sedm parťáků, nepřítel nemá šanci. Stačila mi jednoduchá taktika. Poslat všechny na jeden cíl. A takhle jednoho po druhém. Hra mi najednou přišla jednoduchá. Člověk se často ani nemusí aktivně zapojovat do bitvy a stačí to jen dirigovat z dálky. Doporučuji vyšší obtížnost než Regular.

MechWarrior nikdy nebyl úplně o individuálních schopnostech v boji. S pomalým mechem na otevřených planinách se těžko vyhýbá laserům, projektilům nebo řízeným raketám. MechWarrior byl vždycky hlavně o týmové práci. V Mercenaries dostanete čtyři parťáky navíc. S taktických soubojů se to na nižší (střední) obtížnosti proměnilo v demolici. A je to ukrutně zábavné. Kdo by nechtěl demolovat jednoho stotunového mecha za druhým. Výtku mám trochu k umělé inteligenci spolubojovníků, kteří mají tendence nabíhat k protivníkovi tváří v tvář a pak se poškodit o jeho výbuch. A to i v případě, že mají ve výzbroji samé dalekonosné zbraně. Nějaké přednastavené vzorce chování by nebyli k zahození.

Arénu jsem si zkusil a není to nic pro mě. Za prvé) Prachy jsem nepotřeboval. Už v půlce hry jsem nevěděl, za co je utrácet. Za druhé) Individuální souboje mi nic neříkají. Přijdou mi mnohem zábavnější týmové souboje. Za třetí) Když jsem dohrál kampaň a chtěl se pustit do arény, už byla znepřístupněná. Chápu ale, že aréna může někoho brát. Čím víc druhů hratelnosti, tím víc lidí to může bavit.

Hru jsem si nejdříve nainstaloval jako Mektek, ale také nic pro mě. Management zbraní mi nepřijde moc přehledný. Samotné bojiště je o dost rychlejší a to mi k obrovským mechům nesedne. Navíc mód horko těžko zvládala má skvělá Intel HD 4000 a v některých částech hra padala až 15 FPS za sekundu. Staromilství mě v tomhle případě bavilo víc. Taky možná z důvodů, že na nějaký multiplayer, jako vždycky, kašlu.

MechWarrior je skvělá série a tohle je zatím nejlepší a nejzábavnější díl. I po třetím rozehrání se můžete dostat do mise, ve které jste ještě nebyli a určité zjednodušení obtížnosti kompenzuje možnost nastavení vyšších obtížností.

Pro: management mechů, čtyři parťáci navíc, někdy až epické souboje a totální demolice

Proti: individuální aréna není pro mě, mezery v inteligenci spolubojovníků

+20

Doom 64

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 85
Trochu pozapomenutý díl. Koho by napadlo, že zrovna verze Dooma na Nintendo 64 přinese jinou hru, než byly všechny dosavadní Doomové. Díky celkem nedávnému remasteru na PC a konzole jsem se teprve začal o hru více zajímat a nakonec jsem jí koupil za euro na PlayStation Storu. Dooma mám rád, a tohle by můj první Doom na gamepadu.

Nejprve jsem to zkusil na myši s klávesnicí. Vzhledem k tomu, že hra nenabízí mouselook, dospěl jsem k názoru, že myš tady vlastně ani není tolik potřeba. I když, zaměřovací terčík by bodl. Páčky mi připadají trochu citlivější a je potřeba si na to zvyknout. Hru jsem s menšími počátečními obtíži projel na druhou nejtěžší obtížnost. I Lost Missions. Epizoda, která byla dvojnásob těžká, než základní hra. Mimochodem, nevím jak na PC, ale na PlayStation šlo nastavit jen čtyři obtížnosti, které byli úplně jinak pojmenované. Už žádné Hurt me Plenty nebo Ultraviolence.

Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, co vedlo ID Software k tomu, aby udělali Dooma 3 takového, jakého ho udělali. Důraz na hororovou atmosféru, úzké chodby, méně nepřátel a zjevování se démonů za zády. Doom 64 je takový předobraz Dooma 3. Obsahuje perfektní ambientní hudbu, která v člověku budí znepokojení. Je v něm méně nepřátel v užších chodbách. Když seberete nebo spustíte něco zásadního, můžete si být jisti (hlavně v druhé polovině hry), že se blízko vás objeví démoni.

Design démonů podle mě není tak zdařilý jako v Doomu 1,2. Jejich zvuky už trochu postrádají takový ten ikonický drive. A chybí obživovatelka. Můj nejnenáviděnější nepřítel. Asi se autorům její koncept nehodil do designu. Místo masterminda ve hře potkáme o mnoho tužší královnu. Nový druh impa je fajn a nová zbraň je ultimátnější než BFG. To jsem ani nevěděl, že v roce 1997 se v Doomu objevila nová zbraň.

Doom vždycky stál a padal na designu úrovní. Tady je design skvělý. Občas vás zaměstná i nějakou tou hádankou. Klasické akční Doom cítění ale nemá. Potkáte zde spíše méně nepřátel, ale odolnějších. Souboje už nejsou tolik o klasickém rytmickém střílení jednoho nepřítele za druhým, ale spíše o výstřelu, vyhnutí se střele, výstřelu, vyhnutí atd.. Nepřátelské útoky mě hodně zraňovaly a občas jsem trpěl nedostatkem nábojů. V tomhle případě tajná místa hodně pomáhají. V Doomu 64 mě ale tolik nebavilo je objevovat. Mapka tentokrát tolik nepomáhala. Mnohem více se mi osvědčilo jet podle paměti.

Dobrá a dlouhá hra je to. I s tajnými levely nějakých 40 misí vydrží dlouho. A je to celou dobu zábavné. Co víc chtít za jedno euro.

Pro: perfetní design, skvělá hudba, důraz na tísnivější atmosféru, nová zbraň, Lost Missions

Proti: nudné secrety, nudné zvuky monster, hra nepůsobí tak epicky jako Doom 2, nemožnost zapnout zaměřovací terčík

+21

Resistance: Burning Skies

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 80
Moje první seznámení s Vitou. Zdejší nízké hodnocení je docela zavádějící, protože se nejedná vůbec o špatnou hru. Naopak.

Škoda, že Vita nebyla více využívaná na hry ve stejném žánru. Ovládání je totiž naprosto pohodové a intuitivní. Nedostatek trigerů nahrazuje dotykáč a jedna páčka navíc posunuje hratelnost, oproti PSP, úplně na novou úroveň. Stačila jen chvilka, a už jsem nemusel přivírat oči nad nemohoucností něco zaměřit kurzorem. Ani není potřeba auto aim (který v nastavení snad ani není). Hra mě vtáhla a opravdu hodně bavila. Házení granátu, střílení sekundárním módem zbraně pomocí dotykáče? Pro mě novinka a vůbec to není špatné.

Jasně, ze začátku jsem musel trochu zkousnout fakt, že když do nepřátel vystřelíte víc nábojů, než kolik potřebují, rozprsknou se na neviditelné maso. Jen malá piha na kráse. Furt mě to bavilo. Pak přišlo vylepšování zbraní. Trochu zbytečná věc, zvlášť, když zjistíte, že ke konci hry vám stačí už jen kulomet s napalmem. Zbraně bohužel nejsou moc vyvážené. K útočné pušce mi stačil Auger a všechny ostatní zbraně už jsou jenom taková výplň.

Důležité ale je, že hra odsýpá. Až na pár těžších pasáží jsem rychle postupoval vpřed a kombinoval střelné zbraně se sekyrou, kterou aktivujete dotykáčem. Má to ten správný drive. Nečekají vás tu velkolepé bitvy jako ve druhém díle, ale akce je zvládnutá skvěle. Pocit ze střelby funguje a chiméra si opravdu nezaslouží žít. Resistance: Burning Sky vám Vitu rozhodně nezošklivý. Naopak.

Člověk by řekl, že když v každém dalším díle dáte chiméře na prdel. Rozstřílíte jim několik bossů. Zničíte strategické budovy apod., bude příště slabší. Opak je pravdou. Lidstvo je čím dál tím víc v řiti a vy oddalujete skoro bezvýchodnou situaci. Uvidíme

Pro: perfektní ovládání, dynamická a odsýpající hratelnost, sekera

Proti: nevyvážené zbraně, jejich vylepšování je zbytečnost, nepřátelé mají tendence podivně praskat

+13

MechWarrior 4: Black Knight

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 85
Výborný datadisk, který vzal to nejlepší z Mechwarrioru 4 a dal toho do jednotlivých misí ještě víc. Misí vůbec není málo a herní doba vydrží překvapivě dlouho. Aby taky ne. Obtížnost je vyšší a vy, hlavně ke konci, čelíte několika násobné přesile. Což při podobné palebné síle mechů a hodně otevřeným terénem je někdy sázka do loterie.

V žádném Mechwarrioru jsem neměl tolik potřebu zkoušet jiné zbraňové systémy. Jiné kombinace. V zamrzlém prostředí se vyplatí spíše energetické zbraně. V sopečném prostředí se jejich efektivita díky přehřívání ztrácí. Jednu misi projdu snadno, abych v té následující dostal se stejnou výzbrojí těžce naloženo. Jak se obtížnost pomalu zvedá, musíte si dávat pozor na vaše oblíbené mechy. Poškozeného mecha nemůžete hodit do další mise. Je potřeba hodně přemýšlet nad výzbrojí. Jak správně osadit každého jednotlivého mecha. Ne, že by tohle nebylo v minulých dílech. Tady je ale teprve ta správná vyváženost.

Základ úspěchu jsou parťáci. Bez nich by to nešlo. Nejlepší taktika je, zaměřit se na jednoho mecha a poručit všem, ať na něj střílí. Pěkně jednoho po druhém. Je to rychlé a efektivní. Když necháte parťáky bojovat na vlastní pěst, je to jistá cesta do hrobu. Nehledě na to, že všichni mechové a zbraňové systémy jsou cenné. Když vám to nepřítel zničí, do příště to nemáte. Náplň misí je klasická. Znič konvoj, ubraň konvoj, znič základnu, ubraň základnu. Ve výsledku jde většinou stejně jen o zničení všech nepřátelských mechů.

MechWarrior 4: Black Knight je skvělá zábava. Managemet mechů a následný boj k sobě neodmyslitelně patří. Pár misí, které mě až tolik nebavili, byli ty ve městě. Rovná plocha plná překážek. Příliš nemotorní mechové. Parťáci mě pořádně neposlouchali a nepřítel mě ničil a ničil. Taktika je důležitá a ve městě šlo těžce taktizovat. Nakonec to vyřešila taktika ostřelovače a zbraně na tu největší dálku. Poslední mise byla taky hustá. Čtyři vlny těžkých mechů a na konec ještě smrtící boss. Ani nebudu počítat, na kolikátý pokus se mi to povedlo. Pocit uspokojení při dohrání byl hodně velký, jak adrenalin pomalu vyprchával.

Pro: management a boje, zvýšená obtížnost hře svědčí, hra vás nutí měnit taktiku managementu výbroje a boje, poražení velké přesily je uspokojující, dlouhá herní doba

Proti: frustrující městské prostředí

+18
Zobrazit další komentáře