Když už jsem se pustil do zásadních pilířů kategorie RTS, na Dunu nemůžu zapomenout. Nejen že tu byla dřív než WARCRAFT (ne sice pro mne, ale ano, byla), navíc ve své době znamenala docela výzvu, kterou jen tak nějaký zelenáč nepokořil.
Byly to doby, kdy samostatné posílání jednotlivých jednotek nebylo ničím nemyslitelným. Nad tímto herním nepohodlím se nikdo nepozastavoval, protože takto to bylo dáno. S postupujícím časem, kdy se vynořovaly další a další klony RTS systému, docházelo pochopitelně k zlepšování a právě až v jejich světle byla znovuhratelnost Duny nebo WARCRAFTu obtížnější, nebyla ale vyloučena (naposledy jsem DUNE II dohrál někdy před jejím remakem, DUNE 2000).
S úsměvem na rtech si vzpomenu, jak se na mapě poprvé objevili Fremeni, které jsem ve své nepoučené naivitě považoval prostě a jednoduše za “free“ jednotky. Při oné dětské bezelstnosti (a chabé znalosti angličtiny) mi jaksi nedocházelo, že tam potom jedno “e“ chybí :-) Časem jsem se dostal k nesmrtelné knize Franka Herberta, která se tak zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy vůbec, a od té doby oplývá má tvář vědoucím pohledem pokaždé, když si na Fremeny vzpomenu :-)
Ke hře jsem se dostal v období hladu, který mne přepadl po několikerém pokoření kampaní WARCRAFTu a rozhodně jsem nelitoval. Do hry se člověk velmi rychle dostal, lehce přeorientoval své vnímání RTS z fantasy na sci-fi a v závěrečných fázích vzýval božstva pro jejich mrzkou nízkost, že vás tuto hru nenechají dohrát – útoky protivníka byly v posledních levelech na hranici únosnosti. S přibývajícími hráčskými zkušenostmi jsem se nakonec dopracoval k spolehlivé taktice (co si tak vzpomenu, bylo klíčové množství kombajnů na koření a vhodné stavění obraných věží), pocitu, který mne zavalil po prvním úspěšném dohrání se ale i s ohledem k dnešním dnům dá málo co přirovnat.
Pokud jsem WARCRAFT počastoval čestnou “stovkou“, u DUNE II to nemůže být jinak. To by pak ty pilíře házely šikminu a jak je taková nerovnost zrádná by své nejlíp pověděl CML (Centrální Mozek Lidstva) a to si nevezmu na svědomí :-)
Byly to doby, kdy samostatné posílání jednotlivých jednotek nebylo ničím nemyslitelným. Nad tímto herním nepohodlím se nikdo nepozastavoval, protože takto to bylo dáno. S postupujícím časem, kdy se vynořovaly další a další klony RTS systému, docházelo pochopitelně k zlepšování a právě až v jejich světle byla znovuhratelnost Duny nebo WARCRAFTu obtížnější, nebyla ale vyloučena (naposledy jsem DUNE II dohrál někdy před jejím remakem, DUNE 2000).
S úsměvem na rtech si vzpomenu, jak se na mapě poprvé objevili Fremeni, které jsem ve své nepoučené naivitě považoval prostě a jednoduše za “free“ jednotky. Při oné dětské bezelstnosti (a chabé znalosti angličtiny) mi jaksi nedocházelo, že tam potom jedno “e“ chybí :-) Časem jsem se dostal k nesmrtelné knize Franka Herberta, která se tak zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy vůbec, a od té doby oplývá má tvář vědoucím pohledem pokaždé, když si na Fremeny vzpomenu :-)
Ke hře jsem se dostal v období hladu, který mne přepadl po několikerém pokoření kampaní WARCRAFTu a rozhodně jsem nelitoval. Do hry se člověk velmi rychle dostal, lehce přeorientoval své vnímání RTS z fantasy na sci-fi a v závěrečných fázích vzýval božstva pro jejich mrzkou nízkost, že vás tuto hru nenechají dohrát – útoky protivníka byly v posledních levelech na hranici únosnosti. S přibývajícími hráčskými zkušenostmi jsem se nakonec dopracoval k spolehlivé taktice (co si tak vzpomenu, bylo klíčové množství kombajnů na koření a vhodné stavění obraných věží), pocitu, který mne zavalil po prvním úspěšném dohrání se ale i s ohledem k dnešním dnům dá málo co přirovnat.
Pokud jsem WARCRAFT počastoval čestnou “stovkou“, u DUNE II to nemůže být jinak. To by pak ty pilíře házely šikminu a jak je taková nerovnost zrádná by své nejlíp pověděl CML (Centrální Mozek Lidstva) a to si nevezmu na svědomí :-)
Pro: společně s prním WARCRAFTem legenda v oblasti RTS, písečný červ (Shai-Hulud) a vůbec tématika Herbertovi Duny (potažmo celé ságy)
Proti: nevychytané ovládání