Taková škoda! V Marvel‘s Avengers je strašně dobrého, ale celek sráží podobné problémy jako Mafii III - na první pohled bohatý svět s nudným grindem a neustále se opakující mise. A je to ohromná škoda, protože omáčka má blízko k nedrgasmu. Už ten koncept, že se člověk volně může flákat po Chiméře, která postupně ožívá, jak člověk postupuje hrou, a volně si může volit co, kde a s kým, je téměř dokonalost sama. Jenže - a těch jenže je bohužel příliš - tunění postav netáhne, mise jsou opravdu na jedno brdo (alespoň, že v rámci kulis to trochu rozčísnou poslední DLCčka), a tlačení na mikrotransakce bere hře opravdový trumf, tedy motivaci k vyzobávání misí, kdy by člověk za nasbírané mody kupoval oblečky a další blbinky. V jádru je to podle mě hodně slušná hra s velmi uspokojivým combat systémem a propracovanou rozdílností postav. Ale nemá to zdravé základy, čehož je ostatně už takovým drobným výstražným ukazatelem úvodní obrazovka, z níž není patrné, kde je hlavní kampaň a proč je tam vlastně několik různých vstupů do hry. V tuhle chvíli už je díky de facto krachu studia jisté, že tady na žádný velký update, který by výsledek spasil, nedojde. Což je škoda. Pokud si na druhou stranu tohle teď fanoušek příběhových her a Avengers koupí se slevou jako já (dvojka za Mighties edici, neberte to), dostane za svoje peníze sakra slušnou porci zábavy. Jen teda chvílemi fakt útrpně repetitivní.

Hra, která by si rozhodně zasloužila více lásky a zájmu, než co se jí (jak je vidno i ze zdejšího nulového komentování a pramalého hodnocení) dostává. Už dlouho se mi nestalo, abych hrál tak dobře odvedenou a technicky poutavou adventuru. Adventuru říkám záměrně, protože navzdory sexy zasazení a opojnému létání napříč vším ve stylu Pátého elementu, je tohle poctivá devadesátková adventura, kde se hlavně hodně chodí a mluví. Jsou tu určité "moderní" záležitosti jako sbírání předmětů pro případné vylepšování bytu, ale jinak si Cloudpunk doslova na nic moc nehraje. Voxelová grafika je opravdu dobrá, logicky horší na detaily, ale celky pochmurného města budoucnosti, v němž by se Rick Deckard ihned cítil jako doma, zvládá skvěle. Hodně tomu pomáhá i fantastická hudba, kde platí jediné mínus a to to, že ji hra pouští dost náhodně a občas se hráč klidně i několik minut potuluje za nepřirozeného ticha. Postavy jsou fajn, hrozně fajn. Není v nich žádná nevídaná velikost, ale i ty malé mají sympaticky lidský rozměr (leč často na jedno potkání a následně už se jejich příběh nerozvíjí). Není to přímo živý svět, ale dostatečné množství létajících automobilů a procházejících vedlejších postaviček tu iluzi zvládá většinu času navodit. A pokud se člověk drží v tempu, hra mu sice vydrží cca 10 hodin, ale během té doby se atmosférické město Nivalis skutečně neokouká. Velmi nečekaná je možnost volby, jak budu za svou postavu hrát - na výběr je 2D verze (respektive takové pseudo 2D, kdy hrdinku kamera sleduje fixně z boku z dálky), 3D z pohledu za zády postavy i z vlastních očí. Něco takového by měla nabízet každá hra! Vyložená negativa? Je to hra na PS4, takže přechody mezi jednotlivými okresy zdržuje načítání. Létání zatím nemá, na rozdíl od PC verze, možnost přepnout kameru do auta. Také konzolová verze nemá DLC, které by řešilo poslední výtku - Cloudpunk není vyloženě krátký, ale protože v něm autoři odvedli TAK dobrou práci, chtěl bych víc. O dost víc. Kdo má každopádně rád žánr cyberpunku, ten by si tenhle kousek určitě neměl nechat ujít. Jen je třeba mít na paměti, že na rozdíl od Cyberpunku 2077 není zdejší těžiště v akci, která až na několik opravdu drobných misí "závod s časem" v Cloudpunku absentuje.

V Supermassive Games mě kdysi nadchli Until Dawn, kde tvůrci nabídli vyjma dostatečného množství možností i žánrově opravdu štědrou výpravu, která toho o moc víc v rámci kulis a obsazení dát nemohla (ve smyslu "jestli jsem někdy snil o interaktivním herním slasheru, pak jsem si rozhodně přál, aby vypadal nějak takhle"). Série The Dark Pictures Anthology vedle toho působí nízkorozpočtově. V obsazení vždy jediné známější jméno (minimálně linky propojující Kurátor mohl mít známější tvář) a prostředí pokaždé mnohem uzavřenější a skromnější. I navzdory výtkám jsem si první epizodu na strašidelné lodi vesměs užil, protože měla to, co bych od hororové antologie očekával - dokonalé žánrové prostředí a jeho využití. Neměl jsem nicméně z Man of Medan, na rozdíl od Until Dawn, pocit velké hry. U Little Hope je to ještě výraznější. Tohle už je vyloženě epizoda Krajních mezí, sympatická v rámci scénáře, ale nedomyšlená, protože docela fikané rozuzlení paradoxně odrazuje od opakového hraní. Ale ne že bych si tuhle jízdu neužil. Jen mám pocit, že se ambice hororových povídek nedaří moc naplnit a House of Ashes mě už dopředu zasazením i herci odrazuje. Škoda. Tahle série měla na víc.

První dobrou zprávou tedy je, že hra je navzdory platformám po zakoupení kompletní. Žádné hloupé pokusy o nabízení vylepšování za peníze, či nějaké čekání, až se dobije energie. Jde o plnohodnotnou hru a nutno dodat, vzhledem k velké technické úrovni, že za rozumnou cenu. Blackout vypadá opravdu parádně. Úrovně Isolation sice nedosahuje, ale protože má omezený výhled (vesměs sledujeme dění na obrazovkách monitorů), vlastně to nevadí. Klíčový je design a atmosféra a obojí jednoznačně dělá vetřelčím hrám čest. To samé platí pro ozvučení a dialogy, kterých je překvapivě hodně a i když se hráč dočká poměrně jednoduchého příběhu, má špičkovou péči. V jádru jde o klasickou mobilní puzzle hru, ale její prezentace je na vysoké úrovni. Čemu jsem ale osobně nepřišel na chuť, to je samotná herní náplň, která svým pojetím vykrádá Five Nights at Freddy's. Hráč je celou dobu v jedné místnosti, přes monitor pozoruje jiné postavy, úkoluje je (omezeně) a do toho různými způsoby komplikuje vetřelci volný pohyb po úrovních (a sem tam je třeba odstoupit od navigačního panelu a zavřít šachtu, kterou se, k hrdince pokouší mrštný Xenomorph dostat). Není to tak, že by byla náplň chudá. Nechybí ji vynalézavost a slušná variabilita, kdy nejde dokola sázet na to samé řešení (podobně jako v Isolation má sice Vetřelec naskriptovaný pohyb, ale naštěstí adaptabilní povahu). Jenže, jakožto hráče odkojeného hlavně AAA hrami, mě zkrátka podobné hříčky moc neberou. A to navzdory nezpochybnitelným produkčním kvalitám, jakými Blackout disponuje, a snaze o důstojné navázání na svého předchůdce.

Je to souboj rozumu a srdce. Na jedné straně obrovská úcta, na té druhé možná až přehnaná opatrnost. A nejistá odpověď na otázku, jak vlastně má nebo nemá vypadat remake. Už u Resident Evilu 2 se vedly diskuze, jestli je v pořádku, že hra přejímá původní, dnes již zastaralé mechanismy (ať už se bavíme o soubojích s bossy nebo hádankách, které svou šroubovitou strukturou musí nováčkům hodně zvedat obočí). U první Mafie se všichni báli, že to kluci z "hangáru" zprasí stejně jako trojku. A oni místo toho udělali důstojnou poctu, kde nevymýšleli, ale jen pilovali. To je samozřejmě meč s dvojím ostřím, protože názor jednoho není názorem druhého, takže někomu se líbí, že se něco v rámci postav přidá (Sam), jinému vadí, že někdo vypadne úplně, protože tvůrci nové verze došli k tomu, že celku nic nedává (magor Joe). Ale upřímně si nemyslím, že to mohlo dopadnout o moc lépe. Minimálně ne ve vytyčených mantinelech. Autoři remaku si dali za cíl přivést originál na nové platformy. Originál. Že příběh zůstal stejný? Že je město pořád hlavně kulisa pro příběh? Že se hratelnost zastavila trochu v minulosti? Nevím, kdo co čekal, ale já si chtěl zkrátka v moderním kabátě jen připomenout onen okamžik, kdy mi kdysi bylo 15 a já poprvé "vstoupil do rodiny". A to jsem dostal v maximální možné míře. První hodinu jsem byl až dojatý, s jakou úctou a respektem k tomu autoři přistoupili. Měli volné ruce a přesto si je nechali svázat originálem. A ještě si dali práci s českým dabingem, který se jim z logiky věci nikdy nemohl zaplatit. Respekt. Jistě, mrzí mě, že jsem v tom světě nemohl strávit více času. Ale přesně to mi dal i originál, takže ta výtka je trochu lichá. Snad jen absence původní hudby v rádiu milovníka klasiky opravdu zamrzí. Ale zbytek? Vesměs ukázkový remake, který mi udělal sakra radost.

To bylo kdysi vzrůšo. První hra s hollywoodským hercem v hlavní roli a rovnou se Neversoftu povedlo urvat Bruce Willise. Jeho zapojení ale nakonec bylo relativně dietní, protože původně měl být Willis jen vedlejší nehratelnou postavou (aby byla Apocalypse herním ekvivalentem buddy movies), ale někomu v určitou chvíli došlo, že mít na vedlejší koleji někoho takového by byla blbost a tak se koncept přepracoval. Jenže dabing byl v tu chvíli hotový, Willise už tvůrci k dispozici neměli a proto jeho Trey Kincaid háže v akci jen one-linery a i ve filmečcích, co vše propojují, toho moc nenamluví. Nemluvě o tom, že modelace hlavní hvězdy nakonec také vyšla trochu naprázdno, když je postava celou dobu ve hře titěrná. Ale samotná hratelnost táhla. Byla jednoduchá (jdi a střílej), ale se zajímavým uchopením (každé tlačítko pro jiný směr střelby) a celé to mělo ohromný spád. Nebyla to avizovaná "další velká věc", ale rozhodně šlo o sakra poctivou střílečku, která i dnes nabízí obstojnou porci zábavy.

Cyberpunk 2077 se stal po vydání otloukánkem mimo jiné pro seznam nedodržených slibů. "Osekaná verze toho, co nám říkali", bylo slyšet napříč internetovém éterem. Každému, kdo má ten pocit, bych doporučil strávit pár hodin ve světě Watch Dogs: Legion, kde jsou charaktery postav tak nevýrazné, že je člověk skoro ani nezaznamená, herní náplň se v celé kráse odhalí v první hodince (protože pak už prostě není co objevovat) a Londýn je Potěmkinova vesnice, hezká, ale absolutně vyprázdněná. Kdyby se ještě hra držela úvodního nastavení s konkrétním hrdinou, možná by fungovala alespoň v obrysech. Ale ten revoluční "buď kýmkoli" přístup veškeré naděje na osobní dotek vymazal a nic dalšího nepřidal. Ubisoft znovu potvrdil, že umí vytvářet dobré koncepty, ale exekuce vázne. A mohli by konečně přestat šetřit na scenáristech, tohle bolí skoro ve všech ubi-hrách. Naleštěné pískoviště pro toho, kdo rád bezmyšlenkovitě vyzobává body na mapě a nic dalšího ke štěstí nepotřebuje. Nejsem ten případ.

Kde začít. Možná menší historií: neskutečně se mi líbil první díl. Dvojku jsem si i přes akčnější pojetí užil. Bavily mě i odbočky na Wii a Androidu. Ale u trojky jsem chvílemi skoro trpěl. Ne snad proto, že by mi vadila očividná inspirace Lost Planet (protože v rámci atmosféry mi ledové pláně v dobrém připomněly kultovní Věc Johna Carpentera). Hádanek ubylo, akce je znovu o něco víc tlačena do popředí, ale minimálně první třetina je hodně blízko první herní štaci Isaaca Clarkea. Vyloženě na hubu spadne Dead Space 3 v poslední třetině, kdy se tvůrci hry z nějakého absurdního důvodu rozhodli natahovat (aniž by to bylo třeba). A tak se hráč pořád někam vrací a když už neprochází stejné lokace, tak prochází lokace téměř identické, za každými druhými dveřmi je loading a hra nahání čas vlnami nepřátel (když projdete 6 malých místností a z toho ve 2 vás čeká loading a ve 3 potvory a zas jen potvory, je to vyloženě frustrující). Byla by to skvělá hra, kdyby ji autoři uměle nenatahovali. Bez toho by měla sice nějakých 10 hodin a já bych jí s klidem nalepil 80%. Takhle za 60% pro díl, který bohužel právem pohřbil celou sérii.

Málokdy si tak okatě podá ruku dobré se špatným. Mafii III nelze upřít snahu o napravení hříchů předchozích dílů, kde se nadávalo na to, že absentují vedlejší mise a hra postrádá více konců. Vlastně by stačilo vzít to, co se kritizovalo hlavně v recenzích na dvojku (myšleno do míry herního obsahu) a trojka se, zcela upřímně, snaží mezery vyplnit. K tomu si udržela vysoké produkční kvality, takže má opravdu fantastický storytelling (celé to doku-rámování je hrozně sexy a má šmrnc), našlapaný soundtrack i velmi pěkný vizuál (po opravách). Hrdina je meh, ale to platilo víceméně zpočátku i pro Vita a jak jsme si k němu s odstupem našli cestičku. Lincoln má nicméně tu nevýhodu, že mu příběh nenabízí vykoupení. Vstoupí do něj jako tupé maso na zabíjení a navzdory budování zločinecké sítě z něj stejně i vyjde. A tady trojka citelně naráží. V prvé řadě nenechá postavu růst v rámci zločineckého impéria. Že to není o klasickém postupu skrz mafiánský potravní řetězec bych osobně ještě přežil (přeci jen nemusí každý díl být o tom samém). Ale Lincoln si mohl budovat reputaci ve městě a tím i vliv. Namísto toho je jakýmsi anonymním agentem v pozadí, což je možná odvážný, ale pro sérii nešťastný tah. Ale pořád jde podle mě o něco, s čím se hráč nakonec může smířit. Ale ta hratelnost... Tam, kde předchozí díly sypaly nápady, tam se Mafia III zmůže jen na "jdi a zabij" a málokterá mise z rutiny vybočí. Hodně tomu pomáhají DLCčka, která - jakmile si jimi člověk prokládá hlavní děj - dodají potřebné koření. Ale to základ neomlouvá. A jakoby té repetitivnosti nebylo málo, nějakého pablba napadlo, že se bossové objeví v místě, které už hráč vyčistil, takže se pocit toho samého pravidelně umocňuje. Uf. Navzdory veškeré kritice jsem si ale Mafii III dokázal nakonec užit. V prvé řadě pomohla zmíněná DLCčka, která hře zvedají body o nějakých 10%. A baví mě různé vedlejší postavy, otcem Jamesem počínaje a Donovanem konče (to je dle mého skutečná hvězda celé hry). Práce se společníky, kdy člověk získává nejrůznější výhody, má také své kouzlo a umí okořenit jednotlivé mise. Nemluvě o tom, že hraním člověk rozhodne o jejich osudu. Kdyby se nenatahovala herní doba opakováním téhož a vyhodilo se nějakých 10 hodin balastu, byla by to skvělá hra. Takhle je "jen" hodně slušná a v rámci série podobně nešťastně vybočující, jako třeba Doom 3. Pokus o něco jiného ale nutně z Mafia III nedělá špatnou hru. Jen nevděčného bratříčka, dvakrát tolik v případě natolik milovaného fenoménu, kde se nic neodpouští. Jak ostatně ukázaly některé reakce na DE jedničky, ono se fanouškům zavděčuje všeobecně blbě.

Co uděláte, když dáváte dohromady hru podle filmového hitu s Brucem Willisem v hlavní roli? Korbena Dallase dáte jako hratelnou postavu, ale jeho představitele neukážete ani jednou ve filmečcích. WTF? Už to byl zcizovák jak hovado a zbytek hry to nevylepšil. Přestože předloha nabízela dostatek podhoubí pro videohru, její tvůrci šli z nějakého důvodu vlastní cestou, lokacemi málokdy připomněli slavný originál a i když se to takzvaně "dalo hrát", velká radost se nedostavovala. Přitom zrovna svět Pátého elementu je pro hru jako dělaný. Velká spálená šance, která měla jediné - velmi slušný soundtrack, který si šlo (jak to občas u PS1 titulů bývalo) samostatně poslechnout po vložení disku do CD přehrávače.

Po celou dobu jsem se nedokázal zbavit pocitu, že původní ambice byly mnohem větší (a tím myslím, že někdo chtěl vytvořit opravdu dobrou hru), ale v půlce vývoje buď došly finance nebo zájem. A nemluvím jen o zapojení herců nebo vděčných bonusových položkách odhalující vývoj, které hráč získává během hraní. Jsou tu problesky toho, že si autoři mysleli na vytvoření Burnout Paradise pod slavnou značkou (ostatně nejedna lokace je poměrně rozsáhlá a vybízí k prozkoumání, i když k tomu hráč nedostane příležitost), ale nikdy se jim nepovede potenciál plně využít. A je to škoda. Jako fanoušek Rychle a zběsile jsem si ve hře něco málo najít dokázal (pár pasáží připomene velikost filmové série, známé tváře potěší, nováčci ujdou), neumím si ale představit, že bych komukoli doporučil, aby dal za podobný titul 1699 korun. I tisícovka by byla moc. Až se jednou bude Fast & Furious Crossroads prodávat za pár stovek, pak možná (pro ty největší fanoušky, kteří ocení další epizodu ze svého oblíbeného universa). Pokud někdo touží po rychlé jízdě se šílenou akcí, ať raději volí zmíněný Burnout Paradise, nebo nedoceněný klenot Split/Second. Herní Rychle a zběsile mu radost určitě neudělá.

Strašná ostuda, o to víc nepochopitelná, že s Terminátorem si Studio Teyon o pár let později poradilo relativně slušně. Zato Rambo, ten to chudák schytal skoro všude. Grafika mizerná. Hlavní hrdina připomínající svůj filmový předobraz leda po požití alkoholu. Jednoduchá herní náplň by nutně nevadila, ale na PS3 s ovladačem to bylo ryzí utrpení. A ta směšně krátká délka, to byl poslední hřebíček do rakve (i když vzhledem ke kvalitám hry to vlastně bylo vysvobození). Dostat se k tomu dnes, zadarmo, asi bych byl smířlivější. Ale v době vydání, za plnou cenu, to byl v podstatě vtip. Fast & Furious Crossroads je taky výsměch fanouškům originálu, ale tam jsem měl pocit, že měl někdo zpočátku alespoň ambice a pak postupem času buď došly peníze, nebo se na to zkrátka autoři vykašlali. Zato Rambo působí dojmem, že od začátku měl být jen dojnou krávou, kde se nesnažil vůbec nikdo. Fuj.

Z logiky věci tomu chybělo měřítko velkých bratříčků, ale v rámci možností bylo Golden Abbys výborné doplnění, jemuž se povedlo to nejdůležitější - hra zachytila ducha série. Navíc dokázala zužitkovat možnosti Vity, včetně několika jinde neviděných fíčur (například nutnost dát konzoli ke světlu, aby se ukázal skrytý vzkaz na papíru). Hra ukázala potenciál Vity a bohužel to nikam nevedlo. Všechny nastavené možnosti hratelnosti i grafiky nakonec zůstaly ojedinělým konceptem, jemuž se nikdo další v exkluzivitě nepřiblížil a protože Sony nad Vitou brzy zlomila hůl, šlo vlastně i o neplánovanou labutí píseň "velké kapesní konzole, která nebyla". Mohla z toho být fantastická série na cesty a nakonec zůstalo u vzpomínky hardcore fanoušků, kterou si v budoucnu užijí už jen ti, jimž se doma na Vitu ještě práší. Tohle u skvělých odboček vždycky zamrzí (viz nečekaně povedený Dead Space pro mobily).

Zapomenutý klenot, který měl všechno, proč dnes milujeme příběhové hry, ale buď přišel ve špatnou dobu nebo se zkrátka nedokázal tehdy v silné konkurenci jako nová značka prosadit. Skoro se zdá, že Enslaved nepřímo vyšlapalo cestičku jiným titulům, ať už se bavíme o herních mechanismech (série Uncharted, nový Tomb Raider), nebo pojetí prostředí (The Last of Us, Horizon Zero Dawn). Kdo neměl to štěstí a hra ho minula, přičemž ho baví zmíněné kousky, ten by si měl určitě doplnit vzdělání. Jistě, hra už trošičku zestárla (přeci jen vyšla před dekádou), ale když to porovnám například s Alan Wake, je tu mnohem nadčasovější design i interakce postav. Pecka, která je mimochodem dobrým argumentem pro existenci letité zpětné kompatibility Xboxu, protože jinak už si ji dnes na nové konzoli člověk nezahraje.

Budu tu těžce lovit v paměti, ale Astérix and Obélix Take on Caesar byla jedna z nejhorších her, kterou jsem na PS1 hrál. Grafika vypadala otřesně (snaha o fotorealističnost z toho dělala vizuálně až odstrašující příspěvek do žánru filmových her), v rámci obsahu to bylo samé "chyť a dones", na Římany člověk skoro nenarazil a celkově to byla hrozná marnost bez náznaku zábavy. A to říkají vzpomínky patnáctiletého kluka, který byl ochotný podobným hrám (coby extrémní milovník filmů) odpustit ledacos. Vedle tohohle byly i mizerné adaptace Blade a The Fifth Element zlaté tituly...

Open world hry mají dle mého zpravidla problém s expozicí, kdy se snaží spíše ukazovat svět a jeho okolí než aby nám chtěly přiblížit hlavní postavu. Tomuhle syndromu se myslím dobře vyhnula jen Mafia (ano, i trojka) a Sleeping Dogs (i mnou adorovaný "nejlepší open world vůbec" Zaklínač 3 to úplně hladce nezvládl a chvíli trvá, než hráče zaháčkuje). Ghost of Tsushima začíná také příliš rozmáchle, chce ohromit měřítkem, zahltí nás postavami a hrdina je zpočátku jaksi vedlejší. Ale jakmile si všechno sedne, začne z toho být nádherná jízda. V prvé řadě je třeba vychválit level design. Není originální nebo něčím výjimečný, ale je čistý a dá se na něj spolehnout. Což vlastně platí pro celou hru. Prakticky všechny prvky už jsme někde viděli, někdy možná i lépe, ale borci ze Sucker Punch to celé sešili moc pěkně dohromady. Herně se to přirozeně začne opakovat, ale výborně napsané příběhy vedlejších questů motivují a je radost vyzobávat všechny body na mapě. Proč tedy "jen" 85? Vyjma zmíněného úvodu a občasné "rutiny" (liška je poprvé extrémně cute, po dvacáté už ta samá animace spíš prudí) je tu sporné využití japonského dabingu. Je dobře, že tam je, protože bez něj by byl zážitek poloviční. Ale nechápu, proč - i vzhledem k naturelu hry - je mimika postav šitá podle angličtiny. To vážně v Sucker Punch vnímali anglicky mluvící země jako ty klíčové pro úspěch? Během hraní mě nesynchron jazyka (japonštiny) a tváří postav (angličtiny) nejednou nepříjemně vytrhl ze hry. A to je prostě ohromná škoda. P.S. Za ty "neexistující" nahrávací časy i na stařičkém "štíhlém" péesku by měli vývojáři dostat metál.

Svého času geniálně jednoduchý koncept, který dokázal poměrně nápaditě využít "charakter" jednotlivých Smrtonosných pastí. Jasně, žádná hra nebyla extra nápaditá nebo výjimečná. Ale situace "3v1", kdy se navíc každý kousek těší vlastní hratelnosti, to by i dnes byla sakra výhodná koupě. Dvakrát tolik, když byly jednotlivé hry i ve své jednoduchosti velmi zábavné. Pokud tedy člověk zrovna nemrsknul ve vzteku ovladačem na zem, protože i v době "tuhých devadesátek" platila Die Hard Trilogy za výzvu. To jediné, co fanouška předlohy mrzelo, bylo nevyužití scén z filmu (místo toho jsme dostali trapně krátké animované sekvence) a hlasů hlavních hrdinů. Jinak jasná arkádová radost, která by se zasloužila oprášit jako hra pro mobilní telefony. Její pojetí i ovládání k tomu paradoxně přímo vybízí.

Hra, ke které se čas od času vrátím s nadějí, že to třeba nebude zas tak hrozné, jak si pamatuji a užiji si, coby fanoušek série, alespoň vložené licenční kvality (využití herců, přímé odkazy na filmy, epizodu v LV-426). A vždycky stejně narazím. Po relativně nadějném úvodu, kdy se ještě jakžtakž daří autorům maskovat hloupost xenomorphů slušnými naskriptovanými situacemi, následuje ubíjející nuda bez atmosféry s plejádou nezajímavých misí, otravných lidských protivníků a minimem fanouškovské radosti. Není to tak, že by v Aliens: Colonial Marines nebyly fajn momenty. Cokoli, co dýchá potenciálem, je ale vždy sraženo nějakým mizerným vývojářským rozhodnutím. Velká škoda, protože tohle mohla být TA hra pro milovníky Vetřelce. Místo toho zůstalo nedotažené demo, které je přesnou ukázkou toho, když si někdo ukousne velké sousto. Ještě že jsme po letech dostali alespoň to Isolation...

Naprosto nedoceněná žánrová pecka z produkční stáje Disney Interactive Studios (WTF), která možná nemá úplně nejhladší vizuál, nejrychlejší menu nebo nejférovější soupeře, ale to koření v podobě absurdně velkolepých destrukcí stojí za každou jízdu. Málokde jsem pocítil takové uspokojení, jako když ve Split/Second hajzlíkovi, co mi ujíždí, hodím na hlavu celou přehradu. Nápad zlatý, hratelnost arkádová, ale jak si člověk zvykne na to, že skluz je plus a cokoli dalšího jen zdržuje, bude se skvěle bavit. Jen ty mezihry nejsou vždycky úplně top a ostré úhly v ulicích víc štvou než motivují. Ale zbytek hotová radost pro partičku kamarádů, kteří si chtějí na kolech dělat naschvály. Škoda, že hra nevyvolala větší odezvu, takže je definitivní počet tratí i aut. Tady bych si nějaké rozšíření dal sakra líbit.

The Order: 1886 měla být bombastickou ukázkou možností nové konzole a nevyšlo to. Je příliš krátká, obsahově toho moc nenabízí, půlku herní doby tvoří filmečky a hratelnost také mohla být nápaditější (na QTE lepší rovnou zapomenout). Ale ta prezentace! Přestože jde o jednu z prvních velkých vlašťovek pro PlayStation 4, dodnes jde o jednu z nejnádhernějších her konzole (a celé téhle generace konzolí vůbec). Jistě, herně člověka The Order: 1886 neodpálí. Ale z formy alternativní historie z viktoriánského Londýna, kde hráče na boj s Vlkodlaky vyzbrojuje Nikola Tesla, stále padá brada na zem.

Léta jsem neměl úplně důvod vlastnit Xbox (jsem spíše na příběhové hry než týmové rubačky), nicméně Game Pass mě přesvědčil k nákupu (čehož nelituji) a díky tomu jsem si konečně mohl "zdarma" vyzkoušet všechny exkluzivity "ze zeleného údolí", které mě do té doby minuly. Inu, trefil jsem správně odhad, že většina z toho nebude pro mě. Crackdown 3 se ale jevila jako něco, co by mi mohlo padnout do noty (minimálně v rámci prapůvodních slibů). Výsledkem je téměř až fascinující selhání. Svět prázdný, že to na body prohrává i s Watch Dogs: Legion (a to už je co říct), příběh skoro neexistující a herní náplň zoufale bez jiskry a nápadu. Nevadila by mi arkádovost, ani ty zjednodušené mechaniky, které připomínají hry nikoli z minulé, ale předminulé generace konzolí. Ale není tu tah. Jakmile se okouká Terry Crews (což je tak na 15 minut), hra už nemá vůbec co nabídnout. Jó, být tam ona slíbená destrukce, to by asi bylo jiné kafe. Jenže tenhle high-koncept byl evidentně nad možnosti tvůrců i konzole a současně šlo podle všeho o jedinou kartu, na kterou vsadili. Upřímně doufám, že Microsoft v případně Xbox Series X poskytne větší péči svým exkluzivním titulům. V případě generace Xbox ONE mi přijde, že rezignovali na logiku "stejně to jde první den do Game Passu a nikdo za to platit nebude, tak proč se snažit". Jasně, vždycky se říkalo, že na exkluzivity je tu Sony. Ale zdravá konkurence je třeba.

Dokonalá hra? Ano i ne. Jsou problémy, které jsem ochoten přejít z logiky věci (horší grafika, propady FPS), když hraji na sedm let starém železe (ostatně, na "slabém" PC bych taky zbytečně nedržkoval). Obecně bych hře vytkl jen zbytečně krátkou expozici s Jackiem, jehož ani ta vychytralá vsuvka alá Mafia II (tedy sestřih společných dobrodružství) dostatečně s hráčem nepropojí. A pak policie. Málokdy mám potřebu někomu kecat do mechanik, ale když už je jednou z vedlejších linií pomoc NCPD, mohlo by se to nějak zohledňovat v rámci jejich "podrážděnosti" vzhledem k V. Ale jinak? 100 hodin uteklo jak nic a pořád mám potřebu se do Night City vracet. Příběhy (včetně sidequestů) přesně tak dobré, jak jsem od CD Project očekával, řada postav památných, interakce s Johnnym výborně vymyšlená (příjemně mě překvapilo, že tu má Reeves plnohodnotnou roli a nejde jen o cameo) a samotné město, i když možná přímo netepe životem (snad na PS5 budou ulice plnější), je i v téhle podobě splněným snem o životě ve světě Blade Runnera (pravda, mohlo by víc pršet :). Cyberpunk 2077 určitě není bez chyb, ale má v sobě tolik dobrého, že upřímně zvysoka kašlu i na to, že mi staré péesko nekompromisně každých pár hodin hru shodí. Jistě, když člověk sedí v kině na sedačce, co vrže a je tvrdá, trochu to během sledování filmu otravuje. Ale pokud je na plátně mistrovský kus, je to ve výsledku víceméně jedno. Cyberpunk 2077 přesně do téhle škatulky patří. Sem tam se člověk nespokojeně zavrtí na židli, ale zážitek je zážitek.

Ve své době jedna z nejlépe využitých filmových licencí. Grafika byla sice už tehdy na hraně toho, co se považovalo jen za "lepší průměr", atmosféra ale pracovala na plné obrátky a hráčům se tak konečně dostala možnost prožít jeden z dílů slavné série na vlastní kůži. Pořád s jistým optimismem doufám, že to jednou vydají na PSN, abych si po letech ověřil, jak to byla/nebyla dobrá hra.

Překvapivě funkční mix žánrů, který je ovšem (dějově i stylem) šit na míru výhradně fanouškům předlohy, kteří ocení veškeré ty kamerové nájezdy a úhly pohledu známé ze seriálu. Možná nejlepší je ono přepínání mezi stylem hraní, které samozřejmě nemusí sednout každému, já ho ale považoval za velmi osvěžující a díky tomu jsem byl po celou dobu zvědavý, co na mě hra vytasí v dalším kole. Společně s Riddickem svého času nejlépe využitá filmová/televizní licence...