Tohle je těžký... Tady se nám šahá na klenot a mnohým (včetně mě) i na dětství. No jednoduše videoherní Nagano. Každej ví KDE Mafii poprvé hrál, každej ví KDY ji hrál a každej ví který mise mu dělali největší peklo. Všichni maj svoje způsoby a taktiky jak projít jednotlivé mise. Moderská komunita snad 100x přečetla každý řádek kódu. Kdo má doma manuál k originálu má v podstatě ve vlastnictví písmo svaté. Prostě šílená banda okultistů co nechceš naštvat. (Tak mě prosím neserte, patřím k nim)

No a do tohoto prostředí přijde studio Hangar 13, které nám před 4 lety nadělilo otevřené rány se svým přírůstkem do Čechy obdivované série a najednou řekne že sáhne na samotnou svátost a jeho veličenstvo. To udělá buďto blázen, šílenec a nebo odvážný blázen s pořádnýma...ehm...ehm. Což znamená že je nehorázně složité nebýt přehnaně kritický a jako O.G. veterán mafie nebýt hnidopich při každé změněné hlášce či misi. Upřímně to vlastně ani nejde, přece se jen jedná o Remake. To co lidi přitahovalo na originálu musí do určité míry zůstat zachováno.

Z první mise to moc vidět nejde, ale v průběhu hry jde poznat že si toho autoři byli vědomi. To dokazuje i český dabing, který pokud může, zachovává originální hlasy našich dabéru. Musím uznat že většina misí drží původní strukturu a ty v první polovině hry ji téměř bezvýhradně rozvíjí dobře a dodávají originálu větší hloubku. Některé postavy jsou vlivem rozšíření příběhu jiné a jejich charakter je značně pozměněn. U mě většina těchto charakterových změn nepadla na úrodnou půdu ale nejsou nesmyslné a z původních postav rozhodně vycházejí.

V druhé půlce už dle mě hra moc často odbíhá od původní myšlenky a mise se z mě nepochopitelných důvodů dost mění. Což ale stále dokážu přijmout. Pravý problém je rychlost. Téměř každý úkol v druhé půlce je uspěchaný, snaží se sám sebe přeskočit a co nejdříve načíst nový. To ale ubírá příběhu na váze. Nestíháte vnímat postup. V každém novém roce originální hry, šla cítit váha času. Teď to připadá jen jako čísla co sprintují před obrazovkou. Přitom by stačilo nechat na konci mise Tomáše zase zajet domů, či je s Paulem a Samem nechat zajít na jedno. Prostě je nehnat instantně z akce do akce.

Jedno z toho co se opravdu povedlo zachovat dobře je Lost Heaven. Je trochu jiné ale osvěžující a stále krásné. Jakožto správní taxikáři poznáte všechna známá místa předlohy a zároveň si budete moct projít úplně nový venkov. Ten funguje a rozšiřuje mapu tak, že to nejspíš nebude vadit nikomu. Je bohužel sprostě nevyužitý a pořádně si ho projdete až ve volné jízdě. Ta toho sama osobě nenabízí moc. Jen několik mísí co mají nahrazovat extrémní jízdu. Zato v ní nejlépe funguje efekt nostalgie. Bavilo mě pojíždět po městě, objevovat ho a hledat spešl auta. Bylo to skoro jako kdysi, když jsem volnou jízdu zapnul poprvé.

Mnozí nebudou souhlasit. Z dostupných záběrů z preview bych nesouhlasil taky, ale jízdní model se povedl zpracovat věrně. Je to kostra z třetí Mafie a jde to na ní znát. Není to nýbrž pouhá kopírka. Nejspíš to dělají pomalejší auta, možná taky lehké přepracování jízdy, ale jde cítit že najednou auta mají váhu a trakci oproti trojce. Jízda je rázem krásná a jediné co mi výrazně připomíná trojku jsou kolize, i ty už jsou nyní uvěřitelnější. Bohužel je znatelně znát Lincoln v kostře Tomáše. Kdykoliv kdy se pohnete, máte pocit že se hýbá hora svalů. No ale vidíte jen běžně stavěného Itala. Střelba působí jako kopírka, což by mi nevadilo, protože to byla jedna z mála věcí co mi na trojce sedla. Bohužel jsem se rozhodl hrát remake na Klasickou obtížnost a na té jde vidět jak to nefunguje. Máte hodně omezené zdraví a u toho poznáte že střelba není responzivní. NPC je terminátor kterej neregistruje že do jeho těla vběhlo pět kusu olova. Občas ani neudělá žádnou animaci a zareaguje, až když mu HP dojdou na nulu. Dá se s tím pracovat ale je to nesmírně frustrující s minimem zdravý.

Poslední výtkou...Ta mi přijde jako největší výsměch. JSOU TY GIGANTICKÝ MARKERY! Prosím Hangáre, nechte nás to vypnout komplet. Kdykoliv kdy hrajete jinou než klasickou obtížnost, tak se vám jak při jízdě zobrazují směrový cedule. To prosím ještě vedle máte běžnou minimapu na který je TUČNE vyznačený kam máte jet. Na klasický jsou i obří žlutý kosočtverce. Jo a když pronásledujete auto, tak marker je vetší něž to samotný auto. Prosím, nedělejte z nás takový degeneráty. Pokud to někomu takhle vyhovuje tak dobrá. Nás ostatní to nechte vypnout.

Když to vezmu kolem a kolem, až na poslední bod mi tu nic vyloženě netrhá žíly. Příběh se drží, auta jezdí, zbraně střílí. Není to masterpiece, ale ani odpad. Když se podívám na originál, jsem vlastně rád že to vzniklo. Koukám se dnes na sebe a přemýšlím, zda bych Mafii byl v dnešní době a věku schopný zahrát bez předchozích znalostí. Odpověď je jednoznačné ne. Mafii jsem poprvé hrál v 8 letech a tehdy jsem měl úplně jinou trpělivost a zkušenost s videohrami. Pro mě už to není, ale je to důstojný nástupce a noví hráči si ho mohou naplno užít.

No...s prominutím... KURVA! To byl ale jízda!

Jak už jsem kdysi psal, sám sebe považuji za celkem Casual hráče, takže ve chvíli jsem si kupoval Bloodborne, jsem tak nějak cítil že dělám chybu. "Chlapče! Vážně se chceš pouštět do Souls hry, když tvůj největší úspěch bylo dopracovat to do půlky druhýho Falloutu a asi 10 minut umírání v prvním Dark Souls?" Odpověď zněla "Ehmm...Jo...asi?"

No a teď trochu vážně. Jsem člověk co ve hrách nehledá výzvu. Většinu her hraju buďto na Easy nebo Normal, sakra chvíli jsem i přemýšlel o výběru Baby obtížnosti ve Wolfu... Až tak zle na tom jsem.

No ale když jsem poprvé spustil Bloodborne, tak se něco zlomilo. Byl jsem vhozen do temného světa s holýma rukama a hra prostě řekla " Jdi ", no a tak jsem šel. Hned v druhé místnosti na mě v tmavém rohu čekal Vlkodlak co zrovna dojídal zbytky z podlahy. Hra na mě opět " No...zabij to...dělej ". " Co? Ty si to nezvládl? Tady máš zbraň, zkus to znovu " . No a to je nádhera, hra vám hned na začátku ukáže, jak to bude, jak to tu chodí, ty se buď se adaptuj a nebo to ukonči rovnou tady. Pokud máte hry opravdu rádi a není to pro vás jen záležitost na dlouhé zimní večery, tak do hodinky víte jestli to dohrajete, či nikoliv. To jen díky naprosto skvělému designu.

Ten tu září jak to nejostřejší světlo a není jednoduše možné tu krásu přehlídnout. Ať se tu bavíme o ponurém městě a jeho skvostné architektuře (To sakra není Londýn, to je Praha v "nejlepších" letech) , nebo neskutečně dobře odvedeném horroru a to prosím pěkně v bojovce která se o to ani sama zvláště nesnaží, či faktu že celá mapa je propojená s naprosto přirozenou nuancí. Atmosféře pomáhá i minimální HUD a absence mini mapy, kterou si tahle hra může s přehledem dovolit. Jdete a hned víte kam máte jít, už na rozcestí hned tušíte která cesta vede kupředu, no nakonec stejně prolezete všechny vedlejší, protože tady nechcete o nic přijít.

Pokaždé co jsem vstoupil do nové lokace mi přeběhl mráz po zádech. Nikdy nevíte co čekat, ale vždycky víte že tam čeká něco na vás. Každý růžek, každá temná ulička, každá vetší prázdná místnost a každý krůček hezky s rozvahou a respektem. Strach z neznáma tu boduje na plné čáře a nemohl jsem si ho užít víc. To samé platí pro pocit druhého průchodu lokací a ještě líp pro starší lokace. Už vás nic nepřekvapí a vy si můžete vychutnat ty hloupé chudáky, co se rozhodli zkřížit vám cestu. Nádhera.

Teď trochu kontroverze. Nevím jak ostatní Souls hry , ale Bloodborne NENÍ těžká hra. Je náročná ale není těžká. Každý typ nepřítele je jen oříšek co čeká na rozlousknutí, jakmile se to podaří je vyhráno a move-set zapadne do hlavy sám. To platí i pro bosse. Můj první probíhal stylem "Sakra, sakra, pusťte mě ven, co tu dělám! NE, jdi pryč! Nech mě! ", no a umřel jsem... Říkal jsem si, sakra tu bestii nedám. Jednoduše jsem pokračoval dál po mapě s vidinou že se trochu nafarmím a podívám se co mi lokace může ještě nabídnout. BOOM, další boss, nějaký fellow hunter. Zase se opakoval podobný vnitřní monolog jako před chvíli. No a zase jsem skapal, jak pár milenců v Béčkovým horroru. Pak jsem udělal něco neuvěřitelného, začal jsem hrát.

Sakra dobře jsem udělal. Sice jsem stále umíral, ale úplně jinak. S každým dalším kolem jsem se něco nového přiučil a nakonec na sedmý pokus pan Gascoigne fooking fellow hunter konečně padl. Pak mi došlo, že to vlastně nebylo tak složitý, stačilo dávat pozor a reagovat. To je recept na každýho bosse, prokouknout taktiku a hlavně se nebát. Za ty roky se Souls hry díky stupidním recenzentům stali jakousi novou jednotkou k měření obtížnosti a díky tomu jsou tak trochu považovaný za zábavu pro masochisty se sklony k sebepoškozování.

Prozřít v tomhle bludu mi nejvíc pomohl přepracovaný soubojový systém. Souboj je na rozdíl od Souls mnohem rychlejší, zábavnější a chybí mu štít. Hra vás přímo vybízí k riskantnímu hraní pomocí možnosti získat své zdraví sekáním do protivníka zpět. Díky absenci štítu už vás nenechá Turtlit a přinutí vás hrát jak se sluší a patří, a že to je pak pořádná zábava. Bavilo mě i to umírání. Ne vážně, asi jen jednou jsem se za celej průchod naštval, a i tak jsem se naštval spíš sám na sebe, za to že JÁ si tu házím klacky pod nohy. Párkrát mě zabil bug, ale až na to jsem nikdy neměl pocit že by ke mně hra byla nespravedlivá.

Teď pár záporů. Příběh je skvělí, méně skvělá je skutečnost že většina příběhu je vrytá do popisků předmětů. Ještě méně skvělá je skutečnost, že jsem to zjistil až v půlce hry. S tím se pojí absence české lokalizace. Troufnu si říct že anglicky umím v celku obstojně a běžné RPG už mi moc vrásky nedělá, ale angličtinu v Bloodborne jsem louskal dost dlouho a občas jsem ani nedolouskal. Hra v sobě stále schovává několik bugů. To by nebyl až takový problém, bohužel filosofie hry je vás vždycky potrestat smrtí když se do těchto neviditelných pastiček chytnete. Dále mě mrzí jak snadno se tu dá vyhnout vedlejším úkolům. Neříkám že bych chtěl přímo nějakej velkej neonovej nápis "TADY JE VEDLEJŠÁK", ale přece jen by někdo mohl třeba zavolat "Psst...over here", nebo tak něco. To je ale jen pár neduhů na kráse.

Na závěr bych rád zmínil, že jsem se díky tomuto neuvěřitelnému hernímu zážitku zase po letech vrátil k tomu kde jsem končil, a tentokrát jsem svůj 10-ti minutový rekord překonal bravurně.

Říkejte si co chcete, Minecraft je suprové a dost kreativní lego. Tolik kostiček, tolik barev, tolik kombinací, hra si svojí pověst dětské hry až tak nezaslouží (i když trochu jo). Jak řekl youtuber NakeyJakey. "Minecraft je hra pro děti, která se k vám chová jako k dospělím" . Jednoduše vám neřekne kam jít, co dělat, či jak to dělat, prostě něco děláté a něco z toho vznikne.

Sandbox jak má být. V kreativitě se zde kladou pouze minimální meze a vy si tu svojí můžete užít v jakémkoliv herním modu. Hra mě při každém rozehrání bavila nejvíc v survivalu. Omezené množství surovin mě vždy nutilo přemýšlet a prozkoumávat. Tato kombinace mě dokázal udržet po několik hodin dobře stráveného času.

Samotné tvoření blok po bloku může začít rychle nutit, ale když se musíte krotit ve svých plánech, tak se vám teprve ukáže zábava. Vymýšlení různých ekonomických řešení staveb vašeho světa je ve skutečnosti mnohem víc kreativní než "Creative mod"

Stylizace všeho do kostiček k tomu jde. Realistická grafika by se v tomhle světě dost špatně odrazila na atmosféře. Krásně tu sedí "Méně je někdy více". Minecraft je učebnicový příklad. Podle mě tady jednoduchost podněcuje kreativitu. No a o tom Minecraft je, objevovat a tvořit. Čekali jste víc? Za mě je tohle dost.

Znám lidi co na walking simulátory dost peskují. Jestli hráli něco jako tohle tak celkem dost rozumím proč. Extrémní minimum interakce. Styl sice zajímavý ale po chvilce se okouká, a chození stejně zbarvenými místnosti extra pomalou chůzí taky nepomáhá. Nevím jestli autoři dabing vysadili kvůli atmosféře či kvůli financím, tak či tak neměli to dělat. Spoustu scének si člověk musí domýšlet a to se mi po druhý ráno dělá dost těžce.

Příběh za mě těžce snažil se vyloudit nějaký emoce. Nepodařilo se protože to dělal tak okatě a prvoplánově a dost lacině. Na to že je protagonistka agentkou FBI taky není zrovna moc opatrná. Kolikrát ti z té tašky musí vypadnout tajný dokument o osobě hned vedle, než si na to začneš dávat pozor? Odpověď: Dokud si toho ta osoba nevšimne...

Trochu tomu pomáhá Český symfonický orchestr, ale né zas tak moc aby dokázal něco zachraňovat. Celkově nemastná neslaná. Hra je v rámci zimních slev za euro. Radši za to kupte jednoho číze z Mcdonalda, ten je slanej i mastnej.

Zajímavý kousek. Začal bych tím nejlepším, atmosféra osmdesátkového polského cyberpunku je tak dobrá, že jsem se začal těšit i na Cyberpunk 2077. Prostorám Polských končin nepomůže ani technologie a už vůbec nepomůže polským činžákům. Temno, špína, pár augmentací a máme solidní prostředí pro hru.

V roli Daniela Lazarskiho se vydáte hledat svého syna. Observer je policista který se pomocí implantátu dokáže dostat do vaší mysli a v ní najít důkazy k případu. Budete vyslýchat obyvatele bytů. Tyhle rozhovory pomáhají atmosféře nesmírně moc. Nedůvěřivý lidé s vámi vždy budou mluvit pouze přes interkom a vy si můžete jen domýšlet jak vypadají a co se u nich doma odehrává.

Prozkoumávání míst, hledání stop je další důležitý faktor hry. To mě osobně nebavilo až tak moc, ale se spojením míst na kterých tyto pasáže byly mě to celkem uteklo. Po většinu času se totiž odehrávali v bytech místních nájemníku a já rád jsem se podíval jak a za jakých podmínek žily. Několikrát se podíváte do myslí nájemníků. Abyste našli to co hledáte musíte projít labyrintem jejich mysli a vyhnout se jejich nočním můrám, častokrát i vlastním. To provází nějáká hádanka nebo naháněčka. Hru jsem hrál někdy v létě a žádná mi neutkvěla v hlavě. Což malinko vypovídá jak moc se jim podařilo mě zaujmout.

Tajemno příběhu mě táhlo až do konce. Bohužel když se tohle hře daří, tak mě nakonec závěr často tolik nezaujme, což bylo i v tomhle případu. Atmosféra to ale zachránila vše. Pokud chcete vidět dobře zvládnutý cyberpunk, tak observer je dobrou volbou.

Je až k neuvěření jak tahle hra odlišná v singlu a v coopu. Když ji hrajete sami, je pocitově nárocnější, temnější, děsivější a taková... opuštěnější, a když o hře nevíte vůbec nic tak i o poznání nudnější. Hra vás prostě vrhne do světa bez přípravy a už si prý máte hrát. No to je pěkný ale já vůbec nevím jak..

V coopu je to úplně jinej a řekl bych lepší zážitek. Všechno je růžovější, stackování materiálu už není taková otrava a když to s vámi hraje zkušenější hráč tak dostanete alespoň tutoriál. V takovém případě už je člověk ochoten dát hře víc času. Každý sedmí den je Blood Moon, což vlastně znamená že sedmou noc v týdnu jsou zombíci rychlejší a agresivnější. V singlu si takovej den čekáte na vysoký budově několik minut než se zas rozední. V coopu děláte to samí, ale můžete si alespoň povídat. A to je celkově pro mě problém. Přes noc tu prostě nejde spát (nebo minimálně nevím jak). Vyjít v takovou chvíli ven je šílenost. Tak prostě každou noc chodíte jen tak po základně, protože prostě nic jiného dělat nejde.

Celkově v zato má hra co nabídnout, ale je toho celkem málo a když už tak to není zrovna dobře zapracované. Pokud ale znáte alespoň ještě někoho kdo s vámi bude hrát, tak zas tolik neprohloupíte.

Jako malej capart jsem viděl jak můj starší brácha hraje Silent Assassina a vůbec jsem nechápal co ho na téhle hře bere. To byly doby kdy můj mozeček bral jako vrchol videoherní zábavy COD sérii. No, Hitman byl jenom ubohej plešoun bez šance na úspěch. No a pak o pár veselých let později jsem jako větší capart narazil v Kaflandu na Kolekci klasiky tohodle dobráka. No za ti dvě kilča co jsem našel v kapsičce jsem si tuhle hru pořídil. Koupil jsem si to vlastně jen kvůli drsnýmu výrazu a krásný lesklý struně na přebalu. Až po instalaci mi došlo že jsem si koupil pokračování hry která mě ani trochu nebavila. Byl to rychlej proces bez soudu s rozsudkem "Vyhnanství z harddisku".

No ale tak o půl roku později jsem si rozsudek rozmyslel a vyhnanství zrušil. Sakra dobře jsem udělal. Tohle dílko je dle mého z celé série to nejlepší. První mise je suprovej tutoriál který vám ukáže mechaniky, které můžete použít k odpravení či obejití cílů. Takhle by to mělo vypadat vždy. Žádné tuny textu které stejnak vetšina radši přeskočí, rychlé a stručné představení v praxi. Takhle to má vypadat.

Další mise už jsou velké pískoviště na kterých si můžete postavit hradů kolik jen chcete. Pokusit se všechno nastražit jako nehodu, zabít cíl pomocí jedu, zbraně nebo šikovné struny. No a nebo to prostě postřílet všechno a doufat že se cíl ocitne kolem. V představivosti se meze nekladou.

Hra nakonec shrne vaše snažení v krásném novinovém titulku. Taková drobnost v desingu a jak mě to potěšilo. Noviny shrnou jestli jste byl šílený vrahoun, nebo tíchý stín bez tváře. Pocit práce profesionála dopomáhá i široká škála vylepšení zbraní a vybavení které si můžete koupit za vydělané peníze z misí. Volbu vybavení má spousta her, ale tady mě přišlo že doopravdy záleží na tom co si s sebou vezmete a obzvlášť v případě kdy už misi jedete po několikáté a chcete najít nový způsob dokončení.

Jedinou výtkou by pro mě byla umělá inteligence. V rámci Herní výzvy jsem poprvé hru dohrál na experta. Hláška o tom že na téhle úrovni bude "Posílená AI" je jen kec. Až na pár vyjímek jsou npc úplně stejně blbý. Jediné opravdové navýšení obtížnosti je díky absenci uložení nemožnost udělat chybu.

Téhle hře musím poděkovat za to že mi otevřela oči ohledně stealth žánru a hlavně otevřela bránu do téhle série. Z které dnes miluji každý díl (kromě trojky)...

K tomuto titulu nejde moc co říct. Více méně samá receptura jak ostatní battlefieldy. Rozdíl je akorát že jako ve spoustě modernějších hrách, slouží příběh pouze jako One Man Army tutorial. Což samozřejmě na první světovou válku moc dobře nepasuje. O historické přesnosti se nehodolám bavit. Pokud jde o zbraně co se zobrazují v téhle hře, tak naprosto chápu proč vývojáři radši zvolili tuhle cestu. Kdyby hráči byli nuceni hrát pouze s historicky přesným vybavením v sérii která je známá hlavně kvůli přístupnosti a rychlosti. Multiplayer funguje dobře, s partou kamarádu se dá celkem užít, ale nepočítejte se zábavou déle na 20 hodin, mě osobně to začlo potom nudit i s kámošema na tsku.

Nádherný kus práce. Cage a jeho parta robotů u mě zabodovala. Detroit se hraje podobně jako ostatní interaktivní díla jiných studií. Liší se ale jednou podstatnou věcí..."your choices actually matter". Tohle s hrami od Quantic Dream nesdílí snad žádné jiné studio studio. Detroit se to snažil posunout ještě o trochu víš. Jde to krásně vidět na grafu po každé kapitole. Většina z nich se dá větvit alespoň ještě jednou, spousta i dvakrát. Některé kapitoly vám dokonce vypadnou úplně díky vašemu postupu a vy si toho ani nevšimnete. Dokonce i zdánlivé detaily co v kapitolách uděláte, mohou mít na konec vašeho příběhu extrémní dopad.

Sice si nemyslím že nám bude stačit 20 let na taková futuristická města, no a zrovna Detroitu rozhodně ne. Líbí se mi ale jak se svět vlastně snaží podobat tomu našemu. Kromě robotů, futuristických aut a několika holografických neonů. No svět je ve výsledku ta stejná díra jen trochu víc nablejskána. Je ale nablejskaná tak skvěle, že vás že vás dokáže pohltit. To i graficky. Obličeje, prostředí., pokud z PS4 jde vymáčknout ještě něco na víc, tak už to nebude o mnoho. Všechno to podtrhuje úžasný soundtrack který má každá postava svůj.

Příběh mě chytl hned s fantastickým openingem Connora. Tenhle chladný a vypočítavý robot mě bavil ze všech nejvíc a společně s detektivem Hankem tvořili super dvojici. Hned za ním Markus se svou revolucí, která mě podle trailerů moc nenadchla, ale samotný příběh této linky byl podle mého nejsilnější. Rozhodovat za celou skupinu a snažit se je vést, řešit rozpory v názorech dodávalo pocit zodpovědnosti. No a u Kary bylo pár nudnějších pasáží ze začátku ale také se z toho vyklubal krásný příběh o ochraně malé holčičky a snahu prožít opravdový život s nově nabytím vědomím.

Takže celkově v zato to bych to považoval za takovou evoluci Quantic Dream. Od Heavy Rain i Beyondu, se možnosti voleb značně rozšířily a teď se těším na to co dalšího si pro nás připraví, protože jestli bude kvalita těchto "povídacích" her i na dále stoupat. Tak se o tento žánr ani trochu nebojím.

Gunslinger se celkem dost liší od ostatních dílů. Zdá se být prostší jednoduší a kratší. Ale funguje to podobně dobře jako předchozí díly série. (Teda kromě Cartel, tomu už nic nepomůže)

Grafika mě z prve moc nebrala. V průběhu hry se mi ale komiksová stylizace vzhledem k tempu hry zalíbila. Každá mise krásně odsýpá a to hlavně díky střelbě, která mě tu z celé série bavila nejvíc. Dávat headshoty jeden za druhým je tu lehký i bez zpomalovače času. Pocit ostřílenýho kovboje se dostaví ihned. Silas Greaves je zajímavá postava a to jakým způsobem vývojáři vypraví jeho příběh je něco trochu nového. Retrospektiva vyprávění a zapomnětlivá mysl starého kovboje dají dohromady několik zábavných úseků. Podařil se i systém duelů, tady na perfektní ránu musíte mít trochu citu a trpělivosti.

Střílení a duely jsou super. Nic moc jiného hra ale nenabízí. Při délce hry to ale není až tak na škodu. kdyby ale hra měla ještě o dvě hodiny navíc, už bych se asi začal nudit. V celku je to ale povedená arkádová střílečka, za kterou je dobré se ohlédnout.

"GTA s koníčkama" Tuhle frázi si tahle hra rozhodně nezaslouží. Nový přírůstek do série Red Dead se odlišuje v mnoha ohledech, nejvíce v tempu hry. Už asi přibližně hodinový úvod vám dá jasně vědět, že tahle story není jen na pár večerů.

Samotné bloudění ve světě mi zabralo asi 15-20 hodin a i tak si myslím že mu musím dát mnohem víc. Rockstar to udělal opravdu báječně. Je jedno kudy a kam se vydáte, všude někoho nebo něco najdete. Tolik náhodných eventů jsem v jiné hře neviděl. Jedu si tak po lovu prodat kůži do jednoho z několika městeček a najednou opodál po cestě někdo unáší dívku. Po její záchraně ji samozřejmě jako správný gentleman odvezu domů a peníze co mi nabízí za záchranu její počestnosti slušně odmítnu. No a to jsem původně šel jenom lovit. Tohoto a podobných překvapení je ve hře spousty. Díky tomu svět neskutečně žije. Můžete si s každým NPC popovídat nebo na něj nějak reagovat. NPC zase reagují na vaše činy a hlavně si je pamatují a pamatují si vás. Když vejdete například do saloonu, barman vás hned pozná a pokud jste se třeba zapojili do barové rvačky, rozhodně se o tom nezapomene rýpavě zmínit.

Vaše akce mají dopad, pokud jste čestný a pomáháte pocestným. Lidé vás začnou mít rádi a obchodníci vám na své zboží dají slevu. Občas můžete dostat i něco zadarmo. Pomohl jsem jednomu pocestnému když ho uštknul had. Po pár dnech jsem ho potkal před obchodem se zbraněmi a jako poděkování za záchranu mi na svůj účet nechal vybrat cokoliv z obchodu. A když jste zase zlí, okrádáte dostavníky a zabíjíte, nikdo s vámi nechce mít moc společného. Ke všemu je na vás pak vypsaná odměna, pokud si tedy nezakryjete obličej, ale i v takovém případě musíte loupež provést precizně, jakmile vás zahlídne šerif , odměna za vaše dopadení se zas zvyšuje. Často se stane že vás při něčem takovém vidí nějaký další kolemjdoucí a rázem je z něj svědek. Jsem rád za možnost se s takovou situací vypořádat i bez zabití onoho nešťastníka. Hodně se mi tento systém zalíbil. Jen mi tu chybí možnost nějak vyřešit spory bez toho aby se do toho zatáhl šerif. Občas se stalo že jsem se trošku silnějc opřel koněm do NPC. Neměl jsem ani čas sesednout a už kolem letělo olovo. Po pár minutách střílení jsem načítal znovu, protože začátek příběhu, v kapse asi padesátka a odměna na mě kolem dvou stovek.

Příběh se tu trošku hůř hodnotí. Já jsem si ho užil, hltal jsem každý dialog a scénu. Bohužel to nemusí platit pro všechny. Open-world v Red Dead je až neuvěřitelně plastický. Příběh sám o sobě ale moc ne. Arthur je v příběhu napsán jako charismatický dobrák se smyslem pro humor. Problém je že vaše činy ve hře tomu nemusí odpovídat. Může to působit celkem divně, když s Arthurem vystřílíte půlku města bez mrknutí a pak začne v příběhu litovat jednu mrtvou stařenu. Já naštěstí města plenit nechtěl a tak se pro mě z Arthura stala jedna z nejoblíbenějších postav ve hrách vůbec. Také další postavy jsou napsány skvěle, každá z nich je zajímavá a odlišná od druhé a až na některé výjimky dostanou v příběhu všichni dost prostoru. Nejvíce se to projeví v kempu po dobře odvedené práci. Když se například slaví, tak jsou všude litry whisky a dobré nálady. Strašně mě bavilo chodit po kempu a poslouchat postavy a sledovat jejich chování a trochu poklábosit. Na postavy jsem si upravoval názor každou kapitolu. Stejně tak Arthur a to je asi důvod proč mi hra přijde tak dobře napsaná. Ve stejnou chvíli kdy jsem začal k postavám cítit odpor,pochopení, nebo prostě cokoliv, Arthur to začal cítit taky. Díky tomu že to vyznělo tak souběžně jsem se dokázal sžit s postavou ještě o chlup víc.

Nejvíc mě ale dostávaly vedlejší mise. Hodně odkrývaly Arthurovu povahu a když je přeskočíte, připravíte se o značnou část kvalitního obsahu, který v některých případech baví mnohem víc než hlavní linka. Na vedlejšáku od Rockstaru je nejlepší to, že kdyby neměl jinou ikonku, tak ani nepoznáte že jde o obsah navíc. Obsahují stejně dobré cutscény, stejně dobré dialogy, stejně dobré (možná i lepší) postavy a stejně dobrý gameplay. Být tam o pár vedlejších misí navíc, tak bych i věřil že by si některé společnosti dovolili to vydat jako DLC.

Jak jsem zmiňoval na začátku. Tempo je tu o dost pomalejší než ve většině her. Pocítíte to při jakékoliv aktivitě, ať je to lov, probíhající mise, povídání s postavou nebo jízda na koni... ehmm... teda hlavně při jízdě na koni. Prostě tu nikdo nikam nespěchá. Já s tím vetšinou neměl problém. Hra je hrozně krásná a spolu s hromadou animací a detailů ji tohle tempo sedí jako nové sedlo na koni. Častokrát jsem se jen procházel a pozoroval do rytmu chůze pohyb Arthurova pouzdra s právě naleštěným koltem. Rád jsem si sedl za bar na skleničku po obědě za celkem mastnejch 5 dolarů a potom skočil na rychlou koupel do místního hotelu. Pak vyrazil zas dál a užíval si cinematic kameru při jízdě. Tu rozhodně doporučuji. Při dlouhé cestě na koni vám čas přes tuhle kameru uteče znatelně příjemněji. Za celou hru mě asi jen třikrát svedla z cesty a to jsem si stejnak hned uvědomil.

No ale pár chybiček by se určitě našlo. Nejvíce mě na hře trápilo, že když jsem přes tu hromadu detailů našel něco co tam chybělo. Už to nezmizelo. Zkrátka to tam bylo a já už to nemohl nevidět. V jiných hrách bych se na to tak neupínal ale tady to nešlo. Například když dáváte zbraně na koně, tak po vložení hned zmizí do neznáma. Chápu že při tom množství zbraní co kůň unese by moc dobře nevypadalo, kdyby okolo sebe měl osm pověšenejch pušek, ale i tak by mohla zmizet až třeba nasednu na koně. Dále je tu horší samotné ovládání koně který i přes povel "jeď do prava moc prosím" si to radši napálí do stromu. V horách a užších uličkách je to celkem úmor a když fakt nedáváte na takových místech pozor, tak vám častokrát projede radši přes patnáct větví, než přes jednu uhlazenou cestičku. Občas se stane že do kempu jdete jen na rychlej spánek a pak zas hned objevovat. V kempu ale nemůžete běhat a nepřemýšlejte o tom že byste si tam vjeli na koni. To vás čekaj tak akorát nadávky. V misích je občas hra až moc konkrétní a když vybočíte nebo se skryjete jinam než jak hra chce, tak hned je průšvih hra a nadává proč tak jako zdržujete?!

To všechno ale odpouštím. Protože při takové míře světa a detailů je prostě těžké ani trochu nezaškobrtnout. Navíc je to už hodně dlouho co mě nějaká hra takhle chytla a na takovou dobu uvěznila na gauči, ani teď nepustila, jen mi povolila řetězy na takovou míru abych špičkama prstů dosáhl na klávesnici a trochu oprášil ten stroj co se teď víc jak týden cítil méněcenný.

Od pořízení PS4 ke mě jako první hra přilít pack s Heavy Rain a Beyond: Two Souls. Heavy Rain chytlo hned a pustilo až na konci. Beyond trošku škobrtal ale i tak se mi hodně zalíbil. To samé a ještě mnohem lépe dokázal Detroit. Díky těmhle hrám mi k příjmení Cage, sedí více jméno David než Nicolas. Tak si říkám, chlapče přeci nebudeš hlupák . Fahrenheit, nejvíce opěvovaná hra Quantic Dream a ty si o ni sotva zavadil pohledem. Steam mi tuhle hru nabízí za necelé dvě eura, pomalu začínám věřit na osud a hned kupuji.

No a tak jsem se ponořil do hry. Začátek mě celkem mile překvapil. Remaster celkem povedený a když příhlédnu k původnímu datu vydání, tak musím uznat že hra vypadá nadmíru dobře. Od příběhu jsem čekal nejvíc. Jak jinak. V příběhové hře asi nebude hlavní nota gameplay. Začalo to celkem slibně, probudíte se na záchodě celý od krve s nebohou obětí pod vámi, která obdržela několik bodných ran. Na rukou máte vyrytý divný hadí symbol a v hlavě úplně prázdno. Pokud rychle nezmizíte z místa činu, máte celkem jasno že budoucnost strávíte hezky v chládku. Takhle by se dal shrnout začátek hry. Víc toho prozrazovat nechci.

Ale řekněme do asi poloviny hry to fungovalo hodně dobře. Všechno to mystično a vůbec žádné povědomí o tom co se to s vámi od té vraždy vlastně děje, to posouvalo celí příběh dopředu. No bohužel pak se to začalo rozplétat a já odhalil že jde o celkem divnou a tak trochu debilní zápletku, co mi za poslední tři hodiny hraní zkazila celkový dojem z téhle hry. Ke konci se navíc postavy začali chovat jinak než bych čekal. Hra jaksi vynechala pasáže, ze kterých by bylo jasnější proč se tahle situace právě děje. Bylo toho dost co bych dokázal hře odpustit. Od divného chování některých postav až po nekonečnou hordu QTE, díky kterým jsem třetinu hry jen zíral na kolečka. Příběh ale u takové to hry odpustit nemůžu, zvláště když to bylo vlastně to jediné co hru činilo zábavnou, protože minihry typu klikej na pravou a levou šipku, či QTE hry to rozhodně netáhly.

Atmosféru této hře ale nelze upřít. Jakmile jsem začal hrát, tak i přes to že jsem hlavně poslední hodinku musel dost tlačit, došlo mi že jsem hru dohrál na jeden zátah a to jsem to ani neplánoval. To se nepodaří každé hře s délkou osmi hodin.

Předně bych chtěl sdělit, že jsem Vávrovec. Cokoliv co pan šéfkuchař Vávra přinese ke stolu, já s nadšením sním a odcházím vždy sytý a spokojen. Pravda je, že u tohoto pokrmu jsem si doopravdy nebyl jistý, jestli tenhle recept zabere a jestli se s ním celá Vávrova kuchyně dokáže poprat. No ale zabral a dovolím si tvrdit že velmi dobře, skoro až perfektně ale to by nesměla občas ujet ruka s kořením.

Začal bych s tím co se bezesporu povedlo nejlépe. Česká krajina je v téhle hře úchvatná a jde viděl že si tu někdo dal fakt zabrat. Je detailní plná keříku a typických českých kopečků. Lesy tu vypadají jako pravé lesy a ne jen jako plácek kam si před Vánocema jedete za stovečku uříznout šišatej stromek. Mezi krásnou českou zelení se schovávají i neméně krásné menší i větší vesničky, které jsou skromné jak by asi ve středověku opravdu byli. Dominanty těchto vesniček jsou povětšinou krásně zpracované kostely a hrady. Vrchol toho všeho je nejspíše Sázavský klášter který je projekt sám o sobě. Prohlídka v něm mě neuvěřitelně potěšila. Po tomhle kusu země si rozhodně ještě udělám walking simulátor.

Když si ale tak chodíte v téhle hře po krajině. Je docela možné že vás po cestě přepadne banda lapků. V tu chvíli se musí vytasit spolu s mečem i soubojový systém. Toho jsem na poprvé bál...vlastně i na podruhé...ok možná i po třetím setkání jsem si nebyl úplně jistý co to vlastně dělám ale pak se to zlomilo a souboje začali být doopravdy zábavné. Z videí se mi to nezdálo ale při samotném hraní je souboj plynulí. Jednotlivé údery do sebe krásně zapadají a porazit nepřítele jde snadno. Rozhodně bych to neoznačil nálepkou "hardcore". Protože jediné co je potřeba u souboje je trocha trpělivosti a přemýšlení. Můžete mi věřit. Sám jsem casual hráč co to v Dark Souls vzdal už po 20 minutách. Podobné je to i s lukostřelbou. Prostě si na to zvyknete a po pár výstřelech máte vy kurzor v hlavě a nepřítel naoplátku šíp.

No a dostáváme se k umělé inteligenci a s tím k prvním zaškobrtnutím z Warhorse. Líbí se mi styl jakým se vývojáři vydali. Každé NPC někde bydlí. Každé NPC má svůj denní program a tím pádem je každému NPC u prdele že vy si chcete ve tři ráno opravit plátovou zbroj. Příjde mi to osvěžující. Nejste tu pan důležitý a jako každý si musíte hezky počkat, i tohle pomáhá vtahovat do atmosféry. Co ale nepomáhá samotná interakce s okolím. Je komické jak vás všichni ve městě zdravý jménem klidně pokaždé co kolem během chvilky projdete a pak z dialogů je očividně vidět že téměř každý nemá páru kdo jste. Během, souboje si v klidu můžete vytáhnete luk a NPC je jedno že mu míříte do tváře. Prostě si dál jen čtvrt metru od vás čachruje s mečem. Takových situací bych ještě našel. No ale po většinu času to člověka zvlášť netrápí.

Další věc co bych ohodnotil je příběh. Ten sám osobě zrovna moc neuchvátí. Syn kováře blablabla... Zabili mi rodiče blabla... Potřebuju zpátky krásnej meč, udělal ho tatínek blabla... Na můj vkus dost klišé a ke konci je i pár divných zvratů, ale jako živná půda pro questy to stačí. Ty mi přišli po většinu času hodně zábavné. Jsou dost rozmanité , někdy vtipné nečekal bych že s farářem může být taková prdel ale hlavně lidské. Všechny se zdáli být v reálném světě splnitelné a nepřestřelovali. Například potrestání šlechtice tím že s vámi musí na lov, hlídkování jako stráž po městě, či snad simulátor života mnichů. Postavy byly pro questy dobře napsané a mluvily k věci a smysluplně. V takových momentech není problém se do hry ponořit a sžít se se světem.

Takže podařilo se Warhorse uvařit dobrý kousek? Za mě ano. Po šedesáti hodinách ve hře jsem příjemně překvapen jak to všechno krásně vyšlo a jak zas odcházím nasycen a spokojen. Hra dokáže člověka doopravdy vtáhnout do prostředí a ukázat vám středověk v trochu střízlivějších barvách než jak je běžně vykreslen a když chcete, dokáže být sama o sobě i zajímavou učebnicí dějepisu.

Trochu až ironie že s prvním Hitmanem jsem se setkal až jako s posledním po dohraných čtyřech dílech (Contracts asi jen do čtvrtky dohranej). No a musím říct že jsem asi neměl čekat tak dlouho. Přece jen 3D hry v tu chvíli byly stále v dost hustejch plenách a na těch starších zub času kousal (a kouše) každej rok víc než na starých 2d hrách. No a bohužel se tomu nevyhnul ani tenhle milovanej plešoun.

Když hru poprvé zapnete, tak prostě poznáte že byla dělaná v roce 2000. Oblek hodně jednoduchý, pleška která je dnes jak naleštěná se nachází v rozkostičkavaném stavu, no a čárový kód na zátylku by jen stěží šel namarkovat, navíc agent v rozlišení 640x480 vypadá jak kdyby vyšel z mekáče.

No a když se podíváte na to prostředí, dojde vám jak ta technologie byla tehdy omezená. Prázdné lokace které jsou úplně nejvíc do očí bijící hlavně v Hong Kongu, který byste si normálně představovaly přemnožený lidma tak, že byste byly rádi, kdyby se vůbec dostlaly k targetu. No tady jste rádi když narazíte alespoň na víc jak jednu dobrou duši. Dohlednost tu je taky dost mizivá. Nejspíš se snažili aby ten Hong Kong měl alespoň ten smog.

Celkově to tak trošku vypadá na dnešní dobu jako fanouškovský projekt. Moc mi od tohle názoru nepomohl ani dabing. David Bateson bez kterého bych si dnes už hitmana nemohl představit, moc na poprvé neoslovil. Občas mi to přišlo až trochu komické. Např. jsem se dost zasmál u věty, když si jdete pro klíče na záchod k barmanovy.("I need to use a bathroom"). Tahle věta už mi v hlavě zůstane.

No ale hraje je vlastně i přes toto vše vážně dobrý stealth. Je to stealth který se s vámi nemazlí a díky nemožnosti uložení vám prakticky neposkytuje možnost udělat chybu. ÁÁÁNO je tu něco ve stylu takového postiženého checkpointu, který vás po smrti vyhodí zpět na určité místo. No ale strážní už o vás stejně ví, takže se to hodí tak maximálně když už potřebujete jen vypadnout. Takže to že vám hra nic moc neodpouští stále platí.

Další věc co se mi na hře líbí i když by asi nemělo, je ten trošku(ale vážně jen trošku) neucelený charakter prvního dílu. Jsou tu i ty střílecí pasáže které mám pocit vážně nejdou zahrát jinak než pořádnou přestřelkou. (Triády co se vás snaží zastřelit když bloudíte po ulicích Hong Kongu a snažíte se najít to prokletý auto ve kterém ujedete, vystřílení skladu pro to aby jste mohly uskutečnit předání s ukradeným kufříkem s ukrytým vysílačem, či snad finální řežba u taťky v laborce) Podle mě tyto přestřelky trochu oživují hratelnost a vůbec by mě nevadilo kdyby se v rozumné míře objevovaly v dalších a dalších hitmanech.

No sečteno podtrženo, tak věřím v to že každý kdo tohoto plešouna má v lásce, i přes technické nedostatky na dnešní dobu nebude zklamán a užije si vážně dobrý stealth který vznikl na přelomu tisíciletí a začal psát příběh nejlepšího zabijáka na světě.

No tak co říci k novému přírůstku do rodiny her od Ubisoftu? Je to rozhodně něco nad čím je alespoň myšlenka skvělé hry. Myšlenka hry u které více než jen o hrubé středověké mlácení do oponenta jde o přemýšlení a taktizování a hlavně přizpůsobení se hernímu stylu protihráče. Rovnou prozradím že to se nad míru povedlo takže horší známku než 60% už si to v tuto chvíli odnést nemůže.

Hra je právě skvělá ve svém jádru. V duelech 1v1 jde právě jen o vaši taktiku. Postavy jsou v celku dobře vyvážené takže se vám nemůže stát (snad tedy kromě podlého shození ze srázu) že byste výhru protivníkovi přímo vyčítali. Taky je tu skvělé to napětí ze zápasu proti stejně dobrému hráči, když už je to na výhry 2x2 a váš další špatný tah pro vás může znamenat konec, či to že tu pozor musíte dávat až do poslední sekundy hry. Stalo se mi že jsem s Wardenem takto hrál proti Nobushi a o výsledku měl rozhodnout už poslední útok, ten se povedl Nobushi a já dostal bleed který už by mě dorazil, protivník přestal dávat pozor a já mu silným útokem sebral zbytek životů a díky popravě se mi kus HP vrátilo.

Podobné je to i u soubojů 2v2 ve kterých se musíte spoléhat i na svého spoluhráče. Toto se většinou podaří taky, dokonce i spousta hráčů dokáže číst a pochopili že si koupili hru, ve které jde o čestný souboj a je skvělé vidět jak poctivě počkají a dají si to pěkně na féra.

Dominion tu je taky zajímaví, sice už v něm není vidět taková preciznost, ale přeci jen už to má být řežba a ne to tancování v duelu. Mapy jsou na to dobře dělané . U každé jsem se bavil a ten pocit když toho roztomilého miniona co do vás tím svým mečem píchá jak párátkem srazíte ladně ale tvrdě k zemi...hmm...to je lahoda.

Pak je tu ještě mod Bitka. Upřímně ten už mě nějak nezaujal. Dalo by se to hodně jednoduše a trochu nepřesně shrnou jako Potička (2v2) ale ve čtyřech. Navíc mě hra v tomhle modu často spadne nebo mě vůbec nepřipojí.

No a už se dostáváme k záporům. Takže i když je hra v jádru skvělá tak... no...co vlastně dál? Tahle hra je takovej Linux, no prostě jen jádro. Sice krásné jádro, no ale za cenu AAA hry bych očekával něco víc. Očekával bych třeba nápaditější příběhovou kampaň a ne jen špatně pojmenovanej tutoriál (Vážně se mi nelíbí to že si studia do hry plácnou příběhovku, jen aby mohli říct že tam je). Očekával bych tu i víc těch krásných map. Očekával bych alespoň ještě dva nebo při nejhorším alespoň jeden nápaditý herní mod. Je škoda že hra s tak velkým potenciálem, ho nevyužívá na plno. Dojem z krásy kazí i klasický Udon´tPlay, nebo to že vám hra krásně dokáže přetrhnout niť když vám v bitvě najednou na několik sekund zastaví hru jen kvůli tomu že to zas někoho vyhodilo, nebo ještě líp když to vyhodí vás, nejlépe těsně před ukončením hry. Taky je škoda toho že matchmaking nefunguje vždy tak jak by měl, ne zřídka se my stávalo že v dominionu jsem buďto extrémně prohrávali či naopak extrémně vyhrávali. To se stávalo i v jiných modech ale v tomhle to bylo nejvíc znatelné. Třešničkou na dortu jsou mikrotransakce a drahý season pass který vám ani nic moc nenabízí. Navíc season pass je jen na první rok, takže můžeme asi očekávat i druhý za stejnou cenu :)

Nakonec musím ale říct, že tato hra je velice zábavná a svou pozornost si zaslouží. Ty duely jsou vážně dobré. Je to něco co se zas tak nevidí. No ale za tu cenu plus to co si Ubisoft umanul mi to nepřijde výhodné. PS: Já hru kupoval od kamaráda co měl klíč navíc za 1000kč. Myslím si že to je tak optimální cena za tuto hru.

Tak je to tady. Řekněte mi kdo na tohle nečekal? Mafia III, když jsem to slyšel po prvé tak jsem jásal a byl blahem bez sebe. Když jsem o tom slyšel podruhé, tak mě úsměv přešel, když jsem to slyšel po třetí, říkal jsem si že by to mohlo být alespoň dobrý Gtáčko a když už jsem to konečně viděl a hrál tak jsem zjistil, že to není ani dobrý Gtáčko. Proč? Protože i když jsem ze všech stran slyšel že to je Gta: 1968, tak to s Gta nemá nic moc společného. Což je v tomhle případě škoda. Byl bych radši kdyby z toho to GTA udělali, ale oni udělali něco horšího. Udělali z toho Godfathera II a Godfather II rozhodně nebyl dobrou hrou. Musím hře ale přiznat že i když příběh nebyl mafiánskej, mě i tak dokázal upoutat k židli, i když u těch tak zvaných příběhových misí alá přebírání území z Kmotříčka jsem si myslel že se mu to nepodaří. Nenahrávalo tomu ani řízení, když jsem poprvé sedl v Mafii III do auta, tak jsem si říkal, že vývojáři nelhaly, přece jen trochu upravily jízdní model z Mafie 2. Tenhle názor mě přešel hned po první bouračce, na kolizní model je tu vážně "FUJ" pohled ale samotný pocit z jízdy není špatný, hlavně nezapomeňte.....nesmíte nabourat. Další důležitý aspekt je střelba. Střelba mě v téhle hře bavila, je to takové svižné a taky snad to jediné u čeho mi seděl ten "hollywoodský prvek" ve hře. Ale pak se dostáváme k dalšímu záporu a tím je otřesná umělá inteligence. Člověk si řekne že do Italský mafie začali nabírat lidi postihnutý downovým syndromem. Příklad. sedí dva mafoši vedle sebe na baru a tak si kecaj. K jednomu z nich přijde zezadu gorila a bodne ho do hrudi a stáhne ho násilně z barové stoličky. Mafoš vedle co si sním před chvílí ještě povídal si stále s klidem sedí a popíjí. Tohle by se v AAA hrách stát nemělo. I když jsem tu vyjmenoval převážně zápory tak mě hra bavila. Ale asi to bylo převážně kvůli Vitovi a nostalgii z Mafie 2 se svým Empire Bay, které je stále nejkrásnějším městem série.

Tak a je tu další Telltale adventurní hra, nebo bych měl spíš říct akční hra? Vlastně hned začátkem příběhu Michonne na vás hra vybafne s hordou quick time eventů, asi na to aby nám ukázaly jaká je Michonne drsoňka. Hned po první hordě quick time eventů jsem si stejně jako Michonne chtěl vystřelit hlavu. Potom přijde příjemný oddech u vcelku pěkného intra a tádá zpátky do hry. Hra asi půl hodiny jede jako každá Telltaleovka. Mluvíte posloucháte a mluvíte. A pak vám hra řekne že by jste potřebovali další nášup Quick time eventů. Vy si to všechno spokojeně odklikáte a můžete se znovu pustit na to proč hru hrajete a to je samozřejmě příběh, ve kterém se už začíná něco pořádného dít. Pochopitelně vám o něm nebudu nic vyprávět ale shrnu vám nějaké mé pocity. Hra mě tentokrák celkem příjemně překvapila tím že jsem už konečně využil možnosti neodpovídat a to ne z důvodu že by odpovědi byli něják špatně napsané, ale proto že se mi nezdálo že bych měl zrovna mluvit. To bylo ale jediné čím mě hra hra překvapila,tedy kromě quick time eventů. Dále se mi nepodařilo sžít s charaktery ale jelikož mají na rozvinutí příběhu ještě dva díly tak to neberu vyloženě jako mínus. No to by bylo tak všechno. Jestli hledáte zázrak tak tady ho určitě nenajdete ale pokud jako já berete hry od Telltale spíše jako filmy tak vám to příjemně uteče. Je to pěkná výplň v týdnu když čekáte na seriál :)

Jako malej jsem na svým kompu společně s Duke Nukem pařil jenom tohle. Stala se z toho srdcovka. Hra je na hardcore nečekaně hardcore :D Ale když máte hru na easy tak se to všechno ukáže. I když je to hodně rychlá střílečka kde se člověk prakticky nezastaví,tak společně s punkovou hudbou a absencí jakéhokoliv příběhu(tudíž také absenci jakéhokoliv přemýšlení nad hrou) my hra připadala tak neskutečně oddechová. Graficky to je opravdu hrůza, a i na tehdejší dobu už to nebylo nic moc ale má to přesně to co jsem od her vždycky chtěl ale nedostal. Opravdový oddech. Prakticky u všech her něco řešíte ale tady ne tady jen procházíte se skvělým soundtrackem na cestu .(No a zabijete pár nestvůr :D )