Half Life je první moderní FPS a možná i nejlepší. Monolith a Crytek se snažili pokračovat, ale oba nakonec porazil openworld s adventurou. První jsem hrál dvojku, zoufale mě nebavila, pak viděl Freemanovu mysl, královsky mě bavila, načež někdy v 18 dohrál jedničku, silně ohlou vlastními preferencemi. Byl to můj největší herní rest, zřejmě jediná kampaň, která mi musela docvaknout a s výroční edicí se poštěstilo. Klíčem k Halfu je designový obrat z power fantasy do akčního survivalu. Interaktivní prostředí už měl Duke Nukem 3D, ale nikdo zatím nepřišel s něčím tak civilním jako prolézání Black Mesa. A jaké to bylo prolézání! Z oddělení Anomálních materiálů do Lambdy šel Gordon 100% tou nejdelší, nejkomplikovanější, nejnebezpečnější a ve výsledku nejhorší/nejzábavnější cestou jakou si lze představit. Už tak vynikající dynamický gunplay s obratnýma gruntama, extrémně násobí dungeon crawler level style (oproti dvojce). Neskutečnej tah, podpořen tím jak hra působí bezešvě, tě prakticky nenechá vydechnout, ale jak je nápaditá (oproti dvojce), rád se podvolíš a skáčeš z akce do akce. Z iterace do iterace. Ne nadarmo se stylu Valve přezdívá západní minimalismus, protože místo dnes již stereotypní epické volnosti, každý krok je zde ošetřen a každý něco znamená, a to nebude stereotyp nikdy. Plus geniální audio.