Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

Crusader Kings II

  • PC 85
Je to celkem sranda, ale vůbec to nechápu.

Asi takto nejlépe a nejjednodušeji shrnout mé pocity. Protože herní mechaniky jsou opravdu jeblé a přehnaně komplikované a tutorial je úplně k ničemu a upřímně ani nevím, jestli ho tutorialem vůbec nazvat. Nejlepší je proto skočit rovnou do vody a rozjet normální hru, což ve výsledku znamená, že většinu času prostě jen tak klikáte a čtete, klikáte a čtete a ono se mezitím něco děje. Občas na vás vyskočí upozornění, že můžete něco udělat, ale už vám nikdo neřekne, jak tu danou věc můžete udělat, takže strýček Google jako nejlepší přítel si přijde na své. A to i po několika hodinách hraní. Jakmile se člověk ale aspoň trošičku začne orientovat, najednou zjistí, že to dokáže být i fajn. Každá postava je totiž úplně jiná a stejně tak jsou rozdílné hrací taktiky, takže vás hra ani nemůže začít nudit.

Pro ukázku mi dovolte podělit se o zápisky z mého herního deníku při mém prvním (a určitě ne posledním) průchodu hrou.
Ehm ehm.

1. vládce

Už před-tvořená postava starého pána. Ale mám prý začínat v Mumu, protože to má být prý nejjednodušší, tak dobře, budeme dobývat Irsko. Schválně jak daleko se dostaneme. No ... moc daleko ne. Na papíře je starý pán možná zajetý vladař, ale v reálu je to nic nechápající patlal, který jen zkouší, co kde a jak a vůbec nemá páru, co se to vlastně děje. Ale nějakým zázrakem se mu podaří dobít alespoň jedno území. Moc dobrý bojovník to pravda není a tak umírá na bojišti v duelu se silnějším protivníkem. Protože "aha, postavy mají i nějaké staty a schopnosti."


2. vládce

Syn původního vladaře se snaží napravit vztahy v zemi. Už ví, jak má zhruba polikařit a má i 4 potomky a potencionální dědice, ale je to ňouma a místa na výsluní si také moc neužije, neboť v podobě staré báby přichází na návštěvu smrt, která si chce zahrát šachy, a ňouma ňoumovitý zvýší sázku svého života ještě o život své nejmladší dcery.

Smrt je rychlá a čistá.


3. vládce

Teprve sedmiletý hoch, už v tomto raném věku se zálibou v boji, schopný stratég a velevůdce, roste jako z vody a zdárně dobývá další území, zdatně seká hlavy nepřátel v duelech, měsíc co měsíc odkrývá intriky svých poddaných zaměřených nejčastěji proti jeho ženě, všechny nepřátele zdárně zavírá do žaláře (včetně svých četných sourozenců) a buduje rozkvétající panství. Jen nějakého mužského dědice by to pro změnu chtělo (a já si začínám všímat, že mi nějak často a brzo umírá ženská polovina potomstva na rakovinu), protože po těch 5 dcerách začínám být lehce nervózní, ale následně naštěstí přicházejí další 3 synové (i když ten nejmladší je tmavší pleti a manželka se na mě ještě nakrkne, když na to upozorním, ale co už, člověk se na ni nemůže dlouho zlobit, když mi denně rodí potomky, ať má alespoň nějakou zábavu).

Jenže to vás pak zajmou vikingové a po několikaletém pobytu ve vězení vám vypíchnou oko a je po hrdinství. Manželka do vás kope, kdykoliv dostane možnost, i když jste jí předtím plnili každé přání a vše odpouštěli, aniž byste si všimli jak vás mezitím začala nenávidět. Čarodějnice jedna nevděčná. Ale už zase čeká další dítě a vy už je ani nepočítáte. Mezitím ostatní potomci začínají dorůstat a vaše nejmilovanější dcera (která - ok - byla lezba a nechtěla se vdávat ani rodit a ještě byla posedlá satanem, ale jako jediná zdědila vaši lásku k boji a talent k duelům), umírá na ... rakovinu, zatímco další z vašich dcer, která je zasnoubená s nějakým dvanáctiletým někým odněkud z druhé strany světa si vesele otěhotní s jiným vidlákem a vy přemýšlíte, že je všechny vydědíte. Takže nejspíš přišel nejlepší čas změnit způsob dědění na toho, koho vyberou poddaní. Kdo bude vládnout dál už je jejich problém, takže si dál vesele dobýváte další Irské části a přímo uprostřed boje se dovídáte, že máte rakovinu. Náš dvorní lékař je ale naštěstí schopný, takže hned neumíráme, ale držíme se a máme plné ruce práce s neustále se bouřícími šlechtici, jdeme do celibátu a začínáme se zajímat o astrologii, což se nelíbí církvi, ale nasrat na ně, už jsem starý pán a budu si dělat co chci. Už to pravda není co to bývalo a musíme se vyhýbat osobním soubojům, ale dobýváme vesele dál, přijímáme feudalismus (a vůbec nevíme co to znamená, protože nám hra k tomu zase nic neřekne) a ještě těsně před smrtí se s nadpoloviční většinou území stáváme králem Irska. Jeho druhou půlku už ale musí dobýt následovník. Protože rakovina je svině.


4. vládce

Novou královnou se stává šikovná vnučka (dcera mojí morbidně obézní dcery a jejího manžela, který už takových dobrých 15 let hnije ve vězení) s citem pro boj a talentem pro osobní souboje (dobře si to vybrali moji poddaní, dobře). Náš o 20 let starší manžel je pravda tak trochu k ničemu, ale při každé sebemenší krizi stojí po našem boku a je vždy připraven nás utěšit a podpořit. Ráda bych pokračovala v dobývání, ale to bychom nesměli být každých 5 minut těhotní. Manžel je sice šťastný, ale já ne. První dítě se rodí jako krypl s jednou kratší nohou, druhé věčně nemocné, jako třetí se rodí dvojčata ... a já už chci dobývat a sekat hlavy v duelech sakra! Hlavně taky armáda nám pro přechodu na feudalismus nějak moc zeslábla, vylepšení jsou až moc drahé a prachy věčně nejsou. Kromě zbytku Irska i nějak dobyjeme kousek Walesu a kdyby mi každých 30 vteřin neskákaly tabulky, že se změnil můj dědic, tak by to bylo fajn, protože takhle se fakt nedá hrát. A zase se zuřivě vyhlašují revoluce po celé zemi, ale moje armáda je naštěstí silnější. Až do posledního dechu.


5. vládce

Dcera původní královny, která nic neumí, se svým mladším, neschopným manželem, který má bastardy po celé zemi, je po předchozích dvou vládcích pravda trochu studená sprcha. Ale zase mi dává příležitost zkusit něco jiného. Takže svádíme kde koho a tím úspěšně politikaříme. Do toho dobýváme i zbytek Walesu a stáváme se jeho královnou. To se nám to pěkně rozrůstá. Najednou je ale vyhlášena křížová výprava (a já mimo jiné zjišťuju, že nemám páru, jak naložit armádu do lodí, strýčku Google). Kořist je obrovská a já se raduju, protože můžeme stavět a rozrůstat se. Ale hned vzápětí přichází další slavná revoluce lidu, která je tentokrát nad moje síly a já do toho samozřejmě umřu, takže moje pracně vydobyté království se rozpadá na dvě.


6. vládce

Tu horší půlku zdědí jakýsi starý dědek, který nic neumí. Ale tak dobře, dobyju si všechno zpátky, to by snad zvládnout mohl. No, jenomže v tom přichází mor a pak hladomor, takže jsem nucena začít jíst vlastní poddané, a když už jsem už už kousilínek před dobytím své země zpět, tak zase umírám. Kleju a kleju a vypínám hru, protože to potřebuju jít rozdýchat ven.


7. vládce
Druhý den se s čistou hlavou vracím, načeš mi poddaní hází jedno ultimátum za druhým, země se ještě víc rozvrací, už nejsem král ani toho zbytku a nějaká ženská na trůně už sere i ty zbytky toho dobrého, co ještě zůstalo (mimo jiné mění způsob dědění zpět na pokrevní potomky a já jsem samozřejmě ženatý s děděním na straně matky, čili nikdo z mých potomků po mě nezdědí nic) a můj Islanďan po pár letech umírá na stres a já už asi taky umřu na stres.

Jako zkoušková hra to ale nebylo špatné. Krásně zabitých 23 hodin a dám si to někdy ráda znovu a snad líp.

Pro: obrovská variabilita hraní, komplexnost, hromada DLC, epický intro song

Proti: bez vysvětlení čehokoliv, člověk se musí naučit hrát stylem pokus a omyl

+35