Buďme upřímní - Gwent je ten hlavní důvod, proč si zahrát třetího Witchera. A jsem ráda, že jsem se konečně dokopala i do toho samostatného. Hratelnost je až na pár úprav (např. dvě řady místo tří) stejná, jen jsou tady přidané animace, nové karty a jistá logická omezení (počet karet v balíčku). Jinak frakce samotné mají velice vysokou variabilitu, kde se těch milion karet v každé dá namíchat na milion způsobů (což taky znamená, že prakticky po každé hře upravujete a vylaďujete balíček, čímž strávíte víc času než samotným hraním :D), takže monotónnost se nedostaví. Taky je tady hromada herních achievementů, odměn, kosmetické úpravy (avatar, postavička...), možnost tvorby nebo ničení vlastních karet a samozřejmě SHOPPPEEEEE. Co mi naopak vadí jsou bugy, kterých je tady opravdu fůra (několikrát mi celá hra i spadla), a povinnost mít účet na GOG, i když hrajete přes jiný obchod.

Původní deskovku neznám, ale bylo to zadarmo, tak co bych to aspoň nezkusila, že? Hratelnost je opravdu velice jednoduchá a k dispozici je i krátký tutorial (prakticky si stačí přečíst popisek tady na DH a umíte to). Pak stačí ještě takové 2-3 hry a naučíte se i trochu taktizovat a vhodně rozhazovat místnosti, ale jako u všech her tohoto typu vždycky nejvíc záleží na tom, jaké vám přijdou karty. Asi z toho nikdy nebude taková karbanická klasika jako BANG!, ale jako odpočinková záležitost na pár minut zabaví.

Odkládala jsem to dlouho. Hodně, hodně dlouho. Už od dob, co jsem poprvé dohrála Syberii a to už je opravdu nějaký ten pátek. Tento kousek mi tak přinesl lehký pocit nostalgie, neboť s výše zmíněnou sérii sdílí podobnou animaci i hratelnost, ovšem příběh je daleko syrovější. A s ním také pro mě přišel největší kámen úrazu. Atmosféra s mrazivým soundtrackem jsou možná fajn a i začátek vypadal nadějně, ale do děje jsem se absolutně nedokázala ponořit a často mě rozesmíval, což předpokládám nebyl účel (jako když k vám pod most slavnostně kočárem přijede vaše dvorní prostitutka, aby si na 10 vteřin sedla na lavičku a oznámila vám, že je těhotná, načež zase slavnostně odjede nebo když Mii prolézáte ložnici a jí to vůbec nevadí a pak vám ještě lážo plážo odevzdá klíče od bytu nebo ten "útěk ze scény" pachatele, který si vykračuje jak někde odpoledně na náplavce, tomu se prostě nejde nesmát). Ani logické hádanky mě nebavily a často jsem se musela dívat na návod, abych zjistila, co že se to po mě vlastně vůbec chce, a zkomoleniny českých jmen už byly jen taková třešnička na dortu (když už si dali takovou práci použít opravdová česká jména, byl opravdu takový problém najít si i jejich výslovnost?). No prostě prakticky jsem jen čekala na konec jako na smilování a oproti loňskému skvělému Gray Matter byl tohle pro mě opravdu krok vedle. Ale aspoň mám teď za sebou jeden velký rest.

Je to celkem sranda, ale vůbec to nechápu.

Asi takto nejlépe a nejjednodušeji shrnout mé pocity. Protože herní mechaniky jsou opravdu jeblé a přehnaně komplikované a tutorial je úplně k ničemu a upřímně ani nevím, jestli ho tutorialem vůbec nazvat. Nejlepší je proto skočit rovnou do vody a rozjet normální hru, což ve výsledku znamená, že většinu času prostě jen tak klikáte a čtete, klikáte a čtete a ono se mezitím něco děje. Občas na vás vyskočí upozornění, že můžete něco udělat, ale už vám nikdo neřekne, jak tu danou věc můžete udělat, takže strýček Google jako nejlepší přítel si přijde na své. A to i po několika hodinách hraní. Jakmile se člověk ale aspoň trošičku začne orientovat, najednou zjistí, že to dokáže být i fajn. Každá postava je totiž úplně jiná a stejně tak jsou rozdílné hrací taktiky, takže vás hra ani nemůže začít nudit.

Pro ukázku mi dovolte podělit se o zápisky z mého herního deníku při mém prvním (a určitě ne posledním) průchodu hrou.
Ehm ehm.

1. vládce

Už před-tvořená postava starého pána. Ale mám prý začínat v Mumu, protože to má být prý nejjednodušší, tak dobře, budeme dobývat Irsko. Schválně jak daleko se dostaneme. No ... moc daleko ne. Na papíře je starý pán možná zajetý vladař, ale v reálu je to nic nechápající patlal, který jen zkouší, co kde a jak a vůbec nemá páru, co se to vlastně děje. Ale nějakým zázrakem se mu podaří dobít alespoň jedno území. Moc dobrý bojovník to pravda není a tak umírá na bojišti v duelu se silnějším protivníkem. Protože "aha, postavy mají i nějaké staty a schopnosti."


2. vládce

Syn původního vladaře se snaží napravit vztahy v zemi. Už ví, jak má zhruba polikařit a má i 4 potomky a potencionální dědice, ale je to ňouma a místa na výsluní si také moc neužije, neboť v podobě staré báby přichází na návštěvu smrt, která si chce zahrát šachy, a ňouma ňoumovitý zvýší sázku svého života ještě o život své nejmladší dcery.

Smrt je rychlá a čistá.


3. vládce

Teprve sedmiletý hoch, už v tomto raném věku se zálibou v boji, schopný stratég a velevůdce, roste jako z vody a zdárně dobývá další území, zdatně seká hlavy nepřátel v duelech, měsíc co měsíc odkrývá intriky svých poddaných zaměřených nejčastěji proti jeho ženě, všechny nepřátele zdárně zavírá do žaláře (včetně svých četných sourozenců) a buduje rozkvétající panství. Jen nějakého mužského dědice by to pro změnu chtělo (a já si začínám všímat, že mi nějak často a brzo umírá ženská polovina potomstva na rakovinu), protože po těch 5 dcerách začínám být lehce nervózní, ale následně naštěstí přicházejí další 3 synové (i když ten nejmladší je tmavší pleti a manželka se na mě ještě nakrkne, když na to upozorním, ale co už, člověk se na ni nemůže dlouho zlobit, když mi denně rodí potomky, ať má alespoň nějakou zábavu).

Jenže to vás pak zajmou vikingové a po několikaletém pobytu ve vězení vám vypíchnou oko a je po hrdinství. Manželka do vás kope, kdykoliv dostane možnost, i když jste jí předtím plnili každé přání a vše odpouštěli, aniž byste si všimli jak vás mezitím začala nenávidět. Čarodějnice jedna nevděčná. Ale už zase čeká další dítě a vy už je ani nepočítáte. Mezitím ostatní potomci začínají dorůstat a vaše nejmilovanější dcera (která - ok - byla lezba a nechtěla se vdávat ani rodit a ještě byla posedlá satanem, ale jako jediná zdědila vaši lásku k boji a talent k duelům), umírá na ... rakovinu, zatímco další z vašich dcer, která je zasnoubená s nějakým dvanáctiletým někým odněkud z druhé strany světa si vesele otěhotní s jiným vidlákem a vy přemýšlíte, že je všechny vydědíte. Takže nejspíš přišel nejlepší čas změnit způsob dědění na toho, koho vyberou poddaní. Kdo bude vládnout dál už je jejich problém, takže si dál vesele dobýváte další Irské části a přímo uprostřed boje se dovídáte, že máte rakovinu. Náš dvorní lékař je ale naštěstí schopný, takže hned neumíráme, ale držíme se a máme plné ruce práce s neustále se bouřícími šlechtici, jdeme do celibátu a začínáme se zajímat o astrologii, což se nelíbí církvi, ale nasrat na ně, už jsem starý pán a budu si dělat co chci. Už to pravda není co to bývalo a musíme se vyhýbat osobním soubojům, ale dobýváme vesele dál, přijímáme feudalismus (a vůbec nevíme co to znamená, protože nám hra k tomu zase nic neřekne) a ještě těsně před smrtí se s nadpoloviční většinou území stáváme králem Irska. Jeho druhou půlku už ale musí dobýt následovník. Protože rakovina je svině.


4. vládce

Novou královnou se stává šikovná vnučka (dcera mojí morbidně obézní dcery a jejího manžela, který už takových dobrých 15 let hnije ve vězení) s citem pro boj a talentem pro osobní souboje (dobře si to vybrali moji poddaní, dobře). Náš o 20 let starší manžel je pravda tak trochu k ničemu, ale při každé sebemenší krizi stojí po našem boku a je vždy připraven nás utěšit a podpořit. Ráda bych pokračovala v dobývání, ale to bychom nesměli být každých 5 minut těhotní. Manžel je sice šťastný, ale já ne. První dítě se rodí jako krypl s jednou kratší nohou, druhé věčně nemocné, jako třetí se rodí dvojčata ... a já už chci dobývat a sekat hlavy v duelech sakra! Hlavně taky armáda nám pro přechodu na feudalismus nějak moc zeslábla, vylepšení jsou až moc drahé a prachy věčně nejsou. Kromě zbytku Irska i nějak dobyjeme kousek Walesu a kdyby mi každých 30 vteřin neskákaly tabulky, že se změnil můj dědic, tak by to bylo fajn, protože takhle se fakt nedá hrát. A zase se zuřivě vyhlašují revoluce po celé zemi, ale moje armáda je naštěstí silnější. Až do posledního dechu.


5. vládce

Dcera původní královny, která nic neumí, se svým mladším, neschopným manželem, který má bastardy po celé zemi, je po předchozích dvou vládcích pravda trochu studená sprcha. Ale zase mi dává příležitost zkusit něco jiného. Takže svádíme kde koho a tím úspěšně politikaříme. Do toho dobýváme i zbytek Walesu a stáváme se jeho královnou. To se nám to pěkně rozrůstá. Najednou je ale vyhlášena křížová výprava (a já mimo jiné zjišťuju, že nemám páru, jak naložit armádu do lodí, strýčku Google). Kořist je obrovská a já se raduju, protože můžeme stavět a rozrůstat se. Ale hned vzápětí přichází další slavná revoluce lidu, která je tentokrát nad moje síly a já do toho samozřejmě umřu, takže moje pracně vydobyté království se rozpadá na dvě.


6. vládce

Tu horší půlku zdědí jakýsi starý dědek, který nic neumí. Ale tak dobře, dobyju si všechno zpátky, to by snad zvládnout mohl. No, jenomže v tom přichází mor a pak hladomor, takže jsem nucena začít jíst vlastní poddané, a když už jsem už už kousilínek před dobytím své země zpět, tak zase umírám. Kleju a kleju a vypínám hru, protože to potřebuju jít rozdýchat ven.


7. vládce
Druhý den se s čistou hlavou vracím, načeš mi poddaní hází jedno ultimátum za druhým, země se ještě víc rozvrací, už nejsem král ani toho zbytku a nějaká ženská na trůně už sere i ty zbytky toho dobrého, co ještě zůstalo (mimo jiné mění způsob dědění zpět na pokrevní potomky a já jsem samozřejmě ženatý s děděním na straně matky, čili nikdo z mých potomků po mě nezdědí nic) a můj Islanďan po pár letech umírá na stres a já už asi taky umřu na stres.

Jako zkoušková hra to ale nebylo špatné. Krásně zabitých 23 hodin a dám si to někdy ráda znovu a snad líp.

V dnešní době už moc klasické point-and-click adventury nehraji, i když před takovými 10 lety jsem prakticky nehrála nic jiného, takže jsem se trochu bála, že mě to už nebude tolik bavit a bude to pro mě jen další výzvové utrpení, ale překvapivě se opak stal pravdou. Co mě na hře zaujalo nejdřív byl nádherný, emotivní soundtrack, který skvěle doplňuje hutnou atmosféru (nejvíc se mi asi líbí "The False Laura"). Taky obě hlavní postavy mi dokázaly rychle přirůst k srdci a moc se mi líbila i hratelnost s "interaktivní" mapou, jenž vám ukazuje, ve které lokaci jste ještě něco nesplnili, takže nemusíte pobíhat po celém městě, když na něco zapomenete. A že já jsem vždycky na něco zapomněla a většinou to byly opravdu drobné blbosti. Osvěžující bylo i používání kouzelnických triků a hromada pop-kulturních odkazů. Příběh samotný mi přišel trochu předvídatelný prakticky od chvíle, kdy jdete do pokoje Angely a najdete časopis a barvu na vlasy, ale bavil mě a zajímalo mě, co bude dál.

Samozřejmě by se určitě našla taky celá řada záporů. Mě osobně nejvíc vadil rozdíl vzhledu Davida (kterému má být něco přes 30) v ukázkách (kde kolikrát vypadá na 18) a ve hře (kde vypadá pomalu na 50), protože to bylo fakt zvláštní a rušivé, a taky používání docela velkého počtu příběhových klišé (Mrtvá manželka? Už zase? Mrtví rodiče? Už zase??), ale to jsou vesměs drobnosti, nad kterými se dají lehce přivřít oči a celková spokojenost tedy převažuje.

Nebála bych se říct, že pokračování je prakticky po všech stránkách lepší než předchůdce, ať už se hratelnosti, postav či příběhu týče. Taky ukecanost mi přišla snesitelnější, ale možná to bylo jen tím, že už jsem si na ni zvykla. Audiovizuál zůstává pořád krásný a uvítala jsem také možnost nového tahového soubojového systému, který mi přišel mnohem přehlednější, i když zároveň po čase začal dělat z boje určitý stereotyp, pokud člověk začal používat stejnou strategii.

Příběh je tentokrát mnohem jednodušší a hlavní dějová linka je tak opravdu krátká. Na druhou stranu hráč má k dispozici obrovskou mapu, kde na každém rohu dostává vedlejší úkoly, kterých je nepřeberné množství, takže o zábavu a délku pak není nouze (jen v hlavním městě se dá zasekat na několik desítek hodin). Trochu mě mrzelo, že správa lodě je poměrně jednoduchá a moc se nedá vylepšovat, ale zase je zde více typů lodí, které se dají pořídit, a líbil se mi management posádky. Také bylo fajn vídat reference na první díl a vaše rozhodnutí v něm.

Největší kámen úrazu u mě přišel s postavami, neboť zde oproti jedničce můžete mít jen 4 kumpány a výběr byl opravdu těžký. Velice mě potěšil návrat Edera a Alotha (Palleginu jsem s sebou jako paladin v prvním díle nebrala a tady jako druid nakonec taky ne). Xoti do našeho týmu zapadla také hned, jako by s námi byla celou dobu, a tak jsem získala překvapivě dobře vybalancovanou, vzájemně se doplňující čtyřku. Čímž pak výběr pátého člena dělal problém. Logicky by se mi asi nejvíc hodila Pallegina nebo možná Maia, ale obě mi přišly tak strašně suché, že jsem nakonec zkusila na jednu misi Tekehu jako chantera a ten už s námi pak zůstal do konce hry. Proč? Protože i když mi v bojích obzvlášť ze začátku moc nepomáhal, je to skvěle napsaná postava a byla s ním neskutečná prdel (kdo by neměl rád postavu, která mluví převážně ve dvojsmyslech? :D).

Ale přes všechny klady by se samozřejmě našly i zápory. A tím největším bylo občas až nesnesitelně dlouhé načítání lokací. Dle Steamu mám nahraných nějakých 60 hodin, a z toho takových dobrých 20-25 muselo být jen čekání na načtení další obrazovky. Na začátku mi to neskutečně pilo krev, pak jsem si na to tak nějak zvykla, protože mi nic jiného nezbývalo, a ke konci mě to odradilo snažit se dokončit víc vedlejších misí nebo DLC (dohrála jsem jen to první, které mi přišlo nekonečné). Taky jsem měla dost bordel v bozích, protože jich tam je snad 500 a já už si z jedničky opravdu skoro nic až tak detailního nepamatuji, i když to není tak dávno, co jsem ji dohrála. Ještě bych zmínila možnost romance s companions, jenž jsou úplně, ale úplně zbytečné a prázdné, neboť vám odemknou jen pár dialogů navíc a okamžitě vyšumí do prázdna (jako by byly přidány na poslední chvíli), takže jsem moc nepochopila, proč tam vůbec jsou.

Výběr her pro herní výzvu je vždycky těžký, obzvlášť když mi v ní pořád vycházejí skákačky. Ale ono by to jinak asi nebylo ono. Nuže tato byla aspoň vyloženě oddychová a hlavně mi strašila v knihovně už někdy od roku 2016 a o tom to celé přece vlastně je. Mám ráda seriál i film a herní zpracování mě taktéž potěšilo, neboť je úplně stejně dětské, roztomilé a úsměvné (Austrálie, skok do studny, únos mimozemšťany...). Hratelnost je velice jednoduchá, splnění jednotlivých levelů kolikrát zabere jen pár vteřin a zaseknutí zde opravdu nehrozí. A i kdyby si člověk čirou náhodou zrovna nevěděl rady, může si hned zapnout nápovědu, která mu vyzradí, jak na to. Taková velice příjemná jednohubka na dvě hodinky.

Zajímavý nápad, ale docela nezáživné zpracování. Hold když pořád děláte dokola to samé bez jakéhokoliv hratelnostního osvěžení, tak rychle nastupuje stereotyp. Líbil se mi soundtrack, lokace a postavy (nejlepší část celé hry je rozhodně sledování úmrtí, které jsou občas až vtipné). Naopak grafické zpracování mě moc nenadchlo a taky jsem občas měla problém s ovládáním (kolikrát bylo potřeba 5x kliknout na dveře než se hlavní hrdina uráčil jimi projít). Obtížnost mi pak přišla tak akorát. Na těch pár hodin zabaví, ale být to delší, nejspíš bych to ani nedohrála.

Tíživá atmosféra, smrt na každém kroku a těžká frustrace. Přiznám se, že jsem docela zápasila s ovládáním a Six mi většinou pobíhala na všechny směry, jenom ne tam, kam jsem potřebovala. Počet smrtí za dobu hry mi pak nejspíš vyskočil do třímístných čísel a svou počáteční taktiku "když pětkrát za sebou umřeš, tak to vypni" jsem brzo musela změnit, protože jsem to s takovou hrála po 5 minutách. Nejvíc mě totiž štvalo rozestavení savepointů, které byly občas opravdu daleko od sebe, a taky hrozně dlouhé zdržování při načítání (někdo vás chytí, tak se musíte dívat, jak vás sáhodlouze chytá, pak je tma, pak se musíte dívat jak se Six sáhodlouze probouzí a pak teprve můžete pokračovat). Naštěstí hra ale není dlouhá, takže jsem ji nakonec zvládla dohrát (a taky proto, že to byl dárek k narozeninám, čili automatická povinnost dohrání, i kdyby mě to nebavilo). Co bych určitě pochválila je soundtrack a grafika, které dohromady doplňovali hutnou atmosféru, a taky strašidelnost, kdy jsem občas (hlavně v honičkách) měla opravdu nahnáno.

Přesně takto by měly vypadat všechny západní komediální vizuální novely. Jednotlivé průchody hrou jsou krátké a přímočaré a vůbec nedrhnou, protože tady nejsou žádné obří návaly textu ani se pořád dokola neopakuje to samé (kromě intra a endingu, které jde ale přeskočit). Právě naopak s každým novým rozehráním na hráče čeká něco úplně jiného - jiné postavy na jiných místech, jiné konverzace, jiné odpovědi a jiné možnosti, takže je to pořád zábava, i když už to hrajete po sté. Taky humor funguje, postavy jsou sympatické, soundtrack příjemný, i animace se mi líbí. No a v neposlední řadě je třeba zmínit vysokou obtížnost (Dark Souls hadra :D), která vás nutí zkoušet to znovu a znovu. Určitě vyzkouším i DLC.

Yakuza 0 je naprosto unikátní zážitek, ať už po stránce příběhu, postav, či hratelnosti (respektive interaktivity otevřeného světa), který mě dostal do kolen a považuji ji za jednu z nejlepších her, které jsem kdy hrála. Proto mi bylo už od začátku jasné, že ať už bude Kiwami sebelepší, 0 nebude sahat ani po kotníky a to se taky skutečně naplnilo. Nicméně také pořád představuje velmi solidní příběhový i herní zážitek, obzvlášť na to, že se jedná o remake úplně první Yakuzy. Co mi upřímně hned na začátku vyrazilo dech byla plynulost animace. Už žádné sekání, žádné bugy. Tentokrát si s portem opravdu dali záležet a je skvělý. Zároveň mě překvapila daleko menší "ukecanost" a mnohem strožejší kapitoly i cutscény, které v 0 běžně trvaly i 20-30 minut, zatímco tady nejdelší trvá tak 10, čímž se samozřejmě zkrátila i celková délka hry. Moc mě potěšil také nový systém autosave.

A teď zápory. A začnu tím největším, který neskutečně bije do očí - velice špatná implementace systému Majima everywhere. Majima sám o sobě je pořád nejlepší postava celé série (i s tím svým přiblblým účesem podle hrnce) a v Kiwami zároveň největší bavič, ale jeho nová role vůbec nesedí do příběhu. Například u scény v batting centre se chová jako by mě viděl poprvé od propuštění z vězení (protože v původní hře to tak bylo) a když ho pak propíchnou nožem a odtáhnou, tak já vyjdu ven na ulici a koho hned nepotkám úplně v pořádku? Pak se 30x popereme, až se posunu v příběhu do bodu, kdy se Majima znovu objeví v hlavním ději a Kiryu se diví, že není mrtvý. Taky jsem četla nějakou kritiku na jeho povahu, kde recenzent vyčítal dualitu jeho osobnosti (pro Kiryu si hraje na Goromi a policisty, ale svoje podřízené mlátí baseballovou pálkou), ale to mě upřímně zase tolik nevadilo, protože proč by nemohl být obojí? Každopádně to prostě působí jako by tam byli Majimové dva a to dost zamrzí. Další výtka jde k hroznému disco intru (protože kvůli copyright nemohli použít song, který tam měl správně být) a taky by prospěly nové minihry, neboť drtivá většina z nich se jen opakuje ze 0 a když se jen tak poflakujete po městě, máte pocit, že tuto hru jste už hráli. Stejně tak jsou daleko slabší substories, které v prvním díle ještě nebyly tak vypilované. Většinou tady máte za úkol jen někoho zmlátit (i když třeba ten týpek na hajzlu, co po mě pořád chtěl ať mu nosím kapesníky, mě dobře rozesmál). Ještě bych zmínila neskutečně otravný healing nepřátel, který jen uměle prodlužoval délku soubojů.

Musím říct, že moje pocity k této hře se měnily doslova z hodiny na hodinu. Na začátku jsem byla nejvíc rozpačitá. Depresivní úvod mi přišel zbytečný, celkově mi to až moc připomínalo první Bioshock, chyběla mi slibovaná strašidelnost a až na nějaký ten výjimečný nečekaný moment (zabíjení přeživší posádky) sem a tam jsem se až nudila a tak nějak jsem nevěděla, co mám od této hry vlastně čekat a jestli to za těch 8-9 hodin vůbec stojí.

Stojí. Zlom přišel zhruba tak po 3 hodinách, kdy se příběh konečně začal obracet zajímavým směrem, atmosféra houstla a strachy jsem si musela zeslabovat zvuk (na stanici Theta budu vzpomínat ještě hodně dlouho) a nejednou mě to natolik chytlo, že jsem musela pokračovat dál a dál, jen abych se dozvěděla víc. Víc o tom zvláštním místě, na kterém jsem se ocitla. Víc o posádce. Víc o tom, co se vlastně stalo. Ale především víc o sobě samotné. Tedy pardon, o hlavním hrdinovi. A když už mluvíme o postavách, rozhodně musím pochválit špičkový dabing Simona a Catherine, ale stejně tak jejich lidské povahy, emoce a vývoj. Ostatní postavy se mi dost pletly, ale i tak bylo zajímavé sledovat jejich osudy. Dál se mi moc líbil soundtrack, který skvěle doplňoval atmosféru, ať už ve strašidelných nebo emocionálních momentech. A když už mluvíme o emocionálních momentech, konec jsem čekala, ale stejně mě rozdrtil. Opravdu lepší konec to už mít ani nemohlo a za něj zvedám hodnocení ještě o pár procent nahoru..

A teď to nejhorší na celé hře - příšery. Ano, čtete správně. Nezlobte se na mě, ale drtivá většina z nich tam byla úplně, ale úplně zbytečné a vyloženě mě otravovaly a zdržovaly. Atmosféra sama o sobě byla syrová a stejně tak byly "hnusné" lokace, takže by to podle mě všechno fungovalo i bez levných lekaček.

Commandos jsem nikdy nehrála, ale zato jsem asi milionkrát dohrála Robina Hooda a čekala jsem tedy něco podobného. A ono, světe div se, to nakonec moc podobné nebylo. Shadow Tactics je totiž vyloženě stealth. Nejsou tady žádné přímé souboje, takže vběhnout mezi skupinu nepřátel jen tak hala bala a všechny je rozsekat nepřipadá v úvahu. Právě naopak hráč musí složitě taktizovat a plánovat každý sebemenší krok (což ve výsledku znamená zavařit F5 a F8). S tím je spojená také častá frustrace z neúspěchu (přiznávám se, že u poslední mise, kde jsem se asi hodinu nebyla schopná pohnout ani o metr, jsem se musela potupně podívat na návod), ale o to víc je umocněna radost, když se vám něco podaří.

Co se mi na hře líbilo nejvíc byly rozhodně postavy. Všech 5 hlavních hrdinů je sympatických a propracovaných, jak hratelně, tak osobnostně. Hlavně každý z nich má jiné schopnosti, jiné přednosti a jiné nedostatky a všichni jsou vyvážení a navzájem se doplňují, takže je plně využijete opravdu všechny (i když za Aiko a Yuki jsem hrála asi drobet častěji a Mugen v posledních misích citelně chybí). Prostě postavy si mě získaly a loučení s nimi bylo těžké (hlavně s Mugenem, který ze mě dokonce vymáčkl i slzu). Taky se mi líbila pestrost jednotlivých misí, kde se měnily nejen lokace, ale také hlavní úkoly, které měly vždycky ještě několik možností splnění (zabij, unes, otrav čaj, zachraň...). Ještě bych určitě pochválila grafiku, pěkný soundtrack a možnost volby dabingu (japonština samozřejmě vede na celé čáře, což mi připomíná, že její titulkový překlad byl občas dost volný, ale hru jako takovou to naštěstí až tak moc neovlivní).

Tato hra mě neskutečně chytla už od začátku, což mě upřímně překvapilo, protože nemám ráda survivaly (ne, nebaví mě hry pořád začínat od začátku) a tak trochu jsem čekala další This War of Mine, které jsem musela zabalit dost brzo. Nicméně Frostpunk je spíš klasická strategie, která jen nese pár survivalových prvků a taky celá hratelnost je daleko jednodušší a přehlednější, takže jsem jej zvládla dohrát na první pokus a ještě k tomu za fašistický stát, protože jsem nechtěla náboženství :D. Ještě bych určitě pochválila tísnivou atmosféru a skvěle dokreslující soundtrack a taky se mi líbilo, že člověk musí občas dělat dost těžká morální rozhodnutí.

Původně jsem komentář ani psát nechtěla, protože toto je jedna z těch her, které si musíte sami zahrát a udělat si vlastní názor, ale když už něčemu napálím plné hodnocení, tak bych asi pár vět napsat mohla.

Co určitě musím pochválit především je skvělý příběh plný zvratů a emocí, za který by se nemusel stydět žádný film nebo seriál, a který s každou další kapitolou nabírá větší a větší obrátky a hráče napíná k prasknutí. Stejně tak jsou perfektní velmi propracované postavy. Z hlavních hrdinů u mě na celé čáře vede Majima, ale Kiryu je taky sympaťák a vedlejší postavy jsou kapitola sama pro sebe (Kuze, Nishitani, Tachibana, Oda, Makoto, Lee...). Opravdu kolikrát i postavičky, které se tam objeví jen na 5 minut, jsou propracovanější než drtivá většina charakterů v jiných hrách. Moc se mi líbila také atmosféra, jenž neustále skáče z vážné do humorné až absurdní, ale přitom to překvapivě funguje na jedničku, a všechno podkresluje úžasný soundtrack, kde je těžké vybrat nejlepší song (osobně bych řekla buď Kuze Theme nebo One Eyed Dancer). No a pak je tu ještě neskutečně živý svět, který hýří zábavou a přímo láká si projít každé zákoutí, objevit každý vedlejší příběh a zkusit každou aktivitu, kterých je nepřeberné množství.

Sečteno podtrženo, už je to opravdu hodně, hodně, hooodně dlouho, co mě nějaká hra takovým způsobem nadchla. Kromě občasných bugů, které jsou ale v každé hře, mám prakticky jen jedinou výtku, a tou je chybějící autosave, protože některé pasáže jsou dost dlouhé. Až půjde do prodeje Kiwami, tak si ho koupím hned v předprodeji.

Spíš než "interaktivní film" bych řekla prostě jen "film", protože interaktivity je zde opravdu málo. Sice se můžete mezi dialogy hýbat, ale volnost nemáte prakticky žádnou, protože hratelnost je velmi lineární. Co se příběhu týče, už mám na kontě pár smutných her, takže mě tento tolik nezasáhl, ale emocionální bez debat je. Moc se mi také líbil přenádherný soundtrack a překvapivě jsem si nakonec oblíbila také postavy, v čele s oběma doktory. A bavily mě i všechny ty drobné vtípky uvolňující atmosféru.

Poslední rozloučení s Max a Chloe bylo překvapivě důstojné. Sice délka je žalostná, ale zato je tato epizodka opravdu emocionální a uzavírá celý kruh, takže každý fanoušek série by si ji rozhodně neměl nechat ujít. Kromě všech atributů původních her, jako jsou atmosféra, soundtrack a animace, potěší také návrat původních dabérek.

Musím říct, že toto Geraltovo dobrodružství mě ze všech dosavadních Witcherů bavilo asi nejvíc, na čemž má dozajista velký podíl i fakt, že bylo tak krátké. Já a Witcher série totiž nejsme zrovna největší kamarádi. Ano, přesně tak. Jsem jeden z těch pěti lidí ve vesmíru, který nejen, že neuctívá tuto ságu jako modlu, ale navíc ani nemám ráda Geralta. Čím to? Je to velmi jednoduché - nejsem cílová skupina. Tudíž Witcher pro mě bude vždycky jen další z řady RPG, které má sice úchvatný audiovizuál, ale prázdný příběh o bourákovy, který klátí příšery a ženské a srdceryvně miluje svou životní lásku, aby jí zahnul na každém rohu, protože s ním přece žádná neotěhotní. No řekněte, nezní to jako prostá pánská fanfiction či snad dokonce pánský ekvivalent Twilightu? Což mi připomíná, jak mě vždycky dostává do kolen když dorazím do nějaké zapadlé, zapomenuté vesnice, abych tam našla 20 supermodelek s perfektní postavou, make-upem a účesem. :D Ale neberte mě špatně, netvrdím, že je to špatná série, protože kdyby se mi to fakt nelíbilo, tak nedohraju ani jedničku. Jen do toho prostě nejsem tak zažraná jako ostatní a celkově ten hype okolo mi mé dojmy ještě víc kazí.

Ale zpět k DLC. Co se mi líbilo, byl konečně hlavní příběh, který za něco stál, protože v předchozích dílech mě vždycky bavily hlavně side questy a ten hlavní, roztahaný a občas i nesmyslný, jsem musela nějak přetrpět. Dál bych určitě pochválila postavy, protože jen inteligentní krasavice Shani sama shrábne do kapsy celé ženské osazenstvo původních dílu a to mě přitom v jedničce paradoxně vůbec nezaujala. Stejně tak se mi líbili i oba "záporáci" a takový Vlodimir je kapitola sama pro sebe. Co se mi naopak nelíbilo je, že to občas celé zase působilo jako interaktivní film, kdy člověk půl hodiny sleduje cut scene, aby pak nějak odklikal rozhovor, který celou situaci stejně vůbec nezmění. Stejně tak jsem za ty dva roky od dohrání původní hry už úplně zapomněla ovládání, takže to byl na začátku trochu boj.

Moje snad nejoblíbenější strategie, ke které se vždycky ráda jednou za čas vrátím. Na začátku sice působí šíleně komplikovaně, ale není tomu tak, protože všechno má logický smysl a není těžké si na tento systém zvyknout. Hra vám sice nedá nic zadarmo, protože tady ke stavění opravdu nestačí jen peníze a pár dřívek či kamínků, ale o to víc je to zábavnější a kolikrát musíte pořádně potrénovat mozkové buňky. Jen bojový systém je zvláštní a ani po všech těch letech jsem mu ještě nepřišla úplně na kloub.

Paradoxně jsem ale nikdy předtím nedohrála kampaň, neboť je daleko víc svazující a ukecanější než scénáře či volné hry a taky chybí všechny vychytávky z rozšíření. Jakožto zkušený hráč bych neměla problém s nejtěžší obtížností, a proto jsem se rozhodla zrovna získat i jeden z herních achievementů a splnit i všechny vedlejší questy, u čehož jsem se párkrát solidně zapotila (zlaté zpomalující a přetáčející tlačítko), ale titul The Guardian of the Realm byl zdárně dobyt a tak se mi třeba jednou podaří získat i zlatou loď.

Nuda, nuda, šeď, šeď. Mdlé postavy, mdlý příběh, mdlé zasazení. I vztahy jsou tlačeny strašně na sílu (Stockholm syndrome se asi prostě líp píše) a ani animace se soundtrackem mě nijak extra nezaujaly. I když herní doba je krátká, trvalo mi dost dlouho tento kousek pokořit, protože jsem se do něj musela nutit.