Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Agatha Knife

  • Switch 60
Sedmiletá Agatha je vcelku normální malá holčička, tedy pokud opomenu její lásku k masu. Žije v řeznictví své maminky a zabíjí zvířátka. Ty potom ještě porcuje a připravuje k prodeji. Zároveň má němé tváře i moc ráda a vůbec jí nedělá radost jejich vystrašený pohled před smrtí. Při návštěvě kostela nicméně dostává odpověď na svou strast. Náboženství. Nazývá ho jednoduše Masožravectví a má přesvědčit nebohé tvory před porážkou o krásách posmrtného života. Je úkolem hráče ji k tomu dopomoct.

Námět téhle hry je na ní, beze sporu, to nejlepší. Jinak jde o klasickou, a docela jednoduchou, point and clickovou 2D adventuru na pár hodin. Pěkná kresba a praštěnost postav dokážou udržet pozornost po celou dobu hraní. Jednotlivé rozebírání prvků je asi zbytečné, jelikož toho Agatha Knife vskutku moc nenabízí. V zásadě dokáže na chvíli zabavit a větší ambice nemá. Z tohoto pohledu jednoznačně uspěla.
+7

Layers of Fear

  • PC 50
Layers of Fear je horor, který není hororem. Respektive se snaží být hororem, ale určitě se, podobně jako já, dostanete do fáze, kdy už vám bude vlastně tak nějak ukradené, kterak putování ve strašidelném sídle skončí. Předně se jedná o walking simulator, kdy budete hlavně otevírat věci. Dveře, zásuvky a šatní skříně vyplňují většinu místností a zhruba v jednom z deseti případů možná najdete i nějaký ten dopis nebo nic neříkající obrázek.

Nejhorší ze všeho je každopádně tuctovost. Rodinné sídlo na samotě, psychedelické chvilky a většinu lekaček jste už někde viděli. Celá hra mi připomíná laciný strašidelný dům na kdejaké pouti. Snad jen hudba chvílemi zachraňuje atmosféru, ale je jí zoufale málo. Dále tu máme nemožnost smrti či nějakého jiného způsobu neúspěšného konce. Proč bych se měl bát, když vím že se mi nikdy nic nestane?

Být Layers of Fear filmem, tak se vysílá někdy po desáté večerní a po jednom shlédnutí ho rychle vymažete z paměti. Takhle zůstává jenom tuctovou hrou v, už pomalu přesyceném, žánru.
+16 +19 −3

Outlast

  • PC 60
Outlast je hra, kterou zabíjí hratelnost. Po skvělém začátku vás čeká jenom sešup dolů. Impozantní části jsou vykoupeny těmi vyloženě nudnými, kdy se musíte vyhýbat nepřátelům a hledat pojistky/otáčet kohoutky, aby se vám otevřela cesta dál. Postupné rozuzlování strašlivého tajemství v psychiatrické léčebně se mění v hloupou duchařinu pramenící z (…chvilka napětí…) nacistických kořenů! Samotná závěrečná část je navíc předvídatelná a veskrze zbytečná.

Abych ale jenom nehanil, tak uznávám povedenou atmosféru v první polovině hry. Používání zeleného nočního vidění kamery vykouzlilo dost nepříjemný pocit a zvuková složka ho vhodně doplňuje. Herní doba se drží na ideálních pár hodinách, takže ji nejspíš každý bez problému dohraje, už jen tím, že na normal obtížnost je odpuštěno i několik chyb.

Outlastu by prospělo vynechání schovávacích částí. Jednat se pouze o walking simulator s občasnými lekačkami, půjdu s hodnocením výš. Navíc dnes, poměrně dlouho po vydání, už žánr nabízí lepší alternativy.
+21 +22 −1

The Legend of Zelda: Breath of the Wild

  • Switch 100
Prvně odpovím na otázky, které si všichni určitě kladete:
Je Breath of the Wild hodna všech těch obdržených absolutních hodnocení?
Jedním slovem: Ano.
Jedná se o nejlepší hru všech dob, jak někteří jedinci prohlašují?
Znova jedním slovem: Nevím.

Každopádně je Zelda parádní open world bez kompromisů. Překvapuje na každém kroku. Nádherný obrovský svět plný tajemství a věcí k objevování, vynalézavé a neopakující se hádanky, jednoduchý a funkční soubojový systém. A hlavně vás v něm nikdo nevodí za ručičku.

Na mapu dostanete puntík, kam máte jít a tím vše hasne. Pěšky? Na koni? Po skalách? Přeplavat řeku? Nejlepší je si první odhalit mapu okolí. Takže jdeme vylézt na věž. První je snadná. Druhá má kolem sebe jedovatou miasmu. Třetí je zase na mrznoucím vrcholku hory, takže se pořádně najíst a teple obléct. Kolem čtvrté zase neúnosně fouká vichřice. Pátá je uprostřed nepřátelské základny atd. Už tak žánrově unavená záležitost je v Zeldě vyšperkovaná a zábavná. A navíc opravdu jenom odhalí mapu. Chcete najít svatyně? Tak to z věže musíte pěkně rozhlédnout a na mapě si je označit sami.

Vidím skupinu skřetů sedících u ohně. Jak na ně? Mám dva meče, štít a pár šípů. Mohl bych mezi ně vběhnou a jednoduše zabíjet, jenže to si zničím všechny zbraně. Rozdělám oheň a z obyčejných šípů si udělám zápalné, ovšem za chvíli má začít pršet a pak mi budou k ničemu. Připlížím se tiše k jejich zbraním a naházím je vedle do řeky, ale ta stráž na věži mě určitě uvidí. Posekám strom a kládu spustím z kopce. Nebo prostě přelezu vedlejší kopec a zapomenu na zatracený skřety. Vlastně bude pršet, takže nikam nevylezu.

Možností je přehršel, a hlavně si na většinu musíte přijít sami. Všude jinde fungující herní logika tady neplatí. Kovový štít v bouři z Linka udělá hromosvod (na jedno použití). Postávat u ohně s dřevěným kopím se taky nevyplácí. V poušti je ve dne šílené horko a v noci vražedná zima, tak si připravte správně oblečení.

Kvalita téhle hry je natolik vysoká, že i těch pár horších věcí (jednoduchý příběh, skromný, a ne moc povedený dabing, krátká výdrž zbraní) prostě nehraje roli. Jestli máte WiiU nebo Switch, tak si okamžitě běžte tuhle Zeldu koupit. Že jste ještě nikdy žádný jiný díl v sérii nehráli? Já taky ne.
+37

Da Capo III

  • PC 70
Už při prvním spuštění je jasné, že třetí Da Capo není jen nějaká tuctová vizuální novela. Také je jasné, že na její vývoj muselo padnout nebývale velké množství financí, aspoň co se žánru týče. Předně má poměrně dlouhou herní dobu čítající nějakých 40 hodin. Dále obsahuje relativně hodně pěkné hudby i samotných spritů postav.

Je škoda, že autoři používají ve zhruba pětihodinovém prologu snad úplně všechny cliché spjaté s harem anime produkcí. Podobně jako Extra část v Muv-Luv tak spolehlivě odradí většinu hráčů, a i já jsem se musel mnohokrát přemlouvat k pokračování. Naštěstí přijde po úvodu zvrat, skok v čase, a postupně se začne vynořovat i povedený příběh.

Ne snad, že by děj byl něčím neobvyklý, ale párkrát dokáže překvapit a všech pět hlavních cest se navzájem něčím doplňuje a společně tvoří zajímavý, leč vcelku vyčpělý, celek. Jenom by hra nemusela tak často opakovat některé informace. Snad dvacetkrát jsem se dozvěděl, že protagonista je ve škole hlavně aby se pokusil zjistit údaje související s posláním jeho rodiny. To si budu pamatovat až do smrti.

Nemá smysl nějak hlouběji rozebírat jednotlivé postavy, jelikož naprostá většina z nich žádnou hloubku nemá. Špatně napsané nejsou, pouze nenabízejí nic zajímavějšího. Občasná zdlouhavost také příliš nesvědčí tempu a chvílemi se hra nepříjemně táhne.

Úplně nedokážu Da Capo III zavrhnout. Obzvlášť, když se série každým dalším dílem posouvá vpřed. Nicméně, pokud tenhle typ her nemáte rádi, tak svůj názor nezměníte.
+10

Star Ocean: Integrity and Faithlessness

  • PS4 50
Star Ocean: Integrity and Faithlessness. Schválně si to zkuste říct nahlas. Integrity and Faithlessness. Blbější název snad ani nejde vymyslet.

Už při oznámí jsem tušil průšvih. Napovídala mi sestupná kvalita série i ostatních her od tri-Ace. Konečný výsledek sice není úplná tragédie, nicméně zázrak se taky nekoná. Předně mám docela problém vůbec něco napsat. Méně výrazné jRPG těžko hledat. Příběh si nepamatuju už teď, pár hodin, po dohrání. Postavy vyloženě otravné (na rozdíl od Lost, pardon, Last Hope) nejsou, jenže zároveň v hráči nevzbudí ani špetku zájmu.

Svět je dost malý a skládá se z několika map, které si odemykáte postupem hrou. Často se do nich i budete vracet. Někdy povinně, jindy kvůli vedlejším questům. Fast travel se odemkne dost pozdě a plnění vcelku nudných vedlejšáků tudíž solidorně protáhne, vzhledem k žánru, krátkou herní dobu na cca 25 hodin, přičemž čistě příběh by šel dát i pod patnáct. Pravda, je tu i post-game obsah, ale kdo by se s ním obtěžoval?

Zvláštností je, že v real-time bojích máte najednou až sedm postav a povětšinu času to překvapivě není až takový chaos. V těžších částech však AI spolubojovníků dělá neplechu a nestíhá včas reagovat. Můžete se učit role pomáhající ve směřování chování AI (např. často útoč, více se braň, hlavně uzdravuj), ale zásadní rozdíly jsem nezaznamenal. On vůbec celý ten soubojový systém vás nutí být až nechutně ofensivní a obrana se vůbec nevyplácí.

Ještě se zmíním o ne zrovna pěkném vizuálu, který svůj PS3 původ nezapře a neskutečně generické hudbě. V součtu je to všechno podtrženo podivným budgetovým vyzněním. Spolu s relativně nedávno vydanou další hrou stejných vývojářů (Exist Archive) mi dává obavy o budoucnost studia.

Bohužel se nám tu nekoná zmrtvýchvstání dříve oblíbené série (jako se to povedlo třeba Tales of Berseria). Asi je na čase, aby se Star Ocean ponořil do hlubin oceánu a nikdy už se nevynořil.

Pro: dá se to hrát...

Proti: ... se sebezapřením

+10

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 90
  • PS4 90
Můj názor na třetího Zaklínače pro vás není vůbec podstatný. Jednoduše se jedná o jeden z pomyslných vrcholů současné herní produkce a každý hráč by si poslední Geraltovo dobrodružství neměl nechat ujít. Nevidím smysl ve stém sáhodlouhém opakování (hromady) kladů a (hrstky) záporů ve hře.

Takže to horší jen ve zkratce:
- podivné rozdávání zkušenostních bodů, kdy za vedlejší questy dostáváte prd a za hlavní úplná kvanta expů
- roztahanost spojená s většinou otevřených světů, kdy Geralt zoufale hledá Ciri a stihne u toho prolézt každou
temnou jeskyni, která mu přijde do cesty
- docela omezený vývoj postavy
- pád ze tří metrů Bílého vlka vždy spolehlivě zabije
- kůň je vůl

To dobré:
-zbytek hry

Kdyby se mě nějaký hrami nepolíbený nešťastník zeptal, jakou hrou má jeho opravdový život konečně začít ukážu na...

překvapivě The Last of Us, pak Grand Theft Auto V a nakonec právě zmíním Zaklínače 3.

Přístupností je ohromné RPG nejhorší z této trojice, ale to neznamená, že je horší. Řadí se pyšně po bok největších velikánů celé historie herního průmyslu.
+29

Odin Sphere

  • PS4 70
Když před nějakými deseti lety Odin Sphere vyšla na PS2, tak byla její výjimečnost patrná na první pohled. Čarokrásná 2D grafika vdechla vlastní život postavám a světu. I dnes dokáže upoutat a asi jenom další hry od Vanillaware se jí dokážou rovnat.

Počáteční údiv, bohužel, postupem času upadá. Příběh sleduje postupně pětici postav s poměrně zamotanými osudy. Naštěstí je k dispozici časová osa, bez které bych se ve sledu událostí jistě ztratil. Pohádkový děj o předpovědi konce světa, boji dobra se zlem a lásce vcelku nic zásadního nenabízí. Osudy protagonistů mi nicméně lhostejné nebyly a relativně šedý konec příjemně překvapil.

Hra je v zásadě nic moc rubačka, kde za zmínku stojí jenom systém alchymie a "pěstování" přísad díky phozonům vypadávajícím z nepřátel. Zasadíte semínko, vypěstujete ovečku (neptejte se), zabijete ji a kuchař vám ji uvaří. Odměnou budiž expy a zvýšení maximálního zdraví. Podobně se tvoří i lektvary.

Smutným slovem Odin Sphere je však stereotyp. Bossové se často opakují a příliš variací nepřátel taky nečekejte. Vlastně i za jednotlivé postavy se hraje podobně (vyjma mé oblíbené létající víly Mercedes). Přiznávám, že během těch cca pětadvaceti hodin mě chvílemi přepadala nechuť pokračovat. Nakonec svého času nelituji. A, myslím, že většina hráčů také nebude.

V Odin Sphere se skrývá nádherný, a svým zvláštním způsobem, neokoukaný klenot.
+10

Xenoblade Chronicles 2

  • Switch 100
Co vlastně od JRPG očekávám? Dobrý příběh, propracovaný soubojový systém, zajímavé postavy a skvělou hudbu. XC2 vše výše uvedené nabízí a doplňuje o jedinečný otevřený svět, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Relativně rozlehlé mapy jsou plné skrytých cest a při každém průchodu jsem nacházel nová, a někdy opravdu nádherná, místa. Celá hra se odehrává na (a někdy i uvnitř) povrchu obrovských titánů a opravdu každé pootočení kamerou naskýtá nezapomenutelné scenérie.

V nich často pobíhají monstra mnohdy i desítky levelů nad vaší skupinkou a právě správné načasování bojů tak, aby zrovna neprocházela v okolí obří opice schopná jedinou ranou oddělat celou partu, je možná nejdůležitější částí jinak docela komplexních mechanik, kterými XC2 oplývá.

Během hry hráč sbírá Blades, tedy speciální postavy sloužící zároveň jako "výbava" pro hrdiny. Získávají se postupem v příběhu, plněním vedlejších questů nebo náhodou vypadnou z kamenů nalezených v truhlách. Každý z Bladeů má přiřazený element a čtyři stupně unikátních útoků nabíjených používáním obyčejných schopností. Právě elementy hrají prim při rozhodování o stavbě aktivní skupiny. V jeden okamžik je možné mít až tři hrdiny a na každém z nich ještě tři Blades. Postupným řetězením stále silnějších unikátních útoků (např. oheň lv.1, oheň lv.2 a nakonec voda lv.3) umístíte na nepřítele orb v elementu posledního útoku. Pak můžete aktivovat kombo a zničíte-li orb použitím opačného elementu, tak si kombo nejen prodloužíte, ale i znásobíte působené poškození. Mohl bych se ještě zmínit o zlepšování vztahů s jednotlivými Blades nebo několika dalších mechanikách, jenže to už bych rovnou mohl sepsat návod.

Zásadní (a pro mě asi i jediný) nedostatek XC2 je to, že vám vše řekne pouze jednou. Jestli to nepoberete napoprvé, tak máte smůlu, jelikož si tutoriály nelze zopakovat. Člověk pak většinu těchto věcí zjistí, spíš náhodou, třeba až v polovině hry. Domácí úkol pro Monolith Soft: patch s tutoriálem!

Naštěstí dokáže chytit příběh. Sice nepříliš originální, umí však vykouzlit mnoho výtečným momentů a je celkově... prostě takový poctivý. Cut-scény s dobrým anglickým dabingem (a špatným lip-syncem...) jsou moc pěkně provedené a možnost jejich opakovaného přehrání jsem nejednou využil. Doplněny hudbou od (nejen) Yasunori Mitsudy a dobře napsanými postavami dotváří dojem jedinečného zážitku.

Normálně technickou stránku v komentářích příliš neřeším, nicméně udělám výjimku. Předně je XC2 moc pěkná hra plná detailů a různých speciálních efektů. V handheld módu Switche běží stabilně díky nižšímu rozlišení. Po připojení do 4KTV ale občas hodně trpí kvalita obrazu a třeba plameny se někdy kostičkují až hanba. Nutno ale podotknout, že každým dalším patchem mi přijde tenhle problém menší.

Xenoblade Chronicles 2 není rozhodně pro všechny. Každopádně pokud máte v oblibě předchozí Xeno hry, tak se určitě nenechte odradit trochu dětinským vzezřením a hurá do hraní.

Pro: příběh, soubojový systém, hudba atd.

Proti: nemožnost zopakování tutoriálů, lip-sync, občas hapruje kvalita obrazu v TV módu

+18

Grandia II

  • PC 60
Japonské RPG toho nejklasičtějšího stylu. Kdybych si udělal výčet věcí, které má takové RPG obsahovat, tak Grandia II je má všechny. Náctiletého hrdinu nechtěně zapleteného do záchrany světa, jeho romantický interest (nebo rovnou dva), souboj dobra se zlem a vcelku pěknou hudbu. Jenže to, co stačilo před sedmnácti lety už dnes, bohužel, neobstojí.

Dvojí tvář téhle hry je vlastně úplně všude. Začnu souboji, které vyžadují od hráče aktivní sledování bojiště, nepřátel i třeba vzdálenosti potřebnou k uběhnutí před zasažením nepřítele. U bossů skvěle funkční a napínavé. U řadových nepřátel zdlouhavé a nudné. Druhou polovinu jsem nechal boje pouze na AI a zasáhl do nich spíš omylem. Postavy nejsou vůbec špatné, pouze tuctové. Počítám, že za měsíc si nevzpomenu na jejich jména. Příběh uspokojivý, pouze zcela předvídatelný. Hodně předvídatelný. Nepřekvapí zhola ničím.

Něco si ale přece jen pochvalu zaslouží. Anniversary edice vypadá moc pěkně (na svůj věk) a snad jen poměr obrazu 4:3 bych si dovolil vytknout. Celá hra pěkně plyne a malá rozlehlost dungeonů i měst je jasné plus. Během těch 20 hodin tak druhá Grandia nestihne nudit. Hudba má pár světlých chvil a anglické hlasy se dají (většinou) i poslouchat.

Je trochu škoda, že jsem Grandii II nezastihl v době vydání. Určitě bych si jí dokázal užít mnohem víc. Jako celek ji ovšem nemůžu současnému hráči, s čistým srdcem, doporučit.
+10

Fallout 4

  • PS4 60
Jednou z často používaných frází při hodnocení her je vcelku nic neříkající prohlášení: "Není to špatná hra, ale..."

Jenže pro Fallout 4 platí: "Není to dobrá hra, ale..."


Hnusná grafika, nudné postavy, pitomý příběh, směšný systém dialogů, debilní a hnusný pipboy interface, nejasné vysvětlení některých perků a několik dalších věcí dokazují, že vývojáři prostě neodvedli moc dobrou práci.

Nejhorší ze všeho jsou ale nahrávací časy, které mi daly vzpomenout na PS1. Pustíte hru a nahrajete uloženou pozici (nahrávání) - dáte fast travel na lokaci s questem (nahrávání) - ocitnete se přede dveřmi a vstoupíte do nich (nahrávání). Opakujte do zemdlení. Jak je ta definice šílenství?

Stejně jsem ale Falloutu 4 věnoval mnoho desítek hodin. Průzkum lokací a světa je zábava a zhruba jeden z dvaceti questů je i trochu povedený. Škoda, že chvílemi se jedná spíš o simulátor vetešníka, než přežití. Budete totiž brát všechno, co není přidělané k zemi. Propiska, prací prášek, míček na baseball a radioaktivní krev téměř stačí k postavení domu. Přidejte postel spletenou z ramínek a smokingu. Před dveře ještě dvě děla poháněná atomovým reaktorem. Teď konečně můžete v klidu spát.

Ale vážně, dejte na moje varování a radši ten čas věnujte jiným hrám. Při zpětném pohledu byl Fallout jen velkou ztrátou času. Zahrajte si radši lepší hry, kterých je dost.
+29 +34 −5

Tales of Berseria

  • PS4 90
Sérii Tales of mám zarytou jako rozporuplnou značku, kde kvalita jednotlivých dílů osciluje až hanba. Jednoznačně nejhorší z nich je určitě Tales of Zestiria, předchůdce právě Berserie. Už jen tím, že se ToB odehrává ve stejném světě (ač zhruba o tisíc let dříve) mě odpuzovala.

Jaká tedy Berseria je? Boží... většinou. Jednak mě překvapilo jak temná dokáže občas být. Šestice anti-hrdinů, v čele s Velvet, bezcitně využívá své okolí, a vlastně i jeden druhého, pro své účely. Hned zpočátku hry tak vypálíte celý přístav jen abyste si usnadnily útěk z něj. Nehledě na zničenou ekonomiku a životy jeho obyvatel. Celkově je většina postav, i těch vedlejších, zajímavých a prochází uvěřitelným vývojem. V čele je jednoznačně samozvaná čarodějnice Magilou, která je perfektně napsaná a hlavně vtipná.

Akční soubojový systém šlechtí celou sérii a u Berserie tomu není jinak. Tentokrát se točí kolem "duší" dovolujícím každé postavě řetězit útoky a podle jejich počtu i provádět speciální schopnosti. Překvapivě jednoduchá myšlenka dodává bojům hloubku. Použiju nejsilnější možný útok nebo raději ušetřím jednu duši, abych mohl provádět delší komba? Dilema platí dvojnásob u hlavní hrdinky Velvet, která se dokáže stát opravdovým berserkem a hromadně "požírat" nepřátele svým brutálním bojovým stylem.

Hudbu složil dvorní skladatel (nejen) Tales of série Motoi Sakuraba a jako vždy, v mých uších, provádí většinou průměrnou práci. Nemůžu si pomoct, ale nikdy jsem si nedokázal jeho práci oblíbit. I když jisté záblesky geniality občas má. Poklonu si ale zaslouží anglický dabing. Hlasy jsou padnoucí a právě Velvet a Magilou mají plno skvělých scén.

Vizuálně se jedná o nejimpresivnější z dílů a dokáže vypadat opravdu pěkně, ale na současném hardwaru by šlo jistě zajít ještě dále. Anime sekvence děla studio Ufotable a jsou asi současnou vizuální špičkou anime tvorby.

Tales of série bývá hanlivě nazývána jako Call of Duty japonských RPG, ale Berseria ji snad zase vrátila na vrchol mezi mohykány jakými jsou Final Fantasy a Dragon Quest.
+17

NieR: Automata

  • PS4 90
Nier: Automata lze definovat jedním slovem: dynamičnost. Už během tutoriálových dvou hodin se hratelnost přepíná mezi shoot-em-up střílečkou, 3D akční rubačkou a 2D plošinovkou. A postupem hrou se objeví ještě další žánry a minihry. A přitom nelze říct, že by jeden převyšoval druhý. Ve všech aspektech je hra, přinejhorším, nadprůměrná.

Přirovnáním bych Automatu přiřadil, trochu nečekaně, k Dark Souls. Jste vrženi to zničeného a polootevřeného světa, kde postupně odhalujete jeho tajemství. Příběh je určitě přístupnější, než ve hrách od FromSoftware, ale přesto je potřeba číst popisky a skládat si mezi nimi spojitosti, chcete-li alespoň tušit, co se na obrazovce odehrává.

Styl příběhu je silně japonský a "metalgearovský", takže je geniální/pošahaný/debilní (nehodící se si škrtněte sami). Velké množství různých konců ještě přidává na chaotičnosti. Z postav mi k srdci přirostl jen 9S, hlavně protože se z androidů nejvíce podobal člověku a jeho chování jde po většinu hry chápat. Pravý opak je 2B, která je chvílemi chladná jak sibiřská noc a jindy zase přímo přetéká empatií.

Všechno ale zastiňuje jednoznačně nejlepší složka Nieru. Hudba. Právě díky ozvučení zůstane v mé paměti ještě dlouho. První návštěva zábavního parku se s pomocí doprovodné melodie změní v jedinečný zážitek. Zásluhu na celkové atmosféře má i povedený anglický dabing ústřední trojice.

V každém případě si Nier: Automata zaslouží pozornost všech hráčů akčních her. Nestává se často, abych mohl jednoznačně říct, že jsem v nějaké hře neviděl chyby. U téhle to ale s klidným svědomím říct můžu.
+21

Turning Point: Fall of Liberty

  • PC 50
Dobrá zpráva: Turning Point připomíná legendární Medal of Honor z prvního Playstationa.

Špatná zpráva: MoH vyšel v roce 1999, tedy propastných devět let před tímhle veledílem.

Těch zhruba pěti hodin věnovaných Fall of Liberty ale nakonec nelituji. Ve svém jádru se jedná o blbou střílečku, kterých se dnes už moc nevidí. Vlezete do místnosti plné nácků a pěkně je samopalem postupně postřílíte. Předtím ostřelovačkou sejmete deset nebožáků rozlezlých po střechách a cestou do výše zmíněné místnosti ještě zničíte tank. Při útěku pak sestřelíte raketometem dvě vzducholodě a nepřátelského velitele utopíte v záchodě.

A vůbec hrdina odboje Carson, mlčenlivý a spolehlivý to jedinec, je jedinečný stavební dělník. Bez bázně splní každý úkol, který mu vojenské velitelství zadá. Že svěřit civilistovy zneškodnění atomovek je nesmysl? Ne když jste v Americe, kde jsou možnosti prý neomezené.

Turning Point jednoduše nejde brát vážně. Nečekejte žádné válečné drama v alternativní historii. Nečekejte zajímavé postavy nebo zbraně. Nečekejte vůbec nic a možná se budete bavit stejně jako já.
+19

Clive Barker's Jericho

  • PC 40
Teorie:
Jako lídr speciální jednotky Jericho se převtělujete do svých šesti parťáků s různými zbraněmi a schopnostmi, abyste čelili pekelným hordám snažícím se přivést na svět první bytost stvořenou (a odloženou) všemocným Bohem. Ocitáte se v atmosférických starobylých oblastech plných mrtvol, krve a vnitřností. Pouze spoluprací máte šanci čelit mohutným přesilám a vyváznout živí.

Skutečnost:
Jako pitomec běháte po bojišti a oživujete pětici jatečních prasat neschopných byť jen elementárního pudu sebezáchovy a plnění základních rozkazů. Zabijete asi tisícovku hororově laděných potvor bez špetky designové originality. Většinou ještě navíc v nudných kulisách a provázeni příběhem z pera mistra Barkera sepsaným, pravděpodobně, během dvou přestávek na oběd.

Nejhorší ze všeho je na téhle hře promarněný potenciál. V jistých záblescích může připomínat legendární Return to Castle Wolfenstein. Většinou se ovšem jedná o nepovedeného Painkillera. V některých pasážích je dokonce game design tak špatný, až jsem nabýval podezření, že tvůrci po sobě tu hru ani nehráli.

Často se ocitnete v uzavřené aréně, kde se na stále stejných místech respawnují nepřátelé. Vy z nich děláte cedníky (protože na zabití i těch základních potvor potřebujete vyprázdnit zásobník ze samopalu, než se konečně uráčí padnout) a po zhruba třiceti oddělaných enemácích se záhadně otevřou, do teď zavřené, dveře. Projdete nalajnovanou chodbu a jste uzamčeni v další aréně. Opakujte padesátkrát a odměnou vám bude nic nevysvětlující závěr.

Mohl bych asi něco napsat i k postavám. Máme tu drsňáka s kulometem, svůdně oděnou ženskou s mečem, ženskou se sniperkou, další ženskou (členku speciálních jednotek) bojící se asi úplně všeho, jednoho nudného chlápka a nakonec ještě postaršího kněze citujícího pasáže z bible v těch nejméně vhodných chvílích. Jo, a taky někoho za koho hrajete, chlápek jménem Ross.

Nebýt několika těch několika málo plusů označil bych Jericho za velkou ztrátu času. Díky hrstce světlých okamžiků a relativně dobré technické stránce se však jedná o... menší ztrátu času. Dá se určitě najít mnoho tématicky podobných, ale zásadně lepších her.

Pro: něco by našlo...

Proti: ...ale nestojí to za námahu

+14

Root Double -Before Crime * After Days

  • PC 70
Od tvůrců Ever 17. První věta Kickstarterové kampaně na podpoření anglického vydání Root Double. Jenže už se samozřejmě jaksi zapomnělo napsat, že ten nejdůležitější člověk při tvorbě vizuální novely, tedy hlavní scénárista, se na ní nepodílel. A je to hodně znát.

Perfektně poskládaný příběh ve stylu E17 a Remember 11 se v Root Double nekoná. Ne snad, že by byl v RD špatný, jenom postrádá momenty překvapení. Ty chvíle, kde si člověk řekl: „No jo! Že mně to nenapadlo! Vždyť to dává smysl!“ jednoduše tahle hra nenabízí. Většinu zvratů lze bohužel vytušit předem.

Problém má hlavně v tempu vyprávění. Odhadem 70% hry se odehrává retrospektivně. Nesmyslně se tak děj kouskuje a někdy úplně zbytečně zazdí napětí v jinak dobrých částech. Je sice hezké, že se podrobně dozvíme minulost a pohnutky všech devíti postav, ovšem často vyznívají tak nějak naprázdno. Výjimku tvoří dvojice protagonistů, kteří, ač jsou povahově a ideologicky naprosto odlišní, v pozdějších fázích tvoří skvělou dvojici.

Ony celkově jsou charaktery povedené a jejich chování dostatečně vysvětleno. Bohužel, některé konflikty působí uměle a dokonce tvůrci použijí berličku v podobě manipulace vzpomínek, aby rozpoutali krize, které by jistě šli vyvolat přirozeněji působícím způsobem. Docela mi vadilo, že Root Double je až příliš fikcí a o nějaké skutečné teze se (oproti Ever17 a třeba Steins;Gate) opírá zřídkakdy. Nelíbila se mi ani hudba. V paměti mi zůstala jen jedna melodie a zbytek nestojí za řeč. Navíc mi vzhledem k délce (cca 35 hodin) přijde i jejich počet docela nízký.

Rozhodování pomocí přidělování bodů v Senses Sympathy (jednoduše si v daných situacích vyberete, ke kterým postav cítíte jak velké sympatie) je zajímavý nápad, avšak nedomyšlený. Nikdy nemůžete přesně vědět, jak hrdina zareaguje a bez návodu tak dochází k osvědčenému systému pokus-omyl. Za jediný povedený prvek Senses Sympathy bych tak označil možnost nastavení důvěry i v protagonistu, tedy jak důvěřuje svým vlastním instinktům a je popř. schopen uznat svou chybu.

Může se zdát, že Root Double pouze kritizuji, ale v jádru se o špatnou hru určitě nejedná. Má určitě i několik světlých stránek a v zásadě nic špatně nedělá. Problém má pouze v tom, že už v době vydání byla dávno překonaná.
+9

Dark Souls III

  • PS4 90
První Dark Souls mi nikdy nepřirostlo k srdci. Druhé jsem dokázal dohrát jen díky dlouhodobému marodění. Byl to až Bloodborne, který mě učaroval natolik, abych mohl hrdě říct, že jsem Miyazakiho fanoušek. Do Dark Souls III jsem tak šel s velkým očekáváním a zároveň opatrností.

Udělal jsem dobře, protože Bloodborne je lepší. Přesněji řečeno mi spíš sedl víc. Nenechte se mýlit, pokud máte rádi předchozí díly, tak jděte směle i do třetího. Pořád obsahuje to, co činí sérii tak neobyčejnou, tedy zajímaví nepřátelé, návyková hratelnost a nezapomenutelná atmosféra. Zároveň zůstávají chyby doprovázející celou sérii, předně nepohodlná kamera a nevyzpytatelná detekce kolizí, kdy vás nepřátelé občas jednoduše zabijí přes zeď.

Příběh Souls série mi (oproti Bloodborne) byl celkem putna. Podstatně lepší je už u jednotlivých bossů. Každý vypráví své osobní story a povětšinou je člověku skoro líto, že je zabil. Styl vyprávění pomocí popisků věcí je zvláštní a (čas od času) vůbec nevadí. Jenom doufám, že se z něj nestane standart. Uvítal bych každopádně více cutscén před jednotlivými bossy. Ty čtyři jsou dost málo.

Největší síla DS tkví ale, dle mého, v budování postavy. Dvojku jsem prošel za mága, BB zase za mrštného bojovníka a ve trojce jsem stvořil sotva se pohybující tank. Všichni mají výhody a nedostatky a nelze říct, že by jeden z nich byl nejlepší. Pro doplnění tu máme ještě ohromné množství zbraní, kouzel a brnění, takže si své zákonitě vybere každý.

Architektura a prostředí mají pořád co nabídnout, ale nečekejte nic převratného. Působí už vcelku okoukaně a přeju si, ať další titul od FromSoftware opustí fantasy středověk a zkusí... prostě zase něco jiného. Ale ať už bude jejich hra jakákoli, určitě si jí pořídím.
+20

Metal Gear Solid V: The Phantom Pain

  • PS4 70
To byla ale dobrá hra. Jak se jmenovala? Metal Gear Solid V? Cože?

Ground Zeroes pro mě byl varováním, že tenhle MGS bude hodně odlišný od svých předchůdců. Vlastně mi svým stylem nesedl tak moc, až jsem koupi pátého dílu mojí oblíbené série odkládal na nějakou větší slevu.

MGSV je dobrá hra. Hraje se podstatně lépe, než je člověk u téhle značky zvyklý. Nespočet možností, kterak postupovat při infiltraci umocňuje rozmanitou hratelnost, hromada modifikovatelných zbraní dodává hře individualitu a různí parťáci zase různé výhody. Tohle všechno je zcela v pořádku a vymýšlení taktiky k dosahování cílů určitě zabaví každého hračičku. Budování základny se mi také líbilo, i přes počáteční zmatení a nepřehlednost. Jenže...

Když se řekne Metal Gear, tak si první vybavím hlavně skvělé, lehce uhozené, postavy a nezapomenutelný, často absurdní, příběh. Ve Phantom Pain se ale všichni navrátilci z Peace Walkeru chovaj jako svině a v těch několika málo custscénách bych jim většinou nejradši nakopal zadek. Celkově námět příběhu není špatný, jenom je trochu nešťastně podávaný skrz audio nahrávky. Nepomáhá ani „nový“ Snake, který za celou hru pronese možná tak patnáct vět a nemá absolutně žádnou osobnost.

Do všeho se ještě připojuje podivná struktura misí. Pozdější z nich se navíc opakují, pouze hráče připravují o variabilitu (jen stealth, extreme obtížnost nebo začínáte s holýma rukama). A úžasný je i seznam 150 vedlejších misí. Teda vlastně deseti, jenom si každou můžete projít patnáctkrát s pozměněnými kulisami.

Zmínit si ale zaslouží vynikající hudební doprovod a výtečný dabing. U MGS se jedná o samozřejmost.

Většinou nemám nic proti tomu, pokud se od sebe jednotlivé díly v sérii liší, MGSV se odlišuje tak moc, až jsem občas zapomínal, co za hru to hraju. Bohužel.
+18

The Legend of Heroes: Trails in the Sky

  • PC 60
Trails in the Sky je fanoušky JRPG pozitivně hodnocený a všeobecně uznávaný titul. Po cca 30ti hodinách hraní ale nemohu jejich nadšení sdílet. Vlastně mě nenapadá jediný prvek, ve kterém by hra nějak excelovala. Opěvovaný příběhu se, bohužel začne rozjíždět až v poslední kapitole a čtyři předchozí jakoby pouze sloužily pouze k seznámení s postavami. Právě ty jsou jednoznačně největším tahákem titulu a, i když nikterak originální, mají duši a jejich osudy mi rozhodně nebyly lhostejné. Ústřední dvojice, jejich parťáci i záporáci mají ke svým činům motivaci a většinou i zajímavou osobní historii.Většinu času zabírá putování po světě a bojování.

Tahové souboje se zpočátku zdají zábavné, jenže ten tří stý už docela nudil. Hodně nudil. Vylepšovat bojovníky lze pomocí tzv. Quartzů vkládaných do ,postupně se odemykacích, slotů v orbmentech. Každý z nich dodává určitý počet bodů k jednotlivým elementům a jejich součet umožní používat daná kouzla. V praxi to znamená, že zhruba v polovině hry získáte tu nejlepší magii a nebudete mít důvod ji dokonce hry měnit. Mimo ně má každý z charakterů také vlastní schopnosti, které se aktivují použitím bodů získaných jednoduše útočením na nepřítele či obdržením zranění. Za sto nashromážděných bodů pak lze použít speciální útok, čímž vlastně hra sami odrazuje od používání těch ostatních.

Některé povedené vedlejší questy lze velmi snadno minout, protože časový úsek k jejich získání i splnění je nebývale krátký. Po každém příběhovém úseku tak doporučuji prokecnout každé NPC a projít všechny možné lokace, jinak můžete minout některé z nejlepších částí. Skončil jsem v samotném závěru, kdy mě přešla chuť několik hodin grindovat na OP posledního bosse, jemuž navíc předchází ještě další dva delší boss fighty.

Možná je mdlí dojem z příběhu, který by měl být motorem klasického JRPG, způsoben tím, že se jedná o první díl v trilogii. Nicméně i ostatními mechanikami The Legend of Heroes neoslňuje a připravilo mi tak jedno z největších zklamání v žánru.

Pro: postavy, vedlejší questy

Proti: tuctový příběh, časem stereotypní souboje, vedlejší questy je snadné minout

+8

Resident Evil

  • PS4 60
Pro začátek napíšu jasně: Resident Evil HD splnil vše, co sliboval. V některých případech bohužel.

Remaster remaku původní PSX verze (uf!) technicky nemá žádný větší problém. Možnost přepínání poměru stran i starého a nového způsobu ovládání potěší nováčky i staromilce. Graficky sice některá místa (jeskyně) zaostávají, ovšem postavy jsou parádní a plné detailů, vezmete-li v potaz, že se jedná o hru z roku 2002. Jediný větší problém jsem měl během přepínání statických pohledů kamer, kdy při používání moderního ovládání nikdy nevíte, jakým směrem hrdin(k)a vlastně posléze vykročí.

Pokud jste nehráli GC předělávku a znáte pouze PSX originál, pak se jistě dočkáte několika příjemných překvapení. Nové lokace, nepřátelé, pozměněné puzzly a upravený příběh, který teď zapadá mnohem smysluplněji do série. Dialogy už nejsou vtipně špatné, ale jen špatné a dabing také ničím neoslní.

Bohužel tu zůstávají neduhy z předchozích vydání. Střílet budete většinou poslepu, beden pro výměnu věcí v inventáře je poskrovnu a omezený počet uložení už ve hrách také dávno nemá své místo.

Resident Evil HD bych tak zhodnotil jako sympatický, i když možná trochu zbytečný, pokus jak se zavděčit fanouškům "skutečných" Residentů.
+13 +15 −2