L.A. Noire patří mezi mé oblíbené hry. Vyniká svou hratelností, příběhem a hlavně atmosférou.
Celkový děj i jednotlivé případy jsou dobře promyšlené a napínavé. Na začátku se mi vůbec nepodařil první výslech a opravdu mě pobavila forma „prohry“. Nadřízený mě seřval a poslal zpět a výslech probíhal znovu. Je fakt, že jsem během hraní měla pochybnost, zda lze vůbec obvinit špatnou osobu. Trochu škoda je, že při obvinění v určitých částech hry člověk tak nějak tuší, že to ty osoby neudělali, ale byl to sériový vrah. Stejně se někoho obvinit musí. Já ještě k tomu měla volbu vždy jen u jednoho, protože jsem většinou výslechy pokazila. Teda pokud to bylo tím a ne tím, že je tam vždy možnost obvinit jen jednoho konkrétního podezřelého. To by pak bylo docela škoda. Měla jsem pocit, že po části s vraždami to už nemůže být tak napínavé. Sériový vrah žen je přece vrchol, ne? Ale rozvoj příběhu Cola byl taky hodně zajímavý a konec až šokující. Já tedy v šoku byla. Fakt super.
Líbilo se mi označení místa vyšetřování hudbou. Pokud vyjdete ze zóny, kde jsou důkazy, hudba utichne a vy víte, že se musíte vrátit. Dobrou pomůckou je i log, ve kterém se zaznamenávají veškeré dialogy, ke kterým se můžete vrátit. Já to často používala i k tomu, abych věděla, s kým to vlastně právě mluvím. Musím říct, že body intuice mi většinou až tak nepomohly. Pokud jsem je použila při výslechu a jednalo se o lež, stejně jsem pak vybrala špatný důkaz. Několikrát jsem je zbytečně vyčerpala na místě činu při hledání důkazů. Jednou jsem omylem opustila místo vyšetřování a lupa označující nenalezený důkaz mi zmizela. Podruhé mi lupa označovala místo, kde byla mrtvola, kterou ale už odnesli a já tam nemohla nic dělat.
Co se týká ovládání pohybu, tak při chůzi mě zaujalo rozbíhání se. Postava se nerozběhne hned, ale je tam sekunda prodleva, kdy se rozbíhá, což působí mile realisticky.
Ovládání vozu je ale děs. Reakce vozu a otáčení kamery při couvání mě tedy vůbec nepotěšilo. Bohužel se ve hře jezdí hodně, což způsobilo velkou řadu rozmlácených (až hořících) vozů. Jediné pozitivní na jízdě autem je rádio. Pořady i hudba jsou super. Doplňují skvěle atmosféru a díky nim je cestování autem tak nějak snesitelné. Dobrou pomůckou při řízení jsou rady od kolegy, kudy jet k vyznačenému cíli. Díky tomu není třeba pořád otvírat mapu a zkoumat, jaká je nejvýhodnější cesta. Ne, že by tedy kolega vždy vybíral tu nejlepší cestu, ale do cíle dovede. Až při hraní za Jacka Kelsa (které mě mimochodem hodně bavilo) jsem objevila kouzlo dlouhého podržení klávesy E, díky kterému se přemístíte přímo na cílové místo. To mě velice zaujalo. Nejen, že to ušetří spoustu času, ale také se při tom zničí mnohem míň aut. Pokud se ale hraje za Cola Phelpse, přeskočením cesty by se přišlo o rozhovory, které často se spolujezdcem vede a to nemůžu doporučit. Nejlepší varianta je asi tedy kousek jet a cesto přeskočit teprve až si dopovídají.
Protože mi ovládání vozu fakt nešlo, často jsem nezvládla honičky a musela je opakovat. S tím souvisí moje další výtka k této hře a to je nemožnost přeskočit cutscény. Když už je vidíte počtvrté, zábavné fakt nejsou. Hra také poměrně rychle (po pár pokusech) nabízí přeskočení části hry, která vám nejde. Mě přišlo, že skoro až navádí k tomu, abych to vzdala. Ale já se přeci nevzdávám a nic přeskakovat nechci (kromě těch cutscén :)).
Vzato kolem a kolem je to bezva hra a není moc her, které by se jí podobaly. Napadají mě jen ty se Sherlockem. Tak stojí za to si jí zahrát.

Musím říct, že mám z této hry opravu rozporuplné pocity. Chvílemi jsem byla opravdu nadšená a chvílemi docela smutná.
Když jsem hru poprvé zapnula a začala hrát úvod, připadalo mi vše krásné. Jak jsem ale pokračovala hrou, najednou se mi detaily zpracování přestaly líbit. To zašlo až do té míry, že se mi hra vlastně přišla ošklivá. Například jsem se koukala na zboží jednoho obchodníka (zelenina a tak) a říkala jsem si, že nemůže být možné, aby zboží vypadalo takto špatně. Začala jsem to zkoumat a zkoušet různá nastavení. Nakonec pomohla instalace HD textur, čehož jsem si hned nevšimla. Nastal ale jiný problém, kterým bylo načítání textur. Přišlo mi, že se to časem zhoršovalo. Na začátku hry to nebyl téměř žádný problém, ale na konci se kolikrát textury při rozhovoru s někým ani nestihly načíst. Tak nevím, jestli jen na to můj PC nestačil, nebo byl problém někde jinde. Ještě jsem měla problém se vzhledem skvrny od krve na meči při broušení. Těm ani instalace HD textur nepomohla a zarytě zůstaly čtverečkované. Poslední, co bych chtěla zmínit, je měnící se zbroj a kůň v cutscénách na konci hry. V některých částech jsem měla to své a někde ne. Na Vraníku se mi podařilo získat své věci zpět, ale do Talmerku Jindra stejně kulhal bez něj.
Na to, že vývojáři používaly vlastní motion capture, přišlo mi, že výrazy často neodpovídaly rozpoložení postav (podle hlasu). Dále ženám divně odstávalo oblečení a psi (tedy bez DLC) se moc nepovedli. Koně jsou ale super. Na těch je vidět, že si na nich dali vývojáři záležet. Zvláštní věc, která mně trochu vadila, byla při rozhovorech. Když jsem začala mluvit s nějakou osobou, která ke mně byla zády, osoba se neotočila, ale mluvila prostě dopředu a já jí mluvila do zad.
No, ale teď to pozitivní. Hrozně se mi líbí, že je hra z českého prostředí a přímo z okolí Sázavy a Stříbrné skalice. V těchto místech máme chatu, a tak je mi to blízké. Je také super, že hra popisuje skutečné historické události. Díky tomu a různým textům, které se postupně otvírají, plní i vzdělávací funkci.
Příběh ve hře je zábavný a zajímavý. Hra je hodně ukecaná, ale to nevadí. Právě díky vyprávění (a to i ve vedlejších misích) jsem neměla pocit repetetivnosti. Trochu mě jen mrzelo, že jsem prošvihla některé úkoly na čas. V jednom konkrétním případě (Hledání bezvěrců)[spoiler] jsem při rozhovoru se zadavatelem vůbec nepochytila, že by se mohlo jednat o úkol časově omezený.
Soubojový systém mi bohužel nesedl. I když oceňuji jeho originalitu, já jsem ho kvůli vysoké náročnosti nezvládla. Často, když mě přepadli lapkové a cestě, jsem byla mrtvá dřív, než se mi podařilo vytáhnout meč. [spoiler]Naštěstí se dá většině soubojů vyhnout, tak jsem raději chodila vybíjet lapky po nocích, když spali. Musím ale říct, že mě překvapilo, že se nedá vyhnout úplně všem soubojům. Autoři slibovali mnoho variant, jak řešit situace, ale někdy to jde jen jednou cestou. Vůdce banditů jsem ale při útoku na Přibyslavice po 150-ti pokusech porazila, tak dobrý.
Super věc, která se už v nových hrách začíná objevovat, je možnost přizpůsobit rychlost chůze osobě, kterou máte následovat. Občas mi ale přišlo, že i když jsem to měla zapnuté, stejně jsem je mírně přebíhala.
Pozitivně určitě hodnotím realističnost hry, která spoustu věcí nijak neulehčuje, např. alchymie. Zajímavé je i provedení jízdy na koni. Na to jsem si musela zvyknout. Ze začátku to nebylo nic příjemného, ale vlastně to dává smysl. Ve skutečnosti se také jezdec na koni může rozhlížet a nekouká se jen směrem jízdy koně.
Přes všechny mé výhrady můžu hru doporučit. Určitě stojí za to si jí zahrát.

Pouštět se do takto starých her je vždy riziko. Já měla technický problém hned na začátku hry. Při prvním spuštění se mi na monitoru zobrazila pouze ¼ obrazu. Neviděla jsem menu a nevěděla, kde upravit rozlišení. Nakonec se mi to podařilo a s velkou slávou jsem se pustila do hraní.
Indiana Jones Fate of Atlantis je plná humoru od samotného začátku (padání ze schodů) až do konce. Styl humoru, akce a příběh přesně odpovídají duchu, v jakém jsou filmy. Atmosféra je perfektní.
Poměrně trvalo, než jsem si zvykla na herní mechanismy. Je třeba pokaždé vybrat, co se udělá a s čím se to udělá. Líbila se mi i míra detailu, se kterou byla tato mechanika udělána, např. ve tmě se look změní na touch, protože logicky Idie nevidí. Hra nabízí velkou řadu dialogových možností. Což na konci hry způsobuje, že ukecat to tak, aby byl dobrý konec, je pořádná makačka. Také výběr věcí, které šlo směnit za masku, se mi zdál nekonečný :)
Nejedná se vůbec o jednoduchou hru. Často jsem si připadala ztracená a měla jsem pocit, že už jsem musela vyzkoušet všechno. Když jsem zjistila řešení, někdy jsem se plácala do čela, jak to, že mě to nenapadlo hned. Jindy jsem si ale říkala: „Jak jsem na tohle asi měla přijít?!“ Velkou část hry jsem trávila chozením sem tam a náhodným zkoušením všeho možného. No a občas pomohl i strýček Google. To ale jen, když jsem byla opravdu zoufalá. Problém, který byl nejspíše chybkou hry, jsem měla při hledání cesty v bludišti na konci hry. Sofia mě nechtěla následovat a já nevěděla, jestli můžu jít dál, nebo se pro ni mám vracet. Ukázalo se, že jsem mohla jít dál. Pak se někde vždy objevila.
Zvuk hry je hezký, hudba dobrá, ale jakoukoli řeč doprovází hrozné šumění. Ze začátku mě to rozčilovalo, ale zvykla jsem si.
Sečteno, podtrženo, Indiana Jones Fate of Atlantis je zábavná hra, která vás trochu potrápí.

Portál rozhodně patří mezi mé nejoblíbenější herní série. Když jsem si jí teď znovu zahrála, padají mě jen samá pozitiva. Možná, je to tím, že už se nezasekávám u řešení místností :)
Portál prostě zbožňuju. Je to jedna z mála her, které bych mohla hrát pořád dokola, a nikdy mě nepřestane bavit. Všechny „postavy“ jsou neskutečně zábavné. GLaDOS, Wheatley (ten trochu otravný, ale neva), Cave Johnson i Carolin. A nesmím zapomenout na ostatní poškozená jádra a turrety.
Absolutně perfektní práci odvedla Ellen McLainová, která propůjčila svůj hlas nejen GLaDOS, ale i turretám a Carolin. Miluju hlášky turret a i bezelstné nadšení Carolin, ale GLaDOS je nejlepší, prostě mistrovské dílo. Samozřejmě všechny hlášky musely být dobře napsány, aby byly tak zábavné, ale Ellen je vynáší na vrchol.
V první části hry mě bavilo schválně nedělat, co po mě Wheatley chce a poslouchat jeho komentáře. Samozřejmě se začaly po chvilce opakovat. Někdy byly připraveny tak 2, ale většinou o něco více. Nebo naopak mě občas bavilo udělat, co mi GLaDOS a Wheatley řekli a poslouchat jejich komentáře na to. I když to většinou znamenalo mojí smrt.
Těžko se nyní vyjadřovat k obtížnosti místností. Hru jsem hrála už mnohokrát a většinou jsem teď prošla bez problémů. Zasekla jsem se jen párkrát, kdy jsem si řešení nepamatovala, a nebylo pro mě zjevné. Pak jsem se musela trošku zamyslet, ale nijak to nebolelo :)
Příběh je super. Hlavně mě bavilo objevování historie společnosti Aperture Science, Cava Johnsona, atd. Samozřejmě není vše představeno přímo a detaily v prostředí také odhalí mnoho. Ve hře je i pár dojemných chvilek. Mě osobně bylo nejvíce líto turrety, kterou jsem musela nechat před dveřmi, které by jí zničily. Chtěla jsem si svojí novou „jinou“ kamarádku vzít sebou. Naopak Wheatleyho mi úplně líto nebylo. Možná jen trochu.
Vzhled hry už samozřejmě dnešního hráče nenadchne. Přeci jen roky letí a dnešní hry s dech beroucí grafikou jsou někde jinde. Mě to ale nevadí. Nekonečné prostory Aperture laboratoří, jsou bezesporu působivé.
Já nejraději hraji příběhovou část hry za Chell, ale určitě stojí za zmínku i možnost hrát ve dvou a hráči vytvořené místnosti.
Portál 2 mohu všem jen doporučit, ale určitě si nejdříve zahrajte první díl.

Nemohla jsem se rozhodnout, jakou hru vybrat na splnění letošní výzvy (tj. 2019) Herní kutil. Ve výběru jsem měla City Skyline, Portal Knights, Minecraft a tuhle hru. Zrovna byl v Humble Bundle balíček s Lego hrami, tak jsem nakoupila a vybrala k výzvě Lego Worlds. A výběr to byl opravdu špatný.
Tahle hra mi vůbec nesedla. Hlavním problémem hry je ovládání. Už jen procházení, nebo pobíhání po světě je otravné. A to raději nemluvím o soubojích. Přimět postavičku útočit na toho, koho chci, je téměř nemožné. Podobně na tom je i střílení zbraní. Problému se směrováním úderů jsem si všimla i v jiných Lego hrách, ale tady je to mnohem horší. Možná vývojáři nechtěli v této hře agresivitu…
Teď něco pozitivního. Hra je opravdu hezky nadabovaná a vypravěč hráči ukáže jak zacházet s různými nástroji. Občas hodí i nějaký ten vtípek. Hra také moc hezky vypadá. Má i dobrou hudbu. Audiovizuální stránce hry není co vytknout. To je ale asi tak vše.
Jak už jsem psala, ovládání je nepohodlné a to i při stavění. Stavění (hlavně v sandboxovém režimu) nabízí obrovské možnosti. Pokud je někdo trpělivý a má představivost, dokáže určitě postavit neuvěřitelné věci. Problém je ale v té trpělivosti. Když jsem si v této hře stavěla, měla jsem velký problém dát kostičku přesně tam, kam jsem chtěla. Často se mi stalo, že jsem jí umístila o nějaký ten kousek výš a následovalo mazání a umisťování znovu. Moje postavička mi také mnohokrát překážela ve výhledu. A co bylo nejhorší? Nemůžu ani říct, jak mě v dobrodružném režimu při stavění štvaly ostatní postavičky. Pořád mi otvíraly okna! Nakonec jsem byla tak naštvaná, že jsem zastřelila každého, kdo se k mému výtvoru jen přiblížil. Přesto stavěn by se nějak dalo brát jako slušné, i když je zdlouhavé (pokud stavíte kostičku po kostičce a nevyužíváte před-připravené stěny, atd.), ale objevování nových kostiček a světů mě nebavilo vůbec.
Světy jsou dle mého názoru zvláštní. Jsou barevné, veselé a různorodé, ale co mají společného, jsou okraje (konce světů). Světy mají tvar čtverce nebo obdélníku a končí rovnou hranou. I voda. To na mě působí zvláštně. Mohly by mít alespoň trochu přirozenější tvar.
Pro odemknutí nových světů jsou potřeba zlaté kostičky. Ty se získají plněním úkolů a chytáním rozčilujícího se Trablemakera. U jeho chytání je asi chybka v nápovědě, protože se mi ukazovalo, že mám zmáčknout pravé tlačítko myši. Tak se mi ho ale nikdy nepodařilo chytit (postavička jen vyskočila). Chytila jsem ho přes E, tak nevím, kde se stala chyba. I při získávání zlatých kostiček plněním úkolů jsem měla problém. Nejdříve, když jsem vyhledala náhodné světy, se mi generovaly jen sváteční světy bez úkolů. Nevěděla jsem, že tam úkoly mají být, tak mi přišlo získání dodatečného množství zlatých kostiček nemožné. Později jsem zjistila, že i v náhodně generovaných světech jsou úkoly, za které je lze získat, ale k jejich splnění jsem často potřebovala něco, co jsem neměla otevřené. Nevím, jestli jsem měla smůlu na špatné světy vytvořené hráči, ale úkoly opravdu často nešly s věcmi z daného světa splnit, např. byl úkol vyfotit něco, co tam nebylo.
Několikrát se mi stalo, že hra spadla. To také moc nepotěší.
Na závěr mohu jen říct, že se ke hře se dost pravděpodobně nikdy nevrátím.

Lara Croft Go je zajímavě stylizovaná logická hra, která je určeně především na mobilní zařízení. Já mám hru na Steamu a hrála jsem jí na PC, což není nejlepší varianta. Ovládání je přizpůsobeno dotykovému displeji. Na PC se hra ovládá čistě myší. Myslím, že by PC verzi určitě pomohlo, kdyby šel pohyb ovládat na klávesnici.
Grafická stylizace je příjemná a doplněná hezkými efekty, které Lara dělá, např. při vylézání na něco občas udělá stojku.
Přestože se jedná o logickou hru a na každý tah jsem měla neomezenou dobu na rozmyšlení, měla jsem často pocit jako při akčních hrách, kde musím se rychle rozhodovat. Člověk se prostě nechá strhnout atmosférou a hudbou.
Obtížnost hry je dobře vyvážená. Nevztekala jsem se u toho, ani se mi nepodařilo projít většinou levelů na poprvé. Je to taková příjemná rekreační hra na cesty. Poslední kapitola přitvrdila a hra se stala o dost obtížnější. Alespoň pro mě.
Za mě mohu hru doporučit. Pokud rádi hrajete logické hry, určitě aspoň za vyzkoušení stojí.

Limbo je zajímavá atmosférická plošinovka, kterou za sebe mohu doporučit. Jedná se spíše o umělecké dílo, které klade důraz hlavně na emoce. Je otázkou, zda hra má, či nemá příběh. Je to spíše na hráči, jak si vše domyslí. Limbo je spíše pomalejšího rázu s důrazem na řešení logických hádanek, ale najdou se i akčnější částí.
I když je dle mého názoru hudba jednou z nejdůležitějších součástí hry, která vytváří atmosféru a podtrhuje příběh, její absence v Limbu na atmosféře vůbec neubírá, ba možná i naopak.
Musím říct, že jsem nečekala, že bude hra takto brutální. První smrt mě opravdu překvapila, až šokovala. I když hra je temná, což drsnější styl naznačuje.
Nemohu říct, že bych se nezasekla z toho důvodu, že jsem nevěděla jak dál, ale mnohem frustrující bylo, když jsem přesně věděla, co mám dělat, ale byl problém v provedení. A tak jsem umírala a umírala a umírala, což je neoddělitelná součást této hry.

První, co na hře upoutá pozornost, je její grafika. Hned na začátku mě nadchlo, jak vše vypadá a také titulky, které se objevují nad konkrétní věcí, o které hlavní hrdinka mluví.
Jedná se o walking simulátor a proto se ve hře chodí. Já bych si párkrát ráda i popoběhla. Když člověk postupuje dopředu, tak to nevadí, ale mě se stalo, že jsem nevěděla jak dál a vracela se, což byla chyba a rychlejší vrácení by bodlo. Pozitivně vnímám to, že jsem neměla pocit, že je potřeba každou místnost prohledávat půl hodiny a pokud to neudělám, tak přijdu o spoustu věcí. Prostě jsem se nechala unášet tím podivným příběhem. Příběh každého člena rodiny je jedinečný. Každý příběh funguje jinak a všechny jsou originální, nápadité a dojemné. Hra je krásná, ale vlastně děsivá. I když je barevná a veselá, z jednotlivých příběhů jsem měla husí kůži.
Je to takový detail, ale přišel mi zvláštní zvuk chůze Edith. Zní to, jakoby podivně cupitala (dělala krátké a rychlé krůčky), tedy pouze při rychlejší chůzi. Jinak je hudební doprovod bez chybičky.
Vím, že české titulky nejsou stále ve hrách něčím běžným, ale určitě by se hodily. I když myslím, že rozumím docela slušně, tak se stalo, že mi sem tam něco uteklo, což je při tak zajímavém příběhu škoda.
Hra není dlouhá, ale to nevadí. Nabízí intenzivní zážitek.

Vracet se k takto starým hrám je vždy trochu problematické. Hlavně u těch, které jsou naše oblíbené. Máme je v paměti jako klenoty, ze kterých jsme si tehdy sedli na zadek. Může se ale stát, že pokud se k nim vrátíme, můžeme být velice nemile překvapeni.
Hra je samozřejmě ve starých rozměrech a na nových širokoúhlých monitorech (a to já razím přesvědčení, že 16/9 je max a nic širšího nechci) jsou samozřejmostí široké černé pruhy po stranách. Je to prostě stará hra, a pokud si jí chcete zahrát dnes, musíte se smířit s grafickými možnostmi té doby. Když o tom tak přemýšlím, tak původní Price of Persia z roku 1989 zestárl mnohem lépe, než tento díl, protože minimalistická grafika původního dílu není ani dnes nic nesnesitelného. 3D grafika této hry je ale opravdu oproti dnešním hrán někde úplně jinde. Velkou chybu jsem udělala, když jsem si v nastavení zapnula mlhu. Hra se mi úplně rozbila a nebylo vidět vůbec nic. Vedlo to až k tomu, že jsem musela začít novou hru. Když píšu o grafice, tak musím zmínit cutscénu, kde se rozpadá most na několik obřích kusů. U té jsem se opravdu pobavila. Vypadalo to hrozně.
Pro mě asi největším problém, který jsem se hrou měla, byla kamera. Někdy byla ve špatném úhlu, jindy se pořád vracela zpět a přeskakovala. Nemusím asi říkat, že jsem právě kvůli kameře (a možná i mojí neschopnosti se s ní sžít) nejednou umřela. Smrt je sice vždy okomentována vtipnou hláškou hlavní postavy, ale i ta může začít lézt na nervy, když umřete snad už po stý a ještě k tomu zbytečně.
Hra vás určitě nevede za ruku. Na spoustu věcí musíte přijít sami a to je dobře. I když pár rad jak na nepřátele by mě určitě hodně pomohlo. Vlastně by se mi také hodilo pár rad ohledně ovládání. Měla jsem často problém s tím, jak má hrdina být a jaké klávesy mám zmáčknout, aby udělal, co potřebuji (skočil správným směrem) a já se dostala dál. Dostala jsem se i do míst, kde jsem se tak zasekla, že jsem málem se hrou skončila. Myslím, že co se týká skákání ze stěny na stěnu, tak na jeho fungování jsem prostě nepřišla a těmito částmi jsem prošla prostě náhodou. Nikdy jsem si nebyla jistlá, jestli mám jen špatné načasování, nebo se pokouším o úplně špatnou věc.
Líbí se mi obnovování zdraví pitím vody. Dále také, že to hlavní postavě ve vodě klouže a nelze proto šplhat po stěnách.
Přestože myslím, že angličtině rozumím docela obstojně, chyběli mi titulky, alespoň v AJ. Hra je vtipná a je škoda, když jsem třeba o některé vtipy přišla. Možná bych nerozuměla ani s titulky, ale měla bych větší šanci.
I když je hra na dnešní poměry kratší, o to je intenzivnější. Souboje, skákání, vtipy, vše je super.

Nejsem fanoušek hororových her, ale chápu, že to mají dosti složité. Vyvolat strach bez použití laciných lekaček není nic jednoduchého. Za mě Soma v této oblasti uspěla jen částečně.
Příběh hry se mi líbil. Dle mého názoru je nejzajímavějším aspektem hry. To tak asi bylo i zamýšleno. Pokud vás hra hned od začátku nezaujme a nebudete hledat a poslouchat hlasové záznamy, atd., přijdete o důležité části příběhu a hra vás asi bavit nebude. Vadilo mi ale, že se hra snaží, abyste se cítili provinile za některé své činy, ale nedává vám na výběr, nebo ano? Já tedy na jiné možnosti nepřišla.
Grafické zpracování hry je průměrné a asi není co k němu dodat. Překvapilo mě opravdu dlouhé načítání hry.
Hratelně mi Soma přišla hodně podobná jako všechny takovéto hororové hry. Chodíte, hledáte, řešíte jak si otevřít cestu dál a mezitím se schováváte před něčím, čemu se nemůžete bránit, abyste z toho měli strach. Časem ale zjistíte, jak se kolem nepřátel dostat a strach stejně zmizí. Možná ne úplně, ale velký vliv to má. Je pravdou, že na každé monstrum musíte jít jinak, což je fajn.
Zvláštní mi přijde možnost hýbat s každou krabičkou, tužkou, hrnkem, atd. Není to jen v této hře, ale i mnoha dalších. K čemu to vlastně je? S těmito předměty stejně nemůžete nic udělat. Můžete je jen otočit, podívat se na ně a zase je položit. Ze začátku to může být zábavné, ale ne moc dlouho. Mě osobně to přijde spíše matoucí a je těžší pak najít ty věci, se kterými opravu něco udělat jde.
Pro lidi se špatnou pamětí jako mám já, ve hře chybí nějaké zaznamenání aktuálního úkolu. Stalo se mi, že jsem zapomněla, co vlastně mám hledat. Hlavně pokud jsem od hry musela odejít.
S mým strachem z moře, který mám již od prvního zhlédnutí filmu Čelisti, byla hra (hlavně poslední část) opravdu hardcore.

Náhodou jsem se dostala k traileru této hry a vážně mě zaujal. Vypadalo to, že se bude jednat o zábavnou a hlavně škodolibou hru, kdy „vypravěč“, tedy hlas, co vám říká, co máte dělat, bude trochu jako GLADOS v Portalu.
Po dohrání hry můžu říct, že to tak úplně není. Hra je určitě humorná, ale vtípky a narážky se opakují. Problém je, že levely musíte projít vícekrát, pokud chcete odemknout všechny troje. I když při každém projití neříká vypravěč to samé, stejně se začne brzy opakovat. Ta samá hláška, když jí slyšíte po čtvrté, už opravdu není vtipná.
Příběh s kačenkou pobaví. Nemám, co více bych k němu dodala. Pixelová grafika neurazí, ani nenadchne.
Hra by podle mého mohla být i o něco delší. Cenovka není příliš vysoká, ale přesto se najdou hry, které za stejnou cenu nabídnou mnohem delší dobu hraní. Já sem hru dohrála za 6 hod. Je pravdou, že jsem neopakovala každý level, dokud bych nezískala všechny trofeje a možná jsem někde přehlédla nějaký způsob pokračování.
Nevím, jestli je to tím, že jsem měla velká očekávání, ale hru hodnotím tak, že neurazí, ani nenadchne.

Když vyšel Last Guardian, tak jsem o hraní vlastně vůbec neuvažovala. Hra mi přišla hezká a Trico hrozně roztomilý, ale to bylo vše. Jenže jsem blázen do sbírán herních sošek a figurek, a když jsem viděla sběratelskou edici, která byla zlevněná na polovinu, neodolala jsem.
Musím říct, že mě hra překvapila. Od začátku jsem se nad Tricem úplně rozplývala. Líbil se mi vztah kluka a Trica, jak spolu komunikují, atd. Celkově chování Trica mi přišlo dobré a uvěřitelné, např. jak má radost, když se z chodeb dostane ven, jak se snaží dostat se za klukem, nebo třeba, že občas vůbec neposlouchá a nespolupracuje. Trico je prostě úžasný a bylo mi hrozně líto každého zranění, které kvůli mně utrpěl. Hlavně tedy konec byl opravdu drsný, chudák Trico. Jsem u toho skoro brečela. Nemám ráda, když se ve hrách, filmech, atd. ubližuje zvířátkům a většinou se snažím podobným příběhům vyhýbat.
Hádanky a puzzle ve hře mi vcelku přišly pěkně zpracované a také nápověda, když se člověk zasekl. Nápověda je formou, že kluk, jako dospělí, to říká jako vzpomínku. Ale nemůžu říct, že by mi nápověda vždycky pomohla a já se nikde nezasekla. To bude spíše moje chyba. :)
Co se týká grafické stránky, je hra hezká, ale určitě se nedá považovat za nějaký klenot. Některé hry vycházející ve stejném roce jsou úplně někde jinde.
Měla jsem problémy zvyknout si na ovládání hry, neustále jsem si pletla seskakování/přikrčení a skok. Dle mého názoru není úplně intuitivní (aspoň pro mě). Co mě hlavně vadilo, bylo lezení po Tricovi. Kluk se někdy držel, někdy pustil, ale vždycky přesně naopak, než jsem to potřebovala. Také mi často lezl úplně jinam, než jsem se snažila dostat. Dále také to, že když umřete, musíte odstranit všechny znaky, které postupně přibývají na obrazovce. Když se nezačne hned, tak je jich hodně a zbavuje se jich špatně.
Hra se mi líbila, ale asi nebudu mít potřebu si jí zahrát znovu. Jednou to stačilo.

Dishonored patří mezi mé oblíbené hry. Nabízí přesně ten styl hraní, který mám ráda. Plížit se a nepozorovaně odstraňovat jednoho nepřítele za druhým. Je zde možné i na nepřátele naběhnout a utkat se s nimi v otevřeném souboji, ale to není ten styl, který já volím.
Hrozně se mi libí svět této hry, jeho stylizace a steampunkové zasazené. Dále také jeho otevřenost. Nejdříve, už při prvním díle, jsem si říkala, co je to za otevřený svět, když se skládá ze tří ulic. Je pravdou, že co se týká plochy, není svět Dishonored nijak obrovský. Nyní ale si myslím, že není hlavní mít co největší svět (ty už mě začínají otravovat), ale důležité je jeho propracování. Dishonored určitě propracovaný svět má. K cíli nikdy nevede jen jedna cesta. Prozkoumávat tento svět mě opravdu bavilo.
Příběh se mi líbil. Jeho konec se mění na základě toho, kterou postavu si vyberete a také na základě některých rozhodnutí ve hře. Neřekla bych ale, že jsou konce od sebe nějak výrazně odlišné. Hru jsem hrála dvakrát (low X high chaos; za Emily X Corva). Nejsem si vůbec jistá, jestli se vyplatí snažit se o ten lepší konec. Konec, kdy jsem se snažila nikoho nezabíjet, mi nepřišel výrazně pozitivnější, než ten, kdy jsem naopak cíleně zabíjela všechny.
Při hraní mě dost zlobilo ukládání hry. Nepamatuji si, zda tomu tak bylo i dříve, ale nyní mě ukládání hry často nefungovalo správně. Důvodem může být, že se moje instalovaná hra nějak rozbila, nebo jsem jen při ukládání něco dělala špatně. Jednou se mi stalo, že po několika hodinovém hraní jsem hru uložila přes quick save i přes normální save a vesele šla spát. Když jsem se ke hře vrátila, hra se nenačetla v místě, kde jsem skončila, ale o dost dříve. Musela jsem značnou část hrát znovu a to mě moc nepotěšilo. Také se mi stalo, že se prostě quick save rozbil. Protože jsem chtěla projít hrou bez toho, aby si mě nějaký nepřítel všiml, musela jsem často hru načítat. Několikrát se mi stalo toto: hru jsem uložila přes quick save, něco pokazila a přes quick load načetla do uložené pozice. Bohužel zase jsem něco pokazila a chtěla znovu nahrát přes quick load, ale hra se načetla úplně někde jinde, než předtím. Byla jsem najednou v o dost starší pozici ve hře.
Celkově hru hodnotím pozitivně. Má skvělé prostředí je zábavná a dobře se hraje. I přes těch pár otravných problémů s ukládáním jsem si hraní opravdu užila.

Na první pohled tato hra zaujme svou překrásnou grafikou. Vypadá prostě báječně a hudební doprovod se také povedl. Podtrhuje melancholickou atmosféru hry.
Ze začátku hry jsem byla trochu ztracená a nevěděla co vlastně dělat. Důvodem však může být, že moc nehraji adventury. Příběh mě samozřejmě dojal, ale přišlo mi, že až příliš hraje na city. Spoiler Dítě, které se musí vyrovnávat se ztrátou rodiče a ještě s tím, že to jeho druhý rodič nezvládl a propadl alkoholu, mi nepřijde zas moc originální. spoler. Naopak představivost Chrisfe a způsob její prezentace se mi líbila. Po prvním dohrání mě hra motivovala ke snaze získat nějaký lepší konec. Po tom, co jsem hru dohrála potřetí a k lepšímu konci jsem se nedostala, jsem googlila a žádný takový konec jsem nenašla, což je trochu zklamání.
Hra stojí za vyzkoušení. A nejen pro to, že je zdarma.

Protože jsem s hraním dvojky začala hned po dohrání jednička a tak jsem měla problém zvyknout si vlastně na vše, což nebyl dobrý úvod, ale byla jsem na to připravená, protože jsem hru hrála už dříve.
To, jak svět působí, se mi mnohem více líbilo v prvním díle. Moc se mi nelíbí až neonové barvy, které svět má (hlavně v noci). Geraltovy hlasy ve tmě úplně září. Také mi přijde, že hra přišla o něco z atmosféry, která v jedničce byla, ale nedokážu specifikovat přesně o co. Co se mi naopak líbilo je to, že spousta NPC postav má jméno. Není to voják, nebo kurtizána, ale „najít jména“
Dvojka je oproti jedničce opravdu hodně odlišná. Až tak, že by bylo jednoduší psát, co zůstalo stejné, než to, co se změnilo. Soubojový systém mi dával na začátku opravdu zabrat, ale určitě se v něm lépe ukáží schopnosti hráče. Jen bych ocenila nějaký signál, že už nemám moc zdraví (šedivění obrazovky, apod.). Často jsem byla překvapená tím, že Geralt padl mrtvý na zem, protože jsem nesledovala ukazatel zdraví. S tím souvisí i nemožnost vzít si lektvary kdykoli během boje. Často jsem nutně potřebovala Vlaštovku, ale meditovat uprostřed souboje není možné.
Při každém zapnutí hry jsem si musela zvykat na pro mě nepříjemný pohyb kamery. Pokud se rychle rozhlížíte, okolí se rozmaže a to mi dost vadilo.
Pozitivně hodnotím změnu v minihrách. Je fakt, že se tvůrci hry snažili o inovaci. Máme nově páku a pěstní souboje se odlišují od normálních soubojů. Trochu zbytečná mi přišla možnost stealthu. Ten mi moc povedený nepřišel a ani nebylo moc možností, kdy jej využít. Vlastně jsem brzy úplně zapomněla, že ve hře taková možnost je. Já jsem sice stealthový hráč a většinou volím tento způsob hraní, ale v této hře to vlastně většinou ani nejde.
Když jsem hru hrála poprvé, tak jsem měla problém s obtížností. Na střední jsem se přes některé protivníky nemohla dostat. Nedokázala jsem jim dát ani malé poškození. Nakonec jsem byla tak zoufalá, že jsem snížila obtížnost na jednoduchou. Najednou mi ten samý protivník nesahal ani po kotníky. Potřebovala jsem něco mezi. Nyní, při druhém hraní, jsem začala s pokročilou obtížností jako návaznost na jedničku, kde jsem také hrála na pokročilou obtížnost. Hru jsem zvládla a tak jsem spokojená (a dost překvapená). Rozhodně musím pochválit možnosti změnit obtížnost během hraní. Občas se to hodí.
Nelíbila se mi změna hlasu Triss, na tohle jsem citlivá. Naštěstí Zklínač zůstal stejný, změnu jeho hlasu bych určitě nerozdýchala.
Příběh hry byl zajímavý, originální a moc se mi líbil. Došlo k hezkému navázání na první díl. I vedlejší úkoly mi přišly dobré. Došlo k zajímavému vylepšení zaklínačských zakázek. Místo zabijte 10 příšer, jsou zakázky vylepšené. například je třeba zničit nekkeří hnízda, aby se nevraceli. Chyběla mi možnost zůstat neutrální. Z čeho jsem ale byla rozhodně potěšená, byly komiksový styl vyprávění Geraltových vzpomínek.
Obchodování ve hře mi přišlo trochu hloupé. Při porovnání nákupních a prodejních cen je jasné, že všichni obchodníci berou Geralta na hůl. To se dělo i v prvním díle, ale tady mi rozdíly cen připadají ještě větší. Pochybuji, že by si to Geralt nechal líbit.
Bohužel musí říct, že první díl Zaklínače mě oslovil mnohem víc, než druhý, ale určitě jde o velice kvalitní hrou, kterou stojí za to si zahrát.

Zaklínač je bezesporu jedna z mých nejoblíbenějších her. Hlavně začátek hry ve mně vzbuzuje vzpomínky na to, když jsem hru hrála poprvé. Má neuvěřitelnou atmosféru. Líbí se mi, jak je zvolená barevná paleta světa, jak jsou barvy takové umírněné, spíše temné.
Ve hře si mi líbily odlétající ptáci a skákající žabky, i když ptáků bylo někdy až moc. Celkově mi přišel svět prvního zaklínače opravu živý. Skoro každý člověk i nečlověk má co říct a někteří vám dokonce mohou pomoc. Za nějakou drobnost vymění informace, atd. Dokonce se mi stalo, že jsem si promluvila s náhodným kolemjdoucím a on mi dal peníze. Prostě si vzpomněl, že mi je dluží a vrátil je. To mi přišlo fakt super. Živý svět ale způsobil, že jsem kolikrát nemohla někoho najít, např. Zoltana. Samozřejmě dojmu ze světa značně ubírá to, že ve hře je jen pár vzhledů NPC, které se neustále opakují. Občas mi to způsobilo problémy, protože jsem si osoby spletla.
Hudební doprovod se mi také líbil, ale musím uznat, že mi v paměti nezůstal jako například hudba z Divokého honu. Jediné co si pamatuji, že mě v jeskyni nebo v noci na blatech vyděsily zvuky, které zbudovali dojem, že se ke mně blíží nějaká potvora, ale nic takového se nedělo.
Teď něco k příběhu. Zaklínače jsem nyní dohrála potřetí, ale poprvé po přečtení všech knih. Jsem jeden z těch, kteří se dostali přes hru ke knihám a ne naopak. Je pravdou, že když znám knihy, tak se mi výrazně změnil pohled na příběh hry. Určitě jsem si užila více narážek na knihu, ale někdy mi přišlo, že kopírovat zrovna tu konkrétní věc z knihy bylo zbytečné. Například nevím, proč Alvin musel být zrovna také dítě starší krve. Opakování boje se strigou a její druhé odčarování, ale bylo dobře vysvětleno a vlastně to smysl dávalo. Přijde mi nepochopitelné, že Triss, Zoltan ani Marigold, kteří mají být Geraltovi nejlepší přátelé, se neobtěžují zmínit 2 velice důležité osoby v Geraltově životě.
Líbí se mi, že při volbách ve hře je možnost zůstat neutrální, i když to má své následky. Je pravdou, že v dnešní době nás každá druhá hra nutí dělat rozhodnutí, kde ani jedno není správné a všechny přináší nepříjemné důsledky. Obecně mi to přijde už trochu otravné, ale k Zaklínači se to hodí.
Hratelnost mi vyhovovala. I když se může zdát, že se boj změní jen v klikání myši v ten správný okamžik, na těžkou obtížnost je hra výzvou a zábavná. Obtížnost mi přišla vyvážená. Nedokázala jsem vším projít na poprvé, ale nebyla jsem nijak flustrovaná tím, že se nemůžu posunout dál. To je důležité, protože během hry nelze obtížnost měnit, nebo se jen mě nepodařilo přijít na to jak (začala jsem hru na střední obtížnosti, pak jsem si to rozmyslela, že zvládnu těžkou, a musela jsem hrát začátek znovu).
Celkově jsem si Zaklínače hodně užila. Je to opravdový klenot.

Moc jsem se těšila, že si tuto hru zahraji znovu, protože vždy patřila mezi mé oblíbené a s láskou jsem na ni vzpomínala. Možná ale byla chyba se k ní vracet.
Je bezesporu, že Edward Kenwey má velké charizma. Líbí se mi jeho příběh i to, že není typickým kladným hrdinou. Nesnaží se zachránit svět, ale sleduje své cíle a při tom se mění a vyvíjí. I po grafické stránce je hra fajn. Samozřejmě jsem v tomto ohledu rozmazlená z nových her, ale s přimhouřením oka můžu říct, že mi přišla hra na pohled opravdu pěkná.
Jak jsem již naznačila, při hraní jsem se potýkala s řadou věcí, které mě vůbec nenadchly. Po celou dobu hraní jsem se prala s free-runningem. Edward mi velice často skákal na zeď, místo běhu vedle ní, vyskakoval na zábradlí, atd. Bylo to dost otravné, hlavně ve chvílích, kdy bylo potřeba někoho dohonit.
Další věcí, která mě rozčilovala, bylo sbírání toho obrovského množství beden a fragmentů z malých ostrůvků uprostřed moře. Pamatovala jsem si, že sbírání bylo hodně, ale že to bylo tolik otravné, to jsem zapomněla. Vím, že jejich sesbírání není nutností, ale bez nich nebudete mít 100% synchronizaci a z nějakého záhadného důvodu ji nutně potřebuji mít. Neptejte se mě proč, sama nevím :). Myslím, že právě sbírání fragmentů a pokladů udělali v této hře tak zdlouhavé (tím i otravné), jak to jen šlo. To věčné kolečko, přiblížit se s lodí k ostrůvku, vyskočit, zatím co se loď sama vzdaluje, doplavat na něj, sebrat věci a zase doplavat zpět na loď, bylo hrozné. Z odplouvání lodi od ostrůvku jsem byla až vzteklá. Téměř nikdy se mi nepodařilo skočit z lodi rovnou na ostrůvek a musela jsem plavat, což zbytečně zdržovalo. O cestě zpět ani nemluvím. To už byla loď daleko vždycky.
Snažila jsem se vše otevřít a vysbírat hned na začátku, abych si pak mohla užít příběh. Stejně sem ho ale měla rozkouskovaný neustálým sbíráním něčeho a to mě mrzí. Kdyby tam byla tak polovina předmětů k sebrání, určitě by byl zážitek ze hry o mnoho lepší.
Další věcí, která mě občas naštvala, bylo nenápadné zobrazování vedlejších úkolů, které je třeba splnit k 100% synchronizaci. Několikrát jsem musela opakovat celou kampaň?, protože jsem si nevšimla, že se objevil nový vedlejší úkol a nesplnila jsem ho.
I když se může zdát, že na hru jen nadávám, dám jí dobré hodnocení. Plavení se po moři za doprovodu pirátských písní bylo super a snaha získat 100% synchronizaci byla moje volba.

Goat simulátor je pěkně praštěná hra. Vybrala jsem jí ke splnění výzvy kategorie 3. "Lidem vstup zakázán". Na odreagování je určitě dobrá. Já jsem se tedy společně s hraním dívala na/poslouchala různá videa, apod. Samotné hraní by mě asi moc nebavilo. Není to hra, která by vás vtáhla do děje a nutila se jí plně věnovat. Hodí se, když chcete něco spíše poslouchat a potřebujete nějak zabavit ruce.
Grafika hry neurazí ani nenadchne, hudba je značně otravná a hra je plná bugů. Poměrně často se mi stalo, že jsem se propadla texturou a zůstala někde uvězněná. Ve hře chybí možnost ukládat, proto při každém spuštění se musíte pustit do demolování od začátku. Na vyzkoušení dobré, ale já se k ní pravděpodobně vracet nebudu.

Tato letitá skákačka, kterou jsem využila ke splnění výzvy kategorie 10. "Válka periferií", mě bavila, ale i hrozně štvala. Nevím, jestli jsem tak levá, nebo je hra opravdu těžká, ale umírala jsem hodně často. Škoda, že hra úmrtí nepočítá, protože by mě to číslo zajímalo. Části, kde jsem se na moc dlouho nezasekla, mě bavily. Bohužel jsem se často zasekávala na hodně dlouho, což bylo hrozně frustrující. Když minutu trvající část hry hrajete hodinu, je to k vzteku. Divím se, že mi to přežila klávesnice, protože to chudák odnášela. Občas mi přišlo, že hra nereagovala na zmáčknutou klávesu, tak Abe nevyskočil, kdy měl, nebo nevydal správný zvuk. Když jsem se dostala přes nějakou část, která mi nešla, a zemřela jsem později na nereagování na stisk mezerníku, bylo mi až k breku.
Humor ve hře i její příběh je super. Je to originální a dobrá hra, která vyžaduje rychlé reakce a hodně šikovnosti, popř. pevné nervy.

Hororové hry nejsou zrovna můj žánr, ale hře zdarma prostě nemohu odolat. Hru jsem získala již dříve zdarma v rámci akce Humble Bundle a nyní se mi díky krátké herní době hodila ke splnění herní výzvy, kategorie 4. "Hru nezastavíš!".
Hra na mě působí dosti rozporuplně a vlastně nevím, co si myslet. I když hororové hry opravdu špatně snáším, jsem jí zvládla bez větší újmy dohrát. Hororový prvek je postaven na znepokojivém příběhu a lekačkách. Lekaček je ve hře opravdu dost, ale když se na ně připravíte, dostane jich vás jen pár.
Příběh mi přišel zajímavý, ale bohužel jsem nenašla všechny jeho střípky. Mám tedy své teorie, ale jistá si jimi nejsem. Teď jen váhám, jestli zahrát hru znovu a pokusit se je najít, nebo si to prostě vygooglit.
Na hře mě nejvíce rozčilovalo to, že když se někam posunete, nemůžete se vrátit zpět. Také jsem po čase dostala pocit, že prostě stačí jít stále dál dopředu a nic neřešit (pokud jsem se nezasekla na nějaké hádance).