Nemůžu říct, že bych od MoH měl velká očekávání, ale i tak se cítím zklamaný. Ještě pořád jsem na žánr válečných FPS nezanevřel a pořád věřím, že i tam mohou vznikat kvalitní hry.

Jenže MoH není jedna z nich. Grafiku má hezkou dost a na spoušť, kterou na Afgánských pahorcích dokáže způsobit letecká podpora je radost se dívat. Celé prostředí je poměrně pěkné, proto je škoda, že zůstalo tak trestuhodně nevyužito. O to víc frustrující ale se všemi svými pahorky i vzdálenými horami je. Jste prostě uvízlí v několikametrovém koridoru a nelze z něj sejít. Do cesty napatlat pár překážek, trochu větší prostory pro prestřelky, hotovo. Škoda.
Pochválit lze ještě zvuky. Zbraně, svist kulek, výbuchy, to všechno zní dobře. V audiovizuální prezentaci prostě takové Black Ops 2 nelítostně drtí.

Jenže zbytek je prostě hrůza. Příběh nestojí za zmínku, neexistuje. Hrajete za příslušníka Rangers, který se svými kamarády střílí Talibánce na kopci , za pilota (přesně jedna mise) a hlavně za příslušníka Navy Seals, který se svým kamarádem Danem Vávrou a dalšími škodí nepříteli ze zálohy. Všechny postavy jsou jen schránky na všechna vojenská klišé a blbé hlášky. Je to trapné a bolí to.

Kromě těch pár navádění raket, odstřelování, ježdění na čtyřkolce a podobných srand je hra prostě tupá. Bezmyšlenkovité a nezáživné střílení nepřátel bez inteligence. Ti jsou totiž opravdu, ale opravdu tupí, až je to neuvěřitelné. Ve vesnicích a údolíčkách si stačí si vzít nějaký lehký kulomet do rukou, držet klávesu pro postup dopředu, střílet po všem co se hne. Úspěch zaručen, Tálibán je na lopatkách.
Munice není nikdy nedostatek, kamarád po boku vám jí dá, když vám dojde. Oproti konkurentům větší zranitelnost vaší postavy vás nutí trochu se krýt, ale to jen sporadicky.

Hrůza jsou i bugy. Jednou nejde kulometné hnízdo potlačit palbou, i když do něj vystřílíte roční zásobu munice, jindy po zabití kulometčíka na vás stále kam se hnete střílí textura plechu. Jindy vás nepřítel náhodně objeví. Otravní jsou i nesmrtelní nepřátelé. Vy byste sice toho kripla s RPG mohli trefit a zabránit mu, aby trefil váš vrtulník, ale dokud vás netrefí, je nesmrtelný. To je už hodně starý a laciný trik. Hnus.

MoH aspoň neuráží tak hrozně hráčovu inteligenci jako Black Ops 2. Ale zábavnější taky není. Ještěže to trvá jen 4 hodiny.

Den 1
Dnes jsme vyrazili na cestu. Říká se, že někde na západním pobřeží je opevněné útočiště. Opevněné útočiště se spousty lidí a zásobami. Tady nemáme šanci přežít a tak si to právě teď šineme v starém kombíku směrem na západ. Mámě nějaké zásoby jídla, munice a pár kanystrů benzínu (jeho cena je šílenější než kdykoli jindy). Vojta přinesl i nějaké lékárničky, tak to snad zvládneme v pohodě.

Den 7
Rupnula nám pneumatika. Nikoho nenapadlo vzít náhradní. Po chvíli vzájemného obviňování nám nezbývá, než si sednout na zadky a čekat, dokud kolem nepůjde nějaká dobrá duše, co by svolila k obchodu. Hned první člověk co jde okolo nám nabízí lékárničku za naše jídlo. Pepa je zatraceně nenažrané prase, vzal ho na začátku cesty hodně (stejně jako munice), takže s radostí uzavíráme obchod. Lékárničky se vždy hodí. S dalším člověkem vyměňujeme jeho náhradní pneumatiku za pár krabiček munice. Můžeme jet dál!
Po cestě do města si Vojta v autě zlomil ruku. Tomáš má úplavici.

Den 15
Dneska jsem procházel trosky městečka pro zásoby. Munice mám pořád dost, takže to byla pohoda. Našel jsem docela dost jídla, nějaké peníze a dokonce i náhradní výfuk, přičemž jsem sejmul 12 zombíků. U jednoho stanoviště jsme se dohodli, že prodáme všechny zbývající lékárničky a koupíme si do auta přístroj na zmrzlinu. Ušetříme tím prý dost jídla. Zdá se mi to jako dobrý nápad. Ještě než ze stanoviště odjedeme, splníme pro místních dva úkoly. Odměnou nám jsou cenné peníze, za které nakoupíme další jídlo, protože to nenažrané prase Pepa má pořád hlad. Nezbylo nám na náhradní tlumič ke kombíku, ale snad se nic neděje. Pepa je přesvědčený, že s tlumičem se nemůže nic stát.
Tomáš má spalničky. Honza ztratil v sedačkách kombíku nějaké peníze. Jsou nenávratně ztracené.

Den 16
Vysral se nám tlumič. Začínám být na Pepu dost nasraný. Beru kvér a jdu zas oddělat pár mrtváků. Výfuk naštěstí za chvíli najdu. Varuju Pepu, že jestli mě bude srát, tak končí veškerá legrace. Honza zase ztratil v sedačkách nějaké prachy a zlomil si žebro. Vojta si zlomil druhou ruku. Jsou snad mentálně zaostalí nebo co. Jedeme kurva v kombíku, všichni připoutaný a oni se mrzačej.
Tomáš má zas úplavici.

Den 24
Pepa držel mapu obráceně, takže jsme hodinu bloudili. Říkám Pepovi, že mě fakt točí do vysokejch otáček a že jestli nepřestane dělat tyhle obludnosti, tak se mi splašej kladiva.
Potkali jsme po cestě nějakého muže, stál vedle svého SUVčka a volal na nás. Zastavil jsem u něj a hned jsem viděl, že je zle. Byl k smrti vyděšený. Křičel že jeho dcery šly do školy u cesty pro zásoby a teď tam jsou obklíčení nemrtvými. Neváhám, beru svou věrnou pušku a běžím za ním. Chvíli ho následuji, až vtrhne dveřmi do jedné ze tříd.
Je to hrozný pohled. Jednu dceru okamžitě střílím do hlavy, je z ní mrtvák. Muž na mě začne řvát, že jí mohl vyléčit. Jeho druhá (a už nemrtvá) dcera ho však přepadne zezadu. Běžím zpátky ke kombíku a okamžitě vyrážíme na cestu.
Ten duševní mrzák Honza zas ztratil v sedačkách prachy. Tomáš má zas spalničky.

Den 27
To blbé hovado Pepa si sednul na kanystry s benzínem a tak tři zničil. Nemohu tomu uvěřit. Nevím jak je to možné. Zase držel mapu obráceně, takže jsme zas zabloudili. Přitom jsme narazili na hrob. Někdo, kdo jel na západ před námi. U hrobu byla nějaká munice, tak jsme si jí vzali.
Tomáš má zas úplavici. Vojta si zlomil během poklidné jízdy nohu. Přepadá nás písečná bouře, jedeme pomalu. Mám čas přemýšlet. Hodně přemýšlím. Pepa se evidentně nudí, takže si začal velice nahlas pobrukovat nesmírně otravnou písničku a dělat odporné zvuky.
Honza ztratil v sedačce poslední peníze.

Den 30
Potkal jsem nějaké otrokáře či co. Řekli, že když jim vydám jednoho z nás, dají mi benzín. Hodně benzínu. Jakože fakt hodně. Bez rozmýšlení jim dávám Pepu. Konec sraní se s ním, kreténem pitomým. Doufám že chcípne na úplavici. Když jsme u ní, už jsem střelil do hlavy Tomáše. Ten smrad v kombíku se už nedal vydržet, jedna rána do hlavy a byl konec. Jelikož mám už nervy v hajzlu, tak jsem se aspoň od trenéra ve městě naučil rychleji přebíjet. Moje projektily jsou teď taky rychlejší. Neptejte se proč a jak. Při posledním shánění zásob mě přepadl obří nemrtvý medvěd. Jel jsem do něj dobrý palby a nakonec padl. Našel jsem tak hodně peněz a za ně nakoupil na auto solární panel. Už se nemusíme tolik starat o benzín.

Den 33
Vojta si dneska zlomil znova nohu. Už na toho dementa nemám nervy, tak ho jednoduše popravím jednou ranou do hlavy. Celou cestu nic nedělal, seděl v autě a dokázal si zlomit snad každou kost v těle. Vlastně jsem mu ulehčil. Honza má ze mě asi strach, protože už prachy neztrácí. Včera mě v lese zranili zombíci, ale naštěstí mám dost lékaren. I dost paliva. Jídla je taky dost od té doby, co jsem prodal tu svini Pepu.
Vypadá to dobře. Za chvíli už budeme na západním pobřeží. Jen co se ale znova vydáváme na cestu, vyráží za námi gang motorkářů. Takže vlastně nevypadá dobře.

Ale tak co, sakra.
Odpravil jsem své "přátelé", postřílel stovky zombie, zabil zombie medvěda, umím střílet a nabíjet rychleji než kdokoli jiný, dokážu se kombíkem proplížit skrz hordu zombie...

Jsem legenda.

Deadpool je pro mne jedním z nejlepších překvapení letošního roku. Vtrhává na pole hack and slash žánru jako svěží vítr a jasně ukazuje ostatním, že mladá krev a tichá voda břehy melou. Jakže to ale bývá u nováčků s velkým potencionálem? Mají co říct. Ale taky se pořád mají co učit. Deadpool je toho dokonalou ukázkou.

V první řadě je Deadpool vtipný. Místy sice sklouzává do trapnosti, obzvlášť, když se až přehnaně pitvoří a piští, ale co se týče humoru, je Deadpool po celou hru poměrně stabilní. Humor je to nechutný, sexistický, černý a přiblblý. Dělá si srandu nejen ze sebe, ale i z konkurence a některá prolamování čtvrté stěny a Deadpoolova setkání s ostatními postavami jsou opravdu třeskutě vtipné.
Celá hra stojí a padá na hlavním protagonistovi. Je to šílenec, blbec a hovado. Je ale v celku dobře nadabovaný ,konzistentní a osobnost mu nelze upřít. Sice se jeho standardní bojové hlášky po čase oposlouchají, ale jinak po celou hru komentuje prostředí a dění kolem sebe - povětšinou opravdu vtipně, i když se najdou výjimky.

Příběh není v podstatě důležitý. Je jen schránkou, do které se narval humor a Deadpoolovo řádění. Ostatně, ani samotného Deadpoola nijak příběh nebo záchrana světa moc nezajímá, chce jen udělat pořádný randál, sbalit pár ženských a udělat výbornou hru o sobě. Deadpool a jeho humor hru táhne.

Hratelnost tomu celkem zdatně sekunduje Ovládání je sice zvláštní a klávesy snad bindoval opilý člověk, ale tak budiž. Deadpool buďto může padouchy řezat svými meči a střílet do nich svými pistolemi, ale za body, které dostáváte buď za komba, nebo je sesbíráte ležící na zemi, si lze koupit další zbraně a ty i s těmi starými vylepšovat.
Nutno říci, že to funguje docela dobře, ačkoli až najdete kombinaci vylepšených mečů a plasmové pušky a jejich spojení v boji na blízko, je hra už směšně jednoduchá. Jinak je boj po čase docela repetivní. Nepřátelé moc zajímaví nejsou, což vzhledem k tomu, že boje zabírají drtivou část hry moc čupr není. Jinak je to ale po zvyknutí si na klávesy poměrně dobře ovladatelná a nesmírně krvavá a brutální uspokojivá řež. Hra je první polovinu dost jednoduchá, což se rázně změní ke konci hry.
Horší už je to s level designem. První půlku hry strávíte v absolutně nezajímavém, kanálovitém, betonovém prostředí, které fakt ubíjí. Ten se taky ale hned po půlce hry nějakým zázračným způsobem změní a kosit nepřátelé v hrobkách je už paráda. Škoda, že je to tak krátké.

Ke konci hry se prostě náhle zvýší obtížnost, vtip, různorodost a obecně zábava, což je poměrně zvláštní, neboť většinou hry ze sebe to nejhorší dávají právě na konec.

Občas se poštěstí a užijete si vtipné části s interakcemi s okolím. Hezký je taky detail, že čím více dostává Deadpool poškození, tím je jeho tělo poničenější a potrhanější a je vidět, jak se postupně regeneruje. Vůbec model poškození postav je super.

O grafice toho příliš moc říct nejde. Poměrně zastaralá, ale dostačující. Kdo nebude čekat orgie, bude spokojen. O kousek ošklivější než takové Arkham City.

Největší chyby hry jsou v její nevyváženosti. Začátek vás dobře navnadí, střed vás úplně ubije a konec to zas vytáhne pořádně vysoko. Boje jsou dobré, ale měly by být různorodější. Hra je vtipná, ale chtělo by to krapet silnější dějovou linii. Přeci jen Deadpoolův humor nezvládne vše. Ovládání je v jádru jednoduché, ale nabindování je na hovno. Levely poměrně nudné.

Deadpool je hodně dobrá hra. Nabízí toho dost a až trochu zlevní, určitě bude stát za vaši pozornost. Umí zabavit a má potenciál ostatním zatopit, ale musí se taky toho dost naučit. Ale tak klidně příště, High Moon Studios evidentně umí a já věřím, že do dalšího Deadpoola by se už poučili.

Takže pokud se dočkáme pokračování, které opraví chyby a udrží to kvalitní, moc rád si ho zahraju a hodnocení poženu o dost výš.

Postal 3 je hodně špatnou hrou. Opravdu hodně moc špatnou. Určitě jednou z nejhorších, co jsem kdy hrál.

Není třeba vůbec chodit kolem horké kaše. Intro je celkem dobré a v nic netušící oběti, která tuhle zhovadilost spustí, může dokonce vyvolat nějaká očekávání. Jakmile ale hra začne, vaše očekávání vám vezme, rozdupá na kousky a věrná svému koloritu je pomočí.
Jinak než chcaní hráčům do očí se tohle opravdu nazvat nedá. První co vás uhodí rovnou do očí odstřelovačskou přesností a mamutí silou je mizerná grafika. Že v roce 2011 je někdo v Source enginu schopen vyblít něco tak odpudivého je námět na serioźní výzkum. Bloodlines od Troiky vyšly mnohem dřív na témž enginu a vypadají neskonale lépe. Všechno je hnusné, vyblité, neostré, laciné.
Mimika je někde na úrovni úplně prvních japonských robotů. Takže akorát budí čirou hrůzu z té bezedné prázdnoty a temna, co se musí za těmi odpornými obličeji skrývat.
Stejné je to s částicovými efekty, stíny, animacemi, detaily, to vše je špatně. Lepší je koukat jen tak z hecu do sluníčka a oslepnout, protože tento zjev vyvolává deprese.
A jako třešnička na dortu se optimilizace rovnou spláchla do hajzlu, takže stroje co v klidu tahají dnešní hry zde mají dost proměnlivý framerate. Ze Source enginu. Pochcaný.

Příběh je debilní, v podstatě neexistuje, jeho jediný účel je být spojovačkou mezi pitomými levely. Zmizel veškerý freeform, veškerá snaha aspoň navodit pocit, že krom cíle mise se může aspoň něco jiného dělat, není tu nic než pitomé mise. Nedohrál jsem hru celou, nemám na to sílu. Pokoušet se hru dohrát je pro mozek stejně nebezpečné, jako si vystřelovat jídlo mezi zubama z pusy nabitou pistolí. Mise jsou kraťoučké, což je snad jejich jediná výhoda, protože vždy buď máte něco vystřílet, nebo se nesmírně otravně něčeho zbavit pacifisticky.

Což ale nefunguje, protože celá gameplay je totálně rozmlácená na sračky. AI neexistuje, nic nemá pravidla ani zákonitosti, zbraně mají nejasnou účinnost, některé jsou naprosto zbytečné, jiné přemrštěně silné. Je určitě strašný lolík, že můžete někoho zabít připoutaným jezevcem, ale proč to krucinál dělat? Je to skoro rozbité, rychle se to omrzí a vypadá to pitomě.
Nějaké náznaky humoru ve hře jsou, ale ten je okamžitě utknut dřív, než se stačí rozvinout. Haldu pitomých odporností, blbostí a stupidního humoru zachrání občas nějaká hláška hlavního hrdiny, ale to je jak házet náplasti do masového hrobu. Navíc hlášky v samotné hře se VŠECHNY omrzí za pár levelů.
Zvuky nemá cenu komentovat. Hnus, čirý hnus linoucí se vám do uší. Stejně jak hudba.

Dabing obstarali nějací chudáci, které našli na autobusové zastávce.

Tam, kde byl Postal 2 zábavný a měl aspoň relativně dobrou hratelnost, Postal 3 jen vyndal. Nezbylo nic. Jen tupá, dementní, odporná a hlavně nesmírně nudná střílečka bez špetky zábavy a s drobkem humoru.

Když vám někdo nabídne, ať se střelíte do hlavy nebo tohle dohrajete, berte první možnost.

Nejsem jeden z těch, co by si pamatoval, jak se hra šířila na disketách. Je to sotva pár let, co jsem UFO rozehrál. Předtím jsou dost často hrál UFO: Aftermath. Jak je teda možné, že mě tahle hra stará 20 let stále baví více než její pozdější napodobeniny?

Tak v první řadě je EU dost jednoduchá hra. Pravidla jsou jasná a srozumitelná, veškeré herní mechanismy není potřeba nějak sáhodlouze objevovat a snažit se pochopit. Vše je celkem dost přehledné, přístupné a relativně nenáročné na ovládání.
Výzkum, vybavování vojáků, výroba a nákup předmětu, stavění budov, to vše je jednoduché a přitom nabízí mnoho a mnoho strategických a taktických možností.
Výstavba základen je jednoduchá, ale lze vybudovat řadu různě orientovaných základen, kde každá bude něčím vyjímečná.

I boj je jednoduchý. Vojáci se prostě pohybují, střílí po nepřátelích a používají předměty co mají u sebe. Přesto ve hře nastávají všemožné situace, které je možno řešit mnoha taktickými způsoby
Zbraní ani výzbroje obecně není nijak závratně mnoho, ale v boji pak záleží na všem. I jeden granát může zcela rozhodnout situaci.
Nepřátel je dost druhů a jsou dostatečně různorodí, aby vás táhli celou hru. Jejich pitvy navíc odhalí některé zajímavé detaily.
Přes grafickou zastaralost dokáže hra svým výtvarným zpracováním a jednoduchou hudbou vytvořit atmosféru neustálého ohrožení od neznámého nepřítele. Nepřítele, který přišel z vesmíru, který je nelítostný, zlý a odporný.

A chce to pak hodně taktiky i strategie aby to člověk na nejtěžší obtížnost dotáhl proti těmhle odporným emzákům až do konce.

"Oh Manny... so cynical... What happened to you, Manny, that caused you to lose your sense of hope, your love of life?"
"I died."

Manuel "Manny" Calavera je smrťák v Zemi mrtvých. I když lepší je ho spíše nazývat cestovním agentem zaměstnaným v Oddělení mrtvých. Jeho práce spočívá ve vyzvednutí lidí, kteří právě zemřeli, prohlédnutím jejich spisu aby zjistil jak dobrý život žili a na základě toho jim přidělil jeden z možných dopravních prostředků, jak se dostat do Devátého podsvětí, konečné destinace kam míří všichni mrtví.
Ne všichni však na Deváté podsvětí věří a ztratili naději. Jiní do něj zase vůbec nechtějí. Právě ti obývají Zemi mrtvých, kde si vytvořili vlastní společnost a snaží se "žít" životy co nejvíce podobné těm, co měli před smrtí. Slaví například Den mrtvých, kdy se mohou na jeden den vrátit za příbuznými ve světě živých.

Ti co vedli ty nejlepší životy dostanou lístek na vlak číslo 9, který je převeze do Devátého podsvětí za čtyři minuty. Ti nejhorší (a že jich je!) dostanou procházkovou hůl s kompasem. Jejich cesta místo 4 dnů bude trvat 4 roky.
Než se ale Manny vůbec může vydat na svou cestu, musí si odpracovat svůj hříšný život právě v Oddělení mrtvých. Co přesně ještě za života spáchal? To neví ani on sám.
Kšefty mu už ale tolik nejdou. Zatímco jeho kolega a soupeř Domino dostává prvotřídní klienty, Manny musí rozdávat procházkové hole spodině lidstva.
A protože toho má dost, rozhodne se to změnit. Ukradne Dominovi jeho klientku, slečnu Mercedes Colomar. Její zápis je bezchybný, její život byl ukázkový. Ale z nějakého důvodu nemá nárok na lístek na vlak číslo 9. Proč?
Na to musí spolu se svým kámošem Glottisem (démon zrozený v Zemi mrtvých s jediným účelem - spravovat a řídit automobily) Manny přijít a rozhodně to nebude jen tak. Možná totiž půjde o život. Teda, o ten život po životě.

Oko hráčovo okamžitě zaujme zajímavá stylizace, která v sobě spojuje art deco 30. let a mexickou mytologii. Mrakodrapy se hezky mísí s aztéckými motivy na sochách a zdech, které neustálé připomínají, že tohle je Země mrtvých, která je z velké části založena právě na aztécké představě o životě po smrti.
Nejvýraznějším prvkem jsou ale samotné postavy. Kostry, které mají připomínat mexické figurky calacas, používané právě při oslavách Dne mrtvých.
Třetím motivem, který utváří výbornou atmosféru hry je podání příběhu a prostředí ve stylu noir filmů. Zakouřené bary, bezútěšnost, charismatický hlavní hrdina, femme fatale, mafiáni, to vše Grim Fandango má a pracuje s tím výborně.

Humor patří k tomu nejlepšímu, co se podařilo hrám vyplodit a často je černý jak bota, morbidní a cynický. S vtipem jde ruku v ruce i charisma Mannyho, jehož komentáře situací a prostředí kolem něj vás budou logicky provázet celou hru. Je to jeden z prvků, který vás bude ve hraní hnát vpřed.
A bude to hlavně výborný napsaný příběh, který se rozplétá ideálním tempem, není v něm nouze o zvraty a překvapení a zajímavé a jedinečné postavy. Dialogy s nimi jsou radost a hispánský přízvuk většiny postav se krásně poslouchá.

Grafice není co moc vyčíst. Pozadí jsou krásná a modely postav sice nemají tisíce polygonů, ani mega ostré textury, ale vzhledem k pojetí hry to vůbec nevadí. Hudba je směsicí swingu, jazzu a jihoamerického folku. Noir atmosféru krásně podtrhuje a po celou dobu hraní udržuje.
Samotná hratelnost je v jádru klasická, jde o používání předmětů na správném místě na správné postavy. Když už se ve hře zaseknete, jde to třeba o to, že si nevšimnete nějakého interaktivního prvku na pozadí. Na ty Manny upozorňuje tak, že je sleduje a otáčí za nimi hlavu když kolem nich prochází. Po většinu času to funguje dobře, problémy s tímhle jsem měl minimální.

Co však ale problémem opravdu je, tak je ovládání. Manny se na místě otáčí nesmírně pomalu a když při běhu narazí, okamžitě odrazí jiným směrem. Běhat tak v malých interiérech je tedy téměř nemožné, protože nelze udržet směr. Někdy je to dost otravné. Hře by snad možná i víc slušel point and click formát.

To je ale snad jediná výtka, kterou bych k této hře měl. Jinak je to opravdu zábavná, napínavá, chytrá, atmosférická a sexy hra. Forma ani zdaleka nepřebíjí obsah.

Kdybychom Duka Nukema neměli, museli bychom si ho vymyslet.

Tenhle nabušený tvrďák s blonďatou kšticí, za všech okolností navlečen do rudého svršku, modrých džín a se slunečními brýlemi vždy pevně na očích, je prostě legendou. Jeho nejnovější pokračování se moc nepodařilo, ale v roce 1996 byl Duke jedním z vůdců žánru.
To se totiž jednoho dne vracel na Zemi ze svého vesmírného dobrodružství...tedy spíše z genocidy jedněch odporných emzáků ale po sestřelení svého korábu nad L.A. mu okamžitě dojde, že něco není v pořádku. Zemi zase napadli nějací mimozemští hajzlové a tentokrát jdou po tom nejcennějším. Po pozemských ženách.
Takže nastupuje opět Duke se svými kvéry, aby žvejkal žvejkačky a nakopával prdele.
A žvejkačky už mu došly.

Hra i dnes má co nabídnout. Zběsilá a rychlá akce nedá člověku odpočinout a na vyšších obtížnostech se už leckdo pořádně zapotí. Nepřátelé nejsou bůhvíjak inteligentní, ale je jich dost a jsou silní. A jsou i dost rozmanití, protože se liší nejen vzhledem, ale i způsobem boje. Každému se určitě vryli do paměti pro sérii už ikoničtí pigcopové a octabraini.
Samozřejmostí je rozsáhlá paleta zbraní, protože bez nich by si na vás emzáci okamžitě smlsli. Začíná se na prachobyčejné pistoli a brokovnici (která vám ale poslouží velkou část), pokračuje se trojhlavňovým kulometem a raketometem a končíme u takových zvláštností, jako je zmrazovač a zmenšovač.
Zbraně je třeba docela často střídat, protože munice je vždy tak akorát a nelze hru jen tak pohodlně projet jen s brokovnici a raketometem. Zbraně jsou ale i dobře ozvučené, jsou relativně dosti silné a člověk si je zamiluje.
Nechybí samozřejmě jetpack; steroidy, které zvýší rychlost; přenosné lékarničky, hologramy, které odvedou pozornost nepřátel a podobně. Na nedostatek zbraní a serepetiček si nelze stěžovat.

Co hru nesmírně obohacuje je možnost na svoji dobu nebývalé interakce s prostředím. Lze se vymočit na záchodech, pít ze všech možných fontán, rozbitých hydrantů a záchodů (doplňuje zdraví!). Když Duke najde mikrofon, můžete si zazpívat, jindy můžete striptérkám dávat peníze, aby...no tuhle část hry všichni znají.
Duke navíc vše dost svérázně komentuje, takže pokud například rozstřelíte skupinku nepřátel raketometem, odmění vás jednou ze svých zábavných hlášek.

Na těch taky stojí podstatná část hry. Duke často komentuje dění kolem sebe, včetně svých/vašich činů. Často se jedná o hlášky z klasických a kultovních filmů, ale hlas Jona St. Johna tomu všemu dává parádní náboj. Umocňuje to jeho charakter, který je karikaturou na sebe sama, ale podle mě to dobře funguje. Hra dosti čerpá z americké popkultury a narážky jsou na každém kroku.
Humor skloubený s temnou a hutnou atmosférou je zde tak dobře zvládnutým prvkem, že se snad už žádné další střílečce to nepovedlo lépe.
Výbornou částí hry je taky level design. Ať už jde o ponuré kino, měsíční základnu, sushi restauraci nebo věznici, jsou levely výborně navrhnuté, zábavné a různorodé. Tady si zaslouží vývojáři velkou pochvalu.

Pokud nejste přežráni Build enginu, nebo vám z něj nepraskají cévky v hlavě, budete s grafikou spokojeni. Než o vysoké rozlišení nebo ostré textury se tu hraje na originalitu, různorodost a smysl pro detail. Ač hra proti svému současníkovi Quakovi vypadá hůř, je vidět, že z Buildu se vymačkalo maximum.
Co hře ještě vytknout? Někdy proměnlivou kvalitu levelů (jsou tam i slabší), nijak chytré nepřátelé, někdy nevyváženou obtížnost ale jinak nic zásadního. Je to divoká akčňárna vybroušená téměř do dokonalosti.

Všechny chyby navíc spravuje eDuke32, Duke Plus a grafiku naprosto předělává High-Resolution Pack. eDuke32 vám hru spustí na čemkoli, s různými nastaveními. Duke Plus přidá zásobníky do zbraní, nové zbraně, boty, nové nepřátelé, řiditelná vozidla, chytání se za okraje při skákání, různé druhy munice, vylepšenou brutalitu, více hlášek, lepší efekty, fyziku, vylepšenou AI (a to o dost!), nové mapy...je toho příliš mnoho, než aby se to tu vypisovalo.
A High-Resolution Pack dělá z hry opravdu relativně moderní střílečku. Ze hry se dnes už dá udělat pomocí těchto modů to, co mělo být Duke Nukem Forever. Různé mody, mapy, texture packy a fanouškovské updaty dělají z DN3D nadčasovou a skoro nesmrtelnou záležitost.
O tak oddané fanouškovské komunitě si může nechat zdát jen velice málo her.

To je tedy vše. Je na čase utrhat emzákům hlavy a nasrat jim do krku. Do toho.

Tahle hra je prostě divná. Ne ve smyslu násilí (kterého ve hře zase tolik není) ani prapodivné svobody, která v ní spíše chybí, ale v tom, co se vlastně snaží dokázat.

Hra je to totiž v jádru blbá. Už ve své době byla grafika blbá a hnusná. Hlavy postav jsou na těla nasazena naprosto odporně, rozlišení textur je opravdu k smíchu. Časticové efekty prakticky neexistují. Dřevo není rozeznat od kovu, kov od hovna, hovno od vody, voda od země. Okna jsou tragédie sama o sobě, stejně jako ruce hlavního hrdiny, ve kterých drží odporné zbraně.
Interiéry jsou katastrofa sama. Předměty nejsou proporční vůči postavám, všechno je hnusně lemplovsky udělané. Ať už jde o kancly v bance, samoobsluhu, studio RWS, obchoďák, knihovnu, kostel nebo naprosto debilní fabriku, je vše hnusné, hranaté, koridorovité a nelogické. Oheň celkem ujde.
Animace jsou taky tragédie sama. Každý buď chodí jak podělaný, nebo jak na procházce v pohádce a běh je takové trapné šourání po zemi (Half Life má lepší).

Hratelnost je tragédie sama. Zbraně se chovají přinejmenším podivně, jejich účinnost je různorodá (opravdu je někomu potřeba do hlavy z M16ky nasypat třicet ran, aby si poslušně lehl na zem?) a často zbytečné (již zmiňovaná M16 nebo nůžky). Neexistuje ani přebíjení, což působí prostě blbě.
Umělá inteligence se spláchla do hajzlu. Jdete do banky, střelíte pokladní do hlavy, ona uteče a policisté jí zasnou mlátit pendrekem. Proč? O útočném chování k vaší postavě nemluvě, ale to by se ještě dalo odpustit.

Příběh v podstatě neexistuje, není motivace proč vlastně úkoly plnit. Hrajete za tupé hovado ve městě plném tupých hovad, kde nic nedává smysl a nemá logiku. Humor, satira, nebo sociologické šťouchnutí to není, protože je to blbé a nevtipné a nedává to zkrátka smysl. Nemá smysl, aby vás na ulici potkal protestující rodič, začal do vás střílet a k němu se přidali do té doby nicnedělající občani kolem. Proč? Asi aby opravdu hra nešla dohrát bez násilí, protože pak už by selhala úplně.
Brutalita není přehnaná nebo nechutná. Je trapně samoúčelná. Stejně jako pokusy o narážky na americkou společnost. Prvoplánovité, primitivní a pár let za svou dobou. Na Gary Colemanovi toho není nic hlubšího než to, že je to Afroameričan a je maličký. Nic hlubšího. Je to tak blbé až to bolí.

Přes to všechno to nějak celkem funguje. Ve své době byla hra něco poněkud nevídaného. Pokus o něco zajímavého, pokus o satiru spojenou se svobodnou hratelností se zajímavými zbraněmi. To se nepovedlo tehdy a nefunguje to ani dnes. Vyloženě hnusná grafika a blbá hratelnost tomu nasazují korunu.

Done better before and worse after.

Možná se budu opakovat, možná už k této hře není co říct. Vzhledem k tomu ale jaká RPG dnes vychází, je potřeba si ukázat. Ano, je třeba si i po 16-ti letech ukázat, jak se to dělat má.
Je třeba všem vmést do ksichtu, že i přes obstarožní grafiku tu je stále neporažený šampión. Ten, který i po bezmála 16-ti letech kouká na konkurenci spatra a naprosto právem. Konkurence prchá do krytů a třetí bastard v této sérii bledne hrůzou a hanbou při pohledu na svého staršího brášku.
Proč?

První věcí je atmosféra. Post-apokalyptický svět říznutý děsivou dystopií, kde se "zlatý" předválečný svět zasekl stylizačně v 50. letech a v bahnech amerického kryptofašismu a kde je znatelný silný kontrast mezi boomem životní úrovně 50. let a protikomunistické hysterie spojené s nikdy nekončící studenou válkou...
To není svět ve kterém hrajete. Vy se procházíte jeho troskami, kde podzemní bunkry, sálové počítače, zříceniny měst a zaprášené americké reálie tvoří prostředí, na které se nezapomíná. A kterému se to věří.

Nemalou zásluhu na tom má hudba, která vyvolá úzkost a beznaděj i v tom největším rekovi pustiny. Ať už je to hudba doplňující se s foukáním pouštního větru nebo pípání přístrojů v bunkru Bratrstva oceli, leze mráz po zádech. Už hudba vám dá najevo, že v pustině vás nic hezkého nečeká a to je dobře.

Hra skoro nemá slabé místo, děj odsýpá a i když nehází na hráče přehnané romance, těžce stereotypní charaktery a neobsahuje dnes už nutný patos, pohltí daleko více než cokoli jiného. Lokace i vztah mezi frakcemi mají svou logiku, vše je tak má být a netrhá oči ani nedělá kudrlinky na rozumu. Aspoň ne na první pohled.

Takové věci jako systém vývoje postavy nebo soubojový systém nemá cenu snad ani komentovat. Obstály zkoušku časem a i když si hru zahrajete dnes, nebudou vám házet klacky pod nohy nebo. hru příliš zjednodušovat. Powergameři a ti co hru tisíckrát dohráli mohou namítat co chtějí, ale k ničemu to není. Hrát je zážitek na první i desáté dohrání. A i potom.
Už to možná potom není totiž o objevování, překvapeních a náročných soubojích. Ale o kochání se tím, jak je ta hra dobře udělaná a jak krásně se hraje. A o tom to je.

Ahoj děcka! :mává rukama, aby ho viděly i děti vzadu:

Jmenuju se Perry Mason a tohle je můj kámoš Harper. Nejsme jen tak obyčejný vojáci, jsme absolutní macho bohové války, kteří se umí regenerovat a s námi procestujete skoro celý svět. Už ani ten engine naše dokonalý svaly nezvládá. Poznáme spolu mnoho hezkých míst a zajímavých lidí. A pak to všechno rozstřílíme na atomy.
Žůžo.

Cože, příběh? No když jsem byl malej kluk doma na Aljašce, tak k nám vrtulníkem přiletěl Ed Harris a vzal tátu někam bojovat. Pak se staly další věci a teď musíme bojovat my.
Přísný.

Celý se to jako zvrtne v děsivej hon za nějakým čmoudem z bůhvíjakýuž banánový republiky.
Má vtipnej přízvuk? Check.
Neustále nám připomíná, že my Američané ho nikdy nepochopíme a že si jsme moc sebejistí? Máme.
Snaží se být charismatický? Jasný.

Jak vidíte, tak nám prostě nic nechybí. Můžeme to rozjet. Nebude to jízda, kterou byste ještě nezažili, to zas jako ne.Nepřátelé se nám furt vrhaj pod mušku jak sebevrazi pod vlaky a z toho neustálýho držení spouště nás skoro už bolej prsty.
Když už jsme u toho střílení, furt máme generický kanóny, který sou od sebe k nerozeznání a zvuk dělal zvukař pliváním do kelímku.
Krutý.

Jeden rozdíl tu ale je. Táta žil v době kdy snad ani nebyla televize, takže si nemohl na zbraně pověšet všechny možný fíčury a gadžety. Já už mám i tablet, takže mám svoje zbraně pěkně ověšený luxusníma věcičkama. Je to těžce tacticool.
Bombový.

Nově můžeme i ve speciálních misích velet jinejm vojákům a plnit různý cíle, který nám pak pomůžou v našem honu na záporáka. Sice jsou blbý jak tágo, takže musím pomocí démonů z deváté dimenze vždy nějakýho chudáka posednout a udělat to za něj, ale i tak lepší než drátem do oka, ne?
Luxusní.

Mám taky spousta moderního vybavení, bez kterýho se nezadržitelný stroj na zabíjení tisíců lidí neobejde. Třeba:
helikoptérku na dálkové ovládání
a další!

A kdyby vás ta kampaň, kterou jste už všichni hráli v nespočetněkrát v minulejch dílech nudila. Můžete s náma zkusit hrát po síti. Není totiž nad to dostat na prdel od 13tiletých klučinů, kteří s náma dranděj takhle 16 hodin denně a maj přezdívky jako "FaggotMaster" a "ShitlordMcNiggerBalls".
Parádička.

Skoro by se chtělo říct, že od minule se nic nezměnilo, ale to je vám stejně jedno. Všichni si nás koupěj a tak se za rok zas můžete těšit na další nálož zcela tupé, generické, bezduché střílečky s originalitou nula nula nic. Ale to přece všichni chceme, že jo?
Do hajzlu.

"Elliote, ty idiote! Pošli tam mé nejlepší oddíly a ať mi přinesou hlavy těch rebelů na podnose! A řekni jim, že když selžou, tak jim zabiju děti a ženy!"

Pokud se snad rozhodnete rozehrát tenhle mistrovský kousek, uslyšíte podobné hysterické výlevy královny Deidranny více než často. Není ani divu, že tak zuří. Přeci jen, na začátku jste jen samotný žoldák s pár desetitisíci dolary na účtě a o pár týdnů a měsíců později už máte pořádnou žoldácko/rebelskou bandu a té fašistické huse berete jedno město a jednu základnu za druhou.
A o to ve zkratce jde.
JA2 je prostě klenot. Nestárne, nepřestává bavit a současné hry se od něj mají co učit. Ať už je to prvotřídní taktický boj, kvantum zbraní a žoldáků, originální tvorba postavy a všelijaké vedlejší úkoly, dobývání měst a základen a obrovský smysl pro detail, tahle hra zcela drtila svoji konkurenci tehdy a drtí ji s přehledem i dnes.
Obtížnost je tak akorát a stereotyp se jen tak nedostaví. Kouzlo opakovaného hraní zůstává i po letech.

K žoldákům si vždy vytvořím jakýsi vztah a není lepší moment, než když je někdy necháte vzdát, aby se zachránili a následně uspořádáte ohromnou záchrannou akci, při které je z toho děsivého koncentráku zachráníte. Jindy musíte své krvácející nebojeschopné žoldáky dostat z obklíčení...tedy, vlastně nemusíte. Celá hra je v tom, jak boj vedete a co děláte nesmírně volná.
Ale tak když už toho žoldáka máte nějaký ten týden, dali jste si s ním práci a přirostl vám k srdci svými hláškami...tak je prostě čas rozházet kouřové granáty, přišpendlit nepřátelé k zemi palbou a rychle pro raněného kamaráda!

JA2 je hra pro srdcaře, pro ty co rádi bojují a nevadí jim semtam přísné potrestání chyb, pro ty, co se rádi cítí odměněni za své úsilí. Je milovaná a zcela zaslouženě.

(Hra v 1.13 by si snad zasloužila vlastní profil)

Big Rigs se zcela vymyká jakýmkoli představám o pojmu "počítačová hra". Na první pohled se může tvářit jako závodní hra, nicméně závodění samotné je v Big Rigs naprosto nepodstatné.
Výběr trati je irelevantní. Jedna jako druhá, některé ani nefungují. Člověku je zde neustále připomínáno, že jeho volba ve výsledku nemá význam a že takzvaná svoboda jednání je jen pouhopouhou lidskou iluzí a sociálním konstruktem založeném na fiktivních idejích.
Výsledek je ale ambivalentní, ne-li přímo schizofrenní. Prostor a jeho zákonitosti zde absolutně neplatí. Chování vozidel absolutně neodpovídá žádným fyzikálním zákonům z jakéhokoli možné reality.
Hráč má ale zároveň svobodu nesmírnou, protože mapa není nijak ohraničená a lze se kdykoli vydat za její hranice na neuvěřitelnou pouť za dimenzi prostoru. Lze vyjet jakýkoli kopec bez sebemenší ztráty rychlosti. Toto vše jde vysvětlit jediným způsobem a to tím, že všechno je ve hře poháněno silou hráčovi mysli. Jiné vysvětlení tohoto jevu není přípustné a každý kdo by mu oponoval by měl být okamžitě popraven za měsíčního svitu u nejbližšího jezera.
Samozřejmě nekonečně rychle jednoucím truckem.
Držením šipky dopředu a dozadu zároveň se auto začne točit kolem své vlastní osy nekonečně zvyšující se rychlostí. Zápornou rychlostí. Dichotomie dobra a zla bijící rovnou do očí.
Protivník s vámi do závodu nikdy nevyjede. Demonstruje tím, že skálopevné trvání na svém, kammená tvrdohlavost a lpění na stálosti nikdy nemůže zvítězit nad dynamickým, svobodným a pokrokovým myšlením.

Volba nemá smysl, ale svoboda je nekonečná. Všechna pravidla jsou porušena, jiná jsou neporušitelná. Na Big Rigs se nejde zlobit, nejde je zatracovat. Je to prostě výlet do jiného světa, do světa zákonitostí jak vystřižených z Dalího obrazů.
Nebojte se a zkuste to. Svět z jedné strany naprosto bez pravidel, z druhé naprosto pevně svázaný. Protivník nikdy nevyjede, i kdyby jste se na hlavu stavěli. Výlet za hranice mapy vám nikdo nezakáže, i kdyby se na hlavu stavěl.

Tohle je ta pravá zkouška pro vaši mysl a vaši představu zábavě. Někde v dálce křičí sloni do tmy.

Pamatuju si, že poprvé jsem hrál demo někdy v roce 2000 a byl ze hry posraný až za ušima.

Vrátil jsem se k ní poměrně nedávno s tím, že tohle prostě musím dohrát. A neudělal jsem chybu. Zastaralá grafika je ten nejmenší problém a při hraní mi vůbec nepřišla na mysl. SS2 má totiž jiné esa v rukávu. A těmi je hratelnost, atmosféra a příběh.

Hru jde dohrát opravdu mnoha způsoby. Ať už jako mariňák odpalující granátometem nepřátelé na kousky, psionik trhající stvůry pomocí své mysli nebo plíživý inženýr hackující bezpečnostní systémy, bedny, dveře a tak dále.
A kdyby to bylo takhle, tak je to ještě nuda. Ale tyhle ideální typy jde všemožně kombinovat a vždy z toho vznikne unikátní postava, která umí to a to a má silné stránky tady a slabé zase jinde.
Všichni ale mají jedno společné. Hra ze začátku není vůbec jednoduchá a respawnující nepřátelé vás nejenže mohou nepříjemně znérvozňovat, ale i vyloženě frustrovat. Pokud ale na tuhle hru přistoupíte, atmosféra se ještě prohloubí. Zpočátku nacházíte munice trestuhodně málo, moc toho nejde hackovat, v podstatě se oháníte jen hasákem a zbraně co najdete jsou ve strašlivé kondici.
Dobře to ale buduje atmosféru. Chodbami vesmírné lodi Von Braun se rozléhají strašlivé zvuky, děsivé hlasy nepřátel ("Run! Yes! Run!"), prskání poškozených přístrojů, řev zmutovaných opic a dokonce i laskavé hlasy robotů, kteří vás ale chtějí zabít. Do toho všeho všudypřítomné zohavené mrtvoly členů posádky lodi, krví napsané nápisy na zdech, zvukové disky objasňující co se vlastně stalo...
Prostě atmosféra je, že by se dala krájet. Škoda jen, že zhruba v půlce hry už naberete tolik munice a zbraní, že onen pocit plazení se pro každý náboj a přežití už tak silný není. Lékarniček ale zase tolik nepřibude.

O příběhu snad nic, protože každý spoiler by byl hříchem. Postupné odkrývání hrůzy, která zasáhla Von Brauna mě drželo u hry dlouho do noci a vy s postupně dalšími instrukcemi které dostáváte a s disky které sbíráte zjišťujete, že stále víte málo a to vám nijak dobře neudělá. Také zde nastává jeden z údajně největších příběhových zvratů vůbec, ale ten nechápu jak někdo nemohl předvídat.
Oba dva hlavní nepřátelé hry taky stojí za to.

Nevím, co bych už ke hře napsal. Hodnocení mluví za sebe. Jediné, co hře brání dostat vyšší hodnocení je slabší finále hry, skoro jako by na vývojáře tlačila deadline. A pokud vám nevadí stará grafika a respawnující nepřátelé, není důvod tuhle hru aspoň nezkusit.

Její status legendy už jí totiž nikdo nesebere a takové pokusy jako Bioshock se klidně mohou snažit dál. Král zůstává králem.

Vražda je jako jíst maso, nováčku. Je to prostě vynikající.
Může totiž přijít jeden z těch květnovejch dní roku ´89, kdy se válíš doma se svojí mladou, možná čučíte na nějakej biják, možná ne a zazvoní ti telefon.
Nevíš co jsi vlastně slyšel. O někoho se postarat? Recepční že má volno? A co jako? Jako bez vůle ale nasedáš do auta a jedeš tam kam máš. Stojíš před barákem a víš, že tohle není dobrý. Najednou chápeš co že to máš udělat. Ne jen tak něco vyzvednout, ale naplnit dusnej floridskej vzduch krví a to v pořádným tempu a hlavně úplně nejvíc cool rytmu, rozumíš.

Zbejvá si jen vybrat masku, nováčku. Každá umí trochu něco jinýho, s jednou můžeš hned od začátku mít nůž, s další vydržíš kulku navíc, s další se pohybuješ rychleji. Hahahahaha, vidím, že nevíš jak je to možný, ale to tě vůbec nemusí zajímat.
Ty teď musíš zabíjet. Musíš bejt jak stroj, nováčku. Hlavně se neboj. Ty hajzlové uvnitř někdy držej hlídky, někdy prostě jen seděj v pokoji pak podělaný ovce připravený na porážku, ale musíš aspoň trochu myslet. Když vrazíš do dveří a za nima stojí nějakej hajzl s kvérem nebo jinou hovadinou, dostaneš ho tak hned na zem, kde bude ležet na tebe připravenej jako ta holka z tvýho maturiťáku.
Musíš se pohybovat rychle, sbírat kdyžtak jejich kvéry a hlavně je zabíjet pokud možno chytře. Není to sranda, jedna rána od nich kamaráde a končíš. Ale snaž, jeď jak auto naložený dynamitem, buď brutální, rychlej, nevypočitatelnej a možná se nám to bude líbit natolik, že ti dáme novou masku nebo novou zbraň. Po úkolu se klidně stav na pizzu, pro kámoše zdarma a před spaním si stejně dáš nějakej svůj výbornej mixtejp.

Ale teď už dost. Vidím to na tobě. Seš grázl, nováčku, seš splašený kladivo, moc volnej kanón a máš se ještě co učit. Bejt tebou, tak se radši připravím, pan Sova je totiž někdy dost nerudnej. Proč?
Protože za dvě krátký vteřiny...jo. Zvoní ti telefon.

Už mi to tady pěkně pije krev. Je to sotva pár hodin co tudy proletěla imperiální flotila a já tu jsem zas nad sklenkou čpavkového panáku a hlavou se mi honí myšlenky na přeběhnutí. Nechápejte mě špatně, práce na těžební stanici naše mocného impéria není vůbec špatnej flek, to ne.
Jenže válka už trvá moc dlouho a za chvíli dorazí i sem.

Jsme ve válce proti Yorskému kolektivu a situace nevypadá vůbec dobře. Ještě před válkou byla celá naše výzbroj koncipovaná proti Drenginům a jejich těžkým zbraním a když nás pak náhle přepadli Yorové, nebyli jsme na jejich laserové zbraně připraveni. Teď strašlivě pomalu dobíjíme soustavu za soustavou. Vypadalo to jako kdyby naše lodě navrhoval nějaký neumětel, jako kdyby to byla jen počítačová hra. Pche.
Nad zrůdnosti Yorů mi ale stále běhá mráz po zádech. Ty stroje nemají slitován. Nikdy nevěřte robotům! Použili proti nám toxické a jaderné zbraně, jako by ani nechtěli naše planety nadále využívat pro sebe. Konvenční boj je sice ztrátovější, ale aspoň pak přeci můžete planetu využít! Strýc Qhdienfierergkro říkal, že s tohle si za dob kolonizace nikdo neuměl představit.

Navíc, je to zvláštní. Ti proklatí Yorové nás napadli těsně potom, co Terrané prosadili ve Spojených planetách rezoluci o odzbrojení obchodních konvojů. Yorové nám tak ihned ochromili obchod. A hned potom nám Terrané nabídli onen dovoz válečného materiálu. Skoro to vypadá, jako by nás všechny...
Ale ne, tyhle konspirační teorie jsou beztak nesmysl. Terrané jsou naši oddaní spojenci. Sice ne v boji, ale bez jejich půjček a dovozu materiálu výměnou za naše technologie bychom byli pěkně v háji! I když, už i technologicky nás Terrané předběhli.

Zase musím myslet na přeběhnutí. Ostatní kluci se už schází v dolní palubě a domlouvají se. Prý bychom se mohli vzbouřit a přidat k Terranům, jako tamti ze stanice č. 87. Možná bych se na tu schůzku dole mohl podívat. Přeci jen...ty lidské samice! A ta...zmrzlina, co nám sem dováží.
Chapadlem jsem zaplatil barmanovi (musel mít podezření, všech jeho 5 očí mě sledovalo) a vydal se výtahem do dolních palub. Náhle se ale z reproduktorů na stropě ozvalo hlášení.

"V rámci zachování naše válečného snažení nařídil náš Nebeský Císař navýšení válečné daně ze mzdy o 10%. V těchto těžkých časech se i vy musíte..."

Na onu vzbouřeneckou schůzku jsem šel odhodlanější než kdy jindy.

Byl to jeden z těch dní, kdy se připravujete zemřít.
Nic jiného vám totiž nezbývá.

Dark Souls je naprosto úžasný výlet do děsivého a temného fantasy světa, který kdysi možná byl krásný, ale nyní jeho rozsáhle prostory vyplňuje blekotající a nepopsatelné temno.
Atmosféru nelze dostatečně vychválit. Celou hrou se táhne melancholický podtón s příměsí neznáma a strachu. Staré hrady, vznešené Anor Londo, smrdutý a páchnoucí Blighttown, proklínaný Sen's Fortress a další lokace prostě vyloženě dýchají atmosférou ve hrách už dlouho nevídanou a neobvyklou.
A variabilita a plynulost přechodu těchto prostředí zážitek jen umocňuje. Každé prostředí je zcela jiné, s jinou architekturou, jinou estetickou stránkou, jinými nepřáteli, ale plynulý a bezvadný přechod mezi nimi opravdu utváří dojem obrovského a otevřeného světa.
Světa, který je vyloženě kouzelné a zábavné prozkoumávat.

A taky v něm umírat. Umírat často. Umírat hodně. Umírat fakt strašně moc. Podtitul hry nijak hráče nepodceňuje. Hra je obtížná, ale ne přes míru, která by z ní udělala nic jiného než frustrující a nezáživnou záležitost.
Všechno je prostě challenge a hra vám nic neodpustí. Nicméně za překonávaní velice obtížných soubojů a překážek se vždy cítíte odměněni a uspokojeni a jste motivováni jít dál. Napomáhají tomu i vzkazy od jiných hráčů, vyjadřující radost z překonání bosse, vztek z opakovaného umírání na jednom místě nebo jen pocit společného trápení s obyčejným "Good luck!" před dveřmi vedoucími k bossovi.

Zkrátka a dobře, Dark Souls je výborné jídlo z kuchyně temné fantasy s kvalitní RPG omáčkou, které je ale hodně pálivé a kořeněné. A to tak moc, že vás z toho trochu bolí huba, ale musíte jíst dál. Protože i přesto je to strašně dobré a vám to chutná.

Byl to jeden z těch časů, kdy noc úpí pod zběsilým rejděním bouře a i krátká cigareta pod přístřeškem na zahradě značí, že tohle nebude med. Další pokračování Opus Molyneux na stole.
Disk však mizí v mechanice, je na čase to rozjet. Další kolotoč nesplněných slibů, zklamání a prdění lidem do ksichtu začíná.

Začneme pozitivy, bude to tak lepší. Člověk totiž musí nejdříve udělat snídani, než si podělá postel. Prostředí je celkem fajn. Atmosféra rané průmyslové revoluce není vůbec špatná a graficky je odvedená slušně. Příběh je pohádkově jednoduchý, ale u Fable tohle nikdy nebylo negativum. Volby v druhé části hry jsou aspoň zajímavé. Tím to asi tak hasne.

První věcí, která je jednou z největších zhovadilostí, jakou jsem kdy viděl, jest inventář. Jen marně se hledají slova jiná, než zločin proti lidskosti. Ne, nelze prostě nahodit inventář nebo obrazovku s popisem postavy jedním tlačítkem. To by bylo strašně jednoduché, logické a funkční. Byl jsem neuvěřitelně naivní, když jsem si myslel, že inventář v druhém díle je jen těžko překonatelná prasárna.
Mýlil jsem se, mávám bílou vlaječkou. Člověk se stiskem tlačítka přesune do jakési komory, která je výchozím bodem pro mapu, informace o postavě, hlavní menu a inventář. Zní to fajn, že? Jenže vy se v téhle místnosti smrti a frustrace musíte pohybovat stejně, jako v herním světě. Pokud chcete zmenit zbraň nebo oblečení, musíte se do téhle komory nejprve dostat, z ní projít do komory další, kde je buď brnění nebo zbraň, přijít k ní, vybrat to co chcete, a vybavit si to. A pak z komory odejít. A to kdykoli, když něco chcete změnit.
Člověk za tohle zodpovědný musí být nalezen a odsouzen. Tohle nelze strpět. Není nic špatného na tom, dostat se do inventáře jedním tlačítkem. A je všechno špatně na nutnosti se v inventáři pohybovat postavou pěšky, jako by to byl kus herního světa. Tohle jsou naprosto neprobádáné hloubky šílenství, vážení.

Další věcí je pitomá navigace. Následování zlaté cestičky za vybraným cílem je často dost matoucí, jakoby hra nevěděla, kam vás vlastně vést a někdy se neukáže vůbec. Když už jsme u toho, mapy jsou zpracovány taky naprosto prasácky. Vůbec neodpovídají tomu, co daná lokace opravdu obsahuje a jak se k něčemu dostat. A když už jsme u těch lokací, jsou rozkouskované jak váza po útoku stáda slonů. Loadingy uvidíte často. Častěji než by jste chtěli.

Zmizela taky brnění, přibyl nový způsob upravitelnost zbraní. Opět prasáckým způsobem, musíte plnit achievementy. Ale upravovat je je z větší části zbytečné, protože zbraně pro boj zblízka jsou k ničemu. Již brzy člověknpozná, že nejjednodušším způsobem jak hru projít je používáním střelných zbraní a hlavně opět nesmírně overpowered magie. Hráči si na tohle stěžovali u dvojky a vývojáři opět všem ukázali, jak si jejich kritiky cení. Magii ještě zesílili.

Co-op možnost nestojí za řeč. Implementovaná beze změny z dvojky.
Interakce s postavami je ještě otravnější než z dvojky. NPC jsou k ničemu, k ničemu se nehodí. Žádné dialogy, jen prdění do ksichtu, objímání vousatých mužů a tančení před dětmi.
Vítejte v hrůzné dystopii, kde se lidé uchýlili jen k neverbální komunikaci.

Největším problémem hry (krom zrůdného inventáře a informacemi o postavě) je ale její jednoduchost. Souboje nejsou žádná challenge (na blízko jsou otravné kvůli magickému bloku nepřátel, ale ne těžké), peníze jsou k ničemu, nikde žádná hrozba. Nelze zemřít.
Fable je hra, kde nelze prohrát. Jen vyhrávat pomaleji. Bude z vás nechutně bohatý pimp, kterého nic neohrozí, i kdyby jste nechtěli.

Všehovšudy je Fable 3 ohromné zklamání. Dumbing down v té nejlepší a nejkrystaličtější podobě. A navíc, ještě v mnoha ohledech odfláknuté. V jádru je to čistě průměrná hra, ale očekávání a sliby byly moc velké, aby vám herní zážitek ještě nepokazily.

Uhni Half-Life! Z cesty Quakeu! Tohle nemůžeš zvládnout, Unreale!
Přichází totiž Catechumen a ten všem ukáže, jak se střílečky mají dělat a to s pomocí Boží! Rok 2000 se zdál nejspíš nejpříhodnější pro návrat kosmické židovské zombie (která je svým vlastním tátou) jménem Jéža a tak bylo potřeba aby dobyl i obrazovky osobních počítačů.

Anebo taky ne. V této hře jsou nejzábavnější prvky křesťanství (zombie, souboje na meče, krmení lvů, roboti...) jaksi absentující. Musíte se smířit s tím, že proradní Římané zatkli vašeho učitele (animace mrazivě připomíná znásilnění), šoupli ho do podzemní kobky, kde je z nějakého nevysvětlitelného důvodu démon a vy ho tedy musíte osvobodit.

Ok, příběh není zrovna dobrou premisou pro skvělou hru, ale kdo potřebuje příběh? Jedeme na to. Po bombastickém menu (ROTUJÍCÍ MEČE PO STRANÁCH, BOŽÍ!) se ocitám přímo ve hře.
Že grafika nebude dnes žádný zázrak je docela samozřejmé. Že ale vytrvale odmítá splnit standart i z roku 2000 a ještě o dva roky her mladších je špatné. Vše je tak stupidně hranaté, až jsem měl pocit, že starověký Řím ovládá nějaká strašlivá a tyranická geometrie.

A taky to od téhle doby jde do háje. Dostanete se do kobek, kde se zhmotní anděl, který je ještě odpornější než římští vojáci a informuje vás o skutečnosti, že se zde nebude zabíjet, to tedy ne. Dostanete hustopřísný meč (nerotuje ale jako v bombastickém menu), který místo zabíjení šlehá strašlivé plasma paprsky (myslím), které vyženou zlo z duše římských vojáků. Ti ihned co vás spatří se k vám rozběhnou a začnou vás jíst, což je interakce, při které se nemůžete bránit ani hýbat. Stačí jim do vás párkrát kousnout a ležíte na zemi.

Snížení obtížnosti. Žádné zlepšení. Po páté už mě legionáři vysílili natolik, že přes bombastické (ROTUJÍCÍ MEČE UÁ) menu hru vypínám. A už nikdy nezapnu. Asi mi jako ateistovi chybí imaginární přátelé s nadpřirozenými schopnostmi, kteří by mě tímhle utrpením protáhli.

Tuhle hru jsem poprvé objevil když mi bylo 5 nebo 6 let. Netrvalo dlouho a táta si pořídil originál.
Grafika byla naprosto fascinující a svoje kouzlo si uchovala doteď. Na plastelínovém světě bylo cosi krásného, skoro roztomilého ale i nepříjemně mrazivého. Prázdnost některých lokací jasně říkala, že v tohle je velký a krásný svět, ale je v něm cosi špatně.
Tehdy se mi o dohrání hry mohlo jen zdát. Nedokázal jsem vyřešit mnoho hádanek a někdy vůbec netušil, co mám dělat. Jak hra vypadá v pozdějších částech jsem si mohl představovat jen před usnutím a ve snech.
Nicméně stal jsem se starším a do hry se ponořil naplno. Grafika nezestárla, spíše jsem jí ocenil ještě víc a hádanky začínaly dávat větší smysl. Hru jsem nakonec po dlouhé době dohrál a koncem za to byl adekvátně odměněn.
Na hře je výborná grafika, zdánlivý nonsens hádanek (jen zdánlivý) které jsou ale logické, skvělá a lehounce mrazivá atmosféra, samotný Klayman, Willy, Klogg a jejich mimika, úžasná hudba a hlavně Velký Robot Bil a jeho medvídek.

A k čertu s k nekonečnosti blížící se délkou bílé chodby!

McPixel je jako svěží vánek do zakouřené místnosti. Plné dynamitů. Protože o tom tohle je. V každém levelu je dynamit, který pokud nezneškodníte, vyhladí celou lokaci. Pro kohokoli jiného by to byl nesplnitelný úkol, ne však pro McPixela.
Hra je až komicky jednoduchá. Každou obrazovku jde vyřešit jedním až dvěma kliknutími. Řešení je téměř vždy čistě nesmyslné a tak nemá cenu nějak zapojovat rozum nebo logické uvažování. Stačí prostě zkoušet.

Mix poměrně dobré a docela návykové hudby, nostalgická grafika a zvědavost z toho, co vás čeká na další obrazovce z téhle jednoduché hříčky na těch pár hodinek (dvě, tři) udělá celkem dobrou zábavu.