Největší devizou Gray Matter je jednoznačně originální námět, který víceméně po celou dobu hraní rozumně vyvažuje vědecký přístup s určitou dávkou paranormálních jevů. Moje obavy, že ke konci hra sklouzne do odpadu těžko uvěřitelných laciných pohádek se naštěstí nenaplnila. S klidným pocitem jsem hru dohrál a můžu si jí zařadit mezi další inteligentní adventury.

Střídání postav doktora Stylese a Samanthy hře určitě prospělo. Obzvlášť nad některými sarkastickými poznámkami dr. Stylese jsem se musel nejednou pousmát. Možnost zobrazit si aktivní místa jsem ocenil, čímž odpadá otravný a zbytečný pixelhunting.

Občas jsem měl po změně postavy problém si vzpomenout, kde jsem předtím skončil. K dispozici je sice deník se všemi konverzacemi, ale hledání v něm něco konkrétního je noční můra. Začátek hry mě ale těžce nebavil. Nerozuměl jsem moc pohnutkám Sam zdržovat se takovou dobu v usedlosti Dread Hills, proč hledá tolik jakýsi klub Daidalos a vůbec jsem měl dost problémy sžít se zpočátku s postavou Samanthy. V pozdější fázi hry se dostavil pocit určitého stereotypu, kdy se příběh moc nevyvíjel a šlo spíš o to počkat si akorát na další experiment. Občas se mi zdály dialogy příliš strohé a nerealistické. Našel jsem v nich dost technických nedostatků. Grafická úroveň postav slušná, některá místa nebo předměty působily občas až fotorealisticky, jiná zase dost nedodělaná. Sbírání bodů pro postup ve hře mi přišlo trochu kontroverzní. Na jednu stranu pokud jsem v lokaci již neměl žádný úkol, tak se označila v mapě šedou barvou jako nadále nedůležitá. Na druhou stranu parkrát se mi stalo, že jsem měl všechno v kapitole vyřešeno, ale někde jsem se akorát nepodíval na předmět, ke kterému měla postava říct nějaký komentář a nemohl jsem bez toho kapitolu ukončit.