Ozbrojená auta a všudypřítomné exploze? Na první pohled vypadá hra hrozně prvoplánově a já sám jsem neměl velká očekávání, když jsem tuto hru zakoupil v rámci herního balíčku od Icebergu - samostatně by mě určitě minula. Někdy ale není dobré dát na první dojem - a to je právě případ Gas Guzzlers Extreme, hry, kterou bych označil za duchovního nástupce slavného FlatOutu, i když v jiném pojetí - ale hratelnostně stejně našlapaném.

Oproti FlatOutu se ale méně zaměřuje na fyzikální model a poškození a více na akční část. A musím přiznat, že v některých situacích je opravdu těžké odhadnout, jestli ještě hraji závodní hru, nebo pořádnou střílečku. V tomto ohledu je hra naprosto výjimečná - dokáže totiž tyto 2 na pohled neslučitelné žánry s přehledem vybalancovat vedle sebe bez větších problémů.

Co se týká herních módů a vylepšování auta, není si na co stěžovat. Po stylu FlatOutu nabízí hra široké množství nelicencovaných aut, které lze nadále upravovat, potěšila také možnost mít vlastní SPZ a nátěr. Zbraňová nabídka se taky nenechá zahanbit, i když většinu zbraní nejspíš vyzkoušíte jen jednou a zůstanete u té nejoblíbenější (nejefektivnější mi přišla brokovnice). Přesto je rozmanitost zbraní klíčová, protože seznámení s nimi velmi ochotně zprostředkují vaši protivníci, kteří vám jejich efekt předvedou velmi názorně.

V pěkně zpracované kariéře, kde stoupáte nahoru až do vrcholného šampionátu dané třídy, se postupně střídají mapy i herní módy, z nichž máte vždy na výběr podle své chuti. Od klasického ozbrojeného závodu, přes knockout (který jsem naposled v závodní hře viděl v Need For Speed 2 :) ) až po "mírumilovný" závod bez zbraní. Osobně jsem dával vždy přednost možnosti použít zbraně, protože Gas Guzzlers není stavěný na těsný kontakt a při kolizích je to vidět. Třešničkou jsou pak speciální eventy, kdy se ze hry stává téměř plnohodnotná střílečka a vy tak s vaším týmem "pobíháte" po aréně a likvidujete nepřátelský tým s celým dostupným arzenálem. Samotný mód Capture the Flag posouvá hru ještě dále a osobně jsem nechápal, jak se autorům mohlo podařit vytvořit něco tak šíleného a funkčního najednou :) V souvislosti s tím musím vyzdvihnout AI týmových i nepřátelských hráčů, díky které vám přijde, že opravdu hrajete po síti.

Za perfektní (a v žánru nepříliš používané) nápady považuju sponzorství, kdy si vašich úspěchů všimne některá společnost a nabídne vám možnost jezdit jejich barvách a také dostáváte nabídky na speciální eventy, které stojí za to. Skvělým doplněním jsou také volitelné úkoly v rámci každého závodu, mezi které patří například likvidace konkrétního závodníka na zakázku a také rozmanité powerupy rozmístěné po celé mapě.

Počet aut a map mi přišel adekvátní, zvláště pak s doplňujícími DLC. Za zmínku stojí DLC Full Metal Zombie, který nasazuje laťku šílených nápadů ještě o něco výš. Pro opravdové hardcore hráče musím také zmínit možnost hrát na nejvyšší obtížnosti, kdy hra neodpouští vůbec nic - zbraně protivníků mají stejný likvidační účinek na hráče (jeden zásah brokovnice znamená často ztrátu kontroly nad vozem), AI nijak nepodvádějí (neplatí zde přizpůsobování rychlosti, takže hráče klidně nechají o několik kol vzadu) a co je nejhorší, pokud si necháte sešrotovat auto, zapomeňte na restart závodu :)

Abych vybral i několik vad na tomto titulu - je to již zmíněná fyzika aut, která si nehraje na simulaci a proto spíše sáhnete ke střelným zbraním, než k osobním soubojům. Model fyziky a poškození z FlatOutu tedy zůstává v Gas Guzzlers nepřekonán :) Další lehkou nepříjemností je lehce vyšší náročnost a dlouhé loadingy, což autoři trochu spravili vydáním DX11 verze a se stále novějším HW se to stává menším problémem.

Gas Guzzlers Extreme je prostě svůj vlastní žánr - nekompromisní mix závodů a střílečky, na kterém je vidět, že do ní autoři vložili srdce a nabízí spoustu obsahu a nápadů nad rámec "povinné výbavy". Určitě doporučuji vyzkoušet, protože jde o výjimečný titul a vždycky se k němu rád vracím třeba po náročném dnu, kdy pokropit protivníky olovem za vysoké rychlosti je přesně to, co člověk potřebuje :)

Carmageddon Reincarnation se mi hodnotí velmi těžko. Protože jsem si oblíbil první a druhý díl, rád jsem podpořil původní vývojáře už v předběžném přístupu. I když bych si přál, abych mohl výsledné hodnocení zvýšit už kvůli skvělému přístupu autorů během tvorby, je tu několik věcí, které mi to nedovolí.

Málokdy do hodnocení promítám optimalizaci her. V případě Reincarnationu je to ale závažný problém, který předčí i známé čtvrté GTA. Když hru dokáže hratelně spustit opravdu málokdo, těžce se to musí podepsat na hráčských recenzích a prodejích a tak hra získává dodnes spíš negativní hodnocení.Je to velká škoda, protože hra přitom není špatná.

Co se povedlo výborně, je design prostředí a aut. Tady je Reincarnation pravým nástupcem série. Každé prostředí má svůj styl a autoři se jej snaží využívat přesně tak, jako dřív. V průmyslové části najdeme spoustu pohyblivých strojů a plošin, které poslouží k otestování odolnosti vašeho auta, Jinde pak potěší množství zničitelných předmětů a přístupné budovy. Škoda jen, že je počet prostředí velmi malý.

Autům naopak nemám co vytknout. Redesign starých originálů se povedl a i nové kousky vypadají skvěle. Chválím, že osazené čepele, bodce a zbraně na autě jsou konečně funkční.

Všechno by to nemohlo fungovat bez pro Carmageddon pověstného skvělého poškození a fyziky, které naštěstí přítomné jsou a jejich propracovanost působí dojmem, že si s nimi spolu s auty vývojáři vyhráli víc, než se zbytkem hry.

Dostávám se k tomu, co se povedlo míň, to je určitě grafika. Když vynechám auta, působí grafika zvlášť v otevřených scénách trochu chudě, jako by její část stále uvízla v roce 98. Samozřejmě jde o hru malého týmu a zčásti jde i o grafický styl, čekal jsem ale i vzhledem k velmi vysokým požadavkům trochu víc.

Umělou inteligenci bych rozdělil na 2 části, na jedné straně protivníci, kteří dokáží být hodně nepříjemní a jejich likvidace dá zabrat, a na straně druhé chodci, kde veškerá inteligence spočívá ve zmateném pobíhání a nulové reakci na okolí. Alespoň, že je s nimi a protivníky spojena celá řada zábavných powerupů, mezi které patří ty nejlepší z druhého dílu (vůbec jedna z mála věcí, která pochází z druhého dílu, protože se vývojáři inspirovali výhradně dílem prvním) a spousta nových. Právě na powerupech stojí zábava celé hry a je jich opravdu hodně. Mezi těmi novými jsem si nejvíc oblíbil vrhání kovadliny, pelvic thrust nebo zničení pneumatik. Velké množství powerupů může být i nevýhodou, zvlášť po delším hraní, kdy se jich naskládá do inventáře spousta a je problém během akce rychle najít vhodný.
A abych nezapomněl, protivníci tentokrát umí používat powerupy taky a může se tak klidně stát, že vaši oblíbenou pružinu použijí na vás a vžijete se tak do zcela opačné role :)

Co určitě potěší, jsou nejrůznější odkazy na předchozí díly a spousta eggů, stejně jako přítomnost klasického Carmageddonského humoru.

Ve výsledku jde o skvělou hru, která nedělá svému jménu ostudu. Doplatila ale na příliš brzké vypuštění do světa a já doufám, že časem získá víc hráčů a dočká se i lepšího výkonu. Nakonec dávám 75% s tím, že hodně přivírám oči nad optimalizací. Multiplayer nezkoušen.

Vezmu to popořadě. Série Crysis mě zaujala už od prvního dílu, který mě šokoval nejen grafikou, ale hlavně nádherným level designem a novými způsoby hraní. Tehdy hra neměla dohromady žádný příběh, ale vynahrazovala to úžasná atmosféra prozkoumávání ostrova Lingshan, který ukrýval něco děsivého, co terpve mělo vyjít na povrch.

Druhý díl mě naopak zklamal. Nebezpečné sephské jednotky se najednou proměnily v obyčejné vojáky, létající kovové stroje se přeměnily na sephské bojové vrtulníky a snad kromě sonického děla, které bylo spíš dost otravné než zábavné, jsem nenarazil na žádné další nepřátele.

Později jsem si koupil knížku Crysis: Legie, která popisuje celý děj druhého dílu a navrch přidává spoustu různých poznatků. Zjistil jsem, že ten příběh je vlastně skvělý, ale vývojáři ho nebyli schopní vůbec podat a ani se o to nesnažili, což byla škoda.

Když došlo na oznámení třetího dílu a já si přečetl, že se odehrává mnohem později v době, kdy sephská hrozba už je dávno pryč, odsoudil jsem hru a dál ji nesledoval. A tak jsem neviděl žádné video a jiné prozrazující informace a ke hře jsem se dostal teprve o Vánocích s novou kartou. Ale už dost mých osobních příběhů a něco ke hře :)

Hned na začátku hry jsem zjistil, proč vlastně hra nejede na DirectX 9. Očekával jsem, že grafika se nebude příliš lišit od druhého dílu, ale Crytek mě tentokrát překvapil podobně výrazně, jako kdysi prvním dílem.Ke všemu se všechno dobře pohybovalo (naštěstí ve hře nefungoval Fraps a díky tomu jsem nevěděl, jestli jede hra pomalu nebo ne a prostě jsem to neřešil :D ).

Další překvapení pro mě bylo připraveno v dalších levelech. Level design a grafické zpracování zarostlého dávno zničeného New Yorku byl neuvěřitelný. Samotné město o sobě dávalo vědět už jenom na pozadí - z všudepřítomné trávy a vody občas vylezly koleje, pohozená auta (sloužící ke krytí před nepřáteli :)), semafory a v dálce zaujímaly místo poslední stojící mrakodrapy. Častokrát jsem jenom zůstal stát a rozhlížel se kolem, volba tohoto prostředí byl výborný nápad a síla enginu v něm vynikla mnohem víc, než minule.

Nádherné zpracování (jaké je u Crysis navíc zvykem) ale dobrou hru neudělá. Po chvíli hraní se ukázalo, že nic není tak černobílé, jak se zdálo, a Sephové přece jenom ještě dokáží něco nabídnout (a ke konci hry toho bude opravdu hodně :) ). Autoři se konečně pořádně zaměřili na příběh. Kromě Proroka je tu i řada vedlejších postav, které mají konečně ve hře smysl a působí mnohem věrohodněji, než například ve druhém díle. Obrovskou zásluhu na příběhu mají i různé zápisky, sephské studie a černé skříňky, které se dají po levelech jednoduše najít (úspěšně nahradily nezábavné sběratelské předměty z druhého dílu). O celé mimozemské invazi a nejen jí se tak dá zjistit mnohem víc, navíc je tu spousta odkazů a narážek na Lingshan. Tento herní prvek mě bavil asi nejvíc, hlavně kvůli tomu, abych si všechno postupně spojil s informacemi z knížky a předchozích dílů.

Co mělo asi nejvíc vliv na hru je samozřejmě hlavní postava. V tomto směru si nemůžu stěžovat, v roli Proroka, který už sám neví, jestli je stále ještě člověk, seph nebo něco jiného, bylo zábavné hrát už jenom proto, že jde za svým vlastním cílem a hráč tak nemá pocit, že jenom plní cizí rozkazy. Propojení se sephským společenstvem bylo pěkné spestření. Rozmanitost sephských jednotek byla tentokrát vysoká, a i obyčejní mimozemští "vojáci" působili v zarostlém prostředí, ve kterém se dokázali pohybovat velmi obratně a uniknout tak i zraku vizoru, velmi nebezpečně a spíš než své spolubojovníky z druhého dílu mně připomínali chobotničky z prvního dílu. Velké zlepšení jsem zaregistroval i u AI.

Na závěr musím ale zmínit i několik nedostatků. Co mně vadilo nejvíc, byl (zvlášť s blížícím se koncem hry) trochu zmatenější design úrovní, kdy se stávalo, postup nebyl zcela jasný, což by nevadilo, ale hra se nedokázala přizpůsobit - stalo se například, že se přímo vedle mě spawnul nepřítel, protože jsem k checkpointu přistoupil ze špatné pozice.

Crysis 3 si celkově bere z obou dílů to nejlepší a tento celek dokáže v mnoha ohledech dotáhnout ještě dál, než v obou předchozích dílech. Hratelností, prostředím a pojetím děje se přibližuje hodně k prvnímu dílu a principy naoobleku naopak vylepšuje z dílu druhého. V dnešní době musím přiznat i obrovské plus závěrečné části, která uzavírá sérii bez otevřených otázek, kterými by se vývojáři jistili pro další pokračování. Ještě zmíním, že jsem hrál spíš opatrně a likvidoval každého protivníka, takže jsem si užil celkem dlouhou herní dobu.

V prvním díle jsem si skvěle užíval hratelnost a svobodu, která mně hra dávala. Byl to vlastně opravdu takový sandbox, do kterého byl teprve vložen nějaký příběh, ale příliš se na něj nehrálo.

Druhý díl se naopak vydal cestou větší kontroly nad vývojem postavy a jednotlivé schopnosti hráč získával během příběhu, který konečně taky získal zajímavější formu. Ze začátku mně chyběla ta volnost ve vylepšování postavy, ale nakonec jsem si zvykl a díky tomu jsem si mohl všechny schopnosti dobře vyzkoušet. Pomáhaly tomu volitelné výzvy v některých úkolech, které vyzývaly k použití nejen nově získaných schopností.

Jak už bylo zmíněno u jiných, trochu chybí více nových schopností, vlastně je jenom jedna, která je sice hodně povedená (krvavé provazy z obětí zachytávající se po celém okolí útoku nikdy neomrzí), ale všechny ostatní schopnosti jsou původní, jenom trochu vylepšené.

U nové hlavní postavy si nemůžu pomoct, ale mě prostě bavila celou dobu, narozdíl od Alexe v prvním díle, který se moc neprojevoval. Do takové hry mně prostě víc vyhovuje někdo akčnější, a Hellerovy hlášky skvěle doplňovaly každou akci.

Celkově se mně jevil příběh a hra mnohem rychlejší a plynulejší. Oproti prvnímu dílu mnohem víc sází na převtělování a tajné pronikání k cílům organizace (kde se ukázaly biobomby jako užitečná a zábavná pomůcka) , k čemuž slouží množství interiérů, jejichž počet je mnohem vyšší, než jenom pár vojenských budov v předchozím díle.

Soubojový systém se povedl, hlavně díky krytí a protiútokům už souboje nejsou jenom o rychlém útočení a úhybech a Heller tak působí jako "rovnocenný" protivník, narozdíl od Alexe, který spoléhal spíš na pohyblivost.
Ke starým nepřátelům přibylo pár nových. Nejpovedenější byl asi Goliáš, u kterého se mně líbilo, že k jeho zabití je potřeba zbavit ho končetin, místo obvyklého "tupého" řezání. Povedenými soupeři byly i Mercerovi spojenci používající podobné schopnosti jako hráč, stejně jako finální boss, který byl opravdu povedený. Stejně jako u prvního dílu jsem si užíval animace při zabití každé příšery, které autoři dotáhli ještě dál.

Ale abych jenom nechválil, trochu mě zklamala obtížnost ve smyslu reakce okolí. V prvním díle byl hráč prozrazen snadno, tady je tolerance armády a okolí až přehnaná. Konzumace nepřátel prochází velmi snadno, stejně tak není problém přistát po dlouhém pádu z mrakodrapu vedle skupiny vojáků bez toho, aby to někomu snad připadalo divné. Dalším slabým místem byly mise, kdy bylo nutné používat klasické střelné zbraně, jejichž automatické zaměřování není příliš šťastné. Se zaměřováním jsem se trápil i mimo mise, zvlášť nepříjemné je, že se zaměření automaticky zruší jen trochu dál od cíle.

Ale přes tyto drobnosti si Prototype 2 zachovává všechno, co dělalo první díl zábavným a rozšiřuje jej o další prvky, to vše v perfektním a ještě víc brutálním zpracování. Bavil jsem se mnohem víc, než u prvního dílu :)

Výborná hra, která aspoň pro mě měla tvrdý začátek, kdy mi chvíli trvalo, než jsem se ji naučil hrát a než mě začala pořádně bavit, ale vyplatilo se. Závody jsou dost akční, líbí se mně i další módy oživující hratelnost jako drifty, stunty nebo ničení nejvíce aut v časovém limitu (připomnělo mi to policejní misi v Carmageddonu :)) I když mód běžných závodů s "nitrem" tolik zábavný není.

Level design se mi hodně líbil, i když se po čase zdají městské tratě hodně podobné a jedinou změnu při hraní tak zajišťují herní módy. Zničit se dá opravdu skoro vše. Grafika příjemná, hudební stránka taky ke hře sedí.
Líbí se mně, že postupem hry obtížnost neklesá, jako je tomu u těchto her někdy zvykem, ale drží se pořád vysoko.

Bohužel se mně zdá trochu nedoceněná, asi proto, že trvá, než se do ní člověk dostane. Další nevýhodou může být vysoká cena.

Rozhodně tuto hru doporučuju. Ikdyž na tom pracoval BugBear, s FlatOutem bych to nerad srovnával. Ridge Racer je mnohem arkádovější a tak se na něj dívám jinak. Přesto u mně patří k nejlepším závodním hrám.