Herní výzva 2020 - Neseď doma

Když vám hra přinese spoustu věcí, po kterých vaše hráčské srdíčko touží, ale zároveň se vás nebojí potrápit mechanikami, které nemáte úplně v krvi a vy se místy trápíte, hledáte řešení a radíte se se zkušenějšími kolegy, tak dostane zážitek, jaký jsem dostal já při hraní velkolepé hry Baldur’s Gate II: Enhanced Edition.

Nutno říct, že jsem velkým fanouškem fantasy, tudíž tahle hra byla takovým balzámem na mou dobrodružnou duši. Nesmírně oceňuji propojení klasického fantasy klišé (mocní mágové, elfové, trpaslíci, dobrodružná družina, draci…) s originálními fantasy prvky (mraky dalších ras, všemožné podsvěty, šedá místy mezi dobrem a zlem…). Ten svět vás vtáhne a donutí vás se zajímat o jeho fungování, rasy, historii, prostě se stanete jeho součástí a budete chtít vědět víc, abyste v něm nebyli ztraceni.

Hlavní kostra příběhu je přesně takové to fantasy klišé, ale je doplněno o spoustu side questů, side contentu, dialogů, minipříběhů, které to všechno obohacují, dělají originální, zajímavé, vzrušující a dobrodružné. Začneme dramatickým nastíněním hlavního příběhu a pak jste hned z kraje vyplivnuti v obrovské městě (na rozdíl od prvního dílu, kam se dostanete mnohem později), které přetéká contentem, postavami, příběhy a aktivitami. Tady totiž začnete žít svět BG.

Úplně výborné je, jak si svět BG žijeme svým životem, samozřejmě na jeho chodu máte lví podíl, ale i bez vás se tu odehrává spousta dramat, která můžete sledovat a ještě lépe se v nich zainteresovat, to všechno umocňuje přesně to, co na hrách miluji – stávám se jejich součástí. Vše podporují hlavní charaktery, které s vámi komunikují, reagují na vás a vaše činy, poskytují vám spoustu šancí k zamyšlení a jen to, jak si utvoříte partu, má velký vliv, jaký budete mít pocit z hraní samotné hry. Moc jsem si totiž užíval, jaké připomínky má ta která postava v mé skupině dobrodruhů k mým činům.

Interakce s vaší partou je skvělá, ale tohle BioWare zvládalo vždy na jedničku. Nicméně je zároveň velmi důležité, jak si partu postavíte. Musíte se naučit spoustu triků, strategií a taktik, abyste dokázali projít hutnějšími souboji a částmi hry. Ono totiž zabít takového draka není jen tak a vyžaduje váš zájem o to, naučit se možnostmi hry na mnohem vyšší úrovni, než jsme zvyklý z dnešních her. Tohle byl pro mě menší kámen úrazu, často jsem se na to potrápil, ale zároveň jsem si vychutnával samotné učení a následný pocit z pokoření velké výzvy (bohužel, někdo by řekl bohudík, pár výzev zůstalo nepokořených, ale já se jednou vrátím – silnější, zkušenější!).

Souboje jako takové nejsou náročné, ani ovládání hry, vše pochopíte poměrně rychle, ale věnovat velkou pozornost musíte systému magie a magickým věcem. Co na co použít, v jakou chvíli, v jaké intenzitě, na co si dávat pozor, když jdu vybít krypty, tak se totiž nejspíš setkáme s nemrtvými a na to budu potřebovat itemy a kouzla, která mi v těchto soubojích pomohou… Pokud hráč není lenivý, tak si přečte manuál, s jehož přečtením počítali samotní autoři. My žijeme ve době internetové, tak máme vlastně samotný manuály všude kolem nás, tudíž nebojte se a učte se!

Zmiňovat věci jako výborný soundtrack, krásné lokace, vtipné situace, zábavné dialogy, to už bych se opakoval, neboť to stejné bylo již v prvním dílu a zmiňuji to v recenzi, ačkoliv dvojka to všechno dělá snad ještě lépe.

Abych to nějak shrnul, Baldur’s Gate II je výborná hra, která jakoby po stránce loru a příběhu byla dělána přesně dle mých tužeb a přání. Je doplněna o pár náročnějších herních mechanik z pohledu hráče, který vyrůstal na FPS hrách kolem roku 2000 a do RPG začal pronikat až o spoustu let později. Hra neobsahuje vodění za ručičku, ale zároveň nehází klacky pod nohy. Na jednu stranu počítá s chutí hráče hledat řešení a učit se novým věcem. Na stranu druhou obtížnost tak skvěle dávkuje, že ty nejnáročnější věci můžete prostě ignorovat. Musím přiznat, že druhý díl dělá snad všechno lépe než první a dovádí hratelnost a pocit ze světa k dokonalosti, ačkoliv něco mi na prvním dílu vonělo víc, ten způsob, jakým jsem byl uvrhnut do příběhu a jak jsem postupoval světem.

Ale celkový dojem z herního zážitku? Vynikající!

Herní výzva 2020 - Parťák

Hra je vynikající ukázkou toho, jak by měla kooperativní hra vypadat. Konečně jsem si přišel, že se svým parťákem spolupracujeme, doplňujeme se a tvoříme příběh každý svou cestou. A ne že jen dva lidé procházejí totéž. Hra je velmi jednoduchá co do obtížnosti a ovládání, takže si jí můžete zahrát (třeba jako já) i s nehráčskou přítelkyní, což je také výborná věc.

Příběh se mi zprvu jevil jako klasické akční béčko, místy skoro až zívačka, ale nadšený jsem byl ze závěrečného plot twistu, který přidal hře na poslední chvíli pár bodíků.

Relativně špatné je vše okolo. Hratelnost je na úrovni Telltale her, u střelby a honiček v autě/na motorce, budete skoro až trpět, naopak klidnější pasáže jsou mnohem lepší a jen tak bloumat po vytyčeném místu a užívat si různé bláznivé minihry (posilování, deskovky, automat atp.) je super. Špatně na mě působila i grafika, animace a obecně vizuál, který odpovídá tak roku 2008, ale beru, že se jedná o malé studio. Herecké výkony byly fajn.

Pokud by se jednalo o klasickou singleplayer akci, tak by to bylo téměř o šedivou průměrnost, v podstatě bez důvodu to někomu doporučovat, nicméně obrovské plus zaslouží coop, který se tu skutečně povedl a tímhle směrem by se mělo vydat více her, bohužel se tak neděje... Takže pokud máte s kým zahrát, tak určitě zkuste.

Herní výzva 2020 - Základní kameny

Výborné prostředí, atmosféra i příběh. Něco, co vás hned v první chvíli vtáhne a pak vás to bude postupně sežvejkávat, dokud vás to na konci vyplivne. Je to silné především v tom, že postupně odhalujete určitě střípky jednoho bláznivého příběhu, jednoho bláznivého snu, jednoho bláznivého... blázna.

Atmosféra se pohybuje téměř na hraně nějakého hororu, budete mít neustále takový zvláštní, lehce nepříjemný pocit, takovou tu lehkou husinku, jako když vás ofoukne vítr ve chvíli, kdy lezete z vody. Ale bát se vyloženě nebudete, protože hororová atmosféra je dosti zředěná poměrně častou akcí a svou zvláštní grafikou, dosti artovou.

Vůbec to, jak hra vypadá, je skvělé. Interiéry jsou výborné, jedná se o takový ten jakoby otevřený koridor, takže máte volnost v pohybu, ale zároveň přehnaně nezahálíte a necháte se táhnout příběhem. Navíc ty výhledy na mořský svět... wow... Parádní jsou i jednotlivý nepřátelé, ale možná bych uvítal i trochu větší pestrost.

Skládání si příběhu pomocí jednotlivých nahrávek je známá fičura, ale tady to působilo obzvlášť dobře, je to mnohem příjemnější, než číst neustále texty a tím si rozbíjet plynulost hry.

Co mě ovšem na hře dostalo ze všeho nejvíc je kombinace vyspělé technologie s šedesátkámi. Tohle mě vždy dokáže potěšit, ať už se jedná o hru či film, vizuálně to totiž působí velmi dobře a když se do toho zakomponuje dobrý příběh, tak je to radost sledovat, prožívat.

Zvláštně na mě působila obtížnost, kdy jsem se dokázal docela dlouho trápit s Big Daddym, ale pak jsem dal hlavního bosse, jako když sfouknou svíčku. Navíc jistá "nesmrtelnost" zapříčiňuje to, že si místy postup vůbec nebudete rozmýšlet, ale budete to brát na hulváta, takže to dost podrývá určité skilly, které by jste jinak mnohem víc využívali.

Ostatně samotný gameplay nepatří asi mezi to nejsilnější, co hra nabízí. Trochu to zapříčiňuje i výše zmiňovaná obtížnost, čili vás přehršel schopností a zbraní, bude po čase spíš otravovat, respektive vás nebude nijak vzrušovat, protože dost možná si vyberete jen to svoje, které pojedete většinu hry. Já vlastně oceňuji velkou škálu schopností, zbraní a různých komb, ale zároveň hra v tomhle směru nenaplňuje potenciál, protože vás nedokáže tlačit to aspoň z poloviny využívat.

Menší věc, co mě štvala bylo hackování, které mi zprvu přišlo jako velmi dobrý nápad a prvních 5-10 hacků jsem si užíval, poté se jednalo o velmi otravnou součást hry. Podobný vývoj ze zajímavé fičury k otravné (téměř) nutnosti nastane u fotografování nepřátel. Navíc jsem nikdy netrpěl nedostatkem něčeho (nábojů, lékárniček, EVO), takže ten survival nádech je opět dosti nevyužitý potenciál.

Ačkoliv samotné hraní jako takové nepatří k tomu nejlepšímu, co jsem u FPS žánru měl možnost vyzkoušet, tak to velmi zdařile dohání samotné prostředí, atmosféra a příběh. Tohle je rozhodně hra, kterou si budu chtít někdy v budoucnu zopakovat.

Jako jó i né. U této hry je největší utrpením to, že z ní je hrozně cítit, že se jedná o port z Vity a to i v rámci remastered edice. A když to hrajete na PS4 na velké televize, tak to místy trochu zabolí.

Je to hra z AC světa, která má snad suverénně nejhorší videa, místy úplně příšerný dabing, často se stane, že se hra přepíná do cutscény a tak zvláštně to cukne a obecně to působí hrozně low costově, což je ovšem tím, že to je port, chápu, ale, je to prostě hnusnější, než jsem byl u AC zvyklý.

Ovládání a hratelnost je taková zvláštní kombinace, vlastně se mi to hrálo lépe jak AC III, něco si to z něho bere, ale spíš se to víc vrací ke kořenům a zpět k Ezio trilogy. Bylo hrozně fajn měnit identity a hrát třemi různými styly, což hru slušně okoření.

Prostředí je výborné, New Orleans působí kosmopolitně, krásně se na něj kouká, do toho druhá velká oblast v bažinách je také super, ačkoliv po chvíli trochu nudná, ale v kombinaci s městem – super. Atmosféru hra má, příběh je taková tak AC klasika, rodinné drama s překvapivě nepřekvapivým zvratem, nicméně vložka v podobě “citizen E“ je příjemné okořenění příběhu. Celkově mě i chytlo téma otroctví, které se tu výrazně objevuje, ale zároveň mi to nepřišlo jako nějaká otravná agitka (ať už na jakoukoliv stranu), navíc je to zajímavě propojeno s tím, jak jednotlivé národy ovlivňovali toto území.

Fajn jsou tentokrát i side questy, které mi přišly lepší, než jsem u série byl zvyklý, minihra, kdy obhospodařujete zámořskou obchodní flotilu taky pár minut zabaví, navíc je to ideální způsob, jak trochu vydělat (rozhodně zábavnější, než vybírat kapsy a sbírat truhličky).

Jako na pár hodin se jedná o fajn zpestření, asi by bylo nejlepší hru hrát na zařízení, na které byla původně myšlena, jelikož takhle je zbytečně celkový zážitek hodně snížen nekvalitou.

Herní výzva 2020 - Reálná virtualita

Z různých útržků na těch internetech, jsem nabyl dojmu, že tento díl se povětšinou řadí mezi ty nejhorší ze série AC. Samozřejmě je vždy lepší si udělat vlastní obrázek, navíc ambice je taková, že bych se rád prokousal celou sérií. Hned na úvod vyplynu, že tento díl je rozhodně nejslabší z prvních 5 dílů (dalším jsem nehrál), nicméně i tak obsahuje nemalé množství příjemných věcí.

Začnu tedy tím kladným. Hra má výborné prostředí. Ano, Amerika v době války o nezávislost má neskutečné kouzlo, výborně tu je propojeno přírodní prostředí s tím městským. Ubisoftu se opět povedlo výborně zpracovat historická města, ale tentokrát jsme se poprvé i víc vydali na venkov. Jen tak se procházet a kochat se, i tak se dá pár hodin ve hře strávit.

Další velké plus si u mě získal příběh, který má několik zajímavých plot twistů a celou dobu mě držel v napětí a bavil mě. Já patřím navíc ke skupině lidí, pro které je Desmondova linka příjemným doplňkem a i ta tu je velmi zajímavá a silná. Důležitou roli tu opět hrají skutečné historické postavy, dozvíme se něco málo z historie, ale především nasajeme atmosféru. Tohle vše doplňuje vynikající hudba, které jsem si tentokrát všímal víc, než mám u AC ve zvyku.

Neméně povedené jsou námořní bitvy, které sice oplývají velmi jednoduchým systém, ale po projetí všech námořních misí jsem měl pocit, že bych si ještě nějakou tu hodinku na moři zablbnul, tohle byl určitě velký posun pro celou sérii. Ostatní vedlejší věci jsou na tom o něco hůře (některé více, jiné méně), ale docela obecně se dá říct, že se jedná o takovou tu zbytečnou vatu, která místy až otravuji. Ačkoliv to samozřejmě nemusíte absolvovat, tak mám pocit, že Ubi v tomhle případě svůj svět až zbytečně přeplňuje jednoduchým plevem. Například osadnické mise jsou fajn a určitě by bylo dobré se více zaměřit na takové akce, než sbírání všech možných píč... pírek.

To jsem se postupně dostal k negativům, první je teda velká vata. Jako nezlobte se na mě, ale koho baví roznášet dopisy? To vůbec nemá žádnou herní přidanou hodnotu. Posílání asasínů na nějaké mise je už taky takový přežitek, který se nikam neposunul a vlastně je to úplně zbytečná činnost. Ale dobře, aspoň ty lodní bitvy tu máme a pár lehce nadprůměrných vedlejšáků. Navíc tu máme snad nejslabšího hlavního představitele, nicméně tentokrát to dost vyvažují záporáci.

Ovšem to nejhorší na celé hře je její ovládání. Jeho primitivnost je dovedena snad k úplné dokonalosti, kdy po většinu času stačí držet dvě tlačítka a tak proběhnete vším, v soubojích se naučíte protiútok a máte zcela jednotvárný gameplay. Dobře, souboje si několika věcmi můžete zpestřit, ale samotné prolézání města, které mě vždy na sérii bavilo, šplhání, skákání, běhání po střechách, je hrozná nuda a místy vás dokonce bude frustrovat, protože zde není moc možností pro vaší šikovnost.

Obtížnost je díky tomu velmi jednoduchá (ostatně jako u celé série), nicméně doporučují se vždy snažit dělat nepovinné úkoly, které na obtížnost docela přidávají a hra se tak stane aspoň nějakou výzvou.
Poslední povzdechnutí pronesu jen nad tím, že stealth je v sérii snad již definitivně zabit. Všude jsou hordy nepřátel, nějaké rozumné stealth akce zde nečekejte, většinou to člověka skoro až frustruje a pobít nějakých 20 stráží je otázka menšího času. Opravdu mám pocit, že stealthu zde bylo snad 3x méně než u předchozích dílů, kde to vždy šlo nějak udělat.

Ano, hra je zatím (do třetího dílu) tím nejslabším, co AC nabídla, nicméně mám pořád pocit, že mi i přesto nabídla poměrně příjemný herní zážitek, zprostředkovaný především krásným prostředím a zajímavým příběhem, minimálně jako milovník historie (ať už je zde sebevíc pokroucená) jsem si zasazení užíval.

Vynikající příklad toho, jak se dá pracovat s VR a tvořením her na ní. Já osobně jsem samým nadšením pořídil VR, ale jediná hra, ke které se stále a pořád rád vracím, je právě Beat Saber.

Nejenže člověka zabaví, poskytne mu velmi zábavnou hratelnost, nechá ho si užít a vyloženě prožít hudbu, ale zároveň poskytne i velmi náročnou pohybovou aktivitu, což v tomto odvětví rozhodně není nějakým pravidlem. Já osobně to používám právě na to, abych ze sebe vypotil zbytečné… zbytečnosti. Já prostě potřebuji k pohybu nějakou zábavu a BS a mi to nadměrně dopřává.

S obtížností je to všelijaké, zprvu se zdá, že v životě nebude člověk na obtížnost jako je třeba expert stačit, ale trénink dělá mistra a za chvíli nebudete už hrát na nižší obtížnosti (snad dojede někdy i na experta +). Je fajn, že vznikají i nové soundtracky, ale v tomhle směru by mohla být nabídka bohatší (ta oficiální).

Vůbec se nedivím, že tato hra sklízela (a dodnes sklízí) tolik úspěchu, vskutku se pořád jedná o to nejlepší, co může VR nabídnout.

Hra, která je příjemná na hraní, ale zároveň i hodně nepříjemná. Hra, která vyvolává lyrické pocity, jemně si hraje s emocemi, ale umí silně zapůsobit. Místy působí až jako umělecké vyjádření. Je tajemná, záhadné, já bych se nebál říct správně japonská. Její hraní jsem si po celou dobu užíval, ale na konci jsem byl rád, že hrací doba nebyla delší, než nějakých 7 hodin.

Začnu tím nepříjemným a to je ovládání. Ano, jsem kopyto přes gamepadem, ačkoliv za poslední dobu jsem se dost posunul a většinu RPG nemám problém již zahrát, vlastně i FPS jsem schopný (ač někdy horko těžko) ustřílet na těžší obtížnosti. S hrou jsem neměl problém ve smyslu, že by ovládání nějak zvlášť přidávalo na obtížnosti, ale působilo hrozně krkolomně, nepřirozeně. Kamera občas vyloudila klasické konzolové bolehlavy, páčky přeskakovali necitlivě, ale jelikož jsou souboje poměrně lehké a velice snadno si je zautomatizujete, tak vám nejvíc zabrat dá obyčejná jízda na koni.

K soubojům se ještě rád vyjádřím. První 3-4 kolosy jsou, co do zábavnosti, velmi svěží záležitostí. Obtížnost je... no, zvláštní. Není to o tom něco rvát na sílu, s něčím se piplat a modlit se, ať to váš health bar či stamina vydrží. Nehledáte nějaká speciální komba, fičury, skilly. Ale jednoduše se snažíte najít jednu slabinu, kterou proti kolosovi využijete a pak už to jde jako po másle. Ovšem tu slabinu můžete občas hledat i 15 minut a mezitím jenom slabě pobíháte, dostanete nějakou obecnou radu, která vás může dost posunout, ale někdy jen lehce naznačí.

Problém nastává v okamžiku, kdy se jednotlivé souboje začnou lehce opakovat. Ano, každý kolos je originální a vždy přinese něco málo nového, problém je, že 7-8, 14-15 vás již ničím nepřekvapí, respektive to překvapení je dosti marginální. Takže největší výzva pak spočine v tom, že zapomenete, že existuje něco jako delší krok.

Hratelnost jako taková prostě není žádná sláva. Zabaví, ale jen chvilku, vlastně spíš potrápí a méně trpělivé spíš naštve svou neohrabaností. Nicméně hlavní síla hry tkví v její kráse. Ať už mluvíme u vizuální stránce, hudební či způsobu, jakým je vám podaný příběh.

Vizuální stránka byla nádherná. Zprvu jsem si říkal, vlastně už podle obrázků, které jsem viděl přes spuštěním hry, že se jedná o poměrně jednotvárnou a nepříliš zajímavou záležitost. Jak moc jsem se zmýlil. Já se po celou dobu hry kochal, užíval si, když kolem mě proletěl motýl či mi těsně vedle koně proběhla ještěrka. Výhledy jsou často dech beroucí a samotní kolosové impozantní. U nich jsem měl pocit, jako když jsem na dovolené bloudil po historických památkách Říma. Mají totiž takové to antické kouzlo. Když k tomu přičtete soundtrack, tak se jedná o vskutku silný audiovizuální zážitek.

Příběh samotný je poměrně jednoduchý, ačkoliv má překvapivý vývoj a neočekávaný závěr. Ale ten způsob, jakým je servírovaný, jakou má poetiku, jak to na vás nevalí filmeček za filmečkem a neutápí vás ve velkém množství textu, ale pomalu a klidně se posouvá a spěje k nějakém vyústění... Já osobně to považuji již za umělecké vyjádření, které překračuje standardy v herním průmyslu. A zpětně když jsem si ho ještě jednou urovnával v shrnutí na internetu jsem zjistil, že jsem si nevšiml několika podstatných detailů.

Po spoustě stránkách jsem si hru nesmírně užíval, ale zároveň jsem pociťoval i jisté, rozhodně ne bezvýznamné, nepříjemnosti. Na hru se krásně kouká, výborně se poslouchá (nevím, jestli je i jiná možnost, ale rozhodně hrát s japonským dabingem), skvěle se vnímá příběh, ale nehraje se úplně nejlépe. Nicméně zážitek to byl velmi silný, rozhodně více takových her.

Herní výzva 2020 - ♫♫♫

Kdo by to byl řekl, že nejsilnější stránka hry bude DLC. No, nejspíš nezanedbatelné množství lidí, kteří si prošli komplet Fallout 4 i s déelcéčkama.

Abych se jednou v rámci hodnocení hry na základě herní výzvy věnoval i tématu dané kategorie, tak začnu neobvykle hudbou. Ta je stejně skvělá jako v celém F4. Podmanivá, nerušivá, v souladu s atmosférou hry a danou lokací. Vlastně jí člověk tak úplně nevnímá, ale velmi zdárně se jí daří dokreslovat celkový pocit, jaký z hry člověk má a rozhodně patří mezi silné stránky hry.

DLC jako takové má velmi dobrý příběh, který mě celou dobu táhnul. Na rozdíl od hlavní hry tu není spousta vedlejších, opakujících questů o ničem, které ničí zážitek z příběhu. Navíc je příběh i velmi dobře napsaný, napínavý až dokonce a na mém finálním rozhodnutí mi záleželo a dokázal jsem se s ním daleko lépe sžít.

Celkově jsou tu tři takové frakce, kterým se můžete více věnovat. Všechny mají logické motivy, chápete, ač s nimi nemusíte úplně souhlasit. Prostě svět jako takový tu funguje velmi dobře. Je tu i jeden (pokud jsem nepřehlédl dalšího) companion, kterého bych zařadil mezi ty slabší, ale spíš je to jeho povahou, která naopak docela dobře zapadá do celkového vnímání Far Harbor.

DLC jako takové nepřináší nic extra nového, pár příšer, originálnější questy, VELKOU lokaci, nové věci na vytváření… klasika, ale nic extra vybočujícího. Nicméně si uchopuje svět F4 daleko lépe, funkčněji. S DLC jsem byl spokojený a konečně mi přineslo takový zážitek, jaký jsem od F4 očekával.

Herní výzva 2020 - Výzva naruby

Připravte se na další nálož pocitů, které nemusí být zcela sourodé, ale hra na mě zapůsobila v mnoha směrech, ať už pozitivních či negativních a svůj celkový dojem jsem musel nespočetěnkrát přehodnotit. Je dobré vědět, že patřím k velkým fanouškům světa Fallout, mám rád původní dva, BoS, ale i 3 s New Vegas, ve všech jsem si něco našel.

Hned na úvod musím konstatovat, že Fallout 4 je za mě nejslabší díl celé série. V průběhu samotného hraní se ve mě přelévali pocity, nejdřív to bylo mírně nadšení z úvodu, kde jsem si konečně trochu osahal dobu před-post-apo (to je kouzelný obrat). Začátek v post-apu byl také fajn, objevování nových věcí, stejně tak návrat ke staré klasice. Nicméně po chvíli hraní přišlo vystřízlivění.

Hra je narvaná repetitivním contentem, který vás po chvíli umlátí svou nudností. Samozřejmě, dělat to nemusíte, nicméně chvíli trvá, než zjistíte co má a co nemá cenu, které questy jsou jen jako zbytečná výplň na honění skill pointů a které mají nějaký kouzelnější příběh, který si stojí za to projít. Když jsem přišel na to, že fakt nemá cenu kompletovat (toto je varování pro všechny podobně smýšlející hráče), ale vybrat si nějakou cestu, kterou se chcete vydat a udělat si takový vlastní role-play, tak zase nastala fáze, kdy jsem si hru více užíval. Takhle se to ještě asi 2x přelilo, ale musím konstatovat, že když jsem se dostal do Institutu, tak jsem si závěrečné fáze užíval podobně, jak jsem byl u série Fallout zvyklý.

Questy obecně nejsou nic moc. Dost se vypařilo takové to kouzlo a chytlavost, jaké měla třeba dvojka nebo New Vegas. Není zde vtip či nějaký extra originální nápad. Většina questů jsou pouhé dojdi, seber, zabij, obsaď nudy. Pár pokladů se samozřejmě našlo, ale bylo to trochu hledání jehly v kupce sena. Nicméně hlavní linka má spoustu velmi slušných momentů.

Samotná hra přináší spoustu fajn nápadů, které obohacují svět Fallout, jako je tvorba a management osad, upgradování zbroje a zbraní či třeba taková milá hloupost, jako vytvoření si vlastního robota. Tohle všechno je fajn bonus, který musím ocenit, bohužel pak zamrzí to, že ostatní věci nebyly dotaženy a místy byly naopak dost odfláklé.

Zarážející je i vizuální stránka, která je prostě zastaralá už na svou dobu kdy vyšla a hra vypadá jen jako trochu lepší Fallout 3, což je třeba ten případ toho odfláknutí (větší změnu jsem zaznamenal u postav, ale zbytek je meh). Mluvit o bugách tu ani nebudu, jen zmíním, že asi třetí lokace byla zabugovaná až hanba (propadání zemí apod.). Když už ta grafika byla nic moc, tak aspoň tohle mohli mnohem lépe odladit.

Fallout je fajn si procházet Wastelandem, kde najdete opět spoustu krásných lokací, které vás budou bavit jen tak objevovat a šmejdit na těch místech, nicméně tragédie jsou vnitřky budov, které jsou pořád, pořád, pořád stejné, nudné, nezajímavé (v tomhle jsem si užil právě Institu, kde přišla lehčí změna).

Světlejší stránkou je, že vaše rozhodnutí a činy mají vliv na svět, který se mění tak, jak vy určujete. Vidíte válčit jednotlivé frakce mezi sebou, do jejichž konfliktů se můžete, ale nemusíte zapojovat. Na druhou stranu nudné jsou dialogy, které se často smrští na ano/ne/možná/co?. Takže často víte přesně, jak máte správně odpovídat, podle vaší karmy či toho, jak chcete, aby vás vnímali ostatní.

Vím, že to sem úplně nepatří, ale další světlou stránkou hry jsou DLC, které určitě stojí za tu investici a vlastně přináší ty zajímavější lokace a questy.

Nebudu to už zbytečně natahovat. Ač si můj komentář prošel značným hate contentem, tak musím uznat, že se jedná o slušnou hru, která ovšem zdaleka nedosáhla na to, na co měla. Hra je místy dost odfláklá, neodladěná. Je sice fajn, že spoléhá především na hráče samotného (či modéry), že si bude dělat vlastní RPG, ale kulisy mohly být mnohem povedenější. Nicméně ve hře vidím potenciál právě v její znovu hratelnosti. Má fajn soundtrack a několik momentů.

Herní výzva 2020 - Heuréka!

Ufff, takových myšlenek, co se mi dere na prsty, když mám myslet na to, jak uchopit tento komentář. Pokusím se neplácat úplně páté přes deváté, ale jelikož tahle hra u mě vyvolala spoustu pocitů a emocí, tak k tomu možná sklouznu, sorry Yoko.

Když jsem hru spustil, tak jsem si řekl wow, to vypadá dobře, ostatně izometrické hry mají ohromnou výhodu v tom, že v podstatě téměř vůbec nestárnou. Když k tomu připočteme, že se jedná o remaster, tak tu máme v podstatě novou hru (chápej, rok 2012). Přiznáme se, lokace si mě dostali, působí divoce, máte neskonalou chuť k exploringu a o tom vlastně valná část hry i je.

Abych trochu brzdil nadšení, tak na druhou stranu je si spousta lokací dost podobná a zhruba v polovině prozkoumaného světa (záleží jaké štěstí či strategii máte) vám přijdou už moc podobné. Ostatně, ony lokace nejsou ani nějak zvlášť narvané obsahem, takže se třeba 15-30 minut vysilujete prozkoumáváním, abyste svedli pár soubojů, dva dialogy a dostali jeden úkol (města jsou příjemnou výjimkou). Baldurovu bránu považuji za top lokaci celé hry, prostě parádní město, plné dialogů, subquestů, obchodů, hospod… života! Ale divočina taky fajnové, nejmíň mě oslovili dungeony, ale každý si najde určitě to své.

Vrátím se trochu začátku. První věc, kterou jsem pocítil, tak byla zmatenost. Pochopte, já nikdy D&D nehrál (OK, jednou v deseti na táboře v Chorvatsku), izometrických RPG jsem prošel zatím pár (čistě izo 3, slovy tři). Takže člověk potřebuje nějakou dobu (xx hodin) k zorientování, což je vlastně obrovské plus, protože takhle RPG má fungovat! Nicméně to způsobí i několik frustrací, kdy v půlce hry zjistíte, že rvete vlastnosti někam, kde to není potřeba, neumíte pořádně využít magii, lektvary syslíte na lepší příští a… však to znáte.

Mám pocit, že hratelnost jako takovou si člověk nejvíc užívá při druhém hraní. Ono je ve hře totiž pořád dost prostoru na to, aby hráč objevoval nové cesty, učil se jiné classy či přistupoval k soubojům jinak (můj styl? srabácky si nalákat soupeře po jednom a pak je umlátit hlava nehlava). Má to mínus v tom, že docela zmizí takové to objevování, hledání, trápení se, překvapení a učení se v potu krve (doslova). Nicméně už teď se těším, až hru za dva-tři roky znovu zapnu.

Ona obtížnost (nějaká průměrná, hrál jsem zlatý střed), většinou prostě musíte jen vědět jak na to, pomocných berliček to je spousta, takže učit se, pochopit, nebát se použít lektvary, zvolit vhodnou taktiku. Ostatně, finálový boss mi zabral přesně jeden pokus a za 60 sekund bylo po všem.

Trochu tu ovšem haprují vedlejší questy, které se ve spoustě případů omezí pouze na běžné – přines, zabij, ukradni. Zajímavý je i přístup, kdy si předchozím postupem můžete velmi snadno zablokovat dokončení daného vedlejšího questu. Pro kompletáře je to frustrující, já to beru jako logickou věc. Dialogy jsou povětšinou nuda, takové nechytlavé, místy se snaží o takové to filozofování ve stylu Planscape, ale není to ono. Dost mi tu chybí pověstná interakce mezi postavami, na kterou jsme u jiných her od Bioware zvyklý.

Co je fenomenální, tak je hudba a celkový zvukový podkres. Bohužel se jedná o starší hru, takže většina dialogů je nenadabovaná (takových 99%), takže musíte víc zapojit vlastní fantazii.

Nebudu to napínat, hra je skvělá ve spoustě směrech, ale v několik mi úplně nesedla a některé jsou i průměrně kvalitní. Má to krásný vizuál, parádní fantasy atmosféru (kdo má rád klasické tolkienovské fantasy, ten si svět zamiluje), hudba dodává dobrodružný pocit. Hra má velmi vysoko znovuhratelnost a každé dobrodružství bude trochu jiné. Libovat si budou především ti, kteří mají rádi velké množství kombinací, ať už v povolání, itemů, kouzel či přístupů k soubojům.

Hře trochu chybí tah na bránu, jedná se spíš o explorační zážitek. Příběh je dost roztahaný a sám o sobě dlouho nezabere, ale k lehčímu dohrání musíte využít svět, který na vás autoři vytasili. Přímočaře by se taky dalo, ale nezkušenému hráči bych to rozhodně nedoporučil. Vypilovat trochu zábavnost u questů a dialogy, tak se hra dostane do mé síně slávy.

PS: K herní výzvě - pár hádanek tu rozhodně je. Především v podobě položených otázek od jednotlivých NPC, či správné kombinace, popřípadě najití itemu pro další postup. Není to tak, že vás hra celou dobu zkouší, ale jsou zde místa, kdy musíte hlavu použít a dokonce i chvilky, které vás mohou dovézt k zoufalosti.

Moje letošní poslední dohraná hra dopadla na očekávání dobře a z jakého důvodu? Protože očekávání byla všelijaká, hodnocení rozporuplná, ale téma a zasazení vypadalo zajímavě. Když přišlo Origin Access s nabídkou na měsíc zdarma, tak nastal správný čas to otestovat na vlastní kůži.

A světě div se, dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekal. Ano, hra má pořád takový ten feeling nižšího rozpočtu, ale tvůrci si to dobře uvědomovali a taky k tomu tak přistoupili a nakonec zvládli udělat velmi kvalitní a zábavnou hru.

První předpokladem je, že máte rádi upírskou tématiku, ta je tu vedena hodně klišé cestou, takže všechny ty pověsti s česneky, denním světlem, lovci upírů, uhranutí... no prostě všechno, co jste někde o upírech slyšeli, tu nejspíš najdete. Ale zároveň je to doplněno vlastní zajímavou historií, která všechna ta klišé posouvá někam dál a stává se to tak mnohem zajímavější a já se přistihl, že všechny úryvky textu s nadšením čtu.

Příběh je také z jedním velkým tahounem hry, celou dobu vás bude udržovat v očekávání a napětí, je silný, napínavý, temný, drsný. Bohužel mám pocit, že se mohlo trochu přitlačit v rozdílných rozhodováních a ne to všechno tahat jen přesto, kolik osob zabijete. Navíc herní doba je někde mezi 20-30 hodinami, což je méně, než by si hra zasloužila, klidně by tu mohlo být víc vedlejších questů.

Velkou zajímavostí je, že jste i doktor, takže nejenom, že budete zabíjet příšery, ale zároveň léčit nemocné, což má velmi důležitou úlohu. Těch věcí, co ve hře děláte je více než dost a díky tomu je hra celou dobu zábavná. Zabíjíte, kecáte, léčíte, craftíte, sbíráte, vylepšujete a zase kecáte. Ano, hra je docela dost ukecaná, ale autoři si mohli dát více záležet v tom, jak hovor sám hráč povedete, tady těch vlastních rozhodnutí moc není.

Souboje jsou zábavné, používáte schopnosti, střílíte a do toho klasicky mlátíte. Důležitá je trpělivost, ale obtížnost není nějak závratná a třeba hlavního bosse jsem dal na první pokus (střední obtížnost) a byl jsem 7 levelů pod nim. Strašně super je právě to, že obtížnost se odvíjí i podle toho, jak moc badass chcete být, pokud přistoupíte na to, že jste upír a budete sát NPC o sto šest, tak bude obtížnost lehká, pokud se budete snažit o nejlepší konec, tak vám hra dá dost zabrat a to mi přijde v téhle konkrétní hře naprosto fér.

Navíc nemůžete vysávat úplně bezmyšlenkovitě, nejdřív samozřejmě musíte získat potřebnou schopnost uhranutí, ale taky co nejvíc zjistit o dané postavě, popřípadě splnit nějaký side, který s postavou souvisí. Ale také pozor na to, že když budete bezhlavě vysávat, vykašlete se na léčení, tak vás hra potrestá jinak.

Nebudu to natahovat, hra mi sedla velmi. Pořád tu je pár nedostatků, které by se u případného druhého dílu mělo vylepšit. Především delší hrací dobu a víc si pohrát s možnostmi. Trochu otravné je neustálé respawnování nepřátel, takže každý průchod městem (není fast travel) si dobře rozmyslíte. Naopak výborná je hudební složka, to je naprostá paráda. Do toho velmi zajímavé postavy a vynikající prostředí temného Londýna. = spokojenost.

Při dohrání téhle velmi dobré hry jsem si kladl jednu zásadní otázku. Do jaké míry nám v herním průmyslu vadí vytváření her pomocí copy+paste? Jelikož Yakuza Kiwami je typickým příkladem této tvorby, neboť oproti Yakuza 0 se nic zásadního, vlastně ani středně zásadního, nezměnilo.

Na jednu stranu si říkám, proč měnit herní mechanismy a grafiku, která je ověřená, fungovala téměř skvěle a fanoušci si díky tomu třeba sérii oblíbili. Na stranu druhou, pokud v první hře máte nahráno něco kolem 90 hodin a pak máte procházet v tom samém kabátku dalších 35, tak už to může být lehce únavné.

Jako ono se oproti Yakuza 0 fakt skoro nic nezměnilo. Většina úprav je jen tak na oko, aby se neřeklo, takže Cat Fights nahradilo Mesuking, ale je to v podstatě samé. Skilly nevylepšujete za peníze, ale za skillpointy… a to je skoro všechno. Něco ubylo, něco lehoučkého přibylo, ale ve finále je těch změn méně, než třeba u DLC pro Zaklínače 3.

Tohle byl jeden ze zásadních problémů, které jsem s hrou měl, z toho důvodu jsem místy hru na týden-dva odložil, protože už mě Kamurocho nebavilo. Nenechte se zmást, ono je pořád úžasné, zábavné, naplněné contentem, ale procházet po třísté stejnou uličku (to číslo není přehnané)… Teď jsem si vlastně vzpomněl, že jeden z největších přídavků je Majima Everywhere, což je zprvu velmi fajn a srandovní záležitost, nicméně 35 souboj opět dost omrzí, vlastně už vás bude srá…

Ale když pominu to neustálé opakování, kdybych se mezi hrami dal aspoň dva měsíce pauzu, tak se jedná o velmi dobrou, možná až výbornou hru. Příběh je neuvěřitelně silný a zábavný, je to hlavní tahoun hry, jenže v tomhle typu hry se hrozně těžko focusuje pouze na hlavní příběh. Souboje jsou zábavné, dokonce bych řekl, že jsou větší výzvou než v Yakuza 0. Trochu slabší mi přišli Substories.

No, nebudu to zdržovat, kdo si oblíbil Yakuzu 0, tak rozhodně doporučuji pokračovat, ale rozhodně nečekejte nějakou výraz… vlastně nečekejte žádnou změnu. Příběh je opět super, Kamurocho žije dál!

I jako nefanoušek adventur nejspíš tuto hru zná každý český gamer (minimálně z mojí generace). Ta hra je opředená takovým lehkým kultem (ne jako Mafia, ale i tak slušným). Vlastně jsem nikdy nehrál první díl, ačkoliv 2. až 5. mám projeté. No, možnost zahrát si to cestou na/z dovolené na mobilu byla lákavá.

Na hře oceňuji bezesporu vizuální stránku, která je tak česky groteskně zábavná. Je to grafika, která ani po více než 20-ti letech nestárne a má své kouzlo. Nevím, jak moc dokáže vizuální stránku ocenit nenašinec, jelikož především různé menší odkazy a parodie na české prostředí, dělá to hlavní kouzlo. To vlastně platí o hře jako takové.

Ovšem to nejcennější na hře je její dabing, který je naprosto špičkový. A to je vlastně asi i to, proč Poldu jako sérii oceňuji a má v mém hráčském srdci speciální místo. Protože, co se týká hratelnosti jako takové, tak se nejedná o žádný zázrak (minimálně tento první díl, ostatní budu muset ještě po letech znovu prověřit).

Hádanky jsou často stupidně komplikované a přiznávám, že bez návodu bych hru zabalil poměrně brzy. Některé kombinace jsou prostě nesmyslné a chybí tu nějaké chytré hinty, které by hráči pomohli, takže se zbytečně snižuje k náhledu do návodu. Mobilní verze je opředena fičurou, která pomáhá vidět aktivní prvky na obrazovce či možnosti kombinací věcí v inventáři, což dost snižuje obtížnost, ale já to beru jako vhodnou možnost, kterou samozřejmě používat nemusíte, ale je to méně otravné, než projíždět návod.

Jako přiznávám se, že na adventurní hádanky asi nebudu nejbystřejší hráč, ale když i po přečtení si nápovědy se neplácnu do čela a neřeknu si: ‘ajooo, to jsem, ale vůl!‘… tak je asi něco neideálně. Ale jinak je to poměrně zábavné hraní s takovým tím infantilním humorem, který většina Čechů dokáže ocenit.

Tak dohráno a za mě překvapivě solidní spokojenost. Já na hororovky nejsem, takže jsem strašpytlík i u takových kýčových lekaček, jako jsou zde, tudíž atmosférou to na mě působilo hodně silně. Při každém plížení jeskyní jsem strkal hlavu mezi ramena, jo, haha, srábek, já vím. V tomhle směru mě hodně bavilo, jak hra využívá I ovladač, kdy ho třeba hráč musí držet rovně a nehýbat s ním, jinak odhalí svou polohu, to je třeba hodně fajn detail.

Pravdou je, že postavy jsou obecně dost nesympatické, ale nakonec jsem si dokázal 1-2 oblíbit. Je to prostě typická banda amerických pubescentů, jak z nějaké debilní hollywoodské komedie. Což je umocněno obsazením známějších herců. Ale na druhou stranu je fajn tu vidět herce jako je Rami Malek či Brett Dalton. Díky tomu je třeba dabing na opravdu vysoké úrovni.

Samotný příběh se mi špatně posuzuje, neboť nejsem fanoušek hororů. Na první pohled to působí jako taková klasická hororovka – tajemná hora, magor v klaunské masce, příšery, banda na kalbě, sanatorium… Největší plot twist jsem tak nějak očekával, ale i tak ho shledávám povedeným.

Nicméně hlavní výhodou celé hry vidím v tom, že jsem měl pocit, že má rozhodnutí mají skutečný vliv na vývoj příběhu. Často člověk ve velkém zmatku, či lehkém šoku z leknutí nedokázal adekvátně zareagovat a vystresovaně se rozhodl pro tu nejhorší možnost, což je v konečném důsledku hrozně fajn. Jako interaktivní film tohle fungovalo opravdu skvěle a v tomhle směru jsem si hru užil víc než jakoukoliv Telltale či Quantic Dream hru.

Jasný, máme tu místy nešikovnou kameru, laciné lekačky, nesympatické postavy a pro ostřílené matadory v žánru horor takový meh hororový zážitek, ale celkově jsem si hratelnost prostě užil, bavilo smět rozhodovat u vývoji příběhu, ať už vědomky či nevědomky a po záchraně poloviny skupiny jsem byl rozpolcený ve smyslu – jo, mohlo to být horší, ale tamtoho jsem přece zachránit mohl…

Herní výzva 2019 - Barevný svět

Kopírka Starcraftu? S největší pravděpodobností ano. Vadí to něčemu? S největší pravděpodobností ne. Poslední hra herní výzvy 2019 je za mnou a nutno podotknout, že ani tentokrát se nejednalo o vůbec špatný herní zážitek.

Jak moc je tohle kopírka SC se mi těžko určuje, neboť jsem ho nikdy nehrál, nicméně mám docela dost nakoukáno v rámci esportu a na první dobrou musím říct, že to vypadá jako bráška, v podstatě dvojvaječné dvojče, této vynikající série. Nicméně je fér hned na úvod podotknout, že to absolutně ničemu nevadí, neboť hra sama o sobě funguje velmi dobře.

Můj první dojem byl, ještě než jsem hru spustil, že se jedná o takovou lacinou kopírku, přeci jen se to vzal v rámci nějakého levného bundlu, takže očekávání byla velmi nízká, nicméně hned první videjko mě vyvedlo z omylu. Samotné filmečky totiž působí velmi dobře a pěkně. Ostatně obecně grafická stránka je na velmi solidní úrovni. Všechno vypadá hezky, správně sci-fi exoticky.

Jednotlivé frakce jsou v rámci hry originální a s každou se hraje dost jinak. Nicméně opět na mě dolehl závan SC, jelikož všechny tři se nechaly inspirovat z této série. Je moc fajn, že kampaň vlastně funguje jako takový tutoriál k tomu, jak se za jednotlivé frakce hraje a připravuje vás na pravou zábavu v rámci multiplayeru. Otázka ovšem je, jestli není rovnou lepší si zahrát SC a jak moc šlape MP v této hře (ještě jsem nezkoušel).

Kampaň má i docela fajn příběh, je to trochu takové sci-fi klišé, ale funguje dobře, neustále vás bude zajímat, co se to vlastně děje, neboť většina věcí bývá jen lehce naznačována a hlavní zápletka se rozplétá velmi postupně. Hudební podkres je také velmi fajn a dodává takovou tu epickou šťávu, jakou má správné sci-fi mít.

Velké zápory vidím v tom, že tu jsou opravdu dlouhé loadingy (i na poměry mého želížka), občas hra hůř nabíhala, jednou-dvakrát spadla (herní doba 12 hodin) a místy dropovaly FPS. A hra se někdy neskutečně dlouho ukládala.

Herní doba není nikterak závratná, za 12 hodin dáte 15 misí a celou hlavní kampaň (pak je ještě nějaká bonusová mise a DLC). Hrál jsem srabácky na easy a musím říct, že až na poslední misi to byl hladký průchod, nicméně poslední mise mi to dala dost vyžrat.

Celkový dojem shrnu tak, že se jedná o velmi zdařilý klon Starcraftu 2, který není po technické stránce úplně nejodladěnější. Kdo je fanoušek sci-fi RTS, tak ať určitě dá téhle hře šanci.

Herní výzva 2019 - Hrátky s časem

Asi šťastná ruka, ale opět jsem narazil na pořádný herní majstrštyk. A Arkane Studios se u mě zapsali opravdu zlatým písmem, neboť to je jejich druhá hra, kterou jsem odehrál a druhý perfektní zážitek.

A co, že je na téhle hře tak skvělé? Především je to, jak umějí psát příběh, vytvořit atmosféru a nechat hráče vžít do jejich světa, aniž by k tomu potřebovali nějaké supr dupr videjka a xxx naskriptovaných situací. Svět je takovým tím zvláštním způsobem krásně hnusný. Morové rána, totalitní militantní systém, krysy, špína, polozničené město, tísnivá atmosféra a přesto se na to tak krásně kouká.

Dalším velkým plus je to, jak výborně tu je podaný koridor. Tomuhle říkám otevřený koridor, co by za takovou otevřenost dalo leckteré open world RPG. Cest, jak dosáhnout cíle tu máte hned několik, můžete si po mapě pohybovat mnoha způsoby a své cíle odpravit hned několika cestami. Samozřejmě, hra bude nejzábavnější, pokud se budete snažit o maximální stealth, ale bude taky mnohem těžší a připravte se na několik opakování.

Můžete zabíjet, můžete své oběti ušetřit, pouze je omráčit či se je pokoušet úplně obejít. Můžete být zbrklý, či chladně klidní a rozvážní. Můžete se chovat jako tank a vsázet na své šermířské schopnosti. Můžete se téměř vykašlat na nadpřirozené schopnosti či naopak si hrát na takové až mágy… Cest je tu opravdu hodně.

Díky spoustě schopnostem se rozšíří i způsoby, jakým budete plnit úkoly. Vtělování se do krys, ‘blink‘ či zpomalování/zastavování času. Díky vynikajícímu level designu si všechny tyto schopnosti můžete do sytosti vychutnat a já už teď vím, že tato hra bude mít velkou znovuhratelnost.

Příběh je sice jednoduchý, s předvídatelným plot twistem, dokonce mi možná i nějaké to finální videjko chybí, ale to jsou jen drobné detaily u jinak výborné hry. Doporučuji číst jednotlivé knihy/pergameny, které vám obohatí celkový lore a rozhodně stojí za to.

Věci jako krásná a originální grafická stránka či mrazivý hudební podkres už jen podtrhují krásný herní zážitek. Mouchy tu jsou - AI by mohla být lepší, poměrně krátká herní doba – ovšem dost záleží na vašem herním stylu, chyběla mi i kapička epičnosti, také úplně nemusím nemluvné hlavní postavy (přijdou mi pak takový nezúčastnění), ale žádná z těchto chybiček není nijak zvlášť obtěžující či tak zásadní, abych si po dohrání nepřišel jako po jednom z největších herních zážitků, které jsem měl tu čest odehrát.

Výborná hra, to na vás mohu vyhrknout hned takhle v úvodu. Jasný důkazem mi je i to, že jsem se kvůli téhle hře začal učit japonsky (samozřejmě jen základy), ale také jsem měl děsnou potřebu si koupit japonskou whiskey, o tom, že mám nutkavou potřebu dohrát dalších 6 dílů série a jeden spin-off, o tom ani nemluvím.

Ale začněme tím, čím mě hra dostala. Tak za prvé je to samotný svět, který je sice na dnešní poměry poměrně malý, ale každý pidikousek Kamarucha/Sotenburi je využit na sto procent. To město žije. Ano, většina lidí ve městě slouží spíš jako kulisa, ale velmi zdařilá a živá kulisa, ostatně v reálném světě je pro nás většina lidí také takovou kulisou. Nicméně toho obsahu, kterého se tu vyskytuje na tak malém prostoru, to je něco obdivuhodného. Už jen to, že u AKČNÍ ADVENTURY mám nahráno 100 hodin za jeden playthrough… to svědčí o všem.

Ze začátku jsem si musel na hru trochu zvykat. Přeci jenom je to japončíkařina, takže na všechno se pohlíží trochu jinak, je to na naše poměry poměrně střelené, občas se tam řeší trochu jiné věci a hlavně dost jinak, do toho čtete anglické titulky a posloucháte japonský dabing… no, prostě jsem se objevil v úplně novém prostředí. Navíc tempo je takové pomalejší, vláčnější, což jsem u toho typu hry nečekal, navíc se vše rozbíjí velkým množstvím side aktivit a vedlejších story questů.

Ale jakmile přistoupíte na tuhle hru/tempo, tak je to neskutečná lahoda. Můžete se jen tak procházet, užívat si večerní či denní město, které je krásné. Do toho si zahrajete nějaké šipky, kulečník, bowling, sázíte na zápasy žen, jezdíte s autíčkama na dálkové ovládání, pijete v baru… No, je tam toho fakt mraky. Některé vedlejší aktivity jsou výborné, jiné jsou prostě jen OK. Někdy se budete královsky bavit, jindy vztekle nervovat, ale nesmíte zapomínat, že to je prostě něco navíc, co nemusíte vůbec dělat, ale vy to dělat chcete.

Dalším ohromným plusem je to, jak je silný hlavní příběh. Je to skutečně mafiánské drama, plné emocí, nečekaných (či trochu čekaných) příběhových zvratů a parádních dialogů. A v kontrastů s tím jsou tam vedlejší minipříběhy, které jsou povětšinou absolutně ulítlé, parodující, vtipné, ale zároveň vždy poukazují chytře na nějaký reálný problém, který se buď vyskytoval či dodnes vyskytuje a je lokální pro Japonsko, ale mnohdy globální pro všechny. A tohle spojení nesmírně funguje.

Souboje jsou ze začátku také velmi zábavné, ale po čase lehce omrzí, neboť jsou poměrně jednoduché a až zbytečně moc často vás nějací floutci zastavují na ulici a vy se s nimi musíte po milionté vypořádat. Pár výzev tu je, ale ty spočítáte na prstech jedné ruky. Strom schopností je fajn, tréninky také.

Mohl bych tu vypisovat další věci, které mě dostali, jako je správa Cabaret Club, Real Estate, hudební podkres, !!!postavy!!!… ale nejlepší na tom je, když to hráč objevuje sám. Já si to nesmírně užíval, ale zároveň musím přiznat, že takové množství kontentu trochu rozbíjí tempo, občas to začne být už moc stereotypní, což je pro kompletáře trochu otravné (přeci jen otvírat Cabaret po padesáté, pokud chcete mít všechny side questy je trochu ehhh), ale pokud chcete zabít opravdu velké množství hodin v nějaké velmi dobré hře, tak směle do Yakuzy 0!

Herní výzva 2019 - Herní kutil

Mít možnost vlastního tropického ráje, kde si hrajete na diktátora, který si buduje vlastní stát a nenechá si do toho kecat? No dobře, kecat si do toho občas trochu nechá, ale pořád máte poměrně slušnou volnost a jako takové letní zpestření místo dovolené to slouží výborně.

První věc, která se mi vryla pod kůži je soundtrack, ten je hodně chytlavý a naprosto vystihuje atmosféru celé hry, dost se mi líbil, ovšem mohl by obsahovat více tracků, jelikož ve hře strávíte dost času a někomu by neustále se opakující rytmy mohly lézt na nervy (není můj případ).

Obecně atmosféra celé hry dělá hodně, jelikož nás vsazuje do nepříliš obvyklého prostředí, které, ač jste diktátorem na chudých ostrovech, je velmi příjemné, veselé, barevné a letní. To jsem si vlastně na celé hře užíval nejvíc.

K tomu diktátorovi... nedokáži posoudit, jaké to je být diktátorem, ale nepřišlo mi to jako nějaký výrazný rozdíl oproti tomu, kdybych byl demokratický, teokratický či monarchistický vůdce. Jednoduše – v tomhle hra mohla trochu přitvrdit a navodit nějaká výraznější nepříjemná morální rozhodnutí. Prostě měla být víc ‘špinavější‘.

Další věc je obtížnost. Vzhledem k tomu, že budovatelské strategie hraji asi tak jednou za pět let a jelikož jsem hru poměrně snadno dohrál, ačkoliv většinu věcí jsem si osahával sám (ano, pár typů a rad jsem si našel, ale nemnogo) a nemohu říct, že bych obecně vytvářel příliš fungující ekonomiky, tak musím konstatovat (16 misí z 20 jsem dohrál na plný počet hvězd), že je hra až moc jednoduchá.

S tím souvisí moje doporučení, nesnažte si zprvu hledat návody, snažte si to sami osahat a svými chybami dospět k tomu, že musíte něco asi dělat jinak a lépe, opravdu to není těžké a jen v krajnějších případech sáhněte po strejdovi Googlovi. Díky tomu se zvýší i zábavnost, protože jakmile si všechno osvojíte, tak začne být hra velice jednotvárnou, budete dělat v podstatě to samé pořád dokola a občas jen postavíte jinou budovu.

20 misí bylo asi zbytečně moc (cca 42 hodin), jelikož jak zmiňuji výše, hra se dost opakuje, takže pokud nejste nějaký velký budovatelský fanda (v tomhle případě pro vás hra nebude zase moc velkou výzvou), tak posledních 3-4 mise už nejspíš pojedete trochu na sílu (aspoň já to tak měl). Nebo doporučuji hru nehrát v tahu, ale prostě si jednou za čas zahrát na diktátora a udělat si vlastní tropický ráj.

Kampaň samotné hry je fajn, žádný zázračná srdcervoucí příběh to není, ale hezky paroduje diktátorství, ale i třeba komunismus, náboženství, mezinárodní obchod, USA, a další věci. Hra se totiž nese ve velmi vtipném duchu a pár úsměvu na tváři vám snad vytvoří. Kampaň vás vlastně spíš učí jednotlivé techniky hry a po dohrání dvacáté mise by jste měli být již schopní hru téměř naplno ovládat, což je trochu pozdě, protože jelikož nejste velký fanšmejkr, tak se vám asi nebude chtít pokračovat.

Nicméně celkově kolem a kolem se jedná o fajnovou budovatelskou strategii, kterou si může zahrát úplně každý (i nefanda žánru), jelikož obtížnost je více než vstřícná, internet je plný doporučení a pomocných rukou, kdybych to nehnal do výzvy, tak bych si hru vybral spíš jako takovou tu doplňkovou záležitost, kterou si jednou za 2/3 týdny zapnu, když si chci odpočinout na slunečné pláži a potrápit pár svých lidí…

Herní výzva 2019 - Čapkův odkaz

Nejlepší hra Quantic Dream, to vám mohu prozradit hned z kraje. Jejich hry stojí a padají (neuvědomuji si, že by někdy vyloženě propadly) na příběhu. To je ten hlavní hnací motor a příběh hry Detroit: Become Human ve mě zanechal silnou stopu, takže – mission accomplished.

První, co mě hned z kraje dostalo je menu. Ano, čtete správně, menu. Zábavnější menu jsem ve hře ještě nezažil (upřímně si žádné zábavné ani nevybavuji). V menu je totiž android, který s vámi pokaždé komunikuje, reaguj na to, kdy a jak dlouho jste hráli a dokonce se zde objevil i dotazník či pár vašich rozhodnutí, na která zareaguje. Opravdu se jednalo o velmi dobré zpestření, které velmi snadno přidalo plusové body, ale to jsou právě ty detaily, které jako hráči chceme.

Dalším velkým plusem je znatelný posun v grafické stránce. Od Beyond: Two Souls je ten krok kupředu opravdu znatelný. Hra je fakt krásná, působí velmi reálně, uvěřitelně, živě (ačkoliv se jedná o adventuru), prostě máte pocit, že jste součástí té hry. Je zde plno detailů, mimiky jsou perfektní a já vizuální stránku mohu jen chválit.

Největší síla je ovšem v samotném příběhu, který je parádní. Postavy jsou skvěle napsané, jejich charakterní posun je tu opravdu znatelný a navíc na něj máte hlavní vliv právě vy, jako hráči. Nebyla zde postava, která by mě otravovala či by mi přišla špatně napsaná. Samotný příběh je velmi emocionálně silný, jsem přesvědčený, že většinu lidí dokáže tvrdě zasáhnout (ať už se budou rozhodovat jakkoliv). Co mě ovšem nejvíc zasáhlo, bylo to, že všechno působí tak, jako by se to v nejbližších desetiletích mělo skutečně stát. Velmi silně doporučuji číst všechny přiložené časopisy, na kterých si tohle moje tvrzení určitě potvrdíte.

Ať už věříme v to, že nás někdy v blízké budoucnosti čeká něco jako revoluce androidů či vůbec technologii podobná tomu, co jsme ve hře viděli, tak nemůžeme popírat fakt, že podobný problém, jaký se ve hře řešil, se vůbec nemusí týkat jenom androidů. Hra totiž odkazuje dost silně na to, co už tu několikrát bylo či dokonce pořád někde ve světě je. A to je docela síla, ne?

Co se studiu povedlo opět posunout o úroveň dál je to, že vaše rozhodnutí skutečně mají smysl a posouvají příběh doprava či doleva (snad i doslova). Pořád to má ještě kousek k tomu, jak bych si to představoval, kdy hra skutečně mění prostředí na základě vašich rozhodnutí, ale musím smeknout, že tentokrát se v tomhle směru tvůrci dostali hodně daleko (otázkou je, jestli je to vůbec možné ještě posunout dále, přeci jenom většina hráčů projde hru jen jednou a jak ukázali statistiky, většina se vydává stejným směrem, takž má pro studio smysl vytvářet něco, co třeba 85% vůbec neuvidí?).

Ze začátku jsem byl spokojený s tím, jak se hra ovládá. Ona totiž dokáže využít gamepad na 100% a je to velmi zábavné, postupně se to dostane do takové fáze nudy, kdy je to spíš povinnost přesunout postavu z bodu A do bodu B a něco tam při souboji odklikat. Ačkoliv těžší obtížnost může být větší výzva, tak vám může zkazit váš postup, jakým jste zamýšleli jít.

V tomhle směru tu mám jedno doporučení. Pokud chcete mít svá rozhodnutí absolutně ve své moci, tak hrajte hru na lehčí obtížnost. Já bohužel zvolil tu těžší a díky občasnému špatnému posunutí páčkou na gamepadu jsem byl posunut směrem, jakým jsem nechtěl jít. Mluvím o soubojích, které jsou poměrně snadné, ale tempo, jakým hrajete, vás hodí do takové té sledovací pohody, takže jakmile přijde akční sekvence, tak se snadno může stát, uděláte nenávratnou chybu.

Hra se spíš kouká, než hraje, ale kouká se tak, že vy ovlivňujete příběh, jste prostě takový spoluscénárista. Já osobně dostal pocit, že má rozhodnutí mají smysl a posouvají příběh mým směrem. Navíc to skvěle funguje místo toho, že si s přítelkyní pustíte seriál (vlastní zkušenost) a je to zábava i pro spolusledujícího.

Kdybych hodnotil jen příběh, postavy, prostředí, pocit jaký jsem u hraní měl, zábavnost… tak by známka byla vyšší. Já si ovšem nemohu stále pomoct a do plnohodnotného herního zážitku mi v tomto žánru něco chybí. Tohle je pro mě takový podžánr – interaktivní film/seriál. Ale spokojenost i tak veliká.

Další herní milník mám za sebou, tentokrát v podobě krokovacího dungeonu. Upřímně přiznávám, že to byl asi žánr, ze kterého jsem měl obavy největší, ale po dohrání musím konstatovat, že poměrně zbytečně.

Hned na úvod řeknu, že dungeony zatím nejsou úplně můj šálek čaje a ve smyslu hratelnosti je to pro mě něco zcela nového a netypického, na několik věcí jsem si musel zvykat, ale LoL mi nakonec vyšel jako velmi dobrý start pro nováčka. Na druhou stranu to obsahuje hned několik zajímavých věcí, které mě ke hře tak přikovali, že jsem jí byl schopný dohrát na čtyři posezení, což je u mě něco neobvyklého (21.5 hodiny).

Největší problém mám asi s hádankami, na které nejsem moc zvyklý, jelikož jsem nikdy nebyl adventurní typ a v modernějších RPG je hráč víc voděn za ručičku. Některé mi přišli chytře dobré, nápověda byla tak akorát a člověk se musel trochu zamyslet, něco vyzkoušet, ale většinou intuitivně k tomu došel. Bohužel je tu i pár takových, na které bych bez nápovědy nejspíš nikdy nepřišel. Otázka je, jak moc je to mou neschopností, malým tréninkem nebo menší či větší nelogičností dané hádanky.

Pozor všichni klaustrofobici, střeste se dungeonu! Tady totiž budete bloudit v chodbách, které jsou v dané lokaci jedna jako druhá. Já (zase z pohledu amatéra) si fakt nedovedu představit, že bych to hrál bez automappingu. Nicméně právě tohle bloudění, stísněnost a tlak okolí vyvolává neskutečně tíživou a napjatou atmosféru, která by se dala krájet. Vše podtrhává výborný zvukový podkres.

Co jsem slyšel před rozehráním, tak hra hodně vyniká svou vizuální stránkou a já to mohu jen potvrdit. Navržené lokace jsou krásné, postavy působí v rámci možností uvěřitelně, ač samozřejmě dosti pohádkově a celý svět je takové krásné fantasy klišé, jak to mám rád. Příšer je tu poměrně požehnaně, jejich vizuální stránka mě hodně bavila, občas jak z dětských nočních můr.

Upřímně ještě musím říct, že v rámci RPG se jedná o poměrně jednoduché mechaniky. Máte tady inventář, volnost v pohybu, nějaké skilly, které ovšem nemůžete nijak přerozdělovat, pouze se na ně zaměřovat, obchodníky... Na mě toho bylo prostě málo, dnes by se tohle skoro dalo nazvat adventura s RPG prvky.

Obtížnost hry, pokud pominu puzzly, je poměrně dosti nízká. Párkrát musíte hádat, jak na kterého nepřítele, ale jakmile to zjistíte, tak s nimi ve většině případů nebudete mít žádný problém (ani já neměl). Souboje mě ze začátku bavili, jsou poměrně hodně jednoduché, v podstatě jen vymyslíte taktiku a pak je klikáte. No, čím déle jste v jedné lokaci, tím více vás začnou otravovat, ve finálním hradu, kde jsem chvíli bloudil, už mi byly vážně na obtíž.

Strašně těžko se mi hra celkově známkuje. Po svém prvním krůčku do žánru nemohu úplně říct, že by mě pohltil, ale zároveň mě to chytlo tak, že určitě chci pokračovat dále. Na některé mechaniky si budu muset zvyknout, jiné budu muset ještě více naskillovat, no a poměrná část mě baví už teď. Na závěr se sluší poděkovat herní-databázi a jejím uživatelům, neboť bez nich bych byl o tento zážitek ochuzen.