TL;DR: Ať si odpůrci říkají, co chtějí. Za mě je to dostatečně zábavná a nadprůměrná hra, která si možná nepodá ruku se staršími díly Dragon Age, ale rozhodně člověku nevnucuje žádné ideologie.
Pro začátek se zaměřím na to, co lidem na této hře dle různých diskuzí vadí:
Že se předchozím dílům Dragon Age moc nepodobá? Byť je Veilguard mou první zkušeností se sérií, věřím úsudku fanoušků a chápu, že jsou asi změny a inovace pro mnohé spíš rozčarováním. Že je tvořič postavy založen na přirozenosti, nikoliv karikaturách? Nevím, jestli jsou lidi už natolik zblblí internetem a korejskými ujetostmi, ale v tvořiči se s přehledem dají vytvořit zajímavé i líbivé postavy. Že jedna z postav řeší genderovou identitu? Je to téma dnešní doby, řeší ho leckdo, ve hře je zkrátka nenásilně zastoupeno a lze ho úplně ignorovat. Proč z toho hned dělat kovbojku? A nebo, že se v repertoáru postav najdou rozličné rasy mimo ty fantaskní? Co je na tom, že tu je třeba černoch, asiatka, nebo latinoameričanka? Dokud to není středobodem příběhu, ať si jsou postavy klidně zelené. [Lae’zel approves]
Za sebe nevidím jediný důvod, proč tuto hru odsuzovat na základě drobností, které se najdou v hojném počtu v i tak slavné hře, jako je třeba Baldur's Gate 3. Přijde mi, že jsou lidi proti Veilguardu až příliš zaujatí a hledají si sebemenší důvody, proč ho nesnášet. Ať si tedy poslouží, já se již přesouvám k samotnému zhodnocení hry.
Nejvíc mě bavily mechaniky, zejména zábavný soubojový systém. V základu jde o celkem typickou akční hru obohacenou o atypickou možnost souboj pauznout a nařídit sobě i parťákům, jaký cíl a čím zasáhnout. Každý souboj je svým způsobem výzva a nejde jen bezmyšlenkovitě sekat jako o život, naopak si někdy pečlivě útoky načasovat, eventuálně je zkombinovat, do toho uhýbat, nebo parírovat. Tyto interakce jsem si ve většině užíval a ve správné sekvenci šlo až o bitevní tanec. Jen to byl občas až příliš velký chaos a těžko se v něm orientovalo. Nicméně je až neuvěřitelné, jak se hra obecně dobře hrála a téměř okamžitě mi padla do ruky. Ať šlo o souboje, nebo pohyb po světě.
Co mě dál bavilo, bylo prozkoumávání světa. Není tu žádný velký otevřený svět, naopak se dělí na menší segmenty, které mají své vlastní motivy, strukturu a řadu méně či více skrytých pokladů. Často se stane, že člověk vidí truhlu, ale musí přijít na to, jak a kudy se k ní dostat. Některé úrovně jsou skoro až bludiště, jiné dost vertikální, další rozlehlé a blokované častými uzly Blightu. Osobně jsem u průzkumu skoro až relaxoval. Nic nebylo neřešitelné a prostředí zůstávalo dostatečně zajímavé na to, abych si jeho procházení užíval i poněkolikáté. Skoro až do konce jsem nevyužíval rychlého cestování a vše si poctivě odšlapal. Jen mě iritovalo, že po skoku z trochu větší výšky, do vody, nebo do propasti, následovala černá obrazovka a obnovení na předešlé pozici. Žádný skutečný trest za neopatrnost se zde mimo souboje nekoná.
Ocenil jsem i editor postavy, který nabídl zajímavé posuvníky pro obličej i figuru. V čem je horší, tak ve výběru účesů nebo vousů. Dále nabízí čtyři rasy, tři třídy s poddruhy a šest původů. Co se týče charakteru, hraje se zde za Rooka, tedy nováčka, který se tak trochu proti své vůli stává vedoucím hlavní bandy, jíž půjde nejlépe o záchranu světa. Jsem spíš fanouškem němých hrdinů, takže mi jeho expresivnost zprvu moc nesedla, ale časem jsem si zvykl. Jeho povahu naštěstí lze trochu ovlivnit dialogovými volbami, čili z dobráka může rázem být někdo, kdo nejde pro sprosté slovo daleko, nebo nebere větší ohledy na druhé. Ale za doslovného záporáka si tu člověk asi úplně nezahraje, což je škoda. Hrdina zůstává hrdinou.
Ani příběh není úplně marný. Zaobírá se Solasem a jeho pokusem o záchranu světa, která v rámci vedlejšího efektu mohla zničit ten současný. Rozebírají se jeho skutečné motivy, zda by mohl být dobrým spojencem, nebo naopak potenciálním zrádcem na cestě k boji se zlem. Svět totiž zamořil Blight, parasitická infekce měnící všechno živé v agresivní stvůry. Dialogové volby mají skutečný dopad na to, jak skončí některé postavy a jak se obecně situace bude vyvíjet. Nejde o zvlášť geniální zápletku, ale nic mi za celou dobu hraní nepřišlo vyloženě hloupé, maximálně místy nedomrlé. Filmové sekvence nešetřily epičností a v některých pasážích byly až ohromující. BioWare se v tomto zkrátka nezapře.
O dost méně zajímavé mi přišly postavy, které tvoří převážně volitelní parťáci. Je jich tu celkem sedm a nikdo mi zvlášť nepřirostl k srdci. V každé takovéhle hře si v první řadě hledám cíl pro potenciální románek. Ten jsem z nouze shledal leda v Neve, která mi z ženského osazenstva přišla nejblíž mému vkusu. Co se sympatií týče, nejraději jsem měl asi Emmericha s jeho oživlým kostlivcem Manfredem a z osobních příběhů mě nejvíc bavila Bellara čelící ztrátě svého bratra. Přesto mě dost štvalo, že hromada vedlejších postav a NPC byla lecčím zajímavější (a pohlednější). Například Morrigan (mimojiné postava z prvního dílu, která si zde střihla cameo) si dokážu představit jako okamžitou favoritku. Koho si člověk zvolí do aktivní tříčlenné party ovlivní nejen strategii boje, ale i to, jaké dialogy mezi sebou budou parťáci vést, eventuálně jak budou reagovat na některé události. Tohle je na druhou stranu velice fajn koncept ozvláštňující celou výpravu.
Zábava to je, ale jen dočasná. Kromě hlavní příběhové linky se najde hafo vedlejších úkolů, některých týkajících se minulosti Solase, obyvatel světa, nebo parťáků samotných. Pustit se do všeho lze v libovolném pořadí a pokud všechno člověk plní poctivě, už v půlce hry se nemá problém postavit ani samotnému drakovi. Většina misí je nicméně na jedno brdo - někam jít, porážet skupiny nepřátel, mezitím dle vlastního uvážení prozkoumat okolí, otevřít truhly, aktivovat sochy, a nakonec dorazit až k silnému vůdci. Zhruba po 40 hodinách jsem začal pociťovat silnou rutinu, přešel na rychlé cestování od úkolu k úkolu a netrpělivě vyhlížel konec. Hra se mi místy zdála až nekonečná a počáteční nadšení se rozplynulo v monotónnosti. Třeba v Baldur’s Gate 3 jsem utopil desítky hodin jako nic, nemluvě o Dragon’s Dogma, kde jsem hru vyloženě uměle natahoval a nechtěl, aby moje dobrodružství skončilo. Tady ani jedno z toho nenastalo. Nebýt zábavného soubojového systému a výborné výpravy, ještě teď bych se do toho dokopával. Nic z toho ovšem nevylučuje, že si celé dobrodružství dám znovu a zvolím trochu jiné možnosti.
Grafické zpracování je krásné a uhlazené. Modely postav jsou lehce stylizované, ale ne až tak extrémně, jak naznačovaly dřívější trailery. Fyzika vlasů je přímo fenomenální! Užil jsem si ji u svého dlouhovlasého hrdiny dosyta. Prostředí je detailní, vzdušné, plné úchvatných zákoutí. Trochu mi zde chyběly detaily, jako animace křoví, jakmile jím člověk prošel, nebo kterýkoliv mokrý efekt po namočení se například pod vodopádem. V těchto ohledech jde o velký technický krok zpět, ale nic tak zásadního, že by bez toho nešlo fungovat. Hra jinak vypadá a hlavně běží skvěle. Má přes 6 let stará sestava neměla nejmenší problém vše rozjet na vyšší detaily bez výrazných poklesů snímkové frekvence, záseků, nebo pádů. Tedy, s notnou pomocí DLSS, ale jde stále o příkladnou optimalizaci. Hudba mi místy připomínala spíš sci-fi epos, než typické fantasy, ale nic proti ničemu. Hans Zimmer přichystal výtečnou pastvu pro uši!
Ve výsledku nenacházím racionální proti. Uvědomuju si, že nejde o zvlášť výbornou hru. Zůstává možná jen nadprůměrem, ale velice příjemným. Stejně tak vím, že zmiňovaný Baldur's Gate 3 je úplně jinde a dalece Veilguard převyšuje. Proto jsem mu také dal přednost a dosud tento díl Dragon Age nechával tak trochu hnít. Ale sotva jsem do něj naskočil zpátky, rychle si mě získal na svou stranu. Mou žízeň po zajímavé akční fantasy hře uhasil víc než dostatečně.
Pro začátek se zaměřím na to, co lidem na této hře dle různých diskuzí vadí:
Že se předchozím dílům Dragon Age moc nepodobá? Byť je Veilguard mou první zkušeností se sérií, věřím úsudku fanoušků a chápu, že jsou asi změny a inovace pro mnohé spíš rozčarováním. Že je tvořič postavy založen na přirozenosti, nikoliv karikaturách? Nevím, jestli jsou lidi už natolik zblblí internetem a korejskými ujetostmi, ale v tvořiči se s přehledem dají vytvořit zajímavé i líbivé postavy. Že jedna z postav řeší genderovou identitu? Je to téma dnešní doby, řeší ho leckdo, ve hře je zkrátka nenásilně zastoupeno a lze ho úplně ignorovat. Proč z toho hned dělat kovbojku? A nebo, že se v repertoáru postav najdou rozličné rasy mimo ty fantaskní? Co je na tom, že tu je třeba černoch, asiatka, nebo latinoameričanka? Dokud to není středobodem příběhu, ať si jsou postavy klidně zelené. [Lae’zel approves]
Za sebe nevidím jediný důvod, proč tuto hru odsuzovat na základě drobností, které se najdou v hojném počtu v i tak slavné hře, jako je třeba Baldur's Gate 3. Přijde mi, že jsou lidi proti Veilguardu až příliš zaujatí a hledají si sebemenší důvody, proč ho nesnášet. Ať si tedy poslouží, já se již přesouvám k samotnému zhodnocení hry.
Nejvíc mě bavily mechaniky, zejména zábavný soubojový systém. V základu jde o celkem typickou akční hru obohacenou o atypickou možnost souboj pauznout a nařídit sobě i parťákům, jaký cíl a čím zasáhnout. Každý souboj je svým způsobem výzva a nejde jen bezmyšlenkovitě sekat jako o život, naopak si někdy pečlivě útoky načasovat, eventuálně je zkombinovat, do toho uhýbat, nebo parírovat. Tyto interakce jsem si ve většině užíval a ve správné sekvenci šlo až o bitevní tanec. Jen to byl občas až příliš velký chaos a těžko se v něm orientovalo. Nicméně je až neuvěřitelné, jak se hra obecně dobře hrála a téměř okamžitě mi padla do ruky. Ať šlo o souboje, nebo pohyb po světě.
Co mě dál bavilo, bylo prozkoumávání světa. Není tu žádný velký otevřený svět, naopak se dělí na menší segmenty, které mají své vlastní motivy, strukturu a řadu méně či více skrytých pokladů. Často se stane, že člověk vidí truhlu, ale musí přijít na to, jak a kudy se k ní dostat. Některé úrovně jsou skoro až bludiště, jiné dost vertikální, další rozlehlé a blokované častými uzly Blightu. Osobně jsem u průzkumu skoro až relaxoval. Nic nebylo neřešitelné a prostředí zůstávalo dostatečně zajímavé na to, abych si jeho procházení užíval i poněkolikáté. Skoro až do konce jsem nevyužíval rychlého cestování a vše si poctivě odšlapal. Jen mě iritovalo, že po skoku z trochu větší výšky, do vody, nebo do propasti, následovala černá obrazovka a obnovení na předešlé pozici. Žádný skutečný trest za neopatrnost se zde mimo souboje nekoná.
Ocenil jsem i editor postavy, který nabídl zajímavé posuvníky pro obličej i figuru. V čem je horší, tak ve výběru účesů nebo vousů. Dále nabízí čtyři rasy, tři třídy s poddruhy a šest původů. Co se týče charakteru, hraje se zde za Rooka, tedy nováčka, který se tak trochu proti své vůli stává vedoucím hlavní bandy, jíž půjde nejlépe o záchranu světa. Jsem spíš fanouškem němých hrdinů, takže mi jeho expresivnost zprvu moc nesedla, ale časem jsem si zvykl. Jeho povahu naštěstí lze trochu ovlivnit dialogovými volbami, čili z dobráka může rázem být někdo, kdo nejde pro sprosté slovo daleko, nebo nebere větší ohledy na druhé. Ale za doslovného záporáka si tu člověk asi úplně nezahraje, což je škoda. Hrdina zůstává hrdinou.
Ani příběh není úplně marný. Zaobírá se Solasem a jeho pokusem o záchranu světa, která v rámci vedlejšího efektu mohla zničit ten současný. Rozebírají se jeho skutečné motivy, zda by mohl být dobrým spojencem, nebo naopak potenciálním zrádcem na cestě k boji se zlem. Svět totiž zamořil Blight, parasitická infekce měnící všechno živé v agresivní stvůry. Dialogové volby mají skutečný dopad na to, jak skončí některé postavy a jak se obecně situace bude vyvíjet. Nejde o zvlášť geniální zápletku, ale nic mi za celou dobu hraní nepřišlo vyloženě hloupé, maximálně místy nedomrlé. Filmové sekvence nešetřily epičností a v některých pasážích byly až ohromující. BioWare se v tomto zkrátka nezapře.
O dost méně zajímavé mi přišly postavy, které tvoří převážně volitelní parťáci. Je jich tu celkem sedm a nikdo mi zvlášť nepřirostl k srdci. V každé takovéhle hře si v první řadě hledám cíl pro potenciální románek. Ten jsem z nouze shledal leda v Neve, která mi z ženského osazenstva přišla nejblíž mému vkusu. Co se sympatií týče, nejraději jsem měl asi Emmericha s jeho oživlým kostlivcem Manfredem a z osobních příběhů mě nejvíc bavila Bellara čelící ztrátě svého bratra. Přesto mě dost štvalo, že hromada vedlejších postav a NPC byla lecčím zajímavější (a pohlednější). Například Morrigan (mimojiné postava z prvního dílu, která si zde střihla cameo) si dokážu představit jako okamžitou favoritku. Koho si člověk zvolí do aktivní tříčlenné party ovlivní nejen strategii boje, ale i to, jaké dialogy mezi sebou budou parťáci vést, eventuálně jak budou reagovat na některé události. Tohle je na druhou stranu velice fajn koncept ozvláštňující celou výpravu.
Zábava to je, ale jen dočasná. Kromě hlavní příběhové linky se najde hafo vedlejších úkolů, některých týkajících se minulosti Solase, obyvatel světa, nebo parťáků samotných. Pustit se do všeho lze v libovolném pořadí a pokud všechno člověk plní poctivě, už v půlce hry se nemá problém postavit ani samotnému drakovi. Většina misí je nicméně na jedno brdo - někam jít, porážet skupiny nepřátel, mezitím dle vlastního uvážení prozkoumat okolí, otevřít truhly, aktivovat sochy, a nakonec dorazit až k silnému vůdci. Zhruba po 40 hodinách jsem začal pociťovat silnou rutinu, přešel na rychlé cestování od úkolu k úkolu a netrpělivě vyhlížel konec. Hra se mi místy zdála až nekonečná a počáteční nadšení se rozplynulo v monotónnosti. Třeba v Baldur’s Gate 3 jsem utopil desítky hodin jako nic, nemluvě o Dragon’s Dogma, kde jsem hru vyloženě uměle natahoval a nechtěl, aby moje dobrodružství skončilo. Tady ani jedno z toho nenastalo. Nebýt zábavného soubojového systému a výborné výpravy, ještě teď bych se do toho dokopával. Nic z toho ovšem nevylučuje, že si celé dobrodružství dám znovu a zvolím trochu jiné možnosti.
Grafické zpracování je krásné a uhlazené. Modely postav jsou lehce stylizované, ale ne až tak extrémně, jak naznačovaly dřívější trailery. Fyzika vlasů je přímo fenomenální! Užil jsem si ji u svého dlouhovlasého hrdiny dosyta. Prostředí je detailní, vzdušné, plné úchvatných zákoutí. Trochu mi zde chyběly detaily, jako animace křoví, jakmile jím člověk prošel, nebo kterýkoliv mokrý efekt po namočení se například pod vodopádem. V těchto ohledech jde o velký technický krok zpět, ale nic tak zásadního, že by bez toho nešlo fungovat. Hra jinak vypadá a hlavně běží skvěle. Má přes 6 let stará sestava neměla nejmenší problém vše rozjet na vyšší detaily bez výrazných poklesů snímkové frekvence, záseků, nebo pádů. Tedy, s notnou pomocí DLSS, ale jde stále o příkladnou optimalizaci. Hudba mi místy připomínala spíš sci-fi epos, než typické fantasy, ale nic proti ničemu. Hans Zimmer přichystal výtečnou pastvu pro uši!
Ve výsledku nenacházím racionální proti. Uvědomuju si, že nejde o zvlášť výbornou hru. Zůstává možná jen nadprůměrem, ale velice příjemným. Stejně tak vím, že zmiňovaný Baldur's Gate 3 je úplně jinde a dalece Veilguard převyšuje. Proto jsem mu také dal přednost a dosud tento díl Dragon Age nechával tak trochu hnít. Ale sotva jsem do něj naskočil zpátky, rychle si mě získal na svou stranu. Mou žízeň po zajímavé akční fantasy hře uhasil víc než dostatečně.
Titanfall 2