Hrála jsem za zapáleného malíře, který žije v horách. Vzbudila jsem se ve světě, kde mi opravdu ošklivá obří krysa vzala klíč od mé reality, takže jsem se za ní musela vydat spolu se svým věrným pejskem, který se nejspíše jmenuje Pixel, ale ve hře na něj volám Aido ;o).

Hra je na motivy Samorosta od Amanita Design, a ta podobnost je opravdu veliká. Ovládání je v kombinaci myši a klávesnice. Dle mého soudu snadné i pro malé děti. Hádanky jsou vcelku logické, měla jsem problémy jen asi u čtyř obrazovek, ale když jsem trochu potrápila mozek, přišla jsem na to.

Při hraní jsem se několikrát zasmála, buď kvůli vtipnému volání postavičky Axela, nebo jeho a Pixelovu chování, které je většinou humorně zpracováno. Nepřátelé jsou opravdová strašidla, být mi deset let, tak se mi o nich určitě pár nocí zdá. Naštěstí je jde přemoci. Nejvíce mě potrápil level, kde jedu v terénním autě, to jsem dělala na několikrát.

Za zmínku stojí i hudba, která do jednotlivých levelů opravdu pěkně sedne. Jedná se o milou nenáročnou hru na jeden večer, ke které se možná za čas vrátím, abych poctivě posbírala všechny kostičky pro mého pejska a všechny tuby s barvou, a mohla tak dokončit své závěrečné mistrovské dílo.

Na Kirbyho jsem se na rozdíl od Jumase těšila. Roztomilé postavičky smotané z modré a růžové bavlnky se mi líbily. Také jsem se těšila, že si konečně zase zahrajeme společnou hru na Wii, přece jen je to jiný herní zážitek, hrát hru spolu s partnerem, než sama na pc.

Ovládání jsem si osvojila hned a vrhla jsem se na rozmotávání nepřátel. Mě by stačilo, každé kolo projít a mít ho splněné. Ale Jumas nás nutil najít v každém kole tři schované speciální předměty a nasbírat dostatek mincí, abychom získali zlatou medaili. Nejdřív mě to dost otravovalo, protože jak nám to ze začátku nešlo, tak jsme jedno kolo procházeli i třikrát za sebou, ale nakonec mě to chytlo a sehráli jsme se tak, že jsme spoustu kol daly na 100% hned napoprvé.

V některých kolech jsme se proměnili ve stíhačky, jezdili jsme na skateboardu, lítali jsme vesmírnými loděmi, byli velké rychlé rybky nebo jsme stavěli koleje vláčku. Takové osvěžení hry přišlo vždy vhod. Ale ani bez těchto speciálních proměn nemohu říci, že bych se u hraní nudila. Musím se ale přiznat, že jedno kolo jsme nezvládli dokončit na zlatou medaili ani po padesátém opakování.

Většina kol se hrála pěkně, mě nejvíce bavila kola, kde jsme byli proměněni v hasičské vozy. Naopak nejhorší byla kola, která byla na rychlost a také kola, kde foukal vítr a museli jsme v něm plachtit.

Nejsem si jistá, jestli si sama od sebe Kirbyho zahraji znovu, ale určitě se doma neztratí, až si ji budou chtít zahrát děti. Pro drsné hráče to opravdu není, celý svět je hodně infantilní.

U Hexcells infinite jsem se bezvadně odreagovala. Logické hádanky s čísly to je něco pro mě.
Vše je na stejné brdo jako u předchozí hry Hexcells Plus, akorát rébusy jsou o něco obtížnější. Některá kola mi opravdu skoro zavařila mozek. Narazila jsem na kola, kde to bylo spíše o štěstí, než o logice, ale byla to příjemná změna.

V každém kole jsem měla vedle sebe v různých obrazcích malé žluté šestiúhelníky. Každý z nich mohl mít buď modrou nebo šedivou barvu a na mě bylo, abych poznala jak mám který označit. K tomu mi jako nápověda sloužila různá čísla, která mi například řekla, kolik modrých okolo jednoho šedivého šestiúhelníku bude a jestli na sebe budou navazovat nebo budou proloženy šedými. Nebo byla pomocná čísla nad celou řadou šestiúhelníků a říkala mi, kolik modrých v té řadě bude.

V pozdějších kolech byly dokonce i modré šestiúhelníky značeny čísly, jež ukazovaly počet dalších modrých polí v okolí (při kliknutí na číslo se mi označilo všech 18 dílků kterých se nápověda týkala). Dle popisu hra asi moc lukrativně nevypadá, ale pokud si ji zkusíte, určitě vás chytne tak, jako mě.

Unmechanical je logická oddechovka, kde jsem hrála za malého robůtka, který si létá ve světě plného různých mechanických strojů. Většina z těchto strojů nefunguje tak, jak má, takže jsem musela vše opravovat nebo to obletět jinudy. Některé hádanky byly jednoduché a přišla jsem na ně, aniž bych musela moc přemýšlet. Pár jich ale bylo dost nelogických a chvíli mi trvalo, než jsem je rozlouskla.

Mechanický svět pro mě měl jednu nevýhodu a sice tu, že v dálce byly vidět létající předměty a robůtka mi občas obrazovka sama přiblížila nebo oddálila. Efekt je to sice pěkný, nicméně pro mě je to věc nepříjemná, protože se mi z toho dělalo nevolno. To je hlavní důvod, proč mi dohrání trvalo déle než měsíc. Musela jsem hrát maximálně po půl hodinkách, a i to byl výkon. Pravděpodobně z tohoto důvodu mě hra až tak nenadchla, i když měla pěkné momenty.

Grafika i zvuky se mi moc líbily, hudba je nenápadná, nevtíravá, což se zde hodí. Hra má dva konce, já si ovšem zahrála jen jeden a neprozradím který ;o)

Slovo které by nejlépe vystihlo tuto hru je dle mě tvořivost. Cílem každého levelu bylo dostat červenou kuličku k jedné nebo dvěma hvězdičkám. Oproti prvnímu dílu jsem mohla nakreslit jakýkoliv tvar.

Dokonce jsem mohla využívat zajímavých herních mechanismů, jako nakreslení malého kolečka v nějakém objektu, které sloužilo jako pevný šroub. Pokud jsem udělala dva takové šrouby a mezi nimi spojnici čar, sloužilo mi to jako pevný most. Pokud jsem nakreslila třeba delší obdélník na jehož konci byl šroub, otáčel se obdélník kolem osy šroubu. Moc se mi líbilo, když jsem mezi dva takové šrouby nakreslila jen jednu čáru, z níž se stal pohyblivý provaz se všemi jeho vlastnostmi.

Dovedete si tedy představit co všechno se dá ve hře dělat. Všemožné mechanismy, kladky, provaz se zátěží na konci. Nebo obří kleště, které uvězní červenou kouli uvnitř sebe a když padají z obrazovky vezmou jí sebou, tak že proletí přes hvězdu. Herní plán tvořil osm ostrovů na které jsem se postupně dostávala lodí, po nasbírání určitého počtu hvězdiček. Poslední byl podmíněn tím, že musím mít nasbíráno 120 hvězdiček. Pouhým dostrkáním koule k hvězdičce jsem však získala jen jednu nebo dvě hvězdy, a to na poslední ostrov nestačilo.

Bylo třeba splnit u každého levelu další podmínky - dostat kouli k hvězdičce za pomocí kresby pouze jedním tahem a to tak, abych do koule nemusela strčit aby se rozjela. Pokud se mi to povedlo, musela jsem označit čas levelu za nejlepší a tím jsem získala druhou hvězdu. Naštěstí nasbírání 120 hvězd neznamenalo tyto tři pravidla splnit úplně u každého levelu, protože u některých mi to vůbec nešlo.

Musím přiznat, že jsem se po většinu hry náramně bavila. Někdy jsem přešla do frustrace, že to prostě nejde, ale když jsem to zkoušela třeba čtvrt hodiny najednou jsem řešení měla před očima. Neznám více tvořivou hru a těším se, až ji budou moc hrát naše děti, protože jsem si jistá, že se u ní budou bavit stejně jako já.

Podobnou hru jsem nikdy nehrála. Opravdu tvůrčí dílo jak autora, tak samotného hráče. Měla jsem za úkol dostat červené kolečko k hvězdičce a to jakýmkoli způsobem. Mohla jsem na obrazovku kreslit tvary podobné kvádrům, čtvercům a kol. Nemuseli být nutně přesně geometrické, někdy stačilo udělat i obrazec podobný bramboře.

Kolečko se rozkutálelo a já stavěla různé mosty nebo pod něj kreslila různě tvarovaná kola a podobně abych ho dostrkala až k hvězdě. Hra je celkem krátká, ale když nevíte jak na to, trvá vám její dokončení o dost déle, než autoři nejspíše zamýšleli. Když jsem přišla na pár triků, šlo to poznání lépe.

Jako malá holka jsem měla tu čest, pařit doma Aladdina. Hrála jsem ho poměrně často, ale nikdy jsem ho nedohrála. U této hry přichází šílená frustrace, když se konečně dopracujete někam dál, v mém případě to byla jeskyně, a pak na něčem několikrát zemřete, vyplýtváte si veškeré nastřádané životy, je konec a musíte hrát úplně od znovu. Tak to mě vždy šíleně odradilo a zase jsem skončila. Jeden čas jsem si dokonce myslela, že jeskyně už je poslední kolo.

Dala jsem Aladdinovi šanci znova a tentokrát poučena z dětských let jsem si nastřádala životů co to šlo a kdykoliv jsem potkala prodejce hned jsem si nakoupila za nasbírané rubíny další. Celkem příjemně mě překvapilo, že jsem si ještě pamatovala, kde jsou ukryté životy.

Tentokrát jsem se v této krásně barevné plošinovce, která byla na tehdejší poměry opravdový skvost, dostala i za obávanou jeskyni a asi si dovedete představit jak jsem se z toho radovala. Radost mě ovšem přešla když jsem zjistila, že tím to opravdu nekončí a čeká mě teprve to pravé peklo. Peklo je celkem výstižný název pro level s lávou, tam jsem opravdu málem skončila.

Bylo zvláštní, že některá totálně brutální kola střídala kola, která se mi nezdála až tak těžká, jako let na koberci a uhýbání se kamenům nebo zabití papouška na dřevěném kole. Hra má určitě své kvality. Dneska už grafikou nikoho neohromí, ale nás co si jí pamatují z dětství určitě zahřeje na srdci. Herní obtížnost je dle mého názoru opravdu těžká. Uvítala bych možnost po umření začínat na rozehraném kole. Někde by se hodily častější checkpointy.

Co se hudby týče, tak ta se mi líbila jen v některých kolech. Někde jsem z ní byla vyloženě vystresovaná protože byla šíleně rychlá a vyloženě mě nutila taky rychle hrát. V posledních kolech se často létá na kouzelném koberci, který bohužel ale nemůžete ovládat. Pro mě to bylo strašné. Mám problém s hraním her s pohledem z první nebo třetí osoby a vadí mi, i když se moc hýbe pozadí. Takže když jsem se mihotala na létajícím koberci sem a tam, musela jsem si hru několikrát pauznout a jít si na chvíli lehnout. Po dohrání mi bylo opravdu špatně a vydýchávala jsem to velmi dlouho. Ale když už jsem se dostala tak daleko, musela jsem tyhle, naštěstí krátké, pasáže překonat. Díky tomu, že hra nešla uložit jsem ji zahrála za jeden večer.

Na hru jsem se velmi těšila. Myslela jsem si, že to bude herní zážitek, jaký jsem zažila u Botaniculy. V tomto ohledu mě ale hra zklamala. Herní postava Chuchel i se svým kamarádem Kekelem je sice roztomilá, stejně jako tvorečkové z Botaniculy. I svět ve kterém žije mi byl blízký. Zde ovšem převládají hlavně scénky, na které se hráč jen dívá. Čekala bych více hraní.

Jinak zpracování, animace, hudba a hlavně zvuky se mi moc líbily. Pár hádanek mě dokonce i potrápilo, ale většinou se jednalo o předvolené věci, na které jsem prostě jen postupně klikala a koukala se co se bude dít. Nejspíše je hra navržena tak, aby ji mohli hrát i ti nejmenší. Co se dá dělat, možná si ji tedy více užijí synové, až dorostou do určitého věku (tipuji tak 6 let).

Kdyby byli všechny hry od Amanity takovéto, asi bych netrpělivě na další nečekala. Pro příště bych byla vděčná tvůrcům, kdyby se zaměřili na tvoření více herních prvků, více hádanek a věnovali méně času scénkám. Ačkoli příběh byl povedený a musím uznat, že humor zde rozhodně nechybí.

Hra Offspring Fling! Byla vydána asi o měsíc a půl dříve, než jsem se registrovala na DH, a proto jsem se rozhodla, že si ji zahraji. Vypadala jako retro hra přímo pro mě, protože mě baví plošinovky a mám ráda logické hry. V tom jsem se také nespletla. Ovšem zarazila mě obtížnost hry. Opravdu často jsem se dost nahlas vztekala a několikrát jsem byla nucena kouknout se na video na Youtube.

V každém kole jsem měla za úkol posbírat moje dětičky a dopravit je i sebe bezpečně do domečku. Hrála jsem za takovou žlutou potvůrku, které jsem kvůli podobnosti říkala Pikachu, někdy, hlavně když se mi nedařilo, tak dostala jadrnější přezdívky. Ovládání se zdálo jednoduché. Šipky obstaraly pohyb, X se skákalo a C sloužilo pro chytání a házení dětiček. Ale zařídit, aby Pikachu skočil, v letu chytil svoje dítě a pak ho ještě hodil na nějaký určitý bod, to byl oříšek, který jsem opakovala snad 100x než se zadařilo.

Původně jsem si myslela, že hra má cca 50 kol, ale pak jsem zjistila, že jich je rovná stovka, což mě dost vyděsilo a po 47 kole jsem zanechala hraní na více než tři měsíce. Nemohla jsem se dokopat k dohrání. Nakonec jsem se odhodlala a dohrála jsem celou hru za pár dní. Je to jedna z věcí, kterou si sice znova určitě nepustím a nemám ani touhu získat všechny achievementy, protože si s tím nechci dávat tu dřinu, ale docela mě hraní bavilo a musím uznat, že to bylo zase něco jiného než na co jsem zvyklá.

Hudba byla energická, což vybízelo k tomu, zahrát každé kolo co nejrychleji to jde, za což jsou udělovány různobarevné kytičky. Za dohrané kolo modrá kytička, za rychle dohrané kolo žlutá kytička a za superrychle dohrané kolo duhová kytička. Přiznám se, že duhovou kytičku jsem získala jen jednu a to kupodivu ve finále.

Second Place is for Losers jsem si zvolila v rámci herní výzvy 2018 v kategorii Nervy z oceli. Měla jsem za úkol dostat modrou spermii (zřejmě královské krve :D) dostat jako první do vajíčka a tím ho oplodnit. Musela jsem porazit své 3 sokyně – bílé spermie. Ovládání je velmi jednoduché, spermie pluje orgány sama, já jsem ji musela pouze levým nebo pravým tlačítkem na klávesnici určovat směr pohybu.

Při cestě za vítězstvím jsem potkala 8 kuliček, kterým je třeba se vyhnout. Měla jsem k dispozici 3 srdíčka, takže jsem se mohla kuliček dotknout celkem dvakrát, ale to mě zdrželo, a pak jsem nedostala spermii k vajíčku jako první. Kuličky lítají v různých úsecích ze strany na stranu a představují asi viry, které spermii na krátký čas oslabí.

Při lehké obtížnosti není nijak složité dojet k vajíčku jako první. Stačilo mi si trochu natrénovat terén a dojela jsem s přehledem jako vítěz. Ovšem obtížnost Hard pro mě byla opravdu výzva. Přiznám se, že jsem kolo opakovala minimálně stokrát. Naštěstí je to velmi rychlé, ale i tak mě to na pár dní potrápilo. Možná, že ten kdo běžně hraje závodní hry, tak si řekne, že nechápe co na tom je tak složitého, ale já tento styl her nemám nahraný vůbec, takže pro mě to bylo velmi těžké.

Od Monochromy jsem čekala hru ve stylu Limbo nebo Toby Secret mine, což se také stalo. Kupodivu je snad prostředí hry ještě trochu depresivnější než u zmiňovaných her. Také mi přišlo, že se tvůrci inspirovali trochu z filmů Matrix, alespoň dle uskladněných těl ve speciálních inkubačních nádobách, obřím okem, které na nádoby dohlíží a spoustu robotů, kteří se starají o vše možné.

Ovládala jsem postavu kluka s červenou šálou. Celá hra je černobílá, akorát pár prvků jako například tato šála je červená, což působí moc pěkně. Ovládání je jednoduché, jen šipky pro běh do leva či doprava a šipka nahoru pro skákání plus ctrl pro tlačení lehčích věcí. Někdy mě ale i tak jednoduché ovládání dokázalo potrápit, protože ve hře je spousta míst, kde záleží na přesném skoku, přesném nastavení věci po které se dalo vylézt dále, a to vše ještě ve správný čas.

Brzy po začátku hry se zraní můj mladší bratr a musím ho všude nosit. Nebudu vám lhát, často jsem u počítače nadávala, že kdyby si ten malej mrzák nevymýšlel, že musí sedět jen pod lampou, měli bychom oba lehčí život. S bratrem na zádech se totiž nedá vyskočit dost vysoko, takže je často třeba ho někde ze zad sundat a připravit si nějaký lepší výstup vzhůru, abychom tam mohli vylézt oba.

Občas jsem narazila na zlého chlapíka, který nás chtěl chytit a zavřít do inkubátoru, takže bylo třeba před ním rychle utéci, což bylo občas o nervy. Jak jsem psala výše, prostředí hry je velmi pochmurné, jedná se o okolí továrny Monochroma, kde člověk nepotká skoro ani živáčka, jako dítě bych si sem určitě dobrovolně hrát nešla.

Podařilo se mi splnit všech pět achievementů, za což jsem šťastná, protože mám ráda dohrané hry na 100% a zde to nebylo až tak obtížné. Přiznám se aůe, že jsem občas použila návod na Youtube, abych posbírala všechny květiny.

Původně se mi do hraní Hook moc nechtělo, bála jsem se, že ta obtížnost bude šílená. Nakonec jsem si řekla, že to prostě zkusím a byla jsem dost překvapena. Nevím jestli je to tím, že mám za sebou hodně logických her nebo je ta hra tak sestavena záměrně, ale zahrála jsem ji na jeden zátah bez nutnosti opakovat jediné kolo.

Měla jsem za úkol rozplést postupně změť do sebe zaklenutých tyček. Některé jsou i na několika místech zohýbané. Musela jsem postupovat tak, abych vždy vytáhla tu správnou, která se nezasekne o okolní tyčky. Asi bych hru mohla přirovnat ke známé hře Mikado. Zde je to však mnohem složitější. Abych mohla tyčku „vytáhnout“ musím k tomu použít spínač, který je napojen na více tyček. Musím proto projet celou trasu spoje od tyčky až po spínač a postupně zajistit, aby spínač ovládal jen tu danou tyčku, kterou potřebuji.

Ve vyšších levelech se objeví dokonce wifi spojení, což je velmi pěkné zpestření hry. Ke konci jsou tyčky už opravdu hodně propletené a také jednotlivých spojů rapidně vzroste, takže jsem měla co dělat, abych poctivě projela očima všechny spoje a ujistila se, že neudělám chybu.

Myslím si, že hru zvládne každý a určitě poslouží jako rychlá oddychovka. Možná bych zkusila zvýšit obtížnost tím, že by se přidal časový limit.

Hru Ripple jsem měla v hledáčku díky podobné logické hře Hexcells. Zde jde ovšem o něco trochu jiného, než vyplňování políček dle čísel. V Ripple jsem měla za úkol obarvit všechna šedá políčka na modrá a to tak, že když kliknu na jedno šedé okolí se vybarví do modra. Má to ovšem jeden háček a to ten, že když kliknu na modré políčko, okolí se zase vybarví zpátky na šedou.

Ze začátku mě hra v obtížnosti šetřila a já měla trochu strach, že pokud tam nepůjde o nic jiného, tak těch 50 kol bude dost nuda. To jsem se ovšem velmi spletla. Obtížnost nabrala rychle na otáčkách a v některých kolech jsem se zasekla na tak dlouho, že jsem hru několikrát frustrovaně vypnula. Dokonce jsem se zoufale snažila najít nějaký videonávod, když jsem byla opravdu v koncích, ale hra je ještě neokoukaná a tak jsem žádný nenašla. O to více jsem na sebe pyšná, že jsem to nakonec dokázala.

I když taktika je stále stejná, jak na to jsem pořádně přišla až asi u 35 kola. A ani pak to nebylo moc jednoduché. Třicáté kolo jsem musela přeskočit a hrát ostatní a až když jsem dohrála vše jsem se k němu vrátila a kupodivu jsem ho pak udělala celkem rychle.

Pokud hledáte oddychovou hru, tak Ripple pro vás není. Pokud si chcete trochu pocvičit mozkové závity, zkuste to!

Hru Donkey Kong Country Returns jsem hrála na konzoli Wii a to spolu s manželem. Dostala jsem za úkol ovládat menšího opičáka Diddyho, který má dvě speciální schopnosti. Jednou z nich je střílení buráků, čehož jsem využívala spíše v prvních kolech na nepřátele, protože později už byli mnohem silnější a buráky jim nic nedělali. Jeho druhou schopností je krátký let, když skáče a to je bezvadná věc, kterou jsem používala neustále. Přišlo mi, že bez této schopnosti by bylo velmi těžké dostat se na některé bonusy.

Jelikož jsme hráli ve dvou, mohli jsme se střídat na místech, které šli lépe jednomu nebo druhému. Já jsem dominovala hlavně v kolech, kde se jezdilo na kolejích, nebo kde bylo třeba rychle přeskákat z jednoho místa na druhé. Jumas měl zase výborně zmáknutá kola, kde se bylo třeba oba opičáky vystřelovat ze sudu. Hlavně tedy kolo, kde se lítá se sudem a za námi letěl obří netopýr, který na nás střílel ultrazvukové vlny, stálo za to a byla jsem opravdu ráda, že se toho po několika neúspěšných pokusech ujal Jumas. Také kolo, kde jsme utíkali před vlnou pavouků, nebylo nic extra. Tam se člověk nemohl ani na sekundu opozdit jinak jsme mohli začít znovu.

Hra mě hodně bavila, ale nemohli jsme ji hrát každý večer. Za prvé nám to synek neumožnil a za druhé se toho člověk rychle přesytil. Takže jsme si herní čas pěkně nadávkovali na cca 2 večery týdně což bylo příjemné zpestření. Předtím jsme na Wii hráli New Super Mario Bros., ale Donkey Kong mě bavil více. Minimálně po grafické stránce je na tom také nesrovnatelně lépe. Musím pochválit i hudbu a zvuky, které nás vždy vtáhli do atmosféry hry.

Na začátku měl Jumas nápad sbírat všechna písmena KONG a dílky puzzle, které jsou v každém kole. Takže jsme ta kola opakovali několikrát, jen abychom vše nasbírali. Nejdřív mě to dost frustrovalo, protože jsem se těšila na nová kola a nebavilo mě chodit dokola ty samá a říkala jsem si, že to bude děsná otrava. Nakonec se ve mně něco zlomilo a také se ve mně objevila touha po získání všeho co lze v daném kole nasbírat. Ale jsem ráda, že Jumas nechtěl hrát i každé kolo na čas ;o)

Hru jsme dohráli, ale máme na každé úrovni nedohrané jedno speciální kolo, které je opravdu hodně těžké a za splnění všech těchto speciálních kol se otevře nová zlatá úroveň. Pokud se splní i tato úroveň lze hrát všechna kola pozpátku. Myslím si, že až splníme herní výzvu a nabereme nové síly, tak to minimálně zkusíme.

Hru Never Alone jsem dostala od švagra rikuhahla, protože jsem si jí už nějaký čas chtěla zahrát. Nespletla jsem se, když jsem si myslela, že mě bude bavit. Dohrála jsem ji i s datadiskem na dva zátahy a ve třetím splnila všechny achievementy.

Ve hře jsem hrála za eskymáckou holčičku a jejího kamaráda polárního lišáka. Během hraní se musí mezi těmito dvěma postavami přepínat, protože lišák umí vlézt do různých skulinek a hlavně umí poručit duchům, bez kterých by byl další postup nemožný. Holčička zase umí pracovat se speciálním nástrojem zvaným Bola, pomocí nějž střílí a rozbíjí kusy ledu a podobně.

Hraní mi umožnilo spojit mé dva oblíbené žánry, a to příjemnou plošinovku s logickou hrou. Někdy jsem byla v koncích a byla jsem ráda, že hra sama po čase nabídne nápovědu.

Doporučuji si do hry nainstalovat češtinu, příběh je velmi zajímavý a byla by škola o něj přijít, kvůli neznalosti jazyka (jazyk Iñupiaq). Grafika se vývojářům povedla, myslím si, že krásně spolu s hudbou dokresluje atmosféru hry.

Během hry jsem narazila na sovy, přičemž každá nalezená sova sebou nesla příběh o životě eskymáků Iñupiat. Líbilo se mi, že pohádkový příběh hry je doplněn na reálných informacích ze života těchto zajímavých lidí.

They Need to Be Fed je pokračování plošinovky Maru od vývojáře jménem Jesse Venbrux. Princip hry je téměř totožný jako u předchůdce, kdy mým úkolem bylo dostat panáčka přes svět plný létajících tvarů. Na ty s panáčkem skáču a on se na nich drží pomocí gravitace, takže ani nevadí když je hlavou dolů. Cílem je přeskákat po těchto tělesech až do tlamy jakéhosi černého žrouta, který má asi velký hlad a já mu sloužím jako potrava. Tím ovšem podobnost s Maru končí.

V They Need to Be Fed se obtížnost zvedá rychlým tempem každý level. Některé pasáže jsem opakovala snad 100x, o čemž svědčí více než 400 smrtí, kterých jsem nakonec dosáhla. Trochu jsem u toho i nadávala, protože když jsem musela přeskákat úsek, kde se tělesa točí, okolo nich poletují jakési koule, kterých se člověk nesmí dotknout a ještě k tomu na něj létají rakety ze všech stran, tak je to o nervy.

Hra mě velmi bavila, byla dostatečně dlouhá i obtížná a klidně bych si zkusila další kousky od tohoto vývojáře.

Plošinovka Maru od vývojáře jménem Jesse Venbrux má celkem 5 minut. Pro mě jasná volba na kategorii „hru nezastavíš“ v herní výzvě 2018. Takže by jste těžko věřili, že jsem ji v předposledním kole musela vypnout, protože se mi vzbudil synátor s ukrutným řevem. Věřte mi, že až jednou vyroste, a bude hrát hry, tak mu tyhle chvíle vrátím s tím, že má jít třeba vynést koš ;o)

Na začátku hry my byla nastíněna jakási evoluce toho, jak vznikl černý panáček, který je součástí prapodivného světa, kde sbírá své kamarády a já ho mám za úkol pomocí šipek na klávesnici dostat přes různé koule, nebo další poletující tvary do určeného místa. Ze začátku je to opravdu primitivní a jde spíše o to, abych si osvojila ovládání. V dalších kolech se ovšem začali na poletujících, někdy dokonce rotujících tělesech objevovaly trny, které znamenaly moji smrt. Při smrti mi ubyl jeden kamarád a místo něj mi nad hlavou poletovala bílá koulička, chápala jsem ji jako duši zemřelého.

Hra má pouhých rychlých 7 kol a to je škoda! Je velmi chytlavá a věřím tomu, že by mě bavilo klidně 50 podobných kol se zvyšující se obtížností. Bylo velmi zajímavé, že mě tvůrce donutil se asi 5x zabít. Hra to totiž vyžaduje, jinak vás nepustí dál. Už teď se těším na pokračování.

Plants vs Zombie byla moje první rozehraná a dohraná hra v roce 2018. Doporučil mi ji uživatel rikuhahl a celkem jsem se na ni těšila. Slibovala sympatickou grafiku a nenáročnou hratelnost, což také splnila. Mým úkolem bylo bránit dům proti invazi zombíků. K dispozici byly kytičky, houbičky a různé druhy zeleniny. Každý druh této květeny měl nějakou speciální dovednost, jež mi měla napomoci k tomu, aby se zombíci nedostali přes můj trávník.

Hra je chytlavá, vydržela jsem u ní na jeden zátah minimálně 3 hodiny. Bohužel mi přišla dost na jedno brdo. Připomněla mi klasické facebookové hry. Jak jsem přišla na jednu nebo dvě taktiky používala jsem je pořád dokola, a to asi zapříčinilo to, že mi to zdálo dost monotónní. Možná, jsem měla neustále zkoušet nové rostlinky.

S tím souvisí věc, která mě štvala. Po úspěšném dohrání kola, jsem získala novou rostlinku, která mi měla pomoci v dalším boji. Bohužel k ní tvůrci pouze napsaly co umí, ale já bych mnohem více ocenila, nějakou ukázku ve formě animace. Například, jak letí zombík přivázaný na balonku a já musím použít kaktus, který se v momentě blížícího se zombíka zvětší a balon propíchne a mimo jiné střílí i po ostatních. Také by se mi líbilo, kdyby měl každý zombík i mnou použitá rostlinka nad sebou nějaký ukazatel, kolik mu zbývá života.

Hra mě ze začátku bavila hodně, ale bohužel nevidím důvod, proč se k ní někdy v budoucnu vrátit, nebo plnit všechny achievementy.

O existenci této hry jsem neměla ani ponětí. Až jednoho dne mi místo mé oblíbené stránky (databáze-her) vyskočilo okénko, abych si stáhla Pivo 2. Hned jsem se do hry pustila a během hraní jsem narazila i na první díl, který šel spustit na jednom Arcade automatu. První vteřiny jsem u ní dost spílala, protože jsem nemohla odhadnout kde je přesný okraj ikonek uživatelů, které jako vzteklé jezdili po herní obrazovce sem a tam a já jsem coby uživatel Pivo musela projet obrazovkou, aniž by se mě někdo z nich dotkl. Ať jsem se snažila sebevíc, vždy se mě někdo alespoň malinko dotkl a mohla jsem začít znovu. Nakonec jsem si udělala lepší odhad a po prvním kole už mi vše šlo docela rychle.

Nejedná se podle mě o žádný šperk na herní scéně, ale myslím si, že o to ugrovi ani nešlo. Zde se jedná spíše o hru, která má pobavit uživatele databáze her, protože se v ní někteří najdou, proto je hra krátká a nedá se zde mluvit o nějakých vytříbených herních prvcích.
U mě účel splnila, pobavila mě a taky jsem u ní musela předvést nějakou tu herní šikovnost, abych jí projela celou.

Ke hře Pivo 2 jsem se dostala tak, jako asi skoro každý uživatel DH, který toho dne klikl na svou oblíbenou stránku. Ovšem oproti většině uživatelů, kteří hru hráli, jsem neměla ani ponětí o jejím předchůdci, natož že se chystá nějaké pokračování. Přiznám se, že jsem si zpočátku myslela, že půjde o nějakou kravinku na pár minut. Taky jsem byla trochu rozhořčena, že jsem hned v prvním baráčku našla sebe. Myslela jsem si, že si ze mě Ugra udělal srandu. Pak jsem ovšem pochopila jak se hra hraje a vzhledem k tomu, že jsem našla spousty dalších uživatelů, začala jsem si užívat všechny dialogy a byla dokonce pyšná na to, že jsem vlastně ve hře sousedka pana vývojáře ;o)

U některých dialogů jsem se opravdu válela smíchy, bavilo mě proplouvat hrou a vždy jsem se těšila, až si udělám čas a začnu zase pařit. I před spaním jsem přemýšlela, kde asi bude schovaný který VIP.

Minihry mě bavily, ale občas byli šíleně frustrující. U min jsem na začátku skoro brečela, že mi nikdy nešly, ale nakonec jsem se je během chvíle naučila, takže mi ani nevadilo, že jsem byla nucena je za hru několikrát opakovat. Nejhorší pro mě kupodivu nebyl vlak, jako pro spoustu uživatelů, ale raptor. U toho jsem nasbírala snad 50 smrtí a proklínala u něj Ugru do sedmého kolene.

Hra mi nakonec zabrala asi 8 hodin a rozhodně toho času nelituji. Našla jsem všech 16 VIPů a všichni se přidali na moji stranu. Jestli mě někdo opravdu rozčiloval tak to byli spammeři, kteří mě čas od času naháněli po mapě a častokrát mě zabili – smrt spammerům.

Jako správná hráčka jsem musela splnit všechny achievementy a to včetně Iron Mana, u kterého jsem se od začátku hry dušovala že ho určitě plnit nebudu ;o) Velké díky ugrovi a všem, kteří se na tomto kousku podíleli, byla to fakt zábava.