V She Remembered Caterpillars jsem se ocitla ve světě, kterému dávají řád barvy. Postupně jsem ovládala tvorečky v třech základních barvách - modrá, červená, žlutá a později se přidala i bílá a černá a kombinace základních barev - fialová, zelená a oranžová. Cílem hry bylo dostat všechny barevné tvorečky na jakési startovací rampy ze kterých mohly odletět, až když byli k letu připraveni všichni.

Myslela jsem si, že půjde o jednoduchou logickou hru založenou na míchání barev tak, že tvorečky spojím. Svět ve kterém se pohybují, mi ovšem naskytl velice složité hádanky, kdy přes různě barevné mosty nebo brány nemohou projít všechny barvy.

Zdánlivě lehká hra mi pěkně procvičila mozkové závity a přiznám se, že u některých levelů jsem hledala nápovědu. Nakonec se mi podařilo splnit hru i se všemi achievementy. Celkově působí tento titul roztomilým dojmem a řekla bych, že mile překvapí.

Plošinovka NightSky na mě v knihovně steamu čekala už nějaký čas. Když jsem se k ní konečně dostala, nezklamala mě. Cílem hry je dostat kuličku přes každý level zleva doprava.

Postupně jsem získala dvě schopnosti. Jedna zrychlí kuličku, což se hodilo, když jsem se potřebovala dostat po zkosených plošinkách výš. Druhá schopnost naopak kuličku zpomalí, což jsem využívala, pro přesné umístění, tam kde bylo potřeba. Hra je velice pěkně zpracovaná, některé hádanky mě dost potrápily, ale všechny mě bavily. Prostředí se různě mění, takže rozhodně nezevšední a hudba také stojí za zmínku, protože do hry krásně zapadá.

Trochu mě zarazilo, že v posledním levelu po mě hra chtěla nasbírané tajné hvězdičky, o kterých jsem neměla ani páru, takže jsem neměla sebranou ani jednu. Musela jsem zpětně projíždět všechny levely a najít všechny schované hvězdy. Naštěstí s tím autoři počítali a v náhledech dohraných levelů je vždy nahoře v rohu malá černá hvězdička na lokaci kde ji lze najít. I tak mi to dalo, ale dost práce ty mršky vypátrat. Každopádně bych ocenila, kdybych věděla dopředu, že mám hvězdičky hledat už od začátku.

Nakonec jsem Nightsky dohrála jen na obtížnost normal a i tak mi to trvalo dle steamu 9 hodin. Nutno říci, že mě občas od hraní zdrželo dítě, které vyžadovalo pochování nebo přebalení od maminky a já hru nestihla vypnout. Ale objektivně jsem hru čistého času hrála stejně dobrých 6 hodin. Je možné, že se ještě hecnu a zkusím „alternative“ mód, ale moc šancí tomu nedávám.

Hru Kult jsem si zahrála hlavně díky herní výzvě, kde jsem si ji vybrala v kategorii Nad Tatrou se blýská! (hra od slovenských vývojářů). S manželem jsme se domluvili, že ji budeme hrát spolu, každý na svém počítači.

V něčem mi hra připomínala Diablo II a Legend: Hand of God. Z těchto dvou zmiňovaných titulů však byla nejhorší. Překvapilo mě, že u slovenské hry chybí slovenský dabing a titulky, které jsem jako jediné sehnala měly grafickou vadu, kdy se některé znaky s háčky a čárkami zobrazovaly jako čísla.

Je zvláštní, že si nemůžete vybrat postavu za kterou chcete hrát. Vždy je to žena Alita, u které si můžete zvolit akorát účes a oblečení. Naštěstí lze vybrat zaměření, takže jsem Alitu mohla vyslat do světa příšer jako mága, za kterého hraji nejraději. Volba elementu byla velmi milým překvapením, i když jsem ze začátku nevěděla o co jde. Zjistila jsem, že i některé zbraně a brnění jsou určené pro jeden z elementů a líbilo se mi, že pokud jsem měla například zbraň s elementem ohně, tak na ohnivého elementála nepůsobila, což mi přišlo logické, kdežto zbraně s elementem ledu se mohl právem obávat.

Celkově co se zbraní a výzbroje týče jsem byla trochu zklamaná, protože z protivníků vypadávali pořád ty samé věci a když jsem se vracela prodat nalezené předměty, měla jsem třeba 10 stejných mečů. V první polovině hry jsem se bála, že ve hře ani není žádný prodejce, nenašla jsem totiž kováře v první vesnici.

Nevyhovovala mi mapa, která se dala zobrazit jen v podobě malého čtverečku v rohu obrazovky a byla velmi nepřehledná. Naštěstí lokace nebyly tolik rozlehlé, jinak bych s takovouto mapou neměla šanci. Chyběli mi nějaké ukazatele nad lidmi, kteří mi měli zadat nějaký úkol, jako tomu je například v Diablu II.

Abych hru jen nehanila, musím zmínit i několik věcí, které mě mile překvapily, jako jsou batohy, příběh nebo více možných konců. Líbilo se mi také, že jsem mohla vymlátit všechny příšery v lokacích a až na pár výjimek se neobnovovali (mám ráda čistý stůl). Musím pochválit i nápad se světem snů, který mě bavil objevovat a díky schopnosti, že v něm mohu být neomezeně dlouho, jsem si nemusela hlídat manu. Jsem ráda, že jsem si hru zahrála a i když má několik chyb, hraní jsem si užila.

Posla smrti mi doporučil v rámci herní výzvy 2017 manžel. Musím přiznat, že jsem si myslela, že mě hra bavit nebude, protože nejsem moc na adventury. Nakonec jsem však byla velmi mile překvapená.

Posel smrti mě chytnul a už jsem se nemohla dočkat, až se dostanu dál ve svém vyšetřování. Počasí mi také přálo, protože bylo ošklivě, což se do atmosféry téhle hororové hry hodilo a alespoň mě nemrzelo, že sedím doma u počítače. Na grafice je znát, že už nějaký ten rok pamatuje, ale nijak mi to nevadilo. Hudba a dabing zaslouží velkou pochvalu, hodně mě to do hry díky tomu vtáhlo.

Hádanky jsou vesměs logické, ale několikrát jsem se při hraní zasekla. Například jsem nemohla s někým mluvit dokud jsem neudělala vše, co po mě do té doby hra chtěla. V tu chvíli mi to přišlo nelogické, ale nakonec se ukázalo, že to tak opravdu mělo být. Přišlo mi dost zvláštní, že hlavní hrdina Samuel pořád sbírá různé předměty a nepotřebuje k tomu nějaké zavazadlo. Klidně si nacpe lopatu, několik knih a tyč pod bundu.

Postava Samuela mi ze začátku připomínala spíš indiána, čemuž se můj muž dost smál. Ale polodlouhé černé vlasy tomu dost napomohly. Musela jsem se smát, když Samuel řekl o vyšetřujícím detektivovi, že na jeho vkus má moc otázek. To tedy řekl ten pravý, který se neustále každého ptá na vše ;o)

Řekla bych, že jsem si i vyzkoušela všechny možné smrti, které jdou ve hře zažít a některé dokonce vícekrát. Jsem proto ráda, že jsem zvyklá hry často ukládat. Hra se mi líbila, ale nevím, jestli si zahraji pokračování, vzhledem k tomu, že na něm pracovali jiní vývojáři a také je jasné, že hlavní hrdina Samuel už v něm nebude figurovat. Možná zkusím další podobné adventury na doporučení.

Na pokračování hry Hexcells jsem se vrhla nejen kvůli tomu, že se mi hodila do kategorie „pokračování příště“ v herní výzvě 2017, ale také proto, že mě jednička bavila. Princip hry byl stejný jako u předchůdce.

Opět jsem měla za úkol kliknout na všechny šestiúhelníky, ale buď levým, nebo pravým tlačítkem myši. Tím jsem je označila buď modrou nebo šedou barvou. V šedých políčkách je číslo označující počet sousedících modrých políček. Oproti prvnímu dílu, jsou však čísla i v modrých políčkách. Ty označují počet dalších modrých políček v určité vzdálenosti. Hra se tím stává o dost složitější i nápaditější.

Rozhodně jsem druhý díl hrála podstatně více času než první, protože jsem opět chtěla hru splnit na 100% včetně všech achievementů. Poslední kola byla už tak náročná, že jsem se k nim musela vrátit až následující den.

K Orimu jsem se dostala díky výzvě 2017, na Steamu jsem ho však měla již dříve, protože mě lákal vizuál, ale jak se znám, tak bych se ke hře jen tak nedokopala, protože jsem se hraní tohoto kousku trochu obávala.

Hra mě doslova a do písmene nadchla. Silný, dojemný příběh, krásné barvy, zábavná skákačka jak má být, doplněná o pár logických věcí. Přesně to, co mě na podobných titulech baví. Měla jsem problémy s ovládáním. Kombinace klávesnice a myši mi vůbec nešla, a tak jsem zvolila variantu pouze s klávesnicí. I tak jsem ale postupem času měla značné problémy, když se Ori učil nové dovednosti, a mě přibývali další klávesy na mačkání. Někdy jsem měla pocit, že to v té rychlosti prostě není proveditelné.

Místy byla hra neuvěřitelně těžká. V určitých pasážích jsem umřela i 20x za sebou na stejném místě. Zvláště místo, kde utíkáte o život před vodou a musíte stoupat stále výš, používat vaše nepřátele jako „odpalovací body“, kdy díky nim skočíte výš. U toho jsem skončila s hraním asi na 3 dny, protože mi přišlo, že to prostě udělat nejde, ale nakonec jsem si změnila obtížnost z normální na lehkou, díky tomu se mi asi v půlce této pasáže hra uložila, a pak už to šlo Ze začátku jsem nechápala, že všechny pasáže budu moci prochodit i později a dostanu se na místa, na která mi to s chybějícími schopnostmi nešlo. Takže jsem ztratila strašně času nad tím, že jsem se chtěla dostat někam, kam to prostě v danou chvíli nešlo.

Příběh byl opravdu tak dojemný, že jsem občas měla i husí kůži. Když jsem Oriho dohrála, toužila jsem splnit co nejvíce achievementů a dostat se na všechny secret místa. Přiznám se bez mučení, že jsem se občas musela podívat na youtube na návod. Ale nakonec jsem splnila hru na 100% a získala 52 achievementů z 57. Hra se mi natolik líbila, že se k ní někdy opět vrátím. Možná, že příště si troufnu i na těžší obtížnost.

Samorost 3 na sebe nechal čekat celých dlouhých 10 let. Příběh je delší, ale nezabere více než 5 hodin, pokud chcete splnit všechny achievementy, tak jako já a občas se u nějaké hádanky zaseknete. Hra mě bavila stejně jako předchozí díly. Hlavně poslední planetka mě nadchla, krásná zeleň a roztomilý mravenečník albín. Ostatně všichni tvorové ve hře jsou pěkně zpracovaní. Na studiu Amanita Designse mi líbí, že umí vyprávět příběh pomocí kreslených obrázků a v jejich hrách se vůbec nemluví, takže jí může hrát člověk jakékoli národnosti.

Někdy mi ve hře vadily nelogické úkoly, na které jsem nemohla dlouho přijít. U spousty achievementů mě štvalo, že je třeba danou věc opakovat třeba 2x za sebou, abych achievement získala, na což člověk většinou přijde buď velkou náhodou, nebo s návodem.

Hra je založená hlavně na zvucích a hudbě, kterou je třeba opravdu pozorně poslouchat, jinak se v úkolech nehnete. Zpracování nabádá k tomu, aby si hru zahrály i malé děti, ty by si ovšem s hádankami docela určitě neporadily. Hra se mi líbila, myslím si, že si všechny tři díly Samorosta zahraju v budoucnu znovu a mám dojem, že úkoly pro mě budou stejně obtížné jako napoprvé.

Toby se velmi podobá hře Limbo. Tmavý svět, tvořený stíny a zlými příšerkami s červenýma očima. Toby je hodný a oči má bílé. Na své cestě jsem musela zachránit všech 26 kamarádů zavřených v kleci. Nutno říci, že u Limba jsem měla občas velkou potřebu zabít svého panáčka vlivem frustrace. Tady jsem tuto touhu neměla snad ani jedinkrát. Některé hádanky jsou velmi obtížné a také vás hra někde nutí doslova běžet na čas.

U hry jsem strávila příjemné tři hodinky a dokončila jsem je na obě varianty a splnila všechny achievementy. Temná hudba působí jako velmi příjemný podkres a líbilo se mi, že když se objevil záporák, měl svojí znělku. Levely mají odlišně barevné pozadí a často se liší i typem nástrah a samozřejmě i obtížností. Hra mě bavila, ale Limbo je o fous lepší.

Hru Blue TOP jsem si zahrála v rámci herní výzvy 2017 v kategorii her, které jsou na databázi mezi 100 nejhůře hodnocených. Moje hodnocení jí z tohoto zařazení nepomůže. Na hře je pozitivní hlavně to, že je velmi krátká a pak jednoduchost, protože by ji dohrálo i malé dítě bez problémů. Mohla bych pochválit ještě maximálně český dabing, protože byl více k smíchu než k pláči.

Hru Hexcells jsem si zařadila do herní výzvy 2017 do kategorie šedá myš. Těšila jsem se na ni tolik, že jsem ji začala hrát hned a dohrála za 5 hodin se splněním všech achievementů.

Jedná se o první díl série, z níž jsem již hrála SquareCells. Jde o logickou hru s čísly a šestiúhelníky, kde nám jeden šedivý určuje množství okolních modrých šestiúhelníků. Ve hře je šest úrovní obtížnosti a celkem 31 kol. Zajímavé je, že poslední kolo je nejlehčí.

Líbí se mi, že k tomuto titulu se určitě ještě vrátím a bude to stejné, jako bych ho hrála poprvé. Plánuji se vrhnout i na další díly. Tvůrci by měli zapracovat na hudbě, tu jsem měla celou dobu hraní ztlumenou, což je škoda, hudba by měla hraní dokreslovat.

Po dlouhé době jsem se dostala ke hraní. Chtěla jsem nějakou krátkou chytlavou hru na zpestření volnějších večerů. Ke SquareCells jsem se dostala díky Eruovi, který ji měl na svém profilu v rámci akce „přidej hru, koupím ti hru“. Když jsem psala popisek, hra se mi zalíbila, a proto jsem si ji zařadila do svého "chci si zahrát" listu.

Logické hry mě velmi baví a tento titul mě chytl hned od začátku. Pochopit pravidla mi trvalo jen chvilku, protože hra vás nenechá udělat chybu. Když kliknete někam, kam nemáte, hned vás opraví, ale ubere za to hvězdičku (za každou hádanku je možné získat 3 hvězdy). Ze začátku mi šli hádanky velmi rychle, ale neměla jsem vždy plný počet hvězd. Vzápětí jsem to však musela napravit, jelikož jsem zjistila, že za to je achievement.

Vývojáři měli podle mě zapracovat více na hudbě. Ta je nepříjemná a po celou dobu hry jsem ji měla ztlumenou. Hra se mi velmi líbila a plánuji se k ní zase vrátit.

Hra Chirurgové je dle mého názoru udělaná na míru fanouškům seriálu (tedy mě). Myslím si, že nikoho jiného bavit nebude. Ale fanoušci si zde přijdou na své. Mě se líbily nové příběhy a libovala jsem si v operacích. Hra slibuje, že si můžete zvolit z více rozhodnutí a že žádné není špatné. To je sice pravda, ovšem příběh je udělaný tak, že se bude vyvíjet stejným směrem, ať zvolíte jakékoli rozhodnutí.

U jednotlivých operací i miniher se stupňovala obtížnost, takže mě nenudily i když se jednotlivé úkony často opakovaly.

Příběh mě příjemně překvapil, protože se odvíjel jinak, než tomu bylo v seriálu.
Jestli mě něco vyloženě otrávilo, tak to byly titulky na konci hry, možná jsou na to ostatní hráči zvyklí, ale já čekala, jestli na konci nebude ještě nějaký dodatek (který nepřišel) a čekala jsem na to cca 15 min titulků, kde byly vypsány snad i uklízečky.

Zulu's ZOO je milá oddychovka na jeden den. Hledání odpadků a zvířat se zdá být jednoduché, ale často jsem měla problémy je najít. Řekla bych, že kdyby byla některá Zoo takto zamořená odpadem a zvířata byla smíchána tímto způsobem, tak by dlouho nefungovala ;o) od toho je tady ale Zulu, aby jí dala do pořádku.

Měla jsem problémy s tím, že mi z nějakého důvodů blikala při hraní obrazovka, ale i tak jsem hru bez větších obtíží dohrála.

Minihry byly ze začátku jednoduché, ale poslední dvě jsem dokonce nebyla schopná vyřešit bez "špatných kliků".

Hudba, která celou hru doprovází je pěkná a neměla jsem potřebu ji vypínat i když se opakovala. Dle mého názoru by hra mohla bavit jak děti tak dospělé, kteří si chtějí na chvíli odpočinout od práce nebo nějaké střílečky.

K této hře jsem se dostala úplnou náhodou, a i když jsem si při spuštění nemyslela, že ji hned dohraji, stalo se tak. Nejprve to vypadalo, že mě pyromanie bavit nebude, ale opak se stal pravdou (doufám, že to u mě začalo a skončilo u této hry).

Z počátku jsem jen bezhlavě pálila co šlo a velmi se bavila u toho, jak jednotlivé věci při zapálení vybuchují nebo vydávají různé zvuky. Zvláště pak s velkou zálibou jsem pálila malé pavoučky. Později mě začaly velmi zajímat comba, na které člověk dosáhl tím, že pálil určité věci najednou. Už názvy některých comb jsou velkou nápovědou. Přiznám se ale, že jsem se na většinu z nich musela podívat do návodu. Každopádně jsem musela získat všech 99 a to hned.

Obálky, které mi neustále chodily, mě od mého záměru spíše zdržovaly. Nakonec jsem se prohořela až k samotnému konci a mile mě překvapilo, že tím hra a příběh ještě nekončí.

Hra Path od Exile je akční online RPG, které se velmi podobá hře Diablo II. Stala jsem se zde jedním z trestanců, který byl vyhnán na kontinent Wraeclast. Mohla jsem bojovat za mou oblíbenou čarodějku, ale rozdíl oproti Diablu je ten, že nebylo zapotřebí používat pouze magické zbraně, ale měla jsem k dispozici třeba luk nebo meč. Vybrat se dalo ze šesti postav – duelist, který vyniká jak silou, tak obratností, witch, která samozřejmě kouzlí, ale vyniká hlavně inteligencí, umí totiž jak tajemná kouzla tak smrtící bojové techniky, marauder se vyznačuje velikou silou, z Diabla by se velmi přibližoval postavě barbara, ranger je velmi obratný, soupeři nemají skoro šanci se do něj trefit a jeho specialita je boj na dálku, templar ovládá jak sílu tak inteligenci, velmi podobný postavě paladina z Diabla II a poslední postavou je shadow, který má velkou obratnost i inteligenci.

Podobně jako u Diabla se zde dají sbírat drahokamy, kterými pak lze vylepšovat předměty. Mohla jsem přidat až pět podpůrných kamenů k vylepšení a okouzlení předmětu. Tuto výhodu ocení hlavně ti, kteří chtějí mít super výstroj, která vás může jak ochránit před poškozením, tak může být i libovolně kouzelná. Největší novinka a zajímavost je Passive Skill Tree, neboli strom dovedností, kde se tvůrci pravděpodobně nechali inspirovat hrou Final Fantasy. Jedná se o rozsáhlou síť různých dovedností. Lze si volit až mezi 1350 dovednostmi. Ze začátku se mi to zdálo nepřehledné, ale ocenila jsem, že se postava dala dolaďovat k mojí spokojenosti tak, jako ještě v žádné podobné hře.

Další příjemnou novinkou jsou lahvičky. Nemusela jsem si shánět větší a větší pásek, aby se tam vešlo spoustu lahviček, které se musí dokupovat nebo je sbírat od nepřátel pro rychlé doplnění života nebo many. Tady jsou speciální lahvičky, které nevypijete nikdy celé najednou. Z jedné lahvičky se lze napít vícekrát a nápoj se automaticky doplňuje při zabíjení příšer. Když je lahvička prázdná, nezmizí, ale jen se čeká na zabití další příšery, aby se mohla začít doplňovat.

Celé prostředí Wraeclast je temné, plné děsivých příšer, které není jednoduché zabít. Musela jsem prolít spoustu krve a přežít hodně násilí. I hudba je potemnělá a všechny mapy jsou rozsáhlé, ale bylo dobré je pečlivě projít a otevřít každou tajnou bednu, kterou jsem potkala, protože i v těch nejobyčejnějších skrýších se daly objevit magické a drahé předměty. Takové předměty oceníte nejvíce, protože ve hře neexistují peníze, ale vše je zajištěno směnným obchodem.

Ve hře nejde jen o bezhlavé mlácení mečem do příšer. Je zde i možnost se ranám a střelám nepřátel vyhýbat a musela jsem dělat úhybné manévry tak, aby mě neobklopilo milion nepřátel a neměla jsem pak kam utéci.

Některé možná zaskočí, že hra má pouze tři akty, ale hru si určitě zahraji vícekrát a vyzkouším si i vyšší obtížnosti, a nevadí mi, že je málo aktů.

Na tuto hru jsem se už dlouho těšila, takže když mi konečně přišla do rukou sedla jsem si a na jeden pětihodinový zátah jsem jí dohrála. Úžasný svět plný barev a zvláštních zvířátek a rostlin, které všechny terorizují velcí černí pavouci, které jsem musela se svými hrdiny porazit.

Trochu mě mrzelo, že ač hrajte s pěti postavami najednou, není ve hře moc momentů, kdy by s tímto tvůrci pracovali. Představovala jsem si, že někdy bude zapotřebí použít všech pěti pomocníků, tak aby museli své dovednosti spojit k dosažení úkolu. Každý z nich má totiž jinou dovednost a jediné na co ve hře narazíte je, že musíte ozkoušet všech pět, než zjistíte která dovednost je třeba k dané věci. Také by hra mohla být delší.

Různorodost a nápaditost jednotlivých úkolů byla geniální. Celý příběh je jednoduše pochopitelný a myslím, že by tuto hru zvládli i bystřejší děti. Už jen proto, že hra má jednoduchou hratelnost a ovládá se jen pomocí myši.

I po dvou měsících od dohrání mi zní v hlavě chytlavá melodie, která celou atmosféru hry krásně podtrhuje a jednotlivé zvuky, které se ve hře objevují mi nejednou vykouzlili usměv na tváři.

Hru doporučuji všem, kteří se chtějí ponořit do pozitivní atmosféry, odreagovat se na pár herních hodin a možná i zavzpomínat na dětská léta, kdy člověk nepotřeboval s někým vést dlouhé rozhovory, aby se něco dozvěděl. A já jsem se rozhodla, zahrát si od Amanita Design hru Machinarium, která by podle všeho měla být také velmi povedená.

Konečně jsem si našla čas a dohrála tuto skvělou hru! Pokračování Torchlight se opravdu povedlo. Můj přítel hraní odmítl s tím, že na něj je to moc barevné. Já tuto vlastnost naopak shledávám za pozitivní. Je tam opravdu spoustu fialové a to je má oblíbená barva, tak proč ne. Líbí se mi i spoustu příšerek, které jsou pro každou oblast specifické, až na pár výjimek. Co mě trochu vadí, jsou všudy přítomní roboti, různá zvířecí a rostlinná monstra jsou ok, ale ti roboti mi to nějak ruší.

Naopak musím vyzdvihnout možnost tvorby mazlíčka. Každý si určitě díky spoustě variant přijde na své. Mazlíčci nám nejen pomáhají v boji, ale dokonce díky nim odpadají otravné návštěvy vesnice kvůli prodeji předmětů nebo nákupu lahviček. Mazlík vše vyřídí za vás. Pokud vás omrzí jeho podoba, chytnete mu nějakou tu rybku a hned vedle sebe máte bojovného pavouka a podobně.

Oproti Torchlight I si zde dali tvůrci opravdu záležet, aby jste nechodili po milionech stejných uličkách a tunelech, každá jeskyně či les je něčím specifická a nikdy nemusíte jít 10 pater než narazíte na to co hledáte. Také jsem velmi ocenila portály, které se sami tvoří na konci lokace a vrátí vás buď zpátky na povrh (před danou jeskyň) nebo přímo do vesnice. Ušetříte tím nejel svitek portálu, ale hlavně čas strávený s načítáním do vesnice a zpět na lokaci kde jste skončili.

Velmi jsem ocenila přítomnost naváděcích hvězdiček, vykřičníků a otazníků v mapě, protože pokud opravdu poctivě procházíte každé zákoutí mapy, možná si vysloužíte nějaký ten vedlejší úkol navíc a pak by jste se snadno ztratili vtom, co ještě kde máte zabít.

Líbí se mi řešení vzkříšení, které si můžete sami zvolit podle toho o kolik peněz jste ochotni přijít. Máte možnost vzkříšení na místě za větší obnos peněz, vzkříšení na začátku lokace, kdy přijdete asi o 10% zlata a nebo ve vesnici, kdy nepřijdete ani o jeden halíř, ale pokud nemáte v dané lokaci portál, tak se pěkně proběhnete.
Pokud jako já zběsile paříte a někdy si ani neuvědomíte, že vám přibili body, které musíte navolit do vašich schopností, tak při načítání další lokace se vám to na obrazovce hezky připomene. Také vám tvůrci zkrátili čekání tím, že vám při načítání zobrazí možností různých vychytávek ve hře.

Bohužel se mi příliš nelíbí příběh, oproti příběhu například z Diabla II se v něm úplně ztrácím. Naopak oproti DII jsou zde hezky řešeny portály. Každý portál, ať už vytvořený svitkem nebo pevný je propojen, takže když si utvoříte například svitkem portál nemusíte nutně cestovat pouze do vesnice. Tím pádem se vám pak ani ve vesnici netvoří spoustu různých svitkových portálů a žádný utvoření ani po několikátém použití nezmizí. Také je výhodné, že každá věc v inventáři zabírá pouze jedno místo, takže nic nemusíte jako u Diabla přeskládávat, jen aby jste tam narvali ještě jeden šíp.

Každý jistě ocení možnost vybrání si vlastní odměny ze tří možností a jako bonus fázové portály (které se objeví po zabití šelmy, která se občas někde nečekaně objeví, portály jsou ale velmi náročné a plné krvelačných bestií, takže bez pořádné zásoby lahviček tam nechoďte).

Závěrem můžu už jen dodat, že se těším na třetí díl.

Je jen málo lidí, kteří se s touto oddechovkou nesetkali. Ve windows Vista je už v základních hrách, což o mnohém vypovídá.

Hra je velmi jednoduchá, stačí najít dva hrací kameny, které mají stejný znak a jsou aktivní (nejsou zakryté jiným kamenem a jsou na kraji řady). Je třeba používat logické myšlení a i když ho máte, tak se vám občas stane, že hru nebudete moci dokončit, protože kámen, který je pro pokračování stěžejní je beznadějně zastavěný.

Pokud chcete být kreativní a nebaví vás stále stejné obrazce rozložení kamenů, můžete si vybrat hned z několika variant (želva, drak, krab, kočka...). Dále lze měnit pozadí a sada kamenů.

Hra vás ovšem zabaví tak maximálně na hodinu, pak už vás vyloženě rozčiluje stereotyp. Takže vyplní chvilku nudy v pracovní pauze, ale příští den si raději dáte pro změnu Soliter ;o)

Hrála jsem obě předchozí verze a obě mě bavily. Takže jsem na Sims 3 netrpělivě čekala a hra mě nezklamala. Vím, že pro chlapy to není a bavit je to nikdy nebude, možná až na výjimky. Ale mě starání se o rodinku baví.

Hra jede stále ve stejném duchu jako u předchozích verzích -> vytvoříte si postavy, které upravíte třeba tak aby vám byly k nerozeznání podobné (berte to trochu nadneseně, přesnou kopii neuděláte i když můžete doslova formovat každou část obličeje). Pak své rodince vyberete pozemek kde budou bydlet a začnete jim stavět dům. Vše záleží na finanční stránce. někdy je lepší koupit si levnější domek a na stavění si počkat až bude něco vyděláno. Myslím, že je super, že si můžete založit i vlastní město, což se vyplatí, protože se můžete během hry pohybovat po celém městě bez omezení, bez zbytečného načítání obrazu jako to bylo v předchozí verzi.

O své lidičky se opět musíte starat, posílat je na záchod, spát, do práce..což bývá občas otravné pokud jim chcete splnit nějaký sen a oni vás tímto zdržují, ale i na pár těchto věcí má hra řešení viz odměny za splnění snů ;o) pokud u hry vydržíte dostatečně dlouho, máte již pořádný dům, práci a rodíte dětičky jako na běžícím pásu, děti vám dospějí a můžete je přestěhovat o dům dál. Pak je můžete navštěvovat nebo za ně klidně hrát.

Občas máte chuť svým simíkům ublížit (to si myslím, že udělá každý muž, který to kdy zapne) ;o) pak doporučuji postavit bazének a pozvat i sousedy na pořádnou masovou vraždu ;oD naopak ti, kdo mají hru chuť hrát co nejdéle čeká strastiplná cesta k nalezení nesmrtelnosti ;o)

Pokud vás hra něčím omrzí, stačí si pořídit dodatky jako například cestování, domácí mazlíčci, luxusní bydlení a hned pro vás hra bude mít nový rozměr.

Co se hudby týče, je tak klasická simíkovská, velmi podobná té z předchozích verzích, ale pokud si koupíte rádio můžete si pustit hudbu dle žánru ;o)

Když mi poprvé tuto hru kamarád ukázal, myslela jsem si, že mě nebude bavit a pravděpodobně ji ani nepochopím. Opak byl pravdou! Chytla mě hned a pravidla jsem si po první hře osvojila velmi rychle. Ať už se snažíte zničit soupeři jeho mravenčí hrad nebo sám sobě co nejrychleji postavit ten svůj, vše záleží jen na tom jaké karty vám přijdou, ale je také třeba umět trochu taktizovat. Určitě doporučuji všem, kteří se chtějí rychle odreagoval od každodenní práce a nemají čas pouštět se do časově náročné hry.