Tohle je opravdu jednohubka na slabou půlhodinku. Fanoušky původní hry určitě potěší, protože ani já jsem se nenudil. Poněvadž jsem osobně nikdy pracovní vánoční večírek nezažil, tak jsem rád, že jsem si ho odlehčeně mohl užít aspoň tady. I když, ona je to vlastně jen zástěrka pro poflakování se na pracovišti.

Za tu chvilku mi zde 2 staří známí byli sympatičtější než v původní hře, i z toho důvodu, že tu nepadl žádný blbý vtípek. Tahákem tohohle herního kousku je ale minihra, která je možná delší, než zbytek samotné Minisody. Člověk si drobně zopakoval příběh z To the Moon a objevil se i hlavní hrdina hry, mocný ptakopysk. Takže jsem byl spokojen.

Je to ideální kousek takhle před večeří, hned jdu hrát i druhý díl ;)

Po hře už jsem nějaký pátek pokukoval a pořád si v duchu říkal, proč je tak vychvalovaná, když je to jen výtvor z RPG Makeru. Tak teď už to vím.

Už jsem pár pixelartů hrál, nejsem ani jejich fanoušek, ani mi nevadí je hrát, takže pokud je příběh a gameplay dobrý, tak proč ne. No, ten gameplay, co si budeme povídat, ten je opravdu nicmoc, pohyb myší hodně omezený a na šipkách je to jen o trochu lepší. Navíc pořádně není ani co dělat, pár aktivních objektů v každé lokaci je po najetí kurzorem hned označených, takže je to "jen" vata mezi jednotlivými rozhovory a interakcemi. Hra se dobrou polovinu času hraje prakticky sama a hráč tak nejvíc diktuje tempo tím, v jakém rytmu odklepává jednotlivé repliky :) Co mě úplně nesedlo, byly některé až infantilní hlášky těch dvou doktorů, od někoho se vzděláním a takhle zodpovědnou prací bych čekal trochu serióznější přístup, nicméně občas to bylo vtipné.

No, ale ten příběh a hudba. To je slušná kvalita. Ponoření do vzpomínek jiného člověka je vděčné téma, ale nese s sebou i všechny možné emoce, tím spíš, když jeho život nebyl úplně standartní. Každá další vzpomínka nádherně dokreslovala osobnost jejího nositele a zároveň to byl většinou silný moment. Chci se vyhnout příběhovým spoilerům, takže jen uvedu, že ten velký vztah táhnoucí se celou hrou je smutný, ale i nesmírně inspirativní. Líbilo se mi, že ke hře, která na první pohled působí nízkorozpočtově, vznikl tak silný soundtrack, za který by se nemusely stydět ani ty největší hráči na trhu.

No a co mě zaujalo navíc, jen tak mimochodem? Asi nejdůležitější postava ve hře, kterou je samozřejmě boží ptakopysk, kolem něho se to všechno točí, jsem rád, že někoho napadlo toto obsazení ;) Líbil se mi i apel hry na hráče, aby jako řidiči dávali pozor na srážky se zvířátky, ač z toho tedy v konečném důsledku vznikají silné vzpomínky. No a poslední moje úvaha míří přímo k závěru, pořád o tom přemýšlím, jak by asi vypadalo přistání raketoplánu na Měsíci? :D No, jsem zvědav na nepřímá pokračování, někdy si je určitě taky zahraju.

Tahle epizoda je odměnou za celé hraní obou sérií. Dvě hlavní postavy Max a Chloe si zde užívají poslední den, než se jejich životy navždy změní. Je to jejich rozloučení jak mezi sebou, tak i s hráčem. Je možná trochu paradoxní, že to je vlastně prequel prequelu, ale to je na celé téhle epizodě možná to nejlepší, protože vidíme obě holky ještě jako děti, ničím neposkvrněné a radující se ze života. Navíc i délka není úplně špatná, zabralo mi to skoro 2 hodiny, na což se třeba některé Telltale hry měly problém dostat i s "regulerními" epizodami.

I když se celá epizoda odehrává jen v Chloině domě a během pár hodin, tak i přesto toho stihnou obě postavy dost. Vzpomínky na dětství, které právě opouští, mají své velké kouzlo. Člověk se často pousměje těm roztomilým a naivním představám a hláškám, ale přesto ho to pohladí na duši. Nejvíc se mi líbila četba gamebooku, který holky kdysi napsaly. Projel jsem si všechny možnosti a smál se po celou dobu. Hra na pirátky byla taky krásná a nostalgická.

A ten konec, to je Life is Strange se vším všudy. Takhle prostě končí dětství. Ani se nenaděješ a jsi takřka dospělý, ale za jakou cenu :( . Bude se mi po obou dívkách stýskat. Už dneska vím, že si jejich dobrodružství ještě někdy projedu, už jen kvůli tomu, že hraní Life is Strange mi přineslo plno emocí a zážitků, které jsem v jiných hrách takřka nepoznal. Mějte se kámošky.

I třetí epizoda byla pěkná, uznávám, že děj tu až zbytečně zrychlil tempo, a kdyby se třeba hodina obsahu ještě přidala, tak by epizoda klidně mohla být rozdělena na 2 plnohotnotné poloviny. Ale v konečném důsledku to není nijak špatné, nastavená laťka zůstala vysoko.

Opět tu bylo plno pro svět Life is Strange typických "relaxačních momentů", které mám prostě strašně rád, hraje při nich krásná hudba, kamera zabírá Chloe z různých úhlů a hráč si s Chloe pěkně utřídí myšlenky. Samozřejmě mě opět potěšila dějová linka na skládce, která je středobodem celého dění i tady (lidé si možná myslí, že hlavní lokace napříč LiS a LiS BS je škola, ale je to opravdu skládka, kde se dějí zásadní momenty, které formují postavy).

Co mě malinko zklamalo, tak to, že v této epizodě nebyla žádná nestandartní věc, jako v předešlých epizodách Dungeons and Dragons a účast v divadelní hře, ano sice je tu opět možné hrát Dungeons and Dragons, ale to je jen pokračování z první epizody, i když mě to samozřejmě bavilo i tady. Jo a taky mi v rámci příběhu úplně neseděla postava Eliota, jeho role na konci je vyšinutá z příběhu a to doslova :)

Líbil se mi i konec, protože to není takový doják, jako v první sérii, ale i přesto je velmi silný a ve hrách nepříliš obvyklý.

Celá hra je prostě hrozně fajn, jak už jsem psal v předešlých komentářích, tak je hodně osvěžující, že tu nejde o herní náplň v podobě klišé o záchraně světa, nebo honění ega nějakými skvělými výsledky. Je tu prostě představen "relativně normální" lidský příběh s uvěřitelnými a silnými postavami s velmi zajímavými scenériemi a skvělou hudbou. Bylo také fajn, že hra nepředchází přímo původní hře, ale odehrává se s dvouletým předstihem a je tak do značné míry nezávislá. Dokonce si nyní myslím, že je celkem jedno, kterou z těchto her si zahraje člověk dřív, protože obě jsou super a obě se dají hrát bez znalosti té druhé. Jen se tedy přiznám, že jsem v této sérii párkrát rozhodoval na základě znalosti budoucnosti postav, takže je možná i vhodnější hrát nejprve tento prequel, ale já jsem psal, je to skoro jedno.

Celkově se mi tedy hra moc líbila, původní sérii řadím sice o kousíček výš, ale to jen z toho důvodu, že jsem jí hrál dřív. Doufám, že i LiS 2 bude podobně dobrý zážitek, ač se tedy trochu bojím, že to bude něco trochu jiného, protože už nepůjde o "nás děvčata" :D Život je zvláštní, a tak to má být.

I druhá epizoda této hry byla moc příjemně stráveným časem. Co mě samotného překvapuje, to je fakt, že jsou epizody tak dlouhé, každá mi zatím zabrala přes 4 hodiny hracího času, což je u epizodických her velký nadstandard.

Líbilo se mi, že události z minula mají dopad na jednotlivé charaktery a událost největšího významu pak na celé město. Jasně, je to scénáristické tahání za nitky, ale prostě to všechno navazuje a je to uvěřitelné. Snad moc neprozradím, když zmíním, že skládka je středobod celého zdejšího dění, protože i v první sezóně, i tady, slouží jako takové útočiště a místo k nabrání sil. Sympatické místo :)

Snad v každé epizodě původní hry, tak i tu, se vyskytne moment, který jsem do té doby ve hrách neviděl a ač to není žádná revoluce, tak dokáže nezapomenutelně osvěžit samotné hraní. Minule to bylo hraní Dungeons and Dragons, a tady zase samotná účast na divadelní hře, to byla prostě bomba, ač tedy ta veršovaná shakespearovská angličtina není úplně přístupná. Zážitek to byl ale vynikající.

Konečně jsem se celkem naučil přesvědčit lidi v rozhovoru o své pravdě, nebo, aby mi vyšli vstříc. To je taky dobře zvládnuto, trochu to nahrazuje manipulaci s časem z minula.

Jak je v sérii zvykem, tak přišlo i pár emočních momentů a zvratů a jednou se mi stalo, že jsem povolil ze svých zásad a zvolil jsem smírnější řešení. Příště snad budu tvrdší :)

Jsem zvědav, jak to všechno dopadne.

Před víc jak 3 lety jsem dohrál první sérii, takže přišel konečně čas pustit se i do prequelu. To, že postavy byly nadabovány jinými herci, mi nijak nevadilo, protože ty původní jsem už stihnul tak nějak zapomenout (jejich hlasy, ne činy). A to, že dělalo hru jiné studio také není skoro poznat, takže super.

Hned po začátku první epizody na mě dolehla nostalgie a zároveň velká radost, že jsem se mohl zas vrátit ke své oblíbené Chloe. A zase jsem byl překvapen, jaká to je rebelka a jak měla už tehdy všechno na háku :) Už koncert na začátku dokázal člověka vtáhnout a pak už se hra rozjela. Tedy spíš nerozjela, a to je právě to naprosto osvěžující, nejde tu o žádnou záchranu světa, poměřování dovedností, nebo bezhlavé vraždění všeho kolem. Tahle hra je prostě takovým pohodovým náhledem na "těžký život" americké náctileté dívky, to vše v rozvláčném tempu a možností se jen tak posadit a chvíli jen zamyšleně zírat.

Graffiti místo focení je príma věc na odreagování a svým způsobem i tyhle drobnosti rozvíjí příběh. Příběh, který byl v první epizodě jen nastíněn, ale dovolím si tvrdit, že nebude tak rozmáchlý jako v první sérii, což ale určitě nemusí být na škodu. I na první pohled běžné, obyčejné příběhy můžou mít své kouzlo. Konečně byl dokonce hráč seznámen s mýtickou Rachel, která ale asi ještě nevyjevila všechno, co v ní je.

Příjemně mě překvapil i jeden nečekaný moment, když jsem byl(a) před školou dotázán(a), jestli si nechci zahrát Dungeons and Dragons, popravdě jsem tuhle hru nikdy nehrál a jen jí párkrát někdě viděl v TV, ale protože to herní dobu natáhlo tak o 20 minut a rozšířilo to mé znalosti postavy, tak mi to přišlo skvělé a dokonce zábavné, a to navíc, když je tato činnost úplně nepovinná. Krása.

Upřímně jsem čekal, že tahle sezóna bude slabší, což asi bude trochu pravda, ale protože se jedná o něco malinko jiného, tak si myslím, že si ji užiju do sytosti. Těším se na další epizody.

Syberia je moje nejoblíbenější adventura a její pokračování Syberia II je důstojné zakončení příběhu. Když se před lety objevila trojka, tak jsem byl šťastný a plný očekávání, ač mi teda nebylo jasné, jak bude příběh pokračovat, když už vše bylo vyřešeno. Protože při vydání této hry v roce 2017 bylo odhaleno, že to není "žádný zázrak", tak mé nadšení opadlo a čekal jsem, až na to jednoduše dostanu chuť. To se stalo letos, když jsem si nejdřív zopakoval přechozí díly a pak už se konečně vydal do nového dobrodružství.

Už v první minutě byly odhaleny všechny klady a zápory. Sotva jsem se kouknul na pahýl nohy mého spolubydlícího, tak mi bylo jasné, že tato hra bude trochu jiná :) A ve stejné minutě jsem už viděl, jak se budu prát s ovládáním a pohybem, což se bohužel táhlo celou hrou. Na druhou stranu, mě ale moc potěšilo, že většina hry vypadá opravdu krásně a Kate je hezčí než dřív, grafika a některé části příběhu jsou hlavní taháky hry, společně s tím, co zbylo z původních her (jak postavami, tak mytologií).

Pokud by hra vyšla jako klasická adventura s 2D obrazovkami a aktivními body, tak by, dovolím si tvrdit, byla hra minimálně na úrovni dvojky, ale ovládání hodně kazí zážitek. Každá obrazovka nemá jasný začátek a konec, po přechodu se třeba úplně prohodí směr pohybu, nebo postava zaleze někam za roh, nebo prostě jen naráží do všech překážek kolem, protože ani klavesnicí, ani myší se to nedá nějak inteligentně ovládat. Na gamepadu to podle mě taky nemůže být ideální. Nechápu, proč udělali tvůrci takové rozhodnutí, protože na konzolích s adventurou asi velkou díru do světa udělat nejde.

Největší průšvih je ovládání, to je bez diskuze, ale ve hře je i tak pár dalších problémů. Zarazilo mě, že dabing postav v angličtině je, vyjma 2 hlavních postav, dost špatný. Mladí dabéři dabují zasloužilé důchodce a bohužel jeden dabér má na starost 2 až 3 důležitější postavy a někdy ještě některé hlasy bezejmenných postav kolem, co jsem koukal na titulky, tak dabingy ostatních jazyků měly snad bez výjimky dabéra na každou důležitější postavu, tady se šetřit nevyplatilo. A chyběl mi ruský přízvuk, angličtina zněla prostě moc anglicky. Zaujalo mě, že detektiv z dvojky se objevuje i zde a je úplně stejně zbytečný pro příběh jako minule :) Hlavní záporáci jsou bohužel jen takovou všehochutí klišé z jiných her a příběhů a moc netuším jejich motivaci.

Co mě však potěšilo je Kate, která je pořád stejně kvalitní holka jako dřív, možná je teď trochu vážnější, ale je to pořád ona. Celou hru jsem tak nějak počítal s tím, že se objeví moje nejoblíbenější postava a to automat Oskar, při jeho oživení jsem byl vážně naměkko. Jen mi přišlo potom líto, že nebyl moc ve hře, kromě té pasáže za něj. To si snad alespoň trochu vynahradím v DLC. Příběh je celkem zajímavý, ač teda pouť už nemá takové kouzlo a náboj jako v minulé výpravě. Oceňuji i kvalitní hudbu, ta se opravdu povedla.

Doufám, že avizované pokračování Syberia: The World Before opravdu vyjde a bude to po všech stránkách lepší hra. Syberia žije.

Na hru jsem měl zálusk už od jejího vzniku, ale nějak jsem hraní pořád odkládal, že na to přišel čas až teď. Po zkušenosti s Brothers: A Tale of Two Sons, kde jsem obě postavy ovládal sám, jsem si přizval bratránka, aby mi ovládal liščího parťáka, škoda, že se nedají obě postavy ovládat na klávesnici najednou, ale musí se mezi nimi přepínat. Gamepad se mi ale vytahovat nechtělo, tak jsme to nějak zvládli.

Zpracování hry je neotřelé a je to její hlavní devíza, tedy téma a ty různé dokumenty o životě aljašských eskymáků, to jsme si opravdu užívali a snad nás to kulturně obohatilo. Bylo by moc pěkné, kdyby vznikly podobné "vzdělávací hry" i o jiných kulturách, tichomořských divoších, afrických, nebo amerických kmenech. Velmi osvěžující byl i hlas vypravěče, který mluvil opravdovou "eskymáčtinou". Nádhera.

Dalším kladem je nádherná grafika, která ty různé ledové a sněhové scenérie dokáže opravdu skvěle vykreslit, obzvláště lední medvěd byl skvostný. Co je ale horší je samotný gameplay, nejsem sice nějaký vášnivý hráč plošinovek, ale tady to úplně nefunguje, úkoly a činnosti se až moc opakují. Je poznat, že se autoři, logicky, snažili podat tu eskymáckou tématiku, ale na vlastní tvorbu hry jim chyběly zkušenosti, finance, nebo čas. Není to tragédie, ale tuto unikátní hru to zbytečně shazuje. Nepomůžou tomu ani občasné bugy v podobě propadnutí texturou, nebo nevalná umělá inteligence postavy, která zrovna není ovládaná hráčem, ta dokáže nakráčet jisté smrti rovnou do chřtánu :)

Odehráli jsme i Never Alone: Foxtales, což je tedy úplná jednohubka, ale i tak to bylo příjemné, se vším dobrým i horším jako v původní hře.

Never Alone je pohříchu zjevem na herní scéně, který nemá obdoby. Tématika je velmi zajímavá, podání je však nevyvážené a samotná hratelnost slabší.

Loni touto dobou jsem dohrál The Longest Journey, a protože se mi toto herní putování moc líbilo, tak byla jen otázka času, než skočím i po pokračování. A stálo to za to, ale... No nejprve se podívám na několik aspektů, které mi hru více či méně zkazily (ve smyslu, že to pro mě nebude herní skvost), ale potom budu i chválit, nebojte ;)

První horší vlastností hry je, že pořádně neví, co chce, adventura to úplně není, akční hra naštěstí taky ne, interaktivním filmem by byla spíš nerada a už vůbec to není hra pro malé děti. Je to takový mišmaš všeho možného, což sebou nese tu vynikající, tu slabší scény a situace. Ale to je spíš o vkusu. Zaujaly mě i nevyrovnané charaktery postav od řekněme propracovaných (Zoe, April, Benrime, s výhradou i Crow) k naprosto plochým charakterům v čele s kamarádkou Olivií, která snad ani nemá emoce a Damienem, který jen nezúčastněně kouká a pak se dost neohrabaně zamiluje a oba tito "parťáci" se nakonec vypaří. Hratelná postava v podobě Kiana mi pak po celou hru byla absolutně nesympatická a až dokonce mi přišla zbytečná (a těmi rasistickými moudry tomu jen nasadil korunu).

Úplně se mi nelíbilo ani opětovné procházení stejných lokací, chápu, že to bylo pokaždé s jinou postavou a za trochu jiným účelem, ale přišlo mi to spíš jako ušetření vývojářské práce při tvorbě prostředí. Zbytečně jsme tak navštívili hlavně v Arcadii jen 3-4 lokace a prakticky nepotkali to množství roztodivných tvorů, kteří tu žijí. Zhruba 2 třetiny hry jsem si celkem užíval (někde do nasazení červa do systému a osvobození z vězení), ale pak se vše "zvrhlo" v jeden téměř bezzásahový interaktivní film, kde to všechno hrozně rychle skončilo, přišlo mi, že tam chybělo snad 5, nebo 10 hodin obsahu, kde by se ještě něco řešilo a hrálo.

No a úplně nejhorší byl především konec. Mně nevadí, že to není happy end, ale dost mě naštvalo, jak ke všemu došlo, zabití April bezejmenným pěšákem, morální přerod Kiana, na můj vkus extrémně rychlej, zneužití Zoe ve Velké hře a její odkopnutí, a ta malá holka byla jako hlavní cíl hry? Navíc jsem nesplnil její jediný přání, který celou hru opakovala. To všechno navíc bez existence pokračování po nekonečně hodně let. Uvidím, jestli se Dreamfall Chapters povedlo aspoň něco vyřešit.

A co se povedlo? Není toho málo, naštěstí ;) První je vizuál, ten je velmi pěkný i dnes, při vydání to musely být téměř grafické orgie. Na hru se prostě dobře kouká. První díl už dnes nijak pěkný není (minimálně, co se pohybu týče), ten zestárnul znatelně. Povedly se i charaktery Zoe, která je sice naivnější než April minule, ale je celkově celkem prima. I April je velmi zajímavá, přiznávám, že jsem ze začátku měl s její proměnou za uplynulých 10 let trochu problém, ale s postupem to začalo dávat smysl a bylo by vlastně špatně, kdyby se chovala jako tehdy. Crow si udržel svojí pozici baviče a filozofa, jen škoda, že nebyl k mání po větší herní dobu.

Byl nádherný pocit navštívit stará známá místa (tohle mám obecně v různých pokračováních moc rád), je to nostalgie, takové to příjemné lehtání a objevování, co se za tu dobu změnilo v jednom. Jen škoda, že jsem se nemohl podívat na chvíli na můj oblíbený ostrov Alais. Oceňuju i zařazení několika starých známých postav do příběhu, i to se povedlo , napravený čaroděj byl hodně vtipný.

Na konci jsem byl naštvaný, na tolik negativních a nevyřešených věcí, ale ono, je to vlastně hrozně osvěžující, že měli autoři "koule" jít proti konvencím a udělat ten konec, co možná nejhorší a zároveň nevyřešený, takže je to klad hry. Ale svých pár výhrad ke konci už jsem sdělil výše a na nich si trvám :).

Celkově jsem se hrou spokojený, nedostal jsem úplně to, co jsem čekal, ale zase jsem byl obohacen o nezvyklé, případně neortodoxní herní vyprávění a to se taky počítá.

Toto je moje srdcovka v žánru závodních her, během posledních týdnů jsem si hru po letech opět projel a pořád mi má co dát. Dnes už to nejsou takové grafické orgie, jako před 20 lety, ale hratelnost je pořád skvělá.

Když jsem tehdy v květnu 2000, poprvé spustil NFS Porsche, bylo to jako zjevení. Měl jsem sice za sebou pár závodních kousků v čele s The Need for Speed a Formula One Grand Prix, ale to už přeci jen byly trochu zaprášené tituly. Mezi různými sporťáky jsem už odmala obdivoval vozy Ferrari a Porsche a díky této hře se má přízeň překlopila na tu "správnou" stranu :)

Chvíli jsem si jezdil pár závodů s 911 z devadesátých let a kochal se tratěmi, odrazem slunce, a krásnými scenériemi. Pravá zábava však začala až když jsem nastartoval režim Evoluce. Osedlal jsem starou 356 z roku 1950 a vydal se zkoumat dějiny automobilky pěkně na trati. Soupeři mi bylo 7 jezdců, kteří už od začátku měli jasně danou výkonnost, takže vesměs dojížděli na stejných místech (z dnešního pohledu se to může zdát jako zápor, ale tehdy to pro mě představovalo jakýsi řád). Auto bylo samozřejmě pomalé a když jsem to občas na pár vteřin vymáčknul na 120 km/h, tak to stejně byl zážitek. Překvapila mě i jakási "arkádová realističnost", když jsem po nárazu viděl zprohýbané plechy, rozbitá skla, ale hlavně i zhoršené technické vlastnosti vozu, takže mi někdy auto více či méně zatáčelo k jedné straně, nebo bylo zkrátka pomalejší než nerozbité na startu, to jsem do té doby ve hrách nikdy neviděl a v následujících hrách mi to nikdy nepřišlo takhle vypiplané.

Po závodech, ale přišla další oblast, která mě nesmírně bavila, ač to pro někoho může být spíš jen nezáživná repetitivní činnost. Kromě nových aut, která se mi otevírala k nákupu po úspěšných závodech byly v Evoluci k dispozici i auta použitá, a použitá byla často hodně, protože takhle zprohýbané auto po bouračkách jsem já jako závodník moc často vytvořit nedokázal. Vtipné bylo, že některé kusy měly na tachometru najeto 0 km, ale byly to v podstatě totálky, asi spadly při převozu z továrny z kamionu, jinak si to neumím vysvětlit :) Ale kouzlo bylo v tom, že člověk takovou ojetinu, či spíše bouračku, koupil, pár kliky opravil a ihned poté prodal s cca 5-10% ziskem dál, to byl byznys. Občas jsem to vydržel dělat i hodinu v kuse a vydělal jsem tak dost peněz, abych si mohl pořídit každý model, který byl k dispozici, a pak se kochal :)

Takhle jsem si prokládal hraní, jedním závodním turnajem a pak nákupem nově otevřených aut, podle toho jak plynul čas. A najednou někdy v roce 1965 ty starý modely 356, začaly získavát na hodnotě a jejich cena se během pár let několikanásobně zvýšila, takže se mé zásoby aut opravdu vyplatily. Získal jsem i závodní speciál Porsche 550 Spyder, to je taková nádhera a jak krásně jezdí, James Dean se v něm nezabil pro nic za nic :) Ale přišel jiný problém, najednou jsem přestal v závodech stíhat, když jsem v předchozích turnajích většinou bez větších problémů dojížděl na prvním místě, tak najednou mi s vypětím všech sil a jízdou bez chyb nešlo získat víc, než místo třetí. To bylo nemilé, bez internetu, ale naštěstí kamarád poradil, že stačí nakoupit nové závodní součástky, vyměnit za ty sériové a zas mi to najednou šlo, ovšem je zajímavé, že na to hra vlastně vůbec neupozorní, dnes věc nepředstavitelná.

Postupoval jsem hrou a z 356 přesedlal na 911, vyzkoušel pár slepých linií jako např. 914 a 928 a najednou se dostal k moderním strojům v čele s Porsche 911 Turbo z roku 2000, rychlosti už šplhaly k třístovce, soupeři přitvrdili, ale povedlo se mi vše vyhrát a byl to slastný pocit (od té doby jsem ho už 4x nebo 5x zopakoval, to se neomrzí).

Když jsem dokončil Evoluci, zapnul jsem si další režim, Tovární jezdec, projížděl různé soustavy kuželů, testoval nové součástky, špičkoval se s ostatními testovacími jezdci. Bylo to fajn, i když uznávám, že dnes už by to ve hře úplně neobstálo. Multiplayer jsem nevyzkoušel, ale to mě nemrzí, po dokončení hry jsme se s bráchou a strejdou předháněli v nejlepších časech na jednotlivých tratích a to byla taky paráda. Ono vůbec, ty tratě jsou skvělé, každá reprezentuje různé prostředí především ve Francii, nebo Německu, objeví se moře, kopce, déšť i sníh. I soundtrack je geniální, přiznám se, že bych ho nikdy dobrovolně neposlouchal, protože to není něco, co bych úplně vyhledával, ale do hry pasuje naprosto přesně.

Při aktuálním hraní jsem kromě výše zmíněných zkusil i tzv. Klubové závody, které se otevřou až po průchodu hrou a jsou ve své podstatě nepovinné a dřív jsem je téměř nezkoušel, ale i ty jsou parádní, protože se sejde mnohem víc typů aut a matadoři jsou najednou klidně poslední a naopak, to je hodně osvěžující.

Mrzí mě, že za 20 let nevzniklo nic podobného této hře, všude je to jen důraz na realističnost, nebo tuning, ale aby vznikla hra, která by kvalitně zpracovala historii některé světové automobilky (klidně už od roku 1900 dodnes) to ne, a přitom takové Ferrari se úplně nabízí, i Mercedes by byl fajn, nebo, jen si to představte, Škodovka, to by byl sen. Nezbývá než doufat, že ten den přijde. Pak bude na světě líp :)

Hledal jsem dlouho nějakou pěknou hudební hru a stále jsem si nemohl vybrat ten, na první pohled správný kousek. Až mi byla doporučena tahle a po 10 vteřinách gameplay videa jsem věděl, že to je ono. K mému překvapení mi dokonce Fritol poskytnul klíč ke hře, takže jsem hru prostě hrát musel :) Tímto mu moc děkuji, protože mi udělal radost, která mi vydržela pár týdnů. Hra možná působí jako indie blbinka na 2 hodiny s přepálenými barevnými kontrasty, ale opak je pravdou. A o tom se vás pokusím přesvědčit.

Malý bard, tedy já, se přichomýtne k velkému dobrodružství ve kterém jde o odvrácení konce světa. Klišé, řeknete si, ale tady hrdina nezabíjí hordy příšer a armády nepřátel, nýbrž zpívá a zpěvem probíhá vlastně veškerá interakce s okolím, řešení hádanek, plnění úkolů, překonávání překážek a postup hrou. Už to je relativně revoluční věc a navíc, téměř vždy, kdy hrozí, že už daný postup může hráče nudit, tak se jemně změní a ač hráč používá stejné klávesy a systém ovládání, tak prostředí najednou reaguje trochu jinak a je nutné si zase osvojit nové zákonitosti, takže stereotyp se prostě nedostaví, to je báječné.

Hra je neuvěřitelně ukecaná, autor uvádí nějakých 150 postav k interakci a to číslo je asi pravdivé. Každá z postav má co říct, některá je smutná, některá nesmělá, některá hyperaktivní, ale všechny na malého barda reagují a často se po tomto setkání i trochu změní, bard má schopnost každého rozveselit, nebo mu zlepšit náladu písničkou. Rozhovory probíhají formou bublin, případně i zvuků, ale mluvené slovo tu člověk nezaslechne a víte co, je to tak lepší, člověk není rozptylován a více se soustředí na dané repliky, které jsou většinou psané angličtinou řekněme teenagerovskou, takže nějakých odborných slovíček, kterým by člověk nerozuměl je tu opravdu pomálu. Náročnější hráč to možná neocení, ale mně to přispělo ještě víc k vtažení do děje a prožívání té pověstné feel good atmosféry.

Nenechte se ale mýlit, hra nabízí i temnější pasáže až mi dokonce v několika případech připoměla hru LIMBO a to rozhodně není sluníčková hra. Nebudu toho o příběhu moc prozrazovat, protože si myslím, že je lepší, když ho člověk pozná sám. Ale v žánru "hopsaček", ač v něm tedy nemám úplně velké zkušenosti, mi přišel příběh velmi silný a řekněme mnohovrstevnatý. Asi je spíš určen pro větší děti (10+), ale víte co, když není člověk kovaným angličtinářem, každý den konverzujícím v tomto jazyce, tak je vlastně takové větší dítě, ač chce, nebo ne :) (I kdyby to bylo v češtině, tak by mě to bavilo, takže možná jsem pořád dítě).

Co mě nepotěšilo, lépe řečeno, co mi přišlo špatně, byl systém achievementů, protože jsem během 2 hodin udělal asi jeden, pak během 5 minut asi 20, potom za nějaký čas zas jen jeden a pak asi deset najednou atd. Tahle achievementová nevyrovnanost je taková zvláštní, ale na hraní to nemá moc velký vliv.

Uznávám, že barvy jsou ve hře spíše ty radostnější, ale najdou se i místa, kde v závislosti na příběhu vše pěkně potemní. Moc se mi líbila i moje společnice, mladá čarodějka Miriam, která se z původně nerudné, naštvané potvory proměnila postupně v chápající naštvanou kamarádku. Propojení hudby, zpěvu, příběhu a postav považuji po dohrání za nejlepší, jaké jsem dosud ve hrách viděl. Je mi jasné, že tenhle kousek nemusí sednout každému, ale nebojím se ho doporučit, protože své příznivce by si najít měl. Tahle "indie blbinka" mi nakonec zabrala 14 hodin a to už je slušná herní doba, na kterou nedosáhne mnoho známějších her.

PS. Prakticky celou dobou hraní mi vstupoval do mysli proslov Oldřicha Nového z konce geniálního filmu Pytlákova schovanka, "... chtěli jsme se vysmát životu, kde se nepracuje, kde stačí sentimentálně zpívat a v němž vždycky všechno nakonec dobře dopadne, kdybyste náhodou, někdy něco podobného viděli, nedejte se tím už obelhávat..." Oldřichu, já se klidně nechám obelhat, když to bude taková zábava ;)

Jsem si tak brouzdal po netu a vytanula mi na mysli moje oblíbená hra Dyna Blaster, s kterou jsem si už několikrát užil spoustu pěkné zábavy. Tak jsem se jal hledat všechny podobné hry. Narazil jsem na českou hru Bombič, která vznikla kdysi v časech, kdy Becherovka podporovala herní scénu. Hrál jsem jí až nezdravě hodně času a přesto, že mě bavila, tak jsem se na hodiny zasekl někde za polovinou hry a ne a ne ten level pokořit, ta obtížnost je tam na můj vkus až extrémní, nebo už nemám takové reflexy? Těžko říct, ale další trápení jsem uťal a hledal jsem tedy jinou hru.

Našel jsem tedy tuto, vypadá prakticky stejně jako Dyna Blaster, má skoro stejný evropský název, ale najde se tam pár rozdílů, jednoduše řečeno je to taková okleštěnější verze původní hry, asi by platforma NES plnou verzi neutáhla :) Hra má i jiný příběh, ale nedokážu říct, jestli lepší nebo horší, ono upřímně jde jen o pár obrázků a těch starých dobrých strojových zvuků a vlastní hra s příběhem na první pohled ne úplně souvisí, ale o tom to není.

Důležitá je hratelnost a ta je stále dobrá, člověk se tedy snaží pomocí bomb pozabíjet okolní příšery, nezabít sebe a najít v limitu průchod do dalšího kola, pokud se jeden z těchto bodů nepovede, tak se musí zas od začátku kola. Občas hra nabízí neřešitelné situace, kdy hned na začátku není žádný manipulační prostor a klidně ze dvou směrů na mě bezstarostně nalítávaly ty různé příšery, v pár kolech se mi to stalo třeba 20x za sebou, což je už dost nemilé, ale i tak, za takových 15 minut jsem se dostal do dalšího levelu a tam už bylo klidněji (někdy).

Hra dobře odsýpala a za nějaké 3-4 hodiny jsem měl hotovo. Jasně není to hra, která vás posadí na zadek (a asi tomu tak nebylo ani, když vyšla), ale nabízí příjemné hraní, rozumnou výzvu a i taková ta nostalgická nálada se dostaví. Tenhle kousek se dá hrát v pohodě i dnes, a přiznejme si, že to není u skoro 30 let starých her úplná samozřejmost. Bombám zdar.

Hry jsem si všiml, když jsem byl doma v covidovém homeofficu a snažil se konečně si pořádně "zahrát" něco na mobilu. Není to hra v pravém slova smyslu, ale přesto jsem s ní strávil pár desítek hodin, takže návykovost tam je.

Líbilo se mi, že jsem mohl vybarvovat obrázky všemožných druhů a obtížností. Takže někdy jsem si vzal jen něco rychlého na 5-10 minut a někdy se vybarvování protáhlo třeba i přes hodinu, ale o to větší byl pak pocit zadostiučinění.

Nejvíc se mi líbila kategorie umění, kde jsem vymaloval pěkných pár desítek reálných uměleckých děl v čele s mým oblíbencem Vermeerem van Delft, myslím, že jsem se asi tak z 1% cítil stejně jako ti umělci, když ten obraz tvořili :) Například kategorie z Marvelu mě stejně jako u filmů úplně minula, ale své fanoušky si jistě i tady najde. Vybere si zkrátka každý, protože jsem hru ukázal i své mamce a ta už pěkných pár měsíců takřka každý den vybarvuje taky :D

Happy color je přesně to, co čekám od mobilní hry, tedy "zabiják času" bez příkras. Ideální kousek na záchod, do vlaku, nebo třeba na lenošení na zahradě. Ještě si někdy něco vybarvím, proč ne ;)

O hře jsem věděl už od jejího vydání, ale nějak na ní přišla řada až teď. Zbytečně jsem si nezjišťoval žádné spoilery a viděl prakticky jen trailerové video. Čekal jsem příjemnou hratelnost, pěkné obrázky a scenérie a nějaký edukativní obsah a všeho se mi dostalo ve slušné míře.

Hra se točí kolem západní fronty 1. světové války, tedy kolem hranic Francie a Německa (bylo by ideální udělat další díly z jiných front). Zahrál jsem si za 4 postavy různých národností (francouzskou, německou, americkou a belgickou) a jednoho nadnárodního psa :) Bylo pěkné koukat, jak válku každá postava vidí trochu jinak a do toho se promítal i každý jednotlivý osobní příběh.

Po každé 10-20 minutové lokaci se děj přehodil na jinou postavu, což na první pohled působilo trochu chaoticky, ale po čase jsem si na to zvyknul a byl rád za takové chronologické vyprávění. Zajímavé bylo, že mi hra nabídla k vyzkoušení defacto veškeré charakteristické činnosti a propriety Světové války. Vyzkoušel jsem si tak zákopovou válku, ovládání automobilů, děl a tanků, práci v lágru, v nemocnici, v podzemí, střílení, ničení, stavění, no prostě všechno, co se tehdy dalo a bohužel i muselo dělat.

Ztvárnění je krásné, postavy i okolí jsou skvěle vykresleny, velmi rád jsem se jen kochal (i když to často vedlo k bídné smrti a opakování). :) Velmi oceňuji základní historické informace při každé nové dílčí úrovni. Je to vždy sice jen pár vět a detailních obrázků, ale o to víc to pak člověk hltá. Skvělý nápad je s hledáním různých předmětů, které pak tu edukativní část ještě prohlubují. I když jejich hledání má místy rušivý dopad na vlastní hraní, ale není to tak hrozné. Dovedu si představit a vlastně bych si to přál, aby si tuhle, nebo podobnou hru vyzkoušeli žáci během studia tohoto historického období (v 9. třídě), protože se jedná stále o jeden z určujících dějinných předělů, který nás ovlivňuje dodnes a to i přesto, že je zastíněn 2. světovou válkou. I jen to projetí Vítězného oblouku autem je epochální zážitek :)

Příběh hry postupně nabízí snad všechny myslitelné emoce a to taky není samozřejmost. Mechaniky a různé plnění dílčích úkolů je nastaveno na ideální obtížnost, hráč se chvíli rozkoukává, a pak na první, maximálně druhý pokus vše přejde bez větších problémů, takže i pro nehráče je tento kousek vhodný. Jen je různé používání pák a kol trochu moc časté.

Dostal jsem od hry to, co jsem čekal a jsem spokojen, kéž by vznikalo více takových herně-emočně-vzdělávacích her.

Je to Portal, nebo není? No, tak napůl :)
Je tu opět GLaDOS, která svým strojovým humorem uvádí hráče do radostné deprese a jsou tu portály a že jich je. Jsou tu i kamarádské kostky, modrý a oranžový gel a občas i oblíbené turretky (střílny). Ale hra je to samozřejmě úplně jiná. Zajímalo by mě, koho to napadlo zkombinovat 2 úspěšné herní koncepty, ale ať to byl kdokoliv, tak se to povedlo.

Hlavními protagonisty jsou však hrdinní řidiči ještěrek (vysokozdvižných vozíků), kteří neohroženě zkoušejí projet úrovní, kterou jste jim zaplnili různorodými konstrukcemi, nutno dodat, že prvních pár hrdinů v každém levelu do cíle nedojelo, buď se rozložili v bazénech s kyselinou, vybouchli, nebo zapadli někam do rohu bez možnosti návratu. Holt bylo nutné vždycky vychytat těch pár much a mušek na konstrukci mostů, plošin, skokánků, houpaček a dalších staveb a "blbostí" :)

Hra by se mohla pyšnit tím, že umí neustále zvyšovat obtížnost, kdy každý level je těžší než ten předchozí, což se podepíše i na času s ním stráveným. V prvních levelech stačilo asi 2-5 minut a bylo hotovo, ale ke konci už často nestačila ani půlhodina. Z toho plyne, že jsem nebyl schopný hrát nějak nepřetržitě. Většinou jsem tomu dal hodinu denně a stejně mi těch 60 levelů trvalo přes 2 týdny (je to vlastně nejdelší Portal hra), a to nedávno vyšlo DLC s 30 novými levely (počítám, že ještě těžšími).

Vyzdvihl bych i jakési 2 módy hry. První je projetí jediné ješterky, když projede, odemkne se další level, ale byla by škoda level tak rychle odbýt, takže přichází na řadu "mód" konvoj, který opravdu otestuje pevnost a vhodnost postavené konstrukce. První vozidlo většinou zvládne opět přejet, ale ty další už to mají často těžší, protože se vahou vozidel před ním i za ním plošiny různě houpou, či přetěžují, takže je i možné, že se prostě zhroutí, nebo zdeformují, nebo vozítka skáčou proti sobě a je nutné mít přesný timing. No je to občas věda, ale výsledkem je pocit zadostiučinění, když se to nakonec povede. A ten nejlepší pocit je, když se všechny ještěrky dostanou do cíle a konstrukce se zhroutí :D

Hra mě opravdu bavila, je to mix 2 oblíbených her, ale dovolím si tvrdit, že hodně osvěžující a člověk si pěkně potrénuje svou kreativitu a logiku. Někdy si zahraju i to DLC ;)

Dukáč je legenda, Hail to the king baby ;)

Duke dostal ke 20. narozeninám svého nejlepšího dobrodružství celou novou epizodu, ale i ten zbytek je pořád fajn.

Hru jsem si projel pěkně od začátku, tedy 3 klasické epizody + 1 datadiskovou. Je trochu škoda, že se do hry nevtěsnaly i další 3 přídavky, Duke it out in D.C., Duke: Nuclear Winter a Duke Caribbean: Life's a Beach, asi zas nějaké problémy s autorskými právy, nebo tak něco, však jen tenhle příběh okolo vydávání/nevydávání/přetahování kolem Dukových her by vydal na knihu :) No, ale zpátky k této nové "edici" Klasické epizody dostaly trochu faceliftu, hratelnost je stále fajn a hlavně rád si to všechno jednou za cca 5-10 let všechno zopakuju.

Co je ale tahákem téhle "nové" hry? To je zbrusu nová epizoda, která veme Duka na cestu kolem světa. Začne se v Amsterdamu a skončí v Hollywoodu :) Levely jsou různorodé a využívají de facto všech možností hry z původních epizod. Je otázkou, jestli je dobře, nebo ne, že se zde ukázalo jen minimum novinek, vlastně jen 1 nový protivník a 1 alternativní zbraň, ale ruku na srdce, asi nemělo moc cenu vymýšlet cool věci a potenciálně přijít o "staré" hráče původní hry, kteří si Světovou tour užijou samozřejmě nejvíce.

Asi nejvíc se mi líbila návštěva Egypta, kde sice začátek je asi to nejhorší z celé hry, ale ten konec v pyramidě naopak patří k tomu nejlepšímu, co Duke Nukem 3D kdy nabídl.

Před hraním jsem si moc nezjišťoval info, co lze ve hře vidět, tak jsem si tak trochu přál, abych jí třeba vtěsnal do letošní kategorie Herní výzvy a objevil tam nějaké místo/budovu/lokaci, kterou jsem reálně navštívil. A to se mi ...nepovedlo, Amsterdam je jen ulice s kanálem a hulícím doupětem a Paříž je v levelu Tour de Nukem jen "běžné" město s Eiffelovkou v pozadí a dalšími památkami na plakátech. Škoda. Takže vlastně jediné, alespoň trochu reálné místo ve hře je Golden Gate Bridge v San Francisku, tam se ale jen tak nepodívám :).

Hru i novou epizodu jsem si užil. Je to správně dávkované. Ale ten konec se moc nepovedl. Sice člověk potká všechny 3 bosse z původní hry, ale ten poslední je trochu modifikovaný a místo raket pouští oheň, bohužel to není zbraň na dálku a když se k tomu zasekne o překážku, tak je za minutu s prstem v nose hotovo :(. Ale jeden fun fact se k poslednímu levelu přeci jen váže: první level celé původní hry se jmenuje Hollywood Holocaust, no a ten poslední tady je Hollywood Inferno, to je myslím si, pěkný vtípek vývojářů na závěr :)

Už se těším na rok 2026 a 30. výročí :)

Když psal Fritol loni komentář, tak jsem se o hře dozvěděl poprvé, zkouknul jsem jedno malé gameplay video a hned věděl, že to je něco, co nesmím minout. Historie, mor, sourozenecký vztah, to prostě nemůže být špatné, no ne? Když se navíc dostala do dnešního světa menší pandemie (oproti moru opravdu rýmička), tak nazrál čas se do toho pustit ;)

Hra vypadá krásně, notebook se u ní už pěkně zahříval, ale dal to. Líbilo se mi, že pravá akce začala až někdy po půl hodině hraní, když se člověk stačil seznámit s dobou a hlavní postavou, dospívající dívkou Amiciou. Bylo zajímavé sledovat, jak se z krásné prosluněné krajiny pomalu stávala černá, morem a krysami promořená zem, kterou putovala Amicia se svým malým bráškou Hugem, který byl trochu zvláštní, ale jinak úplně normální pětileté dítě.

Dovolím si tvrdit, že jejich vztah je ten největší tahák na celé hře. Předtím se prakticky neznali a seznamování v extrémně hektické a nebezpečné době bylo velmi zajímavé až dojemné. Líbila se mi Hugova bezstarostnost a naivita i Amiciina zodpovědnost a nebojácnost. Obě postavy prošly během hry velkým přerodem, ale to si musí každý odhalit sám. Jen tu vypíchnu momenty, kdy občas nalezli květinu, kterou Hugo dokázal vždy pojmenovat a zaplést ji pak sestře do vlasů, to byly vždy krásné momenty.

Co se mi na hře nelíbilo? Je to bohužel koridor, totální koridor, nedá se takřka nikam odbočit a velmi často se nedá ani vracet zpět, takže, když člověk přehlédne např. nějakou sběratelskou věc, tak už se k ní nedostane, občas skoro až nelogicky. V kontrastu hlavních postav a jejich rodiny se moc nepovedly vedlejší postavy, tedy hlavně společníci, jsou to taková těla bez duše a nedokázal jsem si k nim vytvořit žádný vztah, proto mi ani nevadilo, když pak někteří skupinu opustili. V některých místech jsem často umíral, ale když jsem zjistil správnou taktiku, tak to poté šlo. (Jsem rád, že jsem celou hru zvládnul bez návodu, často je rozhodnutí velmi intuitivní, což je určitě klad).

Co se týče příběhu, tak nemám co vytknout, je to tedy pohádka, morová pohádka, protože se sice odehrává v letech 1348-1349, tedy v době, kdy mor v Evropě vypuknul poprvé, ale stejně si myslím, že to ve Francii nebylo tak hrozné jako v tomto příběhu :) Je to pohádka velmi temná, ale krásná, něco se povede, něco ne, ale jestli neumřeli, tak... však víte :)

Hru s takovým příběhem nehraje člověk moc často. Budu na ní ještě dlouho vzpomínat a za rok, za dva, si to celé dám znovu. Pokud bych chtěl nějaké pokračování, tohle je velký kandidát (klidně bez moru, postavy mají co říct i tak).

Po roce a půl je tu zas Hrdina království se svou dávkou pohádkové pohody. Trojka se mi moc nelíbila svým respawnem všeho, všeobecným plýtváním surovinami a hrdinovým obžerstvím. V komentáři k ní jsem na závěr vyslovil přání, aby se další pokračování inspirovalo jedničkou a dvojkou a ... moje přání bylo vyslyšeno, jupí. Bylo to jako bych hrál znovu jedničku, což na jednu stranu znamená, že série přešlapuje na místě, na druhou, že mi to prostě takhle vyhovuje a mám to rád ;)

Že vyjde tento díl jsem zjistil na DH někdy před 2 týdny. A teď v posledních dnech jsem si pomalu plánoval dnešní harmonogram, abych mohl hrát hned od vypuštění hry na trh. Potěšila mě cena, cca 100 korun je myslím si adekvátní částka za podobný kousek a to jak pro vývojáře, tak i pro hráče.

Hned od prvních minut jsem viděl, že to je zase ten hrdina z prvních dílů a tak jsem vesele hltal příběh, sem tam někomu něco přines, zneškodnil škůdce na zemědělcově políčku, našel někomu ztracenou cetku atd. Respawn ze hry takřka zmizel, zaznamenal jsem jen občas, že je možné zase chytat sem tam (třeba po 3 dnech) rybu na vyloveném místě, ale to je přece příklon k realičnosti, takže plusový bod :) I ekonomika hry je celkem dobře vybalancovaná, protože jsem sice měl pořád málo peněz, ale když jsem občas něco prodal, tak jsem měl dost hotovosti na různé nákupy a poplatky, ale nikdy jsem nebyl vyloženě chudý, nebo bohatý. Dokonce se mi ani nepovedlo najít komoditu, kterou bych na jednom konci mapy levně koupil a jinde dráž prodal. Je vidět, že autoři už si s tímhle pohráli a je to ku prospěchu hratelnosti. Jen ta herní doba mohla být delší, 3 hodiny jsou tak nějak minimum, chtěl bych tak aspoň o hodinu víc.

Vizuál, hudba, gameplay a vlastně všechno je pořád stejné a změny jsou spíš kosmetické, jako je pár nových věcí k upotřebení, pár nových příšerek a pár nápadů, které jsem minule ještě neviděl. Je to evoluce hlemýždím tempem, ale mě to vyhovuje a autorům to asi něco hodí taky, jinak by to nedělali, a to by byla přeci škoda. Název hry navíc naznačuje, že tohle nebyl díl poslední, takže asi kolem Vánoc 2022 na shledanou ;)

Loni jsem si zahrál Saints Row IV i s DLC a letos přišla řada i na tohle pokračování. A... bohužel je to jen "velké DLC", nikoliv datadisk ke čtyřce :( Herní doba je tak na 3-4 hodinky, co se týče příběhu a to je prostě málo. Sice jsem pak hrál ještě skoro 10 hodin další aktivity a plnil různé sbírky, ale to je běžně jen nepovinná součást hry, není to důvod, proč člověk hru hraje.

Abych nebyl jen negativní, tak ta příběhová linka je opět povedená, jak už je u série ostatně zvykem. Je to tedy velmi často zvrhlý humor plný neuvěřitelných hlášek a narážek. Poprvé v rámci série se navíc nehraje za hráčem vytvořenou postavu, ale za Johnnyho Gata (který z celé té bandy svatých patří v mých očích k těm sympatičtějším) a lze přepínat i na Kinzie Kensington (která je pro mě osobně hlavní tahoun všech Svatých a mám ji velmi rád).

Samotné peklo je jen převlečené město z minulých her se spoustou lávy a kráterů, ale svůj účel splnilo, nebyla to jen kulisa jako ve čtyřce. Velmi mě zaujali někteří pekelní obyvatelé, například Vlad Dracula se svým hradem, nebo William Shakespeare, který tu vede místní discoklub :D

Příběh byl fajn a určitě by se dal natáhnout aspoň na 10 hodin, ale autoři už asi neměli sílu na další projekt ve stále podobných kulisách, proto doufám, že když si teď dali pár let pauzu, tak na nás brzo vypálí další díl, protože potenciál tam stále je ;) Protože na konci hry... se objevil i Bůh a sdělil Gatovi odpovědi na všechny otázky vesmíru :D

K původnímu Disciples II: Dark Prophecy, jsem se dostal někdy v roce 2004, když vyšlo v LEVELU 120, bylo tam tehdy i s podařeným dabingem a okamžitě mě tak pohltilo, že jsem prošel všechny kampaně. V dalších letech jsem prošel i datadisky Disciples II: Guardians of the Light a Disciples II: Rise of the Elves, abych se pak dostal i k původnímu Disciples: Sacred Lands :) Tento datadisk, tak byl tím posledním, co jsem z původních her nehrál a teď jsem to konečně napravil.

Nutno uznat, že jsem úplně zapomněl na to, že je potřeba mít naskillovaného bojovníka z dvojky, takže jsem si kampaně za Legii zatracenců a Nemrtvé musel zahrát pěkně od začátku, což mi vůbec nevadilo, jen to teda trochu trvalo. Dohromady jsem odehrál k 50 hodinám, z čehož doba obou datadiskových kampaní byla tak +- 15 hodin.

Byla to zas jízda. Hra se samozřejmě ze své podstaty vleče, protože protivníci vám "škodí" a ač jim musí být jasné, že v určité chvíli je daná mapa prohraná, tak stejně "otravují" až do posledního muže (příšery). Osobně mám radši "Pekelníky", jak jsem si Legii zatracenců sám nazval. Všechny jednotky jsou správně hnusné a jejich útoky mají pěkné efekty. Jejich jedinou slabinou je, že nemají ultimátní útok jako Lidé (uzdravovačka), nebo Nemrtví (znehybňovačka) a neni tak možné dobýt nepřátelskou základnu, kde číhá nadpozemsky odolný strážce, který má tak silné útoky, že i slušně trénovaná jednotka je po 2-5 kolech jen skupina koster na bojišti. Těch kol na jeho zabití je ale potřeba asi 25, takže je nutné tak dlouho odolat. To se mi s Nemrtvými dařilo a já tak už někdy od 5. z 10 map, byl schopen strážce zabít a urychlit tak postup, protože už po mapě neproudily, sice slabé, ale početné jednotky škoditelů :)

Co se týče příběhu, tak ten mi už tehdy přišel tak extrémně plný všemožného "fantazy kecání", že jsem ho skoro ignoroval, paradoxně není jeho znalost nijak zvlášt potřeba. Je důležité pročistit mapu a splnit triviální úkol, toť vše. Takže ani datadiskové pokračování mi nedělalo v tomto směru vrásky. Možná jen, že úvodní brífink už není čten a doprovázen obrázky, ale už je to jen strohý text, to je škoda.

Nových postav a příšer je pomálu. Přibyli jen nepočetní Elfové a sem tam nějaká příběhová postava, tohle se zlepšilo až u elfího datadisku Disciples II: Rise of the Elves. Ale je pravda, že zdejší datadiskové mapy jsou oproti základní hře rozsáhlejší a hlavně je tam těch odolných protivníků daleko víc. Ale proti mojí nalevelované jednotce byli stejně bez šance :)

Hraní pro mě byl návrat do doby někdy před 15 lety. Pořád mě to bavilo a několikrát jsem s tím strávil prakticky celé odpoledne. Disciples II i s datadisky prostě nestárne a pořád se dobře hraje a krásně vypadá. Je to ale žrout času.