Monster Hunter Stories bylo pro mě příjemným překvapením. I když jsem jako fanoušek série Monster Hunter měla předpoklady k tomu, aby se mi hra líbila, tak jsem k ní přistupovala s nepříliš velkým očekáváním a nakonec jsem ze hry byla nadšená, aspoň v prvních pár hodinách hry. Tentokrát jsem se nestala lovcem monster, ale riderem, který s monsties, jak se jim zde říká, navazuje vztah a s jejich pomocí nakonec uloví více monster než průměrný hunter za svůj život. Příběh se točí okolo nákazy, která monstra činí agresivnější a také mají sklony vtrhávat do lidských obydlí a ničit jim domy a životy. Úkolem našeho hrdiny je tomuto učinit přítrž a ideálně sesbírat cestou nějaké cenné Pokémony.
Souboje jsou tahové a na můj vkus jsou až příliš založeny na náhodě. Na výběr jsou totiž tři typy útoků a fungují na principu kámen-nůžky-papír. Monstra sice mají větší šanci, že budou používat jeden typ útoku častěji, ale u delších bojů se pak projevilo to, že tomu tak není a o mém vítězství spíše rozhodla náhoda a nasbírané úrovně než taktika. Proto mě potěšilo, když jsem se dočetla, že v druhém díle je náhody už o něco méně a rozhoduje spíše správný výběr útoku a naučení se kombinace oponenta. Navíc čím dál ve hře jsem byla, tím slabší mi moje postava připadala a měla jsem pocit, že je tam jen tak do počtu, na používání předmětů a hlavně na léčení sama sebe, aby zbytečně neztrácela cenné životy, zatímco o útok se staral můj monstie.
Monsties lze získat z vajíček, která se kradou z doupat monster. Co hráč získá, je samozřejmě o náhodě a i když jsem se moc snažila, tak některá monstra jsem stejně nakonec nevylíhla, ale zato se mi podařilo vylíhnout tolik býložravců, že omeleta z jejich vajec by vyřešila hladomor ve světě. Je zázrak, že se mi poštěstilo získat Teostru. Ten si ovšem moc bojů neužil, neboť levelování je docela pomalé a vyžaduje grind, který se mi nechtělo absolvovat. Monster je ve hře celkem dost a potěšilo mě, že jsem narazila na nějaké nové, které jsem neznala a neměla je tak příležitost ještě potkat, například Zamtrios, Monoblos či Qurupeco.
Monstra lze postupně piplat pomocí vložením nových genů z jiných monster a lze tak posílit jejich útok, životy či obranu, nebo jim dát úplně nové útoky, které původně patřily úplně jinému monstru. Pak se takový ohnivý Poké… příšera může naučit ledový útok a tím překvapit nepřítele. Nakonec jsem si oblíbila Black Diablos, do které jsem narvala i permanentní bonusy a naučila ji užitečný Mud Throw, Zamtriose a oba typy Zinogre.
Jednalo se o pohodovou hru s příběhem, který jakoby vypadl z ranních nedělních animovaných seriálů, což nemyslím nijak lze. Nechyběl ani otravný rival, idiotští antagonisté, kteří provádějí experimenty vymykající se jejich kontrole či udatní bojovníci, kteří slibují, jak něco zařídí, aby to ve výsledku musel udělat hráč. Jen škoda té až příliš časté náhody a minimapy, která je naprosto k ničemu.
Souboje jsou tahové a na můj vkus jsou až příliš založeny na náhodě. Na výběr jsou totiž tři typy útoků a fungují na principu kámen-nůžky-papír. Monstra sice mají větší šanci, že budou používat jeden typ útoku častěji, ale u delších bojů se pak projevilo to, že tomu tak není a o mém vítězství spíše rozhodla náhoda a nasbírané úrovně než taktika. Proto mě potěšilo, když jsem se dočetla, že v druhém díle je náhody už o něco méně a rozhoduje spíše správný výběr útoku a naučení se kombinace oponenta. Navíc čím dál ve hře jsem byla, tím slabší mi moje postava připadala a měla jsem pocit, že je tam jen tak do počtu, na používání předmětů a hlavně na léčení sama sebe, aby zbytečně neztrácela cenné životy, zatímco o útok se staral můj monstie.
Monsties lze získat z vajíček, která se kradou z doupat monster. Co hráč získá, je samozřejmě o náhodě a i když jsem se moc snažila, tak některá monstra jsem stejně nakonec nevylíhla, ale zato se mi podařilo vylíhnout tolik býložravců, že omeleta z jejich vajec by vyřešila hladomor ve světě. Je zázrak, že se mi poštěstilo získat Teostru. Ten si ovšem moc bojů neužil, neboť levelování je docela pomalé a vyžaduje grind, který se mi nechtělo absolvovat. Monster je ve hře celkem dost a potěšilo mě, že jsem narazila na nějaké nové, které jsem neznala a neměla je tak příležitost ještě potkat, například Zamtrios, Monoblos či Qurupeco.
Monstra lze postupně piplat pomocí vložením nových genů z jiných monster a lze tak posílit jejich útok, životy či obranu, nebo jim dát úplně nové útoky, které původně patřily úplně jinému monstru. Pak se takový ohnivý Poké… příšera může naučit ledový útok a tím překvapit nepřítele. Nakonec jsem si oblíbila Black Diablos, do které jsem narvala i permanentní bonusy a naučila ji užitečný Mud Throw, Zamtriose a oba typy Zinogre.
Jednalo se o pohodovou hru s příběhem, který jakoby vypadl z ranních nedělních animovaných seriálů, což nemyslím nijak lze. Nechyběl ani otravný rival, idiotští antagonisté, kteří provádějí experimenty vymykající se jejich kontrole či udatní bojovníci, kteří slibují, jak něco zařídí, aby to ve výsledku musel udělat hráč. Jen škoda té až příliš časté náhody a minimapy, která je naprosto k ničemu.
