Psáno v době vydání, tedy v roce 2010:

Hlavní postavou je sličná Nicole Bonnetová. Prošla postupným vývojem od začínající a nezkušené agentky v prvním díle, až po regulérního člena FBI v díle druhém. I když regulérního není ten správný výraz. Byla sice vedena jako oficiální člen, vyšetřování však musela vést na vlastní pěst. Plnohodnotným členem amerického Federálního úřadu pro vyšetřování se stala až v díle třetím.

Co se bude řešit tentokrát? Loni pátrala po vrahovi, který zanechával na místě zločinu malou figurku panenky oblečenou ve stylu 18. století z dob Velké francouzské revoluce. Tentokrát je tajemným artefaktem hrací karta, která se v různých vyobrazeních objevuje na všech místech, kde dojde k vraždě.

Na začátku je Nicole vyrušena v průběhu dovolené, když ji poslíček přinese do bytu balík. V něm je starý zrezivělý šroub z kolejí, prastará lampa do promítacího stroje a novinový výstřižek. Na něm jsou zatržena slova „Sériový vrah“ a „Nicole Bonnet“.

Zrezivělé a staré přístroje se Nicole podaří očistit. Za pomoci kolegy Wanga z laboratoře dokáže prostřednictvím výrobních čísel jednotlivých dílů vystopovat místo, odkud pochází. Honba za tajemstvím může začít.

Jak naznačují první kroky ve hře, tentokrát to nebude Nicole, kdo skutečně posouvá příběh. Všechno režíruje tajemná osoba, která agentce předhazuje jednotlivé stopy tak, aby se postupně dostala k další zavražděné postavě. Inu, proč by si vrah jednou nemohl pohrávat jak s detektivy, tak i hráči. Mnohem důležitější je, aby vše postupovalo plynule, logicky a s atmosférou tak, aby to hráče bavilo.

Art of Murder 3: Cards of Destiny je klasickou adventurou, která na první pohled vypadá úplně stejně jako předchozí dva díly. Po grafické stránce se prakticky nic nezměnilo. V některých chvílích mi dokonce přišlo, že je na tom grafika hůř.

Nechybí tradičně dobře zvládnuté animace. Byť jsou slabší po technologické stránce, nepostrádají kvalitní režii i atmosférický střih. Ideálně dokreslují celý příběh.

Ani systém hry se moc nezměnil, opět hlavně sbírání předmětů a skládání mnohdy až krkolomných kombinací. Občas žasnete, proč hlavní postava volí extrémně náročnou kombinaci, když lze daný úkol splnit mnohem jednodušeji pomocí předmětu, který sice na obrazovce je, ale bohužel není aktivní.

Oproti předchozím dílům výrazně ubylo nepřesností a logických faux pas. Naopak se ale v mnohem větší míře přidal mezi hráči tolik neoblíbený pixel-hunting (hledání téměř neviditelné věci na obrazovce). Nechápu, proč se k němu odhodlali polští tvůrci v takové míře.

Přitom hra nemá zapotřebí být uměle prodlužována. Na současné poměry patří spíše k těm delším. Když se k tomu přidá i nevhodné umístění takto malého předmětu do míst, kde se otevírá okno inventáře nebo je přechod do jiné místnosti, člověka to hodně naštve.

Dalším tradičním nešvarem je nutnost kombinovat předměty ve správném pořadí. Člověk sice logicky pochopí, že je například potřeba šroub očistit hadříkem a rozpouštědlem. Ale po neúspěšném pokusu použít rozpouštědlo na hadřík to vzdá a zkouší nalézt jinou variantu. Po několika desítkách minut, kdy zoufale zkouší všechno na všechno, použije i hadřík na rozpouštědlo. A najednou to funguje.

Abych ale jen nehaněl, musím vyzdvihnout kvalitu puzzlů. Obzvláště některé jsou skutečně hodně vydařené.

Většina výše popsaných principů platí i na předchozí díly. Novinkou série je umístění lokalit. Zatímco v předchozích dílech měl možnost hráč společně s agentkou cestovat prakticky po celém světě, tentokrát se hra odehrává výhradně v Americe.

Úvodní pasáže se odehrávají přímo v New Yorku a jsou nejnudnější částí celé hry. První zhruba čtvrtina až třetina hry je hodně slabá. Teprve postupně nabírá na kvalitě jak grafické zpracování, tak i příběh a atmosféra. Bohužel, bude řada hráčů, kteří to určitě tak dlouho nevydrží a odpískají hru dřív, než se dostanou do pořádných míst.

Hráč se může vždy pohybovat pouze mezi pár obrazovkami. Až je na nich vše dokončeno, posune se dál. Obzvláště v na první pohled rozsáhlejších lokacích zamrzí, že člověk musí být prakticky pořád jen na pětníku. Přestože se nacházíte například na velkém náměstí, okolo je několik domů a přístav, skoro nikam se nedostanete.

Mezi zápory řadím i hodně slabé dialogy. Řada hovorů občas ztrácí význam, jsou hodně zmatené. Někdy se dokonce stalo, že hlavní postava operovala ve svých úvahách s informacemi, které se dozvěděla od jiné postavy až o několik obrazovek později.

Nepříliš vydařené je i provedení dabingu, hlavně co se týká hlavní postavy. Celou dobu to vypadá, jakoby ji hraní ani nebavilo. Všechny rozhovory i zamyšlení probíhají stejným tónem, bez větších emocí. Vypadá to, že ji bylo úplně jedno, jestli je v baru a rozmlouvá nad sklenkou místní coly s novinářem nebo hovoří se svědkem právě dokonané vraždy.

Samotným vrcholem jsou věty pronášené v případě, že danou věc nejde použít. Když člověk pořád slyší „These items don’t match“ nebo „Nothing doing“, dá to hodně přemáhání udržet nervy na uzdě.

Srovnání s předchozími tituly je nasnadě. V drtivé většině aspektů Art of Murder 3: Cards of Destiny prachsprostě kopíruje díly předchozí. První díl mile překvapil a hráč byl ochoten některé drobnosti odpustit. Druhý pokus byl prakticky to samé, jen s drobným vylepšením.

Třetí díl je přeci jen mírně lepší než dvojka, především díky velice kvalitní druhé půlce hry. Prokousat se k ní ale dá hodně zabrat. Kdo je v sérii úplně nový, může mít problémy s některými narážkami na situace z předchozích dílů.

Psáno v době vydání, tedy v roce 2009:

Je to teprve rok, co se do povědomí hráčů adventur dostala začínající agentka Nicole Bonnetová. Ta dokázala, i přes svou nezkušenost, téměř sama vyřešit záhadnou vraždu svého policejního parťáka a rozplést složité tajemství motající se kolem mayských artefaktů. Během své „herní pauzy“ Nicole nezahálela, stala se pevnou součástí vyšetřovacího týmu FBI. Všichni ji konečně berou jako sobě rovnou. Navíc, konečně dostala přidělený velký případ…

V New Yorku se v posledních týdnech dějí záhadné věci. Po okolí řádí vyšinutý vrah, který má na svědomí několik, na první pohled náhodně vybraných, obětí. Pro zvláštní okolnosti vražd i zanechaných stop po okolí se mu začalo říkat „loutkař“. Své oběti totiž vždy po usmrcení pověsí za speciální lana a usměrní je do zvláštních pozic, takže mrtvá těla vypadají jako marionety.

Kromě toho vždy na místě činu zanechá malou figurku panenky oblečenou ve stylu 18. století, z dob Velké francouzské revoluce. V současné době se podobně rituální vražda odehrála také v Paříži a Nicole je svým šéfem vyslána zkontrolovat, zda se jedná o stejného vraha či zda se jen někdo z místních nenechal inspirovat.

Takhle nějak začíná přímé pokračování titulu Art of Murder – FBI Confidental, tentokráte nesoucí podtitul The Hunt for The Puppeteer. Ono „začíná“ ale není ten správný výraz. V úvodní animaci jsme svědky zásahu americké jednotky SWAT v továrně v New Orleans, ve které objeví mrtvolu zavěšenou na lanech vysoko u stropu.

Přichází střih, titulky a Nicole se najednou objevuje v nějaké místnosti s další mrtvolou. Jak se tam dostala? Proč se tam dostala? Ještě štěstí, že si Nicole vede deník a hráč tak mám možnost se jím prohrabat a vyloupnout pro sebe podstatné informace, aby se vůbec dozvěděl, oč tu běží.

Nový titul od polského týmu Detalion lze ve stručnosti shrnout několika slovy – kopie, zmatek, nedotaženost, nuda. Zatímco v prvním díle se tvůrcům dařilo držet ponurou atmosféru, přinutit hráče sžít se s lehce naivní Nicole a pomáhat jí řešit nastalé problémy, dokázali přesvědčit hráče vydařenou technickou stránkou i vypointovat slušný příběh, o druhém díle to rozhodně říct nejde. Atmosféra je ta tam, Nicole je stále naivní, místy by se dalo použít i silnější slovíčko „blbá“, velice zajímavý námět se scénáristovi podařilo dokonale zbabrat, jen to technické zpracování to celkem zachraňuje.

Vraťme se ale zpět do sálu pařížské baletní školy, kde hra začíná. Již zpočátku jde vidět, že máme co do činění s klasickou 2.5D adventurou, která svému předchůdci jakoby z oka vypadla. Již v prvních místnostech přichází ke slovu první absurdity. Od šéfa se telefonicky dozvídáme, že jsme byli do Paříže vysláni jen jako konzultanti, nemáme vůbec žádné pravomoce.

Místní detektiv je hodně nevrlý (asi za to může dlouhé čekání u mrtvoly, než Nicole přiletěla z New Yorku?). Vůbec nejeví žádné známky ochoty ke spolupráci (Nicolin šéf na následný dotaz odmítá apelovat na francouzské kolegy ohledně lepší spolupráce, naopak tlačí na mladou agentku, aby svůj úkol splnila co nejdříve, protože účty za její výlet jsou vysoké) a po krátkém rozhovoru pak překvapivě odejde do restaurace na večeři a nechá Nicole samotnou v místnosti jen s jedním policajtem u hlavních dveří do budovy.

Co na tom, že ještě nikdo nesesbíral důkazy a technici ještě nejsou na místě, jejich názory či objevené informace detektiva přece nezajímají, ne? O to více překvapí, že slečna Bonnetová začíná pátrat a dokonce důkazy sbírat na vlastní pěst, při odchodu z budovy pak všechny získané důkazy naivně předá strážníkovi, zda by je nepředal detektivovi.

Nezdá se vám, že je hned v úvodu příběhu je příliš mnoho absurdit? Vězte, že se s nimi budete potkávat téměř po celou dobu hry. Hra se několikrát přesouvá po Francii, podíváte se na pyrenejský poloostrov i na dalekou Kubu. Problém je, že ne vždy je hráči přesně jasné, proč se zrovna do té které destinace právě přesouvá.

Je to historicky poprvé v mém již dosti dlouhém adventurním životě, kdy jsem si v průběhu hry projel kompletně znova celou jednu kapitolu hry, protože mi vrtalo hlavou, proč si hlavní postava vybrala za další místo pátrání zrovna tohle město. Bohužel, ač jsem se snažil vše pročítat a poslouchat sebevíc, neuspěl jsem.

Hra je přitom víceméně lineární, místy možná až moc. Přestože se scénáristům úspěšně daří přinášet do děje zmatek, kdy se některé postavy objevují na naprosto překvapivých, místy až absurdních místech, zásek se téměř nikdy nekoná. Vždy máte totiž k dispozici jen pár obrazovek, na kterých je potřeba vyřešit všechny úkoly, teprve poté se hra přesune dál.

Když už jsme u těch úkolů, i zde tvůrci zaznamenali pokrok… k větší zmatenosti. U seriózní adventury, o kterou se Art of Murder pokouší, by člověk čekal logické úkoly či reálné kombinace věcí či šifer. Bohužel, za spoustu úkonů, které Nicole při své cestě provádí, by se nestyděl ani takový věhlasný odborník na „nesmysly“, jako MacGyver. Do toho je ještě potřeba připočítat fakt, že občas jsou předměty hodně prťavé a není problém je přehlédnout. Hra obsahuje i několik klasických puzzlů a-lá Myst, které tak špatně nedopadly.

Co se technického zpracování týká, tvůrci opustili minule použitý volně šiřitelný český vývojový nástroj Wintermute ve prospěch Virtools Engine, používaný i u dalších her od City Interactive. Bohužel, na samotné hře to nejde příliš poznat, jen nahrávání a ukládání je krapet rychlejší. Grafické zpracování je opět celkem vydařené, statické obrázky pozadí jsou vesměs opravdu pěkné.

I přes řadu pěkných doplňkových malých animací však všechny lokace působí hodně mrtvé až strnule. Nutno přiznat, že ani animace postav nepatří k žádnému technickému zázraku. Oproti minulému výtvoru se tvůrci rozhodli přidat pár meziherních animací, které dokáží alespoň trochu zlepšit hráčovu náladu.

Ovládání se oproti prvnímu dílu vůbec nezměnilo, opět lze vykonávat akce levým či pravým tlačítkem myši (v některých případech zrádně nejdříve jedním a pak druhým, ne však obráceně), inventář je umístěn ve spodní části obrazovky a častokrát obsahuje velké množství zbytečných předmětů, které vždy při přechodu do další kapitoly Nicole zázračně ztratí.

Jedinou větší inovací je možnost zobrazení všech vlastněných předmětů ve zvětšené variantě. Napravo dole je pak umístěn vstup do menu, deník zachycující všechny dokumenty, poznámky i Nicole stručně popisovaný průběh událostí a v neposlední řadě je zde telefon. Celkem zbytečné telefonické orgie z prvního dílu se naštěstí nekonají, šikovná slečna Bonnetová totiž přístroj v průběhu své mise ztratí.

Závěrem přidejme stručné shrnutí pro ty, co čtou pouze poslední odstavce. Pokud máte rádi adventury a nehne vám žlučí, že přestože hlavní hrdinka ví jméno následující oběti, raději se místo jejího důsledného hlídání stará o opravu motocyklu, mohla by se vám tato hra líbit.

Můžete čekat naprosto tuctové a ničím nezajímavé pokračování herní série Art of Murder, které je rozhodně horší, než jeho o rok starší předchůdce. Největší vinu na tom nese zbabraný, naprosto chaotický scénář s velkým množstvím logických úletů. Pro příznivce adventur se toto dílo zařadí mezi tuctové díla, po kterých po krátkém čase ani pes neštěkne.

Když hráč překousne úplný zmatek v ději i některé nesmyslné kombinace, může se touto hrou i zabavit. Úplným masochistům pak doporučuji vyčkat až na samotný závěr hry, výsledná pointa celého tohoto díla je tou správnou třešničkou na dortu. Ten sice na první pohled vypadá sladce a chutně, ale když se do něj člověk zakousne, zhořkne mu úsměv na rtech.

Psáno v době vydání, tedy v roce 2008:

Mayská civilizace, vraždy, FBI, sympatická vyšetřovatelka. Jsou prvky, které se v adventurách objevují více než často a ani dnes recenzované dílo Art of Murder není výjimkou. Když k tomu připočteme fakt, že je na první pohled viditelná inspirace tvůrců ve dva roky staré adventuře Still Life, je nám jasné, že od této hry žádnou velkou originalitu očekávat nemůžeme. Profláklé téma však nemusí být vždy na škodu a pokud to doženou ostatní prvky, které vhodným smícháním dají dohromady tu správnou hratelnost, může z toho vzniknout zajímavé dílko. Podařilo se to u Art of Murder?

Hráč je převtělen do třicetileté začínající agentky FBI Nicole Bonnetové, která vzhledem k délce svého působení u policejních složek pracuje hlavně jako pomocník zkušenějším detektivům. Vše se změní jedné pochmurné noci, kdy je při pokusu o zatýkání zavražděn její parťák James Scott. Po této tragické události nastává překvapivý zvrat, když nepříliš sympatický šéf newyorské pobočky FBI neumožňuje Nicole pátrat po vrahovi Jamese, ale přiřazuje ji k dalšímu kolegovi jménem Nick, kterému má pomoci vyřešit sérii rituálních vražd prominentních lidí z vyšších vrstev, které se v poslední době nemilosrdně hrnou New Yorkem.

Tímto způsobem začíná nové dílko polského vydavatele City Interactive. Tato společnost se až dosud věnovala výhradně akčnějším titulům, rozhodla se však vstoupit i do prostředí adventurních příběhů. Pro svou detektivní prvotinu protkanou intrikami a vraždami se rozhodli oslovit krachující polské studio Detalion, které stojí za grafickými orgiemi Schizm I a Schizm II.

Na rozdíl od všech předchozích děl se tentokráte rozhodli tvůrci opustit pohled z vlastních očí a přesunuli se ke klasickému 2.5D. Nic to však neubralo na úchvatné grafice, která je tomuto tvůrčímu týmu vlastní. Úvodní obrazovka v kanceláři FBI sice patří k těm méně zdařilejším, kvalita se však s postupujícím dějem zvyšuje a končí skutečně vydařenou amazonskou přírodou.

Hra je postavena na českém adventurním enginu Wintermute, kterému se stává jednou z nejvíce vyčnívajících vlajkových lodí.

Také zbývající technické zpracování odpovídá současnému standardu. Atmosférický hudební doprovod efektně podkresluje napínavý příběh, totéž se dá říct i o zvucích. Co se týče dabingu, hra vyšla již v polštině, němčině a chystá se i angličtina.

Všechny tři verze dopadly dobře, zvolené zbarvení hlasů odpovídá charakterům postav a i sami dabéři odvedli svou práci profesionálně. Velmi zdařilé jsou i animace, které se prolínají celou hrou. K nim však patří asi jediná větší výtka týkající se technického zpracování – na některých počítačích se tyto animace hodně trhají, místy až k rychlosti 1 obrázek za vteřinu. Ani po komunikaci s helpdeskem se zatím tuto problematiku nepodařilo vyřešit, opravný patch by to však mohl v budoucnu napravit.

Po technické stránce tedy hra rozhodně nezklamala. Co na to příběh a atmosféra? O určitém klišé, které provází celý příběh, se psalo již na začátku této recenze. Zatímco všechny předchozí hry Detalionu byly postaveny na logických puzzlech ve stylu Mystu, Art of Murder má těchto úkolů minimum. Hlavní důraz je zde kladen na rozhovory a sbírání předmětů, prostě vedení klasického vyšetřování. Rozhovory jsou hodně lineární, hráč nemá žádnou možnost při volení otázek. Trošku neohrabaná je i nutnost kliknout na zpovídanou postavu, aby v rozhovoru pokračovala.

Nicole začíná pátrat po rituálních vraždách, hned v úvodu se však objevuje první nedokonalost celého příběhu. Má spolupracovat s kolegou Nickem, který se však v kanceláři FBI téměř neobjevuje. Hlavní sekretářka přiznává, že za něj všechny reporty psával James a šéf pořád nadává, jaký je Nick flákač. Místo toho, aby Nicole pomáhala Nickovi ve vyšetřování, tak ho prakticky kompletně vede sama. Její parťák se během hry „ozve“ sice několikrát, místo jasné pomoci však příběh spíše zašmodrchá. Podobných absurdit či spíše naivit se ve hře objevuje několik.

S postupujícím časem se začíná poodkrývat záhada celého příběhu, která se vztahuje k historické výpravě za poklady ztraceného dávnověkého mayského města v Peru. Nicole se následně dostává oklikou i k pátrání po Jamesově vraždě a začne zjišťovat, že oba zločiny mohou mít něco společného. Více z příběhu už nebudu prozrazovat, byla by škoda připravit hráče o zajímavé zvraty v průběhu celé hry.

Ta se nakonec odehrává ve třech lokalitách. Kromě již zmíněného New Yorku není překvapením, že další kroky Nicole povedou, i přes výslovný zákaz šéfa, do Jižní Ameriky. Tvůrci měli v původním plánu čtyři lokality, jak už to však u vývoji počítačových her chodí, nedostatek financí a hlavně času je přinutil ke zkrácení hry pouze na části tři. A v závěru toto násilné useknutí příběhu i přes velkou snahu scénáristů lze velice dobře poznat.

Poslední zásadní informace, která byla čtenáři této recenze dosud zatajena, je interface celé hry. Ten je až nebezpečně podobný Tunguzce – v dolní části obrazovky je viditelných osm chlívků pro předměty (vejde se jich sem ovšem víc, rotuje se klasicky šipkami po stranách). V pravém dolním rohu se pak nalézá PDA kombinované s mobilním telefonem, ve kterém se objevují poznámky o průběhu vyšetřování, telefonní seznam s možností (a místy i nutností) telefonování či zasílání SMS. Součástí je také miniaturní digitální fotoaparát.

Vedle PDA je tlačítko známé z některých předešlých adventur, po jejím stisknutí se totiž na obrazovce objeví veškeré předměty, se kterými jde něco dělat. To se samozřejmě děje za pomocí myši, přičemž u každého předmětu či postavy je kurzorem znázorněno, co lze dělat levým a co pravým tlačítkem. Poslední položkou v pravém dolním rohu je tlačítko pro přesun do hlavního menu hry, odkud je možné ukládat a nahrávat hru. Pihou na kráse je skutečnost, že samotné ukládání a nahrávání trvá neúměrně dlouho, což při porovnání s faktem, že je ve hře možné několikrát zemřít (obzvláště při „sedačkovém puzzle“ není šance napoprvé přežít), přinutí hráče k nepříliš lichotivým slovům na hlavy tvůrců.

Zbývá nám tedy závěrečné hodnocení. Art of Murder se rozhodně nezařadí mezi klasiky adventurního žánru, pravověrné hráče však rozhodně nezklame. Graficky vydařená detektivka s nepříliš originálním, místy až naivním, přesto však rozhodně zajímavým příběhem je ideální hrou pro volný víkend.

Po úspěšné sérii se Sherlockem Holmesem se studio Frogwares vrhlo do oblasti temných sci-fi hororů podle H.P. Lovecrafta. Spolupráce s distributorem Focus Home Interactive však vzala brzy za své a tak byli ukrajinští tvůrci nuceni přenechat Call of Cthulhu někomu jinému. Nechtěli však opustit důkladně probádané prostředí a tak se vrhli do tvorby vlastní hry z daného univerza. Tato hra nese jméno The Sinking City.

A jak se jim tento pokus podařil? The Sinking City je akčněji pojatá adventura vycházející ze základů posledního Sherlocka Holmese. Jakožto soukromý detektiv Charles Reed přijíždíte do polozatopeného města Oakmont, kde začíná vaše pátrání. Co se týká adventurních částí, na tvůrcích jde vidět bohatá zkušenost z předchozích děl a příběh jako takový i samotná detektivní část funguje na výbornou. Včetně dedukční mapy zde pojmenované jako paměťový palác či šestého smyslu, který vyšetřovateli pomáhá ukázat, co se na daném místě v minulosti odehrálo.

Bohužel, zaběhlý a prověřený koncept se tvůrcům asi přestal líbit, což bylo vidět již v akčněji pojatém posledním díle Sherlocka Holmese. Zde jdou ale tvůrci ještě dál a přináší nám tak otevřený svět a spoustu akčních pasáží. Takže celkem zajímavý příběh a podařená detektivka je rozmělněna naprosto nesmyslným prázdným chozením od čerta k ďáblu (z jedné části města do druhé a zpátky). To je proloženo nudnými a zdlouhavými pasážemi na motorovém člunu při dopravě přes ty části města, které jsou zatopené. Později aspoň začnou existovat teleportační budky, které otravnou dopravu trochu urychlí, ale situaci už nezachrání. A když už by vám toto procházení mohlo začít nevadit, přichází na řadu další vychytávka - akční pasáže, při kterých musíte zabíjet nestvoury. Ty se naštěstí většinou vyskytují v jasně ohraničených zamořených oblastech, takže když vynecháte řadu bočních úkolů, tak se jim v částečné míře můžete vyhnout. Ale i tak je tahle součást hry nadbytečná, nefunkční a otravující. Stejně jako zbytečné RPG prvky a crafting.

V čem tedy spočívá hraní? Začnete pátrat po případu, který je rozmělňován řadou vedlejších úkolů. Skoro z každé poznámky jen najdete souřadnice ve formátu "roh ulice Příčné a Dlouhé", podíváte se do mapy, kde se dané místo nachází (většinou na opačné straně města), zaznačíte místo, aby se ukazoval na kompasu směr a vydáte se tam. Když na místo dorazíte, postřílíte místní havěť, tak najdete další indicii či osobu ke krátkému rozhovoru, která vás pošle zase na opačnou stranu města. Ani atmosféra se příliš nevydařila - u Lovecrafta by člověk očekával spíše strach a tíživou atmosféru z neznámého, která se ale kvůli haldě potvor a nutnosti jejich střílení nedostavuje a mnohdy se zvrhává v bohapustou akci.

Je obrovská škoda, že tvůrci nezůstali u toho, co opravdu umí - vyšetřovací a příběhová část je velice dobrá a zábavná k zahrání. Spoustu propracovaných detailů navíc umocňuje velmi podařený český překlad. Vše to ale razantně sráží k zemi naprosto zbytečná otevřenost světa, kde spousta chození jen zdržuje od pátrání. Pomyslným hřebíčkem do rakve jsou pak trapné akční pasáže.

Máme tu tedy dva kousky z prostředí H.P. Lovecrafta, které vyšly zhruba ve stejnou dobu. A to Call of Cthulhu od francouzskych Cyanide a The Sinking City od ukrajinských Frogwares. Každá z her má něco do sebe, každá z nich má své plusy i mínusy. Ve finále je obě hodnotím stejnými procenty, od obou jsem čekal mnohem víc. Kdybych se ale měl rozhodnout, která hra se mi líbila víc, asi bych volil Call of Cthulhu. Ta spousta zbytečného chození a akčních pasáží v The Sinking City jsou totiž skutečně až moc otravné.

Vývoj hry Call of Cthulhu začal již v roce 2014, kdy dostalo vývoj na starosti ukrajinské studio Frogwares známé hlavně populární adventurní sérií se Sherlockem Holmesem. V následujících měsících se však tvůrci rozkmotřili s vydavatelským domem Focus Home Interactive. Obě strany se rozešly a zatímco Frogwares začali pracovat na jiné lovercraftovské hře The Sinking City, práce na Call of Cthulhu byly svěřeny francouzskému studiu Cyanide. Jak se tvůrcům vesměs průměrných sportovních, strategických a v poslední době také akčnějších stealth her podařilo vstoupit do adventurního žánru?

Hra je postavena na oficiální licenci na deskovou RPG hru ze stejnojmenného prostředí. Možná i proto je hra nazývána mixem RPG a adventury, ve skutečnosti tomu tak ale není. Jedná se o koridorovou adventuru založenou hlavně na chození, komunikaci s postavami či různými dokumenty a řešení několika málo logických puzzlů. To vše je doplněno, bohužel, akčnějšími a hlavně stealth pasážemi. Samotné RPG je tu zastoupeno jen body, které je potřeba postupně rozdělovat mezi vlastnosti hráče. Ty však děj příliš neovlivňují, maximálně umožní hráči získat víc informací nebo udělat některý úkol snadnější cestou.

V úvodu se vžijete do postavy Edwarda Pierce, válečného veterána, toho času soukromého detektiva v Bostonu utápějícího se v alkoholu a depresích. Práce není mnoho a tak přijímáte nabídku na pátrání po smrti jedné rodiny na ostrově Darkwater. Takže nezbývá nasednout na loď a vyrazit.

Po příjezdu na Darkwater začíná vyšetřování, které na první pohled působí zajímavě. Hráč jde do hospody prokecat místní obyvatele, dozvědět se něco o místním folklóru i historii. Totéž pokračuje na stanici kapitána i snaha dostat se do skladiště jakožto jediné pořádné stopy. Dokonce i příjezd na panství Hawkingů a prozkoumávání strašidelného domu je ještě v pohodě. S postupujícím časem však začne ubývat adventurních prvků, naopak začne přibývat blouznění hlavní postavy doprovázené rozmazaným obrazem, neustálé chození po pár místnostech případně hodně lineárním koridoru, otravné a zdržující stealth pasáže a dokonce i trocha toho střílení.

A je to velká škoda. Příběh, i když plný klišé, je celkem zajímavě napsaný, pořád se něco děje a hra svým drajvem táhne hráče dál směrem k očekávanému rozuzlení. Na druhou kolej jdou informace získané ze spousty knih i pěkně napsaných profilů jednotlivých postav, míst či přízraků v deníku. Hráč si většinou vystačí s informacemi z rozhovorů s postavami, které v drtivé většině v příběhu přicházejí a odcházejí ve zběsilém tempu, takže se s nimi hráč nestihne ani pořádně seznámit či sžít. Příliš tak ani nevadí, že nebyla dodržena slibovaná otevřenost světa, hráč má k dispozici vždy jen omezený prostor, kam se může podívat. A mezi těmito jednotlivými prostory přichází loadovací obrazovka a většinou i přechod do další kapitoly. A čím pozdější kapitola, tím méně adventuření a více toho "ostatního".

Call of Cthulhu by byl celkem pěkný interaktivní film výrazně šmrncnutý walking simulátorem se správně hutnou lovercraftovskou atmosférou. Zbytečné akčnější a stealth pasáže v pokročilejších fázích hry však brzdí rozjeté tempo a výsledný dojem hodně sráží.

Španělští Pendulo Studios se proslavili tvorbou klasických point and click adventur. Ve své nejnovější hře se odhodlali pustit na pole interaktivních filmů po vzoru Telltale. Jen se nepustili do epizodického formátu, ale vše vychází najednou v jediné hře. A výsledek nakonec vůbec špatný není.

Základní podmínky k úspěchu měli velmi dobré - díky spolupráci s Microïds dostali k dispozici slušný základní budget, hlavně ale získali licenci na komiksový svět Blacksad. Jeho tvůrci Juan Diaz Canales a Juanja Guarnida jsou ze Španělska, komiks však primárně vyšel ve Francii. Svým žánrem se jedná o drsnou noirovou detektivku zasazenou do Ameriky 50tých let minulého století, ve které jsou hlavními hrdiny né lidé, ale kreslená zvířata, která svým charakterem odpovídají lidským vzorům. Hlavní postavou je soukromý detektiv John Blacksad, černý panter, který jako by z oka vypadl slavnému detektivovi Philipu Marlowovi.

A právě v duchu noirovské detektivky se nese celý příběh, který se motá kolem sebevraždy Joe Dunna, majitele místního boxerského klubu, jen několik dní před významným soubojem jeho svěřence se šampionem. Jak asi uhádnete, záhy je jasné, že se o sebevraždu nejedná a John Blacksad se stále hlouběji zavrtává do podhoubí téměř všech možných nelegálních témat, které se mohou sportu týkat. Jde vidět, že se tvůrci originálního komiksu podíleli na příběhu i tvorbě jednotlivých postav, takže dějová linie je uvěřitelná, napínavá a rozhodně ne nudná. Přesně vystihuje charakterizaci postav z komiksů i průběh děje, navíc mající svůj obvyklý sociální a protirasistický přesah. To vše umocňuje ta správná noirovská atmosféra doplněná o stylovou jazzovou muziku a vydařený dabing postav.

A jak se hra hraje? Zde už není vše tak růžové. Od začátku bylo jasné, že se tvůrci hodlají vydat formou interaktivního filmu po vzoru Telltale, tedy se spoustou interaktivních filmečků doplněných o rozhovory a QTE sekvence. Největší kámen úrazu je však ovládání, které je optimalizováno výhradně na konzole a jejich ovladače, takže na PC zapláčete. Ovládání na klávesnici pomocí WASD je strašně nepřesné, otravné a frustrující. A taky pomalé, bez možnosti přepnout na rychlejší chůzi či běh. Hra obsahuje několik chodících pasáží, které bezesporu patří k tomu nejhoršímu a nejotravnějšímu, co hra nabízí. Ani QTE sekvence, hlavně ty soubojové, nejsou žádným zázračným oživením a většinou spíš akorát otravují a zdržují od sledování příběhu. Obzvlášť, když při neúspěšné kombinaci postava většinou zemře a je potřeba projít určitou pasáží znovu. Zde se objevuje další neduh - nehratelné sekvence není možné přeskočit, což je hodně iritující, když jeden a ten samý rozhovor musíte poslouchat třeba už popáté jen proto, že jste včas na konci nezmáčkli jedno písmenko.

Nejen QTE klikáním a chozením je hráč živ. Další z důležitých součástí hraní jsou rozhovory, kde hráč volí z několika možných otázek či odpovědí. Protože je hlavní postava zvíře, dokáže navíc využít některé své smysly jako detailní čich či zrak. Pozorování postav probíhá podobným systémem známým ze Sherlockovských adventur, ze stejné série pochází i myšlenková mapa, kde se dávají dohromady jednotlivé dedukce hlavní postavy, které pak dokáží posunout příběh dál. Inventář se tentokrát vůbec nekoná, hra je postavena hlavně na rozhovorech a získávání informací. Těch pár získaných předmětů se pak použije samovolně ve správnou chvíli.

Poslední aktivitou, která je u této hry absolutně zbytečná a vyplňuje jen prostor, aby nevypadala úplně prázdná - je možnost sbírat kartičky sportovců (zvířecích, samozřejmě), které pak seřadíte v přehledném albu. To mnohem zajímavější je interaktivní deník, do kterého si John Blacksad píše poznámky k jednotlivým postavám, přičemž s pokračujícím příběhem zapisuje i zjištěné změny. Samotnou třešinkou na dortu je pak komiks, který postupně zachycuje hráčův postup a vytváří tak speciální komiksovou knížečku, kterou je možné použít pro návrat do děje v určité kapitole či před důležitým rozhodnutím.

Celkově shrnuto - Blacksad se povedl. Tvůrci přistoupili k látce s tím správným citem a dokázali důstojně navázat na komiksové verze. Jen je škoda, že kvalitní a chytlavý příběh zmršili příšerným ovládáním, které hlavně v úvodních, klidnějších pasážích hry, doslova pije krev. Pokud se dokážete povznést nad ovládání i spoustu QTE akcí, s postupujícím dějem vám bude odměnou kvalitní noirovský detektivní interaktivní film se vším všudy.

Britský výtvarník a animátor Luke Whittaker se ve svých projektech rád věnuje různorodým papírovým skládankám. V malé hříčce Lume si vyzkoušel, jaké to je vytvořit papírový model jednoho domečku a zasadit do něj jednoduchý příběh, který poté nasnímal pomocí kamery. Hříčka slavila úspěch a přiměla Luka i jeho tým State of Play ke tvorbě rozsáhlejší hry.

Tato hra nese jméno Lumino City a vyšla v roce 2014. A podobně jako byl Neverhood postavený kompletně z plastelíny, městečko Lumino City je do nejmenších detailů vyrobeno z papíru a lepenky. Jednotlivé části papírového modelu města jsou kamerou nasnímány skutečně zajímavě, takže pochodující postavička obcházející celý model města dodává celé scéně nádhernou plastičnost a reálnost 3D prostředí. Vše navíc umocňuje plynulý pohyb kamery bez střihů, naopak ale s přeostřováním na různé detaily, takže člověk jen s úžasem sleduje tu nádheru, kterou se tvůrcům podařilo vytvořit.

Příběh je relativně primitivní, holčička Lumi pátrá po svém dědečkovi, který byl ve městě nápadně připomínajícím mlýnské kolo, údržbářem. K tomu, aby jej nalezla, musí vyřešit skutečně různorodé a nápadité puzzly, které vhodně balancují na hranici obtížnosti a rozhodně nenudí. Co naopak občas nudí jsou rozhovory s postavičkami. Ty nejsou nadabovány, vše probíhá pomocí "bublin" s textem. Přestože jsou některé situace či části rozhovorů vtipné, častokrát jsou hodně krátké, kde jen sdělí úkol, který má Lumi splnit. A nebo naopak zdlouhavé, kdy kromě zadaného úkolu stejně nic zásadního neřeknou.

Jinak však není hře moc co vytknout. Překrásné audiovizuální zpracování včetně hudebního doprovodu určitě navnadí každého příznivce logických adventur. Příběh není kdovíjak zázračný, hra je však postavena hlavně na puzzlech. Předložené zajímavé a originální hádanky bezezbytku splňují záměry autorů.

Kdysi pradávno existovala firma Bullfrog, která se věnovala hlavně strategickým hrám. A dalo by se říci, že co kousek, to skutečný originál. Jedním z takových byla i budovatelská strategie Theme Hospital, která si získala srdce nejen z řad stratégů, ale i mé. Po postupném odchodu chytrých hlav a následné devastaci znašky Bullfrog se zdálo, že se další hry z prostředí nemocnice nedočkáme...

Nakonec se tak, naštěší, nestalo. Čekali jsme sice řadu let, ale přeci jen se objevuje Two Point Hospital, duchovní nástupce původního Theme Hospitalu. Dokonce na něm pracovali i někteří tvůrci původního díla. A výsledek? Hráči dostali přesně to, co čekali - Theme Hospital v novém hávu a s novými možnostmi a vylepšeními, zároveň také s pár původními nedostatky.

Kdo hrál původní hru, bude se hned od začátku cítit jako doma. Opět je vše postaveno na humornější notě, obzvláště co se týká nemocí. A tak řešíte pacienty s utkvělou představou, že jsou Freddie Mercury nebo naopak ty, kterým místo hlavy narostla žárovka. Všechny postavičky jsou krásně rozanimované a tak stojí za to sledovat, jak probíhá léčení jednotlivých nemocí.

Hlavní náplní je ale stavění jednotlivých oddělení nemocnice. Takže nejdřív recepci, pak obvodního lékaře, pak diagnostiku a následně mistnosti na léčení jednotlivých nemocí. Do toho je potřeba najímat zaměstnance, starat se o jejich potřeby a pohodlí či o jejich vzdělání. To vše je možné důkladně studovat a upravovat v detailních grafech, pokud se ale chcete věnovat jen hraní, tabulky můžete klidně vynechat a soustředit se jen na stavění.

Hra obsahuje kampaň s nemocnicemi v různém prostředí, kde každé potřebuje trochu jiný přístup - jednou je v oblasti zima, tudíž je potřeba řešit topení a řada pacientů přichází se zlomeninami, jinde je zase potřeba řešit klimatizaci, protože je takové horko, že se řada pacientů rozpixelovatí. Pro postup do další nemocnice je potřeba splnit základní úkoly, což většinou není nic složitého.

V podstatě jsem našel jen dva zápory. Jedním z nich je nemožnost vytvoření templatu místnosti, což zamrzí hlavně u obvodních lékařů, kterých je potřeba mít v pokročilejších nemocnicích několik. Druhou je, hlavně v pokročilejších fázích hry, občasný stereotyp, i když se jej tvůrci pokusili narušit občasným zemětřesením či výzvou v podobě zabíjení krys kurzorem myši či vyhledáváním nakažených pacientů nebezpečnou infekcí a jejich následné očkování dřív, než stihnou nakazit další.

Kdo měl rád původní Theme Hospital, můžu jednoznačně doporučit. A kdo původní díl nehrál a má rád budovatelské strategie, tomu to můžu doporučit taky.

Ve hře Firewatch se stáváte Henrym, hlídačem požárů ve wyomingském národním parku. Ten tuto práci vzal jako únik před vlastním životem poté, co ne jeho vinou ztroskotalo jeho manželství. Únik do osamění nabourává jedině vysílačková komunikace s hlavní nadřízenou, hlídačkou jménem Delilah…

Po neobvyklém a efektním úvodu se hráč přesune na hlídací věž v národním parku, ve kterém se odehrává celá hra. V podstatě se jedná o chodící hru ve specificky barevně stylizovaném lese Shoshone doplněnou o výborně napsané dialogy mezi Henrym a Delilah prostřednictvím vysílaček. Právě na kvalitě těchto dialogů odkrývajících psychologii obou postav i jejich vývoj během následujících několika týdnů je postavená základní premisa celé hry a v této části se jí daří skutečně na výbornou, což umocňuje i velmi kvalitní dabing obou postav. Mnohem horší už je to s herní náplní. Ta sestává v různorodém a povětšinou dost nudném procházení se napříč celým parkem, které by bez umně seskládaných dialogů a velmi hutně stupňované atmosféry rozhodně neobstálo.

S pokračujícím časem pak naštěstí ubývá zbytečného procházení z bodu A do bodu B a začíná se i něco dít. Houstne atmosféra a hráč v řadě chvil skutečně neví, na čem je a zda se jedná o realitu či přelud. Závěr však vše vrací do normálního světla a obě postavy se vrací ke svým ‚problematickým‘ reálným životům.

Tahle hra rozhodně není pro každého. Za stupňovanou napínavou atmosféru a již několikrát vychvalované dialogy si však svou šanci zaslouží. Jen kdyby nebylo tolik toho zbytečného chození…

Chtěl jsem se pustit do něčeho na odreagování a padlo mi do očí Spáleniště. Ve finále musím říct, že odreagování to bylo příjemné, leč extrémně krátké. Velice pěkný čenobílý vizuální styl, příjemná hudba. A snad i zápletka by mohla být zajímavá, kdyby byla krapet delší. Dialogy mi přišly občas moc strojené, až moc oficiální, takhle škrobeně se kluci mezi sebou moc nebaví. Taky jediný pořádný puzzle mohl mít nějaký náznak, jak řešit. V první chvíli člověk pořádně neví, čeho má dosáhnout. Jen věčná škoda, že existuje jen jeden díl a ještě tak krátký.

Je rok 1967, zuří boje ve Vietnamu a samozřejmě také studená válka. V této pochmurné době vyhrává americký student fyziky Hans Tannhauser cestu do bezvýznamné německé vesničky Trüberbrook. A protože právě píše disertační práci z kvantové fyziky, bere cestu do Německa jako odreagování a ideální příležitost pro poklidné dopsání práce.

Po příjezdu do malebného lázeňského města Hans zjišťuje, že zde skutečně chcípl pes (nebo kočka)? Nikde nikdo, obchůdky i atrakce zavřené, jediný otevřený hotýlek evidentně dlouho nikdo nenavštívil. Až nyní se s návštěvníky roztrhl pytel, kromě Hanse se totiž ubytovala i mladá anthropoložka Gretchen Lemke. I přesto vše vypadá na pokračování poklidné vesnické nudy, kdyby se v noci v pokoji Tannhausera neobjevil tajemný chlápek, který mu ukradl rozepsanou disertační práci. Tím se spouští běh událostí ne nepodobný ujetým béčkovým sci-fi filmům.

Trüberbrook je nejnovější adventura německého studia btf. Tím, čím uchvátí na první pohled, je jednoznačně grafika. Tvůrci využili nepříliš často používané metody fotogrametrie, kdy byly nejdříve všechny lokace vymodelovány jako miniaturní modely ve skutečném světě a až poté přeneseny pomocí 3D scanneru do počítače. Posléze byly do hry přidány animované postavy a vizuální efekty a voilá – specifická a velmi pěkná grafika je na světě.

Jak je to ale se hrou samotnou? Ta bohužel nedosahuje kvalit grafického zpracování, propadákem ale rozhodně není. Postupně se dozvídáte informace o historii města a přilehlého okolí a začnete hlouběji pronikat do místních intergalaktických mystérií. Celý základní příběh by mohl být zajímavý, ale pořád se vkrádá pocit, že není plně využitý. Spoustu času strávíte zbytečným a otravným diskutováním o ničem, naopak spousta zajímavých či načatých věcí vůbec není dotažena nebo využita. Vypadá to, že autoři měli s celým příběhem mnohem větší plány, ale nakonec byli nuceni v příběhu škrtat a to se jim příliš nepovedlo. I proto zůstávají některé lokace ve hře téměř nevyužity, což je na škodu.

Samotný gameplay také neoplývá ničím převratným, úkoly jsou vesměs logické a hodně jednoduché. Kromě již zmiňovaných dialogů většinou spočívají v chození křížem krážem mezi lokacemi a přenášením informací či jednotlivých předmětů. Když už jsme u předmětů, je potřeba zmínit se o inventáři. Ten sice existuje a je možné jej i zobrazit, z náznakových ikonek však nejde moc poznat, co která věc skutečně je. Pro použití předmětů na daném místě je pak využit jednoduchý model, kdy po kliknutí na konkrétní místo ve hře se přímo ukáže kontextový obrázek, který předmět je možné použít.

O grafice jsem se zmínil již na začátku, stojí za to dodat, že i animace jsou velmi pěkné a podařený je i dabing a zvuky. Zato hudba je celkově dost nevýrazná, místy až otravná. České fanoušky navíc určitě potěší české titulky. Co naopak nepotěší je délka celé hry, přestože obsahuje některé nepřeskočitelné zdlouhavé pasáže, kde se toho moc neděje, stačí k pohodovému dohrání necelých šest hodin.

Trüberbrook je adventurou ze staré školy ve velmi pěkném grafickém zpracování. Z příběhu i samotného hraní mohli tvůrci vymáčknout rozhodně víc, přesto pravověrným fanouškům adventur mohu zahrání tohoto díla doporučit.

Ať se nám to líbí nebo ne, série Polda výrazným způsobem zasáhla do formování tuzemské herní scény a patří do zlatého fondu českých počítačových her. Po nepříliš vydařeném pátém díle se tvůrci ze Zima Software ve spolupráci s JRC rozhodli vydat dlouho utajovaný šestý díl s jednoznačným cílem zaujmout fanoušky prvních dílů.

K základům se vrací i technickým zpracováním: pryč je chladná 3D renderovaná grafika, naopak je k vidění stylizované a propracované kreslené zpracování ve 2D protkané řadou povedených in-game animací, jejichž zpracování je na poměry českých kreslených her skutečně na úrovni. Po grafické stránce tedy není mnoho věcí k vytknutí, stejně dopadá i tradičně nejsilnější stránka Poldy: kvalitní dabing v čele s Luďkem Sobotou.

I po příběhové stránce je to ten starý ‚zlatý‘ Polda. Opět se setkáme se spoustou jednoduchého českého humoru, spoustou známých celebrit i narážek na všechno možné. Tradičně ujetý scénář (s přimhouřením oka mající hlavu a patu) je zasazen do prostředí filmového průmyslu, takže v průběhu celého příběhu si milovníci celebrit i filmů všech žánrů přijdou na své. Průběh samotného hraní je navíc tradičně ztřeštěný, Pankrác se občas chová způsobem, že i světaznalý MacGyver by se divil, co všechno je možné dát dohromady.

Je možné kritizovat jednoduchý humor, prvoplánové narážky či nesmyslné kombinace předmětů, ale právě tohle byly prvky, které formovaly hratelnost prvních dílů a dopomohly k jejich úspěchu. A většina hráčů, pro které je Polda 6 určený, tak od něj přesně takovéto chování a hratelnost očekává.

Přeci jen se ale tvůrci rozhodli pro výraznější zjednodušení, kdy se ve hře téměř nedá zaseknout a příběh plynule postupuje. Mnohdy je to až na škodu a trochu vyšší obtížnost by hře prospěla. Nejvýraznější změnou je pak úprava způsobu kombinování předmětů z inventáře: nyní je možné spojovat předměty pouze na speciálně vyhrazených místech v jednotlivých lokacích (většinou jde o stůl), čímž se výrazně eliminuje otravná kombinace předmětů v inventáři ve stylu ‚všechno na všechno‘.

Od prvních zmínek o Poldovi 6 bylo jasné, že se tvůrci pokoušejí zaútočit hlavně na nostalgii hráčů, kteří prošli celou sérií od prvního dílu. Tito hráči určitě nebudou zklamáni, Polda 6 jim nabízí přesně to, co očekávají, navíc k tomu ještě v opravdu líbivém technickém zpracování. Otázkou je, zda má podobně zpracovaná hra se specifickým humorem šanci zaujmout i nově příchozí hráče nezatížené nostalgií.

Potřetí se vydáváme do Egypta za ztřeštěným mladíkem Assilem a jeho přítelkyní Tharou. Předchozí dva díly – Ankh: Malý Faraon a Ankh: Srdce Osirise rozehrály příběh, který se v tomto třetím pokračování definitivně završí.

Kdo hrál předchozí dva díly, nebude příliš překvapen. Opět se jedná o humornou renderovanou point and click adventuru v prostředí Egypta. Opět zde potkáme spoustu známých postav (nově nadabovaných) a také pár nových. Jednou z těchto nových postav je Assilův sidekick – tvůrci se rozhodli oživit na krku nošený „otvírák“ Ankh, do kterého byl již dávno zaklet bůh Horus. A právě s ním se vydáme na Bitvů bohů, o které se v minulých dílech několikrát mluvilo.

Svého sidekicka nosí Assil neustále na krku, jeho přítomnost po celou dobu hry však není příliš využita. Jeho informace nejsou zrovna moc užitečné a ne vždy jeho uštěpačné komentáře vyvolají aspoň úsměv na rtech, většinou spíš hodně plácá nesmysly.

Oproti minulému dílu se omezilo i přepínání postav. Tentokráte výhradně hrajeme jen za Assila. Pouze úvodní část v hořícím domě je postavena na spolupráci Assila s Tharou včetně přepínání mezi postavami. Pak dlouho nic a samotná Thara je jen epizodně a bezvýznamně využita až na samotném konci.

Co se tentokráte podařilo, je prostředí. Zatímco druhý díl nabízel spoustu známých lokací z prvního dílu, tentokráte jsou téměř všechny lokace nové. Konečně se podíváme do tolikrát opěvovaného Luxoru, kromě toho zamíříme i na nebesa či do severských zemí.

Náplň hry je jednoduchá – různými střeštěnými kroky se dostat až na Bitvu bohů a tu vyhrát. Ostatní soupeři však hází klacky pod nohy a tak tato cesta nebude jednoduchá. Opět je bohužel lemována mnohdy nelogickými úkoly, kdy se předměty kombinují naprosto nesmyslně. Naopak je potřeba vyzdvihnout kvalifikační úkol před Bitvou bohů, který využívá otáčení perspektivy a gravitace.

Celkově se jedná o důstojné zakončení série Ankh. Stejně jako vadla humorná stránka hry, i celková kvalita a zábavnost jednotlivých dílů měla klesající tendenci. I přesto jako oddychovka na víkend stojí za zahrání.

Na rozdíl od předchozích dvou dílů, závěrečný Ankh: Battle of the Gods nikdy nevyšel v České republice a nebyl ani do českého jazyka přeložen. Vzhledem ke kvalitě překladů prvních dvou dílů je však otázka, zda je absence češtiny opravdu tak citelná.

Základní námět nové adventury od nezávislého britského studia Salix Games zní velice zajímavě, kombinuje totiž dvě rozdílné britské legendy. Na jednu stranu udatného rytíře Sira Lancelota du Laca a proradnou čarodějnici Morganu Le Fay zakletou do psa, kteří jsou prokleti nesmrtelností a k páchání dobra. Druhou legendou je pak ta o Jacku Rozparovačovi, kde se Lancelot s Morganou snaží přijít na vrub všem těm vraždám.

Volba dvou diametrálně odlišných postav dává spoustu příležitostí různorodým a zajímavým kombinacím - vznešený pán Lancelot působí v chudinské čtvrti jako šlechtic a různí lidé se k němu tak chovají. Naopak Morgana v roli feny Fey může nenápadně pozorovat rozhovory ostatních a nepozorovaně navštěvovat místa, kam by se normální člověk nepodíval. Navíc má možnost využít svého citlivého čichu a jedinečnou schopnost mluvit s jinými zvířaty. Aby toho nebylo málo, tvůrci přidali ještě třetí hratelnou postavu - Mary Kelly, která má také své místo v historii - je totiž považována z poslední oběť Jacka Rozparovače. Ta naopak zná Whitechapel velmi dobře, hovoří místním dialektem, jak ji zobák narostl a jakožto prostitutku k ní všichni také přistupují.

Dance of Death: Du Lac & Fey není až tak úplně klasickou adventurou. Ve hře totiž nejsou žádné sbíratelné předměty, žádný inventář, logických puzzlů je opravdu minimum. Zbytek hry stojí hlavně na dialozích s jednotlivými postavami a čtení různých deníků, dopisů či novinových zpráv. Aby to hráč neměl příliš složité, jednotlivé kroky hráče jsou vždy zobrazeny jako nejbližší cíl, po jehož splnění se objeví další. I když by, vzhledem k omezenému množství lokací, hráč stejně neměl moc variant, kudy se vydat, tento prvek s přímočarým zobrazováním i těch nejprimitivnějších úkolů hráče přímo navádí, co má dělat a nedává mu tak příliš možností volby.

Hře určitě napomáhá i pěkná a stylizovaná grafika vystihující atmosféru Londýna viktoriánské doby a opravdu podařený dabing, na kterém se podílely i britské kapacity svého oboru.

Bohužel, všechno dobré přišlo vniveč brzkým vydáním hry. Dá se říct, že rozbitější hru jsem ještě neviděl. Nefungovalo skoro nic - už úvodní tutorialová mise ve Skandinávii ukázala první zásadní nedostatky hry - postavy se pohybují strašně, ale strašně pomalu. Je sice možnost dvojklikem postavu zrychlit, ale rozdíl je znatelný asi stejně jako mezi rychlostí šneka a hlemýždě. Do toho postavy nemají orientační smysl a z bodu A do bodu B jdou mnohdy nesmyslnou cestou, otáčí se na místě či jdou někam úplně jinam, než hráč chce. A když při této cestě náhodou narazí na jinou postavu, tak ji sprostě odtlačí. Nejhorší na tom všem je, že jakákoliv interakce na obrazovce, ať už jde o rozhovor, akci s předmětem či přechod do jiné obrazovky, probíhá pouze v případě, že námi ovládaná postava je poblíž. Není tedy možné prošmejdit celou obrazovku myší a hledat, kde je co aktivního, ale musíme postavičku přinutit, aby kolem těch důležitých věcí prošla či se k nim alespoň přiblížila.

K dovršení všeho má hra automatické ukládání do jediné možné pozice. Kdykoliv tedy hru ukončíte, ta si zapamatuje poslední pozici a při návratu se vrátíte na původní místo. Tak tedy alespoň zněla teorie, praxe je mnohem horší. Tento systém kolaboval téměř pokaždé a jakmile se uložený soubor rozbil, nebylo možné jej znovu nahrát a ve hře tak pokračovat. Jedinou šancí bylo začít znovu od začátku.

Nechápu, jak si tvůrci dovolili v tomto stavu hru prezentovat novinářům a bohužel pak i hráčům, protože řada z těchto neduhů nefungovala ani v den vydání ostré verze. Z důkladných rešerží obou legendárních příběhů, z propracovaného scénáře a dialogů je vidět, že si tvůrci na hře dali hodně záležet. A pak vše nechají pohřbít neprostou nefunkčností hry jako celku. Poté, co jsem třikrát prošel tutorial a úvodní pasáže v Londýně a hra opětovně spadla, jsem to vzdal a rozhodl se počkat, dokud hra nebude dohratelná.

Jde vidět, že tvůrci měli mnohem větší plány, než jak hra zatím dopadla. Autoři slibují, že ještě přidají další obsah a samozřejmě opraví spoustu z chyb či nedodělků, ale není to trochu pozdě? Každopádně, současná verze je dohratelná a kvůli zajímavému příběhu rozhodně stojí za zahrání. Když se přenesete přes krkolomné ovládání a teď už konečně trochu rychlejší chůzi a budete si naplno užívat postupujícího příběhu, hru si určitě užijete. Ale toho, kdo tuhle hru pohřbil naprosto nesmyslným vydáním v nefunkčním a totálně rozbitém stavu, toho bych, v souznění s drsnější whitechapelskou mluvou, pověsil za koule do průvanu.

Série WRC byla od začátků spíše arkádovější a oficiální licenci dělala spíše ostudu. Od WRC 5 převzali vládu nad sérií tvůrci z Kylotonn Entertainment a snažili se posunout hru více k realističnosti. Také poslední díl má oficiální licenci, využívá ji převážně na názvy aut, jména posádek i oficiálních soutěží.

U názvů soutěží to však končí, až na nepodstatné superspeciálky mnohdy vůbec nekorespondují s realitou. Alespoň jsou oproti předchozím dílům rozmanitější a užší, leč je jich hodně málo. Chování auta je i nadále spíše arkádové, destrukční model slabý.

Zatím nejlepší díl celé série, přesto však na žánrovou konkurenci ani omylem nestačí.

Kdysi v dávných dobách patřily hry od Codemasters nesoucí jméno bývalého mistra světa Colina McRae ke králům rallyových simulátorů. Pak však série uskočila do výrazné arkádovosti a na pomyslném trůnu se usadila hra nesoucí jméno jiného britského mistra světa, Richard Burns Rally. Od té doby však již uteklo mnoho času a přestože se objevila řada titulů z oblasti automobilových soutěží, některé dokonce honosící se oficiální licencí, žádnou z nich nelze považovat za kvalitní.

Až letos se tvůrci z Codemasters rozhodli vrátit ke kořenům se svým novým dílem Dirt Rally. Velkou výhodou bylo včasné vydání hry v early accessu, takže hráči měli možnost připomínkovat chování celé hry, čímž se tvůrcům během posledního půlroku převrátit řadu faktorů od propadáku do pozitivní roviny. Hráči tak dostávají po dlouhé době hru, za kterou se rallyový svět nemusí stydět. Jedná se o ideální mix mezi realističností a zábavností. Jen je škoda, že obsah je krapet traťově chudší (každá ze zemí má jen 2-3 zkoušky, které se ještě jezdí v rozsekaných kratších variantách). Naopak ovládání auta i nastavování podvozku se podařilo dotáhnout na slušnou úroveň, stejně tak grafika je na dobré úrovni, zvuky aut dokonce na vynikající.

Celkově vzato je Dirt Rally hodně podařená rallyová hra a kdyby se tvůrcům podařilo v rámci přídavků přidat nové rychlostní zkoušky (nebo dokonce samotný editor tratí a rozpisu), pak by si nebylo prakticky nač stěžovat.

Pouhý rok po prvním díle vyšlo druhé pokračování příběhů egyptského mladíka Assila. Svobodomyslný mladík hned na začátku (opětovně) ztratí Ankh, do toho se objevuje zlý bůh Osiris, který by se rád vrátil do světa živých, i faraón to má nahnuté…

Ve své podstatě jde o takový malý datadisk k prvnímu dílu. Častokrát se hráč prochází místy, které zná velice dobře právě z prvního dílu, i když jsou tentokráte viděny z jiného úhlu či v jinou denní dobu. Hráč navíc neovládá jen Assila, ale v různých kapitolách i další postavy.

Humorný charakter prvního dílu zůstal zachován, stejně tak grafické či zvukové zpracování. Jednotlivé úkoly jsou opět ztřeštěné, ale ve většině případů logické, stylově zapadající do celého ujetého světa. Stejně jako v prvním díle je neduhem časté zdlouhavé chození z jednoho místa na druhé, v tomto díle je takovýchto míst už přespříliš, obzvláště v závěru.

Komu se líbil první díl, bude se mu líbit i druhý. Příjemná oddechovka na pár večerů.

Hry plné FMV byly ve druhé polovině devadesátých let populárním tématem. Vznikla jich velká řádka, málokterá z nich však byla aspoň trochu kvalitní. Proto šel tento žánr pomalu do kytek a z popela vstal teprve v minulých letech. Jedním s podařených kousků spadajících do této kategorie je právě Contradiction: Spot the Liar!

Za celým projektem stojí Brit Tim Follin, který k počítačovým hrám přičuchl již v dětství, kdy se podílel na skládání hudby pro různé platformy počínaje ZX Spectrem a konče Dreamcastem či Playstation. Posléze si odskočil do filmového průmyslu, aby se vrátil zpět k počítačovým hrám. A ve svém návratovém titulu se pokusil oba své koníčky spojit.

Po dlouhých přípravách a více či méně úspěšných kickstarterech se podařilo dát celý projekt dohromady. V něm se stáváte detektivním inspektorem Frederickem Jenksem, který je poslán do malé britské vesničky Edenton vyšetřit tragickou smrt mladé dívky Kate Vine. Přestože vše vypadá na první pohled na sebevraždu, okolností smrti a tomu, co jí předcházelo jasně naznačují, že vše není úplně v pořádku. Hlavně místní společnost Atlas nabízející zvláštní obchodní kurzy na sebevzdělávání. Přijíždíte v pět odpoledne a do rána dalšího dne máte zjistit, jak se to celé v Edingtonu událo.

To vše je kompletně zpracováno přehráváním filmů. V podstatě každá lokace je kompletně tvořena filmovou sekvencí, takže obraz vypadá skutečně živě. Mezi jednotlivými lokacemi přecházíte pomocí šipek (ať už prostřednictvím klávesnice či později přidané podpory myši), občas můžete použít i některý předmět. Hlavní náplň ale spočívá v debatování a vyslíchání jednotlivých obyvatel vesnice. A důkladné se probírání jednotlivými odpověďmi. A právě v odpovědích je potřeba najít i důvod použitého názvu – contradiction = protimluv. Všichni obyvatelé Edingtonu jsou totiž svým způsobem lháři a při debatách s detektivem se občas podřeknou. Úkolem hráče je tyto protimluvy objevit a nachytat tak milého vyslíchaného na švestkách, což následně vede k posunu příběhu. Hodně zajímavý a inovativní prvek, který občas jen trošku kazí až příliš obecná věta, která ne úplně přesně vystihuje to, co postava skutečně řekla.

Kvalita FMV her častokrát trpěla nekvalitním hereckým projevem jednotlivých postav. Toho si byl Follin vědom a snažil se v rámci hodně omezeného budgetu sehnat ne příliš známé, ale kvalitní herce. A kupodivu se mu to podařilo. Hlavní prim hraje určitě Paul Darrow v roli majitele Atlasu Paula Randa, který prošel řadou divadel i seriálů ve Velké Británii a v menších rolích si zahrál i v bondovce Dnes neumírej. Také postava jeho místy zvrhlého syna Ryana v podání Johna Guilora stojí určitě za zmínku. Hodně zvláštně se role detektiva Jenkse zhostil Ruper Booth. V některých chvílích mi připomínal Tomáše Hanáka z filmu Mazaný Filip, na rozdíl od něj hlavně při rozhovorech s ostatními Jenks lehce přehrává, ale evidentně je to záměrná stylizace, která kupodivu do hry i komunikace s ostatními překvapivě zapadá. Nutno tedy přiznat, že herecké výkony jsou až na pár vyjímek skutečně podařené.

Celkově shrnuto je Contradiction: Spot the Liar! hodně podařená FMV detektivka se zajímavým zpracováním a podařenými hereckými výkony, během které se těch šest až sedm hodin určitě budete bavit.

Adventura Ankh spatřila světlo světa již v roce 2006. Tvůrci z Deck 13 započali sérii o egyptském mladíkovi, který se nevědomky stal nejen strážcem Ankhu, ale svou lehkovážností na něj také bylo svrženo prokletí. Assilovi, jak se mladík jmenuje, tak nezbylo nic jiného, než sám sebe zachránit a s tím bezděčně zachránit i všechno ostatní.

V pěti různých kapitolách se tak vydává do různých končin Káhiry či jiných ikonických mist Egypta, aby sám sebe dokázal zachránit. Celá hra je spíše humornějšího rázu, na vtípky či narážky různé kvality narazíte skoro na každém kroku. Ruku v ruce s tím jde i stylizované a na svou dobu i celkem podařené polygonové 3D prostředí, ve kterém se tato hra odehrává. Naštěstí se tvůrci nepouštěli do žádných experimentů a naservírovali hráčům klasické point-and-click ovládání. Hra, kterou doplňuje hravě originální soundtrack, neměla nějaké ambice předložit zážitek na bázi zajímavého příběhu, herních mechanik či atmosféry. Hlavním cílem bylo pobavit.

Už v době vzniku bylo jasné, že hra nezanechá v adventurní historii nějakou výraznější stopu, v české kotlině navíc podpořenou opravdu nevydařeným překladem. Jako oddechovka s humorným příběhem však rozhodně za zahrání stojí.

Návrat klasiky z první poloviny devadesátých let se skutečně vydařil. Starý Gabriel Knight se oblékl do nového, remasterovaného kabátu. Přestože na něj řada lidí nadává kvůli chladné grafice a slabší animaci, i tak je oproti původnímu dílu vidět obrovský pokrok a nové grafické ztvárnění nedělá tomuto remaku ostudu.

Samotná hra se nese ve šlépějích starého mustru, kdy hra nemá takový drajv, jako díla ze současnosti, ale naopak se pitvá i v těch nejmenších detailech velice kvalitního a zajímavého příběhu, na kterém jde vidět spousta nastudovaných materiálů a reálií od autorů. Většina logických úkolů zůstala při starém, přibyly jen některé nové, které plně zapadají do konceptu příběhu. I hudba Roberta Holmese zůstala vesměs původní, jen originální MIDI skladby byly převedeny do trochu modernějšího hávu, ale svým základem i zpracováním zůstávají věrné své předloze. Obdobně je na tom i dabing, kde se bohužel nezachovaly původní audio soubory, a tak bylo provést nové nadabování, které však také není špatné.

Kdo měl rád starého Gabriela Knighta, musí tuhle hru milovat (tvůrci navíc přidali zajímavou kroniku s informacemi ohledně starého vydání a přetváření do remaku). Kdo starého Gabriela nehrál, je nový remasterovaný kus tím pravým pro vyzkoušení. Máte jedinečnou příležitost vrátit se do zlaté éry adventur devadesátých let. Vyzkoušet si hru s neuvěřitelně propracovaným příběhem, která se ani v dnešní době neztratí a ve svém žánru patří ke špičce.