Silent Hill 4: The Room mě hned zpočátku překvapil kamerou z první osoby. Ale série Resident Evil s ní později také přišla, tak co by ne. Další překvapení přišlo záhy, kamera se přepne do tradiční třetí osoby, jakmile opustíte svůj byt. A právě v tom spočívá celá schizoidní hratelnost této hry.
Váš byt, sledovaný z pohledu první osoby, funguje jako jakýsi safe room, kde máte truhlu na přebytečné věci, několik záhad k vyřešení, příležitost dozvědět se detaily příběhu a hlavně jediný save point. Jakmile byt opustíte a kamera se přepne, čeká vás velmi podobný zážitek jako v předchozích dílech – mlácení a střílení monster, sbírání předmětů, průzkum podivných oblastí a řešení hádanek. Tentokrát bez probíhání městem a hledání správného vchodu. Váš byt vás vždy dostane přesně tam, kam potřebujete k postupu v příběhu.
Podtitul The Room není odkazem na nějakou tajemnou místnost, kterou ve hře objevíte. Je to upozornění, že hlavní hororovost hry a děsivě stísněná atmosféra se odehrává právě v Room 302 (já bych spíš řekla Apartment 302, je to krásné 2+kk) – bytě hlavního hrdiny Henryho, tuctového introvertního samotáře, jehož splněný sen v podobě vlastního bytu se změnil v noční můru. Ale snáší to docela dobře.
Bohužel právě tento byt je i to jediné, co mě opravdu bavilo. Zbytek hry mi přišel v porovnání s předchozími díly nezajímavý a poměrně komorní příběh mě také příliš nezaujal. Velké zklamání přišlo, když jsem zjistila, že druhá polovina hry spočívá jen v opětovném procházení každé z pěti lokací hry. A o moc víc Silent Hill 4 nenabízí.
Na druhou stranu jsem z celé série byla nejvíc vyděšená právě tady. A znovu za to může Henryho byt. Ve druhé polovině hry se jeho funkce změní. Bezpečí, které poskytoval, se vytratí, a s ním i jediná jistota přežití. V jediném místě ve hře, kde se vám život doplňoval, vám najednou z ničeho nic mizí. Několikrát jsem zemřela jen ve snaze uložit si hru, takže jsem musela opakovat dlouhou pasáž, abych v téměř infarktovém stavu znovu běžela bytem k save pointu a doufala, že mě nezabije nejen cesta k němu, ale ani návrat zpět.
Fungovalo to na mě tak intenzivně, že jsem se několikrát přistihla, že hru raději ani nezapnu a půjdu hrát něco jiného, kde snaha o uložení hry nevede k možné smrti.
Nemůžu říct, že by mě Silent Hill 4: The Apartment vůbec nebavil. První polovina je dobrá. Ale ta druhá polovina je velmi nepříjemná. Tentokrát jsem se do Silent Hillu netěšila. Nechtěla jsem tam jít. A momentálně ani nechci pokračovat v této sérii. Až tak silný to bylo. Je to dobře?
Dohráno za 11 hodin.
Váš byt, sledovaný z pohledu první osoby, funguje jako jakýsi safe room, kde máte truhlu na přebytečné věci, několik záhad k vyřešení, příležitost dozvědět se detaily příběhu a hlavně jediný save point. Jakmile byt opustíte a kamera se přepne, čeká vás velmi podobný zážitek jako v předchozích dílech – mlácení a střílení monster, sbírání předmětů, průzkum podivných oblastí a řešení hádanek. Tentokrát bez probíhání městem a hledání správného vchodu. Váš byt vás vždy dostane přesně tam, kam potřebujete k postupu v příběhu.
Podtitul The Room není odkazem na nějakou tajemnou místnost, kterou ve hře objevíte. Je to upozornění, že hlavní hororovost hry a děsivě stísněná atmosféra se odehrává právě v Room 302 (já bych spíš řekla Apartment 302, je to krásné 2+kk) – bytě hlavního hrdiny Henryho, tuctového introvertního samotáře, jehož splněný sen v podobě vlastního bytu se změnil v noční můru. Ale snáší to docela dobře.
Bohužel právě tento byt je i to jediné, co mě opravdu bavilo. Zbytek hry mi přišel v porovnání s předchozími díly nezajímavý a poměrně komorní příběh mě také příliš nezaujal. Velké zklamání přišlo, když jsem zjistila, že druhá polovina hry spočívá jen v opětovném procházení každé z pěti lokací hry. A o moc víc Silent Hill 4 nenabízí.
Na druhou stranu jsem z celé série byla nejvíc vyděšená právě tady. A znovu za to může Henryho byt. Ve druhé polovině hry se jeho funkce změní. Bezpečí, které poskytoval, se vytratí, a s ním i jediná jistota přežití. V jediném místě ve hře, kde se vám život doplňoval, vám najednou z ničeho nic mizí. Několikrát jsem zemřela jen ve snaze uložit si hru, takže jsem musela opakovat dlouhou pasáž, abych v téměř infarktovém stavu znovu běžela bytem k save pointu a doufala, že mě nezabije nejen cesta k němu, ale ani návrat zpět.
Fungovalo to na mě tak intenzivně, že jsem se několikrát přistihla, že hru raději ani nezapnu a půjdu hrát něco jiného, kde snaha o uložení hry nevede k možné smrti.
Nemůžu říct, že by mě Silent Hill 4: The Apartment vůbec nebavil. První polovina je dobrá. Ale ta druhá polovina je velmi nepříjemná. Tentokrát jsem se do Silent Hillu netěšila. Nechtěla jsem tam jít. A momentálně ani nechci pokračovat v této sérii. Až tak silný to bylo. Je to dobře?
Dohráno za 11 hodin.
Pro: Originální a nepříjemná atmosféra izolace, která se postupně mění v klaustrofobní horor.
Proti: Frustrující návraty do stejných lokací.