Tohle je hodnocení všech knih jako celku.

Achjo. Já vím, že nostalgie je sfyně a že dost her nezestárne dobře, ale The Longest Journey je opravdu jednou z nejlepších her, co jsem hrál. Díky TLJ jsou adventury mým oblíbeným žánrem. U TLJ jsem poprvé zažil u hry, že můžete milovat postavy i svět. Po dohrání TLJ se poprvé zažil intenzivní pocity, že jsem na hru musel řadu týdnů stále myslet a stýskalo se mi po ní. Ne ve smyslu, že jsem jí chtěl znovu hrát, ale že jsem chtěl být v tom světě a být vedle těch postav. Což je velice unikátní a silný zážitek.
Kdo ví, jak velký na to měl vliv kvality hry a kolik moje herní nezkušenost či věk, ale je to moje silně zakořeněná vzpomínka, která jen tak neodejde.

Druhý Dreamfall se mi až na pár věcí hodně líbil, ale už to nebylo ono a hlavně jsem fakt nebyl nadšený z toho, jak se změnila povaha April. Tady to musím ale narovnat - vůbec nedávám rovnítko mezi kvalitu hry a zda se děj/postavy ubírají směrem, kterým bych chtěl. To vůbec. Krásným příkladem je The Last of Us 2, které je dle mě naprosto dokonalá hra, přestože jí hodně lidí nesnáší právě pro to, co se v ní děje. Je ale rozdíl, zda to, co se děje, je uvěřitelné a chce vám to něco vyprávět/ukázat. Nebo zda je to jen nepochopitelný fuck up beze smyslu. A v Dreamfall to fuck up bohužel byl.

No a tak se po dvou odstavcích můžeme konečně dostat k samotným Chapters. Nebudu zde vypisovat hrozivý seznam, jako například u Syberie 3, i když by se toho tady taky dost našlo, protože technický stav je i v roce 2025 hrozný, výkon nesmyslný, UI tragické, deník nepraktický, .... Grafika se postupem dílů zlepšuje, má své světlé momenty, ale většinou (hlavně ve Starku) je to holá tragédie.

To by se vše dalo nějak přejít, kdyby to bylo herně zábavné, což prostě není. Tečka. Je to podprůměrné a nezajímavé. Další hra co má volby, jen aby jejich výstup byl takto směšně kosmetický, už nemusí ani chodit. To mi raději dejte kvalitní lineární příběh.

Ale i nad tou hratelností by se dalo přivřít oko, kdyby příběh, postavy a svět, stál za to. Kdyby hra využila potenciál The Longest Journey...
Dneska už vím, že The Longest Journey je pro mě dokonalá uzavřená kapitola, která končí perfektně a nepotřebuje žádný další díl. Co přišlo po tom, můžou být dobré či nadprůměrné hry, ale nebudu si tím kazit původní díl.

Dreamfall Chapters totiž svět TLJ znásilňují. Snaží se naroubovat nové linky na staré, využít staré postavy k novým účelům, dávat jim nové významy a prostě přeskládávají mozaiku mnohdy šíleným způsobem. Z principu proti tomu nic nemám. Ze začátku se to zdá napínavé, rád se nimrám v lorech her, jsem detailní hráč, co rád vše prozkoumává a hledá významy často i tam, kde nejsou. Ale čím jste ve hře dál, tím více absurdnější věci vidíte. Najednou chápete, že věci se nedějí, protože by byli částmi nějakého skvěle promyšleného celku. Jsou tam na efekt, aby šokovaly a aby zalepily díry, které vznikly vytvořením jiných děr. Lepí se tu jak může a ve výsledku máme hrozný slepenec, kde je možné vše.

Hře ani nepomáhá, že relativně jednoduché linky nedokáže srozumitelně prezentovat. Ke konci se pak hlavní linka rozsypává do takových rozměrů, že už vás přestává zajímat, protože jí nevěříte. Příběh je překombinovaný a ne tím chytrým způsobem. Ne proto, že by tam bylo plno komplexních věcí, ale proto, že ho tvůrci nedokázali ukočírovat smysluplný.
A je to hrozná škoda, protože náznaky skvělých momentů tam jsou. Miloval jsem části se Ságou, dumání, kdo to je, jak fungují okolní světy, jak zapadá do příběhu. Skvělé byly často postavy, dabing byl jeden z nejlepších z poslední doby. Bylo skvělé slyšet postavy jinak, než jen že čtou své texty. Zoe díky tomu fakt dostala hloubku.
Dokonce jsem vzal za vděk ten fan servis, který v poslední knize dává hráčům prvního dílu, kdy se "kruh uzavírá". V kůži Lady Alvane otevírat staré vzpomínky a napojovat The Longest Journey na Dreamfall chapters pomocí vzpomínek a předmětů a náznaků a komentářů a postav a vran :) byl nádherný dojemný zážitek, který mi dokázal zvlhnout oči. Vůbec se za to nestydím, ale o to více mě štve, že hra jako celek měla takový potenciál a tak ho zahodila.

Přijít s kouzelným námětem se bohužel nerovná schopnosti ho do detailu realizovat.
Jedno vím ale určitě jistě - The Longest Journey si zahraji znovu, protože kruh se uzavírá a já se chci znovu ponořit do toho kouzelného světa.