Time to break this fuckin' loop. 

Hry studia Arkane mám rád. Vlastně skoro nejradši. Dohrál jsem všechny a Dishonored s Prey řadím do svého osobního TOP žebříčku. Po Wolfenstein: Youngblood a prvních trailerech jsem ale byl z Deathloop trochu rozpačitý. Už se mi přejídají roguelite prvky a časové smyčky začínají být vyčpělejší než předloňský vánoční kapr. Nebude hra moc repetitivní? Nechali se Arkane svést módními trendy a připravují nějakou rychlokvašku? A co, proboha, čekat od jejich budoucího počinu jménem Redfall?

Samé otázky. Nakonec jsem vsadil na nejistotu, další trailery nesledoval a hru den před vydáním zakoupil. Ani jsem nečekal, že bych ji měl v nejbližší době rozehrát, chtěl jsem hlavně podpořit tvůrce. Večer po launchi mi zbylo trochu času, popadl jsem ovladač (ano, dohrát FPSko na počítači s controllerem jest kacířstvím). Seznámení s postavami, prostředím, příběhem, první smyčka, druhá, třetí...

...a kdybych neměl v životě jiné starosti, dopařím Deathloop na jeden zátah. Takovou jízdu jsem nečekal a Arkane v žádném aspektu nezklamali. Ve skutečnosti mám těsně po dohrání pocit, že jde o jejich nejlepší dílo.

Hlavní premisa s časovou smyčkou je překvapivě repetitivní úplně minimálně. První lokaci jsem, odkojen předchozími immersive sim hrami, kompletně prošmejdil a vyluxoval. A to je jako všechno? Ještě tři podobně velké úrovně a pak jedeme stále dokola? Ne. Krom toho, že každé z prostředí procházíte ve čtyřech denních dobách, téměř vždy vás úkol zavede na nové místo, které jste předtím přehlédli. Nebo za zavřené dveře, k nimž máte konečně kód. Nebo do částí otevřených pouze v určitou denní dobu. Jestli jsem se někam vracel více než dvakrát opakovat stejnou činnost, nevím o tom.

Takže jsem se rychle naučil, že nejlepší je soustředit se na aktuální úkol a vše podstatné se odehraje cestou. Postupně propátráte každý kout ostrova Blackreef, jenž je hlavním dějištěm příběhu. Všechny lokace jsou členité, možností průchodu je bezpočet. Nepřáteli se můžete proplížit, což je hodně těžké, protože jak jsou hloupí, jsou také nesmírně ostražití. O to uspokojivější je povedený stealth kill. Obtížnost postupně stoupá s tím, jak sami nabíráte na síle a účinnosti.

Každé zaváhání je trestáno a nesčetněkrát se tichý postup zvrhne v bezbřehá jatka. K nim slouží široký arzenál zbraní čítající pistole, samopaly, brokovnice a pušky. Každou z nich jde dále vylepšovat. K ruce (v ruce) máte dále několik schopností podobných těm z Dishonored. Deathloop nelze prolézt bez zabití, což je trochu škoda, ale příběh by tak nedával úplně smysl. Vždycky se ale můžete vyhnout běžným panákům a soustředit se pouze na hlavní „cíle“ (schválně nezmiňuji jaké).

Když si po sobě čtu předchozí odstavce, zní všechno tak nějak „okej“ a nic víc. Ale věřte mi, jakmile se dostanete do víru časové smyčky, nebude vás chtít pustit. Deathloop je esencí toho nejlepšího, co dělá Arkane naším oblíbeným studiem. Architektura úrovní, šedesátková stylizace, jiskra mezi hlavními postavami, imerzivní hratelnost s hromadou možností řešení problémů... Autoři sypou z rukávů jedno překvapení za druhým. Nemůžu si pomoci, ale nakonec jsem nadšenej. Teď ještě co čekat od toho Redfallu...