Pokud se podívám kolem sebe na tu část společnosti, kterou považuji za tzv. herně pozitivní, mohu zřetelně vidět dvě skupiny lidí. První skupinou jsou ti, kteří nehrají a opovrhují mmo hrami a druhou skupinou jsou ti, kteří je doslova žerou. Samozřejmě jsou tu i ti, kteří hrají od každého trochu, ale s nimi se v tomto komentu zaobírat nebudu.

Už jsem slyšel názory jak ze strany oněch haterů mmo tak zbytkové společnosti o tom jak hráči mmorpgček nemají žádný život, protože celý svůj volný čas tráví pouze i té jedné hry a jsou ve světě, který ani není skutečný.

Pokud se na tuto problematiku podívám z pohledu existencionálních teorií, vystává nám tu otázka – co vlastně určuje život? Je to snad cíl, který si stanovíme a dosáhneme? Nebo bychom se na to spíše měli dívat z biologického hlediska vidět v životě především nutnost reprodukce a přípravy našich potomků na to samé? Jaké právo vlastně sakra má někdo, kdo třeba nikdy žádné mmorpg nehrál mi říkat, že kvůli tomu, že jsem schopný strávit několik dní jen u hry tak nemám žádný život?

Důvodů proč takhle někteří lidé reagují na tuto skupinu hráčů, můžeme najít hned několik, ale já uvedu ten, který považuji za nejpravděpodobnější. Je to prostě a jednoduše globalizace v kombinaci s masovými médii, který neustále pouští do oběhu informace o tom co je vlastně dobře a co je špatně. Tímto nechci nijak globalizaci odsuzovat, protože se jedná o velmi důležitý krok v lidské evoluci, ale má bohužel i svoje nevýhody. Tou nevýhodou, kterou já mám na mysli je právě vytvoření jakéhosi modelu člověk, kterým by měl každý být. Lidé napříč kulturami si onálepkovali veškeré jednání, které je provází v životě a některým věcem automaticky bez vlastního rozhodnutí tedy dají nálepku, že se jedná o věc negativní. A právě tohoto jevu jsou mmorpgčka obětí.

Pokud se na tuto problematiku podívám z pohledu mentality člověka tak je třeba zmínit, že každý člověk je závislí na sociální interakci. Klidně zajdu tak daleko, že to označím za fakt. Důkazem mohou být příklady tzv. vlčích dětí, které byly od této interakce odtrženy, a jen s málokterými to ve výsledku dopadlo dobře. Samozřejmě jsem použil trochu extrémní příklad toho, co se může stát člověku odtrženému od společnosti, ale myslím, že jste si udělali obrázek o tom, co se vám vlastně snažím říct.

Pokud však začnete hrát mmorpg, tak o sociální interakci nepřicházíte, pouze ji nahrazujete za jinou. A vzhledem k tomu, že největší část života u většiny lidí spočívá právě v interakci s okolím, tak je blbost o někom, kdo hraje mmorpgčko říct, že nemá žádný život. Pokud se však na to podíváte z biologického hlediska, jak jsem popisoval výše, tak je možné takový výnos pronést. Bohužel tímto krokem také zdiskreditujete každou sterilní osobu na planetě. Pokud se tedy chcete vyvarovat etickému konfliktu, který by mohl vznikat při tomto nepřímém napadání sterilních lidí, tak je můžete z tohoto výroku vyloučit, ale tím zároveň řeknete, že sterilní člověk hrající mmorpg má stejně kvalitní život jako plodný člověk běhající po barech a rozsévající děti po celé planetě.

Nyní, když jsem jakž takž ospravedlnil skutečnost, že jsem u téhle hry strávil v kuse asi měsíc, můžu přejít k samotnému komentáři hry.

Ze všech mmorpgček mě Aion zaujal asi nejvíce. Ačkoliv se například od WoWka příliš neliší tak hezčí grafika mě velice potěšila. Také křídla, která vaše postava na začátku hry dostane, jsou velice užitečná a na letecké bitvy v Abyssu budu vždy vzpomínat s úsměvem na tváři. Bohužel to je asi jediné co k této hře můžu napsat, protože víc se od ostatních her tohoto žánru příliš neliší, takže verdikt je jednoduchý. Pokud najdete dobrou partu lidí, se kterými budete moci hrát, čeká vás spousta dní plných zábavy :).

Mám dojem, že je celkem ostuda, když si tak hrajete hru a najednou si říkáte, že mně to sakra připomíná jinou hru, kterou jsem hrál dřív. Nejdříve jen postava hlavní hrdinky působí povědomě. Poté i soubojový systém a celkový gameplay, až příliš začíná připomínat tu hru a když si vzpomenete co to za hru je, tak se na ní podíváte blíž a najednou zjistíte, že je to hra od stejných tvůrců, kteří se snad rozhodli udělat dvakrát to samé, se stejnou grafikou a jen některými změnami, aby se neřeklo. Tak taková situace se mi stala u Blades of Time, které mi až moc připomínalo hru X-Blades.

Není to až tak hrozné jak by mohl první odstavec napovídat, ale pokud bych se měl rozhodnout mezi těmito hrami tak bych pokaždé zvolil X-Blades. Ne kvůli tomu, že je první, ale prostě kromě grafiky a jednoho zajímavého prvku má vše propracované lépe a víc mi to prostě sedí do bojové mlátičky. Tím zajímavým prvkem jsou jakési hrátky s časem, kdy provedete útok a poté vrátíte čas zpátky a zaútočíte znovu a během druhého útoku útočí i váš stín, takže můžete tímto způsobem na jednoho nepřítele zaútočit třeba desetkrát najednou. Nejedná se však o nic až tak záživného, ačkoliv díky tomu vznikne několik zajímavých soubojů s bossy, při kterých musíte útočit najednou na více, než jen jeden cíl. Jeden zajímavý nápad však hru nedělá a proto se na prvotřídní mlátičky typu Devil May Cry naprosto nechytá.

Vzhledem k tomu, že jsem momentálně asi jediný na DH, kdo tohle hrál tak se jen musím poklonit vašemu vkusu :) je jedno, který díl si zahrajete, na to jsou si až dost podobné. Jediná výrazná změna spočívá v grafice a trochu propracovanější kampani, která potěší, ale jádro je pořád stejné. Jezdíte si po moři, obchodujete a bojujete s ostatními loděmi :) jen vypuštění soubojů s kapitánem nepřátelské lodi mě trochu zklamalo. Vždy to byl dobrý způsob jak bez problémů sebrat nepříteli loď :)

Pokud jste ale nehráli žádný z dílů Port Royale, není důvod, proč nezačít rovnou třetím dílem. Dvě kampaně hru oživují více, než scénáře v druhém díle.

Mark of the Ninja bylo pro mě dost velké překvapení, jelikož jsem nikde o jeho vývoji neslyšel, ale prostě jednoho dne jsem přišel na steam a z ničeho nic koukám, že je tam nějaká stealth plošinovka. Stačilo jedno video a věděl jsem, že tohle je stealth akce na kterou už celá léta čekám.

Mezitím co ostatní stealth akce značně degradují a sázejí čím dál tím víc na tu akci před stealthem, někdo konečně dostal nápad, že by mohl vytvořit hru, která je v první řadě stealth a až potom akce. Navíc zobrazení z boku mi přijde daleko atraktivnější a přináší do tohoto žánru něco nového.

První věcí, která mně velice zaujala je využití zvuku ve hře. Při každém kroku se vám kolem postavy utvoří kolo, které vám zřetelně ukáže, kam až hluk vámi působený dosáhne. Tuhle skutečnost velice využijete, pokud potřebujete odlákat jen určitý počet stráží v nějaké skupině. Ačkoliv vždy si musíte dát pozor na to, že každý z nepřátel může na ostatní zavolat a upozornit na skutečnost, že něco zaslechl. K tomu dochází, pokud provedete něco závažnějšího, než jen například vrženou šipkou cinknete o nějaký předmět v místnosti. Tím může být například sestřelení lustru ze stropu.

Další zajímavostí je využití psychiky každého ve hře. Nepřátelé se totiž můžou děsit a lekat a toho se dá využít především v případě, kdy proti vám jde větší počet nepřátel. Například můžete vzít mrtvolu strážného a oběsit jí ze stropu. Po té co ho strážní objeví, jejich první reakce není vyvolat poplach a začít vás začít hledat, ale leknutí, které vám dává několik užitečných sekund na jejich likvidaci. Navíc pokud máte štěstí, vyděšení nepřátelé občas samovolně vystřelí ze zbraně a trefí své spojence. Tato taktika se dá navíc ještě vylepšit, pokud si před misí na sebe vezmete oblek děsu, který obsahuje děsivou masku, která může nepřítele vylekat. Není poté nad to, když ze stropu skočíte do hloučku nepřátel a přitom jednoho sejmete. Ostatní se v důsledku na to leknou a začnou střílet všude kolem sebe, přičemž se postřílí navzájem.

Hra navíc i krásně vypadá a celá stylizace včetně animací, při kterých ninja zabíjí, jsou velmi pěkně zpracované. Při každém zabití však musíte rychle trhnout myší tím směrem, který je vám zobrazen, aby bylo zabití provedeno bezchybně. Pokud neuspějete, nepřítel vydá výkřik a tím upozorní na vaši přítomnost všechny nepřátele v určitém okruhu.

Ani příběh nijak neurazí. Dočkáte se pár zvratů, ale není to nic na čem by se tato hra snažila stavět.

Celkově mě nenapadá nic dalšího, co bych dodal. Snad jen, že tuhle hru vřele doporučuju každému, kdo má rád stealth. Ačkoliv je možné hrát akčně, jednalo by se o hrozné zprznění hry. Zvláště druhé hraní mě velice zaujalo. Máte totiž možnost zapnout plus mód, ve kterém se hra ztíží tím, že s ninjou vidíte jen před sebe a již nemáte k dispozici „zvuková kola“, která by vám říkala, kam až vámi působený hluk dosáhne.

IWD2 byla vlastně moje první hra založená na D&D pravidlech. Do mé paměti se však dostalo kvůli něčemu jinému a tím jsou dva hlavní záporáci, kteří se zde objeví. Ve spoustě her můžeme vidět mnoho charakterů, kteří jsou různě sympatičtí bez ohledu na to, jestli jsou záporní nebo kladní. Já osobně mám častěji tendenci se přiřazovat ke kladné straně konfliktu. Proto byl pro mě určitý šok, když jsem si uvědomil, že ta rádoby kladná parta dobrodruhů, kterou jsem vedl, je vlastně na záporné straně konfliktu. Na straně bezohledných rasistů, kteří nejsou schopní respektovat ostatní jen kvůli jejich barvě pleti, křídlům, nebo počtu končetin. Ještě nyní si vzpomínám, jak jsem si téměř na konci hry přál, abych dostal příležitost přiklonit se na stranu dvou hlavních „záporáků“ Isaira a Madae, kteří vlastně ve skutečnosti byli jen bojovníci za práva sociálně vyloučených ras.

Ano, určitě se objeví názory, že Isair a Madae ve skutečnosti vedli společenství zlých potvor, ale musíme si zde uvědomit skutečnost, že pokud nějaký jev definujeme jako reálný, tak se ve svých důsledcích reálným stane. Ze stejných důvodů byly například u nás ve středověku upalovány čarodějnice, protože stačila jen skutečnost, že je někdo jako čarodějnice definoval, aby byly upáleny. Všechny ty rasy ve společenství Isaira a Madae v základu vůbec záporné být nemusely, ale až kvůli nálepce, kterou dostaly od společnosti, se staly zlými. Tento jev se dá také nazvat „sebesplňující se proroctví“. Je to stejné jako v dnešním světě, kdy někteří lidé automaticky onálepkují každého Roma jakožto zloděje a on se až kvůli nálepce „zloděj“ tím zlodějem skutečně stane. Také proč by se měl chovat jinak, když společnost si už toto o něm myslí.

Proto nyní apeluji zvláště na ty z vás, kteří při výběru rasy svých hrdinů, ať už v Icewind dale nebo jiných hrách, které tuto možnost nabízejí, vybírají pouze rasy jako je člověk, nebo ty, které jim jsou velmi podobné. Lidi a například Elfové jsou velmi upřednostňováni, mezitím co takoví Orkové, půlorkové a jim podobní nebývají vybíráni příliš často. Toto však není vina jen hráčů, ale také vývojářů, kteří vás ani za žádnou sociálně vyloučenou rasu prostě hrát nenechají. Dá se považovat za štěstí, že se zde vůbec půlork objevil. Nechápu, proč nám nemůžou dát možnost zahrát si třeba i za čistokrevného skřeta, nebo třeba démona. I takový drak by mi udělal radost, i když tam by možná byl trochu problém s pohybem v interiérech :).

Tímto musím pochválit ty hry, ve kterých nejenže máte šanci si za tyto rasy zahrát, ale také jsou ukázány v lepším světle a ne jen jako ultimátní zlo.

Více se již o této problematice rozepisovat nebudu. Věřím tomu, že jste pochopili, co jsem se snažil tímto komentem říct a to ne jen z pohledu Icewind dale, ale také z pohledu ostatních her a možná také reálného života.

Není to tak dlouho, co mě chytla taková nálada na zahrání si nějaké té vesmírné střílečky. Přeci jen freeware scéna je těchto her plná tak proč toho nevyužít. Prošel jsem jich celou řadu a nakonec za tu nejzábavnější musím považovat Alien Stars.

Alien Stars sice nemá kdovíjaké možnost ve vylepšování štítů a zbraní lodě. Stejně tak tu nenajdete žádný příběh, nebo skvělou grafiku. Ptáte se tedy, proč považuji právě tuto z té řady vesmírných stříleček za tu nejlepší? Odpověď je jednoduchá: díky level deasingu, obtížnosti a rozložení útoků nepřátel. Mezitím co všechny ostatní jsem dohrál víceméně na jeden zátah, tak u Alien Stars jsem byl nucen častokrát opakovat hru kvůli vysoké obtížnosti. U některých z ostatních totiž jednoduše stačilo si šetřit kredity, pak koupit tu nejlepší zbraň a případně přidat nějaké ty rakety a byli jste prakticky neporazitelní. Za to tady vás nic takového nečeká. Zbraně se tu dají totiž vylepšovat pouze formou takových červenýchzelenýchmodrých orbů, které občas vypadnou z nepřátel. Tyto orby vám postupně zesilují váš primární útok až na cílových 5 levelů (jeden orb jeden level), ale musíte sbírat orby stále stejné barvy. Pokud budete mít například nasbíráno 5 zelených orbů a seberete jeden červený tak se vám útok předělá na červený prvního levelu. Pro upřesnění červené střeli střílí pouze dopředu (za to ale silně), mezitím co zelené střílí dopředu a z boku. Navíc pokud vás zabijí, vždy ztratíte jeden orb. Máte celkem však jen tři životy (dají se ale sebrat další) a počet orbů se nijak neukládá, pokud přerušíte hru.

Možná některým bude tento systém připadat poněkud krkolomný, ale přijde mi to rozhodně zábavněji řešeno, než když jen stačí si na začátku mise koupit to nejlepší, na co mám a pak jen střílet a nic neřešit. Přidává to do hry trochu víc zajímavosti a zvláště co se týče obtížnosti, která se tímto oproti ostatním vesmírným arkádám drasticky zvyšuje. Zvláště v druhé polovině hry můžou být někteří bossové skutečný problém, když na celé obrazovce je jen minimum míst, kde vás nezasáhnou a ještě mezi nimi musíte rychle přebývat, protože bossové vás můžou zasáhnout prakticky kdekoliv.

Pokud někoho z vás láká nějaká ta freeware vesmírná arkáda tak vám sem napíšu ostatní, které jsem hrál a stáli mi za to, abych je dohrál do konce: Incinerate, Astro Avenger 2 a Astro Avenger. Poté ještě Star Rage, nebylo špatné, ale kromě vizuálního zpracování to byla slabota. Nebýt to tak krátké, tak by se to sem rozhodně nedostalo. No snad vás tedy nějaká z nich třeba chytne stejně jako mě ve volných chvilkách :).

DLC Legend of Dead Kel určitě představuje pro Kingdoms of Amalur: Reckoning značné zpestření. V první řadě je určitě příjemné spatřit nové prostředí a nestvůry, ale to co mě skutečně zaujalo je budování vlastní pevnosti. Vždy když mám ve hře možnost získat vlastní pevnost, ať už se jedná o nějaký kamenný hrad, nebo třeba jen nějakou budovu tak vždy tuto možnost využiju. Mám rád v rpgčkách, když máte nějaké místo, které můžete považovat za své vlastní a hromadit tam své cennosti. Je sice pravda, že už v původní hra dávala možnost získat několik baráčků, ale jednalo se spíše o menší domečky s truhlou, sice lepší než nic, ale s pevností na ostrově se to nedá srovnávat. Můžete si v ní totiž vytvořit vlastní knihovnu, kovárnu, trůnní sál i kotce pro zvířata, která když si vytrénujete, vám budou poskytovat určité bonusy. Díky vlastnictví pevnosti se však stáváte také svrchovaným vládcem ostrova, což vám dává přístup k několika diplomatickým misím, které považuji za další zajímavé zpestření. Můžete například díky tomu vytvořit spojenectví s okolními ostrovy, nebo některému z okolních ostrovů vyhlásit válku.

Příběh DLCčka není moc zajímavý, celá zápletka se motá jen kolem piráta, který ohrožuje tento ostrov a vy ho musíte vyřídit, ale je to zajímavé odpoutání od zajímavější hlavní dějové linie hry.

Poslední věcí, která určitě mnohým lidem udělala radost, ale mě přišla naprosto zbytečná, je velké množství setů. Mezitím co v základní hře si sestavit set není žádná sranda (pokud nemáte DLC, které vám do začátku dá set na každou postavu) na tomto ostrově narazíte asi na 5 setů, které najdete snad vždy kompletní. Naštěstí jsem toto DLC odehrával až po dojetí hlavní linie na téměř maximálním levelu, takže žádný ze setů nebyl tak užitečný, jako ten můj, ale i tak bych spíše ocenil, kdyby na ostrově byl třeba jen jeden, nebo dva sety, které by bylo alespoň trochu obtížné složit.

Nikdy jsem neměl moc rád akční rpgčka ve stylu her jako je Diablo II, nebo Titan Quest. Věčné běhání od nepřítele k nepříteli jen abych si na něj párkrát kliknul mě nikdy nebralo a veškerý příběh a rozhovory stojí většinou tak maximálně za to, aby je člověk odkliknul. Proto mě zaujalo, když jsem na netu z ničeho nic našel zmínku o jedné z „diablovek“, která se prý zaměřuje na vyprávění příběhu. Neodolal jsem tedy a dal jsem téhle hře šanci.

Začnu tedy tím, co mě na téhle hře zaujalo. V první řadě určitě obtížnost, která je na poměrně slušné úrovni (mám na mysli na nejtěžší úrovni). Překvapilo mě, když jsem musel u jednoho z prvních bossů snížit obtížnost, abych ho vůbec umlátil. Bohužel s tímto plusem přichází i mínus v podobě dost špatně řešené kamery. Mám totiž dojem, že kdyby se tvůrci rozhodli udělat statickou kamery a posunuli jí o něco výš, tak bych měl daleko lepší koordinaci při bojích na větších prostranstvích, kde právě kvůli skutečnosti, že jsem často viděl jen kousek mapy, jsem nebyl schopný včas uhýbat projektilům od nepřátelských mágů. Časem se však na poněkud zdivočelou kameru dá zvyknout a v pozdějších fázích hry jsem už ani problémy s kamerou nepociťoval.

Herní systém je poměrně dost podobný Diablu. Nenaleznete zde však strom dovedností, ale místo něho jen 9 základních schopností, které během hry vylepšujete. Také máte možnost přibrat do party stejně jako v Diablu jednoho společníka, který vám v soubojích trochu pomůže. Navíc budete mít i možnost ho stejně jako vlastní postavu plně vybavit a rozdělit mu body do dovedností, takže z něj můžete mít poměrně silného pomocníka. Společník se také vyplatí díky tomu, že pokud během boje zemřete, může vás znovu oživit.

Příběh hry považuji za poměrně kvalitní. Je rozhodně inteligentnější a propracovanější, než je u akčních rpgček jako je již zmíněné Diablo, nebo například Sacred, kde náznak příběhu je tam skutečně jen kvůli tomu, aby nikdo nemohl říct, že tam žádný příběh není. Celkový dojem z příběhu o dost zlepšují cutscény mezi jednotlivými částmi hry, které shrnují vaše rozhodnutí v dané kapitole. Rozhodnutí nejsou nijak obrovská, která by zásadně ovlivnila hru, ale určitě tato možnost potěší. Dalším plusem je skutečnost, že všechny postavy jsou dabované (včetně vaší), což mi udělalo radost, protože jen čtení textu v tichu mě nikdy moc nebavilo.

Ve hře máte na začátku na výběr ze 4 postav a skutečnost jakou postavu si vyberete, ovlivní začátek hry (jak začíná být v dnešních rpgčkách zvykem). Volba postavy však také určuje, jak na vás reagují ostatní postavy během rozhovorů. Do rozhovorů se také občas zapojí váš společník a v závislosti na tom, jak jednáte s lidmi v rozhovorech, se zvyšuje váš vliv na něj. Při získání nejvyššího vlivu na vašeho společníka budete odměněni bonusem k některé z vašich statistik.

Poslední věcí, kterou musím zmínit je herní prostředí. Různorodost herního prostředí mě rozhodně potěšilo. Navzdory jménu hry se v jeskyních odehrává jen zhruba polovina hry a prostředí není nijak náhodně generované, ale hezky zpracované, takže je na něj radost pohledět. Někdo by jim možná mohl vytknout menší velikost herních lokací, ale já tohle beru jednoznačně za plus. Nějaké běhání po obrovských pláních mě skutečně neláká a hra díky tomu nespadne do stereotypu, který mě přepadl například u Diabla, kde mě běhání po obrovských mapách a stále stejných jeskyní rychle omrzelo.

Pokud bych to měl nějak shrnout, tak se jedná o celkem příjemné rpgčko s poměrně vyváženě dávkovaným příběhem. Snad jen ke konci poněkud převládají souboje nad dialogy, ale to už asi k akčním rpgčkům patří.

Nejsem člověk, který by měl ve zvyku tady na DH psát komentáře ke hrám, která už má spoustu jiných komentů, které shrnují prakticky každou stránku dané hry. Pokud se však na psaní komentářů ke hrám podívám jako určitý způsob sebeprojekce, tak nevidím důvod, proč by u jedné hry nemohlo být třeba i třicet komentářů. Přeci jen čím více názorů na jednu hru tím lépe :).

Následující tři odstavce zasvětím spíše pohledu na to co pro mě Warcraft znamená, proto pokud vás nezajímají moje bláboly o tom jak Warcraft 3 žeru, rovnou následující tři odstavce přeskočte :).


Je zvláštní, že jsem na Warcrafta nenapsal nějaký ten komentář už dávno. Warcraft 3 je pro mě velmi důležité hra, která ovlivnila celou mou další hráčskou kariéru. Vidím to jako dneska, když jsem dostal svůj první počítač a na něm jen tři hry. Jednou z těchto her byl i Warcraft 3. Automaticky jsem ho hned zapnul jako první, protože název „Warcraft“ mi připomínal hru Warcraft 1, kterou jsem hrál ve škole na počítačích. Ten moment, kdy se hra zapla považuji za jeden velký zážitek, který se mi asi na vždy vryl do paměti. Ten první moment, kdy se přede mnou objevilo to krásně udělané menu, s pohyblivou nabídkou možností a krásně zpracovaném pozadí prostě stál za to.

Pokud by se mě někdo zeptal, co pro mě znamená Warcraft, tak bych zřejmě odpověděl, že je to určitý symbol toho jaká by měla být každá hra. Nezáleží na skutečnosti, jestli je hra střílečka, nebo třeba budovatelská strategie. To co určuje hru je její schopnost zabavit a tuhle schopnost prokázal Warcraft 3 naprosto dokonale skrze desítky, možná i stovky nezapomenutelných hodin v jeho přítomnosti.

Warcraft 3 je skutečně hrou, kterou bych doporučil každému, kdo je mezi hrami nováčkem, protože se jedná o naprosto skvělý úvod do světa her. Spoustu hlášek z této hry pravděpodobně nikdy nezapomenu, navíc příběh a způsob jakým je vyprávěn pro mě asi na vždy zůstane na vrcholu RTS žebříčku. Ano, určitě se objeví lidé, kteří řeknou, že jsou lepší strategie s lepším příběhem a hratelností a že Warcraftu fandím pravděpodobně jen z pocitu nostalgie, ale tahle hra bez ohledu na okolnosti pro mě asi navždy bude značně citová záležitost.

Nyní přejdu k samotnému popisu hry, který zdůvodní proč se Warcraft usídlil tak hluboko v mém srdci (ačkoliv někteří jistě budou namítat, že v těch jedenácti letech, kdy jsem čerstvě dostal PC bych byl udělanej z každé hry).

První věcí, kterou zmíním je rozhodně skvělá hratelnost a celkové ovládání hry. Jak hrát je vám krásně vysvětleno během tutorialu, takže se samotným ovládáním jsem problém neměl a kosit nepřátele se tedy dalo jedna radost :).

Druhá věc, která stojí za zmínku je grafika. Dokonce i dnes považuji grafiku Warcraftu 3 za příjemnou na pohled (pokud tedy moc nepřiblížíte na postavy).

Třetí a asi nejdůležitější věcí, která mě zaujala, je příběh a způsob jakým je vyprávěn. Příběh není nijak složitý, ale naštěstí obsahuje určitou komplexnost, která způsobuje, že při ohlednutí zpět všechny dílky krásně zapadají do sebe, což jistě stojí za ocenění. Postavy v příběhu mají také určitý mentální růst, takže nejsou černobílé, ale skrze události, které se jim během příběhové linky stali, určitým způsobem mění svojí osobnost. Stejně tak většina postav má své pozadí, takže jejich chování se dá vysvětlit jejich minulými zkušenostmi. K samotnému ději se vyjadřovat nebudu (někteří by ho jistě nazvali klišoidním) jen řeknu, že styl, kterým je vyprávěn umím ocenit nejen ve hrách, ale také například v knihách.

Posledním ze základních pilířů, které mohou za skutečnost proč tak zbožňuji Warcraft 3 je editor světů. Ani nevím kolik desítek hodin jsem v něm strávil. Možnosti, které vám tímto jednoduchým nástrojem vývojáři dali, jsou skutečně obrovské. Pokud máte čas a vůli můžete se naučit nejen vyrábět vlastní mapy, ale rovnou celé kampaně včetně cut-scén, které celou vaši kampaň velmi oživí.

Tak a tímto svůj koment ukončím. O Warcraftu se toho dá napovídat spousta. Například za zmínku by určitě ještě stál battle-net na kterém jsem také strávil spoustu času, zvláště u některých speciálních map jako je například Dota. Dokázal bych si však Warcraft 3 představit i bez něj, ačkoliv by tím rozhodně dost ztratil, protože některé zážitky při hraní online hraní jistě stáli za to :).

Zbytek kladů a záporů jen vypíši sem pod koment, protože nějakým rozepisováním o všem možným bych jen zbytečně natahoval už tak dlouhý komentář fakty, které už tu byli několikrát napsány.

Těžko říct co mě k téhle hře přivedlo. Při prvním pohledu jsem měl za to, že jde o další mmorpgčko, takže jsem jí ani nechtěl dát šanci, ale naštěstí jsem narazil na zmínku o celkem dobrých soubojích a skutečnosti, že jde o čisté rpg, takže nakonec tu šanci dostala :)

V první řadě musím říct, že to s těmi souboji není zase tak hustý, ale pár věcí mě velmi mile překvapilo. V první řadě musím zmínit to, co mě zaujalo jako první a tím jsou tzv. „feablades“ což jsou dvě zahnuté a oboustranné čepele, které má například Ilidan ve Warcraft III: Reign of Chaos. Přeci jen ne v každé hře máte možnost si s nimi zasekat a já už tak nějak mám ve zvyku dávat přednost ve hrách estetičnosti před efektivností, takže nějaké meče, kladiva a hole se u mě v inventáři nikdy dlouho neohřáli. Druhou velmi zajímavou zbraní byli dva disky, které se dají házet po vzoru Xeny po nepřátelích a po zásahu se vrátí do ruky. Jakmile jsem tyto dvě zbraně na začátku hry viděl, tak jsem věděl, že s nimi to budu kosit až do konce hry už jen kvůli tomu jak se mi líbili jejich útoky.

Zbraní je však ve hře o dost víc a u každé je trochu jiná taktika. K dispozici máte navíc ještě krátké/dlouhé hole, dýky, luky, meče a kladiva a díky možnosti si kdykoliv během hry nechat resetnout body, které jste dali do schopností, není problém se třeba v polovině hry přeorientovat na jinou zbraň. Tuto možnost jsem však ani jednou nevyužil, protože moje disky v kombinaci se magií mi vyhovovali až do konce.

Samotný bojový systém mi udělal docela radost. S každou zbraní máte k dispozici několik různých typů útoků, které si u ní můžete odblokovat. Při boji s mečem jde spíše o taktiku uhni/vykryj a udeř, ale s disky to již byla větší zábava hlavně díky většímu dosahu.
K dispozici máte také magii, která mi však zvláště později přišla trošku moc silná. Během hry jsem hrál jako kombinace zloděje a mága, takže jsem naštěstí k silným kouzlům se dostal až skoro na konci hry, ale jakmile jsem je měl tak jsem byl skoro nezastavitelný a to jsem neměl ani ty úplně nejsilnější. To mě poměrně na konci zklamalo, protože jsem čekal nějakou zajímavou kombinaci zabíjení ze stínu a kouzlení, ale na konci již nemělo cenu zlodějské dovednosti používat, když stačilo dvakrát seslat bleskovou bouři a všechno leželo.

Navzdory kouzlům na konci hry jsem však s obtížností (hrál jsem na hard) byl poměrně spokojený. Sice nikdy souboje nebyli příliš těžké, ale pokud narazíte na partu nepřátel, kde víc než dva z nich kouzlí tak již je to občas celkem problém. A zvlášť z počátku tím, že jsem kombinoval dva stromy dovedností, jsem nebyl příliš silný, takže při boji s některými těžšími tužšími nepřáteli jsem si tu hru i párkrát musel nahrát.

Celkově mi tahle stránka hra přišla v pohodě. Kde to začalo trochu skřípat je ten zbytek. V první řadě jsou to bugy, ale naštěstí jsem nenarazil na nic co bych nedokázal nějak přejít, takže takový problém bych v tom neviděl.

Další věcí je příběh, který je poměrně tuctovou záležitostí a kromě celkem i z mého pohledu zajímavého začátku toho nemá moc co nabídnout. A nějaký pocit atmosférického světa jak byl propagován mi také unikal. Celkově na mě svět nepůsobil příliš přesvědčivě, ale to možná způsobila grafika ve stylu Wowka, takže jsem si často připadal, jako kdybych běhal někde po Azerothu.

Nakonec ještě zmínil questy, které nebyli až tak hrozné jak jsem čekal. Nějaké přines tohle, nebo zabij 10 tohohle narazíte spíše výjimečně. Nezkoušel jsem sice všechny nepovinné úkoly, ale některé z těch, které jsem prošel mě překvapili svojí zajímavostí a občas i promyšleností. Bohužel však skutečnost, že za ně byla spíše minimální odměna mě moc nemotivovala k tomu je dělat, ale některé ke konci hry si skutečně vyplatilo vyzkoušet.

Tak vzhledem k tomu, že se evidentně žádný z Martinů neobtěžoval přijet na bílém koni, jsem byl nucen 11.11 zůstat doma a vynahradit si absenci sněhu výletem do provincie Skyrim, která se naštěstí právě v tento den stala otevřenou pro veřejnost.

Do Skyrimu jsem přijel spolu s několika kámošema na takové drkotající kárce. Skutečně si nepamatuju, jak jsem se na ní dostal, anebo proč mám svázané ruce, ale přisuzoval jsem to své zbrklé povaze, kdy jsem se určitě včera zase nehorázně vožral a něco jsem provedl. Ale zřejmě jsem nikomu nic špatného neřekl, jinak by mi asi dali roubík do huby jako jednomu z opruzovi co jel s námi.

Chvíli jsme se projížděli krajinou a mě nemohli uniknout krásy Skyrimu, které na rozdíl od věčně zeleného Cyrodiilu, kde jsem pařil posledně, poskytovali trochu osvěžení. Po chvíli jsme dorazili do nějakého městečka, kde jsem si uvědomil, že předchozí noc asi byla trochu horší, než jsem předpokládal. Čekalo nás tam totiž několik maníků, kteří vypadali jako by utekli Caeserovi z armády a mlely něco o popravě. Když se mě zeptali na to, kdo jsem a já řekl, že jsem Redguard tak si ti mamlasové měli uvědomit, že popravit mě jakožto velkého bojovníka se jim prostě nepodaří. Šel jsem ke špalku se vztyčenou hlavou a připraven toho popravčího kopnout do koulí, když v tom se mi ale nějak udělalo blbě a padnul jsem na ten špalek, kde mě chtěl popravit. Evidentně jsem se přitom musel pořádně praštit do hlavy, protože se mi najednou zdálo, že přiletěl drak a zachránil mě jako bych byl jeho princezna a pokosil skoro vše okolo svým velkým ohněm, ale mě se ani nedotkl.

Dále už si na tento výlet vzpomínám spíš už jen mlhavě. Evidentně jsem musel narazit nějakého houbičky, jinak si nedokážu zařadit vzpomínky, ve kterých jsem na někoho třeba zakřičel a týpek předemnou najednou odletěl několik metrů daleko.

Houbičkové opojení ale mělo i svá pozitiva. Napadl mě totiž například geniální nápad vzít do jedné ruky meč a do druhé si připravit kouzlo a být skutečným bojovým mágem, které jsem vždy obdivoval. Později jsem i dal šanci druhému meči a bojoval se dvěma meči najednou, ale nemělo to takový efekt jak jsem doufal, protože tak jako tak jsem sekal jen jedním mečem a střídat je nemělo moc velký efekt. Občas jsem ale hodil docela dobré kombo, kdy jsem nějakého toho lamáka sejmul docela hustým způsobem, ale časem mě to docela omrzelo a nechápu, proč jsem to furt dělal, když mě to tak akorát zdržovalo.

Později jsem se přidal k jednomu asi fotbalovému klubu. Evidentně ale poslední zápas prohráli, protože furt chtěli na ten druhý klub útočit. Spíš to ale byla banda amatérů, kteří v počtu tak 5 lidí zaútočí na město a pak si asi představují, že jsou armáda nebo co.

Také jsem narazil na pár chuligánů, kteří si říkali „zlodějská gilda“ a žili v nějaké iluzi, že jsou nějaká stínová organizace nebo co. O tom kde je najdu, jsem se dozvěděl už ve městě, které bylo míle daleko od toho, kde sídlili. A po příchodu do jejich města mi hned druhý člověk, se kterým jsem se setkal přesně řekl, kde je najdu. Měli tam i docela hustej tajnej vchod do jejich základny, ale ten byl spíš taky jen pro ostudu, protože při otvírání dělal takový rachot, že ho musela slyšet polovina města. Což je teda jako pro organizaci, která se snaží pracovat v utajení docela ostuda.

Celkově ale tento výlet hodnotím docela kladně. Nemusel jsem na něj mít ani tak novou výbavu, jakou jsem musel mít například při výletu do Temerie, kde byla taky poměrně zábava.

War in the north i přes to, že se snaží tvářit se jako nějaké rpgčko, je spíše jen další tuctovou mlátičkou. Za zmínku stojí snad jen ukázka hlavních charakterů z LOTR jako je například Frodo, Aragorn, nebo Elrond se kterými prohodíte pár slov.

V první řadě se jako u každé mlátičky nejdřív podívám na bojový systém. Hrál jsem za Rangera a boj je prakticky stejný jako v Zaklínači 2, takže po chvíli hraní jsem si připadal jako kdybych hrál za pomalejšího bráchu zaklínače. Dále za zmínku stojí lukostřelba, která mi zprvu přišla originálně vyřešená způsobem, že prostě stisknete "alt" a on bleskurychle vytáhne luk a zamíří, ale po chvíli hraní vám dojde, že luk se tu bere jako zbraň na odstřelování lučištníků, ke kterým se nedá dostat s mečem.

Ani samotní nepřátelé nejsou zrovna nejzajímavější. Většinu z nich už budete znát z filmu, ale přibylo i pár nových. Bohužel žádný z nich mi nepřijde natolik zajímavý, aby stál za zmínku, protože prakticky každého nepřítele jde usekat standardním způsobem.

Příběh hry se docela i zajímavě ubírá ve stínu pána prstenů což poměrně potěší při pohledy na ty ne příliš úspěšné hry co se snažili příběh přímo převzít (snad až kromě bfme, kde to stálo za to).

Nakonec snad jen ještě vyzdvihnu kooperace, kdy při třech hráčích musí hra stát určitě za to. A například takové sbírání setů také potěší, i když pro mě rozhodně nejlepší mlátička tohohle roku je Hunted: The Demon's Forge, která War in the north předčí v každém směru snad jen kromě výbavy pro postavu.

Hunted mě zaujal už před několika měsíci, kdy jsem viděl několik gameplay videí. Na první pohled to sice je hra plná typických fantasy klišé, ale kdo potřebuje něco víc, když si chce trochu zastřílet z luku anebo zamlátit s mečem do všeho co se hýbe 

Když se nejdřív podívám na klady tak jednoznačně mě nejvíc zaujalo samotné střílení z luku, které doopravdy pěkně funguje. K dispozici máte tři druhy luků (rychlý, střední a pomalý) já jsem tedy používal jen ty nejpomalejší, protože pokud umíte alespoň trochu mířit tak hlavně v první polovině hry téměř cokoliv dáte na ránu. Navíc vám i trochu pomůže autoaim pokud se vám mířit nechce, ale na větší vzdálenost je značně nespolehlivý. Později se však začnou objevovat více obrněné potvory, kterým při použití autoaimu střelíte všechny šípy přímo do štítu. V těchto případech už to chce začít přesně mířit na hlavu anebo začít používat různé speciální šípy na prorážení zbroje a štítů.

Co se však týká střílení tak občas mě trochu štvali takové ty v dnešní době už typické dorážející super údery. Ono v prvních pár případech je hezké se podívat na animačku, kdy někoho efektním způsobem sejmete, ale později to spíš začne otravovat.

Další věcí, která se mi poměrně líbila, bylo samotné regulování nepřátel. Hra se nesnaží navyšovat obtížnost tím, že by na vás poslala celé armády, ale snaží se i o několik prvků, které zabrání přechodu do stereotypu. Kromě samotného obrnění nepřátel a nutnosti přesně mířit (alespoň u lučištnice, za kterou jsem hrál) občas musíte i někoho sejmout trochu zvláštním způsobem. Bohužel jsou to spíše výjimky, a pokud nehrajete na nejtěžší obtížnost tak ani není nutné hledat, kde má nepřítel slabinu.

Hra vám taky občas předhodí nějakou tu logickou hádanku. Jedná se, ale spíš o takové ty zapal louč anebo posuň šutr o metr doprava. Nic velkého, ale celkem to i potěšilo. Odměnou za takovéto hádanky jsou vám často epické zbraně, které sice nejsou na škodu, ale já osobně jsem je moc nepoužíval. Epické zbraně jsou totiž v základu horší, než ty normální, ale jsou vždy nabité nějakou speciální silou, takže například prvních 25 zásahů do nepřítele máte třeba třikrát tak větší útok, ale jakmile si epic vymlátíte/vystřílíte tak ho můžete zahodit. Z toho důvodu jsem je nepoužíval na začátku hry a radši jsem se držel zbraní s pevným útokem. Později však dostanete možnost mít u sebe dvě hlavní zbraně a tak jsem vždy u sebe měl nějaký ten epic v záloze, který rozhodně přišel vhod například proti bossům.

Za nejvíce znatelný zápor bych asi považoval samotné prostředí, kdy všude kolem vás jsou neviditelné stěny, takže nemůžete moc počítat s tím, že až na předem určená místa by, jste si mohli třeba někam vyskočit na skalku a odtamtud nepřátele pokropit šípy, ale to považuji spíš za takovou drobnost a nějak moc mě to netrápilo.

Když to shrnu tak mě Hunted vlastně ničím nezklamal i když přímo nějaké velké potěšení také nepřišlo. Nakonec snad jen dodám, že hra má dva konce (dobrý a zlý, jak je zvykem). Rozdíly mezi nimi však jsou pouze minimální, i když pokud si to dohrajete s dobrým koncem tak uvidíte možného budoucího bosse v dalším díle tím mám na mysli tu krysu co vyleze na konci ze suti :D, který bych určitě uvítal.

Tak tohle DLCčko mě společně s Kasumi's Stolen Memory bavilo asi nejvíce. Část hry si i zajezdíte z mého pohledu s povedeným hammerheadem a na konci vás čeká docela i zajímavý lehce připomínající tron závěr (ačkoliv při hraní na šílenou obtížnost to dá pořádně zabrat). Celkově však nepřináší nic moc nového a asi by bylo zbytečné od něho vůbec něco nového čekat ...

Nejsem žádný fanda her založených čistě jen na systému střelnice, ale virtua cop září mezi vším tím střílení slepic jako vybroušený diamant.

Samotná hra se skládá ze tří levelů ve kterých máte sejmout všechno co se hýbe a nemává nad hlavou rukama a přitom neřve "somebody help me". Pokud však jednoho z těchto rukojmí sejmete tak přijdete o jeden život. Osobně jsem při prvním hraní přišel o víc životů kvůli "nešťastnému" zabíjení rukojmí, než tim, že by mě někdo skutečně trefil. Velká výhoda však je, že se staráte čistě jen o tu střílecí část, protože policajt za kterého hrajete chodí sám, takže dát si pozor na co střílíte není skutečně zase takový problém. Každý level je poté zakončen soubojem s bossem a v případě, že zvládnete všechny tři, vás čeká ještě poslední čtvrtý finálový boss.

Hrát můžete i v co-op módu na jednom počítači, nebo přes internet čímž se celkový zážitek ještě prohloubí. Celkově se totiž jedná skutečně asi o nejlepší "střelnici" kterou jsem zatím hrál a i když se jedná o trochu starší záležitost, tak každý kdo rád střílí hordy záporáků by jí měl dát šanci.

Datadisk přidává k ego draconis přesně to co mu chybělo a skvěle doplňuje celou hru. První věc je například to, že se hra odehrává ve velkém městě jménem Aleroth. Musim říct, že absence nějakého většího města mi v ego draconis trochu vadila, protože vždycky mě bavilo procházet velká města.

Další věci jsou například logické hádanky, které doopravdy oživily hraní proti původní hře. Nejde o nic megalomanského, ale vždycky rád vidím ve hrách logické hádanky, které posunují zábavnost o trochu dál a oddalují stereotyp. Rozhodně, ale můžu dragon knight ságu doporučit, protože v kompletu je to jedno z těch lepších rpg, které stojí za zahrání.

Třetí a poslední větší záležitost, která mi udělala v datadisku radost je, že sety se už neskládají asi z 12 kusů, takže jejich složení není až takový problém jako byl ego draconis, kde bez návodu se nějaký silnější kompletní set dal sehnat jen velice těžko.

Pokud bych měl hodnotit kompletní dragon knight ságu tak by mé hodnocení bylo minimálně 90%, ale jednotlivě datadisku chybí to, co měla plná hra a naopak.

Turtix je obyčejnou plošinovkou postavenou na principech maria ve které "kosíte" své nepřátele skákáním na jejich hlavy a později i střílením fireballů. Normálně bych se asi k hraní takovéto dětské hry neodhodlal, ale pokud chodíte na přednášky a nechcete se nudit, ale zároveň chcete i trochu dávat pozor tak se jedná o ideální volbu, protože díky jednoduchosti téhle hry jí můžete bez problému dohrát, aniž by jste jí věnovali plnou pozornost.

U x-blades nemá smysl se moc rozepisovat. Hned po zapnutí hry je totiž jasné jakým směrem se tato hra vydá. Nějaké promyšlené akce a nebo snad dokonce příběh by tu mohl čekat snad jen opravdový optimista, ale hlavní pointou hry je neočekávaně čistě jen mlácení, mlácení a mlácení. Nepovažoval bych však x-blades za úplně tupou mlátičku, protože při bojích občas i musíte přemýšlet. Například u takových bossů a nebo silných potvor, kde občas musíte použít nějaké kombo skillů/úderů, aby jste je zdolali. Většinou se však bohužel jedná pouze o myšlení na způsob "on je z ledu použiji na něj oheň", takže zase žádná revoluce se nechystá, ale pár překvápek se najde i když se nejedná o nic co bych už jinde neviděl.

X-blades bych počítal spíše jako takovou tu hru, kterou si jednou zahrajete a smažete z počítače. Má sice dva konce, ale druhý konec má rozdíl čistě jen v konečném videu (závisí na tom jaké skilly jste používali) na které už je snad lepší se podívat na youtube :).

Magicka je jedna z těch her, které mě zaujaly hned na první pohled. Myšlenka kombinace kouzel mě totiž hned vzala a do dokončení hry nepustila. Pomocí kombinace elementů můžete tvořit nejrůznější kouzla od klasických útočných fireballů/waterballů/electroballů přes různé pasti, které můžou jak léčit tak zraňovat až po ta nejsilnější jako meteor storm nebo déšť ke kterým však už musíte najít najít knížečku, aby jste je mohli provést.

To mě přivádí k další zajímavý části a tou je používaní kouzel na sebe. Pokud například máte problém s obry, kteří vás rádi chytají do rukou stačí se prostě zapálit a máte jistotu, že se vás ani nedotknou. Samozřejmě budete mít i potřebu se uhasit a na to stačí jednoduše použít vodu. Musíte však mít na paměti pokud se moc namočíte tak nebudete moci používat kouzla založená na blesku. Několikrát se mi stalo, že mě nepřítel "namočil" ať už přímo vodou nebo třeba kouzlem déšť a pak jsem se sám zabil tím, že jsem chtěl vykouzlit blesky. Zvláště při hře více hráčů to chce pozorovat jestli některý ze spojenců není mokrý jinak by ho například seslání thunder boltu (asi nejsilnější kouzlo, které jsem našel) pravděpodobně na místě zabilo.

Nejvíce mě ale na hře překvapila obtížnost. Souboje s bossy jsou doopravdy tuhé, sice některé jde dát jen dobrých postavením a konstantním střílením, ale třeba takového Fafnira dát s nejnovějším patchem je skutečná výzva (před opatchováním na něj existovala docela jednoduchá finta). Také souboje s mágy ve hře mě velice zaujali. Vždy je totiž dobré sledovat co sesílá nepřítel, protože pokud například sešle blesky není nic jednoduššího než ho ocáknout vodou a zažije pěkný elektrický šok :). Stejně tak i vy však musíte kouzla kombinovat pokud nepřítel zjistí, že používáte jen určitá kouzla použije proti nim patřičné protikouzlo.

Nakonec snad už jen dodám, že můžeme jen čekat, kdy vyjde další díl :)

Být tohle G3 tak napíšu že je to dobrej nástupce série. Bohužel G3 se nepoved ale risen ho skvěle nahradil. První co mě zaujalo bylo že i přes to že má grafiku o něco lepší (zvlášt efekty světla se povedly vidět jak proudí světlo skrze listy je nádhera) tak je méně náročnej. Loady trvají jen několik vteřin a save trvají asi tak sekundu. Hra jde naprosto plynule bez žádného sekání (ani například když rozsvítíte louč). Navíc jsou ve hře nádherné efekty kouzel.

Co bych ale chtěl vyzdvihnout je bojovej systém, kterej se prostě poved. Neni nějak super reálnej, ale při hraní na nejtěžší obtížnost se musíte dobře krýt/uskakovat a dělat různá komba abyjste vyhráli v boji. Inteligence nepřátel je také velmi dobrá, ale párkrát se mi stalo, že když po mě šla skupinka nepřátel tak občas jeden z nich zůstal stát a dokud sem do něj nesek nebo všechny neporazil se vůbec nehýbal.

Další věc je příběh, který sice neni nějak super originální, ale určitě patří k těm povedenějším.

No nakonec musim říct, že Risen rozhodně splnil mé očekávání a je tím co jsem očekával že bude Gothic 3.