"Hrajte jako Drekt"

Nejdříve si povíme, jak jsem se k této hře dostal, protože je to velice zvláštní příběh. Jednoho nudného zimního odpoledne jsem se tak toulal po facebooku, a narazil jsem na odkaz k písničce "Deja Vu", kde byly záběry z japonského anime seriálu "Initial D". Písnička se mi líbila, a zaujal mě i námět seriálu, a tak jsem pohledal po internetu a pustil si pár dílu. Seriál mě naprosto pohltil a sledoval ho velice rád. Při sledování asi druhé série, jsem si začal říkat, jestli neexistuje nějaká hra na motivy tohoto anime. Vyhledat ji netrvalo příliš dlouho. Jelikož je jedinou svého druhu na pc, zvolil jsem tedy Initial D: Mountain Vengeance, než abych se musel plácat s nějakými emulátory.

Popravdě řečeno to nebyla úplně tak šťastná volba, protože ta hra je naprosto hrozná a to ve všem kromě soundtracku. Soundtrack je totiž jedinou věcí, která je na hře zábavná.

Hra vám dá možnost zahrát si za postavy ze seriálu (komiksu) a zajezdit si na několika málo horských cestách. To všechno zní krásně, ale jízdní model je nijaký. Stačí držet prst na plynu, párkrát ho povolit a za chvíli jste v cíli. Nějaký model poškození nebo zpomalení při nárazu do svodidel nebo zdi zde neexistuje.

Grafika na rok 2004 nevypadá vůbec dobře a spíše by se dalo hovořit o roce, kdy vznikaly první 3D hry, protože vypadá strašně ošklivě oproti bratříčkovi vydanému na PS2. Ve hře ani nepoznáte ten rozdíl, jestli jedete v noci, na suchu nebo na mokru, protože je to pořád to samé nudné ježdění.

Drektova výzva - 1.Známka kvality

Chtěli jste se někdy stát hlídačem na hranicích a vyhánět imigranty? Zde máte tu možnost. Dostanete svojí budku a razítko schváleno a neschváleno. Pokaždé přijde nějaký človíček a vy zkontrolujete všechny dokumenty a pokud v nich nenaleznete sebemenší chybičku pustíte ho do země. Pokud ovšem naleznete chybu dotyčného můžete pustit, ale ponesete za to následky.

Ve hře se totiž nestaráte pouze o sebe, ale i o svojí rodinu. Musíte získávat peníze na nákup jídla a topení, popřípadě pokud někdo o nemocní tak musíte sehnat i léky. Občas si můžete vylepšit i svou budku, abyste mohli rychleji kontrolovat osoby, které žádají o vstup do země.

Ze začátku, toho na kontrolování příliš není, ale režim ve vašem státě má na vás neustále další a další požadavky, co všechno musíte dotyčným zkontrolovat, aby prošli. Takže postupně musíte kontrolovat kromě pasu například povolení ke vstupu, otisky prstů atd. Penízky dostanete za to, že zkontrolujete za váš pracovní den, co nejvíce lidí. Zde jsem si všiml jedné věci, která je trochu zvláštní, pokud totiž stihnete zkontrolovat více, jak 10 osob dostanete výplatu pouze za 10 osob.

Hra je neskutečně těžká, protože má několik konců, a pokud se chcete prokontrolovat, až do úplného konce, nesmíte ve své podstatě nikomu pomáhat projít, pokud vám to není výslovně nakázáno. Pokud to někde zvořete, konec hry může klidně přijít, až za několik dní, a vy budete hledat, který že to den byl ten, kdy jste někomu pomohli, abyste nemuseli začínat úplně od začátku.

Herní výzva 2019 číslo 8 - "Hrátky s časem"

Tato hra ke mně přišla zcela z nenadání, já o ní neměl ani páru, a tehdy se mi i docela líbila, ale nebyl jsem schopný ji dokončit. Mohl za to nejspíše stereotyp. V rámci výzvy jsem se tedy rozhodl dát této hře asi již v pořadí 4 šanci a konečně ji dohrát. To se mi podařilo a jaké jsou mé dojmy si můžete přečíst právě nyní.

Darkest of Days má velice zajímavý námět, ale neuchopilo ho příliš dobře za pačesy. Dostanete se v rámci cestování časem do několika zajímavých míst, která ale nejsou udělána příliš zajímavě. Navštívíme 1. i 2. světovou válku, americkou občanskou válku a na závěr se podíváme asi na nejzajímavější místo a to do Pompejí.

Největší kámen úrazu u mě nastal v tom, že jsem nebyl schopen vžít se do postavy a chránit. Prostě a jednoduše mi bylo jedno jestli moje postava umře či ne. Přestřelkám chyběla šťáva a jednalo se o takový nucený efekt, jak se dostat k dalšímu záchytnému bodu. Co se autorům povedlo, je inteligence vašich spolubojovníků, protože ti jsou docela nápomocní v některých okamžicích. O inteligenci protivníků se dá říct přímý opak a to, že jsou naprosto tupí.

Autorům hry se nepovedlo ani správně vybalancovat rychlost běhu vaší postavy a postav okolních. Jestli použijete sprint, tak poběžíte pomalu rychlostí Flashe a všem o parník utečete. Ovšem i když nepoužíváte sprint, tak přesto běžíte pořád rychleji, než vaši spolubojovníci.

Přidání moderních zbraní jako výpomoc do historických bitev, mi také příliš nevonělo, i když občas se hodili. Hlavně v pozdější fázi se příběh zvrhne v souboj dvou moderních týmů, kteří se snaží zlikvidovat jeden druhého a tak už v podstatě není, o co stát.

Herní výzva 2019 - číslo 4 "S humorem jde všechno lépe"

Tony Vočko se mi dostal do rukou jednoho toho dne, kdy jsem navštívil Levné knihy (v té době tam ještě prodávali hry na pc) a zakoupil si ho. To bylo před dlouhými lety, ale až nyní jsem dokázal tuto adventuru pokořit, protože se řadí mezi ty bláznivé.

S Toníkem si užijete spoustu zábavy, protože se s ním vydáte do zábavního parku za záchrannou svého růžového psa Pantagruela, který je ve skutečnosti tapír, ale Tony to prostě nechápe. Tony Vočko je taková parodie na detektiva, protože za svůj život nevyřešil jediný případ a jeho metody vyšetřování a tvrzení jsou opravdu velice podivné.

V zábavním parku se nachází veliké množství postav, které jsou zcela jedinečné, taková sebranka všech magorů na jednom místě. Ať už se jedná o vousatou ženu, vězně se svým synkem, prodavače rakví až po majitele parku, který má místo hlavy velikou dýni. Každý je svým způsobem zvláštní.

Velice mě pobavil klaun, který se snaží z bálonku vyrobit nějaké zvířátko, ale neumí to. Vy mu přisunete odpadkový koš na kterém je bíle prostěradlo s úsměvem a klaun začne automaticky předvádět svou šou, protože si myslí, že to je převlečené dítě. Jelikož se neustále směje, tak z toho má radost, aniž by si povšiml, že se jedná pouze o odpadkový koš. Tolik slov, co se dá vymyslet na podlouhlý balónek je super např. párek, klacek, kláda, sloup atd. Ve svém repertoáru jich má klaun opravdu veliké množství.

Bohužel v závěrečné části hry jde humor docela dolů. Když k tomu připočteme občasné podivné kombinace předmětů znamená to body dolů. Příběh také není nijak slavný a dalo se z něho dostat mnohem více nějakým například zvratem.

Herní výzva 2019 - číslo 2 "Čapkův odkaz"

Vybrat si hru, kde budete hrát za robota, nebylo příliš těžké. Zvolil jsem tuto hru z toho důvodu, že když jsem byl ještě malý, měl jsem možnost vyzkoušet si demoverzi z nějakého CD Doupě. Ta demoverze mi učarovala, a díky výzvě jsem se k této hře dostal, abych si ji vyzkoušel celou.

Bohužel jsem z této hry zklamán. Je mi jasné, že je určena dětem, ale dělat neustále ty samé úkoly typu prohledej celou lokaci, abys našel 10 kusů toho a následně po splnění dostal nějaký upgrade, který mi pomůže ve hře dále. Jenomže poté následuje další úkol najdi 16 kusů toho a potom zase 8 kusů toho a to je vlastně celá hra.

Lokace ve hře jsou namixovány tak, že se musí řídit filmovým příběhem, což je trochu škoda, protože tak vzniklo tolik lokací, které jsou strašně nudné a jednotvárné. Některé lokace vás naopak překvapí pestrostí barev a chce se vám v nich pohybovat, zatímco jiné chcete co nejrychleji proběhnout a dostat se dál.

Jelikož hra není nejmladší, byl zde problém s filmečky, které byly vytažené z filmu. Filmečky sice běžely, ale pouze jejich zvuk. To byla trochu škoda.

Skákání ve hře je zvládnuté dobře, až na špatně ovladatelnou kameru, kterou si neustále musíte natáčet, abyste viděli před sebe nebo našli nějakou cestu.

Naopak, co se autorům povedlo byla jízda v koulích, kdy jste sice občas rovněž sbírali předměty, ale také jste mohli závodit. Bylo to příjemné zpestření hry, které zde bylo bohužel pouze okrajově především ve vedlejších úkolech.

Herní výzva 2018 - číslo 1 "Tehdy to začalo"

Na DH jsem se přihlásil přesně 1 den po vydání této adventury. Volba do 1. kategorie výzvy byla tedy vcelku jednoduchá. Ke všemu mi to usnadnil GOG, který hru rozdával zadarmo, takže jsem jí nemusel shánět.

Nyní ke hře. Hra je walking adventurou, kde se staví především na příběhu, který je vskutku docela jednoduchý, ale účinný. Parta teenagerů se vydá na ostrov, kde již byli v mládí a chtějí zavzpomínat na staré časy, ale ostrov je již delší dobu neobydlený. Vše je v pořádku do doby, než pomocí rádia objeví podivný signál a vzkaz. V ten okamžik se hra zvrhne v hororově laděnou adventuru, kde vám občas vyskočí mráz po zádech a občas nebudete vědět o co vlastně go.

Ujal jsem se tedy role dívky Alex, se kterou chodíte po ostrově a rozmlouváte s přáteli. Při rozhovorech máte vždy na výběr ze tří možností odpovědí nebo můžete mlčet a poslouchat rozhovor, jak se dále rozvine bez vašeho zásahu.

Ostrov není příliš veliký a dá se projít během chviličky, ale vy se po něm budete potulovat sem a tam. Ovšem během potulování vás doprovází další postava, která neustále s vámi vede dialog, takže se během procházení stejných lokací nebudete nudit.

Odpovědi na některé otázky se vám dostanou po naladění správné frekvence na vašem rádiu, což byla ze začátku zábava, ale později to přešlo do stereotypu a pak do znechucení. Především poté, co naleznete rádio s větším rozsahem frekvencí.

Hudba v pozadí krásně dokreslovala atmosféru a nebyla příliš hlučná, aby atmosféru nějakým způsobem dokázala zkazit.

Herní výzva 2018 - číslo 7 "Nejen PC živ je člověk"

Vybrat si hru, která nevyšla na PC do výzvy, byla celkem výzva. Těch her je nepřeberné množství a patří tam tituly, které by si člověk měl za život alespoň vyzkoušet. Chtěl jsem si vybrat hru, která je dobrá, kterou už jsem měl čest dříve vyzkoušet a která má na DH málo hodnocení.

Mé oko spatřilo "Onimusha 2" a bylo rozhodnuto. Rozchodit hru v emulátoru PCSX2 nebyl žádný problém a šlo se v poklidu hrát. Problém nastal pouze v případě, kdy musíte otáčet dvěma koly, abyste otevřeli bránu. V té chvíli jsem musel použít gamepad s analogy, což byl trochu problém v emulátoru zprovoznit, ale nakonec se podařilo.

Dost kecání okolo, jde se na hru. Hra navazuje na první díl Onimusha: Warlords, ale do ruky se vám dostanou noví hrdinové. Jako hlavní postavu dostanete samuraje Jubeie, kterému zničí vesnici a začíná honba za pomstou. Hra je skvělou samurajskou bojovkou, kde se nemusíte učit tuny komb a vystačíte si i se základním uměním boje.

Později ve hře potkáváte další přátele, trochu střeleného tlustého kapitána, jeho (ne)přítele ostrostřelce z pušky, trochu cáklého samuraje s hvězdicemi a sličnou dívku. Oproti prvnímu dílu, se zde nachází část otevřeného světa, taková malá vesnička, ve které chodí lidé, se kterými můžete promluvit a rovněž si můžete nakoupit i u obchodníka. Svým přátelům můžete dávat dary, za které vám dají něco na oplátku. Škoda že tahle vesnička byla ve hře jediná, která byla otevřeným místem.

Dalším úrazem hry je okopírování některých lokací z prvního dílu, kdy se vracíte do známého prostředí, ale proč si autoři nevytvořili něco nového nechápu. Je to trochu škoda, protože to hru malinko sráží po grafické stránce.

Dalším neduhem hry, byly souboje s bossy, kdy se dvěma bossy bojujete až na 3x - 1. je nesmrtelný a je zabit až ve třetím souboji.Druhý boss má zase okolo sebe ochrannou auru, kterou lze zničit, až po nalezení speciálního předmětu. I přesto jsou souboje s bossy zábavné.

"My name is Gogandantess The greatest swordsman of all demons." Památná věta jednoho z bossů.

Tak tohle bylo peklo.

Nejdříve to začalo tím, že spustit tuhle hru, pro mě byl nadlidský úkol. Říkal jsem si, že i na mém tehdy novém kompu to snad spustit nepůjde. Ono však stačilo trochu pohledat na internetu a šlo to. Mělo to však dva háčky. Ten první byl, že po třetí mis to přestalo opět fungovat, což vyřešila změna nastavení. Tím druhým bylo, že vždy když jsem dostal zásah, oslepl jsem na krátkou dobu.

Hra vypadala jako střílečka, kterou člověk bez potíží proletí a postřílí přitom asi tak miliardu brouků. Jenomže ouha, asi po čtvrtý misi se to zlomilo a hra začala být ukrutně tuhá. Ještě s mým problémem, kdy při zásahu oslepnu, jsem se občas musel přes hroudy brouků vrhnout naslepo k cíli.

Zbraní je ve hře dostatek a díky tomu, že máte základní zbraň s neomezenou municí, a ke všemu je dosti silná se to dalo dohrát. V některých misích jsem totiž zůstal, co se týče nábojů, ale i životů docela nasuchu. Když se mi však do ruky dostala nějaká silnější zbraň, většinou jsem se jí snažil šetřit na ty vytrvalejší brouky. Ještě jsem měl vlastně jeden problém, který se týkal zaměřování na dálku, při kterém jsem opět měl pouze černou obrazovku, takže hledat nepřátelské broučí odstřelovače byla trochu pakárna.

Brouky byla radost zabíjet, hlavně ze začátku. Poté, co se přidávali další mnohem vytrvalejší, tak v některých úsecích jsem umíral každou chvíli. Tam mě alespoň částečně zachraňovala možnost ukládat si hru, kdy chci. Největší záchvaty vzteku jsem dostával vždy, když jsem narazil na takové ty malé modré brouky, kteří prskaly takové modré střely jako brokovnice nebo plamenomet a dávaly setsakra veliké poškození. Ještě se ke všemu blbě do nich strefovalo i zblízka, jak byly malý.

Bossfighty nebyly příliš těžké, ale zase byly příliš zdlouhavé, až nudné. Hru dokreslovala hudba z filmu, která tomu dodávala šmrnc a nějaká ty videa z filmu po skončení nebo před začátkem mise, aspoň trochu navodili atmosféru.

Hned se přiznám, že seriál o Dexterovi a jeho samotného mám strašně rád a už ho projíždím podruhé. Proto jsem byl ze hry nadšen. Nečekal jsem, že půjde o nějaký super titul, což se mi i potvrdilo, ale už ta možnost zahrát si za sériového vraha byla skvělá.

Spustit hru na mém stroji se mi nepovedlo, i když by to neměl být žádný problém. Takže jsem se na nějakou dobu spokojil s tím, že si hru nezahraji. Ovšem pak mě napadlo, pustit to na tátově neherním notebooku z doby nežer chleba. A ejhle, ono to fungovalo. Nikdy bych neřekl, že na počítači z roku 2006 půjde hra z roku 2011.

Pustil jsem se tedy do hry, která není příliš dlouhá a vcelku jsem se bavil a líbilo se mi, že zde vidím postavy ze seriálu a z knih. Bohužel příběh se točí okolo první série seriálu a první knihy, ale není kompletní. On totiž skončí v okamžiku kdy na lednici naleznete hlavičku z panenky barbie.

Hra je 3D adventurou, která je spíše zaměřena na různé minihry, od odemykání zamčených dveří po tvorbu krevních stříkanců. Velice mě potěšilo, že si můžu promluvit s dalšími postavami a vybírat si můžu ze tří možných odpovědí, podle temného pasažéra. Pokud jsem se trefil, tak na mě zazněla zkopírovaná hláška ze seriálu, což mě potěšilo.

Musíte si dávat pozor na to jak se chováte v daných situacích, jinak se projeví váš "temný pasažér" a přijde game over. Bohužel hra je tak krátká, že jsem ten status měl stále ve 3/4 a nemusel jsem si tak dělat žádné starosti.

Dalšími zádrhely ve hře byly cutscény, které se z nějakého důvodu občas zasekly v nějaké části a pouštěli se stále od znovu, ale nedoběhly do konce. Další celkem nepříjemnou věcí bylo, že pokud bylo u předmětu více možností užití, vždy po zvolení jedné se muselo odejít o kousek dál a vrátit se, aby se dala udělat jiná akce.

Herní výzva 2018 - číslo 10 - válka periferií

Je to tady, dnešní den se zapíše do kroniky mé herní historie, protože jsem dohrál svou první hru, kterou si pamatuji, že jsem hrál. Hrál jsem ji už ve třech letech, a nikdy jsem se nedostal z prvního levelu až do doby, kdy jsem dosáhl věku 18 let. No a rok jsem starší a hru jsem dohrál. Pocity ve mně se nedají popsat, nyní prožívám neskutečné štěstí a radost (asi si na to budu muset dát přípitek).

Hra je naprosto úžasná i dnes po těch letech. Jednoduchá grafika a ovládání, ale tuhá hratelnost. Nejdříve ze všeho bylo důležité naučit se skákat a poté bojovat. Jenomže jsem do hry musel chodit s čistou hlavou a být neustále obezřetný, protože smrt číhala, skoro na každém kroku. Do soubojů jsem chodil s respektem vůči soupeři, protože jít do souboje s úmyslem protivníka rozsekat byla sebevražda. Nejtěžší souboj tedy spočíval v závěrečném souboji se samotným jaffarem, kdy se na mně podepsala moje zbrklost a chtíč, protože jsem věděl, že už mě od cíle dělí pouze poslední souboj a skok a je to doma. Dohrál jsem to a zbyly mi krásné 4 minuty.

Hru jsem hrál nespočet hodin, minimálně jednou ročně, ale byl jsem na hru vždycky taková lama, ale letos jsem se hecnul a hru dohrál. Do smrti budu vzpomínat na pekelně těžký level číslo 8, kde jsem několikrát ztratil nervy a se hrou sekl, i když mi zbývalo okolo 20 minut.

Jubilejní 50. komentář

Se sérií Onimusha jsem se poprvé setkal u kamaráda, který měl tuto hru na svém PS2, a mohl jsem si ji vyzkoušet. Sice to nebyl první díl série, který jsem zkoušel, ale v té době jsem neměl ani ponětí o tom, že hraji již asi čtvrtý díl této série. Důležité bylo, že mě ta hra bavila, a tak po mnoha letech jsem se rozhodl, že bych nějaký ten díl mohl zkusit a jelikož byl první díl i na PC, tak mi to udělalo vcelku radost. Jenomže ta radost skončila s tím, že jsem hru musel nelegálně stáhnout a ke všemu byla pouze v japonštině (nic proti japonštině, mám ji rád a někdy bych se jí rád naučil, ale kdo se v těch znacích má vyznat). Naštěstí šlo v nastavení přepnout i do angličtiny, což byl trochu porod, protože menu zůstane v japonštině a první filmeček nemá titulky.

Teď už tedy k samotné hře. Hra se hraje velmi dobře a celkem rychle odsýpá bez nějakých zádrhelů. Jelikož je vyvedena v pohledu, který je použit i v prvních dílech série Resident Evil, cítil jsem se jako doma. Tento pohled kamery mi totiž velice vyhovuje.

Příběh je docela zajímavě podaný a otevřený konec, dává naději, že s postavami v tomto díle se setkáme i v některých jiných. Příběh se točil kolem záchrany princezny, kterou se snaží zabít démoni.

Nyní se přesuneme k soubojovému systému. Ten je vcelku jednoduchý, ale rozmanitý, protože na každého protivníka funguje jiná taktika a tak odpadá sekání hlava nehlava do všeho, co se pohne. K tomu pomáhají i tři různé druhy mečů, které mají různé vlastnosti. Jedna je elektrická, zatímco druhá ohnivá. Každá je jinak určená pro souboj, protože ohnivý meč je těžkopádný, takže jsou údery účinnější, ale pomalejší.

Hrát nebudete pouze za Samanosukeho, ale i za jeho ninja spolubojovnici Kaide, která má úplně jiný styl, než Samanosuke.

Souboje s bossy jsou provedeny vcelku dobře, protože stačí najít jejich slabinu a poté už neudělat zbytečnou chybu a je vyhráno. Nejvíce mi dal zabrat předposlední bossfight, který jsem dělal celkově na 4x, ale povedl se mi, což je hlavní.

Ve hraní mě poháněl i dobrý soundtrack, který se v lokacích měnil velmi často, a tak nedošlo k tomu, že by se mi znechutil.

Co se mi na hře jednoznačně nelíbilo, bylo vracení nepřátel do místností, které jsem vyčistil a jakmile jsem se vrátil, byly tam i nepřátelé. Ty byly buď stejní nebo úplně jiní. Nejvíce mě to naštvalo, když jsem třeba omylem vešel do jiné místnosti a okamžitě jsem se vrátil těmi samými dveřmi během pár sekund a musel jsem v té místnosti bojovat znovu.

Herní výzva 2018 - číslo 3 - Lidem vstup zakázán

Thomas Was Alone je taková krásná oddechová plošinovka, při které se příliš nezapotíte. Ovládáte několik geometrických tvarů, konkrétně čtverců a obdélníků různých velikostí, se kterými se musíte dostat do předem určeného místa, kde je vyobrazen jejich tvar do kterého patří. Jenomže každý z těchto "tvarů" umí nějakou speciální činnost. Jeden například umí plavat jako ponton, jiný zase proleze úzkými prostory, ale zase nevyskočí příliš vysoko. Takže k dokončení daného levelu je potřeba správně zkombinovat jejich vlastnosti, abyste je všechny dostali do cíle.

Každý level v této hře je úplně jiný. Jeden je zaměřený na logické myšlení, další zase na přesnost ve skákání. Ke všemu máte v každém levelu jiný počet různých čtverců, které je potřeba dostat do cíle.

Hra mi vcelku rychle ubíhala a ani mě nezačala nudit. Ke všemu hrál pěkný soundtrack, který vylepšoval atmosféru a pocit ze hry. Hra není ani příliš dlouhá, takže tak rychle nenastane stereotyp z toho, že děláte pořád jedno a to samé.

Herní výzva 2018 - číslo 4: Hru nezastavíš
Hra je jasnou parodií na úspěšnou adventuru The Secret of Monkey Island. Ze hry si vypůjčila několik postav (Gajbraš, LeGek) a trošku si je přejmenovala a poupravila k obrazu svému. Jako parodie funguje hra skvěle.

Co mi na hře vadí, je taková ta blbost adventur, kdy musíte něco dělat několikrát stále dokola, abyste daný předmět získali. Hru jsem se snažil hrát bez návodu, ale kvůli těmto věcem vyskoč šestkrát pro klobásu, aby ji Gajbraš sebral.

Hru jsem zvládl za 51 minut s menší pomocí návodu. I přes krátkost této hry je zde několik míst, kde můžete udělat chybu a zaseknout se, ale hra vás na to nijak neupozorní. Zase musím připustit, že v té době prostě hry byly trošku těžší než jsou teď a nikdo vám v nich nedal nic zadarmo.

Herní výzva 2018: číslo 2 - Krize identity

Vždycky jsem měl rád klasické point & click adventury. Adventura z pirátského prostředí mě velice zaujala, a ještě ke všemu jsem mohl hrát za pirátku.

Hra začíná takovým menším tutoriálem, kdy Morgane ovládáte jako dítě, a plníte triviální úkoly typu zamést pavučiny a donést vodu. Poté již Morgane ovládáte jako dospělou a váš otec vám dá roli zastupujícího kapitána na jeho lodi. Ve hře plníte veliké množství úkolů a pod úkolů, abyste dosáhli kýženého cíle. Tím je jak již název napovídá Zlatá želva.

Hádanky ve hře nejsou příliš obtížné a dávají naprostý smysl při jejich řešení. Logicky se dají jednoduše odvodit, i když někdy to vyžadovalo trochu více úsilí a trpělivosti.

Do hry jsou zakomponovány minihry, které příjemně hru doplňují. Je zde například pirátský souboj s meči nebo honička. Každá minihra je jiná a originální. Ke všemu kdyby se vám v některé z nich nevedlo, je možnost je přeskočit.

Lokace ve hře jsou nádherné. Grafický styl hry mi naprosto sedl. Jediné co bych hře vytkl. je obrovská chyba vývojářů. Ta spočívá v tom, že ve hře strašně padají FPS, když je na jedné obrazovce více než 2 postavy. Moje postava poté daný úkon dělala 3x déle než normálně, a docela mi to pilo krev. Trochu se to zlepšilo, když jsem změnil rozlišení.

Musím se hned na začátku přiznat, že tyto bojové hry mám velice rád, ale ve většině z nich jsem dostával nakládačku. Nic méně zde se to nekonalo a hru jsem bez nějakých velikých komplikací projel od začátku do konce. K tomu jsem si střihl i DLC DmC: Devil May Cry - Vergil's Downfall.

Hra mě ihned chytla a už mě víceméně nepustila, dokud jsem ji nedohrál. Příběh byl vcelku zajímavý a stále mě nutil poznávat jeho další části a skládat příběhové dílky dohromady. Dojem může trochu pokazit tabulka, ve které si přečtete počet misí, které chybí k dohrání hry, a tím pádem trochu odpadá napínavost příběhu, který ke konci začne ztrácet dech.

Nejvíce jsem se na hře obával soubojů, protože kvůli nim jsem většinu bojových her nedohrál. Bylo to z prostého důvodu, protože na každé monstrum jsem se musel naučit nějaké kombo a na to jsem prostě neměl náladu. Zde to nebylo tak hrozné a nepřátelé se vždy dali nějak umlátit a těch několik základních (trochu i pokročilých) komb mi prostě k dohrání hry bohatě stačilo.

Zbraně ve hře byly dobře vymyšleny a nejvíce mi asi sedla sekera. Byla silná a účinná, i když byla trochu pomalejší, využíval jsem ji velice často. Napříč tomu kosa mě příliš nezaujala a byla takovým slabším článkem. Palné zbraně jsem využíval pouze v případě nutnosti nebo na určité typy nepřátel, jak bylo zapotřebí.

Souboje s bossy mě velice bavily a nebyly to takové ty souboje, kde jsem chytal rage a nevypínal kvůli nim hru. Byly vcelku jednoduché a já si je prostě a jednoduše užíval. Párkrát dokázali i potrápit, ale nebylo to nic, co by mi hru znechutilo.

Do hry jsem vstoupil nepolíbený sérií Devil May Cry a tak jsem neměl žádně předsudky. Možná i díky tomu jsem si hru více užil, protože jsem nekoukal na to jestli to nějak souvisí s předchozími (budoucími) díly.

Herní výzva 2018: číslo 5 - Nervy z oceli

Hra mého dětství, díky kamarádovi, který mi hru jednoho dne přinesl půjčit domů. Jelikož on měl u babičky jenom PS2, nainstalovali jsme to na mé mašině. Bylo to překvapení, když se hra rozeběhla, a já tak poprvé okusil chuť druhé světové války v nějaké pořádné střílečce.

Jelikož už jsem ji tehdy s kamarádem skoro celou dohrál (vyjma poslední mise), rozhodl jsem se dát si to na nejtěžší obtížnost kvůli výzvě. Hru jsem si částečně pamatoval. Tedy přesněji řečeno mise do Omaha Beach jsem znal vcelku nazpaměť, jenomže na nejtěžší obtížnost to byla úplně nová výzva.

Čekal jsem trochu větší inteligenci u nepřátel, ale toho se mi nedostalo. Sice mě párkrát byly schopní trefit ihned jak jsem vylezl z rohu, i když už jsem o nich věděl a zabít mě. To ale bylo všechno. Jediné, co se opravdu změnilo byl počet nepřátel, kterých bylo skutečně až příliš mnoho, a připadal jsem si jako "Rambo", kterého vyslali na poslední misi.

Smrt byla na denním pořádku. Většinou stačily čtyři zásahy a padl jsem k zemi mrtev. Lékárniček bylo málo, a tak nastoupil trend sajvovat na každém rohu, nebo po každém zabitém nepříteli. To se stalo spíše až po misi v Omaha Beach, protože po ní hra o dost přitvrdila.

U hry jsem se bavil, i přesto umírání a kochal jsem se rozličnými lokacemi. Ať už to byl les nebo budova. Hra si mě i potěch letech získala zpátky. Zbraně byly také skvělé. Nejvíce jsem si oblíbil Thompson, ale musel jsem hodně často používat sniperku, což nikdy nebylo mojí dominantou, jenomže tady to jinak nešlo.

Herní výzva 2018 číslo 9 - Nerozbalený dárek

O hru jsem měl podle, toho co jsem o ní věděl již delší dobu zájem, ke všemu se mi ji podařilo získat zdarma. I přesto jsem jí odkládal a i díky výzvě jsem ji posunul v žebříčku na vyšší místo a dohrál ji.

Začneme hezky od podlahy a to příběhem. Příběh je zde vcelku snadný a jednoduše "béčkový". Trochu mě zklamalo, že za všechno nakonec můžou hrátky bohů, a tak je vaše výprava za pomstou vcelku bezcenná. Možná, že kdyby byla o trochu více odůvodněná a zajímavější, hra by určitě v mých očích dostala nějaké ty kladné body navíc. Nic s tím nenadělám.

Druhou základní složkou hry jsou souboje. Ty jsou tak strašně repetetivní, až to bolí. Autoři se je snažili okořenit o nějaké ty popravy, jenomže tím ve své podstatě ničeho nového nedosáhly. Na chvíli dokážou pozvednout laťku soubojů, ale později začnou být otravné a na obtíž. Souboje jsou zvládnuté celkem v pohodě, a ke všemu je zde vcelku dobrý počet rozličných nepřátel.

Souboje jsou tedy dobré, ale co to ostatní. To je chvilkové putování, abyste si oddechli od neustálých bojů. To spočívá v tom, že přeběhnete z nějakého místa do jiného, a navíc můžete najít nějaké skryté předměty (komiks, poznámky nebo obrázky), kterými se autoři snaží hru oživit. To je hezké, jenomže je zde jeden háček, který se mi na tom pohybování nelíbí. Vaše postava totiž skoro vše dělá automaticky. Sama podleze, přeleze nebo vyskočí na určité místo, a pak hra vypadá jako walking simulátor. Autoři si mohli dát tu práci a donutit nás zmáčknout alespoň jedno ubohé tlačítko, aby tam byl ten pocit, že hru hraji já, a ne že se hraje sama.

Ještě zmíním grafiku a hudbu, které se vcelku povedli. Je radost rozhlížet se po rozličných lokacích, ať už se jedná o samotný Řím nebo nějaký les, popřípadě jeskyni.

Herní výzva 2018 číslo 6 - sousedy si nevybereš

S ohledem na to, že je zde již hodně komentářů, pojmu tento komentář stylem, kdy budu porovnávat knihu s hrou. Trochu jsem ty ostatní komentáře projel, a nevšiml jsem si, že by se v nich o knize nějak psalo.

Nejdříve bych, ale začal tím, proč jsem si zvolil klasickou verzi z roku 2010 a ne verzi redux z roku 2014. Vybral jsem si to především z důvodu, že si radši zahraji původní verzi hry od nějaké upravené ať už oficiálně nebo módy. Za druhé nechápu příliš důvod dělat redux verzi na momentálně cca 8 let starou hru. Pro mě je to stále jako novinka.

Oproti knize se hra celkem odlišuje. Začneme tedy tím nejdůležitějším a to je příběh. Ten se liší celkem dost, ale takovou hrubou strukturu si vzal. Občas jdete s jinou postavou nebo vás pošlou autoři jinou cestou, což jde vidět hned na začátku, kdy se s drezínou vydáváte do stanice Prospekt Mira, kdy první stanici Alexejevskaja ve hře objíždíte servisním tunelem, zatímco v knize jedou s drezínou přes stanici. To nepočítám, že si vyrazí ve své podstatě jakoby na výlet, což totálně kazí hutnou atmosféru, kdy v knize šli ještě jeden člověk před drezínou a druhý za. Jsou to pouze detaily, takže to tolik neznamená, uvedl jsem to pouze jako příklad.

Po setkání s Bourbonem jsem si říkal, ono se to bude trochu více teď podobat, ale není to tak. Bourbon sice zemře, ale úplně jiným způsobem, a určitě by vás tolik nechránil před bandity, protože by se vás nejspíše po dokončení cesty zbavil.

Teď se podíváme na povrch, který se zde celkem povedl a autoři rozhodně nedbali na knihu. V knizese na povrch Arťom poprvé podívá až po příjezdu do Polis, kdy ho vyšlou do knihovny. Ke všemu Mělnik zakázal chodit do okolních budov a uliček, což ve hře prolezete skoro každou rozbitou budovu. Zase to chápu, aby hra nebyla příliš koridorová a převážně v metru.

Arťom je nezkušený mladík, který je vyslán na nebezpečný úkol, kterým má zachránit celé metro. Jenže ve hře mi příliš ustrašený nepřijde a všechno bere vcelku poklidu. Ke všemu z něj autoři udělali zabijáka. V knize poprvé zabije, až nacistického důstojníka, který zabije jeho přítele, který ve hře ani není zmíněn. Arťom do té doby má strach někoho zabít. Nacisti ho poté uvězní a mučí.

Příšery a bandité jsou do hry přidáni, aby se to okořenilo a nebyla to taková procházka růžovou zahradou, kdy nic nepotkáte, ale tím se ruší atmosféra z cest po tunelech, ze které všichni vždy mají strach. Zde se v tunelech procházíte vždy s nějakou další postavou, ale mě to nepřipadalo, tak strašidelné, jako je to v knize popisované.

Nebudeme to protahovat a podíváme se na nějaké ty nepříjemné bugy, kdy se občas zaseknete a nevíte, o co nebo narazíte do plaňky a ta začne dělat takový rámus, jako kdyby spadlo celé lešení, ke všemu nikdo ze strážných si toho ani nevšimne. V jedné stanici, se mi hra dokonce bugla, takovým způsobem, že jsem nemohl vytáhnout zbraň ani sbírat munici, proto jsem musel restarovat od kontrolního bodu a prostřílet se znovu na to samé místo.

Závěr hry je rozdělen na dobrý a špatný konec. To bych zase tolik netvrdil, protože ať si vyberete jakýkoliv konec, přesto to skončí dobře. Zklamalo mě, jak na konci z Arťoma udělali samozvaného hrdinu, když obětovali Mělnika a Arťom musel všechno odřít sám v epických mačkacích sekvencích.

Duke Nukem si pamatuji již z dětství. Hru jsem tehdy měl na prvním vypáleném CD, kde se nacházely nejrůznější klenoty, ať už od skákaček od Apogee Software nebo jiných podobných. Namátkou mohu jmenovat Prince of Persia, Disney's Aladdin nebo Lemmings. Opravdu tam bylo dost skvělých titulů. Zajímavé celkem bylo, že od Duke Nukema jsem zde měl pouze 2 episodu (Měsíc). Přitom jsem tuto hru nikdy příliš nehrál a udělal jsem vždy pouze jediný level. Přesto jsem se k ní nedávno dostal, a celkem mě bavila.

Jedná se o klasickou 2D skákačku, která není nijak neobvyklá. Prostě a jednoduše máte nějakou zbraň, v tomto případě laserovou pistoli. K dokončení úrovně hledáte jinak barevné klíče od modrého přes zelený až po červený. Po cestě za exitovými dveřmi, se protloukáte přes nástrahy a nepřátele.

Při hledání nacházíte i bedničky, které jsou různobarevné. V některých jsou pouze bonusy, které vám navyšují celkové skóre, v jiných se nacházejí životy, důležité věci pro splnění úrovně nebo dynamity, které vám znepříjemní život.

Každá z úrovní je jedinečná grafickou stránkou, kdy žádná z lokací není stereotypní. Počet úrovní jsem nenapočítal, ani mě to nezajímá, kolik jich celkově je.

Občas přicházela i frustrace z hledání klíčů a množství nepřátel. Například, když vás usmrtí poslední nepřítel těsně před cílovými dveřmi, to opravdu máte chuť hru vypnout a už nikdy nezapnout. Naštěstí, pokud máte alespoň trochu paměti, nebude složité se prokousat nakonec úrovně za pár vteřin nebo minut, protože nejsou nijak dlouhé.

Trochu mě zklamal závěrečný bossfight, kdy jsem 3x bojoval se stejným protivníkem a platila na něj stejná taktika, prostě a jednoduše střílet a střílet.

Ještě musím dodat, že po projitím exitovými dveřmi, se vám nedoplní životy, takže do další úrovně pokračujete s těmi, které vám zůstaly na konci předchozí. To malinko zvyšuje obtížnost, když chodíte půl levelu se dvěma životy, žádná sranda to rozhodně není.

Herní výzva 2018 - číslo 8 "V zemi nikoho"

Hru jsem měl na seznamu, ale v pořadí patřila k titulům, na které bude čas nejdříve ke konci roku nebo až v tom příštím. Díky výzvě, jsem se však rozhodl tento titul upřednostnit a nebylo to vůbec špatné rozhodnutí.

Hra je typickým příkladem Alien Shooter, ať už pohledem shora a nabíhající hordou nepřátel. V tomto případě klaunů namísto mimozemských nestvůr. V každém levelu se objevovaly noví a mnohem nebezpečnější a tužší nepřátelé. Některé levely byly okořeněny bossfighty.

Jako neznámý muž se probouzíte na jakémsi levitujícím ostrůvku a všude okolo je tma. Absolutně nevíte o co jde, ale postupem času odkrýváte vzpomínky a dojdete až k pachateli, který vám tohle všechno provedl. Příběh je v klasickém béčkovém střihu a celkem v ničem vás extra nepřekvapí.

Hra je rozdělena, řekněme do dvou typů míst. Nejdříve jsou tady tzv. bludiště, ve kterých se musíte dostat z bodu A do bodu B, a po cestě můžete plnit několik vedlejších úkolů pro místní podivíny. Většinou, když se prostřílíte do bodu B, je vám řečeno, že se máte někam vrátit něco najít a přinést. Jenomže zde přichází první kámen úrazu, a ten tkví v tom, že nepřátelé se na již vystřílených místech objeví znovu a musíte se prostřílet zpět, což je celkem skličující. Druhým typem jsou tzv. arény, ve kterých musíte přežívat hordy nepřátel nebo chránit daný objekt, něco přinést atd.

Celkem mě překvapilo, že úkoly jsou různorodé a neopakují se v tak často. Samozřejmě převládá úkol najdi určitý počet předmětů a pak mi je přines, ale jsou zde i mnohem nápaditější úkoly. Jedním příkladem je např. minihra střílení do klaunů jezdících po třech po stěně nebo hledání kuličky v kalíškách.

Po cestě nacházíte duše, které získáváte i ze zabíjení klaunů a můžete si u obchodníka nakupovat nové vybavení od střelných zbraní, přes zbraně na blízko až po brnění. Za speciální lahvičky si kupujete kouzla, které vám přidávají výhody ať už pasivní (lepší damage zbraní na blízko), tak i aktivní (zmrazení nepřátel).

Hra celkem běžela, netáhla se a za 7 hodin bylo hotovo. Trochu mě mrzí bug, kdy asi ve dvou úrovních začaly přeskakovat dialogy. Na konci mě zároveň zklamal souboj s posledním bossem, kdy měl sice tři fáze, ale v prvních dvou fázích jsem ho umlátil během 30 sekund sekerou a ve třetí jsem do něj asi minutu střílel a bylo hotovo.