Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

Dreamfall Chapters - Book Five: Redux

  • PC 60
Zbytečné dokončení.

S hratelností to nebyla žádná sláva ani v prvním Dreamfallu, ale když už nic jiného, hra aspoň plynula. Když se v Chapters objevilo něco, co zdánlivě připomínalo adventuru, nejednou to pro mě znamenalo slušný zákys. Zejména ty úkoly, kdy v nějakém uzavřeném prostoru musíte sesbírat několik předmětů - to byl takový pixel hunt na druhou, kdy ve snaze najít aktivní místo nejenže lítáte kurzorem všude možně, ale zároveň hledáte ten správný úhel kamery, při kterém ho najít můžete.

Naštěstí většinu času Chapters nejsou adventura, ale příběhový interaktivní film napěchovaný rozhodováním a následky. No, naštěstí... Dialogy představují základní pilíř hry, přišlo mi ale, že zatímco oproti předchozím dílům vzrostla kvantita, s kvalitou to šlo dost dolů. Postavy toho namluví spousty, ale neřeknou vlastně nic. Málokterý rozhovor zapůsobí a utkví v paměti. Pamatujete si na knihovnu v Marcurii v původní The Longest Journey? Kterýkoli příběh, co si tam můžete přečíst, je zajímavější, než co vám budou (nebo spíše nebudou) vyprávět postavy v Chapters.

Celé je to vůbec špatně napsané. Archetypy nevadí, jen ta úpornost, s jakou se jich tvůrci snaží držet. Nejlepším příkladem je určitě Enu - dobrosrdečná, roztěkaná, dorky holka, obecně typ postavy, který mám docela rád (jsem jediný, kdo si vzpomněl na Mission Vao z prvního KOTORu?). V Chapters jsou tyhle vlastnosti vyhnány tolik do extrémů, že Enu vlastně není postava, jen soubor tropů, který vám brzy začne lézt na nervy.

Vulgarismy. Nevadí. Vadí, že když ve hře zazní, je to skoro vždycky jako pěst na oko. Jsou používány bez jakéhokoli citu a celá replika pak působí směšně, takovým tím cringe způsobem, který však nebyl zamýšlen.

Už v prvním Dreamfallu hodně skřípalo navázání na TLJ a po Chapters tak beru oba díly spíše jako hodně volné pokračování, které nepatří do kánonu původní hry, která je sama o sobě naprosto uzavřená (Lady Alvane je April Ryan). Nejde jen o výklad dřívějších událostí, ale zejména o to, jak se na původní postavy tvůrci snaží šroubovat něco, co tam prostě nebylo (a všichni víme, koho mám teď nejvíc na mysli). Překvapivě ale k téhle nekonzistenci dochází i mezi oběma Dreamfally (a všichni víme, koho mám teď nejvíc na mysli).

Příběh samotný. Jako dokončení prvního Dreamfallu by to vlastně šlo, ale zpětně mi hlavní zápletka toho dílu (teď už vlastně vedlejší) okolo Faith připadá nepoměrně silnější než cokoli, co se událo v Chapters. Hra má tu záludnou vlastnost, že vám čas od času předhodí nějakou zajímavou pasáž nebo nápad (Yaga, Saga), která ve vás vzbudí zájem, aby vás vzápětí hodila do ledové vody apatie vůči čemukoli, co se děje dál. Jak už tady zmínili mnozí, příběh má vysoké ambice řešit snad každý problém dnešního světa, a nejednou to dělá způsobem, který vám nadzvedává obočí - celá ta aluze na holokaust včetně tábora bylo jedno velké WTF (srovnatelné snad jen s tím, když někdo použije v jedné větě "aluze" a "WTF").

Zakončení má své emoce, jenže tu se tvůrci vytáhnou se stejnou písničkou, jakou použili v prvním Dreamfallu v obdobné části. Jako kdyby se tím snažili dát najevo, jak líně se vlastně spoléhají na to, že ty postavy z předchozích dílů máme rádi a necháme si teda vecpat cokoli. U mě závěr zvedl hodnocení z šedesáti na sedmdesát procent a i za to se trochu stydím. (Edit: už se nestydím, s odstupem času jsem hře udělil původně zamýšlené hodnocení.)
+9 +10 −1