Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Libor • 37 let • ČR - kraj Pardubický

Komentáře

< >

Grim Fandango Remastered

  • PC 75
Původní Grim Fandango jsem nikdy nehrál. Jednak mi vadila představa point and click adventury ovládané klávesnicí, ale hlavně proto, že se mi jí nikdy nepodařilo rozchodit pod Windows 7. Věděl jsem ale, že podle mnoha žebříčků, obzvláště těch z anglicky mluvících zemí, se jedná o jednu z nejlepších adventur vůbec a pomyslný vrchol žánru. Když pak vyšla remasterovaná edice, která nahradila dementní ovládání klasickým a šla v pohodě rozchodit i pod novějšími Windows, hned jsem po ní sáhl. A ono se nejedná o špatnou hru, jenomže za ta léta se faktor očekávání vyšplhal tak vysoko, že ho tahle adventura nedokázala naplnit.

Největším problémem je obtížnost. Ta je naprosto přestřelená a bez návodu bych asi nedokončil ani první rok. Dost mi vadilo, že se mi stávalo, že ani poté, co jsem předmět dle instrukcí použil, nepochopil jsem pořádně, proč jsem to vlastně udělal. I když nemáte nikdy v inventáři snad ani jednou za celou dobu hraní vic než 10 předmětů, nenapadlo by Vás, jak a kde je použít. Před bezpečnostním rámem musíte vypít likér, který má v sobě zlaté šupinky, aby Vás rám mohl detekovat. Ale proč to proboha děláte, když máte po celou hru u sebe v inventáři kosu. Navíc problém je celková nepřehlednost inventáře, který je řešen jako Mannyho vnitřní kapsa u saka a prohlížet se dá pouze šipkami do stran, kdy vidíte pouze jeden předmět. Poslední potíž s inventářem jsem měl v tom, že předměty, které jsem v něm měl se mi kvůli grafickému zpracování hry občas pletly a já se tak snažil použít jiný předmět, než jsem v danou chvíli použít měl.

Postavy jsou dalším rozporuplným bodem. S Mannym problém není, toho si zamilujete prakticky od začátku. Je to zkrátka sympaťák, který vše glosuje s humorem sobě vlastním. Další fantastickou postavou je Glottis. Toho bych se nebál označit za jednu z nejlepších vedlejších postav videoherní historie. Jenže další, kdo stojí za zmínku je prakticky jenom Domino a Meche. Kvůli rozdělení hry na 4 roky, kde každý se odehrává v úplně jiném prostředí, s většinou ostatních postav budete mít jeden až dva dialogy a to je zkrátka málo. Hlavně v druhé části hry kdy je Manny šéfem kasina, probíhají rozhovory ve stylu, že se bavíte se starými známými, protože Manny ostatní postavy evidentně dobře zná, jenže Vy ne a to pak bývá docela matoucí. Navíc mi i příběh hry připadal překombinovaný a místy jsem se v něm ztrácel.

Poslední věc, kterou bych hře vytknul je grafika. Ta podle mnohých není špatná, někteří ji dokonce považují za přednost hry. Já si to nemyslím. Jednak nemám rád tyhle adventury z přelomu tisíciletí, které se pokoušely o změnu pohledu. Escape from Monkey Island, který běží na stejném enginu je nejošklivější díl série, ale to samé se dá říct i o třetím Gabrielu Knightovi, Simon the Sorcerer 3D si komentář pro jistotu ani nezaslouží. Když si představím, že jen rok předtím vyšel dodnes úžasně vypadající The Curse of Monkey Island a když si představím, jak skvěle by vypadalo Grim Fandango, kdyby běželo na tomto enginu, chce se mi z grafiky hry málem brečet. Jediné v čem je opravdu dobrá je, že dobře vytváří temnou noirovou atmosféru a celá Říše mrtvých díky ní působí správně ponurým dojmem. Ale v klasickém 2D a s ručně kreslenou grafikou to mohlo být ještě lepší.

Co je ovšem naprosto excelentní, to je dabing. Manny se svým španělským akcentem je famózní, úžasně namluvený je rovněž Glottis. Ale prakticky všechny postavy ve hře mají vysokou kvalitu namluvení, která se k ním perfektně hodí.

Skvělá je i myšlenka zasadit celou hru do světa mrtvých. Tohle prostředí se v neakčních hrách prakticky neobjevuje, takže je neokoukané a autoři ho velice dobře využili k různým vtípkům a narážkám. Tím se dostávám k humoru hry, který je rozhodně její velkou předností. Je spíš černý, trošku cynický, občas suchý, ale nikdy ne trapný nebo křečovitý.

Remasterovaná edice se liší od původní hry pouze vyhlazením grafiky a jejím mírným vylepšením. Hlavní důvod, pro který má ale smysl je, že konečně si tuhle hru můžete zahrát na současných počítačích. Jinak žádné výraznější vylepšení oproti originálu nečekejte.

Grim Fandango je velmi dobrá adventura a každý fanda žánru by si jí měl určitě alespoň jednou zahrát. Pro běžného hráče je ale strašně těžká. Já jí kvůli vysoké obtížnosti a kvůli nenaplněnému faktoru očekávání dávám spíš průměrné hodnocení, Vy se ale nenechte odradit.

Pro: Říše mrtvých, skvělý dabing, černý humor, Glottis

Proti: Vysoká obtížnost, pro mně grafika, nepřehledný inventář

+18

The Book of Unwritten Tales 2

  • PC 75
První díl The Book of Unwritten Tales mě nadchnul. Ať už kvůli pěkné audiovizuální prezentaci, sympatické trojici hlavních postav nebo díky příjemně nastavené obtížnosti, kdy hráč při trošce přemýšlení hrou procházel bez větších záseků. Ačkoliv se dvojka všech těchto vlastností také drží, dávám hodnocení nižší než v případě prvního dílu. A hned vysvětlím proč.

Ten důvod je z mé strany poněkud kontroverzní a obecně poměrně dost diskutovaný, zvláště v oblasti her. Mluvím o délce. Spousta dnešních her je kritizovaných pro svou krátkost, kdy hrou proplujete jako nůž máslem třeba i za 5-6 hodin. U tzv. "simulátorů chození" (Vanishing of Ethan Carter, Firewatch, Gone Home) se často jedná třeba jen o 2-3 hodinovou zábavu. Ale vše bývá nahrazeno intenzitou zážitku, kdy delší herní doba by třeba byla kontraproduktivní. I spousta starých klasických adventur se dá s návodem nebo v případě, že přesně víte, co máte dělat, zvládnout bez problému za jedno odpoledne. U současných adventur bývá obvyklá délka zhruba kolem 10 hodin, což mně připadá ideální. Délka přesahující lehce přes 20 hodin jako v případě The Book of Unwritten Tales 2 mi zkrátka připadá na adventuru, kdy celou dobu hraní víte, co máte dělat, až moc.

Problém by to třeba nebyl, kdyby hra měla ucelenější příběh. Sice se v pozadí celou hrou táhne jakási hlavní linie, ale ta se dostane více ke slovu prakticky až ve čtvrté kapitole, kdy už máte odehraných nějakých 12 hodin. Do té doby řešíte většinu času soukromé problémy jednotlivých postav. A s tím může být problém, protože mně například celá první několikahodinová část za Wilbura kdy řešíte volby v Seastone a většinu času strávíte úklidem univerzity zkrátka nebavila. Jediná zábavnější pasáž se týkala záchrany shnilých knih. Tu jste řešili vrácením se v čase, kdy se měnil vzhled hry. Při prvním posunu v čase hra vypadala podobně jako adventury od Lucas Arts v první půlce devadesátek. Po dalším posunu zpět, zmizí namluvení postav a grafika se vrátí někdy na konec let osmdesátých. A při posledním vrácení v čase už hrajete textovku. Jenže těch pasáží, které mi připadaly jako pouhé natahování herní doby, je ve hře bohužel ještě pár. Kdyby se škrtli, hra se o pár hodin zkrátila a tím došlo k zahuštění příběhu, podle mně by jí to prospělo.

Problémem, který ještě souvisí s délkou hry, je absence jakéhokoliv vyvrcholení. To, že si 2 postavy normálně povídají u zábradlí, co je ještě potřeba udělat a do toho najedou titulky, považuji za jeden z nejslabších konců hry vůbec. Hra má navíc otevřený konec, který evidentně počítá se třetím dílem. Jestli k němu ale nedojde a hra zůstane po dvacetihodinovém snažení hráče takhle neukončená, bude to podraz nejtěžšího kalibru. Po tak dlouhém hraní si hráč nějaké pořádné finále zkrátka zaslouží.

Drobnou výtku bych měl i k postavám. Ústřední trojice je sice stále stejná, vrátila se i většina vedlejších postav. Bohužel se mi ale nelíbila kromě robůtka N8 prakticky ani jedna nová postava. Buď byli vyloženě otravné troll na univerzitě, nebo přehnaně afektované Lady Van Buren a nebo vyloženě nesympatické její dcera Chantal. Horší pro mě bylo, že i z Wilbura, který byl v prvním díle vyloženě sympaťák a já ho díky tomu zařadil do kladů hry, se stal docela slušný ufňukanec. Ostatní postavy ale zůstávají věrny svým charakterům z prvního dílu a pokud Vás hraní za ně bavilo napoprvé, napodruhé Vás určitě nezklame.

Stejně tak audiovizuální stránka hry si udržela velice solidní úroveň. Na poměry současných her to sice nestačí, ale na poměry adventur hra vypadá vyloženě krásně. Hudba je rovněž příjemná. Sice si kromě melodie v hlavním menu žádný motiv nevybavím, ale dobře doplňuje grafickou stránku a celkové dění na monitoru.

Poslední k čemu se dostávám jsou dialogy. Ty je opět radostí číst, i když opět mi přišly o trošku slabší než v prvním díle. Podle mého názoru jsou totiž některé vyloženě zbytečné, protože postava většinou bohužel opět Wilbur něco řekne a pak řekne ještě třeba další dvě věty, ve kterých je ale řečeno prakticky totéž akorát jinými slovy. Hra opět obsahuje solidní humor plný popkulturních odkazů, jehož míra vychutnání souvisí do jisté míry s tím, že víte na co naráží.

The Book of Unwritten Tales 2 je i přes všechny moje výtky velice kvalitní adventura a všem fanouškům žánru jí s klidným svědomím doporučím. Bohužel už to není taková pecka jako byl první díl.

Pro: Návrat starých známých, pěkná grafika, solidní humor, pro někoho délka, hladký průchod hrou

Proti: Délka hry, vyloženě slabé finále, otevřený konec, ufňukaný Wilbur

+7

Ultimate Soccer Manager

  • PC 100
U žádné jiné hry jsem nestrávil více času než u téhle a jelikož na databázi her chyběla, rozhodl jsem se jí nejen přidat, ale napsat k ní i komentář, abych ji přiblížil těm, kdo jí neznají.

Kolem poloviny 90. let se tenhle manažer dostal k nám na gympl a každý, kdo měl PC a trochu vztah k fotbalu, ho pařil do zblbnutí a já si vždycky myslel, že se jedná o známou hru. Teprve o mnoho let později jsem zjistil, že žádný z kolegů z práce, který zažil zlatou éru DOSu o ní nikdy neslyšel. A šok pro mě byl, když jsem jí na databázi her vůbec nenašel. Proto jí chci udělat aspoň trošku reklamu, protože tahle hra si to rozhodně zaslouží.

Ultimate Soccer Manager má klasický úvod, kdy si vyberete tým anglické ligy, za který chcete hrát (lze kompletně editovat vše od jmen až po statistiky hráčů) a množství peněz na Vašem účtu. Poté už se dostáváte do menu hry. To se ale od všech ostatních manažerů, které jsem kdy hrál, dost liší. Je to totiž izometrický pohled na Vaše zázemí. Pěkně uprostřed je Váš stadión, v jednom rohu najdete svou kancelář, hned naproti kancelář šéfa klubu, který Vás čas od času zasypává různými požadavky a v rohu najdete banku, která Vám spravuje účet. Výhodou je, že od banky si můžete vzít hned na začátku úvěr, takže částka s kterou začínáte se tím podstatně navýší. Krom toho máte ještě k dispozici tréninkové hřiště. Ostatní budovy jsou klubové prodejny a restaurace. Když hrajete za klub z konference, budete mít na začátku nejspíš všeho všudy jeden až dva stánky. Ale pokud si vyberete tým z Premier League, začněte hru už s pěkně velkým množstvím dalších budov. Na každou je navíc možné kliknout a podívat se, co prodává a za kolik a částky můžete dle svého uvážení měnit. Takhle se v tom můžete vrtat po každém odehraném zápase a když zjistíte, že na něčem prodělává, můžete částku okamžitě změnit. Budovy můžete sami stavět a umisťovat je, dle svého uvážení. Rovněž si můžete zvyšovat kapacitu stadiónu a přidávat k tribunám VIP boxy, musíte ovšem počítat s tím, že pokud je tribuna v přestavbě, nebudete jí mít po určitou dobu k dispozici. Pokud je Vám ale tahle část hry ukradená můžete nechat všechny obchodní aspekty včetně výběru sponzorů na asistentovi. Jediné, co zůstane na Vás je starost o výstavbu.

Statistik u hráčů není mnoho, všeho všudy brankářské, obranné a útočné schopnosti, přihrávky, rychlost a zdraví. Pokud seženete vhodného asistenta trenéra, můžete si na tréninkovém hřišti vybrat hráče a aspekt, který u něj chcete vylepšit. Rychlost a úroveň zlepšení pak závisí na kvalitě asistenta a množství hráčů, které trénuje. Co se týče taktiky, můžete si vybrat z široké škály rozestavení (od ultra defenzivního 6-3-1 až po totální útok 3-1-6), dále jsou k dispozici už jen úroveň napadání, zda chcete přihrávat nebo nakopávat míče a styl střelby (zblízka, z dálky, opatrně, při každé příležitosti). Samotný zápas pak vidíte v pohledu z vrchu a můžete do něj zasahovat už jen minimálně. Rychlost zápasu pak jde výrazně zvýšit, takže pokud chcete, je odehraný během pár vteřin.

Co se týče hráčů, jsou k dispozici pouze hráči z anglických soutěží, pokud hrajete proti klubům z Evropy, nejsou hráči pojmenování. Co se týče spokojenosti hráčů, pokud budou hrát pravidelně a dostávat plat, jaký chtějí, nebudete s nimi mít nejmenší problém. Potíž je, že i hráči z lavičky chtějí hrát pravidelně, takže pokud chcete mít spokojený kádr, musíte velmi často (zhruba každých 5 zápasu) točit sestavu. Transfer je pak neskutečně jednoduchý. Stačí se ve své kanceláři podívat na Váš fax, kde najdete transfer listinu a pokud se domluvíte na částce za přestup a týdenním platů pro hráče, máte ho ihned k dispozici. Je ale možné oslovit kterýkoliv klub a hráče a zkusit ho přetáhnout k sobě. Zde jsou dva fígly, jak si hru značně ulehčit, protože jakýkoliv hráč k Vám bez potíží přestoupí, pokud hrajete maximálně o jednu soutěž níž než klub za který nastupuje a pokud je hráči 33 a více, přestoupí do jakékoliv soutěže, takže pokud na ně máte peníze, není problém mít v týmu ze třetí divize Iana Rushe, Iana Wrighta nebo třeba Tonyho Adamse.

Poněkud kontroverzní částí hry je pak Váš telefón. Přes něj můžete sázet na zápasy vlastního týmu, nebo můžete zkusit podplatit soupeře. To druhé jsem prakticky nikdy nezkoušel, protože je velká šance, že Vás napráší a Vy jste automaticky odvoláni z funkce. Ale sázení na zápasy je prakticky nutnost, protože jen tak je možné získat s týmem z konference do pár let titul z Ligy mistrů. Pokud to budete zkoušet poctivě, budou Vám stále chybět peníze na posily, případně na výstavbu zázemí. Je mi jasné, že ve skutečnosti je to s nedostatkem peněz dost podobné, mně ale víc bavilo udělat třeba z Altrinchamu evropský velkoklub a to se Vám bez sázení povede asi těžko.

Poslední, co bych chtěl na hře vyzdvihnout, jsou rozhovory pro noviny. Dotazy nejčastěji bývají po nějaké dlouhé šňůře bez porážky nebo bez vstřeleného gólu, Váš názor na novou posilu apod. Po každém zápase se pak můžete ve své kanceláři podívat na noviny, kde je popsán Váš poslední zápas, případně doplněný Vaší odpovědí z rozhovoru, můžete narazit i na názory fanoušků. Nejkrásnější pak bývá článek, kdy třeba v poháru vyřadíte mnohem silnějšího soupeře hrajícího o několik soutěží výše. To je pak nahoře pouze skóre zápasu a pod ním prázdná stránka.

Ve hře Ultimate Soccer Manager jsem odehrál stovky hodin a i přes její chyby na ní nedám dopustit. Má sice ještě dvě pokračování, ale ty už jsou mnohem propracovanější, co se týče přestupů a managementu a jsou tím pádem mnohem těžší, co se týče vytváření velkoklubů z neznámých týmu. A to už mě tak nebavilo.

Pro: Propracovanost, možnost řídit každý aspekt klubu, možnost udělat z podprůměrného týmu páté ligy postrach fotbalové Evropy

Proti: Nic mě nenapadá

+10

The Walking Dead - Episode 5: No Time Left

  • PC 95
Tento komentář hodnotí celou první sérii The Walking Dead.

Tato série bude už navždy zapsaná v herní historii jako jeden z největších mezníků na poli adventur. Ale je to vlastně ještě adventura? Rozhodně ano. Pokud na tento žánr budeme nahlížet tak, že jsou pro něj klíčové dobře napsané postavy a dialogy, kvalitní příběh a atmosféra, pak bych si troufnul zařadit The Walking Dead mezi nejlepší adventury všech dob. Další charakteristické rysy žánru byste ale hledali marně. Inventář po většinu času zeje prázdnotou, aktivních míst je na obrazovkách minimum a na logickou hádanku nenarazíte vůbec. Ale v tomto případě to ničemu nevadí, protože v těch aspektech, na které se hra soustředí, funguje na výbornou.

A teď bych se pokusil rozebrat jednotlivé složky hry detailněji. Na prvním místě musím začít postavami. Asi žádné jiné hře se nepovedlo, abych si vytvořil vztah k tak velkému množství postav jako v The Walking Dead. Jejich charaktery jsou detailně propracované a v průběhu hraní se o nich budete dozvídat slušnou řádku informací, takže Vám nebude dělat problém, prožívat s nimi jejich příběhy. Co pro mně ale bylo asi nejdůležitější, že postavu Leeho jsem si oblíbil hned od úvodní scény a považuju ji za jednu z nejlépe napsaných postav v celé videoherní historii.

K čemu by ale byly propracované postavy, kdyby se Vám chtělo brečet pokaždé, když otevřou pusu. A tím se dostávám k dialogům. Ty jsou jednoduše excelentní. Za celou hru jsem ani jednou neměl chuť ukončit některý dialog předčasně. Navíc se mi líbilo, že na odpověď máte omezené množství času, takže to není jako v ostatních adventurách, že si nejprve přečtete všechny odpovědi a pak si jednu z nich vyberete. Naopak odpovědi proletíte v rychlosti a pak odpovíte instinktivně tak, jak byste třeba reagovali Vy sami na danou situaci.

Atmosféra a příběh jsou další výtečnou složkou této hry. Atmosféru pomáhá vytvářet grafika, která sice působí poněkud zastarale, ale nedá se jí upřít osobitý styl a svému účelu slouží více než dobře. Hlavně ale hra těží z toho, že je napsaná podle kvalitního komiksu, který využívá zombie apokalypsu k vytvoření silných příběhů. A těch je v tomto případě také velké množství. Vztah Leeho a Clementine se s každým dalším dílem prohlubuje, až nakonec dospěje k jednomu z nejdojemnějších vyvrcholení, s jakým jsem se kdy v životě setkal. Neskutečně silný je i příběh Kennyho rodiny. Ale zajímat Vás budou prakticky všechny postavy, se kterými budete procházet tímto zdevastovaným světem.

Na závěr bych si nechal to nejspornější téma, a tím jsou rozhodnutí. Budu na ně nahlížet s pohledu prvního hraní kdy jsem ještě nevěděl, že na nich zase tak moc nezáleží a přiznám se, že jsem je opravdu prožíval a že jsem si je náležitě užil. Podobně jako v případě rozhovorů jsem v nich jednal naprosto instinktivně a tak, jak jsem v danou chvíli považoval za správné.

První sérií této hry vytvořili Telltale Games velice specifický žánr, který až na pár vyjímek zastupují pouze jejich vlastní hry. Některé série jsou lepší a některé horší, ale jasným králem nadále zůstává The Walking Dead


Pro: postavy, dialogy, příběh atmosféra, volby

Proti: opakované hraní už není tak působivé

+16

The Dig

  • PC 40
Sci-fi ve filmech a seriálech jsem se nikdy nevyhýbal. Nepovažuji se sice za fanouška žánru, na druhou stranu jsem jich viděl opravdu spoustu a hodně jich mám i oblíbených a rád se na ně podívám opakovaně. Ani ve hrách mi sci-fi nikdy nevadilo. Ale buď se jednalo o akční hry nebo o RPG. Jestli ale sci-fi v něčem fakt nemusím, tak je to v adventurách. Důvod je prostý, když máte v inventáři mraky různých předmětů a zařízení, o kterých nemáte ani páru, jak se používají a musíte na to přijít tradičním zkoušením všeho na všechno, je to zkrátka iritující.

V The Dig je to navíc umocněno neskutečně malým množstvím postav ve hře tři plus jedna mimozemská entita, která se ale vyskytne až na konci na dva rozhovory a většinou Vám nikdo neřekne k čemu by daný předmět mohl sloužit. Jelikož mám momentálně připravených asi 30 adventur, které bych si chtěl zahrát, přestalo mě velice brzy bavit plácat se odnikud nikam a sáhl jsem po návodu, což asi bylo správným krokem, protože tahle hra mě nebavila od samého začátku a sáhl jsem po ní jen proto, že to byla poslední adventura od Lucas Arts, kterou jsem nikdy nehrál.

K již zmíněnému malému množství postav bych ještě dodal to, že všechny dvě vedlejší mi byly dost nesympatické a ani hlavního hrdinu jsem si snad poprvé v hrách od Lucas Arts ani trochu neoblíbil. Velký podíl na tom měly i rozhovory které, jak už tu bylo v jednom komentáři zmíněno, jsou dost slabé a postavy buď melou jedno klišé za druhým nebo se občas dokonce pokouší i o nějaký ten vtip, což mi k tomuto typu hry absolutně nesedělo. Navíc s takhle slabými vtipy jsem se v žádné jiné adventuře nesetkal. Skutečně jsem se za celou hru ani jednou neusmál.

Jinak nesouhlasím s ostatními komentáři, že závěr je slabý, ten je totiž vyloženě DEBILNÍ. Kdybych to hrál na férovku několik dní jenom proto, abych tohle viděl, asi bych měl v tuhle chvíli rozšlapanou myš a prokopnutý monitor.

Abych aspoň něco pochválil, postavy jsou slušně nadabované a hra má velice pohlednou grafiku. Solidní je též atmosféra, která dobře vytváří iluzi opuštěnosti. Jenom v té hře bylo na můj vkus použito vzhledem k tématu zbytečně velké množství pastelových barev.

Tuhle hru považuji za nejhorší počin z dílny Lucas Arts. Na druhou stranu, pokud Vám sci-fi adventury nevadí a máte rádi adventury ze staré školy, kdy často ani netušíte, co máte dělat, můžete hru vyzkoušet. Já se k ní rozhodně vracet nebudu.

Pro: Hezká grafika, solidní atmosféra

Proti: Minimum postav, předměty u nichž nevíte, k čemu slouží, zbytečné a slabé pokusy o humor, debilní konec

+7 +9 −2

NHL Hockey

  • PC 95
Aby se neřeklo, že jenom rejpu a sám nic neudělám, rozhodl jsem se pro výjimku a i když se nejedná o adventuru, napíšu nějaký komentář k této legendární hře. Asi nebude moc objektivní, protože už je to nějaký ten pátek, co jsem to hrál naposledy, ale tahle hra si to zkrátka zaslouží.

Na začátku 90. let to se sportovními hrami nebylo nijak slavné. Mohli jste si sice zahrát oblíbenou dvojici Olympiád Summer a Winter Challenge či zimní hry Ski od Die, s kolektivními sporty to ovšem bylo ještě slabší. Fotbaly se ještě nějaké našly, ale jediným solidním hokejem pro PC byl Face-off. I když jsem měl tento hokej hodně rád, něco mu přece jen scházelo. Licence. Sice v něm byla reálná jména klubů, ale jména hráčů už byla vymyšlená a i když se dala přepsat, stále chyběly reálné dresy a znaky klubů.

A pak přišlo NHL. Hned jak se spustila úvodní obrazovka a začal se otáčet puk, ve kterém byly kratičké momentky ze skutečných zápasů, bylo mi jasné, že tohle je něco úplně jiného. Ta prezentace byla na tu dobu neskutečná. Ve studiu seděl komentátor a při výběru zápasů jste mohli vidět skutečné dresy v domácím i venkovním provedení. Před zápasem byli k vidění soupisky obou mužstev, takže bylo hned jasné, že tady se hraje se skutečnými hráči. A pak začal zápas. Ne ale úvodním buly, ale pěkně nastoupenými hráči a hymnou. Pohled byl oproti Face-offu změněn z bočního na vrchní. A brzo jsme zjistili proč. Kvůli mnohem vyšší rychlosti celé hry. V prvních momentech jsem vůbec nestíhal, ale pak jsem si na tempo zvykl a po čase už mi Face-off přišel nezáživný.

Další věc, která nebyla zase tak obvyklá, byly podstatné rozdíly mezi jednotlivými hráči. Bez potíží jste poznali, jestli máte pod kontrolou hvězdu týmu nebo hráče ze čtvrté lajny. A hlavně na konci sezóny Váš kapitán skutečně zvedl nad hlavu opravdový Stanley cup. Další důležitou novinkou byla přítomnost replaye, který šel navíc uložit, takže spousta návštěv kamarádů tenkrát začínala tím, že jsme si navzájem pouštěli, co se komu povedlo za akci. Poprvé byli k vidění i zápasové statistiky, takže jste konečně v číslech viděli, jak moc jste v zápase dominovali. Tohle všechno vypadá z dnešního pohledu jako samozřejmost, ale tehdy to bylo něco nového a dosud nevídaného.

Zajímavosti bylo, že mezi třetinami byla k vidění gólová akce z náhodného zápasu, který se konal souběžně. A pokud jste akci nenechali doběhnout a poté se podívali na průběžný výsledek toho zápasu, mohli jste často zjistit, že jelikož gól nepadl v ukázané akci, nepadl tudíž ani v zápase.

Hra měla i své mouchy. Prvním bylo na dnešní poměry komplikované menu, kde jsem měl zpočátku problém se zorientovat. Druhým bylo neskutečně složité tradování hráčů. Sice jste si mohli vzít do svého týmu kohokoliv, ale aby jste vůbec mohli začít s přestupy, museli jste vzít pod kontrolu i tým, s kterým jste chtěli měnit a po tradu pěkně oběma týmům doplnit formace, aby nezůstalo žádné místo volné. Třetím a největším problémem bylo střílení gólů. Ne nadarmo tomuto hokeji říkal můj kamarád Jedeš, jedeš, dáš gól. Jakmile jste se naučili pár fíglů, jak dávat góly, nebyl problém vyhrávat vše dvojciferným rozdílem. Ve hře pro dva to ale tolik nevadilo a zápasy byly většinou pěkně divoké.

Ale jelikož v té době u nás začala mánie se sbíráním hokejových kartiček, rádi jsme všechny chyby přehlédli a hráli NHL do zblbnutí. U žádného jiného hokeje jsem nestrávil více času.

Pro: Zakladatel série, licence, na svou dobu neskutečná prezentace

Proti: Snadné střílení gólů, komplikované trady

+12

King's Quest VI: Heir Today, Gone Tomorrow

  • PC 70
Adventurám od Sierry jsem se celý život vyhýbal jako čert kříži. Krom prvního Gabriela Knighta jsem nikdy žádnou nedohrál a když o tom tak přemýšlím, tak vlastně ani pořádně nerozehrál.

Důvodů bylo vícero. Jednak mi žádná z jejich sérií nepřipadala nijak zvlášť zajímavá a hlavně mi vadilo, že se dá ve hře umřít. Stejně tak mi vadilo, že předměty na obrazovce nejsou doplněné popisky, takže je velice snadné některý předmět přehlédnout. A s tím souvisí poslední problém, hry obsahují takzvané dead endy. To znamená, že pokud Vám některý předmět, který nutně potřebujete pro další postup, chybí, můžete se dostat do situace, kdy se pro něj už nemůžete vrátit a tudíž Vám nezbude nic jiného, než načíst nějakou starší pozici, kdy to ještě šlo.

Proč jsem se rozhodl pro King's Quest VI? Hlavním důvodem bylo, že narozdíl od svého předchůdce je namluvená mnohem kvalitněji a navíc je možné mít současně zapnuté i titulky. Stejně tak mě okouzlila i grafika hry, která pomáhá vytvořit tu správnou atmosféru. Obzvláště pozadí jsou na tu dobu nakreslená opravdu skvěle. S trošku přimhouřenýma očima by se dal pochválit i příběh. Na můj vkus byl sice pohádkový až moc, ale to byl s ohledem na sérii cíl, který hra bez problému splnila a určitě se našla spousta hráčů, kterým se líbil.

Jelikož jsem chtěl nějakou z legendárních adventur od Sierry vyzkoušet a nepocuchat si přitom zbytečně nervy, hrál jsem celou hru s pravidelným nahlížením do návodu. A musím říct, že jsem za tohle rozhodnutí rád. Tím se mi povedlo vyhnout se již zmíněným dead endům a i počet úmrtí byl na snesitelné míře. Ale vyhnout se jim úplně, to asi možné není. Na co bych chtěl případné hráče upozornit, je poměrně vysoká obtížnost. Sice v té době vycházely i těžší adventury, ale i tak si myslím, že bych tuhle hru bez návodu nedohrál. Obzvláště některé hádanky jsem ani poté, co jsem znal odpověď pořádně nepochopil. Máte přes 20 dlaždic, z nichž každá má několik významů a Vy máte označit čtyři, které symbolizují klid. Věřte mi, že vzduch a housenka by mě nenapadly ani kdybych u hry seděl do skonání světa.

Hru bych doporučil pouze těm hráčům, kteří mají rádi adventury ze začátku 90. let. Těm snad nebude vadit vyšší obtížnost a pokud budou mít dost trpělivosti a času, můžou si ji zkusit zahrát bez návodu. Já zbabělec to nedokázal.

Pro: Hezká grafika, dabing + titulky, pro někoho příběh, neoznačené předměty

Proti: Obtížnost, při hraní bez návodu časté umírání

+10

Posel smrti

  • PC 95
Na začátku tisíciletí patřily české hry mezi světovou špičku. Mafie se mohla směle měřit s GTA III, Vietcong a Flashpoint patřily mezi nejlepší střílečky, Original War zase dělala dobré jméno českým hrám na poli real-time strategií. Ale co se týkalo adventur, platilo spíš, že se jedná o hry určené výhradně pro domácí trh. Jak Polda, tak Horké léto byly mezi tuzemskými hráči oblíbené, ale díru do světa by asi neudělaly a ani se o to nepokoušely. První českou adventurou se světovými parametry byl až Posel smrti. A i když první díl díru do světa bohužel neudělal a v zahraničních žebříčcích byste ho na předních místech těžko hledali, u nás patří mezi nejoblíbenější adventury vůbec. A právem.

Proč byl tak populární u nás a v zahraničí ne? Důležitým faktorem je bezesporu výtečný dabing. Do dnešního dne jsem nenarazil na hru, která by byla v češtině lépe namluvená. Autorům se povedlo dostat do hry hlasy Michala Dlouhého, Radka Brzobohatého, Vladimíra Čecha nebo Pavla Soukupa, kteří všichni patří mezi českou dabérskou špičku. Nikdy jsem hru nehrál v angličtině, takže netuším, jak zní, ale určitě se to originálu blížit nebude.

Další body patrně ztratila hra svým detektivním zaměřením. Vsadím se, že pro většinu hráčů byl Posel smrti první detektivkou, kterou kdy hráli. Já jsem třeba neměl v té době o nějakém Gabrielu Knightovi ani ponětí a ačkoliv je pro mě Posel smrti mnohem lepší detektivkou než zmíněný Gabriel Knight, v cizině se v té době jednalo o zavedenou značku a Posla smrti chápali jenom jakýsi pokus o přiblížení se k velikánovi.

Poslední výtkou, s kterou jako s jedinou souhlasím, jsou špatné animace postav. Jsou strašně pomalé a hráč vždy na začátku rozhovoru musí čekat, než jeho debatní partner dokončí svou animaci a až pak dojde k zahájení rozhovoru. Ať už je to odkládání knihy v knihovně nebo Batesovo otáčení se od sporáku.

Teď už nechám důvody, proč v zahraničí hra neuspěla, stranou a vrhnu se na klady. Prvním a nejlépe viditelným je fantastická grafika. Samotný zámek Black Mirror vypadá úžasně a i jeho interiéry ne mě dodnes umí zapůsobit. Skvěle ale vypadá i blízký Willow Creek, Wales a praktický všechny lokace ve hře.

Výtečná je rovněž atmosféra. Ponurá a temná, kdy hráč má po celou dobu hraní pocit, že něco zlého visí ve vzduchu. Tohle byla snad moje první adventura, ve které nezazněl jediný vtípek, a já byl zcela ponořen do toho, abych odhalil, kdo je vrahem. A když jsem to pak zjistil, měl jsem husí kůži snad úplně všude.

Dobře nastavená je rovněž obtížnost hry. S dnešního pohledu se třeba někomu může jevit jako těžší, ale v té době patřila mezi nejlépe vybalancované. Při troše snažení se dá dohrát bez návodu nebo maximálně s občasným nahlédnutím.

Jediné, co bych hře krom animací vytkl, je možnost umřít. Nikdy jsem to v adventurách neměl rád a hrám od Sierry, kde se dá umřít na každém druhém kroku, se kvůli tomu vyhýbám dodnes.

Posla smrti musím doporučit každému milovníkovi žánru, tahle hra je zkrátka naprostá špička, které se její pokračování snažily pouze marně přiblížit. Ale král zůstává pouze jeden. Ten český.

Pro: Ponurá atmosféra, skvělý příběh, úžasná grafika, nejlepší dabing do češtiny v herní historii

Proti: Slabší animace postav, možnost zemřít

+27

Polda, aneb s poctivostí nejdřív pojdeš

  • PC 95
Adventury byly vždycky můj nejoblíbenější žánr, i když jsem jím nejdříve skoro nerozuměl, protože moje tehdejší angličtina na ně zkrátka nestačila. Miloval jsem na nich ale tu atmosféru, krásnou grafiku a hratelnost, kdy na hráče nečíhá smrt na každém rohu. Pokud tedy nemluvím o adventurách od Sierry. Pak se u nás začaly objevovat adventury s češtinou. Ať už to byla Legend of Kyrandia, Mlíčňák nebo třeba Simon the Sorcerer a já jsem jejích kouzlu podlehl zcela. A pak přišel Polda.

To bylo poprvé, kdy na mě hra mluvila česky. Ale jak? Skvělý dabing Luďka Soboty, Petra Nárožného nebo Jiřího Lábuse mě doslova posadil na prdel. Jelikož jsme v té době měli většinu her v disketové verzi, byli většinou bez namluvení. Takže když jsem se poprvé setkal s hrou kompletně namluvenou a ještě k tomu v mateřském jazyce, byl to zkrátka šok. Takže prvotní okouzlení Poldou přišlo kvůli dabingu.

Další věc, která mě tehdy nadchla, byla grafika. Chápu, že z dnešního pohledu asi nevypadá nic moc, ale mi jsme tenkrát stále ještě hráli Indyho 4, Monkey Island nebo Kyrandii (Broken Sword nebo Discworld II z té doby jsou úplně jiný level, ale ty se nám tehdy ještě do rukou nedostali) a Polda oproti nim vypadal mnohem lépe. Grafika byla v lepším rozlišení než zmíněné hry ze začátku 90. let, takže přímo ve hře hráč alespoň tušil, co vidí. Nebyly to tradiční 2 pixely čehosi drobného, na co jsme tehdy byli běžně zvyklí. A přiznám se, že oproti druhému a třetímu Poldovi, se mi grafika jedničky celkem líbí dodnes.

Dalším kladem, alespoň tedy pro mě, bylo to, že Pankrác je magor. Ne lehce potrhlý, jako v jiných hrách, ale pravý nefalšovaný magor. Chvíle, kdy mu zrudly oči a on vytáhl pistoli a začal střílet po sousedce, bezdomovci nebo třeba prodavači ve zverimexu jsou pro mě nezapomenutelné i po letech. Ale ve hře se najde i několik dalších postav, které jsou skoro už legendární. Ať už je to právník bezdomovec, kouzelní dědečkové nebo prodavač v sexshopu.

Rovněž humor ve hře obsažený mi sedl. Jsou tam momentky, které si vybavím i po mnoha letech. Vyražení dveří beranem po namalování loga Windows. Případně některé výborné dialogy, ať už třeba s bačou "Auto je namazané a šofér ne?" nebo s bezdomovcem. Mým nejoblíbenějším momentem jsou ale rozhovory se sebevrahem kdy mu sebevraždu utopením rozmluvíte větou: "Já zkrátka tvrdím, že dneska frčí upalování.", abyste druhý den zjistili, že Vám v autě došel benzín a šli ze sebevraha vymámit kanystr s benzínem.

Uznávám, že obtížnost je z dnešního pohledu poměrně vysoká a bez návodu bych ho tenkrát asi nedohrál. To ale nemění nic na tom, že bez Poldy by ze mně možná nebyl takový blázen do adventur, jako jsem teď.

Pro: Skvělý dabing, humor, Pankrác je magor

Proti: Vyšší obtížnost

+19

Simon the Sorcerer

  • PC 100
V tuhle chvíli ze mně asi bude mluvit nostalgie, ale já hru Simon the Sorcerer považuji za jednu z nejlepších adventur, jaké kdy byly stvořeny.

Tuhle hru jsem hrál ještě jako dítko školou povinné u kamaráda na počítači a zcela jsem jí propadl. Jednak to bylo tím, že Simon byl v té době přibližně stejně starý jako já, jednak mě okouzlila úžasná atmosféra hry a co bylo neméně důležité, byla to jedna z prvních her, kterou jsem hrál v češtině, takže narozdíl od Indyho 4 a Monkey Islandu 2, kde má angličtina žáka 5. třídy nemohla ani v nejmenším stačit, jsem jí rozumněl každé slovo a mohl si jí tedy vychutnat na sto procent. A i když jsem hru tenkrát nedokázal dohrát, okouzlení přetrvalo.

Od té doby jsem Simona dohrál asi čtyřikrát a vždy po nějaké době s k němu rád vracím. Je to kvůli krásné ručně kreslené grafice, příjemné hudbě, skvělému dabingu Chrise Barrieho, už zmíněné kouzelné atmosféře a v neposlední řadě výtečnému humoru. Napůl princezna, napůl čarodějnice, která se po polibku změní v prase, to se asi jinde nevidí.

Jako výtka by se dala brát absence ucelenějšího příběhu, nebo třeba příliš upozaděná postava hlavního zaporáka. Ale v mém případě faktor nostalgie oba tyto nedostatky hravě přebije.

PASTA LA PIZZA, BABY!

Pro: Atmosféra, grafika, dabing, humor, bahenní polévka

Proti: Slabší příběh

+10 +11 −1

The Book Of Unwritten Tales

  • PC 90
The Book of Unwritten Tales je po hodně dlouhé době adventura, kterou jsem si opravdu užil.

Jednak je to naprosto pohodovou a bezproblémovou hratelností bez jakýchkoliv zákysů, takže hru je možné si pustit jako totální relax po mizerném dní v práci. Nemusíte se bát, že budete dlouhé minuty bloudit odnikud nikam a přemýšlet, jakou drobnost jste přehlédli. Na jednu stranu chápu, že kování adventuristé to budou považovat za velkou slabinu, ale pro běžné hráče, kteří se adventurám vyhýbají proto, že je nebaví každou chvíli zkoušet všechno na všechno, nebo hrát podle návodu, to naopak bude příjemná změna.

Dalším velkým kladem je humor. Je fakt, že záleží na tom, kolik toho máte nahráno a nakoukáno. Jsem Wilbur Weatherwood a chci být slavný pirát. Ale myslím si, že pár dobrých vtípků si v této hře najde asi každý. Minimálně ti dva, kteří tam hrají to MMORPG, jsou zkrátka úžasní. Stejně tak Vaše pokusy jím hru sabotovat.

Pro mně byly velkým kladem i postavy. Ivo i Natea jsem si celkem oblíbil, ale Wilbura jsem si zkrátka zamiloval a považuji ho za jednu z nejlepších adventurních postav za několik posledních let. A i některé vedlejší postavy stojí za zapamatování. Minimálně dvouhlavý zlobr

A v neposlední řadě bych vychválil i úžasnou pohádkovou atmosféru hry, kterou skvěle dotváří jak moc hezká grafika, tak příjemný hudební doprovod.

Jestli si chcete zahrát nenáročnou a milou adventurní u které si nezavaříte mozek, ale budete si chtít u ní odpočinout, je tahle tou pravou volbou.

Pro: Nenáročná obtížnost, humor, pohádková atmosféra, Wilbur

Proti: Absence pořádného příběhu

+7

Life is Strange - Episode 5: Polarized

  • PC 15
Life is Strange je s přehledem ta nejhorší adventura, kterou jsem kdy dohrál. Úžasné na ní je hlavně to, že s každou další kapitolou je čím dál tím horší.

První zhruba tři kapitoly jsem si připadal, že někdo nejspíš udělal simulátor Beverly Hills 90210. Ve čtvrté jsem si říkal, že nastala změna, teď se z toho stala hloupoučká detektivka, aby nakonec v poslední došlo na psychoblábol spojený s cestováním v čase, který mi ze všeho nejvíc připomínal Němého Bobeše. Zajímavé na tom je, že ačkoliv se díly od sebe celkem lišily, ve všech mi připadalo, že se jedná o mizerné uchopení daného tématu.

Těch zrad je ale mnohem víc. Tou největší jsou bezesporu postavy. Všechny mi byly buď naprosto nesympatické nebo totálně ukradené. Jediný, kdo do tohoto vzorce nezapadal byla Chloe, kterou jsem považoval za nesnesitelnou krávu prakticky od samého začátku a myslím si, že žádnou jinou postavu v jakékoliv hře jsem nesnášel víc. Aspoň že jsem jí na konci mohl nechat umřít. A co je nejhorší, za celých pět kapitol jsem se nevytvořil žádný vztah ani k Max.

Další problémem jsou dialogy. Tolik prázdných a slaboduchých rozhovorů jsem v žádné jiné hře ještě nezažil. Navíc jsem měl silný pocit, že postavy melou prakticky totéž celou hru. Buď nemají žádný pořádný názor, nebo pořád dokola melou o volbách, které jste provedli a které se jich týkají a nebo žvaní o tom, jak je Max úžasná. Úžasný moment je pak ve čtvrté kapitole, kdy Chloe pobíhá s pistolí po párty, zatímco Max, která po ní pátrá, je schopná s každým joudou, kterého potká, řešit i jeho osobní problémy Nic víc.

Pravou tragédií jsou rovněž volby, které ale v konečném důsledku nemají na NIC vliv. Ta hra prostě dopadne, jak má a konec se liší jen na základě Vaší poslední volby, na ostatních vůbec nezáleží.

A poslední blbostí bylo přetáčení času. Když jsem například vedl dialog a nelíbilo se mi, jak mi můj protějšek odpovídá, použil jsem přetáčení času, použil jiné možnosti a ejhle, dočkal jsem se NAPROSTO IDENTICKÝCH odpovědí. Zkusil jsem to na jinou postavu a výsledek byl naprosto stejný. Jestli to tak funguje pokaždé nevím, vícekrát už jsem to radši nezkoušel. Stejně tak je vrácení času nesmyslné i v některých situacích. Když jsem ve čtvrté kapitole zastřelil Franka a sebral mu kódy, měl jsem je dle tvůrců mít u sebe a po oživení Franka mohl v klidu odejít a co se po přetočení času nestalo? Celá scéna se opakovala, dokud jsem nevybral některou z možností, kterou nám tvůrci hry určili.

O adventurní části hry asi ani nemá cenu se moc rozepisovat, ta zkrátka neexistuje. Vrácení flashky, hledání lahví a přinášení vajíček lze zkrátka považovat za špatný vtip a kdyby to ve hře nebylo, vůbec nic by se nestalo.

Zkrátka a dobře, tahle hra je ta nejhorší adventura jakou jsem kdy dohrál a lituju, že jsem po natahované a hodně slabé čtvrté kapitole došel až do cíle. Naprostá ztráta času.
+8 +12 −4