Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Libor • 40 let • ČR - kraj Pardubický

Komentáře

Gran Turismo 2

  • PS1 100
Kdybych měl říct, kterou písničku jsem v životě slyšel nejvíckrát, patřila by mezi nejžhavější kandidáty My Favorite Game od švédských The Cardigans. Tuhle písničku jsem přitom nikdy neměl na žádném médiu a dokonce jsem si ji ani jednou nepustil na YouTube. Důvodem, proč jsem tuto skladbu slyšel tolikrát, je to, že hrála v intru (a často i v závodech) v mé nejoblíbenější závodní hře vůbec - Gran Turismo 2.

V Gran Turismo 2 jsem dojel více než 2500 závodů, což je patrně více než ve všech ostatních závodních hrách dohromady. Tento žánr jsem měl vždycky rád, ale doopravdy jsem jeho kouzlu podlehl, až když jsem si koupil PlayStation. Na této šedé krabičce jsem s chutí hrál V-Rally 2 i Colin McRae Rally 2, TOCA World Touring Cars a dokonce i Formula One 2001 (a to mě formule nikdy nebavily). Všechny tyto skvělé hry ale šly stranou ve chvíli, kdy jsem do mechaniky poprvé vložil Gran Turismo 2.

Hned od začátku mě tato hra uchvátila jízdním modelem. Ten je ideálním mixem mezi simulací a arkádou. V Gran Turismu je zapotřebí narozdíl od v té době nejoblíbenější série Need for Speed včas brzdit a využívat ideální jízdní stopy, protože auta jsou sice nerozbitná, ale kontakt se zdí vozidlo dost zpomalí a rozhodně nebývá dobrou taktikou upřednostnit zpomalování skrze narážení do zdi před bržděním. Proto je vhodné předtím, než se hráč pustí do závodění, pokusit se získat jednotlivé licence. Ty jsou jednak zapotřebí k tomu, že bez určité licence se nelze do některých závodů vůbec přihlásit a také k tomu, že se během zkoušení o co nejlepší výsledek hráč naučí jak a kdy nejlépe brzdit a kudy volit ideální stopu. V Gran Turismo 2 je totiž hodně znát, zda máte auto s náhonem na zadek nebo s náhonem na všechny čtyři kola, protože každé se na trati chová úplně jinak.

To vše samozřejmě platí, pokud do PlayStationu vložíte CD označené jako Simulation Mode. Pokud dáte přednost CD na němž je Arcade Mode, jednoduše si vyberete auto (buď z nabídky nebo z vlastní garáže), trať a můžete se pustit do zápolení. V obou případech pojedete proti pěti soupeřům a nejčastější délkou závodu bývají tři kola. V Gran Turismo 2 neexistuje žádná kvalifikace, takže musíte počítat s tím, že vždy budete startovat z posledního místa.

V Simulation Modu je na výběr z obrovského množství závodů. Přihláška do nich je vždy limitována výkonem vozidla a zpravidla i potřebnou licencí. K tomu bývá zapotřebí splnit i další specifika. V Gran Turismo 2 si můžete zajezdit závody jednotlivých automobilek, závody kombíků, sporťáků, podle typu náhonu, vytrvalostní nebo si můžete vyzkoušet dokonce i rally.

Co se týče výběru vozidel, ten je na svou dobu zkrátka neuvěřitelný. K dispozici je pres 600 různých vozidel od více než 40 výrobců. V Gran Turismo 2 si nejen zajezdíte s těmi nejrychlejšími vozidly na světě, ale pokud budete mít chuť, můžete si vyzkoušet i třeba klasický Míní Cooper nebo Fiat 600. A to je něco, co mě na této hře nadchlo. Série Need for Speed mi stále předhazovala ty nejnabušenější káry, ale tady jsem si konečně mohl zajezdit třeba v obyčejné Hondě Civic proti Opelu Vectra. Aby toho nebylo málo, tak u japonských automobilek si lze koupit i ojeté auto, takže nejste limitováni pouze vozy, které se vyráběly kolem roku 2000. Všechna vozidla se dají upravovat a je možné jim kupovat obrovské množství vylepšení.

Tratí je celkem 27, což je podle mého názoru naprosto ideální počet. V novějších závodních hrách, v nichž bývá okruhů obvykle výrazně více, jsem často míval problém si je vůbec zapamatovat. V Gran Turismo 2 je sice většina okruhů fiktivních, ale jsou vytvořeny tak, že se bez potíží vyrovnají i mnoha skutečným tratím.

Na závěr jsem si nechal grafiku a hudbu. Skladby, které hrají při závodech jako podkres, jsou sice kvalitní a nikdy jsem necítil potřebu je vypnout, ale abych byl upřímný, po letech se mi jich (kromě jíž zmíněné My Favorite Game) vybaví pouze několik. Grafika je jednoduše vynikající. Gran Turismo 2 je s přehledem nejlépe vypadající závodní hrou na první PlayStation a já dodnes nechápu, jak její tvůrci dokázali něco tak skvěle vypadajícího z této konzole vymáčknout. U her, které vyšly kolem roku 2000, se mi málokdy stává, že by se mi grafika líbila i dnes, ale Gran Turismo 2 je v tomto ohledu rozhodně výjimkou.

Na Gran Turismo 2 nedám dopustit. Pro mě je to nejlepší závodní hra, jakou jsem kdy hrál a já nelituju jediné vteřiny, kterou jsem s ní strávil.

Pro: Ideální mix simulace a arkády, obrovské množství aut a vylepšení, ideální počet tratí, skvělá grafika

Proti: Vždy startujete z posledního místa

+14

Sheep, Dog 'n' Wolf

  • PS1 100
Jako kluk jsem zbožňoval animáče. Prim hrály Disneyovky, ale nepohrdl jsem ani těmi od Warner Bros. A mezi nimi jsem měl suverénně nejradši ten, který dávali nejméně (protože má všehovšudy 7 epizod). Pojednává o ovčáckém psu Samovi a vlku Ralphovi, který se snaží nejrůznějšími způsoby jeho stádečko o nějakou tu ovci zmenšit. Na těchto příbězích mě nejvíce zaujala atmosféra, protože Sam a Ralph jsou de facto přátelé, kteří spolu chodí do práce i z práce a tráví společně pauzy na oběd a v soky se opět změní vždy, když zapískají oranžové píchačky.

Když jsem se začátkem tohoto tisíciletí stal šťastným majitelem prvního PlayStationu, koupil jsem si ve stánku jedno číslo Oficiálního českého PlayStation magazínu a v něm mě nejvíce zaujalo preview na hru Sheep, Dog 'n' Wolf, protože jsem si při jeho čtení vzpomněl na svůj oblíbený animáč. A bylo rozhodnuto. Tohle musím mít.

Ve hře se převtělíte do vlka Raplha, jenž byl osloven kačerem Duffym, moderátorem televizní show, aby se stal její hlavní hvězdou. Jeho úkolem bude v každé epizodě ukrást přesně jednu ovcí a doručit ji do cíle, který je znázorněn bílým kruhem.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Sheep, Dog 'n' Wolf je klasická 3D plošinovka, jakých na přelomu tisíciletí vycházely desítky. Ale zdání klame. I když si v této hře užijete dostatek skákání, Sheep, Dog 'n' Wolf je primárně logickou hrou. Sice si u ní nezavaříte mozek tak jako u jiných her z tohoto žánru, ale vymyslet, jak v každé ze šestnácti epizod (plus závěrečné vesmírné) ukrást ovci ze zmenšujícího se stáda, bude chtít trošku fištróna a hlavně animákového přemýšlení. V Sheep, Dog 'n' Wolf totiž narazíte na spoustu předmětů, jejíchž využití vás nejspíše napadne, pokud znáte Warnerovky s našimi dvěma hrdiny nebo aspoň s kojotem Willym a ptákem Uličníkem.

Jak už jsem zmínil, v každé epizodě je vaším úkolem ukrást jednu ovci ze stáda. To je střeženo psem Samem, jenž se rozhlíží ze strany na stranu a pokud Raplha uvidí nebo uslyší v blízkosti stáda, okamžitě za ním vyrazí a dá mu pěstí. To naštěstí neznamená konec epizody, ale hra vás o kousek vrátí a vy můžete ve vašem snažení pokračovat. Pokud je tedy Raplh blízko Sama, je zapotřebí našlapovat po špičkách, což je sice mnohem pomalejší, ale Sam ho tak neuslyší. Aby nebyl viděn, může se Ralph schovávat za různé kameny nebo se ukrýt do křoví, v němž se přemisťuje vždy, když se zrovna hafan dívá jiným směrem.

Dále Ralph využívá spoustu různých předmětů. V každé epizodě lze nalézt políčko s hlávkovým salátem, z něhož lze postupným pokládáním jednotlivých listů dělat cestičku pro ovci. Často se objeví i pružné gumové lano, které má hned několik využití. Jednak s ním lze provádět bungee jumping, ale je možné ho i natáhnout mezi dvěma stromy. Tímto způsobem lze ovci vystřelit přes propast a pokud se za ní potřebuje dostat i Ralph, není nic snazšího, než se proti nataženému lanu rozběhnout a ono jej po určité době, kdy už je dostatečně napnuté, vystřelí. Nechybí samozřejmě ani nejrůznější kostýmy. Náš vlk se tak bude převlékat za Bugse Bunnyho, ducha nebo ovci. Dále tu máme nafukovací ovci, kterou se budete pokoušet vyměnit za skutečnou, kouzelnou flétnou, s jejíž pomocí se pokusíte Sama zhypnotizovat, robota na dálkové ovládání, kapesní stroj času, detektor kovu na hledání min, raketu, po jejímž přidělání na záda může Ralph létat, růžové paraple, díky němuž bude pro změnu plachtit a spoustu dalších vychytávek.

Jednotlivé epizody se odehrávají v nejrůznějším prostředí, které jde rovněž využívat k řešení hádanek. Kupříkladu když se Ralph potřebuje v zimním prostředí dostat do jeskyně, která je na normální skok příliš vysoko, není nic snazšího, než udělat ze sněhu kouli a tu potom koulením zvětšovat až do okamžiku, kdy je dostatečně velká, aby z ní mohl Ralph do jeskyně přeskočit. V podzimní epizodě je zase potřeba dávat pozor, aby Ralph nešlápl na spadané listí a neprobudil tak spícího býka. Z dalších prostředí tu máme hrad, který je obýván otravnými duchy, poušť, skrze níž v pravidelných intervalech projíždí vlak, epizodu plnou vzdušných vírů a nebo prostředí, v němž se budete pohybovat ve dvou časových rovinách. V každé epizodě jsou rovněž ukryty oranžové píchačky, po jejichž nalezení se vám bude v televizním studiu, které tvoří menu hry, odemykat bonusový obsah. Co se týče délky jednotlivých úrovní, počítejte při prvním hraní s 20-30 minutami na epizodu, protože bude chvíli trvat, než všechno vykoumete a následně i zrealizujete. Líbí se mi i postupně rostoucí křivka obtížnosti, protože vymyslet, jak ukrást ovci, když už jich zbývá jenom pár (v poslední epizodě dokonce jen jediná), je celkem slušná výzva.

Grafické zpracování je na poměry prvního PlayStationu vynikající a já měl po celou dobu hraní skutečně pocit, že jsem v animovaném seriálu. Tomu napomáhá i fakt, že ve hře narazíte i na další známé postavy z Warnerovek jako jsou Bugs Bunny, prasátko Porky, lovec Elmer Fudd, Yosemite Sam nebo Marťan Marvin. Všechny postavy jsou samozřejmě špičkově nadabované. Jediné, co mi na hře zpočátku nesedělo, byla poměrně netypická hudba, ale i na tu jsem si časem zvykl a dokonce jsem si ji oblíbil.

Hře Sheep, Dog 'n' Wolf dávám 100 procent. Dohrál jsem ji několikrát a patří nejen mezi mé nejoblíbenější hry na první PlayStation, ale dokonce mezi mé nejoblíbenější hry vůbec. Zahrajte si ji a zjistíte, že i logické hry můžou být neskutečně zábavné.

Pro: Netradiční logická hra, velké množství předmětů, pestrost prostředí, audiovizuální zpracování

Proti: Nic

+8

Broken Sword II: The Smoking Mirror

  • PC 90
První dva díly Broken Sword pro mě tvoří jeden nedílný celek. Poprvé jsem je hrál někdy kolem roku 2002, v době kdy už byly dávno přeloženy do češtiny a od té doby jsem si vždy, když jsem dostal chuť na jedničku, zahrál rovnou i druhý díl. Ono je to způsobeno tím, že obě hry běží na totožném enginu a díky tomu mohly vyjít velice krátce po sobě (po pouhých 13 měsících).

Příběh se tentokrát točí kolem mayské legendy o znovuzrození temného boha Tezcatlipocy, k němuž má dojít na konci pátého věku, což nastane při blížícím se zatmění Slunce. George s Nicole se k této události připletou tak, že Nicole pátrá po jihoamerických pašerácích drog a místo toho se dostane na stopu nelegálního dovozu mayských artefaktů. S jedním takovým podivným předmětem (kamenem, na němž je vyobrazen kojot) se naši hrdinové vypráví v Paříži za renomovaným profesorem historie, jenže místo objasnění záhady je Nicole unesena a George omráčen a připoután k židli v hořícím domě. A právě v této chvíli začíná celé dobrodružství, na němž se dále vypravíme do Marseille, Londýna, Karibiku a Jižní Ameriky.

Grafická stránka hry je opět excelentní. Stejně jako v jedničce jsou veškeré animace naprosto plynulé a pokud postavy používají nějaké předměty, děje se tak vždy přímo před hráčovýma očima. Rovněž prostředí se povedlo a dle mého názoru Jižní Amerika i Karibik této hře vysloveně sluší. Atmosféru znovu dotváří výtečná hudba, která je na příslušných lokacích doplněna o typické jihoamerické motivy.

Atmosféra hry je díky prostředí, v němž se odehrává, o něco uvolněnější než v prvním dílu, ale i tady umí ve správný okamžik potemnět a zvážnět. I ve druhém Broken Swordu lze na několika místech zemřít, ale ne tak často jako v dobrodružství s neotemláři. Přesto ale paradoxně první úmrtí může nastat zhruba po minutě hned v první obrazovce, ve které je na připoutaného George vypuštěn jedovatý pavouk.

Jedna věc, která se poněkud změnila je podle mě obtížnost. Každá lokace je rozdělena do několika částí, které tvoří pouze několik obrazovek (nejrozsáhlejší v celé hře je Quaramonte, které je tvořeno čtyřmi obrazovkami - náměstí, kancelář důlní společnosti, policejní stanice a cely). Dost často ale tvoří celou část pouze jediná obrazovka a kupříkladu Nicole, jež je v této hře plnohodnotně hratelnou postavou, sice projde dvě lokace (Londýn a Jižní Amerika), ale ty dohromady tvoří pouze sedm obrazovek. Všechny tři londýnské části se dokonce odehrávají vždy pouze na jediné obrazovce. K tomu je potřeba přičíst to, že v inventáři mají postavy obvykle kolem 5-7 předmětů, takže i bez návodu se dá přinejhorším nakonec zkoušením všeho na všechno na řešení přijít. Jediný problém jsem měl v džungli (kdy mě nenapadlo zkombinovat liánu, síť a značku), protože jsem v tu chvíli ještě netušil, k čemu mi vlastně bude tato kombinace dobrá.

I ve druhém Broken Swordu jsem se hned několikrát upřímně zasmál. U tohoto dílu mě třeba bavilo nabízet různým postavám psí sušenky a následně si číst jejich reakce. Kupříkladu od policisty v Quaramonte se dozvíte, že nechce, protože se boji o zuby. Když se ho George zeptá, jak to myslí, odpoví mu, že kdyby ho šéf viděl jíst psí sušenky, dal by mu přes hubu. Starý známý z prvního dílu Duane Henderson zase odpoví, že po téhle značce se mu dělá vyrážka. Na Georgův údiv zareaguje sdělením, že manželka jich jednou z obchodu přinesla celou krabici a když se jí zeptal, jestli má v plánu koupit i psa, začala se jen smát.

Autoři si byli patrně vědomi toho, že tento díl je o dost kratší než předchůdce a proto herní dobu ve dvou případech poměrně zbytečně natáhli. Jedná se o bludiště v džungli, které ale naštěstí není tak zdlouhavé a komplikované jako u jiných adventur a pak tu máme hlavolam v mayské pyramidě. To je jediná hádanka v celé hře, která se neřeší za použití předmětů z inventáře. Podle nápovědy na stěně je k otevření dveří zapotřebí otáčet dvěma kamennými koly, na nichž jsou vyobrazeny různé symboly. Potíž je v tom, že i když víte, co máte dělat, díky pomalé manipulaci s koly trvá vyřešení hádanky dobrých deset minut. Naštěstí to celé lze přeskočit, protože na zdi existuje jedno místo, na něž lze kliknout, což má za následek to, že se Nicole otočí k hráči zády (bohužel), vyhrne si tričko a ukáže ko... mpletní výbavu, kterou pod ním ukrývá a dveře se ihned otevřou.

Druhý Broken Sword je sice o něco málo slabší než první díl, ale přesto jej mám velice rád a s klidným svědomím bych ho doporučil všem hráčům počítačových her, kteří hrají adventury jen okrajově, protože milovníci tohoto žánru ho beztak znají nazpaměť.

Pro: Atmosféra, příběh, sympatické postavy, audiovizuální zpracování

Proti: Bludiště v džungli, lokace tvořené jedinou obrazovkou

+12

Broken Sword: The Shadow of the Templars

  • PC 90
Miluju adventury. Celý svůj pařanský život jsem je pokládal za nejoblíbenější žánr a první Broken Sword jsem donedávna považoval za Svatý grál a nejlepší hru, jakou jsem kdy hrál. To se ale bohužel nedávno změnilo.

Před časem jsem dostal chuť připomenout si nejrůznější adventury z mládí. Jelikož už ale mnoho let nevlastním žádné PC, řekl jsem si, že si pustím gameplay videa na YouTube. Nakonec došlo i na samotného krále - první Broken Sword.

Dlužno podotknout, že tuto hro mnozí hráči pokládají za nejlepší adventuru všech dob zcela právem. Hra vyšla v roce 1996, kdy hernímu průmyslu dominovala studia jako Sierra a Lucas Arts a nejen jejich hry, ale i adventury od jiných vývojářů, patřily mezi očekávané a následně i širokou masou hráčské veřejnosti hrané tituly. A Broken Sword prakticky veškerou konkurenci nejen dohnal, ale následně i pokořil o několik délek.

První, co musím v souvislosti s touto legendou zmínit, je bezesporu grafika. Na svou dobu byla famózní a mně osobně se líbí dodnes. Kdybyste se mě zeptali na nejhezčí hru, jakou jsem kdy hrál, napadly by mě nejdříve ze všech první dva díly Broken Sword. Obě hry vynikaly naprosto plynulým pohybem všech postav. Pokud George vykonává nějakou činnost, vždy je to přímo před hráčovýma očima. Ať už je to listování novinami, namáčení hadru potřásání ruky nebo veškeré používání předmětů z inventáře. Grafika také pomáhá dotvářet jedinečnou atmosféru celé hry. Překrásná podzimní Paříž, hospoda v Irsku nebo tržiště v Sýrií, tyto lokace si budete pamatovat ještě dlouho po dohrání. Ruku v ruce s grafikou jde i hudba, která jednak dotváří prostředí a v případě potřeby se mění v náležitě dramatickou, takže hráč bez potíží pozná, že se děje něco důležitého.

Co by to bylo za adventuru bez pořádně napsaných postav. I v tomto ohledu obstál Broken Sword na jedničku. George Stobbart je neskutečný sympaťák a není skoro možné si ho neoblíbil. To samé platí i o novinářce Nicole Collard. Autorům se ovšem podařilo vytvořit i další postavy, které byly natolik ikonické, že se musely alespoň mihnout i v dalších dílech. Mám na mysli samozřejmě Andrého a manžele Hendersonovi.

Rovněž dialogy považuji za excelentní. Se všemi postavami jsem vždy využíval všech konverzačních možností, protože mě bavilo číst jejich odpovědi. U málokteré hry jsem se totiž zasmál tolikrát, jako u prvních dvou dílů Broken Sword. Přesto se nejedná primárně o humornou adventuru. Naopak atmosféra umí řádně potemnět a celá hra najednou dostane mnohem vážnější tvář. Příběh, který se točí kolem novodobých templářů, je totiž plný vražd a jiných neblahých událostí, které se odehrály v minulosti a i on by se dal označit za jeden z vrcholů celého adventurního žánru.

Obtížnost je dle mého názoru naprosto ideální. Broken Sword přešel od systému příkazů k naprosto intuitivnímu ovládání, kdy kurzor myši se mění v závislosti na tom, kam právě ukazuje. Na svou dobu měla tato hra ideálně vybalancovanou obtížnost, kdy se dala dohrát i bez návodu, i když si myslím, že na dnešního hráče už může být místy těžká a současný změkčilý pařan už této možnosti využije, protože se mu nebude chtít trápit se s vymýšlením, jak dál.

Máme tu adventuru se skvělým příběhem, perfektními dialogy, skvěle napsanými postavami, ideální obtížností a nádherným grafickým zpracováním. Proč už ji tedy nepovažuji za stoprocentní hru?

Při koukání na gameplay na YouTube jsem si totiž uvědomil něco, čeho jsem si pohlcen hrou dříve nevšiml. Poprvé mě doslova zamrazilo, když se George v souvislosti s procesy s templáři vyjádřil v tom smyslu, že se přeci přiznali. Nad touto větou jsem se skutečně zděsil a připomněla mi vyjádření jedné komunistické poslankyně, která se při otázce na procesy z padesátých let vyjádřila stejně. Obdobné znechucení jsem cítil pokaždé, když se ve hře objevil Baphomet a jakákoliv zmínka o něm. Tato modla byla využívána inkvizicí k očernění templářského řadu a nikdy se neprokázalo, že by na jejím údajném uctívání bylo něco pravdivého. Tím, že Baphometa tvůrci do hry zařadili (byť jeho uctívání dali jiný účel než inkvizice) de facto uznali, že počínání inkvizice při vyhlazení řadu bylo alespoň částečně legitimní. Za tohle dávám hře dolů deset procent a přemýšlel jsem, že srazím hodnocení ještě níž.

To nic nemění na faktu, že Broken Sword je jedna z nejlepších adventur, jakou si můžete zahrát. Takže pokud jste tuto legendu ještě nehráli, je nejvyšší čas to napravit

Pro: Příběh, atmosféra, postavy, dialogy, audiovizuální zpracování

Proti: Baphomet

+12 +13 −1

Silent Hill

  • PS1 100
Na první PlayStation existuje řada skvělých horrorů. Několik jsem jich kdysi dohrál (např. Resident Evil 2, Alone in the Dark 4) a spoustu dalších minimálně vyzkoušel. Ale opravdový strach jsem zažil pouze u jediné hry. Silent Hill. Vzpomínám si, že jsem některé pasáže odmítal hrát, pokud byla tma a já byl v pokoji sám. A dodnes mi při vyslovení toho jména přeběhne lehký mráz po zádech.

První Silent Hill sází především na fantastickou atmosféru. To, že kvůli nedostatečnému výkonu PSX, se tvůrci rozhodli celé město zahalit do neproniknutelné mlhy, se ukázalo jako skvělý nápad. Ten ovšem ještě umocnili tím, že hned zkraje se rozhodli hráči dát další důležitou proprietu. A sice rádio, které začne praskat, kdykoliv je nablízku nějaká příšera. V konečném důsledku tak Harry Mason zvolna kráčí mlhou, z kapsy se ozývá strašidelné praskání, někde v blízkosti lze slyšet pleskání křídel či vrčení a hráč napjatě očekává, z které strany se na něj něco přiřítí. Stále ještě se mi vybavuje scéna, kdy jsem při podobném výjevu vyprázdnil do siluety v mlze celý zásobník a když rádio nepřestávalo praskat, rozhodl jsem se jít blíž, abych zjistil, že jsem důkladně zneškodnil hydrant.

A když už si hráč na mlhu trošku zvykne a začne si říkat, že ta hra zase až tak děsivá není, ozve se siréna. V tu chvíli se celé město změní ve svou ještě děsivější verzi, takže když po nějaké době vše zase obklopí mlha, hráč ji málem přivítá s úlevou. S touto proměnou souvisí i okamžik, kdy jsem se ve hře skutečně bál. Odehrálo se to v nemocnici a já měl prošlá všechna patra a nevěděl jsem, kam dál. Tak jsem vlezl do výtahu, který měl do té doby jen tři tlačítka. Jenže v tu chvíli se tam objevilo další. Tak jsem ho s obavami zmáčknul a v ten moment se ozvaly sirény. Ačkoliv mi v té době bylo jen něco málo přes dvacet, malém jsem dostal infarkt.

Skvělou atmosféru má i místní škola. Na chodbách narazíte na jakési dětské duchy, ze tříd je občas možno zaslechnout i jakýsi hluk, ovšem po otevření dveří jsou třídy prázdné. A ukrývá se tu i nejzáludnější hádanka celé hry. Legendární hádanka s piánem. Jelikož jsem hrál hru někdy v roce 2004 a neměl jsem k dispozici internet, zaseknul jsem se na ní asi na týden. Bože, vždyť já už ji znal celou nazpaměť a stále jsem na to nemohl přijít. A dodnes si vzpomínám, že jsem šel tenkrát v Olomouci, kde jsem tehdy pracoval, po náměstí a paradoxně před komunistickým orlojem mě osvítil duch svatý a mě najednou napadlo řešení. Už ani nevím, kam jsem tenkrát šel. Pamatuju si jen, že jsem se otočil na místě a letěl domů vyzkoušet, jestli je má teorie správná. Takhle skvělý pocit jsem snad už nikdy po vyřešení hádanky nezažil.

Silent Hill jsem od té doby dohrál ještě třikrát, ale musím se přiznat, že příběh jsem zcela nepochopil. Na druhou stranu mi to nikdy nijak zvlášť nevadilo. Jistá dávka mystična a tajemna k této hře bezesporu patří, takže asi není zcela záhodno všechno hráči pěkně polopatě vysvětlit.

Co se týče technického zpracování, četl jsem na něj (obzvláště na grafiku) v ostatních komentářích dost kritiky. Grafika je z dnešního pohledu sice již dost zastaralá a kdybych si Silent Hill pustil dnes, asi by se mi první hodinu moc nelíbil. Pak by ovšem převážil faktor nostalgie a já bych se po další hodině divil tomu, co se mi na tom nezdálo. Vždyť takhle ta hra vypadala vždycky. A po další hodině bych si už spokojeně vrněl, protože tohle je přece ten pravý Silent Hill. Ovládání zde bylo skoro ve všech komentářích popsáno jako krkolomné a ne zcela přívětivé. Ani s tím nemůžu souhlasit, protože takhle toporné byly v té době skoro všechny survival horrory a pokud jste v nich strávili mnoho desítek hodin, po pár minutách máte hru v ruce a ovládání vám případne tak nějak standardně (leč zastarale) uzpůsobené.

Omlouvám se za delší komentář, ale první Silent Hill patří mezi mé nejoblíbenější hry vůbec a z jeho prvního dohrání mám více silných zážitků, než z jakékoliv jiné hry.

Každopádně pokud někdy budete mít možnost si tuto hru zahrát, doporučuji na původním PlayStationu bez jakékoliv možnosti quicksave a quickload. Věřte mi, že to atmosféru téhle skvělé hry ještě o nějaký ten stupínek posune.

Pro: Atmosféra, atmosféra, atmosféra. Méně akce, více hádanek.

Proti: Vážně mě nic nenapadá.

+21

Oxenfree

  • PC 40
Nesnáším americké teenagery. Teda, nemůžu říct, že je nesnáším osobně, protože jsem se s žádným nikdy nesetkal tváří v tvář. Ale minimálně nesnáším ty, kteří jsou nám představováni v nejrůznějších filmech, seriálech a hrách. Podle mě je to banda otravných jantarů, kteří jen neustále řeší nejrůznější ptákoviny. Proto také považuji The Life Is Strange za nejhorší hru, jakou jsem kdy dohrál. Tušil jsem, že ani Oxenfree nebude můj šálek kávy a bohužel jsem dostal přesně to, čeho jsem se obával.

Začněme příběhem. Mysteriózní příběhy sice nevyhledávám, ale ani mi nijak zvlášť nevadí. Tedy v případě, že je alespoň částečně nakonec pochopím. Nutno podotknout, že u této hry jsem se zcela ztratil. Na konci hry jsem ani netušil, kdo za tím vším stojí a co že se to vlastně stalo. Sice jsem se snažil poctivě číst dopisy i dialogy postav, ale stejně jsem nakonec vůbec netušil, proč hra dopadla tak, jak dopadla.

Pak tu máme herní náplň. Ta jednoduše neexistuje. Zkrátka jen chodíte z místa na místo a velice zřídka provedete nějakou zcela očividnou interakci. Dohrál jsem několik her od Telltale Games, takže jsem zvyklý na hry, které toho po hráči moc nechtějí, ale v Oxenfree vaše postava v podstatě jen dojde na nějaké místo, klikne na dvě aktivní místa a jde se zase dál. Občas se po vás akorát chce, abyste naladili správnou frekvenci. To se na mě nezlobte, ale to je vážně chabá náplň.

A nakonec tu máme postavy. Ty byly naprosto šablonovité a s přehledem by zapadly do jakéhokoliv amerického filmu nebo seriálu. Ale nejhorší bylo, že NEUSTÁLE mlely pantem. V této hře se nedočkáte ani dvou minut ticha. V půlce hry jsem jich měl plné zuby a rozhodl jsem se, že jim nebudu vůbec odpovídat v naivní víře, že také zavřou zobák. Bohužel pokud se odpovědi nedočkaly ode mě, odpověděly si samy a pokračovaly v monologu. Jelikož jsem člověk, který ve všech horrorech fandí tomu týpkovi se sekerou/nožem/motorovou pilou, doufal jsem, že aspoň budu moci nechat všechny umřít. Bohužel kromě Clarissy, kterou jsem při první příležitosti s lehkým srdcem obětoval, hru všichni ostatní přežili. A přesto, že jsem se tedy dobrou polovinu hry s nikým nebavil, stejně příběh dopadl tak jako u dvou videí, jejichž konec jsem po dohrání skouknul na YouTube. Takže mám obavu, že veškeré rozhovory jsou de facto jen vata a na vašich odpovědích záleží jen minimálně. Předpokládám, že vaše volby ovlivní jen osudy Michaela a Clarissy. 

Jediným plusem je za mě pouze to, že hru lze dohrát za nějaké 3-4 hodiny. Být to delší dal bych Oxenfree nejspíš ještě horší známku. Za sebe tedy hru rozhodně nedoporučuji.

Pro: Je to krátké

Proti: Příběh je divný, postavy otravné a herní náplň nulová

+12 +17 −5

Whispers of a Machine

  • Android 85
Klasické 2D adventury jsou v dnešní době pouze okrajovým žánrem a velkého áčkového titulu se fanoušek tohoto žánru dočká jen velmi sporadicky. Proto si musí většinou vystačit s tím, co produkují hlavně různá menší studia. Obvykle to bývají hry spíše kratšího rozsahu, které jsou vyvedeny v typické pixelartove grafice. Klasickým příkladem takové hry je právě Whispers of a Machine. Přesto se tato hra od svých konkurentů v několika prvcích liší a nejen kvůli nim má cenu si ji zahrát.

Ačkoliv se hra odehrává v budoucnosti, jedná se spíše o detektivku a na nějaké sci-fi prvky narazí hráč jen velmi sporadicky. Já osobně jsem za to hodně rád, protože ač se jinak považuji za příznivce sci-fi, v adventurách ho příliš nevyhledávám. Je to hlavně kvůli tomu, že v těchto hrách se inventář hráče obvykle zaplní různými "udělátky", jejichž účel zůstává hráči utajen a často se proto musí uchylovat ke klasickému zkoušení všeho na všechno. To v této hře skutečně nehrozí. Málokdy se stane, že je v inventáři více než deset předmětů a prakticky vždy si je hráč jistý, k čemu slouží. Navíc na začátku druhého dne a na konci třetího dne o většinu předmětů přijde, takže nehrozí, že je použijete na začátku hry a pak už jen zabírají místo v inventáři. 

Jako nádech budoucnosti slouží různá vylepšení, kterými hlavní hrdinka oplývá. Na začátku hry máte tři (krátkodobé zvýšení síly, skenování okolí a měření tepové frekvence vyslýchané osoby) a postupem času se vám další tři odemknou. Jedno z vylepšení (regenerace), které se vám odemkne na začátku čtvrtého dne, bude vždy stejné, ale u zbylých dvou záleží na tom, jaké jste zvolili odpovědi (které jsou buď asertivní, empatické nebo analytické) v rozhovorech, na základě nichž se formuje vaše osobnost. Takže máte dalších šest vylepšení, z nichž se vám na začátku druhého a třetího dne odemknou pouze dvě z nich. Tato různá vylepšení pak několikrát využijete při řešení určitých situací ve hře, což při opakovaném hraní nabízí možnost vyzkoušet jiná vylepšení a tím pádem i jiná řešení. Bohužel situací vyžadujících různá řešení není kvůli kratšímu rozsahu ve hře tolik (zhruba pět). Ne úplně obvyklé je pro adventuru od menšího studia i to, že hra obsahuje dva různé konce. (které se ale liší jen na základě vašeho posledního rozhodnutí)

Co se týče náplně, jedná se spíše o adventuru menšího rozsahu. Celá hra se odehrává na nějakých 20-30 obrazovkách a rozhovory je možné vést přibližně s deseti NPC postavami. To se může zdát na první pohled málo, zvláště když prakticky celou dobu víte, co máte dělat dále. Hru lze dohrát za zhruba 5-6 hodin. To se na jednu stranu může zdát málo. Na druhou stranu tato hra nevyužívá různých "ubohých" triků k natahování herní doby. Nesetkáte se s pixel huntingem, neděláte různé nesmyslné činnosti, které s dějem nijak nesouvisí, ani nesloužíte jako poslíček jiným postavám. Celou dobu se věnujete pouze příběhu a to se mi opravdu líbí.

Hra se odehrává v budoucnosti, kde malém došlo k tomu, že roboti vyhladily lidstvo a proto jsou veškeré technologie značně omezené a experimenty s A.I. jsou postaveny mimo zákon. Přesto se tu vyskytuje tajný spolek, který se snaží o návrat robotů a také jistá církev, která se ho v minulosti snažila zlikvidovat. Bohužel se o této budoucnosti a fungování světa dozvídáte spíše okrajově a je škoda, že autoři do hry nepřidali trošku více informací. Grafika hry je klasický pixelart s pěknými portréty postav a zajímavě vyhlížejícími lokacemi. Dabing je, jak bývá u těchto her zvykem, na velice dobré úrovni. Hudba příjemně podkresluje jednotlivá prostředí i scény, ale rozhodně nečekejte, že vám nějaká melodie uvízne v paměti.

Whispers of a Machine je velice příjemná detektivka odehrávající se v poměrně netradičním prostředí a myslím si, že fanoušek adventur rozhodně neudělá chybu, když jí dá šanci.

Pro: Zajímavé prostředí, herní doba bez zbytečného natahování, hezká grafika, dva různé konce

Proti: Svět, v němž se hra odehrává, mohl být propracovanější

+12

Grim Fandango Remastered

  • PC 75
Původní Grim Fandango jsem nikdy nehrál. Jednak mi vadila představa point and click adventury ovládané klávesnicí, ale hlavně proto, že se mi ji nikdy nepodařilo rozchodit pod Windows 7. Věděl jsem ale, že podle mnoha žebříčků, obzvláště těch z anglicky mluvících zemí, se jedná o jednu z nejlepších adventur vůbec a pomyslný vrchol žánru. Když pak vyšla remasterovaná edice, která nahradila dementní ovládání klasickým a šla v pohodě rozchodit i pod novějšími Windows, hned jsem po ní sáhl. A ono se nejedná o špatnou hru, jenomže za ta léta se faktor očekávání vyšplhal tak vysoko, že ho tahle adventura nedokázala naplnit.

Největším problémem je obtížnost. Ta je naprosto přestřelená a bez návodu bych asi nedokončil ani první rok. Dost mi vadilo, že se mi stávalo, že ani poté, co jsem předmět dle instrukcí použil, nepochopil jsem pořádně, proč jsem to vlastně udělal. I když nemáte nikdy v inventáři snad ani jednou za celou dobu hraní vic než 10 předmětů, nenapadlo by Vás, jak a kde je použít. Navíc problém je i celková nepřehlednost inventáře, který je řešen jako Mannyho vnitřní kapsa u saka a prohlížet se dá pouze šipkami do stran, kdy vidíte pouze jeden předmět. Poslední potíž s inventářem jsem měl v tom, že předměty, které jsem v něm měl se mi kvůli grafickému zpracování hry občas pletly a já se tak snažil použít jiný předmět, než jsem v danou chvíli použít měl.

Postavy jsou dalším rozporuplným bodem. S Mannym problém není, toho si zamilujete prakticky od začátku. Je to zkrátka sympaťák, který vše glosuje s humorem sobě vlastním. Další fantastickou postavou je Glottis. Toho bych se nebál označit za jednu z nejlepších vedlejších postav videoherní historie. Jenže další, kdo stojí za zmínku je prakticky jenom Domino a Meche. Kvůli rozdělení hry na 4 roky, kdy každý se odehrává v úplně jiném prostředí, s většinou ostatních postav budete mít jeden až dva dialogy a to je zkrátka málo. Hlavně v druhé části hry kdy je Manny šéfem kasina, probíhají rozhovory ve stylu, že se bavíte se starými známými, protože Manny ostatní postavy evidentně dobře zná, jenže Vy ne a to pak bývá docela matoucí. Navíc mi i příběh hry připadal překombinovaný a místy jsem se v něm ztrácel.

Poslední věc, kterou bych hře vytknul je grafika. Ta podle mnohých není špatná, někteří ji dokonce považují za přednost hry. Já si to nemyslím. Jednak nemám rád tyhle adventury z přelomu tisíciletí, které se pokoušely o změnu pohledu. Escape from Monkey Island, který běží na stejném enginu je nejošklivější díl série, ale to samé se dá říct i o třetím Gabrielu Knightovi, Simon the Sorcerer 3D si komentář pro jistotu ani nezaslouží. Když si představím, že jen rok předtím vyšel dodnes úžasně vypadající The Curse of Monkey Island a když si představím, jak skvěle by vypadalo Grim Fandango, kdyby běželo na tomto enginu, chce se mi z grafiky hry málem brečet. Jediné, v čem je opravdu dobrá je, že dobře vytváří temnou noirovou atmosféru a celá Říše mrtvých díky ní působí správně ponurým dojmem. Ale v klasickém 2D a s ručně kreslenou grafikou to mohlo být ještě lepší.

Co je ovšem naprosto excelentní, to je dabing. Manny se svým španělským akcentem je famózní, úžasně namluvený je rovněž Glottis. Ale prakticky všechny postavy ve hře mají vysokou kvalitu namluvení, která se k nim perfektně hodí.

Skvělá je i myšlenka zasadit celou hru do světa mrtvých. Tohle prostředí se v neakčních hrách prakticky neobjevuje, takže je neokoukané a autoři ho velice dobře využili k různým vtípkům a narážkám. Tím se dostávám k humoru hry, který je rozhodně její velkou předností. Je spíš černý, trošku cynický, občas suchý, ale nikdy ne trapný nebo křečovitý.

Remasterovaná edice se liší od původní hry pouze vyhlazením grafiky a jejím mírným vylepšením. Hlavní důvod, pro který má ale smysl je, že konečně si tuhle hru můžete zahrát na současných počítačích. Jinak žádné výraznější vylepšení oproti originálu nečekejte.

Grim Fandango je velmi dobrá adventura a každý fanda žánru by si ji měl určitě alespoň jednou zahrát. Pro běžného hráče je ale strašně těžká. Já ji kvůli vysoké obtížnosti a kvůli nenaplněnému faktoru očekávání dávám spíš průměrné hodnocení, Vy se ale nenechte odradit.

Pro: Říše mrtvých, skvělý dabing, černý humor, Glottis

Proti: Vysoká obtížnost, pro mně grafika, nepřehledný inventář

+20

The Book of Unwritten Tales 2

  • PC 75
První díl The Book of Unwritten Tales mě nadchnul. Ať už kvůli pěkné audiovizuální prezentaci, sympatické trojici hlavních postav nebo díky příjemně nastavené obtížnosti, kdy hráč při trošce přemýšlení hrou procházel bez větších záseků. Ačkoliv se dvojka všech těchto vlastností také drží, dávám hodnocení nižší než v případě prvního dílu. A hned vysvětlím proč.

Ten důvod je z mé strany poněkud kontroverzní a obecně poměrně dost diskutovaný, zvláště v oblasti her. Mluvím o délce. Spousta dnešních her je kritizovaných pro svou krátkost, kdy hrou proplujete jako nůž máslem třeba i za 5-6 hodin. U tzv. "simulátorů chození" (Vanishing of Ethan Carter, Firewatch, Gone Home) se často jedná třeba jen o 2-3 hodinovou zábavu. Ale vše bývá nahrazeno intenzitou zážitku, kdy delší herní doba by třeba byla kontraproduktivní. I spousta starých klasických adventur se dá s návodem nebo v případě, že přesně víte, co máte dělat, zvládnout bez problému za jedno odpoledne. U současných adventur bývá obvyklá délka zhruba kolem 10 hodin, což mně připadá ideální. Délka přesahující lehce přes 20 hodin jako v případě The Book of Unwritten Tales 2 mi zkrátka připadá na adventuru, kdy celou dobu hraní víte, co máte dělat, až moc.

Problém by to třeba nebyl, kdyby hra měla ucelenější příběh. Sice se v pozadí celou hrou táhne jakási hlavní linie, ale ta se dostane více ke slovu prakticky až ve čtvrté kapitole, kdy už máte odehraných nějakých 12 hodin. Do té doby řešíte většinu času soukromé problémy jednotlivých postav. A s tím může být problém, protože mně například celá první několikahodinová část za Wilbura kdy řešíte volby v Seastone a většinu času strávíte úklidem univerzity zkrátka nebavila. Jediná zábavnější pasáž se týkala záchrany shnilých knih. Tu jste řešili vrácením se v čase, kdy se měnil vzhled hry. Při prvním posunu v čase hra vypadala podobně jako adventury od Lucas Arts v první půlce devadesátek. Po dalším posunu zpět, zmizí namluvení postav a grafika se vrátí někdy na konec let osmdesátých. A při posledním vrácení v čase už hrajete textovku. Jenže těch pasáží, které mi připadaly jako pouhé natahování herní doby, je ve hře bohužel ještě pár. Kdyby se škrtly, hra se o pár hodin zkrátila a tím došlo k zahuštění příběhu, podle mě by jí to prospělo.

Problémem, který ještě souvisí s délkou hry, je absence jakéhokoliv vyvrcholení. To, že si 2 postavy normálně povídají u zábradlí, co je ještě potřeba udělat a do toho najedou titulky, považuji za jeden z nejslabších konců hry vůbec. Hra má navíc otevřený konec, který evidentně počítá se třetím dílem. Jestli k němu ale nedojde a hra zůstane po dvacetihodinovém snažení hráče takhle neukončená, bude to podraz nejtěžšího kalibru. Po tak dlouhém hraní si hráč nějaké pořádné finále zkrátka zaslouží.

Drobnou výtku bych měl i k postavám. Ústřední trojice je sice stále stejná, vrátila se i většina vedlejších postav. Bohužel se mi ale nelíbila kromě robůtka N8 prakticky ani jedna nová postava. Buď byly vyloženě otravné troll na univerzitě, nebo přehnaně afektované Lady Van Buren a nebo vyloženě nesympatické její dcera Chantal. Horší pro mě bylo, že i z Wilbura, který byl v prvním díle vyloženě sympaťák a já ho díky tomu zařadil do kladů hry, se stal docela slušný ufňukanec. Ostatní postavy ale zůstávají věrny svým charakterům z prvního dílu a pokud Vás hraní za ně bavilo napoprvé, napodruhé Vás určitě nezklame.

Stejně tak audiovizuální stránka hry si udržela velice solidní úroveň. Na poměry současných her to sice nestačí, ale na poměry adventur hra vypadá vyloženě krásně. Hudba je rovněž příjemná. Sice si kromě melodie v hlavním menu žádný motiv nevybavím, ale dobře doplňuje grafickou stránku a celkové dění na monitoru.

Poslední k čemu se dostávám jsou dialogy. Ty je opět radostí číst, i když opět mi přišly o trošku slabší než v prvním díle. Podle mého názoru jsou totiž některé vyloženě zbytečné, protože postava většinou bohužel opět Wilbur něco řekne a pak řekne ještě třeba další dvě věty, ve kterých je ale řečeno prakticky totéž akorát jinými slovy. Hra opět obsahuje solidní humor plný popkulturních odkazů, jehož míra vychutnání souvisí do jisté míry s tím, že víte na co naráží.

The Book of Unwritten Tales 2 je i přes všechny moje výtky velice kvalitní adventura a všem fanouškům žánru ji s klidným svědomím doporučím. Bohužel už to není taková pecka jako byl první díl.

Pro: Návrat starých známých, pěkná grafika, solidní humor, pro někoho délka, hladký průchod hrou

Proti: Délka hry, vyloženě slabé finále, otevřený konec, ufňukaný Wilbur

+6

Ultimate Soccer Manager

  • PC 100
U žádné jiné hry jsem nestrávil více času než u téhle a jelikož na databázi her chyběla, rozhodl jsem se ji nejen přidat, ale napsat k ní i komentář, abych ji přiblížil těm, kdo jí neznají.

Kolem poloviny 90. let se tenhle manažer dostal k nám na gympl a každý, kdo měl PC a trochu vztah k fotbalu, ho pařil do zblbnutí a já si vždycky myslel, že se jedná o známou hru. Teprve o mnoho let později jsem zjistil, že žádný z kolegů z práce, který zažil zlatou éru DOSu, o ní nikdy neslyšel. A šok pro mě byl, když jsem ji na databázi her vůbec nenašel. Proto jí chci udělat aspoň trošku reklamu, protože tahle hra si to rozhodně zaslouží.

Ultimate Soccer Manager má klasický úvod, kdy si vyberete tým anglické ligy, za který chcete hrát (lze kompletně editovat vše od jmen až po statistiky hráčů) a množství peněz na vašem účtu. Poté už se dostáváte do menu hry. To se ale od všech ostatních manažerů, které jsem kdy hrál, dost liší. Je to totiž izometrický pohled na vaše zázemí. Pěkně uprostřed je váš stadión, v jednom rohu najdete svou kancelář, hned naproti kancelář šéfa klubu, který vás čas od času zasypává různými požadavky a v rohu najdete banku, která vám spravuje účet. Výhodou je, že od banky si můžete vzít hned na začátku úvěr, takže částka s kterou začínáte se tím podstatně navýší. Krom toho máte ještě k dispozici tréninkové hřiště. Ostatní budovy jsou klubové prodejny a restaurace. Když hrajete za klub z konference, budete mít na začátku nejspíš všeho všudy jeden až dva stánky. Ale pokud si vyberete tým z Premier League, začínáte hru už s pěkně velkým množstvím dalších budov. Na každou je navíc možné kliknout a podívat se, co prodává a za kolik a částky lze dle vlastního uvážení měnit. Takhle se v tom můžete vrtat po každém odehraném zápase a když zjistíte, že na něčem proděláváte, můžete částku okamžitě změnit. Budovy můžete sami stavět a umisťovat je dle svého uvážení. Rovněž si můžete zvyšovat kapacitu stadiónu a přidávat k tribunám VIP boxy, musíte ovšem počítat s tím, že pokud je tribuna v přestavbě, nebudete ji mít po určitou dobu k dispozici. Pokud je vám ale tahle část hry ukradená je možné ponechat všechny obchodní aspekty včetně výběru sponzorů na asistentovi. Jediné, co zůstane na vás je starost o výstavbu.

Statistik u hráčů není mnoho, všeho všudy brankářské, obranné a útočné schopnosti, přihrávky, rychlost a zdraví. Pokud seženete vhodného asistenta trenéra, můžete si na tréninkovém hřišti vybrat hráče a aspekt, který u něj chcete vylepšit. Rychlost a úroveň zlepšení pak závisí na kvalitě asistenta a množství hráčů, které trénuje. Co se týče taktiky, lze si vybrat z široké škály rozestavení (od ultra defenzivního 6-3-1 až po totální útok 3-1-6), dále jsou k dispozici už jen úroveň napadání, zda chcete přihrávat nebo nakopávat míče a styl střelby (zblízka, z dálky, opatrně, při každé příležitosti). Samotný zápas pak vidíte v pohledu shora a zasahovat do něj budete už jen minimálně. Rychlost zápasu pak jde výrazně zvýšit, takže pokud chcete, je odehraný během pár vteřin.

Co se týče hráčů, jsou k dispozici pouze fotbalisté z anglických soutěží, pokud hrajete proti klubům z Evropy, nejsou hráči pojmenování. Co se týče spokojenosti hráčů, pokud budou hrát pravidelně a dostávat plat, jaký chtějí, nebudete s nimi mít nejmenší problém. Potíž je, že i hráči z lavičky chtějí hrát pravidelně, takže pokud chcete mít spokojený kádr, musíte velmi často (zhruba každých 5 zápasu) točit sestavu. Transfer je pak neskutečně jednoduchý. Stačí se ve své kanceláři podívat na fax, kde najdete transfer listinu a pokud se domluvíte na částce za přestup a týdenním platu pro hráče, máte ho ihned k dispozici. Je ale možné oslovit kterýkoliv klub a hráče a zkusit ho přetáhnout k sobě. Zde jsou dva fígly, jak si hru značně ulehčit, protože jakýkoliv hráč k vám bez potíží přestoupí, pokud hrajete maximálně o jednu soutěž níž než klub, za který nastupuje a pokud je hráči 33 a více, přestoupí do jakékoliv soutěže, takže pokud na ně máte peníze, není problém mít v týmu ze třetí divize Iana Rushe, Iana Wrighta nebo třeba Tonyho Adamse.

Poněkud kontroverzní částí hry je pak váš telefón. Přes něj můžete sázet na zápasy vlastního týmu, nebo můžete zkusit podplatit soupeře. To druhé jsem prakticky nikdy nezkoušel, protože je velká šance, že vás napráší a vy jste automaticky odvoláni z funkce. Ale sázení na zápasy je prakticky nutnost, protože jen tak je možné získat s týmem z konference do pár let titul z Ligy mistrů. Pokud to budete zkoušet poctivě, budou vám stále chybět peníze na posily, případně na výstavbu zázemí. Je mi jasné, že ve skutečnosti je to s nedostatkem peněz dost podobné, mě ale víc bavilo udělat třeba z Altrinchamu evropský velkoklub a to se vám bez sázení povede asi těžko.

Poslední, co bych chtěl na hře vyzdvihnout, jsou rozhovory pro noviny. Dotazy nejčastěji bývají po nějaké dlouhé šňůře bez porážky nebo bez vstřeleného gólu, váš názor na novou posilu apod. Po každém zápase se pak můžete ve své kanceláři podívat na noviny, kde je popsán váš poslední zápas, případně doplněný vaší odpovědí z rozhovoru, můžete narazit i na názory fanoušků. Nejkrásnější pak bývá článek, kdy třeba v poháru vyřadíte mnohem silnějšího soupeře hrajícího o několik soutěží výše. To je pak nahoře pouze skóre zápasu a pod ním prázdná stránka.

Ve hře Ultimate Soccer Manager jsem odehrál stovky hodin a i přes její chyby na ni nedám dopustit. Má sice ještě dvě pokračování, ale ta už jsou mnohem propracovanější co se týče přestupů a managementu a jsou tím pádem mnohem těžší co se týče vytváření velkoklubů z neznámých týmů. A to už mě tak nebavilo.

Pro: Propracovanost, možnost řídit každý aspekt klubu, možnost udělat z podprůměrného týmu páté ligy postrach fotbalové Evropy

Proti: Nic mě nenapadá

+9

The Walking Dead - Episode 5: No Time Left

  • PC 95
Tento komentář hodnotí celou první sérii The Walking Dead.

Tato série bude už navždy zapsaná v herní historii jako jeden z největších mezníků na poli adventur. Ale je to vlastně ještě adventura? Rozhodně ano. Pokud na tento žánr budeme nahlížet tak, že jsou pro něj klíčové dobře napsané postavy a dialogy, kvalitní příběh a atmosféra, pak bych si troufnul zařadit The Walking Dead mezi nejlepší adventury všech dob. Další charakteristické rysy žánru byste ale hledali marně. Inventář po většinu času zeje prázdnotou, aktivních míst je na obrazovkách minimum a na logickou hádanku nenarazíte vůbec. Ale v tomto případě to ničemu nevadí, protože v těch aspektech, na které se hra soustředí, funguje na výbornou.

A teď bych se pokusil rozebrat jednotlivé složky hry detailněji. Na prvním místě musím začít postavami. Asi žádné jiné hře se nepovedlo, abych si vytvořil vztah k tak velkému množství postav jako v The Walking Dead. Jejich charaktery jsou detailně propracované a v průběhu hraní se o nich budete dozvídat slušnou řádku informací, takže vám nebude dělat problém, prožívat s nimi jejich příběhy. Co pro mě ale bylo asi nejdůležitější, že Leeho jsem si oblíbil hned od úvodní scény a považuju ji za jednu z nejlépe napsaných postav v celé videoherní historii.

K čemu by ale byly propracované postavy, kdyby se vám chtělo brečet pokaždé, když otevřou pusu. A tím se dostávám k dialogům. Ty jsou jednoduše excelentní. Za celou hru jsem ani jednou neměl chuť ukončit některý dialog předčasně. Navíc se mi líbilo, že na odpověď máte omezené množství času, takže to není jako v ostatních adventurách, že si nejprve přečtete všechny odpovědi a pak si jednu z nich vyberete. Naopak odpovědi proletíte v rychlosti a pak odpovíte instinktivně tak, jak byste nejspíš reagovali vy sami na danou situaci.

Atmosféra a příběh jsou další výtečnou složkou hry. Atmosféru pomáhá vytvářet grafika, která sice působí poněkud zastarale, ale nedá se jí upřít osobitý styl a svému účelu slouží více než dobře. Hlavně ale The Walking Dead těží z toho, že je napsaná podle kvalitního komiksu, který využívá zombie apokalypsu k vytvoření silných příběhů. A těch je v tomto případě také velké množství. Vztah Leeho a Clementine se s každým dalším dílem prohlubuje, až nakonec dospěje k jednomu z nejdojemnějších vyvrcholení, s jakým jsem se kdy v životě setkal. Neskutečně silný je i příběh Kennyho rodiny. Ale zajímat vás budou prakticky všechny postavy, se kterými budete procházet tímto zdevastovaným světem.

Na závěr bych si nechal to nejspornější téma a tím jsou rozhodnutí. Budu na ně nahlížet s pohledu prvního hraní kdy jsem ještě nevěděl, že na nich zase tak moc nezáleží a přiznám se, že jsem je opravdu prožíval a že jsem si je náležitě užil. Podobně jako v případě rozhovorů jsem v nich jednal naprosto instinktivně a tak, jak jsem v danou chvíli považoval za správné.

První sérií této hry vytvořili Telltale Games velice specifický žánr, který až na pár vyjímek zastupují pouze jejich vlastní hry. Některé série jsou lepší a některé horší, ale jasným králem nadále zůstává The Walking Dead

Pro: postavy, dialogy, příběh atmosféra, volby

Proti: opakované hraní už není tak působivé

+16

The Dig

  • PC 40
Sci-fi ve filmech a seriálech jsem se nikdy nevyhýbal. Nepovažuji se sice za fanouška žánru, na druhou stranu jsem jich viděl opravdu spoustu a hodně jich mám i oblíbených a rád se na ně podívám opakovaně. Ani ve hrách mi sci-fi nikdy nevadilo. Ale buď se jednalo o akční hry nebo o RPG. Jestli ale sci-fi v něčem fakt nemusím, tak je to v adventurách. Důvod je prostý, když máte v inventáři mraky různých předmětů a zařízení, o kterých nemáte ani páru, jak se používají a musíte na to přijít tradičním zkoušením všeho na všechno, je to zkrátka iritující.

V The Dig je to navíc umocněno neskutečně malým množstvím postav ve hře tři plus jedna mimozemská entita, která se ale vyskytne až na konci na dva rozhovory a většinou Vám nikdo neřekne k čemu by daný předmět mohl sloužit. Jelikož mám momentálně připravených asi 30 adventur, které bych si chtěl zahrát, přestalo mě velice brzy bavit plácat se odnikud nikam a sáhl jsem po návodu, což asi bylo správným krokem, protože tahle hra mě nebavila od samého začátku a sáhl jsem po ní jen proto, že to byla poslední adventura od Lucas Arts, kterou jsem nikdy nehrál.

K již zmíněnému malému množství postav bych ještě dodal to, že všechny dvě vedlejší mi byly dost nesympatické a ani hlavního hrdinu jsem si snad poprvé v hrách od Lucas Arts ani trochu neoblíbil. Velký podíl na tom měly i rozhovory které, jak už tu bylo v jednom komentáři zmíněno, jsou dost slabé a postavy buď melou jedno klišé za druhým nebo se občas dokonce pokouší i o nějaký ten vtip, což mi k tomuto typu hry absolutně nesedělo. Navíc s takhle slabými vtipy jsem se v žádné jiné adventuře nesetkal. Skutečně jsem se za celou hru ani jednou neusmál.

Jinak nesouhlasím s ostatními komentáři, že závěr je slabý, ten je totiž vyloženě DEBILNÍ. Kdybych to hrál na férovku několik dní jenom proto, abych tohle viděl, asi bych měl v tuhle chvíli rozšlapanou myš a prokopnutý monitor.

Abych aspoň něco pochválil, postavy jsou slušně nadabované a hra má velice pohlednou grafiku. Solidní je též atmosféra, která dobře vytváří iluzi opuštěnosti. Jenom v té hře bylo na můj vkus použito vzhledem k tématu zbytečně velké množství pastelových barev.

Tuhle hru považuji za nejhorší počin z dílny Lucas Arts. Na druhou stranu, pokud Vám sci-fi adventury nevadí a máte rádi adventury ze staré školy, kdy často ani netušíte, co máte dělat, můžete hru vyzkoušet. Já se k ní rozhodně vracet nebudu.

Pro: Hezká grafika, solidní atmosféra

Proti: Minimum postav, předměty u nichž nevíte, k čemu slouží, zbytečné a slabé pokusy o humor, debilní konec

+6 +8 −2

NHL Hockey

  • PC 95
Na začátku 90. let to se sportovními hrami nebylo nijak slavné. Mohli jste si sice zahrát oblíbenou dvojici olympiád Summer a Winter Challenge či zimní hry Ski or Die, s kolektivními sporty to ovšem bylo mnohem slabší. Fotbaly se ještě nějaké našly, ale jediným solidním hokejem pro PC byl Face-off. I když jsem měl tento hokej hodně rád, něco mu přece jen scházelo. Licence. Sice v něm byla reálná jména měst, ve kterých se NHL hrála, ale jména hráčů už byla vymyšlená a i když se dala přepsat, stále chyběly reálné dresy a znaky klubů.

A pak přišlo NHL. Hned jak se spustila úvodní obrazovka a začal se otáčet puk, ve kterém byly kratičké momentky ze skutečných zápasů, bylo mi jasné, že tohle je něco úplně jiného. Ta prezentace byla na tu dobu neskutečná. Ve studiu seděl komentátor a při výběru zápasů jste mohli vidět skutečné dresy v domácím i venkovním provedení. Před zápasem byly k vidění soupisky obou mužstev, takže bylo hned jasné, že tady se hraje se skutečnými hráči. A pak začal zápas. Ne ale úvodním buly, ale pěkně nastoupenými hráči a hymnou. Pohled byl oproti Face-offu změněn z bočního na vrchní. A brzo jsme zjistili proč. Kvůli mnohem vyšší rychlosti celé hry. V prvních momentech jsem vůbec nestíhal, ale postupně jsem si na tempo zvykl a po čase už mi Face-off přišel nezáživný.

Další věc, která nebyla zase tak obvyklá, byly podstatné rozdíly mezi jednotlivými hráči. Bez potíží jste poznali, jestli máte pod kontrolou hvězdu týmu nebo hráče ze čtvrté lajny. A hlavně na konci sezóny váš kapitán skutečně zvedl nad hlavu opravdový Stanley Cup. Další důležitou novinkou byla přítomnost replaye, který šel navíc uložit, takže spousta návštěv u kamarádů tenkrát začínala tím, že jsme si navzájem pouštěli, co se komu povedlo za akci. Poprvé byly k vidění i zápasové statistiky, takže jste konečně v číslech viděli, jak moc jste v zápase dominovali. Tohle všechno vypadá z dnešního pohledu jako samozřejmost, ale tehdy to bylo něco nového a dosud nevídaného.

Zajímavosti bylo, že mezi třetinami byla k vidění gólová akce z náhodného zápasu, který se konal souběžně. A pokud jste akci nenechali doběhnout a poté se podívali na průběžný výsledek toho zápasu, mohli jste často zjistit, že jelikož gól nepadl v ukázané akci, nepadl tudíž ani v zápase.

Hra měla i své mouchy. Prvním bylo na dnešní poměry komplikované menu, kde jsem měl zpočátku problém se zorientovat. Druhým bylo neskutečně složité tradování hráčů. Sice jste si mohli vzít do svého týmu kohokoliv, ale abyste vůbec mohli začít s přestupy, museli jste převzít pod kontrolu i tým, s kterým jste chtěli měnit a po výměně pěkně oběma týmům doplnit formace, aby nezůstalo žádné místo volné. Třetím a největším problémem bylo střílení gólů. Ne nadarmo tomuto hokeji říkal můj kamarád "Jedeš, jedeš, dáš gól." Jakmile jste se naučili pár fíglů, jak dávat góly, nebyl problém vyhrávat vše dvojciferným rozdílem. Ve hře pro dva to ale tolik nevadilo a zápasy byly většinou pěkně divoké.

Jelikož v té době u nás začala mánie se sbíráním hokejových kartiček, rádi jsme všechny chyby přehlédli a hráli NHL do zblbnutí. U žádného jiného hokeje jsem nestrávil více času.

Pro: Zakladatel série, licence, na svou dobu neskutečná prezentace

Proti: Snadné střílení gólů, komplikované výměny hráčů

+11

King's Quest VI: Heir Today, Gone Tomorrow

  • PC 70
Adventurám od Sierry jsem se celý život vyhýbal jako čert kříži. Krom prvního Gabriela Knighta jsem nikdy žádnou nedohrál a když o tom tak přemýšlím, tak vlastně ani pořádně nerozehrál.

Důvodů bylo vícero. Jednak mi žádná z jejich sérií nepřipadala nijak zvlášť zajímavá a hlavně mi vadilo, že se dá ve hře umřít. Stejně tak mi vadilo, že předměty na obrazovce nejsou doplněné popisky, takže je velice snadné některý předmět přehlédnout. A s tím souvisí poslední problém, hry obsahují takzvané dead endy. To znamená, že pokud vám některý předmět, který nutně potřebujete pro další postup, chybí, můžete se dostat do situace, kdy se pro něj už nemůžete vrátit a tudíž vám nezbude nic jiného, než načíst nějakou starší pozici, kdy to ještě šlo.

Proč jsem se rozhodl pro King's Quest VI? Hlavním důvodem bylo to, že narozdíl od svého předchůdce je namluven mnohem kvalitněji a navíc je možné mít současně zapnuté i titulky. Stejně tak mě okouzlila i grafika hry, která pomáhá vytvořit tu správnou atmosféru. Obzvláště pozadí jsou na tu dobu nakreslená opravdu skvěle. S trošku přimhouřenýma očima by se dal pochválit i příběh. Na můj vkus byl sice pohádkový až moc, ale to byl s ohledem na sérii cíl, který hra bez problému splnila a určitě se našla spousta hráčů, kterým se líbil.

Jelikož jsem chtěl nějakou z legendárních adventur od Sierry vyzkoušet a nepocuchat si přitom zbytečně nervy, hrál jsem celou hru s pravidelným nahlížením do návodu. A musím říct, že jsem za tohle rozhodnutí rád. Tím se mi povedlo vyhnout se již zmíněným dead endům a i počet úmrtí byl na snesitelné míře. Ale vyhnout se jim úplně, to asi možné není. Na co bych chtěl případné hráče upozornit, je poměrně vysoká obtížnost. Sice v té době vycházely i těžší adventury, ale i tak si myslím, že bych tuhle hru bez návodu nedohrál. Obzvláště některé hádanky jsem ani poté, co jsem znal odpověď pořádně nepochopil. Máte přes 20 dlaždic, z nichž každá má několik významů a vy máte označit čtyři, které symbolizují klid. Věřte mi, že vzduch a housenka by mě nenapadly ani kdybych u hry seděl do skonání světa.

Hru bych doporučil pouze těm hráčům, kteří mají rádi adventury ze začátku 90. let. Těm snad nebude vadit vyšší obtížnost a pokud budou mít dost trpělivosti a času, můžou si ji zkusit zahrát bez návodu. Já zbabělec to nedokázal.

Pro: Hezká grafika, dabing + titulky, pro někoho příběh, neoznačené předměty

Proti: Obtížnost, při hraní bez návodu časté umírání

+10

Posel smrti

  • PC 90
Na začátku tisíciletí patřily české hry mezi světovou špičku. Mafie se mohla směle měřit s GTA III, Vietcong a Flashpoint patřily mezi nejlepší střílečky, Original War zase dělala dobré jméno českým hrám na poli real-time strategií. Ale co se týkalo adventur, platilo spíš, že se jedná o hry určené výhradně pro domácí trh. Jak Polda, tak Horké léto byly mezi tuzemskými hráči oblíbené, ale díru do světa by asi neudělaly a ani se o to nepokoušely. První českou adventurou se světovými parametry byl až Posel smrti. Ani on sice zmiňovanou díru do světa bohužel neudělal a v zahraničních žebříčcích byste ho na předních místech těžko hledali, u nás patří mezi nejoblíbenější adventury vůbec. A právem.

Proč byl tak populární u nás a v zahraničí ne? Důležitým faktorem je bezesporu výtečný dabing. Do dnešního dne jsem nenarazil na hru, která by byla v češtině lépe namluvená. Autorům se povedlo dostat do hry hlasy Michala Dlouhého, Radka Brzobohatého, Vladimíra Čecha nebo Pavla Soukupa, kteří všichni patří mezi českou dabérskou špičku. Nikdy jsem hru nehrál v angličtině, takže netuším, jak zní, ale určitě se to originálu blížit nebude.

Další body patrně ztratila hra svým detektivním zaměřením. Vsadím se, že pro většinu hráčů byl Posel smrti první detektivkou, kterou kdy hráli. Já jsem třeba neměl v té době o nějakém Gabrielu Knightovi ani ponětí a ačkoliv je pro mě Posel smrti mnohem lepší detektivkou než zmíněný Gabriel Knight, v cizině se v té době jednalo o zavedenou značku a v Poslovi smrti viděli jenom jakýsi pokus o přiblížení se k velikánovi.

Poslední výtkou, s kterou jako s jedinou souhlasím, jsou špatné animace postav. Jsou strašně pomalé a hráč vždy na začátku rozhovoru musí čekat, než jeho debatní partner dokončí svou animaci a až pak dojde k zahájení rozhovoru. Ať už je to odkládání knihy v knihovně nebo Batesovo otáčení se od sporáku.

Teď už nechám důvody, proč v zahraničí hra neuspěla, stranou a vrhnu se na klady. Prvním a nejlépe viditelným je fantastická grafika. Samotný zámek Black Mirror vypadá úžasně a i jeho interiéry ne mě dodnes umí zapůsobit. Krásně depresivně působí i blízký Willow Creek, Wales a prakticky všechny lokace ve hře.

Výtečná je rovněž atmosféra. Ponurá a temná, kdy hráč má po celou dobu hraní pocit, že něco zlého visí ve vzduchu. Tohle byla snad moje první adventura, ve které nezazněl jediný vtípek, a já byl zcela ponořen do toho, abych odhalil, kdo je vrahem. A když jsem to pak zjistil, měl jsem husí kůži snad úplně všude.

Dobře nastavená je rovněž obtížnost hry. S dnešního pohledu se třeba někomu může jevit jako těžší, ale ve své době patřila mezi nejlépe vybalancované. Při troše snažení se dá dohrát bez návodu nebo maximálně s občasným nahlédnutím.

Jediné, co bych hře krom animací vytkl, je možnost umřít. Nikdy jsem to v adventurách neměl rád a hrám od Sierry, kde se dá umřít na každém druhém kroku, se kvůli tomu vyhýbám dodnes.

Posla smrti musím doporučit každému milovníkovi žánru, tahle hra je zkrátka naprostá špička, které se její pokračování snažily pouze marně přiblížit. Ale král zůstává pouze jeden. Ten český.

Pro: Ponurá atmosféra, skvělý příběh, úžasná grafika, nejlepší dabing do češtiny v herní historii

Proti: Slabší animace postav, možnost zemřít

+26 +27 −1

Polda, aneb s poctivostí nejdřív pojdeš

  • PC 90
Adventury byly vždycky můj nejoblíbenější žánr, i když jsem jim nejdříve skoro nerozuměl, protože moje tehdejší angličtina na ně zkrátka nestačila. Miloval jsem na nich ale tu atmosféru, krásnou grafiku a hratelnost, kdy na hráče nečíhá smrt na každém rohu. Pokud tedy nemluvím o adventurách od Sierry. Pak se u nás začaly objevovat adventury s češtinou. Ať už to byla Legend of Kyrandia, Mlíčňák nebo třeba Simon the Sorcerer a já jsem jejich kouzlu podlehl zcela. A pak přišel Polda.

To bylo poprvé, kdy na mě hra mluvila česky. Ale jak? Skvělý dabing Luďka Soboty, Petra Nárožného nebo Jiřího Lábuse mě doslova posadil na prdel. Jelikož jsme v té době měli většinu her v disketové verzi, byly většinou bez namluvení. Takže když jsem se poprvé setkal s hrou kompletně namluvenou a ještě k tomu v mateřském jazyce, byl to zkrátka šok. Takže prvotní okouzlení Poldou přišlo díky dabingu.

Další věc, která mě tehdy nadchla, byla grafika. Chápu, že z dnešního pohledu asi nevypadá nic moc, ale mi jsme tenkrát stále ještě hráli Indyho 4, Monkey Island nebo Kyrandii (Broken Sword nebo Discworld II z té doby jsou úplně jiný level, ale ty se nám tehdy ještě do rukou nedostaly) a Polda oproti nim vypadal mnohem lépe. Grafika byla v lepším rozlišení než zmíněné hry ze začátku 90. let, takže přímo ve hře hráč alespoň tušil, co vidí. Nebyly to tradiční 2 pixely čehosi drobného, na co jsme tehdy byli běžně zvyklí. A přiznám se, že oproti druhému a třetímu Poldovi, se mi grafika jedničky celkem líbí dodnes.

Dalším kladem, alespoň tedy pro mě, bylo to, že Pankrác je magor. Ne lehce potrhlý, jako v jiných hrách, ale pravý nefalšovaný magor. Chvíle, kdy mu zrudly oči a on vytáhl pistoli a začal střílet po sousedce, bezdomovci nebo třeba prodavači ve zverimexu jsou pro mě nezapomenutelné i po letech. Ale ve hře se najde i několik dalších postav, které jsou skoro už legendární. Ať už je to právník bezdomovec, kouzelní dědečkové nebo prodavač v sexshopu.

Rovněž humor ve hře obsažený mi sedl. Jsou tam momentky, které si vybavím i po mnoha letech. Vyražení dveří beranem po namalování loga Windows. Případně některé výborné dialogy, ať už třeba s bačou "Auto je namazané a šofér ne?" nebo s bezdomovcem. Mým nejoblíbenějším momentem jsou ale rozhovory se sebevrahem kdy mu sebevraždu utopením rozmluvíte větou: "Já zkrátka tvrdím, že dneska frčí upalování.", abyste druhý den zjistili, že Vám v autě došel benzín a šli ze sebevraha vymámit kanystr s benzínem.

Uznávám, že obtížnost je z dnešního pohledu poměrně vysoká a bez návodu bych ho tenkrát asi nedohrál. To ale nemění nic na tom, že bez Poldy by ze mě možná nebyl takový blázen do adventur, jakým jsem teď.

Pro: Skvělý dabing, humor, Pankrác je magor

Proti: Vyšší obtížnost

+19 +20 −1

Simon the Sorcerer

  • PC 100
V tuhle chvíli ze mně asi bude mluvit nostalgie, ale já hru Simon the Sorcerer považuji za jednu z nejlepších adventur, jaké kdy byly stvořeny.

Tuhle hru jsem hrál ještě jako dítko školou povinné u kamaráda na počítači a zcela jsem jí propadl. Jednak to bylo tím, že Simon byl v té době přibližně stejně starý jako já, jednak mě okouzlila úžasná atmosféra hry a co bylo neméně důležité, byla to jedna z prvních her, kterou jsem hrál v češtině, takže narozdíl od Indyho 4 a Monkey Islandu 2, kde má angličtina žáka 5. třídy nemohla ani v nejmenším stačit, jsem jí rozumněl každé slovo a mohl si ji tedy vychutnat na sto procent. A i když jsem hru tenkrát nedokázal dohrát, okouzlení přetrvalo.

Od té doby jsem Simona dohrál asi čtyřikrát a vždy po nějaké době s k němu rád vracím. Je to kvůli krásné ručně kreslené grafice, příjemné hudbě, skvělému dabingu Chrise Barrieho, už zmíněné kouzelné atmosféře a v neposlední řadě výtečnému humoru. Napůl princezna, napůl čarodějnice, která se po polibku změní v prase, to se asi jinde nevidí.

Jako výtka by se dala brát absence ucelenějšího příběhu, nebo třeba příliš upozaděná postava hlavního zaporáka. Ale v mém případě faktor nostalgie oba tyto nedostatky hravě přebije.

PASTA LA PIZZA, BABY!

Pro: Atmosféra, grafika, dabing, humor, bahenní polévka

Proti: Slabší příběh

+12 +13 −1

The Book Of Unwritten Tales

  • PC 90
The Book of Unwritten Tales je po hodně dlouhé době adventura, kterou jsem si opravdu užil.

Je to díky pohodové a bezproblémové hratelnosti bez jakýchkoliv zákysů, takže hru je možné si pustit jako totální relax po mizerném dni v práci. Nemusíte se bát, že budete dlouhé minuty bloudit odnikud nikam a přemýšlet, jakou drobnost jste přehlédli. Na jednu stranu chápu, že kování adventuristé to budou považovat za velkou slabinu, ale pro běžné hráče, kteří se adventurám vyhýbají proto, že je nebaví každou chvíli zkoušet všechno na všechno, nebo hrát podle návodu, to naopak bude příjemná změna.

Dalším velkým kladem je humor. Je fakt, že záleží na tom, kolik toho máte nahráno a nakoukáno. Jsem Wilbur Weatherwood a chci být slavný pirát. Ale myslím si, že pár dobrých vtípků si v této hře najde asi každý. Minimálně ti dva, kteří tam hrají to MMORPG, jsou zkrátka úžasní. Stejně tak Vaše pokusy jim hru sabotovat.

Pro mě byly velkým kladem i postavy. Ivo i Natea jsem si celkem oblíbil, ale Wilbura jsem si zkrátka zamiloval a považuji ho za jednu z nejlepších adventurních postav za několik posledních let. A i některé vedlejší postavy stojí za zapamatování. Minimálně dvouhlavý zlobr

A v neposlední řadě bych vychválil i úžasnou pohádkovou atmosféru hry, kterou skvěle dotváří jak moc hezká grafika, tak příjemný hudební doprovod.

Jestli si chcete zahrát nenáročnou a milou adventuru, u které si nezavaříte mozek, ale budete si chtít u ní odpočinout, je tahle tou pravou volbou.

Pro: Nenáročná obtížnost, humor, pohádková atmosféra, Wilbur

Proti: Absence pořádného příběhu

+6

Life is Strange - Episode 5: Polarized

  • PC 15
Life is Strange je s přehledem ta nejhorší adventura, kterou jsem kdy dohrál. Co mě nepřestává udivovat je to, že s každou další kapitolou je čím dál tím horší.

První zhruba tři kapitoly jsem si připadal, že někdo nejspíš udělal simulátor Beverly Hills 90210. Ve čtvrté jsem si říkal, že nastala změna, teď se z toho stala hloupoučká detektivka, aby nakonec v poslední došlo na psychoblábol spojený s cestováním v čase, který mi ze všeho nejvíc připomínal Němého Bobše. Ačkoliv se díly od sebe celkem lišily, ve všech mi připadalo, že se jedná o mizerné uchopení daného tématu.

Těch zrad je ale mnohem víc. Tou největší jsou bezesporu postavy. Všechny mi byly buď naprosto nesympatické nebo totálně ukradené. Jediný, kdo do tohoto vzorce nezapadal, byla Chloe, kterou jsem považoval za nesnesitelnou krávu prakticky od samého začátku a myslím si, že žádnou jinou postavu v jakékoliv hře jsem nesnášel víc. Aspoň že jsem jí na konci mohl nechat umřít. A co je nejhorší, za celých pět kapitol jsem si nevytvořil žádný vztah ani k Max.

Dalším problémem jsou dialogy. Tolik prázdných a slaboduchých rozhovorů jsem v žádné jiné hře ještě nezažil. Navíc jsem měl silný pocit, že postavy melou prakticky po celou hru totéž. Buď nemají žádný pořádný názor, nebo pořád dokola žvaní o volbách, které jste provedli a které se jich týkají a nebo slintají nad tím, jak je Max úžasná. Zajimavý moment nastane ve čtvrté kapitole, kdy Chloe pobíhá s pistolí po párty, zatímco Max, která po ní pátrá, je schopná s každým joudou, kterého potká, řešit jeho osobní problémy Nic víc.

Pravou tragédií jsou rovněž volby, které ale v konečném důsledku nemají na NIC vliv. Ta hra prostě dopadne, jak má a konec se liší jen na základě poslední volby, na ostatních vůbec nezáleží.

A poslední blbostí bylo přetáčení času. Když jsem například vedl dialog a nelíbilo se mi, jak mi můj protějšek odpovídá, použil jsem přetáčení času, použil jiné možnosti a ejhle, dočkal jsem se NAPROSTO IDENTICKÝCH odpovědí. Zkusil jsem to na jinou postavu a výsledek byl úplně stejný. Jestli to tak funguje pokaždé, nevím, vícekrát už jsem to radši nezkoušel. Stejně tak je vrácení času nesmyslné i v některých situacích. Když jsem ve čtvrté kapitole zastřelil Franka a sebral mu kódy, měl jsem je dle tvůrců mít u sebe a po oživení Franka mohl v klidu odejít a co se po přetočení času nestalo? Celá scéna se opakovala, dokud jsem nevybral některou z možností, kterou tvůrci hry určili.

O adventurní části hry asi ani nemá cenu se moc rozepisovat, ta zkrátka neexistuje. Vrácení flashky, hledání lahví a přinášení vajíček lze spíše považovat za špatný vtip a kdyby to ve hře nebylo, vůbec nic by se nestalo.

Zkrátka a dobře, tahle hra je ta nejhorší adventura jakou jsem kdy dohrál a lituju, že jsem po natahované a hodně slabé čtvrté kapitole došel až do cíle. Naprostá ztráta času.
+7 +12 −5