Asi to bude znít tupě nebo neuctivě, ale legendární série Tomb Radier pro mě nikdy příliš mnoho neznamenala. Možná to bude tím, že jsem se k ní (konkrétně ke třetímu dílu) dostal jako ještě hodně malý prcek. Tenkrát mě na střílečkách zajímali tři věci. Počet zbraní, jaké zbraně to jsou a to, jestli se dají získat cheatem. A takovým stylem jsem hrál vše od Syphon Filteru, přes Duke Nukem až po GTA. I když starší GTÁčka bez cheatů jsou jen poloviční zábava, no ne? Na starém Tomb Raideru si naprosto zřetelně vybavuji modré krystaly, Lařin raketomet, misi na střechách, zavírání Winstona do mrazáku (ano, jsem klasik) a tu ošklivou opici z nahrávací obrazovky prvního úkolu. A pak ještě to, jak jsme se s klukama Laře smáli, že má špičatý kozy a pravidelně jí je obrušovali o stěnu tím, že jsme v její bezprostřední blízkosti opakovaně skákali. Já vím, o ten mnohými vyzdvihovaný zážitek ze hry jsem se připravil sám, ale pochopte – byl jsem malej. No a o veškerý zbytek sympatií, které jsem k Laře choval, mě připravil ten unylý film s Angelinou Jolie, ze kterého si vybavuji snad jenom nozdry Arnolda J. Rimmera, tedy omluvte, Chrise Barrieho.
Nejspíš právě kvůli tomu jsem si k novému remasteru dlouho nenašel cestu. Jako jo, Lara je tu hezčí, mladší a recenzenti se mohli strhat, aby ji potěšili nějakým tím komplimentem, ale copak bych ji po těch všech skopičinách mohl brát vážně? Ale co, na steamu byla hra ve vánoční slevě, tak jsem ji vzal. Přítelkyni jsem tak ledabyle oznámil: „Hele, až dojedeme Grand Theft Auto V, tak zkusíme jednu takovou hru. Podle recenzí je to dobrý, tak uvidíme, jestli nás to chytne.“ Slovo dalo slovo, a tak jsme počátkem roku 2018 rozjeli „toho novýho tombrajdra.“ Toho jsme po několik herních večerech dohráli do úspěšného konce a já jsem se ani ne měsíc na to pustil do dalšího opakování, tentokrát sám a na nejtěžší obtížnost. Jaké jsem si z obou průchodů hrou odnesl pocity?
První, co mě na hře zaujalo byl krásný vizuál. A tím myslím jak Laru, tak okolní prostředí. Slečna Croftová prošla velice příjemným faceliftem, a byť se stále snaží vypadat co nejvíc „fuckable“ (čti fukábl), tak se líbila i mně, a to tyhle tuctově vyráběné pseudo-modelky opravdu moc nemusím. Konečně i herní vývojáři pochopili, že hezká holka může mít i prsa menší než velikost osm (něco z prsní evoluce). A i kdyby, stejně jsem Laru co nejdříve navlékl do stylové, letecké bundy. Nebylo to sice tak sexy jako zakrvácené tílko, ale tak nějak mi je proti srsti, když si hry (a ostatně i filmy) uměle získávají pozornost tím, že vám do ksichty plesknout velký kozy v bikinách jakožto vrchol své mediální kampaně. Ano nahota prodává, ale dopřejme Laře trochu úcty a nenechme ji mrznout v letním outfitu na ostrově, kde v určitých polohách mrzne až praští. Však i Quiet v Metal Gear Solid V: The Phantom Pain musela pod mým vedením nahodit vojenskou uniformu. Ale nejen hlavní postavě se tu dostalo intenzivní péče grafiků. Také ostatní postavy a obecně celý ostrov působí pro oko lahodícím dojmem. Ať už se jednalo o nádherné skalní chatrče, či prostory hluboké džungle, nejednou jsem se zastavil a kochal se krásnými scenériemi. Absolutním vrcholem pro mě byla část, kdy Lara leze na vysílací věž vysoko nad mraky a všude kolem se rozprostírají zasněžené vrcholky hor. Když k tomu všemu přičtu parádičky jako odlesky slunce, halo efekt a skvěle vymodelovaný a stresem poznamenaný obličej Lary Croft, tak se ještě stále rozplývám nad krásou toho okamžiku.
Další věc, kterou jsem si na Laře zamiloval, byl perfektní dabing. Málokdy je pro mě při hraní důležitý takový detail jako je například přízvuk hlavního hrdiny. Tady byla radost poslouchat ten silný, britský akcent, se kterým Lara komentovala dění na obrazovce. Nesmazatelně se mi do paměti zapsal moment, kdy mladá Croftová bojuje se zástupem po zuby ozbrojených nepřátel v čele s děsivě obrněným chlapíkem, po jehož skonu jakýsi náhodný voják pronese: „Oh shit… she’s still alive!?“ a Lara na to hlasem zkušené bojovnice odsekne: „Yes… still alive!“ Když jsem tuto pasáž hrál, a tím spíš, když jsem jí hrál na nejtěžší obtížnost, tak se ke mně dostavil silný pocit satisfakce. Mírou emocí může v některých chvílích šlapat na paty i mnou již tolik vychválené Ripleyové z Alien: Isolation (komentář).
Celkově je hra velice dynamická. Většinu času někde něco vybuchuje, padá, praská pod nohama nebo jenom tak hoří. S tím je spojeno i možná až příliš velké množství quick-time eventů. Cutscény jsou nabušeny akcí, stejně tak i naskriptované scény, kdy musíte před někým (nebo něčím) utíkat a přeskakovat z překážky na překážku. Naštěstí se ve hře nacházejí i klidnější pasáže, které dovolí člověku trochu vydechnout, posbírat kešky a jiné collectibles a za nasbírané součástky vylepšit Lařin arzenál. Ten sice není příliš obsáhlý, ale to konkrétně mně absolutně nevadí. Naopak to přidává na realističnosti. Dostanete se k luku, který si postupně upgradujete z primitivního klacku na loveckou super zbraň s elektrickým navijákem, dále se vám do ruky dostane Lary ikonická bouchačka, velice účinná brokovnice a samopal později posílený o granátomet. Nevím, jestli to bylo tím, že hra nabízí tak malý výběr zbraní nebo tím, že jsou dobře navržené, ale výjimečně se mi na rozdíl od jiných her nestávalo, že bych nějakou trochu více zanedbával. Všechny splňují svůj účel a upgrady zde opravdu mají smysl. I tak jsem si našel svého favorita, kterým je (nečekaně) luk. Jakožto milovník stealthu jsem se s jeho tichým, smrtícím účinkem velice rychle sžil. Velice efektivní je zde i cepín, který lze použít jednak jako lezecké náčiní a jednak jako zbraň.
O něco více zbytečný mi přišel systém perků. Ano, některá vylepšení se na hratelnosti projevila více, jako třeba větší počet součástek nalezených u nepřátel, ale vesměs šlo o balast typu: oslepení nepřátel pomocí hlíny. Ale chápu, že se vývojáři snažili vytvořit něco více než obyčejnou střílečku s prvky RPG. Lov zvířat byl zpočátku zábavný, později nudný, ale nezbytný pro vydělání dostatečného množství součástek k plnému vylepšení skillů (nutnost ke 100% dohrání hry).
Kapitola sama o sobě jsou i jednotlivé hrobky. Všude možně jsem se dočítal, že v novém Tomb Raideru je jich velice pomálu. Já, jakožto skoro nováček, nemohu příliš hodnotit. Je fakt, že mě vykrádání tajemných hrobek a logické hádanky s tím spjaté velice bavily a ve finále jsem se cítil lehce ochuzen tím, jak málo jich ve hře bylo, ale rozhodně za to hře nebudu sypat popel na hlavu. Od toho jsou tu praví fanoušci série. Hru jsem si pořídil jakožto kompletní edici, takže bonusovou hrobku jsem měl přibalenou na steamu. V průběhu hry jsem stále čekal, kdy se ten dodatečný obsah za 2,49 éček ukáže. Až při druhém hraní jsem zjistil, že je to vlastně jedna z prvních hrobek, která je sice oproti ostatním o něco komplexnější, ale rozhodně bych ji neoznačil za výzvu nebo prémiový obsah. Dokoupit si tohle DLC zvlášť, asi bych byl patřičně naštvanej.
No a na závěr jsem si nechal příběh. Ten byl takový… já vlastně ani nevím, jak ho zhodnotit. Možná za to může moje nepozornost, ale postupně jsem se začal ztrácet ve frakcích, které se na ostrově vyskytují. Později, když jsem zjistil, kdo je kdo mi zase začalo unikat, jaký je jejich cíl. Celé mi to začalo pořádně zapadat až na konci (možná to byl účel). Přesto jsem si příběh užil velkou měrou. Bylo tam vše. Napětí, mystéria, strach, nebezpečí, ale i naděje a sem tam i nějaká tu odlehčená situace. Člověk ale musí být trošku archeolog, aby se mu chtělo rejpat ve všech těch spisech, které se dají na ostrově najít. To mi ještě připomíná zajímavý systém objevování různých relikvií a jejich detailní zkoumání. Velice se mi líbilo i to, že Lara se zde chová jako člověk, a ne cvičený profesionál. Jedná se o její první srážku s krutou realitou, a tak si tahle holčina musí projít kolečkem svých „poprvé“. První zabité zvíře, první zabitý člověk a tak dále. Podle mého se vývojáři s tímto aspektem poprali dobře. Ano, v kritikách zaznívaly hlášky jako: „Lara se téměř zhroutí poté, co zabije prvního člověka a o pár minut později už kosí desítky dalších bez jediného projevu emoce.“ Jasný, je to tak. Na první pohled to opravdu působí trochu jako pěst na oko. Na druhou stranu, nevím, jestli by hra, kde musíte neustále svou postavu tahat z depresí a loadovat každých pět minut, protože namísto toho, aby Lara zastřelila toho parchanta, jenom leží schoulená do klubíčka a pláče kvůli tomu mizerovi, kterýmu prohnala kulku hlavou několik hodin zpátky. Taková hra by byla sice realistická a psychologicky správná a korektní, ale taky docela nudná.
Shrnutí:
Tomb Raider je hra, která neskutečně odsýpá, baví a dokáže i trochu znechutit (myslím tím pasáže, kde se to kusy těl jen hemží). Pokud bych měl zmínit nějaký element, který mě ve hře vyloženě rušil, byly by to checkpointy. Chápu, že na nejnižší obtížnost se vám hra uloží po každém výstřelu, ale stejný systém uplatňovat i na HARD, to už mi přišlo trošku jako pro blbečky. Na nejvyšší obtížnost to sice nebyla procházka růžovým sadem, ale asi bych si více vážil Lařina života, kdyby mě její smrt vrátila o více než pár minut dozadu. Tak jako tak jsem si hru užil a v mém srdci si získala hodně velké a čestné místo.
Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 5. Nervy z oceli (hardcore)
Nejspíš právě kvůli tomu jsem si k novému remasteru dlouho nenašel cestu. Jako jo, Lara je tu hezčí, mladší a recenzenti se mohli strhat, aby ji potěšili nějakým tím komplimentem, ale copak bych ji po těch všech skopičinách mohl brát vážně? Ale co, na steamu byla hra ve vánoční slevě, tak jsem ji vzal. Přítelkyni jsem tak ledabyle oznámil: „Hele, až dojedeme Grand Theft Auto V, tak zkusíme jednu takovou hru. Podle recenzí je to dobrý, tak uvidíme, jestli nás to chytne.“ Slovo dalo slovo, a tak jsme počátkem roku 2018 rozjeli „toho novýho tombrajdra.“ Toho jsme po několik herních večerech dohráli do úspěšného konce a já jsem se ani ne měsíc na to pustil do dalšího opakování, tentokrát sám a na nejtěžší obtížnost. Jaké jsem si z obou průchodů hrou odnesl pocity?
První, co mě na hře zaujalo byl krásný vizuál. A tím myslím jak Laru, tak okolní prostředí. Slečna Croftová prošla velice příjemným faceliftem, a byť se stále snaží vypadat co nejvíc „fuckable“ (čti fukábl), tak se líbila i mně, a to tyhle tuctově vyráběné pseudo-modelky opravdu moc nemusím. Konečně i herní vývojáři pochopili, že hezká holka může mít i prsa menší než velikost osm (něco z prsní evoluce). A i kdyby, stejně jsem Laru co nejdříve navlékl do stylové, letecké bundy. Nebylo to sice tak sexy jako zakrvácené tílko, ale tak nějak mi je proti srsti, když si hry (a ostatně i filmy) uměle získávají pozornost tím, že vám do ksichty plesknout velký kozy v bikinách jakožto vrchol své mediální kampaně. Ano nahota prodává, ale dopřejme Laře trochu úcty a nenechme ji mrznout v letním outfitu na ostrově, kde v určitých polohách mrzne až praští. Však i Quiet v Metal Gear Solid V: The Phantom Pain musela pod mým vedením nahodit vojenskou uniformu. Ale nejen hlavní postavě se tu dostalo intenzivní péče grafiků. Také ostatní postavy a obecně celý ostrov působí pro oko lahodícím dojmem. Ať už se jednalo o nádherné skalní chatrče, či prostory hluboké džungle, nejednou jsem se zastavil a kochal se krásnými scenériemi. Absolutním vrcholem pro mě byla část, kdy Lara leze na vysílací věž vysoko nad mraky a všude kolem se rozprostírají zasněžené vrcholky hor. Když k tomu všemu přičtu parádičky jako odlesky slunce, halo efekt a skvěle vymodelovaný a stresem poznamenaný obličej Lary Croft, tak se ještě stále rozplývám nad krásou toho okamžiku.
Další věc, kterou jsem si na Laře zamiloval, byl perfektní dabing. Málokdy je pro mě při hraní důležitý takový detail jako je například přízvuk hlavního hrdiny. Tady byla radost poslouchat ten silný, britský akcent, se kterým Lara komentovala dění na obrazovce. Nesmazatelně se mi do paměti zapsal moment, kdy mladá Croftová bojuje se zástupem po zuby ozbrojených nepřátel v čele s děsivě obrněným chlapíkem, po jehož skonu jakýsi náhodný voják pronese: „Oh shit… she’s still alive!?“ a Lara na to hlasem zkušené bojovnice odsekne: „Yes… still alive!“ Když jsem tuto pasáž hrál, a tím spíš, když jsem jí hrál na nejtěžší obtížnost, tak se ke mně dostavil silný pocit satisfakce. Mírou emocí může v některých chvílích šlapat na paty i mnou již tolik vychválené Ripleyové z Alien: Isolation (komentář).
Celkově je hra velice dynamická. Většinu času někde něco vybuchuje, padá, praská pod nohama nebo jenom tak hoří. S tím je spojeno i možná až příliš velké množství quick-time eventů. Cutscény jsou nabušeny akcí, stejně tak i naskriptované scény, kdy musíte před někým (nebo něčím) utíkat a přeskakovat z překážky na překážku. Naštěstí se ve hře nacházejí i klidnější pasáže, které dovolí člověku trochu vydechnout, posbírat kešky a jiné collectibles a za nasbírané součástky vylepšit Lařin arzenál. Ten sice není příliš obsáhlý, ale to konkrétně mně absolutně nevadí. Naopak to přidává na realističnosti. Dostanete se k luku, který si postupně upgradujete z primitivního klacku na loveckou super zbraň s elektrickým navijákem, dále se vám do ruky dostane Lary ikonická bouchačka, velice účinná brokovnice a samopal později posílený o granátomet. Nevím, jestli to bylo tím, že hra nabízí tak malý výběr zbraní nebo tím, že jsou dobře navržené, ale výjimečně se mi na rozdíl od jiných her nestávalo, že bych nějakou trochu více zanedbával. Všechny splňují svůj účel a upgrady zde opravdu mají smysl. I tak jsem si našel svého favorita, kterým je (nečekaně) luk. Jakožto milovník stealthu jsem se s jeho tichým, smrtícím účinkem velice rychle sžil. Velice efektivní je zde i cepín, který lze použít jednak jako lezecké náčiní a jednak jako zbraň.
O něco více zbytečný mi přišel systém perků. Ano, některá vylepšení se na hratelnosti projevila více, jako třeba větší počet součástek nalezených u nepřátel, ale vesměs šlo o balast typu: oslepení nepřátel pomocí hlíny. Ale chápu, že se vývojáři snažili vytvořit něco více než obyčejnou střílečku s prvky RPG. Lov zvířat byl zpočátku zábavný, později nudný, ale nezbytný pro vydělání dostatečného množství součástek k plnému vylepšení skillů (nutnost ke 100% dohrání hry).
Kapitola sama o sobě jsou i jednotlivé hrobky. Všude možně jsem se dočítal, že v novém Tomb Raideru je jich velice pomálu. Já, jakožto skoro nováček, nemohu příliš hodnotit. Je fakt, že mě vykrádání tajemných hrobek a logické hádanky s tím spjaté velice bavily a ve finále jsem se cítil lehce ochuzen tím, jak málo jich ve hře bylo, ale rozhodně za to hře nebudu sypat popel na hlavu. Od toho jsou tu praví fanoušci série. Hru jsem si pořídil jakožto kompletní edici, takže bonusovou hrobku jsem měl přibalenou na steamu. V průběhu hry jsem stále čekal, kdy se ten dodatečný obsah za 2,49 éček ukáže. Až při druhém hraní jsem zjistil, že je to vlastně jedna z prvních hrobek, která je sice oproti ostatním o něco komplexnější, ale rozhodně bych ji neoznačil za výzvu nebo prémiový obsah. Dokoupit si tohle DLC zvlášť, asi bych byl patřičně naštvanej.
No a na závěr jsem si nechal příběh. Ten byl takový… já vlastně ani nevím, jak ho zhodnotit. Možná za to může moje nepozornost, ale postupně jsem se začal ztrácet ve frakcích, které se na ostrově vyskytují. Později, když jsem zjistil, kdo je kdo mi zase začalo unikat, jaký je jejich cíl. Celé mi to začalo pořádně zapadat až na konci (možná to byl účel). Přesto jsem si příběh užil velkou měrou. Bylo tam vše. Napětí, mystéria, strach, nebezpečí, ale i naděje a sem tam i nějaká tu odlehčená situace. Člověk ale musí být trošku archeolog, aby se mu chtělo rejpat ve všech těch spisech, které se dají na ostrově najít. To mi ještě připomíná zajímavý systém objevování různých relikvií a jejich detailní zkoumání. Velice se mi líbilo i to, že Lara se zde chová jako člověk, a ne cvičený profesionál. Jedná se o její první srážku s krutou realitou, a tak si tahle holčina musí projít kolečkem svých „poprvé“. První zabité zvíře, první zabitý člověk a tak dále. Podle mého se vývojáři s tímto aspektem poprali dobře. Ano, v kritikách zaznívaly hlášky jako: „Lara se téměř zhroutí poté, co zabije prvního člověka a o pár minut později už kosí desítky dalších bez jediného projevu emoce.“ Jasný, je to tak. Na první pohled to opravdu působí trochu jako pěst na oko. Na druhou stranu, nevím, jestli by hra, kde musíte neustále svou postavu tahat z depresí a loadovat každých pět minut, protože namísto toho, aby Lara zastřelila toho parchanta, jenom leží schoulená do klubíčka a pláče kvůli tomu mizerovi, kterýmu prohnala kulku hlavou několik hodin zpátky. Taková hra by byla sice realistická a psychologicky správná a korektní, ale taky docela nudná.
Shrnutí:
Tomb Raider je hra, která neskutečně odsýpá, baví a dokáže i trochu znechutit (myslím tím pasáže, kde se to kusy těl jen hemží). Pokud bych měl zmínit nějaký element, který mě ve hře vyloženě rušil, byly by to checkpointy. Chápu, že na nejnižší obtížnost se vám hra uloží po každém výstřelu, ale stejný systém uplatňovat i na HARD, to už mi přišlo trošku jako pro blbečky. Na nejvyšší obtížnost to sice nebyla procházka růžovým sadem, ale asi bych si více vážil Lařina života, kdyby mě její smrt vrátila o více než pár minut dozadu. Tak jako tak jsem si hru užil a v mém srdci si získala hodně velké a čestné místo.
Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 5. Nervy z oceli (hardcore)
Pro: Grafika, hratelnost, luk, konečně krásná Lara
Proti: Checkpointy, pro někoho příliš mnoho informací v podobě deníků, QTE