HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 9 - Kamarád doporučuje!

Batman: Arkham Knight je zřejmě definitivně posledním titulem z Warnerovské série her s Batmanem, vzniknuvší pod taktovkou studia Rocksteady. Jako levoboček vznikla ještě další hra s podtitulem Origins. Rytíř z Arkhamu, neboli Batman: Arkham Knight, je nejnovějším dílem série a v rámci Herní výzvy 2017 nastal čas, podrobit jej zátěžovému testu, tím spíš, že dosavadní dohrané části ságy jsem si užíval.

Ke hraní mě dohnal můj synek, jenž mi hru doporučil. A kterému tímto děkuji, nejen za toto doporučení, ale i za morální podporu a povzbuzování k dohrání. Protože jsem jako poslední dvě hry do výzvy zvolil zrovna sandboxy, tedy tituly s dlouhou herní dobou, díky němu a jeho neustálému dokopávání nebohého otce k počítači jsem hru dohrál. Přesněji řečeno, zvládl jsem příběhovou kampaň a vedlejší mise Most Wanted, tedy až na definitivní dokončení Riddlerových úkolů. DLC si nechám na potom a uvidíme, jestli zvládnu pokořit i Hádankářovy výzvy. Zatím mám nahráno 55 hodin a očekávám, že další herní doba ještě přibude.

Před instalací jsem měl docela obavy, protože po vydání mnozí hráči zaznamenali a reportovali potíže technického rázu, poklesy framerate a různé bugy. Nyní je naštěstí produkt patrně plně odladěn a na mém poněkud obstarožním stroji hra šlapala plynule jen s občasným zakolísáním FPS zejména při jízdě Batmobilem. Samozřejmě po vypnutí AA a redukci detailů. Nepotřebuji ultra HD rozlišení a všechny grafické vychytávky na maximum, podstatný pro mne je plynulý a rychlý běh.

Rocksteady se při tvorbě opravdu rozmáchlo. Hra se tentokrát neodehrává v Arkhamu, ale přímo v obsáhlém Gothamu, jenž zahrnuje celé 3 ostrovy a rozloha města alespoň na pohled je přímo impozantní. Vizuál je fenomenální a pokud se kocháte odněkud z vysoké budovy, dostanete unikátní pohledy na zpustošené město.

Batman tentokrát čelí spiknutí svých úhlavních nepřátel, kteří se jej snaží navždy poslat do věčných lovišť. Příběh začíná evakuací města díky ohrožení toxickou látkou. Tvůrci takto elegantně vyřešili prázdno v ulicích Gothamu bez obyvatel velkoměsta, najdeme výhradně ulice plné padouchů, kteří ve městě vytvářejí dokonalý chaos a zmar. Příběh je zpracován v osvědčených intencích Batmanovské tvorby a kupodivu přináší četné zvraty i překvapení, navíc se tvůrci nebojí nechat zemřít některé ikonické charaktery (jako třeba Poison Ivy) a dočkáme se i překvapivého odhalení hlavního padoucha.

Herní náplň je plně převzata z předchozích dílů, hra nabízí jak typické kontaktní souboje s nepřáteli řetězením komb po úspěšných úderech. Stejně tak jako stealth úseky s opatrnou likvidací ozbrojených protivníků. To vše kombinované s průzkumem města a pro hloubavé podrobné pátrání po Riddlerových hádankách. Při transportu v rozlehlých lokacích nám pomáhá Batmobil - nové udělátko, s jehož pomocí se nejen proháníme ulicemi města, ale také hraje důležitou roli při bojích s motorizovanými silami a také během řešení logických hádanek.

Zdánlivě se tak vše nese v intencích předchozích dílů. Bavil jsem se a s chutí jsem se opět prožil dlouhé hodiny v Gothamu. Ale poslední díl se mi hrál víceméně nejhůře z celé série. Objevily se určité nedostatky, které mi mnohdy znepříjemňovaly hru, takže jsem si Batmana neužíval úplně naplno, jak bych mohl.

Prvním z nich je ovládání, v němž se velice často využívá střední myšítko. Zejména v soubojích, jež se mi jevily poněkud komplexnější než dříve. Nevymyslel jsem, jak by se dalo adekvátně nahradit, a jelikož střední tlačítko myši používám zřídka, některé údery či pohyby s jeho využitím jsem tak proklínal. Navíc i některá komba vyžadují kombinaci kláves, se kterými bych si zlomil prsty, tudíž některé způsoby eliminace likvidace padouchů jsem zkrátka v boji nevyužíval. Takže žádné velkolepé řetězce komb jsem nepředváděl.

Specifickým problémem je Batmobil. Cožpak o to, jezdí se v něm dobře, ale pro pohyby mezi lokacemi jsem i tak raději využíval samotného Batmana, zapadá mi to lépe do nastolené atmosféry celé série. Než jízdou špinavými ulicemi jsem se kochal krásami Gothamu ze vzduchu. Využití vozidla je podle mého až přehnané. Chápal bych souboje v ulicích s tanky a drony, ale využití vozidla v hádankách mě někdy docela iritovalo a největší otrava pro mě byly místy nutné manévry a přeskoky na střechy či jiné cíle. Zejména Riddler přichystal závodní mise ve své hádankářské části, které doslova prudily. Tyto jízdy zručnosti zkrátka k Batmanovi úplně nepatří.

I samotná velikost města skýtá určitý zádrhel, kdy rozloha poněkud omezuje hledání tajemství a hádanek. Nejen plošně, ale i z hlediska výškového převýšení, kdy město je vybudováno na vícero výškových úrovních od mrakodrapů až po podzemní prostory pod úrovní silnic. Takže pokud něco hledáte, a nikoliv jenom hádanky, ale třeba ukryté bomby nebo základny milice, u kterých se v pozdějších fázích nezobrazuje navigace a musíte si je vypátrat sami, je to trochu hledání jehly v kupce sena. Výsledkem je, že jsem prozatím na hledání hádanek rezignoval, protože splnění všech 243 u mě opravdu zřejmě nehrozí. Ale nikdy neříkej nikdy, mám v záloze vytisknutý návod,,,

V rámci Výzvy jsem tak dohrál příběhovou kampaň spolu s misemi z Most Wanted (vyjímaje kompletaci Riddlerovy pomsty), DLC příběhové kampaně si zahraji a ohodnotím samostatně. A ani AR challenge jsem všechny neplnil, protože u mnohých jsem zkrátka na hvězdičku nedosáhl. Tudíž 100% dohrání jako u Batman Arkham Asylum nebo Origins s největší pravděpodobností nehrozí.

Je vidět, že za titulem stojí obrovské množství práce a designérského úsilí. V současné době je hra plně vyladěná a i na slabších konfiguracích jako je ta moje běží v pohodě. I přes zmiňovaná úskalí je hra velmi kvalitním kouskem nebo lépe řečeno pořádným kusem software a nabízí širokou herní náplň a předlouhou herní dobu. Ale hodnocení nebude tentokrát tak vysoké, jako u předchozích her od Rocksteady.

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 1 - To je člen!

The Saboteur byl pro mě velice příjemným zážitkem v rámci Herní výzvy. Ačkoliv příliš open world hrám neholduji a dávám přednost spíše kompaktnějším a uzavřeným titulům. Jediné hry na podobném principu, které pravidelně na počítači proháním, jsou Batmanovky od Warnerů. Zde ovšem Pandemic Studios pod taktovkou EA připravili velice chutný a poměrně originální koktejl, který stál za to.

The Saboteur přináší příběh irského závodníka, který se pod taktovkou odboje dostává do Paříže a bojuje proti nacistickým okupantům. Nejen se zbraní v ruce, ale také za volantem závodního auta. V podstatě lze Saboteur přirovnat ke GTA v Paříži za druhé světové války.

Hra nabízí primární příběhovou linii, ve které sledujeme horkokrevného Irčana Seana jednak v boji proti nacistům, ale také na cestě po pomstě za smrt svých blízkých. A pak najdeme velké množství vedlejších aktivit, které můžeme plnit nejen během hlavního příběhu, ale i po ukončení kampaně, kdy se nám otevře volná hra. Sean mně padl do oka, a jako hrdinu do kterého se vtěluji, jsem si ho velmi oblíbil. Drsný chlapík v čepici s cigaretou a přisprostlými průpovídkami a nadávkami na rtech, navíc v irském dialektu, což napomáhá autentičnosti osobnosti hlavního hrdiny.

Nejvíce atraktivní na celé hře je vizuální koncept. Druhoválečná Paříž je zobrazena v noir černobílém stylu, pouze s rudými barevnými doplňky. Jak postupujeme ve hře a plníme jednotlivé mise, osvobozené úseky nabývají zpět svou původní barvu, až se ve finále Paříž rozzáří pestrými barvami. Francouzská metropole je přitom zpracována velice realisticky. Nikdy jsem u žabožroutů nebyl, ale najdeme zde všechny významné památky a ulice, aspoň podle tvrzení autorů. Prostředí je dokonale dobově stylizováno včetně vybavení dostupných interiérů, kdy dokonce můžeme shlédnout obnažené dekolty tanečnic v jednom ze Seanových úkrytů. I ulice jsou plné lidí, nejen vojáků, ale i běžných obyvatel. Navíc jako podkres slouží dobově stylizovaný soundtrack příjemný na poslech.

Dokonce můžeme na ty nejvýznamnější monumenty často komplikovanými přístupy vylézt a kochat se výhledem, navíc tím získáme bonusové trofeje. Ono lezení ve výšinách po střechách představuje jeden z originálních a klíčových herních elementů. Nehrál jsem ani jeden díl, ale hned jsem si vzpomněl na ságu Assassin´s Creed. Většina misí totiž spočívá v optimálně tiché infiltraci do budov právě přes střechy. Někdy je trochu kumšt promyslet a vybádat, jak se k danému cíli dostat.

Hra nabízí víceméně dva typy činností. První z nich je řekněme závodní režim, kdy zasedneme za volant některého z vozidel. Přepravujeme se mezi jednotlivými misemi a k jejich cílům, nebo po splnění úkolu musíme uniknout fašistům. Vozidla se mimochodem dají sbírat tím, že si je zavezeme do garáže. Nejde o vyhlídkové pojíždění a kochání se krásami města, ale zpravidla musíme projet některým ze strážených checkpointů, což vybudí alarm a jízda se zvrhne v závody s německými vozidly s cílem ujet poplachu. Některé mise v příběhu i volné hře zahrnují samostatné závody, v nichž musíme dojet jako první - buď na závodní dráze, nebo v ulicích města.

Hře ale dominuje akce z první osoby. Hrdina se ovládá skvěle a je vybaven dvěma volitelnými zbraněmi, granáty a výbušninami k provádění sabotáží. Mnohé mise jsou cíleny na stealth, kdy je po nás požadováno tiché připlížení a likvidace cíle. Můžeme využít ukradené uniformy německých vojáků. S potěšením jsem kvitoval fakt, že nás hra nepenalizuje za nevyužití nebo selhání skrytého přístupu a v tomto případě lze prostě všechno vystřílet hrubou silou. Akce má dokonale vyladěnou obtížnost bez zbytečné frustrace, jednotlivé mise jsou pestré a nenudí, občas prostřídané ostřelovačskými úkoly s cílem likvidace některých osob. Jen závěrečný boss fight mě dosti zklamal a pouze jedna rána mezi oči z revolveru k jeho likvidaci místo epické bitvy mě nepotěšila. V pozdějších fázích během osvobozování Paříže se dostáváme k možnosti využít pomoc odbojářů, které si lze do bitvy přivolat.

Po ukončení kampaně se odemkne režim volné hry. A zde máme další nesčetné možnosti, jak si ukrátit dlouhé chvíle. Paříž nabízí v různých svých městských částech nepřeberné možností objektů k likvidaci. Tu zabití generálů, likvidaci efektně explodujících palivových nádrží, hlídkových věží, děl a tanků, sbírání automobilů, prostě všeho možného. Závodní mise, objevování zmíněných vyhlídkových míst. Škoda že v mojí DVD verzi nejsou achievementy, jinak bych se vedlejším misím věnoval podrobněji.

Pro účely Herní výzyy jsem dohrál kampaň a vedlejší story mise. Ladem jsem zanechal jenom závodění, které mi příliš nešlo. Každopádně nepovinné ničení nacistických cílů poskytuje další nepřeberné hodiny líté akce. Hra mi běžela z DVD verze vcelku solidně, ale bohužel se nevyhnula občasnému pádu či zamrznutí. Pokud si chcete odpočinout od gangsterů či zločinců a zahrát si zábavný a vizuálně přitažlivý klon GTA, The Saboteur je jasná volba.

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 2 - Only the best!

Z dnešního komentáře budu mít trochu rozporuplné pocity. Když vidím hodnocení Half-Life na DH od ostatních hráčů, tak jsem z toho trochu na rozpacích. Většina čísel se vznáší až k nebeským výšinám absolutního hodnocení a já se svým skrovným bodováním 65% si připadám, jako bych bořil idol nebo znesvěcoval svatý chrám.

V mém seznamu her jsem si vždycky označoval vykřičníkem zajímavé nebo důležité tituly (teď v době rozmachu bundlů už to rozhodně nejde) a Half-Life měl samozřejmě plné tři, takže má očekávání byla veliká. Hru jsem před nějakým rokem rozehrál na staré mašině, ale až letošní Herní výzva mě přinutila, jej znovu dorazit komplet od začátku, ať je jeden z mých dávných herních restů pokořen. Navíc jsem při tom zjistil, že jsem jej měl při první seanci v podstatě ze dvou třetin dohraný. Z tohoto pomalého tempa hraní určitě tušíte, že můj zážitek nebyl nikterak závratný. Bohužel, Half-Life byl pro mne zklamáním a moje očekávání převratného zážitku přišla vniveč.

Snad je to tím, že Half-Life se svým pomalejším příběhovým přístupem není pro mne cílovou skupinou jakožto fanouška těch zběsilejších 3D akcí, hlavně tedy Doomu, kterým obvykle absentuje podrobnější story linka. I hlavní hrdina Gordon Freeman mi připadal takový neslaný nemastný. Holt vědátor ve výzkumném centru, bez hory svalů na kostech, s neutrální a ničím nepoutající tváří s brýlemi, navíc mlčící jako hrob s absencí komentářů, natožpak humorných hlášek. Jistě, Half-Life se bere poměrně vážně, ve hře se nicméně musím se svým hrdinou aspoň trochu sžít, měl by mi být něčím sympatický a v tomto případě si užiji i jinak relativně nezajímavý titul. Zde má Half-Life u mě značné rezervy.

Navíc příběh, který se mnozí snaží všemožně vysvětlit a zejména o závěru kolují různé legendy a výklady, mi tak nějak probíhal mezi prsty, aniž bych se nad ním pozastavoval, natož aby mě upoutal. A k tomu ještě G-Man, u něhož mi připadá, že si z něj všichni fanoušci málem sedají na zadek. Pro mě byl pouhým mužem s kufříkem někde se objevující na pozadí. Cožpak o to, story je prezentováno velmi originálním a ve své době neviděným způsobem. Hru uvádí nikoliv filmeček nebo videosekvence, ale přímo v enginu hry se vydáváme na rutinní šichtu do výzkumného centra.

Mimochodem, při druhém rozehrání jsem u úvodu zíval nudou a neškodila by možnost tuto enginovou sekvenci přeskočit. Vedlejší postavy vyskytující se v útrobách komplexu, tedy učenci v podobě Einsteina a členové ochranky, jsou relativně živí a dá se s nimi navazovat krátký dialog, bohužel hra neobsahuje titulky a tudíž jsem smysl konverzací a tím pádem i děje příliš nevnímal. V zásadě jde vlastně o to, dostat se ze základny a následně mimozemšťanům nakopat zadky na jejich vlastní planetě.

Převratný ve své době byl plynulý průběh hrou, kdy nenajdete jednotlivé levely, ale mezi jednotlivými pasážemi hry se objevuje pouze nahrávací obrazovka, na dnešních strojích naštěstí pouze na okamžik. Ve finále mi nicméně průběh hrou splýval v jednolitý koloběh řešení problémů vědců zaseklých na problematických místech. Freeman vše vyřeší, pokaždé v jiném prostředí či jiné části komplexu. Může se posunout dál, aby našel další skupinku meditujících učenců.

Grafika je nadčasová a i když běží na stařičkém a výrazně modifikovaném Quake enginu, vypadá dodnes úhledně a i když postavy neoplývají velikým počtem polygonů, je i dnes koukatelná. Bohužel mi nesedla barva kurzoru splývajícího s okolím a bohužel nikde v nastaveních nebyla možnost jeho kolorování změnit (jak jsem zvyklý u portů Doomu, na tohle soudruzi z Valve ještě asi nepřišli), tudíž se střílelo poměrně špatně. Rozhodl jsem se zatnout zuby, použít originál a nevyužít některé z řešení, které kolegové nabídli v diskusi. Naštěstí hra disponuje automatickým zaměřováním cílů, což trochu kompenzovalo tento dyskomfort.

Hudba se ztrácela na pozadí industriálních ruchů, takže můj dojem z ní byl zcela indiferentní a musel jsem si pustit záznam na YouTube. O nic jsem nepřišel a ze směsice ambientu a techna místy s příměsí kytarových tónů jsem nebyl příliš nadšen. Na GameStaru bylo dokonce svého času i audio cédéčko, ale to se mi nechtělo hledat v záplavě krámů na půdě.

Co nám Half-Life nabízí za hratelnost? Odjakživa je prezentován jako typická FPS, ale v tomto směru moje dojmy byly poněkud jiné. Více než jako střílečka totiž ve hře podle mého mínění převažuje puzzle s akcí jako podkres. Cožpak o to, řežba odsýpá solidně, zdařilé modely zbraní s velmi dobrým zvukem i pocitem ze střelby pomáhají akčnímu zážitku, ale co je to platné, když podstatnou část herní doby zabírají otázky, kudy se dát a jak vyřešit zapeklité logické situace ve hře. Navíc hra trpí neduhem her z 90. let, kdy nepřátelští vojáci jsou odolní a vydrží několik střel, než padnou k zemi. U mutantů se to dá chápat, ale tato relativní nesmrtelnost vojáků mě rušila. Boss fighty jsou řešeny poměrně neotřele, omezené na úprk před nimi a následné hledání, jak je pomocí fyzikálních elementů zlikvidovat, takže hektické souboje s náložemi spotřebované munice se nekonají a podstatě jde také o logický problém.

Prostředí je velice solidně nadesignované, realistické a uvěřitelné i v dnešní době, kdy moderní hry i level design jsou úplně jinde. Orientace je přitom jednoduchá a nikde jsem nebloudil, snad jen jednou jsem zakysnul, kdy jsem ve zdraví nemohl seskočit z výšky, kdy jsem přehlédl uzoučkou římsu. I použité puzzly byly logické a založené na reálných podkladech. Nejhorší úsek ovšem byla finální etapa na planetě Xen. Designéři se sice kreativně vyřádili, ale přeskoky ve výšinách nad houbami či co to bylo, nebo prostorové stavby mi připomínaly spíše plošinovku. A hrálo se to celé velice nepříjemně a byl jsem rád, že likvidací hlavního bosse všechno skončilo. U závěrečného souboje jsem naštěstí mohl využívat bugu, kdy při určitých pohledech nahoru zmizely bossovy textury, takže se velmi dobře uhýbalo jeho střelám.

Zkrátka, Half-Life mi prostě nesedl. Nebýt Herní výzvy, raději bych si své negativní rozpoložení nechal pro sebe, ale bohužel musím své pocity ventilovat, abych Výzvu splnil tak, jak jsem si předsevzal. Takže můj názor tady máte a snad mě neukamenujete mínusovými body. Snad se někdy donutím, zahrát si datadisky i druhý díl, který je snad lepší.

Perdition´s Gate - druhý komerční megawad z dílny Wraith Corporation, také s českým zastoupením Pavla Hodka pod nickem “Czech Doom Guru”, jsem proběhl takříkajíc jedním dechem. Takřka vzápětí po ukončení prvního megawadu z řady - Hell to Pay. Hlavním koordinátorem projektu je známý level designér Tom Mustaine, pozdější zakladatel a vůdčí persona Ritual Entertainment.

Zatímco Hell to Pay se vyznačoval propracovanou příběhovou kampaní, inteligentním level designem a přepracováním podstatné části modelů protivníků do futuristické podoby, aby respektovaly duch podávané story linky, Perdition´s Gate se prezentuje poněkud jinak. Sice má také příběh (který jsem v rychlém tempu ani nevnímal), nové textury i soundtrack. Ale nepřátelé jsou zachováni v původním provedení a hratelnost a design jsou uzpůsobeny hlavně velice rychlé akci. Takže příběhový podkres a komplikované puzzly jsou notně upozaděny.

Jednotlivé mapy jsou většinou kompaktní, nejsou veliké co do rozlohy i počtu nepřátel. Jedná se mnohdy takřka o arénové levely často se symetrickým designem uzpůsobeným pro akci, tudíž si dovedu představit zajímavá multiplayerová klání v některých úrovních. Bloudit víceméně nemusíte, průběh mapami je lineární a bez zádrhelů, tedy až na drobné výjimky. Nové textury příjemně oživují prostředí, což dává nový svěží vzhled někdy stereotypnímu doomovskému světu.

Zpočátku hra ubíhala ve zdánlivě klasickém tempu v tech based levelech, které, ačkoliv velice propracované, zdánlivě neprozrazovaly nic zvláštního. Ale od druhé třetiny Perdition´s Gate vyjevila plně svůj charakter popsaný v předchozím odstavci. Počet nepřátel není velký, mnohdy jen několik desítek, často i pod chabých 50, ale kompaktní a těsné prostory nabízí hektické souboje. Navíc autoři mají cit pro strategické umístění monster, takže se někdy zapotíme. Mutanti se často teleportují na různá místa úrovně, takže i zdánlivé vyčištění prostoru není 100% záruka klidu, Pokud by bylo více monster, tak bych se nebál styl hry zařadit až do slaughterfestu,

Celkově ale není Perdition´s Gate nadměrně obtížný, hra velice rychle odsýpala a za 2 dny jsem měl hotovo, nečekal jsem takové tempo a až tak rychlé ukončení. Hráči hloubající nad secrety a milovníci rozsáhlých úrovní jistě budou zklamáni. Ale nic nemění na tom, že hru jsem si velice příjemně užil a můj zážitek byl dokonce lepší než z Hell to Pay.

Jedinou vadou na kráse jsou dva tajné levely, při jejichž tvorbě museli designéři používat velmi kvalitní materiál. Protože tyto dva levely jsou totální úlet. Směsice sněhobílých nebo naopak tmavých stěn, nepřehledné lokace s prapodivnými hádankami, navíc pod GZ Doomem s bugy, byla těžká desiluze. Možná je lepší do secret levelů vůbec nechodit a tyto dvě šílenosti nechat ladem. Za ně dávám procenta dolů, jinak by Perdition´s Gate nemělo chybu.

Pro milovníka akce a zejména Doomu je tak tento poněkud kratší megawad povinností. Neexceluje dlouhou herní dobou, ale nepřetržitou vyladěnou akcí a skvělým designem. Tedy až na secret levely.

Hell to Pay je jeden z mých herních restů ze světa Doomu. Kdysi dávno ještě ve zlatých časech bohatého rozpuku nových úrovní jsem hrál demoverzi o 15 úrovních, kterou jsem našel na CD od WizardWorks - D!ZONE Gold. Ale až nyní jsem se konečně pustil do kompletní hry, která se dá naštěstí vyštrachat v hlubinách internetu. Originální CD je bohužel jako vzácnou sběratelskou komoditu iluzorní sehnat legální cestou, snad jedině pokud máte štěstí na eBayi nebo podobném aukčním serveru.

Hell to Pay je komerční neoficiální datadisk v podobě kompletního megawadu pro Doom II, vytvořený pod hlavičkou dávno zaniklé firmičky Wraith Corporation. Díky tomuto komerčnímu přístupu je možná relativně méně rozšířený mezi doomery. Málo známá je česká účast na tomto původem americkém projektu v podobě osobnosti designéra Pavla Hodka, který byl známý v komunitě pod přezdívkou Czech Doom Guru. Doomu se již dávno nevěnuje, ale svůj autorský podíl zmiňuje v komentáři v diskusi na DH a je vidět, že s výplatou honorářů si bossové Wraith Corp. opravdu hlavu nelámali. Ale kdo z Čechů - herních vývojářů - v roce 1996 pracoval pro zahraniční společnost? Tehdy se snažil pouze Petr Vochozka se svými pixelovatými adventurami a pokud vím, všichni hrabali pouze na českém písečku.

Planeta Země je podmaněna invazí mimozemských vetřelců a zbylé obyvatelstvo je uvrženo do otroctví. Bezejmenný hrdina, který připravuje vzpouru proti invazním silám, je uvržen do léčky a končí pod zámkem vězeňské cely. Nezbývá nic jiného, než vzít vše do vlastních rukou a pustit se do boje. Story je podáváno formou textových obrazovek mezi jednotlivými levely, bohužel se nedají pozastavit, takže anglicky ne zcela znalému hráči může snadno něco uniknout. Úrovně na sebe plynule navazují, a tak máte dojem celistvého herního zážitku, ačkoliv je samozřejmě kampaň rozdělena na 32 levelů jako obvykle.

Hell to Pay je profesionálním projektem z dílny předních designérů pro Doom a hra nezapře své kvality. Jedná se o takřka o totální konverzi, hra obsahuje kompletní sadu nových textur, originální soundtrack, a hlavně nové modely nepřátel nahrazujících ty původní z Doomu. Jejich kvalita odpovídá době vzniku, v současnosti by určitě modely byly vypracovány v lepší kvalitě, ale na svou dobu se jedná o poměrně kvalitní kousky. Jejich provedení zapadá do sci-fi ladění konverze. Nejreálněji vycházejí noví impové, mancubusové mají vzhled jakési konvice, pain elementálové připomínají marshmallow chrlící lebky, které ale nesou podobu létající koule. Prasátka nejsou už růžová, ale mají podobu robota s chapadly. Také zbraně byly přeskinovány - od modrého raketometu přes nový design plazmovky a BFG, tentokrát v podobě barevně odlišených trojzubců.

Servírovaná kampaň velice dobře odsýpá, střídají se tématicky laděné úseky s odlišným designem. Začínáme na Zemi, kde se osvobozujeme ze zajetí, posléze se přesuneme na kosmickou loď , abychom ve finále zlikvidovali invazní síly přímo u zdroje na jejich planetě. Mapy jsou poměrně pestré, opatřené bohatou porcí protivníků, takže akce probíhá takřka permanentně, mnohdy i díky teleportaci protovníků. Zastoupeny jsou i puzzly, nejen spočívající v nalezení správné cesty. Poměrně originální je hektické odpočítávání v tajném 32. levelu. Mimochodem, nutnost nalezení tajného východu autoři odstranili a kampaň tak čítá celých 32 levelů bez nutnosti hledání secretu v 15. úrovni. Originální je i souboj s finálním bossem.

Naneštěstí odsýpající kampaň se poněkud zadrhává asi v 5 úrovních po 20. levelu, kde byly souboje poněkud monotónní, navíc 3 mapy po sobě vypadají zpočátku úplně stejně, a navíc se jedná o arény s relativně malým počtem protivníků. Naštěstí se následné levely vracejí k původnímu standardu kvality. Atmosféra je dokonalá, povětšinou sci-fi lokace provází odlišné zvuky monster v podobě převážně strojových a elektronických zvuků, autoři hodně využívají nových koulí místo ztracených duší, které činí jako otravný protivník na pozadí těch silnějších docela problémy.

Jako negativum vnímám občasnou přítomnost ghost forem některých mutantů, nevím či se jedná o produkt zaklínačovy recyklace nebo přirozený nepřítel či snad bug, problém je v tom že tito průhlední nepřátelé jsou velice obtížně zničitelní, což nevadí v raných fázích u impů, ale s revenanty před finále megawadu byl docela problém. Obtížnost až na tuto nuanci je jinak vyladěna tak akorát, nic přehnaného a Hell to Pay je vhodná i pro začínající doomery.

Hell to Pay je pro mě nostalgickou vzpomínkou, kterou jsem si oživil vzpomínky na má raná léta s Doomem a jež si udržuje své velice slušné kvality dodnes. Profesionální design i vizuální provedení a nový grafický i zvukový obsah oživí zážitek z původního Doomu a zabaví poměrně nadlouho. Nu což, pojďme se vrhnout na Perdition´s Gate ze stejné vývojářské dílny Wraith Corporation.

Duke Nukem 3D: 20th Anniversary World Tour je nejnovější edicí legendární hry Duke Nukem 3D, vydaná u příležitosti 20. výročí vzniku této 3D legendy. Již dříve vycházela podobně zaměřená vydání, jako kupříkladu Megaton Edition, ovšem tyto byly díky licenční politice vlastníků práv z trhu staženy.

Mrkněme se, co nejnovější balíček t.č. prodávaný za poměrně výživnou cenu 19.99 Euro nabízí. Je toho relativně málo. Zatímco předchozí souborná edice obsahovala kromě základní hry včetně datadisku ještě oficiální přídavky (Duke Caribbean: Life´s a Beach, Duke it out in D.C. a Duke: Nuclear Winter), z nejnovější jubilejní edice byly bohužel vypuštěny. Máme tak k dispozici pouze čtyři původní epizody. A navíc ještě zbrusu nová pátá, která byla alespoň pro mě impulsem k zakoupení, i když jsem tak podpořil nenasytné chřtány hlavounů v Gearboxu. Cena za Anniversary World Tour je totiž docela opravdu docela přestřelená. Kdyby byly zahrnuty i datadisky, dalo by se možná trochu přimhouřit oko, ale takto pro většinu hráčů bude optimální počkat na slevu.

Snad se aspoň část mých zaplacených peněz dostane i autorům nové epizody. I když jako autoři jsou uváděni studia Gearbox a Nerve, byli angažováni i původní tvůrci Duka - designéři Allen Blum III a Richard “Levelord®” Gray i autor soundtracku Lee Jackson. Pátá část kampaně, která dala název celému balíčku, Anniversary World Tour, přináší osm úplně nových nikde neviděných úrovní, ve kterých Duke cestuje po evropských metropolích i po ikonických míst USA i do Egypta a likviduje svým typickým obhroublým způsobem invazi mutantů.

Musím říci, že původní tvůrci své řemeslo rozhodně nezapomněli. Každý z levelů má svůj architektonický styl i atmosféru vyplývající ze země původu, mnohé levely jsou docela velké, ale ne příliš komplikované, takže nehrozí bloudění či ztráta orientace, pokud zapojíte trochu mozek a prostorovou představivost. Prostředí se střídají a nehrozí nuda, zastoupeny jsou exteriérové plochy, skalní labyrinty i městská architektura. Asi nejlepší byla mapa v Egyptě, kde nejprve procházíme po poušti v bludišti chodeb, abychom pronikli do pyramidy, ve které zpřístupňujeme postupně tajná zákoutí, abychom postupně aktivovali spínače a pronikáme k reaktoru mimozemských bastardů.

Jako vítaný doplněk poslouží nová zbraň - plamenomet Incinerator, poměrně účinný, a také dosud neviděný nepřítel - Firefly, poměrně nepříjemná potvůrka, měnící svou velikost a chrlící po Dukovi ohnivou sprchu. Akce je docela intenzivní hned od začátku, mutantů je hodně a navíc hned od počátku jsou bohatě zastoupeni bossové i minibossové, bohužel se někdy zasekávají a je pak snadné je udolat. Což je patrně dáno enginovými limitacemi a zamrzí to hlavně u modifikovaného finálního bosse. Vše je ale dobře vyváženo a i na Come Get Some nejsou boje přehnaně obtížné. Takže rozhodně kvůli této novinkové epizodě se vyplatí Dukovo světové turné pořídit.

Ještě se musím zmínit o specifických vlastnostech nového vydání. Zbylý původní obsah netřeba popisovat, v komentářích jsou zbylé epizody Dukových dobrodružství popsány jistě velice pečlivě a kvalita hry je zaručena. Spousta hráčů ale tyto levely vlastní z dřívějších vydání, takže chybí motivace je hrát znova.

World Tour disponuje volitelnou True 3D grafikou, ale abych se přiznal, dramatické rozdíly jsem nezaznamenal. Takže v zásadě kosmetika. Nově nahrány mají být Dukovy proslovy a hlášky, bohužel se mi zdály zvukově dokonce horší, ačkoliv nejsem audiofil. Ale recenze se o tomto problému zmiňují. Problémem se jeví i nemožnost regulace velikosti HUDu přímo ve hře, pomocí klasické klávesy + nebo - jde sice změnit, ale jeho velikost nelze vrátit zpět. Používám minimální HUD a jakmile jsem se chtěl podívat, jestli vlastním potřebný klíč, musel jsem do Options abych vše vrátil podle svého přání.

Co vidím jako největší problém je změna zbraní - pokud kolečkem chcete zvolit jinou, tak se objeví ikonky se symbolem vlastněné výzbroje, což notně zdržuje v zápalu boje a volil jsem tak přepínání pomocí klávesnice. Opruz. Specifické je ukládání, které je standardně řešeno systémem převíjení, kdy po Dukově smrti můžete posuvníkem převinout průběh úrovnětam, kam chcete. Ručně ukládat lze samozřejmě též, ale v podstatě není třeba. Pro zájemce je k dispozici možnost hrát hru s tvůrčími komentáři, které jsou indikovány značkami v prostředí jednotlivých levelů. Jako osoba nepříliš dokonale vládnoucí angličtinou jsem tyto komentáře vynechal.

Duke Nukem: 20th Anniversary World Tour v současné době doporučuji ke koupi jedině tehdy, chcete-li si ihned zahrát novou epizodu, která kvalitativně stojí opravdu za to. Kvality edice shazují výše uvedené problémy, které snad odstraníte spuštěním pod portem EDuke32, který ovšem zatím nepodporuje Incinerator. Cena kompletu je ale v každém případě přemrštěná, takže určitě vyčkejte na slevu.

Hodnocení edice jako celek: 75%
Hodnocení 5. epizody: 90%

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 2 - Právě vychází

Malá nezávislá hříčka, vydaná pod křídly japonského giganta Bandai Namco, je pro mě velice milým překvapením letošního roku a právem si vysloužila zařazení do Herní výzvy jako titul vydaný v letošním roce.

Kolem titulu se alespoň pro mě vytvořila před vydáním určitá aura tajemna. Ve zlínské prodejně JRC pár týdnů visela reklama na možnost předobjednávky, ale nikdo mi nebyl schopen erudovaně odpovědět, oč ve hře půjde. A informace na stránce Steamu také byly poměrně strohé. Nicméně strašidelný trailer mě navnadil, a tak jsem po vydání promptně zakoupil sběratelskou verzi hry s figurkou hlavní protagonistky.

A malá bezbranná holčička ve žluté větrovce s kapucí překrývající obličej, vyzbrojená pouze Zippo zapalovačem, mě nezklamala a zařadila se mezi mé oblíbené herní protagonisty. Tvůrcům se podařilo velmi zdařile zapůsobit na hráčovy smysly a v povedeném grafickém kabátku s atmosférickým zvukovým a hudebním doprovodem prezentují depresivní svět hlubokých sklepení, temných průlezů a šachet i starobylých místností a prostranství, v nichž se dívenka Six prokousává nástrahami zlem prosáklého světa Maw v podobě lodi plné nebezpečí, ve které si nemůže být jista svým životem. Na každém kroku hrozí, že se stane dalším soustem pro obyvatele Maw, postupně se vyživujících těly nebohých obyvatel suterénních prostor.

Pokud si nepřečtete popisek na Steamu nebo na krabici s cédéčkem, o příběhu se nedozvíte vůbec nic a záleží na vaší obrazotvornosti a představivosti, jak si story pojmete a vyložíte. Little Nightmares probouzí vaši imaginaci a dětské noční můry jako hlavní idea prezentovaná vývojáři se mohou stočit úplně jiným směrem. Dívenka se budí schoulená, probuzená noční můrou tajemné gejši jménem Granny, a vydává se prozkoumat svět, ve kterém se právě ocitla.

Little Nightmares je dokonalým žánrovým mixem. Primárně plošinovka ve 3D pohledu, ale s integrovanými prvky dalších žánrů. Logický element prezentují relativně klidné platformové pasáže, ve kterých zkoumáte interaktivní prostředí a hledáte únikovou cestu z místností, prolézáte po sloupech knih nebo řetězech, občas s nutnou manipulací s předměty, táhly či spínači. Průzkum pak vystřídá adrenalin stealh pasáží, v nichž se skrýváte před zraky či rukama obyvatel zákoutí Maw , nebo přímo před nimi zběsile prcháte, což upomene zase na nekonečné mobilní běhačky. Tyto žánrově odlišné úseky se pestře mezi sebou střídají, takže hra plynule odsýpá a nehrozí nuda. Navíc poměrně krátká herní doba slibuje intenzivní prožitek bez rizika, že by se tvůrčí nápady mohly opakovat.

Hlavním kladem je bezesporu atmosféra, v žádném případě nejde o žádný gore horor, ale příjemně mrazící napětí se zajímavě designovanými lokacemi a překrásně ošklivými obyvateli Maw jako zápornými protagonisty. Slizcí slimáci, slepý šmátrající stařec s opravdu dlouhými prsty, nebo šílení kuchaři v zatuchlé kuchyni, z níž by hygienická inspekce určitě neměla radost. A nebo jídelna na horních palubách lodi přeplněná ohyzdnými vypasenými strávníky. A mezi tím vším se proplétá malá Maw snažící se zachránit holý život, které se ovšem všudypřítomné zlo také zarývá pod kůži. A ani konec ve většině her přinášející rozuzlení a katarzi, nepřináší v příběhu příliš jasno.

Little Nightmares je radost hrát, po prvním spuštění jsem sice chvíli zápolil s myší, což vedlo k obavám, že hra je cílena na použití gamepadu, ale úspěšně se mi nakonec podařilo nakonfigurovat komfortní ovládání na klávesnici tak, že se malá Six ovládala skvěle. Zamrzí jen rušící systémový kurzor myši, který jsem musel zastrčit na okraj obrazovky. Obtížnost je dokonale vyladěná a hra nezdržuje zbytečnými záseky, řešení hádanek a puzzlů je mnohdy originální a nekonvenční, ale většinou bez nutnosti nadměrně zatěžovat mozkové závity. Nicméně asi na třech místech jsem se zdržel, když se mi nedařilo provést evidentně jasnou potřebnou operaci, takže jsem zbytečně pátral po jiných řešeních, než se mi nakonec podařilo vyskočit na trámek nad kuchyní nebo správně podložit kufr pod spínač, jak autoři plánovali. Zřejmě byla nakonec příčina někde mezi mnou a klávesnicí.

Little Nightmares je trochu zneklidňující, ale příjemný a intenzivní atmosférický herní zážitek. Hra se hraje jedním dechem bez zbytečného rozmělňování dlouhou herní dobou. A i po dohrání mi zůstávají mnohé lokace stále v paměti. Příběh mám dohrán, další bod Herní výzvy splněn. Ale Six se mnou zůstane i dál. Season Pass mám koupený a čeká mě první DLC, které již přistálo v mé Steam knihovničce. A pokud si dám pauzu od hraní, třeba se dám do slepování vystřihovánek, které tvůrci připravili, takže se mi možná kromě plastové Six na poličce objeví i její papírová varianta.

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 7 - No fujtajbl!

Řeknu vám, že plnění 7. kategorie výzvy byla pro mě těžká šichta. Jako bych přeházel kopu uhlí, strávil dvanáctku u soustruhu v Kolbence, nebo probděl ve službě ve špitále celou noc vzhůru. Přiznám se, že už jsem chtěl zlomit nad hrou hůl, jelikož jsem ji za žádnou cenu nemohl pokořit, a chtěl ji odložit těsně před finále nedohranou k ledu. Ale to by nebyla Herní výzva bez trpělivosti a buldočí vytrvalosti. Johna Ramba se mi tak po dlouhých 12 hodinách podařilo položit na lopatky a mohu si tak připsat splněnou čárku a další krok k završení letošního herního klání.

Rambo: The Videogame patří do opomíjené kategorie rail shooter akcí. Zpravidla budgetových titulů, ve kterých není kladen důraz na pohyb a taktické manévrování jako u klasických FPS, ale na palbu po četných cílech na předem dané trajektorii pohybu. Rambo nabízí jednak kompletní filmovou trilogii přepracovanou do herního světa, a navíc prequel Baker Team, posléze přidaný formou bonusového DLC. Hru jsem měl koupenou ještě jako krabicovku, sice ne za plnou cenu, ale ve slevě. Titul se mi již v době vydání jevil poměrně sympatický, ale nakonec jsem použil při hraní Steam verzi, která byla k dostání za pár šupů ve výprodeji. Dnes jde již o raritku, jelikož hra byla stažena ze Steam nabídky pro vypršení licenčních práv.

Příběh je implementován do hry formou videosekvencí a fanouškům filmových hitů přináší rekapitulaci všech významných dějových událostí. Graficky sice nejde o špičku, Rambo vypadá plastově a kolekce nepřátel jako sbírka klonů, ale hra funguje spolehlivě a plynule bez škobrtání a akce tak dokonale odsýpá bez technických obtíží. Pohybovat se prakticky nemůžete, Rambo má pevně danou trajektorii pohybu a na daných místech se může pouze v určitých směrech skrývat před palbou protivníků. Průběh hrou je ale neskutečně dynamický, neustálé změny směru, pohledy kamery na spolubojovníky a skriptované sekvence působí velice reálně a atmosféra filmů je přenesena velmi uvěřitelně. Herním režisérům se tedy podařilo napodobit filmové řemeslo opravdu skvěle.

Hlavní náplní je samozřejmě střelba. Jakmile se zastavíte, vaším úkolem je zlikvidovat veškerý odpor protivníka, optimálně přesnou a rychlou palbou a řetězením headshotů. Obvykle v podobě živé síly - prostých vojáků jako kanonenfutter, občas posílených pancéřováním, kulometem či plamenometem. V některých místech se objeví kulometná vozidla, podobná jaká vídáme u ISIS. Dokonce obsadíte palubu tanku, vrtulníku či lodi. Od hry jsem očekával zběsilou, divokou a nepřerušovanou řežbu, podobně jako je třeba v IS Defense, což se mi splnilo pouze v těchto bojových vozidlech. Ale na samotném bitevním poli má John Rambo tempo poněkud pomalejší.

Jednak vás neminou pro mnohé nevítané quick time eventy, v podobě obvykle stealth úseků, v nichž se plížíte džunglí, nebo naopak hekticky v líté akci uhýbáte před palbou či tankem. Naštěstí se mi podařilo docela brzy získat perk, jenž mi umožnil projít tyto sekvence bez následků, takže alespoň v mém případě nepřesný stisk tlačítek znamenal pouze nižší bodový zisk. Co mě ve hře docela prudilo, bylo dobíjení. Jistě, jde o realistický prvek, ale podle mě narušující tempo akce. Nabíjení je totiž třeba přesně vystihnout ve správné oblasti zaměřovacího indikátoru a jako odměnu získáte dvojnásobný příděl střeliva. Jinak si jen naplno doplníte zásobník nebo dokonce jenom jeho část, pokud se nezadaří.

To by nebyl zase až takový problém, ale nabíjení vám mnohdy připraví horké chvilky. Mnohdy se vám totiž podaří přebíjet zrovna v tu chvíli, kdy se nacházíte jako na promenádě před hlavněmi několika vojáků zároveň. Některé takové úseky designéři podle mě připravili záměrně s cílem zranit hráče. Jinak si to nedovedu vysvětlit, protože jste bez krytí proti skupině rozzuřených vojáků a ať děláte, co děláte, vždycky vás někdo z nich trefí. A kombinace se zaseknutým zásobníkem vede k opakování checkpointu. Od těch se odvíjí i obtížnost, která se liší pouze počtem možného opakování daných úseků, jinak se mi počet nepřátel jevil identický u všech stupňů náročnosti.

Moje frustrace zpočátku byla způsobena zejména tím, že jsem přehlédl systém léčení, který nepředstavují lékárničky, ale Rage mód, po jehož aktivaci za zabití určitého počtu vojáků si doplňujeme vaše zdraví vražděním neviňátek v oranžovém barevném podkreslení. Takže jsem se snažil několikrát marně procházet Baker Team, kterým jsem začal, jelikož se jedná o prequel, než jsem přišel na magickou klávesu E. Pak hra odsýpala daleko plynuleji, a dříve zásekové úseky se staly hračkou. I když, některé úseky byly poměrně dlouhé a zejména finální misi jsem zvládl až po několikadenní pauze, abych si od prokletého finálního místa dal chvilku odmach. Možná by tak mohla být obtížnost poněkud více vyvážená.

Bohužel hra ukládá pouze komplet hotové mise a nikoliv checkpointy, takže nelze jenom nakrátko zasednout ke střílení, ale musíte absolvovat celou misi. Což v případě zásekových míst někdy zamrzí a povede k delšímu vysedávání u monitoru. Z dalších negativ je třeba zmínit podivně tichý zvuk, který je snad převzat z filmů, takže jsem musel volume nastavovat na nezvykle vysoké hladiny, aby se mi bojová vřava plně zaryla do uší.

Zajímavostí je vylepšování vašich statistik, kdy v návaznosti na úspěšné plnění mise navyšujete level své postavy, abyste si mohli odemknout perky, které dle uvážení rozdělujete do bonusových vylepšení, a získali nové zbraně. Kampaň se dá zvládnout dle místních komentářů za 4-5 hodin. Mých dvanáct lze přisoudit na vrub mé nepozornosti a též i neschopnosti, asi mi s přibývajícím věkem ochabují reflexy. Rambo nabízí ještě výzvy, v nichž musíte splnit v absolvovaných misích určité specifické úkoly. Bohužel designéři neumožnili přeskakovat videosekvence, takže dříve shlédnuté filmečky musíte sledovat znovu, což je docela otravné. Chápal bych to v kampani, abyste nepřišli o celistvost děje, ale zde je to čirý nerozum.

Rambo si určitě nezaslouží zdejší až příliš nízká hodnocení, Nejedná se o herní revoluci a jde o jednoduchý titul na odreagování, v mém případě ovšem i trošku na zvýšení krevního tlaku. Dynamická kampaň umožňující v krátkosti zopakování děje první Rambovy trilogie byla zábavná a až na některá sporná designová rozhodnutí a několik frustrujících úseků lze hru hodnotit pozitivně. Možná si Ramba dám ještě jednou, po vyloučení mého prvotního tápání se třeba můj zážitek ještě zlepší.

Tiny Troopers 2: Special Ops je pokračováním akčně-strategické hříčky Tiny Troopers. Tento casual titul se zařadil do mé kolekce Steam her s kompletní sbírkou achievementů a příjemně jsem si ho užil. Pokračování s podtitulem Special Ops jsem si proto také nenechal ujít. Poprvé jsem jej pokořil už někdy vloni nejprve na svém Android tabletu. PC verze byla doposud dostupná pouze ve Windows Storu, a ačkoliv je také k dispozici zdarma, z mobilních vydání si tato verze naneštěstí ponechala omezující ovládání buď na dotekových displejích či pouze myší, což pro mě bylo poněkud omezující, nemaje notebook umožňující klepání do displeje a clickfest ala Diablo mě taky nelákal.

Přivítal jsem tak čerstvé vydání vylepšené verze na Steamu, bohužel za poněkud přestřelenou částku 12.99 Eura. I tak jsem v rámci letního výprodeje zainvestoval do koupě hry za plnou cenu a podpořil konta vývojářů. Ačkoliv placená Steam verze na první pohled vypadá identicky jako původní verze, grafické provedení vyhlíží na velkém monitoru daleko lépe než na mobilních přístrojích a hlavně vymizely nabídky mikrotransakcí. Navíc je přizpůsobená pro ovládání s kombinací myš + klávesnice, což ze hry činí úplně jiný a pohodlný zážitek. Navíc přináší komfort Steamu a odpadá tak zmatečná práce s Windows obchodem. Bohužel díky konverzi z mobilních platforem disponuje naprosto spartánskými možnostmi konfigurace i ve srovnání s prvním dílem, takže ti, kterým by vyhovovalo ovládání výhradně myší nebo by se chtěli “vrtat” v grafických možnostech, mají smůlu. Jde v podstatě jenom vypnout a zapnout zvuk a nic víc.

Herní mechanismy jsou identické s původními Tiny Troopers. S různě velkou skupinkou vojáčků infiltrujete týl nepřítele a provádíte nejrůznější záškodnické akce. Včetně tutoriálu na vás čeká celkem 28 úrovní , tentokrát rozdělených do čtyřech epizod s pozvolna se navyšující náročností. Postavičky ovládáte pomocí klasické kombinace WSAD a myší označujete cíle, na které směřujete palbu. Úkoly jsou pestré, od klasické likvidace živé síly protivníka přes ničení budov, usednete za střílnu obrněného Hummeru, ochraňujete zvědavé válečné reportéry. Oživením jsou závěrečné mise, ve kterých až na jednu výjimku máte časový limit na likvidaci zadaných cílů, takže odpadá kochání krajinou a je třeba spěchat k cílovému bodu. Třeba atomové bombě nebo nepřátelským letounům. Za úspěšné splnění levelu obdržíte dle zvolené obtížnosti příslušný počet hvězdiček. V každé epizodě se pak odemkne po sesbírání jejich dostatečného počtu (nebo zakoupení za herní měnu) zombie aréna, v níž čelíte nekonečným nájezdům zmutovaných shniláků, a to včetně zombie drůbeže.

Boje nejsou příliš náročné zejména na nižší stupně obtížnosti, v pozdějších fázích začnou přibývat tužší protivníci, stejně tak jako nástrahy prostředí - bunkry či strážní věže a také vozidla včetně tanků. Běžné mise se dají pohodlně zvládnout na třetí obtíženost. Výjimkou jsou levely s hummerem a také ty, v nichž bráníte určité cíle před nájezdy nepřátel. Zde se řádně zapotíte, než tři hvězdičky získáte. Naštěstí se dají dokoupit těžší zbraně, mapy, vojáci specialisté asistující vám v boji nebo upgrady zbraní, které vám usnadní boj a zvýší účinnost vašeho samopalu nebo vlastnosti vašeho mužstva.

Ve hře tak nabývá na důležitosti finanční management. V placené variantě, kterou jsem hrál, chybí mikrotransakce, ve kterých jste si peníze mohli dokupovat. Ve Steam verzi tak vaše finanční zásoby záleží čistě na vás. Nicméně i v mobilních provedeních jsem se bez plateb pohodlně obešel. Peníze získáváte za úspěšné splnění misí, zabité vojáky, nalezení medailí v úrovních a za sběr “psích známek” či likvidaci všeho, co se dá zbořit. Dalším hodnotným zdrojem dolarů jsou boje v zombie módu, kde se dá významně vylepšit vaše finanční skóre. Finance jsou klíčové zejména pro upgrady zbraní, kdy v počátcích na vyšší obtížnosti vám nepřítel dokáže notně zatopit. Oproti původním verzím přibyly dokonce dva nové stupně obtížnosti - jedna z nich vám do mise přidělí pouze jednoho bojovníka, a ta nejtěžší označená symbolem lebky je opravdu náročná a bez upgradů ve vyšších epizodách je přímo smrtící.

Hratelnost, pokud nepřepálíte zvolenou obtížnost, je pohodová, relaxační, pobíháte se skupinkou vojáčků, uhýbáte tam a zpět před střelami, posloucháte žvatlavé výkřiky padlých, plníte primární i sekundární mise, optimálně s pomocí mapy, kterou si lze zakoupit, sbíráte achievementy. V těch mohli autoři projevit více kreativity a kupříkladu zohlednit přidání vyšších obtížnostních stupňů a za jejich plnění hráče patřičně odměnit. Hráč tak kromě osobní motivace nemá žádný důvod se obtížnými misemi potýkat. Po splnění primárních či sekundárních cílů v úrovni může být trošku nudné šmejdění a hledání zbylých medailí či známek.

Tiny Troopers jsou tak příjemnou casual střílečkou, která dokáže na poměrně dlouhou dobu zabavit. Nejedná se o žádnou herní revoluci, ale mně ti malí po zuby ozbrojení pidižvíci prostě baví a nepohrdl bych dalším pokračováním. Jen by mohli autoři poněkud zmírnit svou hamižnost a snížit cenu, jež je za podobný mobilní port opravdu přemrštěná. Pokud skousnete ovládání pouze myší, zkuste si stáhnout free verzi z Windows storu nebo mobilní verzi.

Studio Amanita Design je bezesporu klenotem české vývojářské scény. Zatímco z našich známých AAA studií zůstává na scéně v podstatě jenom Bohemia Interactive, četným nezávislým tvůrcům na čelní pozici vévodí tato kreativní firma, uznávaná nejen v naší české kotlině, ale i “za kopečky”.

Botanicula se poněkud vymyká ze zavedené adventurní linie titulů Samorost a Machinarium. Ty byly také hravé a kreativní, ale budily ve mě dojem určité serióznosti. Možná díky odlišnému autorskému týmu. Botanicula ale podle mě není pro každého. Přináší uvolněné a hravé vizuální i zvukové zpracování, ovšem ti, kdož nebudou s tvůrci naladěni na stejně bláznivou až infantilní vlnu, možná nebudou spokojeni a sluníčková “juchů” adventura je nemusí bavit.

Ocitáme se v bizarním ekosystému blíže neurčeného stromu, v jehož mikrokosmu se odehrává střet dobra a zla, boj s pavoučími parazity přinášejícími zkázu. Tým pěti postaviček, každá se specifickými dovednostmi a vzhledem, v klasickém point and click dobrodružství zachraňují stromový svět. Díky nosnému tématu i zpracování Botanicula zdánlivě působí jako dětská hra, ale pro ty menší ratolesti by mohly být některé temnější lokace zdrojem strachu a obav.

Prostředí je nesmírně živé a je radost objevovat a poznávat, co se na monitoru děje. Stylová a bohatě animovaná grafika, po obrazovce vidíme neustálý cvrkot a pohyb, záplava hmyzáčků a různých pidižvíků vykonává své pravidelné rituály. Odměnou za úspěšné interakce jsou kartičky s příslušníky hmyzího řádu (a taky množství achievementů). Na předloženém světě je vidět radost z designu a nesmírný tvůrčí talent. Stylovou a v jiných titulech neviděnou grafiku doplňuje zajímavý soundtrack dokonale korespondující s děním na obrazovce.

Nicméně hratelnost již bůhvíjak orginální není a spočívá víceméně v klasickém point and click adventuření. Hra je naštěstí přístupná, bez dialogů či záplavy zbytečného haraburdí v inventáři, děj a potřebné úkoly se dozvídáme prostřednictvím animovaných sekvencí. Obtížnost je nastavená poměrně nízko a většina úkolů se dá vyřešit bez zákysů. Zpravidla se jedná o přinesení potřebného předmětu, což se ovšem neobejde bez luštění puzzlů, kde je opět mnohdy nutné pohrát si s prvky prostředí nebo i s jeho obyvateli. Mohlo být více využito odlišných vlastností jednotlivých hrdinů.

Oceňuji jistou nelineárnost, což pro adventury nebývá typické. Nemusíme splnit do puntíku vše co se po nás chce, abychom se posunuli dál. Některé úkoly jsou nepovinné a pro příběh jsou vedlejší. Z hlediska technického zpracování je pro Amanitu tradicí zpracování ve Flashi. Nevím, jestli je to tím, ale docela mě iritovalo neustálé vyskakování menu, pokud jsem se kurzorem přiblížil k dolnímu okraji obrazovky.

Botanicula je vhodná především pro hravé pařany, zejména pro ty, co již povili nějaké to dítko. A nebo se mezi děti věkem řadí, či se jimi alespoň cítí. Mohou si tak vychutnat nabízenou animovanou poetiku. Ti co jsou single nebo zatím bez přírůstku do rodiny, možná hru úplně neocení. Za nabízenou vizuální a zvukovou stránku si Amanita zaslouží absolutorium, ale po stránce hratelnosti se nicméně o úplně převratný titul nejedná.

Je vidět, že série Herkulových dobrodružství v antickém světě má úspěch, a tak autoři chrlí další a další pokračování s neuvěřitelnou kadencí. Třetí, tentokrát genderově vyvážené s názvem Dívčí síla, ale začíná být poněkud nastavovanou kaší.
Principiálně jde opět o stejnou písničku budovatelské “obsluhovačky”. Herkules je poněkud upozaděn, jelikož je lapen do spárů Charybdy a je na bedrech jeho drahé polovičky, aby plnila úkoly a vytáhla hrdinu ze šlamastyky. Ale nebojte, objeví se taky.

Hratelnost, grafické provedení i soundtrack jsou naprosto identické jako předchozí epizody herního seriálu. Festival klikání a sběru jídla, dřeva a zlata, vylepšování farem a pil, lov achievementů. Obtížnost opět snadná a relaxační, i když asi ve třech úrovních lze neuváženým postupem zakysnout s nutností restartu. I kousky puzzle tentokrát nalezeny úplně hladce. Za odměnu získáte kromě čtyř bonusových i finální superbonusovou mapu.

Celkových 45 úrovní nabízí alespoň v mém případě slušnou porci cca 8 hodin odpočinkového hraní. Zatím mě série baví, ale pokud bude další díl opět upečený ze stejného těsta, tak hodnocení nebude takto vysoké.

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 5 - Rychlovka

Hra Postal je bezesporu kultem. Dílo šílených Američanů z Running With Scissors se stalo všeobecně známé díky svému nezměrnému násilí podávaném naplno a bez servítků. Jednoduchou izometrickou střílečku, ve které protagonistu chytne amok, aby vyvraždil nejen své protivníky, ale i nevinné kolemjdoucí, budete buď milovat nebo nenávidět.

Jelikož se ve hrách kontroverze nebojím, hru Postal považuji za zdařilou akční hru vyšperkovanou dokonalým ztvárněním atmosféry smrti a zmaru v ulicích. Zážitek z líté řeže mi naneštěstí kalilo nemotorné ovládání, které místo zběsilého řádění, jež by se v případě tohoto titulu právem nabízelo, nutilo hráče zpomalit a nepřátele likvidovat s opatrností a po jednom.

Postal Redux je aktualizovanou a přepracovanou verzí hry. Nabízí vylepšenou a poctivě přepracovanou originální ručně malovanou grafiku z originální verze a předkládá ji ve vysokém rozlišení v kombinaci s vylepšenými modely nepřátel. To vše na spolehlivém Unreal enginu. K dispozici je nejen originální kampaň, ale i levely z datadisku. Můžete je hrát odděleně, ale já jsem dal přednost kampani Excess Postage spojující všechny dostupné úrovně v jeden velký masakr.

Přepracovaný Postal šlape jako hodinky a hra je opravdu rychlá a plynulá s využitím ovládání na klávesnici v kombinací s myší. A přesně tak se měl originál hrát. Zábavné a pestré prostředí kombinující uzavřenější lokace s širokými otevřenými plochami, přesná a zběsilá akce, atmosféra masového vraždění s výkřiky protivníků i umírajících. Bohatá kolekce smrtících zbraní. Férová obtížnost umožňující pohodlný a plynulý postup. Na druhou stranu nemožnost ukládání během mise, což vyžaduje přece jen určitou opatrnost při hře. Rychlý průběh s sebou nese určitou krátkost kampaně, která se dá dohrát zhruba za 2.5-3 hodiny, ale speed runneři hru zvládnou i pod 30 minut, což je zároveň jedním z achievementů.

Achievementy dodávají hře to správné koření a poskytují motivaci zahrát si kampaň znovu. Můžete volit nejenom styl genocidní, kdy musíte zabít vše co se hýbá v levelu, ale také relativně pacifistický přístup, kdy musíte ušetřit životy nevinných kolemjdoucích, kteří se všude kolem motají. Odměny dostáváte i za splnění jistých specifických úkolů, kupříkladu upálení hudebního orchestru, likvidace protestantů proti vývojářům nebo také zabití všech pštrosů v mapě. Nic pro slabé povahy.

Fanouškům instantního zabíjení je rovněž k disposici mód Rampage, jehož cílem je dosažení maximálního skóre rychlou a efektivní likvidací soupeřů s pokud možno co největším počtem zabitých v rychlém sledu. A taky kooperativní online multiplayer. Zde jsem však neuspěl, neboť systém mi spolupracovníka nenašel. Musel bych si asi založit server.

Postal Redux mi poskytl notnou dávku pravdy a lásky v předvečer svátku 1. Máje. Dokonalá satisfakce z rychlé akce mi umožnila relaxaci a výborný zážitek, který původní hru strká s přehledem do kapsy. A nabízí se srovnání s následovníkem Hatred od podobně “postiženého” polského studia Destructive Creations, a i zde u mě zvítězil remake originálu. A ještě perlička na závěr - za polského metalového maniaka si můžete zahrát po drobné úpravě i v Postalu.

Býk z Kréty je druhým dílem (zatím) šestidílné série time management her z dílny Zoom Out Games. Autoři navazují na osvědčené schéma hratelnosti z prvního dílu série a kromě 40 nových levelů přinášejí jen minimum inovací.

Mohl bych tak zopakovat svůj komentář k prvnímu dílu série a až na drobné nuance bude přesně sedět i k Býkovi z Kréty. Hercules tentokrát čelí úkladům bohyně Héry, která mýtickému krétskému býku vnukne šílenství a náš Herkules musí zastavit řádění bájného tura.

Festival klikání opět zaměstná Herkulovy služebníky sběrem jídla a surovin, budováním farem, pil a dalších staveb, aby splnil zadané úkoly. Herkules tentokrát zaujímá důstojnější polohu a místo odpočinku v houpací síti postává, čekaje na svou roli mocného siláka. Nejčastěji v podobě odvalení mohutného kamene. Jinak se grafické i hudební zpracování ničím neliší.

Levely jsou tentokrát poněkud komplikovanější, zdálo se mi, že je kladen větší důraz na management surovin s nutností rozmýšlení, kterou budovu upgradovat dříve. Nicméně nastavená laťka obtížnosti zůstává stále proklatě nízko a průměrný hráč zdolá úskalí hry bez větších potíží a zádrhelů. Magie a návykovost Herkulových obsluhovaček zůstává a hra opět dokáže přikovat k monitoru svou zábavnou hratelností. Nicméně alespoň pro mě nejde o titul k dlouhým herním seancím, ale na odreagování a relax u několika úrovní.

Novinkou je z mého hlediska poněkud nedoladěné hledání kousku puzzle v každé úrovni. Hra bohužel nikterak nezobrazuje, jak tento kousek vypadá, a tak jsem v prvních 10 mapách docílil tohoto cíle pouhým náhodným klikáním. Až po pohlédnutí na návod na YouTube a zjištění, co mám vlastně hledat (placatý kámen různých barev dle terénu jeho umístění) se situace vyjasnila a hledání tohoto dílku pak bylo daleko snazší.

Za úspěšné nalezení všech kousků se vám po každých 10 úrovních zpřístupní puzzle, po jehož poskládání se otevře bonusový level. Takže kromě základních 40 arén si ještě svůj herní zážitek o 4 levely prodloužíte. Mám nahráno 10 hodin podle Steamu, ale toto prodloužení obvykle kratší herní doby jsem docílil právě díky hledání puzzlíků.

První díl Herkula se mi podařilo zařadit do mých Steam her s kompletním splněním achievementů, ovšem ve druhé části autoři poněkud přitvrdili a zařadili dva achievementy, pro jejichž zisk potřebujete porazit designéry v jejich dosaženém skóre, což se mi tedy nepodařilo ani omylem. Ale jde to, ne že ne.

12 Labours of Hercules II: The Cretan Bull je povedeným pokračováním chytlavé time management hříčky. Druhý díl přinesl minimum inovací, ale zatím se mi hra neomrzela. Uvidíme, co nám autoři přinesou v dalším pokračování řecké obsluhovací telenovely.

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 8 - Pokračování příště!
Komentář se týká výhradně singleplayerové kampaně.

Série Call of Duty v podobě jejich moderních reinkarnací se stala pro herní megakorporaci Activision výnosným byznysem. Každoročně čeká hráče nová nálož akce v podobě nového a pokud možno co nejvíce bombastického titulu v sérii. Zatímco ty úplně první druhoválečné hry byly hodnoceny velice slušně, jak přibývají další a další tituly v nekonečné sérii, hráči čím dál tím více prskají a stěžují si na stále stejnou hratelnost i herní principy a krátkou herní dobu, čemuž napovídá i pozvolna klesající procentuální hodnocení.

Druhý díl moderní reinkarnace - Modern Warfare 2, jsem si zvolil do herní výzvy jako pokračování rozehrané série. Jakožto fanoušek těch klasičtějších 3D akcí přistupuji k modernějším Call of Duty hrám s určitou rezervovaností - lze je totiž přirovnat ke značkovému spotřebnímu zboží - za poměrně mastnou cenu získáte značkový výrobek, který párkrát upotřebíte, do mrtě využijete, za rok odložíte a koupíte si nový a možná vylepšený model.

Tak nějak to podle mého názoru funguje. Infinity Ward a jeho následovníci vytvořili hru přístupnou širokému hernímu publiku, kterou si může zahrát každý fanoušek akčních her. Ať již FPS panic, stejně tak si užije i hardcore pařan. Tatínek si projde single playerovou kampaň, synátor se vyblbne u mulťáku. A maminka, pokud nespí s virtuálním kalašnikovem pod peřinou, svým drahým svěřencům třeba uvaří kafe a přinese popcorn. A za rok znovu další kolo.

O multiplayeru se vyjadřovat nebudu a ani to v podstatě v současné době nejde. Aktuálně totiž na serverech Modern Warfare žádný herní zájemce neprodlévá a pochybuji, že by se někdo z mých Steam přátel se mnou jakožto multiplayerovou lamou zatěžoval zkoušením záludností speciálních map.

Hlavní kampaň pro osamělého herního vlka se podle mě velice povedla. Je zasazena do současnosti a trochu mi připadá, jakoby v Infinity Ward měli její tvůrci v ruce věšteckou kouli. Ačkoliv hra vyšla roku 2009, mnohé scenérie mi připadají žhavě aktuální a nadčasové. Příběh honby za ruským masovým teroristou je vyprávěn z pozice několika řadových vojáků. Nechybí ikona celé série, Cpt. Price, a špetka kontroverze v podobě známé kontroverzní scéna bezhlavé likvidace rukojmích na letišti. Scénáristé se rovněž nebojí drsně skoncovat s herním hrdinou, což taky nebývá časté.

Příběhová linka nicméně slouží jako záminka pro cestování po nejrůznějších končinách zeměkoule, abychom si užili rozličných krajinných typů i pestrých prostředí, které se atraktivně využívají v bojových situacích. Favely v Rio de Janeiru, zasněžené Rusko, hornatý terén Afghánistánu, rozbořená napadená města Spojených států. Prostředí jsou skvěle navržena a v každém z nich využíváme rozličných bojových stylů. Jak plížení se stealth nádechem, tak zběsilé čištění uzavřených prostor. Nechybí ani ovládání vozidel - buď spoza kulometu nebo i jejich plná kontrola třeba za řidítky sněžného skútru.

V kombinaci s bohatým výběrem zbraní se tak akčně zaměřenému hráči dostává skvělého zážitku. A co Infinity Ward dokonale umí, je uvěřitelnost bojových situací. Komorní záškodnické akce se sniperkou, nebo naopak masivní bitvy, kde se opravdu cítíte, jako byste byli součástí něčeho velkého. Svištící kulky, exploze, křik spolubojovníků či povely radiokomunikace, spolupracující soudruzi ve zbrani, zkrátka intenzivní adrenalinový zážitek.

Jistě, nejde o reálné bitvy. Setkáváme se s mnohými omezeními moderních 3D akcí - autohealing někde v zákrytu za překážkou, lineární úrovně, šipky navigující k cílovému úkolu, relativně pohodově zvládnutelná kampaň, to vše napomáhá přístupnosti hry širokým masám. Nic pro hardcore specialisty. Na základní obtížnost Modern Warfare 2 poskytne pohodovou relaxaci a příjemné odreagování bez zbytečné frustrace a stresu. Ale pokud nastavíte obtížnost výše, hra vás dokáže notně potrápit.

Kampaň zvládnete za několik hodin. Hra ale nabízí pro single playerové hráče další zpestření, a to Special Ops mise. Znovu si můžete projít scenérie z kampaně, které potrápí váš skill a prodlouží herní dobu. K odblokování dalších misí potřebujete získat požadovaný počet hvězdiček, jež získáváte za úspěšné plnění úkolů. A věřte, není to jednoduché a mně se všechny mise odblokovat nepodařilo. Bohužel některé pro mě atraktivní levely jsou vázané na kooperaci dvou hráčů, takže díky prázdným serverům si je nezahrajete.

Call of Duty: Modern Warfare 2 je velice solidním pokračováním zavedené série. Přinese vám intenzivní zážitek z epických bitev a jistě si jej užije i hardcore hráč. S vědomím, že jde o sehrané divadlo pro masové hráče a nikoliv realistický zážitek, Modern Warfare 2 dokonale zabaví. Takže pokračování příště u dalšího dílu, snad nebudu zklamán.

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 10 - Zapomenutý kousek

12 Labours of Hercules je klasická obsluhovačka (snad se pan ing. Špidla nebude zlobit za použití názvu chráněného jeho ochrannou známkou) odněkud z postsovětského Ruska. Oproti žánrovým klasikám, kde se staráme o restauraci, obchod, kadeřnictví či podobné provozovny oblíbené u té něžnější části herního obecenstva, Hercules využívá mytologických motivů i postav, což by mohlo přitáhnout i tu maskulinnější část hráčů. Což se konec konců na Databázi děje, jelikož cenově přístupnou hříčku si pořídil kdekdo.

Herkules, velkolepý hrdina antické mytologie, nám jaksi ztaťkovatěl. Zatímco dříve tento lamželezo s prstem v nose likvidoval Medusu, harpyje nebo dokonce stohlavou Hydru, nyní se uložil na odpočinek. Polehává v houpací síti, popíjeje božský nektar, a veškerou činnost v této obsluhovačce za něj vykonávají vykořisťovaní otroci.

Hlavním úkolem hry je zpacifikovat zlovolného temného boha Háda. V celkem 40 úrovních šmejdíte s vašimi posluhovači po obrazovce. Musíte si uvolnit přístupové cesty, těžíte dřevo, jídlo a zlato, budujete farmy, pily, skladiště a doly, abyste mohli splnit úkol, který před vámi stojí. Občas i samotný Herkules zdvihne svůj ctěný zadek, aby nevolníkům pomohl odvalit balvan, s nimiž si jejich vetché tělesné schránky nedokáží poradit. Někdy potřebujete spolupracovat s Medusou nebo Fénixem, kteří umožňují splnění specifických činností, a pro které rovněž musíte zbudovat příbytek.

Při hře musíte použít špetku, ale opravdu špetku strategického uvažování, jelikož musíte pečovat o dostatečnou zásobu dřeva i jídla, které spotřebovávají pracovní síly i vaše výstavba. Jinak jde v podstatě o rychlé a přesné klikání, aby vaši pohůnci byli neustále v pohybu a vytíženi. Samotné levely se od sebe příliš neliší, jak vizuálně, tak herní náplní. Výjimkou jsou boss fighty, kterými končí každá desetilevelová epizoda a které přinášejí určité zpestření v podobě akčních prvků nebo třeba hidden object náplně.

Nečekal jsem žádný zázrak, ale musím říci, že hra mě i přes určitou stereotypní náplň velice bavila. Je totiž poměrně přístupná, hra odsýpala jako když nůž krájí máslo a zlaté hvězdičky i achievementy za úspěšně splněné úkoly se jenom sypaly. Jen párkrát jsem opakoval úroveň a jedinou výjimkou byl tuším 38. level, kde jsem se chvilku zdržel, než jsem přišel na optimální postup, jak se vejít do docela šibeničního časového limitu. Hru dříve nebo později dohraje opravdu každý a jen dvakrát se mi stalo, že jsem musel level restartovat, jelikož jsem neměl k dispozici materiál pro další postup.

12 Labours of Hercules je příjemný casual relax a dávkovaný po menších porcích rozhodně nenudí. Nevtíravá hudba na pozadí i milá nenáročná grafika doplňují příjemný zážitek a tuzemský hráč si může lebedit u české lokalizace Made in Špidla. Dlouhé herní seance by mohly být stereotypní, ale na ukrácení dlouhé chvíle je hra ideální. Jakási blíže neurčená herní magie mě v podvědomí nutí nainstalovat další pokračování.

WolfenDoom - Blade of Agony je dílem autorského týmu sdruženého kolem serveru Realm 667. Daniel “Tormentor 667” Gimmer, hlavní designér a šéf vývoje, známý autor modifikací pro Doom, zpravidla v modernizovaném kabátku pro moderní porty, se při vývoji inspiroval již klasickým projektem Wolfendoom od Laz Rojase. Rojas převedl epizody z původního Wolfensteinu do podoby WADů pro Doom engine a navíc vydal i několik dalších scénářů v podobě nových epizod, některé v částečně modernějším provedení.

Tvůrci Blade of Agony šli ale ještě dál. Převzali bohatou kolekci spritových nepřátel z Wolfensteina, ať již původních nebo upravených, ale i nových. A to vše zasadili do perfektně vytvořeného světa druhé světové války na GZ Doom enginu. Technické možnosti tohoto portu jsou dovedeny na maximum, a tak vizuální provedení odpovídá hrám vyšší třídy - 3D modely, textury i grafické efekty podobného typu jsme měli možnost vidět v komerčních válečných titulech vydaných kolem roku 2000. WolfenDoom se tak může směle rovnat takovým peckám, jako byl Medal of Honor: Allied Assault, první díl Call of Duty nebo také Return to Castle Wolfenstein.

Zdánlivý nesoulad pestré sestavy spritových enemies a dekorací v kombinaci s moderně zpracovaným prostředím vytváří překvapivě dobře fungující celek a dodává hře ten správný retro feeling. WolfenDoom - Blade of Agony, ačkoliv nejde o oficiální titul, dokonale zapadá do mozaiky Wolfenstein universa a tvoří technologický přechod mezi originálním Wolfensteinem 3D a pozdější modernizovanou reinkarnací Return to Castle Wolfenstein.

William “B.J.” Blazkowicz, tajný agent a nejlepší voják, jakého kdy spojenci měli, se po četných dobrodružstvích a bojích, které zažil v původním Wolfensteinu 3D, stáhl z aktivní služby a podílí se na plánování spojeneckých operací jako systémový analytik. Roku 1942 se karta na válečných bojištích obrací ve prospěch spojenců a ti získávají převahu. Nacisté však odmítají definitivně kapitulovat a vidí svou záchranu v experimentech na lidech a zkoumání okultních artefaktů. Velení ale odmítá tyto informace jako mylné a nedůležité, ale přesto existují určité pochybnosti a indicie. Blazkowicz cítí napětí a v něm jej podpoří šifrovaná zpráva od starého přítele z bojů - Douglase Blakea. Zdá se, že návrat do služby je nevyhnutelný…

Po stylové introdukci, přehledu obsáhlého seznamu zúčastněných tvůrců a spolupracovníků a spuštění nové hry se neocitáme přímo v bitevní vřavě. Oproti Doomu, kde jsme vhozeni do víru bojů v jednotlivých mapách, ve WolfenDoomu nejdříve vstoupíme do propracovaného komplexu klidné spojenecké základny. Zde můžeme volně procházet, kochat se prostředím, konverzovat s postávajícími vojáky, nebo si třeba poslechnout koncert barové zpěvačky. V jukeboxu si navolíme volitelný hudební podkres, doplníme si munici či potřebné bojové vybavení v obchůdku, zdravotník nám vyléčí utržené šrámy z bojů. Velení nám zadá v animovaném briefingu strategické úkoly a až pak můžeme vyrazit na misi.

Regulérních úrovní je celkem šest. Každá z nich je unikátní, přináší pečlivě propracovaná prostředí i zcela odlišné krajinné typy podle zeměpisné polohy - od pouští s vířícími oblaky písku, hustý déšť až po severskou zimu. Podle charakteru mise se mění i požadavky velení, jež se na naše bedra kladou. V Tunisu získáváme tajné dokumenty, ve Francii zachraňujeme uvězněného kapitána z vězeňského komplexu. Nesmí chybět Operace Overlord - vylodění v Normandii, tentokrát ale ve formě záškodnické operace s nutností vyřadit z provozu flak kanóny, které by mohly činit problémy spojeneckému vylodění. Narušit produkci německých zbraní pomůže likvidace přehrady, pod Eiffelovkou pomáháme francouzskému odboji. A ve finále přímo ve stylu Indiana Jonese získáme mytické Kopí osudu, mocný artefakt, v jehož sílu nacisté věří.

Hra výborně motivuje ke hledání secretů. Bez pečlivého bádání vám bohužel totiž hrozí, že vám unikne tajná sedmá úroveň. Na skrytých místech nacházíme munici či lékárničky, potřebné v boji, nebo též občasné easter eggy. Ale jsou zde také ukryté dokumenty - tzv. Eisenmann files, které nám v laboratoři spřízněného německého vědce zpřístupní přístupová data k tajné základně, kde se konají experimenty na lidech s cílem získat armádu nemrtvých branců. Likvidace základny je hlavní náplní sedmé tajné mise. Bez sebrání všech dokumentů se bohužel do tajného levelu nedostanete. Mně musel pomoci Garret, který mi poskytl svůj save, za což mu patří můj dík.

Levely jsou rozsáhlé, plné detailů a designované se smyslem pro věrné zobrazení válečné vřavy a díky moderním enginovým možnostem vypadají velice lákavě. Akce je náročná, staví se proti vám četné skupiny protivníků, ale dlužno dodat, že obtížnost je vyvážená a adekvátní. Je třeba být stále ve střehu, protože protivníci disponují různými typy zbraní, otravná je zejména obsluha stacionárních kulometných střílen a vojáci s plamenomety. Záplavy řadových vojáků, ale i zombíků zpestřují souboje s minibossy a bossy. A občas taky těžká technika v podobě tanků, které likvidujeme bazookou.

Akce plynule odsýpá, stále se něco děje, střídají se přestřelky na dálku v exteriérech i téměř kontaktní souboje při čištění interiérů. A i když splníme poslední úkol v misi, hra nám obvykle naservíruje novou porci nepřátel, která doprovází náš únik k evakuačnímu bodu. Prostě minimum hluchých míst. Atmosféře dodává i pompézní orchestrální soundtrack, který skvěle graficky zpracovaným lokacím dodává lesk AAA titulu. Stejně tak jako Němci, i B. J. Blazkowitz disponuje rozsáhlým arzenálem vymodelovaným na základě skutečných zbraní. Zejména Sten Gun se stal mým oblíbeným a na rozdíl od Return to Castle Wolfenstein i před rychlou kadenci střel se nikdy nepřehřívá.

Velice solidní je level design. Lokace jsou mnohdy velice rozsáhlé, čekal bych bloudění, ale orientace je ve většině případů jasná, čemuž napomáhá reálné provedení prostředí. Až na jeden zákysový úsek zmíněný níže. Najdeme zde mnohé reference na skutečné osobnosti Doom scény, třeba na Ty Haldermanna či Laze Rojase v podobě charakterů ve hře. Nechybí různé easter eggy a zábavné detaily, třeba skutečné komiksy s Indiana Jonesem. Je vidět, že autoři herní svět tvořili s láskou a zaujetím.

A teď trochu negativních poznámek, jelikož ani dokonalý projekt se neobejde bez chybiček. Jediné zákysové místo představovala pasáž v Paříži, kde jsem nemohl najít využití pro skull klíč a až walkthrough na YouTube mi pomohlo. Zde by se nějaký náznak řešení či nápověda k použití klíče hodily. Připomínku bych měl také k bonusovému levelu. Zde je nám prezentována adrenalinová pasáž, kdy musíme během 20 minut zlikvidovat tajnou laboratoř, než je spuštěn toxický plyn. Problémem je to, že se nám nikde nezobrazuje odpočítávání času, které by se zde velice hodilo. Tudíž nezbývá než spěchat a hra se změnila spíše ve speed run. Nezbylo času zkoumat a kochat se designem komplexní vícepatrové základny, limit je velice šibeniční. Někteří by ještě mohli prskat v posledním levelu ve stylu Indiana Jonese s plošinkovými skákacími pasážemi.

Propracovanost a špičková grafika i efekty a také velikost map s sebou nesou ještě jedno mínus - tím je hardwarová náročnost. Neplatí zde již postulát, že Doom spustíme téměř na všem včetně kalkulačky. WolfenDoom vyžaduje moderní stroj a platí zde zákon přímé úměrnosti - čím lepší grafická karta, tím lepší bude i váš zážitek. Naštěstí je zde možnost optimalizace, a tak si hru užijí i majitelé o něco slabších strojů.

WoldenDoom: Blade of Agony je třeba hodnotit i před zmíněná negativa více než pozitivně. Na Doom scéně jde o převratný projekt a já osobně jej považuji za mod roku, s čímž se shodneme i s porotou ankety Cacowards, která jej umístila také mezi nejlepší projekty roku 2016. Špičková a nadčasová prezentace, zábavná akce a radost z poznávání vynikajícího level designu plného secretů a tajných zákoutí je tím pravým potěšením pro každého správného fanouška 3D akcí. Navíc je hra k dispozici i jako stand alone verze, což umožňuje, že si hru může zahrát opravdu každý bez nutnosti vlastnit originální Doom 2.

Plná verze recenze na Leebigh´s Doom Blog

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 4 - Nad Tatrou sa blýska!

Slovenská nezávislá casual hříčka Hero of the Kingdom se stala na Databázi her velice populárním titulem. Když jsem tak opakovaně studoval hodnocení, komentáře i dojmy z hraní od uživatelů, neváhal jsem a do Herní výzvy původně plánované akční tituly od Cauldronu odložil ad acta a pustil jsem se do hraní této adventury.

Pokud bychom hledali na hře originální prvky, tak naše pátrání bude neúspěšné. Tuctový a tisíckrát viděný příběh, popisující hledání uneseného otce a navazující záchranu království před zlým mágem, kovaný hráč ohodnotí unaveným zívnutím. Avšak hra nabízí překvapivou směsici adventury říznuté špetkou obchodního taktizování s prvky hidden object hry.

Hra se odehrává na zcela statických obrazovkách s titěrnou a poměrně propracovanou grafikou plnou detailů. Zpočátku se příběhová linka vine zcela lineárně a připomíná facebookové RPG klikačky blahé paměti. Namažte si šlachy, klikání bude vaší hlavní náplní. Každá postava po vás něco žádá, a tak si mnohdy připadáte jako kurýr PPL. Nebo Maxipes Fík ve známém příběhu, kdy se stává mistrem světa ve skoku pro něco. Ale po absolvování několika prvních lokací nastává změna.

Příběh se začíná větvit do více směrů, úkolů přibývá a záhy zjistíte, že k jejich plnění potřebujete neuvěřitelné množství věcí - nářadí, zbraně, námezdní pomocníky, vojáky, lektvary, jídlo. A taky, že obsah vašeho míšku se zlaťáky na všechny požadované úkony nedostačuje. Nastupuje tak péče o vaše finance, strategický sběr surovin a obchodování a směňování s mnoha hospodáři. Obchodníků je tolik, že jsem měl mnohdy problémy, zapamatovat si, kde se příslušný prodejce s požadovanými komoditami nachází. Naštěstí se dá mezi oblastmi rychle přenášet pomocí mapy. Pomohl jsem si nakonec chytrým trikem s obilím, mlýnem a následným prodejem pečiva, což zajišťuje prakticky neomezený zdroj zlaťáků, pokud jste v nouzi.

Při hraní jsou potřeba bystré oči. Všude jsou roztroušeny skryté houbičky, bylinky, krabice s poklady, na březích nacházíme raky, vše se dá prodat nebo vyměnit a získat cenné zlatáky. A také achievementy, které za ostrý zrak a nalezené předměty získáte jako ocenění vašeho snažení. Takže příznivce hidden object her bude spokojen také. Občas se dostanete do křížku s divou zvěří nebo se utkáte v soubojích. Jediné co potřebujete, je mít požadované zdroje, finance nebo potřebné mužstvo, takže příznivce akčních her si souboje rozhodně neužije.

Hero of the Kingdom tak není vůbec obtížná, jedná se opravdu o casual “pohodovku” s jednoduchou, ale pěknou grafikou a intuitivním rozhraním i ovládáním. K mému překvapení mě upoutala, přitáhla a udržela bez přítomnosti nudy. Snaha o nalezení všech předmětů docílila podle Steamu herní dobu 10 hodin, i když příběh se dá zvládnout za poloviční čas. I tak jsem neuspěl a pár beden a houbiček zůstalo někde skryto.

Hledáte-li příjemné relaxační ukrácení dlouhé chvíle jednoduchou adventurou, Hero of the Kingdom je jasná volba.

Komentář hodnotí všechny epizody jako celek.

Mám dojem, že hry od Telltale Games by se daly v klidu přirovnat k nekonečné sérii LEGO her od firmy Traveller´s Tales. Osvědčené herní principy, oblíbené licence filmové či herní a mechanismy přístupné širokému spektru běžných hráčů. To vše je recept pro komerční úspěch a nové a nové značky vycházejí jako na běžícím pásu.

Posledním počinem Telltale je interaktivní zpracování známého komiksového hrdiny, Batmana. Namlsán prvním dílem Walking Dead a nabuzen synkovým povzbuzováním jsem se za jeho asistence pustil do hraní. Jeho pomoc zejména při quick time sekvencích byla neocenitelná. A byl jsem spokojen, o čemž konec konců svědčí mé až devadesátkové hodnocení jednotlivých epizod.

Herní schéma telltalovských her zůstává stále velice podobné. Point click adventure s výpravným filmovým zpracováním, jednoduchá a plynule odsýpající hratelnost. A za hlavní trade mark se považuje důraz na možnost rozhodování v dialozích. Cožpak o to, hráč opravdu nabývá dojmu, že svým rozhodnutím významně ovlivní předkládaný příběh. Ovšem ve skutečnosti docílíme jen kosmetických změn a ta hlavní dějová linie zůstává nezměněna.

Tahákem nového Batmana byl pro mě bezesporu příběh. Ačkoliv nejsem znalcem Batmanových komiksových příběhů, časově bych story zasadil někam na začátek - kdy se staří známí hrdinové teprve ve světě Arkhamu rozkoukávají. Harvey Dent se ještě nestal Two-Face a Batman resp. jeho alter ego Bruce Wayne mu pomáhá v kandidatuře na post starosty Arkhamu.

Proti Batmanovi tentokrát stojí teroristická organizace Children of Arkham a také Penguin, bez své komiksové identity vystupující jako Oswald Cobblepot. Na povrch vyplouvá problematická minulost Waynových rodičů a Bruce přichází o své impérium. Okolnosti mu dokonce na chvíli znemožňují používat technické vychytávky. Nesmí samozřejmě chybět milostná romance. A typický záporák Joker? Ten hraje epizodní roli a jeho roztomilý kukuč je přímo k zulíbání.

Příběh je vyprávěn velmi poutavou formou a plně jsem se vžil do prožívání story a sbírání střípků do mozaiky záhad. Klasické dialogy, které sami řídíte vašimi rozhodnutími, a filmové sekvence přibližují příběh. Point and click sekvence v zavedeném stylu obohacuje ohledávání místa činu, kde musíme spojovat důkazy do vzájemných souvislostí, aby Batman zobrazil svou myšlenkovou analýzu průběhu zločinu. Nechybí dynamické quick time akční sekvence.

Grafické provedení využívá osvědčeného enginu ostatních telltalovek a ačkoliv nejde o nic převratného, co by přehřálo vaši grafickou kartu, cell shadové komiksové zpracování neurazí. Hraní tak připomíná interaktivní epizody akčního seriálu a dovede vás až k poměrně překvapivému vyvrcholení.

Příběh i napínavý děj mě přikoval k monitoru a postupný průběh všech epizod bez zádrhelů či zákysů jsem si dokonale užíval. Je třeba zmínit i výtky - stále stejné technické zpracování bez inovací, trhání při hraní první epizody, které ale bylo odstraněno. Pokud jste pravidelným hráčem Telltale her, stereotypní styl hratelnosti může trochu unavovat.

Atraktivní komiksový námět Batmana mě nicméně obdařil výborným herním zážitkem a doufám, že nám Telltale připraví další atraktivní licence.

Episode 1: Realm of Shadows - 85%
Episode 2: Children of Arkham - 90%
Episode 3: New World Order - 85%
Episode 4: Guardian of Gotham - 85%
Episode 5: City of Light - 90%

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 6 - Šedá myška

Název této adventurní hříčky sice upomíná jednu z čokoládových tyčinek z portfolia značky MARS, ovšem celá hra se týká výhradně mlékárenské malovýroby. Milkmaid of the Milky Way (Dojička mléčné dráhy) - Ruth, mladá dívka, které zůstala po zemřelých rodičích farma někde poblíž norského fjordu, se ve 20. letech minulého století věnuje dojení svého stádečka krav, výrobě sýra a másla, které si jednou za čas na koni odváží její kamarád k prodeji do města.

Nudný stereotyp naruší přílet mimozemského korábu, který jednoho dne vcucne celé stádo do svých útrob. Ruth nelení a ladným skokem ze skaliska se dostává na palubu kosmického plavidla. Poznává zlovolnou královnu, která vysává ze svých poddaných mládí a kravičky hodlá obětovat. Ruth nelení a za pomoci svých adventurních dovedností se vydává zachránit své strakaté mazlíčky.

Milkmaid of the Milky Way je adventure ze staré školy. Pixelovatá až běda, bez dabingu, pouze s hudebním podkresem a ojedinělými zvuky. Děj tak vnímáte pouze z textových dialogů, které jsou, držte se, psány v rýmech (!), za což Mattis Folkestad, osamocený norský vývojář, zaslouží hlubokou poklonu. Hraní tak nabývá až poetického nádechu.

Bohužel čím hra trpí, je stereotypnost herních lokací. První kapitola se odehrává na zelených pastvinách a kopečcích severské přírody a druhá část probíhá na palubě mimozemského plavidla. V okolí vaší chaloupky se sami pokoušíte vyrobit máslo a sýr, v mimozemském korábu vedete dialogy s osazenstvem a plníte jejich přání a potřeby.

V popisku na Steamu se naznačuje přítomnost filosofických otázek (stáří, čas, život či smrt) , ale asi jsem nebyl naladěn na podobnou vlnu s designérem a nějaké hlubší významy či symboliku jsem nepozoroval. Musím zdůraznit originalitu časového portálu, jenž ovlivňuje věkovou strukturu nejen postav, ale i věcí, což je využité nejen jako součást story, ale využitelné i při hraní. Takže třeba zralé ovoce získáte zkombinováním shnilého a nezralého plodu.

Hra je takřka výhradně omezena na používání předmětů, hádanky či složité rébusy naštěstí chybí. Využití předmětů je logické a nehledejte v něm záludnosti. I když jsem musel párkrát nahlédnout do návodu, řešení pak bylo prosté a klepal jsem si na čelo, že jsem na problém nepřišel sám. Puzzly jsou v zásadě asi tři. Nalezení správné cesty ve ventilačním tunelu, zápolení se vznášedlem a snad i nalezení správné sekvence použití věcí z inventáře ve finálním souboji s královnou.

Hra pěkně odsýpala, avšak v poslední třetině jsem trpěl stereotypem, kdy musíte opakovaně pendlovat po palubě tam a zpět a hledat místo, kudy by se dalo postoupit dále. Místy mě rozčiloval kurzor, který ne zcela jasně ukazoval možnost odchodu z lokace, což u mě málem vedlo k přehlédnutí jedné lokace.

Odměnou za trpělivost je trochu dojemné zakončení. Jeden život je ztracen, avšak pro hlavní hrdinku nový začíná. Ačkoliv se autor snažil vzdát poctu starým adventurám z 90. let provedením a užitím klasických herních prvků bez možností nápovědy, a na druhou stranu o nevídané oživení žánru použitím veršovaných dialogů, Milkmaid of the Milky Way podle mého názoru nikterak nevyčnívá ze záplavy podobně laděných titulů.

Lze ji doporučit i začínajícím hráčům a možná spíše té něžnější polovině hráčského publika. Za necelých 8 Euro vás dle vašich zkušeností čeká cca 2-4 hodiny klidného adventuření. Za relativně vyšší cenu mohla být herní doba delší, ovšem předloženou příběhovou linku více rozvíjet asi nelze.

Kreativita vývojářů tvořících modifikace nejrůznějších her se nesčetněkrát prokázala v tom nejlepším světle. Scuba Steve, pod civilním jménem Stephen Browning, je na doomovské scéně známý nejen nedokončenou modifikací Ghostbusters Doom, ale zejména sérií Action Doom. První díl byl inspirován akčními hrami typu Contra a nabízel arkádovou hratelnost v podobě totální konverze. Doom marine disponoval pouze jedním životem, takže pokud se nepřátelům podařilo vás zasáhnout, začínali jste hru úplně od začátku.

Druhý díl série, známý hlavně pod názvem Urban Brawl, nenavazuje dějem na první díl a jedná se o prequel. Odehrává se 10 let před událostmi první části. Bývalý policista, alkoholik, který svůj žal zapíjí přímo z láhve na lavičce v parku, je konfrontován únosem své jediné dcery, a s myslí naplněnou pomstou se vydává najít svou holčičku, která se dostala do spárů majitele společnosti Phylex. Příběh je vyprávěn formou dabovaných komiksových sekvencí a tato forma vyprávění spolu s drsným hlubokým hlasem hlavního hrdiny upomíná Maxe Payna.

Ačkoliv hra je zpracována na modifikovaném enginu idTech 1 pod ZDoomem, Doom v ní rozhodně nehledejte. Urbal Brawl je totiž zcela originálním projektem, měnícím Doom v hektickou mlátičku, ve které dominují kontaktní souboje a střelné zbraně zde slouží spíše jako doplněk. Inspirován beat´em žánrem, hlavní zbraní jsou vaše pěsti, případně různé použitelné haraburdí a ruční zbraně, které seberete na ulici nebo ukořistíte ze zneškodněných nepřátel.

Grafika navazuje na komiksové vyprávění příběhu a je podána formou cellshadově zpracovaných postav. V kombinaci s kostičkovou grafikou ZDoomu se dostavuje ten správný retro feeling. Unikáte ze svého hořícího bytu, seberete svou zbraň a posilněni lahví Jacka Danielse se dostáváte do špinavých ulic velkoměsta. Promptně se setkáváte s prvními nepřáteli v podobě pouličních gaunerů. Těch je poměrně dost a každý z nich disponuje různými útoky, takže se kontaktní souboje hned tak neomrzí.

Spektrum dostupných zbraní je také poměrně bohaté. Pouličnímu póvlu vzdorujete rozbitými lahvemi, řetězy, noži, kusy železných trubek, občas seberete speciální kousek, pevný francouzský klíč, hasící přístroj nebo dokonce palici, což dodává soubojům oživení. A ještě lepší jsou perfektně vytvořené lokace. Je třeba dodat, že ne ke všem se hned napoprvé dostanete. Příběh je větvený, má několik konců (2 špatné a 3 dobré - viz Doom Wiki ) a abyste se ke všem dopídili, musíte jednak vyplnit určité požadavky, které se na vás během hry kladou, a dále je třeba procházet tou správnou cestou, kterou si můžete vybratt. Bohužel mně se podařilo dostat jen k těm dvěma horším zakončením.

Ve hře se nepohybujete jen po ulicích. Zahrajete si v mnoha reálných lokacích na poměry Doom enginu velice solidně propracovaných, Jsou sice poměrně lineární, ovšem zábavné a pestré. Ocitnete se v metru, na rozbouraném mostě, v gay baru zlikvidujete klony Village People. V lese se vyhýbáte nastraženým minám, čelíte střelám snipera, ukrývajíce se za kopkami sena. Ale nejlepší a značně temnou lokací je noční venkovské sídlo. Zde mě příjemně mrazilo, když jsem po dlouhém hledání ve tmě nalezl místnost se stěnami oblepenými fotografiemi zmizelých dětí, nebo když jsem se utkal s brutálním monstrem Hugem.

Obtížnost je zprvu poměrně snadná, a běžní padouši se dají s opatrností zvládnout jen s pomocí pěstí. Ovšem ve finálních levelech v sídle majitele společnosti Phylex přituhuje a finální souboj jsem zvládl jen s pomocí cheatů. Zde se vyplatí šetřit munici do střelných zbraní a neplýtvat s ní na běžné enemáky. Dokonce v bazénu potkáte reinkarnaci samotného autora.

Action Doom 2 je pro fanoušky klasických akčních her poměrně krátkým, ale zábavným oživením tradičních herních schémat. Netypické formy soubojů, pestrá paleta zbraní, větvený příběh s přímo se nabízející znovuhratelností, zábavné a pestré lokace, to vše vybízí k doporučení všem akčně zaměřeným hráčům. Zapomněl jsem ještě na výborný sountrack Ralpha Vickerse, který dokonale ladí v duchu klasických songů 80. - 90. let s atmosférou hry.

Jako doplněk nám autor připravil datadisk Dead of Winter. Dva velké levely plné akce zasazené do zimního prostředí jsou znatelně obtížnější než původní hra a střelné zbraně jsou opravdu nutné, Zejména ve finálním souboji na střeše, který je obtížnou výzvou. Další bonus, který byl dříve nabízen majitelům CD verze, je několik miniher. Město zamořené zombies, polštářová bitva s polonahými dívkami, nebo třeba výzva na férovku s postupně se zjevujícími protivníky ze hry. Opět další možnosti rozšiřující aspoň na chvilku relativně krátkou herní dobu.

Na závěr ještě přidám technickou poznámku,. Původní hra byla šířena stand alone formou, ovšem aktuální downloady nabízejí pouze WAD soubor kompatibilní s novějšími verzemi ZDoomu. Z odkazů uvedených v profilu hry na DH si stáhnete potřebné soubory a rozbalíte je do adresáře se ZDoomem. Původní hru je třeba spouštět spuštěním ZDoomu, přičemž Action Doom 2 se nabídne v menu jako samostatný iWAD. Datadisk spustíte přetažením souboru ad2dow.WAD v Průzkumníku Windows na ZDoom.exe a v menu opět potvrdíte Action Doom 2.