Max Payne je jedním z kultovních hrdinů herní scény. Hlavní postava série celkem tří herních titulů (a jednoho filmového příběhu), osudem zkoušený drsný detektiv newyorského policejního sboru, kterému Fortuna nepřisoudila mnoho štěstí do vínku jeho temného žití. V prvním díle se mstí za zmařené životy své milované ženy a malé dcerky. Díl druhý - The Fall od Max Payne, který jsem si zvolil v Herní výzvě 2016 jako jednu ze 100 nejlépe hodnocených her na DH, nabízí pro změnu love story detektiva a elitní vražedkyně, na pozadí vražd a propletených nitek vztahů mezi gangstery a policisty.

Studio Remedy se tentokrát spojilo s AAA společností Rockstar, jejíž neomezený rozpočet přinesl znatelné vylepšení ve své době špičkového provedení předchozího titulu. Propracovanější technologie umožňuje ještě kvalitnější vzhled, což i dnes činí hru uspokojivě hratelnou na nových strojích. Max dostal nový obličej v podání známého herce Timothy Biggse a na rozdíl od nouzového řešení v podobě místy statické tváře scénáristy Sama Lakea v první hře je vzhled hlavního hrdiny jednoznačně lepší.

Hry od Rockstaru vynikají dokonalým scénáristickým zpracováním a scénaristům z Remedy se podařilo vytvořit podmanivý příběh lásky mezi kapkami krve, který umocňuje dokonalý dabing. Navíc české titulky dodávají i českým hráčům možnost si plně vychutnat temnou zápletku. Story je podávané pro mě atraktivní kombinací hutných komiksových stripů s krátkými animacemi v enginu v průběhu hry. Odpadá tak statické sledování dlouhých videosekvencí, která některá studia ráda prezentují, a jež mě často nutí tyto story videa přeskakovat a rychle se dostat k hraní.

Jakkoliv preferuji v akčním žánru střílečky z vlastního pohledu, u Maxe mi pohled na záda postavy nevadí. Jeho ovládání je intuitivní a nekomplikované a střelba jakožto hlavní činnost byla plně pod mou kontrolou. Remedy jsou průkopníkem tzv. bullet timu, což je zpomalení času, které se v prvním Max Paynovi objevilo snad poprvé v herní historii a zanedlouho získalo řadu napodobitelů. V první hře s Maxem byl pro mě bullet time určitý alternativní doplněk a pokud si dobře pamatuji (je to již chvíli, co jsem jej hrál), tak se hra dala relativně dobře zvládnout i bez něj.

V pokračování se ale bez něj prakticky neobejdete, a hra vás do jeho použití de fakto nutí. Zpravidla větší skrumáží protivníků najednou nebo jejich strategickým umístěním v levelu. Bez zpomalení toku času se mi ani náhodou likvidace zlých hochů nedařila. Naštěstí je jeho využití zábavné a řetězení mrtvých nepřátel a následná animace Maxe jako smrtícího přízraku je prostě boží. I když zprvu jsem si na jeho neustálé používání musel zvykat.

Hratelnosti rozhodně dominuje akce a hra odsýpá jako dobře promazané soukolí. Reálně zpracované lokace z prostředí New Yorku věrně zobrazují tu odvrácenou tvář megalopole, kterou nevídáme na fotkách a pohlednicích. Mapy jsou designovány lineárně a nic nezdržuje hráčův postup. Bohatý arzenál zbraní umožňuje vybrat si tu vaši nejoblíbenější, jež sedí vašim preferencím a nabídka zbraní hromadného ničení v podobě granátů také dostačuje k eliminaci gangsterů.

Jen jednou jsem se zasekl, když jsem přehlédl cestu vedoucí skrz výtah. Vítaným zpestřením je hra za Maxovo alter ego Monu Sax a zejména její jištění Maxe z pozice sniperky byla vítaným oživením. Naštěstí absentuje psychedelická vložka z minulé hry, a situace ve hře plně odpovídají realitě. Obtížnost je vyladěna tak akorát, s využitím bullet timu jsem neměl zásadní problémy a zamrzí snad jen poněkud jednoduchý finální boss.

Herní doba je poměrně krátká, neměl jsem sice zapnutý Raptr a tak ji jen odhaduji na přibližně 6 hodin. Tento čas strávený dynamickou kampaní byl vyplněn zábavnými přestřelkami a nikde se nedostavil pocit nudy nebo stereotypu. Lokace i herní situace jsou pestré, prostředí se mění a prskání některých hráčů nad krátkou herní dobou považuji za neopodstatněné. Vše je podřízeno příběhu a případné umělé natahování a prodloužení herní doby by událostmi naplněnou story notně rozmělnilo. Vysoké hodnocení si Max Payne 2: The Fall of Max Payne za dokonalý akční zážitek s filmovým nádechem plně zasluhuje.

The Old Tree je minimalistická jednohubka. Volně dostupná adventure k nalezení na Steamu, nebo bez omezení hratelná přímo online v prohlížeči. Posloužila mi jako doplněk 8. bodu Herní výzvy 2016 jako druhá freeware hra po Action Doomu 2.

Vizuální stylizace nezapře tituly od našich známých krajánků, studia Amanita Design. Vtělujete se do role miniaturního mimozemského vetřelce, který se vylíhne ze svého vajíčka, a snaží se z hlubin dostat na zemský povrch. Potvůrka, jež by se dala nejlépe připodobnit k jablku na nožičkách, se vydává na pochod za svobodou. Kreaturku nemůžete kontrolovat, plazí se zcela svéhlavě vpřed a její pohyb ustane až na místě, kde se vyskytne překážka v postupu. Zde nastupuje váš kontrolér a za pomoci interakcí kurzorem myši musíte řešit logické problémy a zpřístupnit si cestu dále.

Grafická stylizace i atmosférická hudba potěší oči a sluch. Při hraní mi trochu vadila absence interaktivního kurzoru, a tak než se dopídíte, co máte dělat, musíte zmateně klikat po obrazovce, než naleznete aktivní místa. Puzzly nejsou obtížné a i mně jako adventurnímu laikovi hra nečinila problémy a ani jsem nemusel vyhledat pomoc návodu. Mnohdy se mi ale zdálo, že k řešení jsem dospěl pouze náhodným klikáním na objekty a chyběl mi pocit kontroly a pochopení hádanek. Navíc lokacím chybí určitá jednotná koncepce designu, jelikož se mi jeví jako náhodně poskládaná kolekce nesouvisejících herních obrazovek.

Rovněž délka hříčky neuspokojí, na Steamu mám herní dobu 30 minut, a myslím, že adventurní profíci zvládnou hru za podstatně kratší čas. Neškodilo by rozvinutí konceptu třeba v budoucí hře autorů. Ale jelikož je hra zcela zdarma, za vyzkoušení a v zásadě i dohrání jistě stojí, i když mé hodnocení na procentuální stupnici je pouhých 45%.

Od následujícího textu nečekejte žádný odborný, zasvěcený, euforicky nadšený či naopak kriticky shazující komentář. The Sims 4 jsem si zahrál jakožto sedmou položku Herní výzvy 2016 - hra z mého nejméně oblíbeného herního žánru. Říkal jsem si, že bude směšovat kapku strategie, RPG i simulace, tudíž půjde o mixturu žánrů, kterým se příliš nevěnuji, a danému bodu bude dokonale vyhovovat.

Mé dojmy z hraní jsou ovšem poměrně tristní, a tak své zážitky budu tlumočit formou herního deníčku. Pokud nemáte rádi dlouhé komentáře a s mým zápasem se simíky se nechcete zaobírat, čtěte přímo dál a rozhodně neklikejte na Spoiler alert.

The Sims 4 - Týden z pekla

Den 1.
Počátek. Nečekaný update Originu a čekání na instalaci updatů hry - hra už leží na disku netknutá poměrně dlouho. Volba nové domácnosti, nehodlám pokračovat v započaté práci, kterou kdysi synek zahájil. Leebigh Doomer, moje nová identita. Od casual hry očekávám podrobný tutorial se sáhodlouhými instrukcemi, ovšem Sims překvapují a nabízejí pouze okénka s tipy. Vytvářím si postavu - ramenatého týpka s vizuálem mariňáka z Doomu, oděného v upnuté tričko a džíny. Bohaté možnosti nastavení a překvapivé možnosti volby vzhledu avatara včetně konfigurace muskulatury, typů chůze či nastavení pivního pupku nebo ňader jako Dolly Buster. Dokonce se v nabídce nacházejí přednastavené vzhledy postav ze Star Wars. Bohužel mariňáka z Doomu nenacházím, a tak zkouším jiné typy pokrývek hlavy.

Pouštím se do hry. WTF? Můj avatar se objevuje v herním světě s Boba Fettovým plembákem na hlavě. Aha, musím si vytvořit několik profilů ošacení pro různé příležitosti. No dobře, ale kde se to dá změnit? Grrr. Tož pojďme zatím budovat naši základnu. Opět nespočet voleb pro bytové architekty, ve kterých se ztrácím. Nakupuji v herní galerii a získávám pěkný patrový domek, leč po nákupu s pouhými zbylými 700 simoleony v kapse. Perspektiva zaměstnání jako pomocný umývač nádobí mi dává naději, že své jmění získám brzy zpět.

Vyrážím do ulic. Volím jogging, moje postava chaoticky pobíhá ulicemi. Vidím pěkně stavěnou šťabajznu, leč místo konverzace moje postava pokračuje v běhu. Po pár kliknutích se můj doomer uklidňuje ze sportovního nadšení a dávám se do hovoru, přičemž směřuji konverzaci ke vzájemnému sblížení. Proč ta dáma odchází v průběhu konverzace? Sims neučí základům elementární slušnosti? Vracím se domů. Prohledávání ledničky, poněvadž můj mariňák trpí hladem. Proč své jídlo nese do obýváku? Krátké zdřímnutí a volám opět své favoritce.

Promptně přichází a po plkání a komplimentech vyrážíme cestovat. V neznámé lokaci nacházíme v parku prázdný gril a po zakoupení burgerů odněkud ze vzduchoprázdna připravujeme jídlo. Dáváme se do hovoru s náhodným posedávajícím párem. V tu chvíli volá práce a můj avatar nekontrolovaně odbíhá. A to jsem si chtěl zrovna dát áčko a první směnu vynechat, no co už. Nově získaní přátelé se promptně nakvartýrovali ke mně do domu. Klikám na ně, v domnění že bude následovat nějaká interakce, ale nic se neděje. Zjišťuji alespoň, že zadané příkazy se dají postupně řetězit. Zřejmě je můj simík bude vykonávat po návratu z rachoty. Kašleme na to. Seance ukončena likvidací islámských teroristů v IS Defense.

Den 2.
Reset, nová tvorba postavy včetně sekundárních typů oděvů. Editace probíhá tentokrát zcela hladce. Tentokrát volím nick Doomer Leebigh. Redneck v kostkované flanelové košili a bříško jako připomenutí mého reálného výzoru. Kulinářské zaměření předchozího avatara házím za hlavu a vybírám si kariéru spisovatelskou. Tvorba nového domu od podlahy. Opakované experimenty a poznání, že jako bytový návrhář bych žil o chlebu a vodě. Rezignuji na předpřipravené místnosti, nemůžu je jaksi skloubit dohromady, aby tvořily jednotnou domácnost. Nakonec stavím holý domek na zelené louce, postupně jej osazuji potřebným nábytkem a doplňky a příčky a zdi tvořím ex post. Nově vybudované stavení nakonec vypadá docela pěkně. A dokonce bazén rozměrů asi 1x1 metr se vešel.

WTF? Proč v herním světě můj baráček nemá střechu? Snaha vyjít domu a provést kontrolní obchůzku kolem nového domku končí zjištěním, že nemám předtím jistě vytvořené vstupní dveře. Tak opět jejich nákup a jsem naštěstí venku. Achievement - odehraných 5 hodin. Ta hra je totální žrout času. A to jsem ještě pořádně nezačal. Marné pokusy s konfigurací osazení střechy. Shit.

Konec, následuje kombinace sedmihvězdičkové Metaxy a filmu Psycho. Proč Sims 4 nemají kampaň ? Nebo alespoň nějaké úkoly, aby byl hráč pozitivně motivován?

Den 3.
Orientuji se poněkud více. Cíl dne - plnění eventu Den mrtvých - což jest sbírání lebek od kolemjdoucích, čímž se mi ve finále má odemknout schopnost mluvení s mrtvými. Nejdříve ale musím zavolat nějaké Jasmine. Takže obcházím okolí svého budoáru a prudím kolemjdoucí žádostmi o lebky. Ne každý ji dává okamžitě, takže je musím ukecávat přátelskou konverzací. Zatím sebrány čtyři z devíti. Při bloumání okolím nacházím své sídlo z předchozího dne. Že bych hodil řeč s kolegou Leebighem? Leč ouha - nemůžu do domu vejít, natož se přiblížit - brání mi neviditelná hranice. Bláhově jsem si myslel, že svět The Sims 4 je neomezen.

Vidím, že hra stanovuje určité dlouhodobé úkoly, patrně v rámci zlepšování zvolených vlastností osobnosti. Jakožto spisovatel mám napsat 2 knihy v inspirativní náladě. Kde ji mám k sakru vzít? Kolem symbolu postavy mi neustále vyskakují možné činnosti, kterými se snažím vésti, nicméně ta se chová občas nahodile a nemám tedy pocit, že bych ji plně řídil, a žije si svým vlastním životem. Navíc mariňák vyžaduje neustálou péči. Jídlo, sprchování, vyměšování, jelikož je poněkud vznětlivý, tak nutnost uklidňování před zrcadlem. Taky spánek, vždyť za hodinu upadnu do bezvědomí! Pořád něco. Jako kdybych si hřál na prsou tamagotchi.

Hra přináší komické okamžiky. Příprava míchaných vajec. Lze krásně zazoomovat až na detailní postavu hráče. Mlátí několikrát do pánve jako do kovadliny, řekl bych, že omeletu asi spálil, ale ne, vyklápí ji na odnikud se objevivší talíř a s chutí sedá ke stolu. Dobrou chuť vám přejí Pražské kanalizace. Ejhle, došla pošta, klikám na schránku. Milý sim i s talířem vyráží ven z domu, talíř ukládá do schránky a bere dopisy. Naštěstí si bere talíř zpět. OMG - musíme platit účty, co jsem vydělal v práci (tentokrát jako asistent spisovatele) skončí v nenasytných chřtánech banky.

Snaha o plnění spisovatelské výzvy, a tak píšu. Knihu pro děti. Postava sedí u počítače a za brblání a kroucení u klávesnice něco sepisuje. Ještě že je zde tlačítko pro urychlení času. Doomer je zase z té tvůrčí činnosti vyšťavený, takže spánek a zase práce. Volím možnost intenzivní pracovní činnosti, snad to přinese více chechtáčků do kasičky. Opět urychlení času. LOL - achievement za nulové sociální interakce během jednoho dne. Doomer přichází domů, kývaje se jako zombie, zase si musí dáchnout. Napsanou knihu můžu dokonce vydat, volím vlastní náklad s vidinou pravidelného příjmu.

Boj s planými brambory vykutanými kdesi na pozemku. Ona vůbec práce s inventářem je nepřívětivá. Pokud chcete něco odložit, předmětu se nezbavíte na místě, kam jej chcete dát, ale tam, kde stojí vaše postava. Takže musíte na potřebnou pozici nejprve dojít a pak váš hrdina předmět milostivě položí. Marné pokusy o zasazení bramboru, výše popsaný systém vede napřed k odložení brambory v obýváku, a venku mi hra hlásí, že mám předmět přenést z inventáře, což nejde. WTF. Asi nemám potřebný zemědělský skill.

Hra mě nebaví, synek pobaveně sleduje mé soptění a podivování z chování hry. Ale stále u toho sedím, což je asi cílem autorů. Konec, pro dnešek stop. Pokračování příště.

Den 4.
Mou drahou polovičku mám v zahraničí, a tak se mohu věnovat pěstování sociálních interakcí a flirtování ve virtuální formě. Procházím se po okolí a získávám další lebky do sbírky. Před baráčkem se jich teď nachází celkem pět a zbývají ještě čtyři. Tentokrát kolemjdoucí nedělají cavyky a své poklady vydali vcelku ochotně.

Jedna z mladých dam jménem Alena Rambousková mi padla do oka a zahajuji rozhovor. Nabízím ji návštěvu mého příbytku, dokonce souhlasí a máme ruku v rukávě. Společně procházíme dveřmi do domku. A co se nestalo, schůzka se vyvíjí překvapivě velice nadějně. Naše cesty se za dveřmi spontánně rozdělují a můj doomer vchází do sprchy, zřejmě aby smyl mimozemský prach z Marsu. A moje Alenka? Copak copak, vchází do ložnice. Naneštěstí neulehá na lože, ale sedá k mému počítači a něco tam kutí.

Vracím se prohřátý z horké vody a pokračuji ve svádění, chválím outfit, daruji růži a flirtuji. Alenka se zjevně dobře baví, srdíčka naskakují, ale lišta přátelství se neplní. Ale co to ? WTF ? Doomer vyráží do rachoty, zanechávaje svůj dámský protějšek svému osudu.

Bohatší o 200 Simoleonů se vracím, upadám do kómatu v poloze ala modlící se muslim hned v předsíni. Následuje spánkový cyklus již v ložnici. Po výkrmu jídlem z mikrovlnky vycházím opět do ulic. Když v tu ránu volá Alenka a vyrážíme na rande. Konečně nějaký pokrok. Vcházíme do restaurace, kde se snažím vést konverzaci zamilovaným směrem, ovšem můj protějšek není příliš v dobrém rozmaru. Rande tak po chvíli končí a Alenka odchází.

Věnuji se barmance a Alenka se vrací po chvilce zpět. Překvapení! Vchází můj simík Leebigh z předchozí reinkarnace v helmě a dokonce spolu konverzujeme. Zkouším plkání s okolními simíky, ale jejich žvatlání a grimasy mi již lezou na nervy. Doomer nerespektuje mé pokyny a jako starý prostatik vyráží na toaletu. Končím s pařbou, vracím se domů. Pocit z ovládání mé postavy je opravdu prachmizerný.

Dávám zadumanou sprchu a kupodivu se objevuje inspirativní nálada. Honem ke compu, musím psát. Druhá kniha v produkci, přetáčení času, nuda. Nechápu, co od Sims 4 mám čekat. Jestli ta hra více nenabízí, tak nerozumím tomu, jak u ní mohou hráči vydržet tak dlouho. Jdu zase do práce. Konec. Turn off.

Den 5.
Další den ve světě Sims. Hraní se zvrhává ve stále stejný cyklus. Práce, pád na lože a sladký spánek, jídlo, hygiena, placení účtů. Nic nového. Volám Alence Rambouskové, ovšem konverzace se mnou ji pro tentokrát jaksi nebaví. Vydávám se sbírat lebky. Ale žádný z kolemjdoucích možnost získání lebky nemá. To musím event pokaždé aktivovat znovu? Tak volám zase Jasmine a opravdu se objevuje chodec v blackmetalovém warpaintu a podaří se mi trofej získat. Co dělat? Můj Doomer dostává záchvat vzteku, a jde se - rozzlobeně vykakat. LOL.

Rozhoduji se udělat párty a nazvu si pár kolemjdoucích dam do domu. Opět štěbetání, přehnaná gesta, rádoby žertovné animace. A zase do práce. Pro tentokrát mě za tvrdou práci šéf povyšuje. Stávám se bloggerem. Asi doom.starehry.eu. Hurá. Dopisuji další knihu a opět vydávám nákladem vlastním. Získávám tak pravidelný příjem 3 simoleony denně. Vedle popelnice mi vyrostla odpadková rostlina. Bingo, tak ji alespoň zalévám. Nevím jestli se mi to nezdá, ale kolemjdoucí jsou stále stejní.

Vyrážím do ulic, leč prostor kolem mého domu je žalostně malý a musím cestovat za pomoci mapy dostupných světů. Vezmu jednu z nových známostí ze včerejši party a vydávám se na party do baru. Hafo lidu, zkouším různé interakce, ale kromě bezcílných konverzací nic, co by stálo za zmínku. Jdu domů, pokračování zase příště.

Den 6.
Asi poslední den. The Sims 4 mi začínají lézt krkem. Na povrch vyplývají omezení hry. Zdánlivě volný svět je opravdu striktně omezen neviditelnými hranicemi, nedojdete ani přes 2 domy dál, jinak musíte na mapu světa a přesouvat se za asistence nahrávacích obrazovek a blikajícího kosočtverečného diamantu. Jakoby si tímto symbolem autoři z hráče tropili výsměch.

Další boj svádím s ovládáním, kdy na kolemjdoucí simíky klikám jako zběsilý a oni nic, jen se ukazuje symbol kráčejících podrážek. Komedie se sbíráním lebek - pokouším se navázat kontakt s bloumající lidmi. Příkazy se sice dají řetězit, dokonce vícekrát po sobě, nicméně co dnes předvádí můj Doomer, nad tím zůstává rozum stát. Projde kolem kolemjdoucí teenagerky, kterou jsem obdařil klikem se žádostí o lebku, jde na konec oblasti, aby se zpátky rozběhl za touto holčinou, ovšem ta se mezitím rozplývá v mlhách neviditelné hranice. Shit.

Synek mi přichystal překvapení, vytvořil domácnost, abych měl nějaké nové sousedy. Tvoje tvář má známý hlas + Star Wars, tak se domácnost jmenuje. Takže mohu konverzovat s reinkarnacemi třeba Petra Rychlého nebo dámského Darth Vadera. Nicméně jenom na zahrádce. Z galerie použitý dům totiž nemá schůdky, a tak se do domu vůbec nedostanu. Zkouším navázat konverzaci s postavou v posilovně, zřejmě přes zeď nebo okno, ovšem moje postava, ve snaze se s cvičíčím borcem zkontaktovat, stojí na druhé straně baráku. WTF.

Ukončuji své herní seance. Sims 4 nejsou opravdu pro mě. Nerozumím, co na této hře lidé vidí. Jestli jsou čtvrtý díl simáků natolik krokem zpět, že si s nimi nevím rady, nebo jestli mně nějaký skrytý půvab této hry uniká, to opravdu nevím.

Den 7.
Přece jen ještě jednou Simíky zapínám jako dojezd po seanci s dokonalými hrdiny - Duke Nukemem a Max Paynem. Pokouším se najít někoho, kdo by mi mohl věnovat lebku, ale nikde nikdo. S pár kolemjdoucími chodci se nehodlám bavit a navazovat nové kontakty. Což tedy zkusit společenskou událost ? Svolávám známé, zjišťuji, že tato událost je určitou výzvou, kde bych měl splnit zadané úkoly - 12 bavících se simíků, 4 jídlem nakrmení simíci a tak dále. Jak ovšem docílit tři společně tančící simíky, toť otázka.

A party začíná. První dvě přicházející dámy nakopávají mou popelnici a vesele hopsají po hromádce odpadků. Skvělé přivítání. Další děvče pro změnu koš vynáší, ale díky povalené popelnici pytel s nepořádkem hází na zem. Snažím se konverzovat s hosty, ti posedávají u počítače nebo šmejdí v mojí ledničce. Potřebné úkoly jsou poměrně rychle samovolně plněny, aniž bych musel něco dělat.

Začíná se kouřit z monitoru počítače. Pokouším se jej opravit, ale má snaha přichází vniveč. Tak volám servis. Opravář přichází prakticky hned v průběhu párty, aniž by se mnou cokoliv prohodil. Pán v montérkách přichází a za chvilku odchází, ani po mě nechce žádný honorář.

Jako další úkol mám podat návštěvě 4 porce dortu. Dobrá tedy. Utrácím 15 simoleonů za dort, ale kde jej mám k sakru najít? Druhý pokus a opět nic. Časově omezená party končí, většina hostů se postupně vytrácí. Mimochodem, odměna za mou snahu je starší kniha. Ani se nepátrám, co je zač.

Jen jedna kočička zůstává sedět u počítače a jak se obydlí vyprázdnilo, mně se daří vyřešit záhadu zmizelých dortů. Bingo. Schovány za stolem, zřejmě překryty objemným pozadím jedné z návštěvnic, takže jsem si nejspíše nevšiml, jak skončily na zemi. Vydám se jeden z dortů připravit pro zbylou návštěvnici.

Telefon. Eva by mě chtěla navštívit. Co na tom, že mi sedí v ložnici u compu. Odchází, před vchodem se otáčí a klepe na dveře. Nějak to kluci programátorští nemají zmáknuté. Snaha o flirtování přichází vniveč, děvče je naštvané a odchází. Já také odcházím a moje anabáze se simíky končí. Good bye.


Raptr mi ukazuje 11 nahraných hodin. I když jsem nezaznamenal žádný úspěch, natožpak nějaký výrazný progres, považuji sedmý bod Herní výzvy za splněný.

The Sims 4 je hrou, která není jistě vhodná pro každého. Pokud vyžadujete přesné instrukce či vedení, hru ani nezkoušejte. Jste-li tvůrčí a hravý typ a baví vás nekonečné experimentování, budování a zkoušení možností chování vašeho simíka, neváhejte - Sims 4 jsou právě pro vás.

V úhledném grafickém zpracování dostanete rozlehlý svět s nepřebernými možnostmi interakce, který má ovšem řadu nelogičností a není pro začátečníka jednoduché, do systému proniknout a zvládnout ovládání. V tomto směru by pomohlo více informací a vodítek. Navíc zdánlivá volnost je omezena na blízké okolí vaší nemovitosti, takže vás čekají nesčetné nahrávací obrazovky. Pokud čekáte, že jsou Sims simulací reálného života, tak bohužel alespoň pro mě je chování postav na hony vzdálené skutečným vzorcům chování. Ale což, to není na závadu, jde hlavně o zábavu a nikoliv o komplikovaný reálný život.

Pokud od hry žádáte kampaň a úkoly, tak těch se bohužel nedočkáte. Jediným nosným motivem je zřejmě vylepšování vlastností vašeho hrdiny. K cíli vede řada možných postupů a možností, navíc tvůrci nabízejí různé časově omezené eventy pro zpestření, snad aby náplň hry nebyla tak stereotypní. Hra mě bohužel neuspokojila po stránce svižnosti, neustále musíte čekat, než splníte zvolenou činnost a tlačítko na urychlení času je nezbytnou pomůckou - jelikož během zadané činnosti nic jiného nemůžete dělat.

Plnění úkolů navíc narušuje nutnost až přehnaně opečovávat vašeho avatara, což mě neskutečným způsobem zdržovalo. Ten se navíc chová poměrně autonomně, takže jsem neměl pocit řádné kontroly nad svou postavou, a ta si žije vlastním životem. Postupem času se objevil stereotyp a hlavně, ačkoliv jsem u hry strávil několik herních seancí, neobjevil se zásadní progres či úspěšný výsledek, takže jsem hraní ukončil totálně znuděný.

Je vidět, že za programem stojí obrovské množství práce a tvůrčích nápadů, ale dokázal bych si představit jejich lepší a i zábavnější realizaci. Nejsem schopen posoudit kvalitativní vývoj předchozích sérií, ale musím říci kacířský závěr, že The Sims na Facebooku, které jsem chvíli svého času zkoušel, mě rozhodně bavili více než tříáčková a za mastný peníz prodávaná hra The Sims 4.

HacX je v hloubi prachu zapomenutým klenotem a poslední a také nejméně známá klasická komerční hra na Doom enginu. Parta nadšenců sdružená pod jménem Banjo Software si zakoupila licenci na engine idTech I a vytvořila totální konverzi, ve své době vyžadující originální hru Doom II. Doba pokročila, Banjo Software ukončili svou činnost a jeden z autorů, Rich " Nostromo" Johnston připravil aktualizovanou verzi hry umožňující samostatné spuštění s portem bez nutnosti vlastnit originál Doomu II. A navíc zcela zdarma.

HacX je totální konverzí přinášející kompletně novou grafiku, hudbu a monstra a s Doomem nemá nic společného kromě technologického základu. Příběh hry, popisující story hackera Dannyho Evengera, jenž zachraňuje svět před spiknutím zlých korporací, nás přenáší do sci-fi laděného prostředí budoucnosti. Nikoliv na mimozemských planetách, ale na podstatně proměněné matičce Zemi.

Grafici se vyřádili a vizuální zážitek je opravdu vzdálený domovské doomovské předloze. Nové textury se většinou povedly, což ovšem nelze říci o některých modelech nepřátel. Těch je poměrně velký počet, ale zdálo se mi, že jejich animace je poměrně chudší než u mutantů z Doomu a animační přechody jednotlivých fází pohybů zejména u jejich úmrtí postrádaly plynulost. Najdeme nejen zmutované muskulatorní příšerky, ale i četné kybernetické stroje. Smysl roztleskávaček v krátkých sukničkách střílející plasmové impulsy mi ale uniká. Update enginu se projevil v možnosti rozstřílet skleněné tabule nebo zničit kusy nábytku, ale jinak pokrok oproti původnímu idTech I enginu není patrný.

Level design je poměrně povedený, i když některé mapy trpí procházením prázdných lokací nebo dlouhých prázdných chodeb, někdy s nutností jejich opakovaného probíhání. Střídají se uzavřené mapy v budovách či podzemí a nechybí i otevřenější levely, z nichž některé mi nejen hudebním podkresem připomněly hru Shadow Warrior. Nezbytností je hledání spínačů a pečlivé prohledávání všech zákoutí, často jsem musel pátrat, než jsem objevil skryté tlačítko nebo zákeřně skrytou úzkou chodbičku vedoucí dál.

Velkým úletem designérů jsou ovšem mapy v kyberprostoru, ve kterých se Danny dostává do útrob počítačových systémů. Zde se žádná slova chvály vyslovit nedají. Tyto imaginární lokace jsou obdařeny šíleným barevným spektrem textur a světelných efektů, často přehnaně blikajících. Přinejmenším pro epileptiky zábava zaručena. Navíc jejich design je zcela chaotický a mapa číslo 5 trpí grafickými defekty.

Akce je povedená a protivníci disponují širokými možnostmi útoků, což činí ze hry pestrou a zábavnou výzvu. Obtížnost není příliš velká a zhruba odpovídá Ultra Violence z Doomu II. Účinnost zbraní je převzata z Doomu, ale všechny byly přeskinovány. Originálními kousky jsou hlavně taser místo motorové pily a moje nejoblíbenější Uzi, i když je třeba šetřit náboji díky vysoké kadenci dávek. Akce respektuje principy 3D her své doby a nic převratného a nového nenabízí. Likvidace mutantů a robotů, hledání klíčů a té správné cesty k exitu je klasickou náplní. Nicméně pokud pomineme některá úskalí level designu, boj plynule odsýpá a hráč se dobře baví.

HacX je tedy zábavnou hrou, která nabízí fanouškům klasických 3D akcí oživení akčního zážitku na Doom enginu v podobě nové grafiky a nepřátel. Bohužel hra trpí nudnými a špatně nadesignovanými kybernetickými levely a minimem novinek a inovací. Pro fanouška Doomu a jeho derivátů povinnost, ale pro běžného hráče toužícího poznat klasiky devadesátých let budou vhodnější spíše originální hry od id Softu.

Většinou se na hrách, které jsem měl možnost hrát. snažím vždycky najít něco pozitivního. Vždyť i u těch největších propadáků se jejich autoři v absolutní většině případů snaží do hry vložit co nejvíce své duše a tvůrčího úsilí. Ale v případě 3D akce Nam, kterou jsem v rámci historického exkursu a snahy poznat co nejvíce her na enginu Build využil také do letošní DH herní výzvy, toho mnoho dobrého nenacházím.

Přitom pozadí vývoje je mi docela sympatické. Tři úspěšní autoři totální konverze pro Duke Nukem 3D jménem Platoon, byli angažováni major firmou GT Interactive, aby pro ně vytvořili plnohodnotnou hru. Bohužel na shodném enginu Build, v době vydání již za zenitem. Cílem hry bylo vytvořit realistický herní zážitek války ve Vietnamu. I z tohoto důvodu byl nejspíše angažován armádní specialista seržant Dan Snyder, tvůrce armádního výcvikového simulátoru na Doom enginu, Marine Doom.

Pomiňme zastaralé technické zpracování, v rámci možností byly vybudovány docela slušně vypadající lokace i na poměry Buildu, i když je pravdou, že některé starší hry používající shodný engine jsou na tom vizuálně lépe, třeba Shadow Warrior či série Redneck Rampage. Autoři si navíc ulehčili práci a převzali Dukovo hekání a HUD z původní hry, což by se u komerční hry rozhodně stávat nemělo. Ale atmosféra vietnamských bojů je docela reálná, prostředí džungle zahrnuje nejen široké travnaté pláně pokryté vegetací, ale i tenké stezičky mezi stromy a křovinami, vodopády a skalisté vrchy. Nechybí ani urbanistické prostředí města a také kultovní, z Vietnamu známé podzemní chodby.

Design je poměrně lineární, úrovně jsou plošně relativně rozsáhlé a nechybí rozlehlejší volné plochy, k cílovému místu vede často více možných cest, ale bloudění naštěstí nehrozí. Jen jednou jsem musel vyhledat pomoc YouTube, když průchod do podzemí v podobě úzké šachty byl poměrně zákeřně schován.

Předchozí hry na Build enginu byly plny humoru, různých easter eggů a jejich atmosféra přinášela odlehčenost a zábavu. Hlavním problémem Namu je bohužel jeho realističnost a vážnost, což s sebou přináší obtížnost a frustraci. Je mi jasné, že Vietnamská džungle byla pro obě zainteresované strany žhavým a brutálním peklem. Bohužel na hráče čekají nástrahy na každém kroku i ve hře. Nevím jak je tomu ve známějším a úspěšnějším Vietcongu, který jsem zatím nehrál. Ale v Namu je hráč každou chvíli krůček od brutální smrti.

Přesná muška protivníků, nepřehlednost terénu pokrytého vegetací. ve které se příslušníci Vietcongu nedají zpozorovat. Vy je nevidíte, ale oni vás ano a přivítají vás sprškou kulek. Zákeřní a lstiví vojáci, kteří vypadají jako mrtví a zhmotní se často až před vámi a nepomůže ani preventivní střelba do těl, pokud je zaregistrujete včas. Neustálý a nepředvídatelný respawn vietnamčíků nejlépe přímo za vašimi zády vám nedá chvíli klidu, a tak si nejste jisti ani tam, kde jste provedli důkladnou čistku. Zákeřné miny, které se objevují podle Murphyho zákonů tam, kde je nečekáte, zejména při šmejdění v zastrčených koutech. Ano, jsou na zemi vidět, ale exploze nastane zrovna tehdy, pokud se váš pohled stočí někam výše od země. Dokonce se stává, že vám na hlavu nasypou bomby spřátelené tryskáče.

Hra se tak díky těmto překážkám neskutečně táhne a chybí dynamika a dobrý pocit z vykonané akce, Je to spíše trápení a postup kousek po kousku, s neustálými loadingy, a tak zanedlouho se alespoň u mě dostavila nuda. A nepomohla ani snaha autorů o změny prostředí. Je třeba adekvátně volit obtížnost. První epizodu jsem se sebezapřením dohrál na druhý stupeň, ale v té druhé jsem zbaběle hrál na tu nejlehčí. Pokud bych si hru nezvolil do Herní výzvy, asi by zůstala nedohrána.

Zbývá ještě pochválit spolehlivou funkčnost Steam verze, která zachovává originální vzhled i ovládání, a funguje na DosBoxu bez problémů pod Windows 10. Pokud si vyextrahujete potřebné zdrojové soubory, lze vizuálně vylepšenou verzi provozovat i pod portem EDuke32, se kterým by měla být plně kompatibilní.

Nam je vhodný pouze jako exkurs do herní historie, ale pokud chcete zábavnou akci, rozhodně vyzkoušejte spíše starší tituly na Build enginu. Je jich dost a třeba Blood se dá v modifikované verzi hrát i zdarma. Jako další dílo autorského týmu vyšla ještě podobně laděná hra World War II GI, ale po zkušenostech s buildovským zpracováním války ve Vietnamu váhám, jestli ji mám vůbec zkoušet...

Final Doom by se dal charakterizovat jako samostatně spustitelné rozšíření, navazující na předchozí story Doom série. Tento “datadisk”, rozsahem ovšem dvakrát převyšující Doom II, sestává ze dvou kompletních megawadů, což znamená celkem 64 úrovní. TNT: Evilution a The Plutonia Experiment, toť názvy obou samostatně spustitelných her. Tudíž pořádná porce akčního zážitku.

Podobně jako u Master Levels for Doom2 , autory hry nejsou samotní mistři z id Software, kteří zaštítili projekt pouze produkčně a technickou podporou, ale externí spolupracovníci. Studio TeamTNT, sdružení moderů z komunity, vytvořili add-on TNT: Evilution s plánem distribuce zdarma. id Software jej ovšem odkoupilo a zařadilo do svého komerčního projektu, což vzbudilo kontroverze v doomovské komunitě. The Plutonia Experiment je dílem bratrů Casaliových, kteří zaslali na ukázku do id Softu několik svých map, jejichž kvality vedly k vřelé reakci a oba bratři dokončili ve dvojici celý megawad pro potřeby komerčního vydání.

Final Doom se posunul i technicky a ve své době umožňoval kompatibilitu s tehdy novými Windows 95. Aplikace, pomocí níž se program spouštěl, nabídla nejen pohodlnou volbu potřebné epizody, ale také vyšší rozlišení. Launcher disponoval i kompatibilitou s předchozími hrami, a tak si hráč mohl přiřadit i iWADy z předchozích her, takže vizuál jste si mohli vylepšit i u předchozích titulů id Softu. Já jsem ve své době zůstal věrný starému dobrému DOSu, a oba megawady si užíval v originálním provedení. Dnes samozřejmě v době portů není podobný program potřeba, ale svého času mi pod Windows 7 po doplnění chybějící DLL knihovny fungoval bezvadně.

První epizoda, TNT: Evilution, představila světu TeamTNT, který se posléze stal jedním z nejrespektovanějších tvůrců konverzí pro Doom na profesionální úrovni. Autoři si vybudovali nezaměnitelný rukopis v podobě rozsáhlých a komplexních map, ve kterých se dalo velice snadno zabloudit, zejména pokud jste přehlédli zapomenutý spínač. Evilution jakožto prvotina tyto typické prvky zatím jen naznačuje. Design levelů mísí hojnost akce jen s občasnými puzzly, které mě příliš nezdržovaly a sloužily spíše jako zpestření. Nová grafika přinesla vizuální oživení a pestrá prostředí a poměrně slušný design levelů mě připoutal ke hře.

Obtížnost je nastavena poněkud výše než v druhém Doomu, avšak žádné podstatné záseky mě nezdržovaly. Námitky některých komentátorů o špatném level designu nesdílím. Hra skvěle a plynule odsýpala a dobře jsem se bavil, bohužel megawad nepřináší designově dobře zapamatovatelné nebo architektonicky převratné lokace. Když tak ex post po dohrání vzpomínám, žádný z levelů se mi pevně nevryl do paměti. Snad s výjimkou staroegyptsky stylizovaného 31. tajného levelu, který naneštěstí trpí bugem, znemožňujícím jeho regulérní dohrání. Evilution je zábavným a dobře hratelným projektem, který ale na absolutní špičku zcela nedosahuje a hodnotím jej pouze jako kolekci map solidní úrovně.

Plutonia Experiment je trošku jiná káva. Druhý megawad přibalený v balení Final Doomu je zaměřen na trýznění hráče a stupněm obtížností hravě převyšuje doposud vydané oficiální Doomy. Nejde o to, že by nepřátel byl nadměrný počet, ale bratrům Casaliovým se podařil husarský kousek v podobě geniálního rozmístění nepřátel tak, aby co nejvíce znepříjemnilo hráčův úděl. Při hraní Plutonie si tak doomer nikdy není jistý, co jej čeká a časté ukládání pozice je nezbytností.

Z Plutonie jsem měl doposud respekt na základě zkušeností z předchozího dohrání, ale v rámci Herní výzvy jsem neohroženě zvolil tradiční Ultra Violence. A nebylo to zase takové utrpení, jak jsem očekával. V porovnání se současnou moderní produkcí add-onů pro Doom se dá Plutonia zvládnout. Umíral jsem sice často a mnohdy jsem si připadal, jako bych nehrál Doom, ale nějaký logický rychlík. Ale neluštil jsem puzzle, ale snažil se přijít na kloub záhadě, jak se dostat na kobylku a pozabíjet strategicky pečlivě rozmístěné mutanty. Levely jsou kompaktní a spíše menší, hledání secretů ustupuje do pozadí a prim hraje tuhá akce.

Final Doom nedosahuje absolutních kvalit originálních her z dílny id Software. Nicméně hráč dostává pod své ovladače dva megawady profesionální kvality, nabízející pořádnou porci Doomu. Pro doomery, hledající nové levely k pokoření, je Final Doom jasnou volbou.

LEGO Harry Potter: Years 1-4 je podařený pokus o přenesení příběhů prvních čtyřech knih J. K. Rowlingové do světa LEGO. Abych si hru lépe užil, přistupoval jsem k ní zodpovědně a kompletně teoreticky připraven. Mám tak za sebou nejen pečlivé pročtení všech dílů románů v podobě souborného paperbackového vydání, ale také shlédnutí série filmů na DVD.

Neměl jsem možnost hrát oficiálně licencované hry s Harry Potterem od EA, a tak zážitky s naším mladým kouzelníkem v LEGO kostičkovém světě byly pro mě na monitoru premiérou. A musím konstatovat, že hra přenáší všechno pozitivní z románů i do světa počítačových her. Hravost, fantazii, kreativitu, napětí i legraci, to vše můžeme prožít nejen v knihách, ale i pod prsty klávesnic či gamepadů.

Znalci LEGO her jistě budou znát principy, na kterých celá série staví. Střílení palnými zbraněmi ale do Harryho světa nepatří , a tak v hlavní roli exceluje magie. Máchání kouzelnou hůlkou a efektní transformace LEGO kostiček do nejrůznějších objektů hraje prim. Za pomoci čarování zkoumáte svět Bradavic a snažíte se přijít na záhady všech zákoutí, která rozlehlé sídlo nabízí.

Příběhová linka kopíruje všechny důležité události z knížek, které rozděluje do čtyř epizod po 6 úrovních. Mezi jednotlivými levely probíhají lekce výuky magie v Bradavicích, v nichž se Harry a jeho kamarádi seznamují s novými kouzly i učebnami školy. A zatímco na počátku je Harry nezkušeným žáčkem s omezenou paletou kouzel, na konci hry se již stává ostříleným matadorem magie a poradí si prakticky se vším, případně ve spolupráci s ostatními postavičkami.

Kromě virtuálního prožívání Harryho příběhů stylizovaných do dětsky humorného ladění můžete při hraní pátrat po četných tajemstvích. Lze nalézt fragmenty školního erbu, pečlivě ukryté žetony postav, za které posléze můžete po zaplacení hrát, nebo pomáháte studentům, zapleteným do různých nepříjemných situací. LEGO Harry Potter na rozdíl od svých předchůdců (jako např. Star Wars či Batman) stojí zejména na rozvážné a klidné hratelnosti, zkoumání prostředí a luštění jednoduchých puzzlů, aniž bychom byli stresováni protivným napadáním protivníky. Souboje si užijete hlavně s bossy a také většinou nepomáhá hrubá síla pěstí či zaklínadel, ale také důmyslná magie. Své protivníky likvidujete zpravidla pomocí předmětů dostupných v okolí, které ovládáte silou kouzelné hůlky.

Jednotlivé mise jsou pestré a nenudí, prostředí se neustále mění, délka levelů je tak akorát a obtížnost pohodová bez frustrací. Občas je třeba popřemýšlet nad logickou zápletkou, ale záseky se při hře opravdu nevyskytují a vše plynule odsýpá. Ta pravá zábava nastává při volné hře, kdy máte k dispozici všechny postavičky se všemi jejich schopnostmi. Nezdržují zde videosekvence a s kompletním týmem postaviček hra nabírá grády. Jen si tak šmejdíte po levelech ve snaze najít vše, co jste v příběhové kampani minuli nebo nemohli zpřístupnit a máte možnost docílit 100% úspěchu.

A to ještě není vše. Čeká vás excelentně zpracovaná Bradavická škola. Najdete zde všechno podstatné jako v knize či filmech a všechna místa můžete navštívit. Měl jsem pocit, jako bych se opravdu ocitl spolu s Harry Potterem přímo v knižních příbězích. Bradavice nabízejí další porci záhad k objasnění a věřte, že splnění všech úkolů a nasbírání všech postav i kostiček, které za odměnu dostáváte, byl velice obtížný úkol.

Nezbývá než ještě jednou poděkovat Ferdishovi, který mě v diskusi popostrkoval ke kompletnímu dokončení hry a odemčení posledního levelu, ve kterém si můžete zahrát za samotného Voldemorta. Věřte, že chybějící kostička mi asi přidala pár šedin navíc. A plyne z toho pro mne poučení, zkoumat pečlivě vše hned od začátku. A hlavně, pořádně zametat nepořádek.

První část hry LEGO Harry Potter považuji za nejlépe zpracovanou LEGO hru, co jsem měl doposud možnost hrát. Pestrá a nápaditá hratelnost, plynulé hraní bez zbytečných frustrací a příjemné grafické zpracování nenáročné na hardware umožňuje si hru užít nejen dětem, ale i jejich hravým rodičům. Pokud máte rádi Harryho Pottera, jeho LEGO verzi si určitě zamilujete stejně jako originální předlohy.

Hra mi běžela bez komplikací na Windows 7 i 10 a ačkoliv občas narazíte na drobné grafické defekty, nezaznamenal jsem žádné bugy znemožňující dohrání. Veškeré problémy kterým jsem čelil, padají na má bedra a nepozornost a nikoliv na programové chyby, na které jsem své neúspěchy sváděl.

Ke hře mě přivedl zábavný, nicméně poněkud jízlivý komentář uživatele Coldplaze, z něhož vyplývá, že Rogue Warrior, jakkoliv se mi vždycky jevil docela sympaticky, je totální brak. Rovněž vývojáři z Rebellion i vydavatelská společnost Bethesda se za hru nejspíše stydí, a tak beze stopy zmizela z oficiálních internetových stránek.

Nedalo mi to, hru jsem nainstaloval, prošel peklem komunistické Severní Korey a musím konstatovat, že až takový průšvih Rogue Warrior není. Hlavní problém podle mého názoru spočívá v tom, že titul byl vyvíjen jako AAA hra, ovšem potíže při vývoji a střídání vývojářských studií (Zombie, Rebellion) z původního bombastického akčního spektáklu zapřičinily vydání titulu budgetového charakteru. Ovšem zpočátku nabízeného za mastnou cenu plnohodnotné “tříáčkové” hry. Naštěstí aktuální částka na Steamu odpovídá kvalitám hry.

Cožpak o to, Richard “Dick” Marcinko je oproti nejrůznějším virtuálním hrdinům opravdový “bad ass”, zocelený skutečnými válečnými konflikty, což hře dodává na atraktivitě. Navíc jej dabuje Mickey Rourke, který pro silná slova nejde daleko, nejčastěji v podobě oblíbeného fuck a jeho kombinací. Ale fiktivní události v Severní Koreji jsou bohužel podány plytkou a nenápaditou formou.

Hra je typickou moderní 3D akcí, přinášející nešvary, kterými hráči zvyklí na tradiční FPS hry opovrhují. Zcela lineární průchod úrovněmi, autoheal, absence secretů, jednotvární nepřátelé nebo omezená paleta zbraní. Autoři se sice snažili hratelnost zpestřit, ale pokusy o inovativní prvky se příliš nevyvedly.

Rogue Warrior je pro mne první hrou, ve které jsem si poprvé vyzkoušel systém úkrytu za překážkami s možností krycí palby. Marcinko se po skrytí za překážku zobrazí v pohledu z třetí osoby a může zpoza bariéry pálit po protivnících, avšak s nižší přesností. Bohužel v mnoha situacích mě nepřátelé trefovali i za zjevně neprůstřelnou překážkou. Tudíž jsem této možnosti využíval poměrně zřídka.

Hra přináší i určité stealth prvky. Spočívají v tichém připlížení k nepřátelskému vojákovi a za pomoci ostře nabroušeného nože jeho následné brutální likvidaci. Tyto názorné ukázky chirurgických přístupů k tělesným orgánům jsou efektní, avšak ve hře je využijeme pouze na rozehřátí na začátku úrovně. Jakmile se rozběhne klasická palba ze střelných zbraní, tak se k těmto fatalitám již dostaneme zcela minimálně.

Poměrně tragická je herní doba. Rogue Warrior nabídne pouze 8 úrovní a moje celková herní doba činila něco přes 5 hodin, a to včetně dalších pokusů o získání některých achievementů. Jak v komentářích uvádějí zdatnější hráči, tak mnohdy kampaň nepřesáhne ani 2 hodiny. Multiplayer je bohužel zcela umrtven, takže další rozšíření herní doby je iluzorní.

Problémem hry je stereotypní hratelnost. Ačkoliv se prostředí levelů mění, herní náplň je zcela identická. Tichá likvidace několika vojáků na úvod mise přechází v přestřelky palnými zbraněmi. Jejich obvyklý průběh spočívá v palbě ze zálohy, případně s využitím krycí palby a čekání na automatické vyléčení. Dříve nebo později se imperialisty podaří eliminovat. Stereotypu napomáhá také radar, na němž jsou přesně zobrazeny cíle i nepřátelé a chybí tak napětí a moment překvapení.

Dostupná sada zbraní, které můžeme sbírat od padlých nepřátel, je omezena na různé varianty samopalů, případně brokovnici, a jen ojediněle jsem použil sniperku. Jiné zbraně v podstatě nejsou potřeba, munice je dost a pokud to s kropením protivníků projektily přeženeme a nedostává se nábojů, sebereme si od nebožtíka jinou flintu. Zpočátku jsem trošku tápal díky nezvykle nastavenému ovládání. Vrh granátem za pomoci pravého myšítka zaměněný za obvykle nastavené zamíření několikrát způsobil zbytečný restart checkpointu díky úmrtí granátem pohozeným pod nohy.

Prezentace grafická je podle mého názoru povedená a zejména v cut scénách se mi zdálo, že autoři použili cell shadovou grafiku. Barevné spektrum sice nehýřilo pestrými barvami, ale styl prostředí odpovídá šedému prostředí komunistické Korey. Atmosféře napomáhá i dokonalý dobový soundtrack.

Snad díky její krátkosti i povedené prezentaci jsem hrou prošel jako nůž máslem a nedostavila se nuda, která by zapřičinila její odložení. A i přes vypsaná negativa jsem se docela bavil. Rogue Warrior je hrou budgetové kategorie a má uplatnění zejména tehdy, chcete-li se odreagovat bez nutnosti zbytečného přemýšlení. Tak jako béčkový akční film - DVD, popcorn nebo brambůrky, poloha vleže na gauči a jednoduchý děj, který po titulcích ihned zapomenete. Takový dojem mám i z Rogue Warriora.

Relativně vysoké hodnocení dávám za atmosféru, Dicka Marcinka a slušné grafické provedení a soundtrack. Pokud by hlavní roli tvořil neznámý bezejmenný voják, a nikoliv známá atraktivní osobnost, asi by mě hra tolik nebavila. Za budgetovou cenu lze o zahrání uvažovat, ale o AAA hru rozhodně nejde ani omylem.

Nový, znovuzrozený Doom po dlouholetém očekávání přistál na pultech prodejen a ve složkách elektronických distribučních kanálů. Po mnohahodinovém stahování (k čemu jsou vlastně instalační média, když obsahují jenom 10 GB dat z celkových 55 GB ?) jsem mohl vyvolat zátěžový test mého takřka dva roky starého herního stroje. Přiznám se, že z diskusí ještě před vydáním jsem měl trošku obavy, aby se mojí mašince nezavařily větráčky grafické karty a hlavně, aby Doom běžel plynule. Naštěstí mé obavy byly liché a nový reboot Doomu šlapal až na drobné problémy velice uspokojivě i v HD rozlišení. Je vidět, že i přes odchod technologického guru Johna Carmacka pánové v id Softu programovat nezapomněli.

Hlavním a marketingově zdůrazňovaným trhákem měl být návrat ke kořenům a klasickým elementům prvních Doomů. Vyvstává tedy otázka - navazuje Doom, ročník 2016, na prémiové ročníky 1993 a 1994? Nikoliv. Letošní Doom je aktuální a moderní 3D akcí, která pouze vyzobala universum a mnohé oceňované prvky svých starších vzorů a v ryze aktuálním grafickém provedení nabízí brutální a rychlou akci v současném herním stylu. A ačkoliv jako fanoušek originálů přiznávám, že se jim nic nevyrovná, nemá smysl oplakávat staré modly a časy minulé. Reboot Doomu se zkrátka povedl a Doom Marine se vrací ve výborné formě.

Doom se s ničím nemaže. Bez okolků strháváte okovy, seskakujete z pitevního stolu, zmasakrujete pár zombíků. Nasazujete kultovní brnění a přilbici a vrháte se do akce. Příběh je naštěstí prostý zdržujících dlouhých videosekvencí, neruší a je stylově integrován do hry a podáván prostřednictvím holografických záznamů. Akce jakožto samozřejmý dominující prvek má neskutečnou dynamiku, nepřátelé nejsou dávkováni pomalu a postupně, ale po dosažení klíčového bodu se začnou spawnovat v dané oblasti a Doom se tak v podstatě zvrhává v arénovou řežbu. Dále vás hra nepustí, až dokud nevyčistíte posledního mutanta.

Doom se nebojí brutality a nejenže nepřátele likvidujete za efektních spršek krve a masa, mechanika hry po vás přímo vyžaduje brutální dorážení protivníků - podobné jako fatality v Brutal Doomu. A ani nepotřebujete berserk. Popravy nepřátel za stylové animace rozličných způsobů smrti vám totiž doplňují ztracené zdraví, a tak dříve nebo později je rádi využijete v hektické řeži. Na rozdíl od Brutal Doomu jsou tyto exekuce velice dobře technicky zvládnuté.

Kolekce zbraní odpovídá svým vzorům z původních Doomů. Novinkami jsou gauss kanón a heavy assault rifle, nahrazující rotační kulomet, jenž se nám do rukou dostane až v pozdějších fázích hry. Mým nejmilejším mazlíčkem se stala samozřejmě dvouhlavňová brokovnice, ale v průběhu akce jsem průběžně využíval většinu zbraní, podle situace, vývoje na bojišti a dostupné munice. Trochu jsem byl zklamán systémem použitím motorové pily, která je sice ultimátní zbraní, ale je omezena množstvím benzínu. Nehrozí tak bohužel nekonečné porcování enemáků dle libosti. Jako bonus za ultimátní naporcování protivníka získáte doplnění munice. Musíte tak bohužel přistoupit na stanovená pravidla tvůrců, což hráče trochu omezuje v rozletu.

Masakrům je přizpůsoben design úrovní. Tam, kde očekáváme bojovou scénu, úroveň nabude do prostoru a je jasné, co nás čeká. Bohužel více než ve světě Doomu jsem si připadal jako ve hře Quake III Arena či Quake Live. Bojiště jsou vybaveny různými sloupky, sokly, vyvýšenými body, strategicky umístěnými power upy a hlavně, k úspěšnému boji je vyžadováno skákání, na což jsem si musel delší dobu zvykat. Doom Marine se totiž v předchozích titulech id Softu držel při zemi a zběsilé hopsání po plošinkách mu příliš nesedí. Obtížnost se podařila adekvátně vyladit, hra je výzvou a mnohé souboje jsem musel několikrát opakovat, ale vše se dá zvládnout. Nelze sice manuálně ukládat, ale systém check pointů byl nastaven docela slušně.

Level design přináší komplexní a mnohdy prostorově složité mapy, je třeba mít dobrou představivost, abyste pochopili prostorové zákonitosti levelů a prozkoumali co nejvíce secretů. Trochu jsem prskal zejména u mapy Argent Tower, jež byla zaměřena zejména na pohyb ve výškách. Již když jsem sebral speciální boty umožňující double jump, bylo mi jasné že bude následovat lekce hopsání, což se mi beze zbytku potvrdilo. Pohyb po mostě mi dokonce upomínal hry s Batmanem, a namísto přeskoků přes plošinky by se lépe hodilo Batmanovo lanko. Následovalo pojíždění výtahy a luštění záhady věže, což byla docela nuda. Naštěstí se podobné excesy již neopakují a tento level je výjimkou, ve zbytku hry mi level design vyhovoval a zapadal do světa Doomu.

Velmi pěkně jsou zpracováni naši nepřátelé, a to nejen graficky, ale oproti klasice jsem byl pozitivně překvapen jejich reálným chováním. Klasičtí spritoví pajduláčci jsou oproti modernizovaným mutantům jen neškodnými terči na střelnici. Impové živě poskakují všude možně, vojáci i ostatní protivníci jsou daleko rychlejší, a dokonce i těžkopádný mancubus k mému překvapení za mnou vyskočil na sloupek. Revenanti dokonce přilétají na jet packu. Bossové taky stojí za to a hlavně cyberdémon i spider mastermind se tuze bránili své likvidaci. Zejména finální pavoučí souboj velmi napínal nervy a mou trpělivost. Zbylé duo supermutantů zas tak velké potíže nečinilo a podařilo se mi je pokořit na první sezení. Škoda jen, že originálu nezůstala věrná síla protivníků. Zejména prasata jsou předimenzovaná a stala se pro mě jedním z nejobávanějších nepřátel a neváhal jsem proti nim používat rakety, protože jejich tělesná schránka vydrží opravdu hodně.

Kromě akční složky nám hra nabízí spoustu dalších aktivit a kratochvíli. Průzkum úrovní, hledání nezbytných secretů a sběratelských figurek, upgrady zbraní, které umožňují si je přizpůsobit tak, aby vyhovovaly vašemu hernímu stylu. Vylepšení vašeho brnění, stejně tak jako minihry, ve kterých po vstupu do portálu musíte často v šibeničním časovém limitu splnit zadaný úkol. Díky nim získáváte runy dodávající vaší postavě nové schopnosti a vylepšení. A fanoušky klasiky potěší pečlivě skryté klasické levely, které si po ukončení kampaně můžete rozehrát. Podařilo se mi najít zatím jenom jeden a věřte, s novými atributy nepřátel byl docela tuhý.

Při hře jsem se neubránil občasným pádům hry, což je patrně dáno mým slabším hardwarem, občas na začátku úrovně se projevilo výrazné zpomalení frameratu, ale žádné zásadní problémy jsem nezaznamenal. Zamrzela jen občasná nemožnost zastřelit vznášející se kakodémony čekající na glory kill, ovšem na nedostupných místech, což vyústilo v jejich opětovné oživení, ale nevím, jestli je to bug či přirozená vlastnost hry. V mnohých úrovních se nedá vrátit z určitého bodu zpět, což zamrzí zejména hledače secretů. Ale to jsou jen drobné vady na vytříbené kráse.

Nová reinkarnace Doomu se povedla a originálu nedělá ostudu. Nabízí dlouhou herní dobu, potěší jak mladé perspektivní hráče, tak i ty starší fanoušky původních verzí Doomu. Jeden průchod hrou určitě nestačí a mnoho tajných míst přímo vybízí k opětovné hře.

Komentář se věnuje single player kampani, multiplayer jsem netestoval.

Dead Effect, prvotina českého studia BadFly, je budgetová 3D akce, konvertovaná z mobilních platforem pro PC. Nečekal jsem žádný zázrak, ale musím konstatovat, že jsem byl z klonu Doom 3 příjemně překvapen.

Kosmická loď je zamořena zombie invazí díky vědeckým experimentům a na nás je, abychom vyčistili stanici od záplavy shniláků a zneškodnili nebezpečného vědátora. Prostředí je na poměry svého mobilního původu a engine Unity zpracováno poměrně solidně, grafika neurazí a jediné co mě mrzelo, bylo velké množství zdánlivě interaktivních panelů, jež se přímo nabízely k aktivaci. Ale skutečně funkčních prvků je minimum a jedná se v podstatě o výtahy a hackovací terminály.

Hlavní náplní hry je arkádová likvidace žijící smrti - paluba kosmické lodi je přímo prolezlá zombíky v různém stadiu rozkladu. Většina se chová poměrně stereotypně a plouží se k nám s jediných cílem - okousat naši tělesnou schránku až na kost. V průběhu kampaně se později objevují zpestřující nové typy nepřátel s odlišným chováním i útoky. Nemrtví se plouží poměrně pomalu, a tak jejich likvidace je poměrně snadná. K tomuto účelu bych očekával bohatou paletu zbraní, ale hra nás limituje pouze dvěma volnými sloty - můžeme tak nést pouze jednoruční a obouruční zbraň.

Levely jsou bohužel poměrně lineární a koridorovité. Akce se tak mnohdy omezuje pouze na pomalý ústup před hrnoucími se nepřáteli za permanentně stisknuté spouště zvolené zbraně s tichým modlením k hernímu pánubohu, že nebudeme muset přebíjet. Pokud se objeví prostornější lokace, tak se boj stává mnohem zábavnější. Kličkování a úhybné manévry mezi zombíky měly grády a škoda, že podobných míst není více. Navíc je chůze hráče zoufale pomalá, a to i když aktivujeme značně omezený sprint. Neprozřetelně jsem před jednou seancí zapnul starého dobrého Dooma a při Dead Effect jsem si pak připadal jako udýchaný hlemýžď.

Konverze z mobilů a tabletů se projevuje v systému monetizace. Ne, hra koupená na Steamu opravdu nemá mikrotransakce. Ovšem v menu je dostupná široká nabídka zbraní, které si musíme zakoupit za nasbírané peníze. Nebo za zlaté cihličky, jež občas z nepřátel vypadnou. A ukončení základní kampaně opravdu k nákupu prémiových kousků nedostačuje. Zájemci o atraktivních arzenál (kuše, motorová pila, lepší brokovnice) musí podstoupit opakované hraní, aby si na ně vydělali. Navíc jste omezeni chudým inventářem. Já jsem si tak po celou dobu hraní pohodlně vystačil se základním samopalem obohaceným upgrady, jehož dlouhá doba palby do přebití mi bohatě vyhovovala.

Průchod hrou byl hladký a plynulý, orientaci v úrovních pomáhala přítomná nápověda. Bloudění i díky lineárnímu prostředí opravdu nehrozí. Obtížnost je nastavena poměrně nízko, a tak je hra příjemnou oddechovkou pro odreagování. Maniakální sběrači mohou sbírat tablety s doplňujícími informacemi o situaci na lodi, podobně jako v Doomu 3. Nebo třeba šmejdit po skříních, kde však většinou najdeme pouze munici, případně tablet. Na stěnách se občas nacházejí orby, které po sestřelení navyšují procentuální úspěšnost na konci levelu.

Ačkoliv výtek, co jsem uvedl, je celá řada, z jakéhosi neznámého důvodu mě hra přikovala k monitoru až do té doby, než jsem dokončil kampaň a splnil doplňující survival mise. Kombinace generického, avšak zábavného příběhu, nespočet rozprsknutých hlav nepřátelských zombies a přijatelná obtížnost i pro běžné hráče pomohly namíchat herní koktejl, který sice není ničím převratný v mezích svého žánru, ale na pár hodin dokáže pobavit a odreagovat. Za přijatelnou cenu se rozhodně Dead Effect vyplatí.

Lost Episodes for Doom je polooficiální add-on pro první díl Doomu. Jeho autoři, Christen David Klie a Robert Kiana Carter, vytvořili celkem tři nové epizody pro Doom, které byly doplněny knihou, obsahující přehledného průvodce novými levely včetně podrobných map. Mnohé úrovně byly původně k dispozici i volně ke stažení, ale nakonec byl souborný map-pack takto vydán jako komerční release. Publikace spolu s disketou vyšla i v české verzi a dodnes ji chovám, již tedy bez nepoužitelné diskety, jako vzácnou relikvii připomínající staré dobré časy počátků fenoménu jménem Doom.

Megawad jsem na DH původně obdařil patrně z nostalgických důvodů devadesátkovým hodnocením. Ovšem poté, co jsem si Ztracené epizody v rámci Herní výzvy prošel celé znovu, musel jsem své euforické bodování poněkud snížit, jelikož můj aktuální průběh hrou provázely smíšené pocity.

Lost Episodes obsahuje 24 map, tedy 3 epizody, odehrávající se nikoliv na Marsu, ale na Jupiterových měsících a v oblasti jeho tajemné Velké rudé skvrny . Tentokrát nejsou z neznámých důvodů k nalezení tajné mapy, obvyklý to bonus jiných megawadů. Jedná se o klasický projekt ze staré školy, přinášející dnes již poněkud archaický level design. Výstavba levelů je sice velice solidní a mnohé komplexy jsou přímo architektonicky impresivní, jako například mohutný drtič, jiné zase nabízejí propletenou sít místností a chodeb. Avšak provedení je poměrně strohé bez obohacujících detailů. Velké sály mnohdy oplývají relativní prázdnotou díky poměrně malému počtu nepřátel v poměru k jejich velké rozloze.

Autoři se více než na akci spíše soustředí spíše na exploraci levelů a odhalování puzzlů. Hrátky s tlačítky, sjíždějícími plošinkami nebo velmi časté experimenty s teleporty provázejí průběžně všechny tři epizody. Protivníků je relativně dost, ale převažují spíše ti slabší, a tak je obtížnost poměrně snadná i na ultra violence. Až předimenzované množství powerupů i zbraní boj nepřiměřeně usnadňuje, občas se třeba dá najít místnost plná megasfér se zdravím bez zjevného smyslu. Je vidět, že levely byly původně konstruovány jako jednotlivé mapy, kde takové vybavení má smysl. Poškození zdraví nám tak poskytují spíše nástrahy prostředí, zejména průchody kyselinou, kterému se místy chtě nechtě nevyhneme.

Zklamání přinesla i chybná designová rozhodnutí. Paradoxně nejvíce mi vadily v závěrečných levelech, kde bychom očekávali ty nejepičtější bitvy. Na konci první epizody smeteme masterminda s prstem v nose pomocí BFG, což ovšem následuje nudným a nepřehledným switch huntem a hledáním spínače k exitu. Následuje osmý level, kde však ihned bídně zhyneme pod palbou mastermindů, podobně jako na konci první epizody Doomu. Zcela zbytečná výplň. Druhá epizoda vrcholí zdánlivě obyčejnou mapou, která končí blouděním spletí stereotypních chodeb s kyberdémonem schovaným v malé komůrce, s nesmrtelností přímo pod nosem. A finální level epizody č. 3 kompletně kopíruje první mapu ztracených epizod, s jedinou změnou, pavoučím bossem hned na začátku. Opět je snadnou kořistí pro BFG, ovšem tím mapa končí bez nutnosti jejího průzkumu, ale se zcela neuspokojivými statistikami.

Možná jsem v současné době ovlivněn dohranými nebo rozehranými lepšími projekty, ať již vynikajícím Bloodstainem, originálními hrami od id Softu, nebo přepracováním obou Doomů v modernějším hávu v podobě Doom Tribute Project. Lost Episodes rozhodně nejsou špatné, nabízejí kolekci kvalitních levelů, které ve své době určitě poskytovaly kvalitní herní zážitek. Ale nyní již stojí za zenitem a již si další “opáčko” nedám. Zbývá ještě vyzkoušet neoficiální čtvrtou epizodu, třeba mě tento fanouškovský tribut bude bavit více. Ale o tom někdy příště na blogu :-)

Technická poznámka:
Pro optimální herní zážitek doporučuji použít novou updatovanou verzi hry, která je ke stažení na ModDB. Jednak opravuje chyby v menu vzniklé vydáním Ultimate Doomu a navíc obsahuje zmiňovanou čtvrtou epizodu. První 3 epizody spolehlivě fungují pod Doom WADem, čtvrtá je určena pouze pro použití s Doom2 WADem.

Doom byl a stále je esencí dokonalosti. Sesadil z trůnu 3D akcí stařičkého krále Wolfensteina, aby se stal jeho více než plnohodnotným nástupcem a až dodnes zůstává symbolem pro dokonalou 3D akci. Není divu, že jeho masivní úspěch podnítil autorský team id Softu, aby se vrhli na tvorbu pokračování. Tentokrát jako plně komerční release pod taktovkou GT Interactive. Žádná shareware epizoda, pouze “krabicovka”, kterou jste si mohli svého času pořídit za baťovskou cenu 1999 Kč.

Zdá se nemožné, aby druhý díl nastavil laťku kvality výše než jeho předchůdce, ale alespoň pro mě si stojí Doom II ještě o chloupek výše v žebříčku kvality a považuji jej za nejlepší pokračování herní série všech dob. Principy hry i použitá technologie zůstaly v podstatě identické, ale byly rozvinuty v podobě pestřejšího level designu a také v zařazení nových příšer, což umožnilo výrazně obohatit herní zážitek.

Doom II se odehrává na Zemi, což přináší s sebou širší možnosti při stavbě prostředí levelů i odlišnou atmosféru. Ta není tolik temná a hororová, grafika je spíše světlejší s bohatší paletou barev. Přibylo exteriérových lokací, které jsou daleko prostornější a v designu je více zastoupen i vertikální prvek. Využití výškových převýšení k různým přeskokům mezi budovami či sloupy vede nejen k objevení secretů, ale mnohdy je potřebné i k nalezení správné cesty, což vyžaduje dobrý orientační smysl. Navíc k balancování po úzkých cestičkách je třeba citu a jemnosti.

Doom II přinesl novou kolekci příšer. Každá z nich má specifický a snadno zapamatovatelný vzhled i způsob útoku. Mancubus, Revenant, Pain Elemental, Arachnotron, Arch-Vile, Hell Knight a Chaingunner. Tato squadra obohatila staré známé z prvního Doomu, aby splynuli v organickou symbiózu zla, jež se postaví neohroženému mariňákovi. Z jiných her nepamatuji, aby se nepřátelé tolik vryli pod kůži a již podle zvuků se dá poznat, kdo se nám postaví tváří v tvář. A nebo vypálí střelu, fireball, nebo spršku plazmové energie. Právě nová kolekce ikonických nepřátel je hlavním důvodem, proč mi druhý Doom vyhovuje více.

V armamentariu zbraní přibyla jako jediná novinka medvědobijka, dvouhlavňová brokovnice. Kanón k pohledání, který využívám nejraději, a s jeho pomocí se dají zlikvidovat prakticky všichni pekelní nepřátelé, včetně kyberdémona. V prvním Doomu bohužel chybí, což někdy poněkud zdržuje při akci. Pižlat nepřátele relativně slabou brokovnicí už prostě není ono.

Inteligentní osazení monster spolu s navýšením jejich počtu v mapách zapřičinilo citelné navýšení obtížnosti. Naváděné střely revenantů, kartáčová palba mancubů, záplava kousajících lebek chrlených z útrob pain elementálů a hlavně překotná palba kulometčíků, před kterou není úniku, to vše poškozuje schránku Doom Guye. A pokud se sejde více různých typů monster v kombinaci nebo osazených na nepřístupných místech, o zábavu je postaráno. Doom II již není taková procházka růžovým sadem a i v dnešní době portů a mouse aimingu některá místa vyžadují opakovaný reloading pozice, i při znalosti problematického úseku. Ale obtížnost je férově nastavena, na rozdíl třeba od brutální Plutonie z Final Doomu.

Všechny mapy se nakonec dají absolvovat úspěšně bez větších potíží, tím spíše, když mám Doom II již několikrát dokončený. Ale závěrečný level s finálním bossem, to je jiná káva a potrápí i zkušené hráče. Icon of Sin, samotný ďáblův mozek vtesaný do skály, vyžaduje jednak důvtip k nalezení jeho Achillovy paty a druhak nemalé úsilí bez cheatu zvládnout záplavu příšer, vyvrhovaných z ďáblova chřtánu. V rámci Crashovy herní výzvy, která mě vedla znovu absolvovat pekelnou jízdu na Zemi, jsem byl tentokrát úspěšný a Romerův mozek, jenž se skrývá za maskou démona, jsem úspěšně zničil i bez IDDQD.

Všech 32 levelů Doomu II tvoří organickou kampaň, která až na několik příběhových screenů plynule odsýpá a tvoří dokonalý akční zážitek. Doom II se stal zlatým standardem pro tvorbu modů a většina nových moderských kreací už běží pod DOOM2 wadem. Na to, že svým životem proplouvá již 22. rok, je stále velmi dobře hratelný a pro fanouška akčních her, který to s hraním myslí vážně, je prostě Doom II povinností.

Na The Mirror Mysteries, hidden object hru z české produkce od patrně již zaniklého studia The Easy Company, jsem náhodně narazil při zkoumání své herní bundlové kolekce. A jelikož ji lze použít při plnění Herní výzvy, konkrétně bodu 4, jenž zahrnuje hry vzniklé v naší rodné zemičce, s chutí jsem se pustil do hraní. Bohužel musím konstatovat, že kvality této zrcadlové adventury zůstaly za mým očekáváním.

Od “hledaček”, jak podobnou skupinu titulů nazývají zákazníci firmy Špidla, se neočekávají zázraky. Až na výjimky se objevují v hlavní roli hrdinky ženského pohlaví, prožívající rádoby mystické či strašidelné příběhy, hratelnost i design jsou předvídatelné a hry jsou si podobné jako vejce vejci. Hidden object tituly tak musí oslnit a odlišit se zejména pestrou kolorovanou grafikou a zábavnými puzzly. Mám je k odreagování docela rád, jen se musí brát s rezervou a dávkovat s opatrností, abychom se vyvarovali vedlejších účinků v podobě hrozícího stereotypu a neoriginality.

The Mirror Mysteries plně zapadá do této škatulky a v žánru nepřináší nic nového. Mladá dáma, jež si zřejmě po opulentním pikniku ustlala v trávě, zjišťuje po probuzení, že její děti, dva nezdární kazisvěti, poničili v nedalekém domě několik zrcadel. Neznámá entita, snad Pán zrcadel, opatřená poněkud nepovedeným dabingem, nezvedené ratolesti uvězní. Matka musí postupně zkoumat světy za zrcadly a nalézt chybějící střepy, aby děti mohly být propuštěny na svobodu.

V jednotlivých světech rozdělených do několika lokací hledáme ukryté předměty na statických pozadích. Angličtinou nepolíbení hráči zaplesají, neboť potřebné předměty jsou označeny obrázkem a nikoliv anglickými slovy. Z posbíraných fragmentů vytváříme předměty, které upotřebíme přímo v lokaci, nebo je použijeme v jiné části.

Bohužel provedení jednotlivých scenérií značně pokulhává za běžným standardem. Všechny jsou statické a animací je jen minimum, i po použití předmětu se pouze vyplní chybějící silueta a pohyb shlédneme v podstatě jen v cut scénách. Lokace jsou monotónní a barevně nevýrazné a navíc zahaleny do mlhavého oparu, což činilo hledání značně nepřehledné a obtížné. Nemůžu si pomoci, ale grafické provedení bych zařadil o pár let zpět. Naštěstí nápověda se dobíjí relativně rychle, a tak hledání s její pomocí docela plynule odsýpalo.

Tragédií jsou asi čtyři hádanky, u nichž jsem se až na jednu výjimku vždy zasekl. Buď jsem netušil, co se po mně chce, nebo jsem nevyzkoumal, jakým způsobem se má vcelku jasná akce provést. Hra v tomto směru nenabízí žádná vodítka, a tak až na chaotické skládání pojistek jsem situaci řešil skrečí a puzzle jsem musel přeskočit.

The Mirror Mysteries se zkrátka příliš nepovedly a i v žánru hledaček jde o spíše podprůměrnou hru. Cožpak o to, dohrát lze pohodlně bez větších obtíží, ale mých 3.5 nahraných hodin hodnotím jako ztrátu času.

Tiny Troopers jsou jednoduchou hříčkou, kterou naleznete na Steamu bez centu za 5 Euro a zdarma na mobilních platformách. I přes infantilní vzhled a jednoduché herní mechanismy jsem se dobře bavil a moje herní doba je překvapivě dlouhá - Steam mi ukazuje 11.2 odehraných hodin a hra se zařadila mezi moje tituly s kompletně splněnými achievementy.

Hra se zaměřuje čistě na akci a ačkoliv je v DH profilu popisována jako akční strategie, skutečně strategických prvků obsahuje minimum. Znáte-li klasickou PC hru Cannon Fodder, tak Tiny Troopers je designována na podobném principu. Ovládáte skupinku amerických vojáků, zpracovaných v roztomile dětských proporcích s přehnaně velikými hlavičkami , kteří plní mise v různých částech světa. Vaším úkolem bývá likvidace nepřátelské pěchoty, bojových vozidel nebo budov, eliminace klíčových osob. nebo také ochrana zvědavých novinářů a záchrana rukojmích.

Na svět přehledně pohlížíte z top down perspektivy v jednoduché, ale oku lahodící grafice. Vojáčky, kteří jdou za sebou husím pochodem, ovládáte klasicky WSAD klávesami a myší, nebo lze navolit alternativní kontrolu pomocí samotné myši či touchpadu. První možnost je asi nejpohodlnější a skýtá nejpřesnější kontrolu vašeho týmu bez zběsilého klikfestu.

Tiny Troopers nabízí celkem 30 levelů rozdělených do 3 epizod. Můžete hrát formou kampaně, nebo si vybrat z již dokončených misí. Podobně jako v Cannon Fodder, v kampani si vaše mužstvo vylepšuje své zkušenosti a hodnosti, takže si své muže musíte střežit jako oko v hlavě - při jejich ztrátě dostanete do další mise nové nezkušené rekruty. Jejich počet není naštěstí limitovaný, takže nemusíte mít obavu z konce hry při nadměrných ztrátách. Strýček Sam má neomezené možnosti. Kromě základních palných zbraní si můžete nechat poslat vybavení těžšího kalibru - granáty, bazooku nebo možnost navedení cíleného leteckého náletu. K dispozici jsou i specialisté jako kulometčík, granátník či dokonce Delta Force. Z podpůrného vrtulníku můžete dostat lékárničku.

Tyto možnosti usnadnění, stejně tak jako jednorázová vylepšení zbraní před započetím mise či mapa úrovně nejsou zdarma a musíte za ně utratit svůj těžce vydělaný žold. Jediný strategický element ve hře tak spočívá v nutnosti správy vašich finančních zdrojů. Na různých místech levelů jsou ukryty zlaté metály, které poslouží ke zvyšování hodností vašich vojáčků, vylepšení jejich vlastností a k odemykání specialistů. Naštěstí s pomocí mapy jdou nalézt velice snadno.

Tiny Troopers jsou poměrně snadnou hrou. Akce není obtížná, a pokud využijete těžších zbraní a vylepšení, projdete hru bez větších problémů. A to i na tu nejtěžší z obtížností. Je třeba ale takticky uvažovat, zvolit si optimální postup a likvidovat zejména smrtící tanky a džípy s kulomety. Po proběhnutí kampaně máte možnost absolvovat mise znovu a doplnit si případné chybějící medaile, a to bez ztráty vypiplaných členů vašeho komanda. Poměrně lehce se dá dosáhnout i všech achievementů, takže pro jejich aktivní lovce jsou Tiny Troopers vítanou možností, jak si vylepšit statistiky.

A pokud chcete ještě pokračovat, k dispozici je režim Campaign Plus s navýšením obtížnosti a též Zombies mód - survival režim s valícími se vlnami zombifikovaných nepřátel. Hardcore hráč může ohrnout nos nad nízkou obtížností, stejně tak hnidopich bude kritizovat občasný špatný pathfinding, kdy se občas jeden z vojáčků zasekne za překážku a nedosáhne včas hráčem ovládané formace, což může vést k jeho zbytečné ztrátě. Já jsem si hříčku vychutnal a pohodově se odreagoval bez zbytečných frustrací a mohu ji s klidným svědomím doporučit.

Pokud i tak váháte, zkuste mobilní verzi. Ta je v podstatě totožná, jen s poněkud slabšími grafickými efekty, aspoň na mém tabletu, a dotykovým ovládáním. A je zcela zdarma. Hra již není ze strany distributora (Chillingo - nyní vlastněném EA) patrně podporována, tudíž nefungují mikrotransakce, což vede k tomu, že jsem nemohl nasbírat požadovaný počet metálů k odemčení specialisty Delta Force. Ale to je jen drobná vada na kráse a hráč s prázdnou kapsou si může hru plně užít.

The Ultimate Doom je reedice prvního Doomu, obohacená o zbrusu novou epizodu Thy Flesh Consumed. Jelikož žádné jiné novinky hra nepřináší, můj komentář a hodnocení hry se týká právě této nové kolekce levelů. První tři epizody, tvořící původní legendární titul, jsem již rozebral v předchozím komentáři.

Tvůrčí tým, sestávající z již etablovaných členů id Softu (John Romero, American McGee a Shawn Green) doplnily čerstvé posily z řad komunity - John “Dr. Sleep” Anderson a Tim Willits. Výsledkem designérské práce je čtvrtá epizoda zahrnující osm regulérních levelů a devátý tajný. Grafici si mohli dopřát klidnou dovolenou, jelikož žádné nové textury se ve hře nenachází a vše je převzato z původního Doomu. Mapy nesou tradiční “id” pečeť kvality mistrů designérů. Musím ovšem podotknout, že celkové vyznění čtvrté epizody není tak dokonalé, jako původní hra.

Její levely jsou společně obdařeny biblickými jmény, ale Thy Flesh Consumed nezapadá do jednotné koncepce Doom universa a jde v podstatě jen o bonusovou kolekci nových map bez bližšího příběhového podkresu. Zatímco prostředí předchozích částí Doomu na sebe organicky navazovalo, zde jsem souslednost a logiku nepozoroval. Jsme na Marsu? V pekle? Na Zemi ? To se bohužel nedozvíme a lze jen spekulovat. Styl prostředí se průběžně obměňuje, takže nechybí pestré a unikátní lokace, ale jednotné konceptuální zaměření chybí.

Navíc je patrná určitá nevyváženost v obtížnosti. U datadisků bývá obvyklé, že je její laťka nastavena notně vysoko. Ovšem první dvě mapy jsou poněkud přestřelené. A to, i když hrajeme formou kampaně. Hned v první úrovni se nám postaví několik pekelných baronů, které je prakticky nemožné zahubit s dostupnou municí, alespoň pro průměrného hráče. Druhý level je snad ještě náročnější, balancování na dřevěných sloupech nad kyselinou a početná nálož nepřátel v čele s kyberdémonem ve strážní budce pocuchá naše zdraví ještě více. Pokud se nám ale podaří druhou mapou prokousat, pak s kompletním zbraňovým vybavením je pro hráče již další průchod hrou přijatelný a obtížnost zhruba odpovídá Doomu II.

Chcete-li opravdovou výzvu, tak si Thy Flesh Consumed dejte s pistol startem, tzn. od začátku úrovně jen se základní zbraní. S touto variací hry budete mít problémy úplně ve všech mapách a hráč masochista se bude tetelit blahem a rozkoší. Já osobně jsem tyto experimenty vzdal a kampaň projel klasickým způsobem.

Doom jsem obdařil takřka absolutním hodnocením 95%, a těch 5 procent chybí k absolutoriu jen proto, že Doom II je z mého pohledu ještě o malý chloupek vyladěnější. Verdikt 85% pro Ultimate Doom tak odpovídá mým dojmům ze čtvrté epizody. Kolekce vynikajících levelů, která ovšem ve srovnání s předchozími epizodami není tak ultimátní, jako je název celé hry.

Jak prozrazují ostatní komentáře, Thy Flesh Consumed není zase až tak často hraná, jak by si zasloužila. Lze ji proto doporučit, a to nejen z historických důvodů, ale i pro kvalitní herní zážitek, zejména mladším hráčům v rámci studia herní historie. Ti starší doomeři již mají určitě alespoň dvakrát hotovo.

IS Defense je vedlejším projektem z dílny autorů Hatred - polského studia Destructive Creations. Prezentace před vydáním neslibovaly žádný převratný titul - jen bezduchý rail shooter na aktuálním pozadí konfliktu s Islámským státem.

Jelikož se představitelé světových mocností k radikální intervenci v ISIS kontrolované oblasti příliš nemají, máme možnost islámským teroristům nakopat zadky alespoň ve hře, a s tímto zaujetím jsem nadšeně hru nainstaloval po jejím zakoupení v předobjednávce za přímo ďábelskou cenu 6.66 Euro. A ačkoliv hra nenabízí nic světoborného, nebyl jsem zklamán a svých prozatímních 6 hodin hry jsem si dokonale užil.

Ve hře zasednete za hlaveň kulometného hnízda a bráníte před invazí pobřeží Evropy ve třech tématicky odlišných prostředích se stupňující se obtížností - pláž, přístav a poušť. Vaše věž je volně pohyblivá a kontrolujete tak 360º perimetr. Kromě kulometu máte k dispozici omezený počet raket a úspěšná likvidace invazních sil vám umožňuje vyžádání podpory - munice a zdraví, pěchotní výsadek, podporu dělostřelectva, letectva či bitevního vrtulníku.

Vaším úkolem je jednoduše přežít co nejdéle. Počty nepřátel i pro ISIS typických vozidel postupně rostou, tudíž dříve nebo později se vám některý z islamistů odpálí přímo pod nosem. Takže aby vaše střelba byla efektivnější, nezbývá než si postupně vylepšovat vlastnosti vaší střílny pomocí zkušenostních bodů, jež získáváte za úspěšnou likvidaci protivníků. Nic víc než zběsilá survival akce vás ve hře nečeká. Level ukončíte zničením požadovaného počtu nepřátel a vozidel a dohrání hry je otázkou několika hodin dle vašich schopností.

Co mě u hry drželo, je dokonalá atmosféra a zpracování. Slušná grafika s barevným laděním podobným jako u Hatred, četné a bohaté exploze, efektní zpomalení obrazu při podařeném zásahu i dynamická hudba mě přikovaly k monitoru. Postupné vylepšování zbraně a efektivnější likvidace invazních sil mě motivovala ve snaze přežít co nejdéle. A jakmile se mi podařilo získat upgrade, ve kterém vymizela nutnost nabíjení kulometu, kontinuální déšť kulek a screen zaplněný explozemi i kouřem mi přinášel dokonalou satisfakci z akce.

I po dohrání se určitě k IS Defense vrátím. Zbývá mi ještě sesbírat všechny upgrady, což ještě pěknou nálož mrtvých islamistů bude vyžadovat. Od hry neočekávejte propracované mise, taktiku či měnící se herní náplň. Opravdu není na dlouhodobé herní seance. Ale na občasné odreagování a “vyblbnutí” je IS Defense skvělý.

A jestli máte obavy z kontroverze, kterou údajně má hra přinášet, vaše obavy jsou zhola zbytečné. Nadměrné brutality jako u Hatred se nedočkáte. A pokud máte problém, že likvidujete islámské teroristy, místo nich si představte jiné panáčky v podobě Němců, Rusů, Vietkongu nebo třeba mutantů z Doomu.

LEGO hry z produkce TT Games patří mezi moje oblíbené herní série. Snad každé dítko miluje LEGO a jelikož i přes svůj věk někde hluboko v sobě nacházím hravou dětskou duši, není divu, že jsem těmto titulům přišel na chuť, ačkoliv jsou primárně určené spíše pro malé pařánky. I hráč otrlý z porcování zástupů mutantů na Marsu totiž potřebuje vysadit a relaxovat u veselé a humorné hry, u níž se nemusí stresovat, a pohodově si užívá veselou akci smíšenou se špetkou adventury a řešení jednoduchých puzzlů.

Poté, co jsem na 100% zkompletoval LEGO Star Wars: The Complete Saga, LEGO Batman i LEGO Indiana Jones The Original Adventures, přišel na řadu druhý díl dobrodružství slovutného archeologa, dr. Indiany Jonese, vystavěný z digitálních dílků LEGA. Podkladem pro hru je převyprávěný čtvrtý film z akční série s Harrisonem Fordem - Tajemství křišťálové lebky. Ovšem pro objemově rozsáhlé LEGO hry by to bylo trošku málo, a tak nechybí i příběhy z předchozích epizod.

Osvědčené principy LEGO her přináší i nový Indiana Jones. Nechybí průzkum lokací převzatých z filmů, dějově kopírujících klíčové události, cutscény s žertovným žvatláním hrdinů, rozbíjení tisíců kostiček, hledání předmětů a skrytých oblastí, často za pomoci postupně odemykaných postav s unikátními schopnostmi, nenásilné akční souboje, logické hádanky, a samozřejmě sbírání LEGO “čudlíků”, sloužících jako platidlo k nakupování nových postav a vozidel. Zdánlivě tedy hráči nic nechybí ke spokojenosti.

Avšak LEGO Indy 2 rozhodně nepatří k nejlepším hrám z produkce Traveller´s Tales. Hráči, jenž má za sebou první díl, hra až na tři zbrusu nové epizody s křišťálovou lebkou toho moc nenabídne. Další tři sady levelů ze starších filmů s dr. Jonesem jsou svému předchůdci podobné nejen prostředím, ale mnohé z nich nabízejí prakticky identické úkoly viděné v Indyho originálních příbězích. Tvůrci se také snaží o určité inovační prvky v koncepci celého dílka, které však podle mého mínění nejsou příliš povedené.

Osvědčený systém příběhové kampaně a následné free play hry nahradil systém hubů. Každá epizoda je tvořena otevřenou oblastí, kterou můžeme relativně svobodně procházet. Nejprve postupujeme příběhovými misemi a postupným šmejděním po hubu si pak zpřístupňujeme bonusové a speciální levely, postavy i vozidla. Nápad vyhlíží zajímavě a zdánlivý open world láká k průzkumu. Velice pěkně vypadají tyto LEGO krajinky zejména z leteckého pohledu. Bohužel však tento koncept není dotažen k úplné dokonalosti.

Odpadl free play systém, kdy po ukončení kampaně se jednotlivé úrovně znovu procházely s kompletní sadou zakoupených postaviček. Zde v otevřených světech nacházíme levely, které bez postav s unikátními schopnostmi nedokončíme. Jednotlivé specializované figurky nalézáme roztroušené po jednotlivých oblastech. Problém je v tom, že postavy se procházejí všude možně a musíme tak potřebné hrdiny hledat. Což přináší zbytečné bloudění a prohledávání často velkých oblastí, abychom zjistili, kdepak se žádaný “odborník” nachází. Naštěstí speciální mapy využívající specifických dovedností hrdinů vyžadují pouze dvojici figurek.

Levely jsou také poměrně krátké a někdy až příliš jednoduché, a to i na poměry LEGO her. A to nejen ty recyklované z originální trilogie, ale i z nového filmu. Navíc jsou poněkud nelogicky seřazeny huby z hlediska ceny power-upů. Kampaň začínáme trojicí epizod z Křišťálové lebky. Ale nejlevnější doplňky typu násobičů skóre jsou k dispozici v Dobyvatelích ztracené archy. Takže při tradičním podrobném procházení a plnění statistik se vyplatí začít chronologicky od prvního Indyho filmu.

Hra mi fungovala bez zásadních potíží pod Windows 7, spadla mi jen asi třikrát po celou dobu hraní. Docela ale prudila netypická chyba v úvodním menu, kdy pomocí šipek mi hra umožnila cyklovat mezi nabídkami v menu pouze ob jednu položku. V hlavním menu to ani nevadilo, ale problém nastal, když jsem si chtěl vybrat úroveň, kterou jsem si chtěl zahrát znovu. Musel jsem použít gamepad k ovládání menu, ale hra si naneštěstí nepamatovala nastavení ovládacích prvků, tudíž každé spuštění hry provázela opakovaná konfigurace ovladače. Možná jde o specifikum české verze, jelikož na podobný problém si nikdo na internetu nestěžoval.

Pokud bych měl uzavřít svůj verdikt, setkáváte-li se s Indianou Jonesem v LEGO světě poprvé, hru si užijete. Ale pokud máte za sebou první díl Indyho, nová dobrodružství vám téměř nic nového nenabídnou. Navíc předchůdce má daleko propracovanější a rozsáhlejší úrovně. I s přihlédnutím k popsaným vadám na kráse si raději vyberte jinou LEGO hru - na trhu je jich požehnaně. Nicméně kovaný fanoušek her od Traveller´s Tales bude jistě spokojen a hru si užije, podobně jako jsem se bavil i já. Zase tak špatný Indiana Jones 2 určitě není.

Není jednoduché napsat komentář ke hře, které věnuji nejvíce svého volného času stráveného u počítače. A to nejen při hraní, ale také při sepisování článků pro blog, který je taktéž zasvěcen světu Doom universa. Asi nemá smysl zde opětovně popisovat herní mechaniky či líčit dramatické nebo veselé osobní zážitky strávené při hraní. To vše můžete vyčíst z předchozích komentářů, kterých je zde docela dost. Nezbývá než se zamyslet, proč vlastně 22 let stará hra stále přitahuje nejen mě, ale věrné hráče po celém světě.

Tvůrcům z id Softu se podařilo namíchat opravdu nadčasový koktejl v žánru 3D akcí, kterým Doom dal do vínku své jméno. Z úspěšných a hráči vyzkoušených principů z Wolfensteina 3D si designéři vzali to nejlepší a na vylepšeném technologickém základě se jim podařilo právě v tu správnou chvíli, kdy hráči lačně bažili po nových akčních zážitcích ve virtuální realitě, stvořit dokonale vyvážený produkt.

Hlavní náplní Doomu je krystalicky čistá FPS akce, kterou si musí užít každý hráč, který alespoň trošku holduje akčnímu žánru. Vyladěné souboje, které jsou přístupné nejen začátečníkům, ale i hardcore pařanům, s širokou možností nastavení obtížnosti. Bohatá sada kultovních zbraní, z nichž unikátní a pro Doom typické jsou hlavně BFG a motorová pila. Snadno zapamatovatelní a vizuálně dokonale zpracovaní mutanti, vybavení unikátními útoky, doplnění monstrózními bossy. U žádné další 3D akce se zbraně a nepřátelé tak pevně nevryly do paměti.

Kulisy pro souboje vytváří dokonale zpracované prostředí. Labyrinty základen jsou rozsáhlé nejen co do velikosti, ale nabízejí i výšková převýšení a ačkoliv jsou úrovně designovány bez přítomnosti pravých 3D pater a podobných moderních vymožeností, iluze prostoru je dokonalá. Design je specifický tím, že hráči většinou nabídne relativně přímočarou cestu k východu. Ovšem řada úrovní nabízí možnosti alternativních cest, mnohdy slepých, ale skrývajících bonusy - zbraně, power-upy, ale i další mutanty. Tudíž dosažení magických 100% zabití, secretů i sebraných předmětů vyžadují pečlivé pátrání a exploraci všech zákoutí a ledabylý průzkum může způsobit minutí podstatné části mapy.

Nesmí chybět tajná místa, lákadlo pro detektivy. Jsou schované za odlišně zbarvenými texturami stěn, za průchozími stěnami, otvírají se po aktivaci spínače nebo nášlapného čidla. Mnohé hráče právě secrety udržují při průzkumu úrovně, i když žádný z nepřátel je již nečeká. Různé skryté oblasti najdeme v mnoha současných 3D akcích, ale požitek z jejich hledání se s Doomem nedá srovnávat.

Ta pravá magie se skrývá za fantastickou atmosférou. Graficky i při použití vizuál obohacujících portů je Doom to správné retro, ale ten pocit, to vcítění do duše mariňáka a reálný zážitek z reálných lokací na Phobosu i Deimosu, nám hra poskytuje bohatě i s obstarožním vzhledem. Průchody temnými tunely, blikající světla, jezera kyseliny i otevřeně dvorany s náloží mutantů, temný soundtrack, tu metalový, tu s ambientními tóny v pozadí. Zvukový doprovod - otvírání dveří, zvuky mutantů za zdmi nebo uzavřenými prostory, to vše hráči dodává příjemné mrazení v zádech. I když brutalita krve, rozprskávajících se těl, ukřižovaných nebožtíků v současné době již nešokuje, tak v době vydání pro mnohé byla jistě kontroverzní.

A nesmím zapomenout na duši hry, engine idTech 1. Také nadčasový nástroj, který umožnil zrod nespočtu následovníků. Jeho porty umožňují provoz hry na moderních strojích v požadovaném zobrazení - buď v retro kostičkách, nebo s akcelerovanou grafikou a třeba i s 3D modely. A zatímco id Software finišují na svém high tech enginu nový Doom, tak na prastarém, i když notně modifikovaném idTech 1 vzniká Total Chaos - stand alone mod, který se může vizuálně přinejmenším rovnat i s novou herní produkcí. I v srdci této survival hry je někde skryt ten duch starého Doomu.

Snadná modifikovatelnost umožnila moderům stvořit takovou spoustu nových levelů, že jejich dohrání je v podstatě nemožné. Můžeme si tak užít nových a nových kratších i delších epizod ve světě Doomu a prožít si znovu zážitky, které se snad nikdy neomrzí. A i když se brzy zrodí čtvrté pokračování Doomu, obávám se, že ten klasický feeling a atmosféra se id Softu již nikdy nepodaří zopakovat.

A tak všichni zasvěcení, vstupme do Nesvaté katedrály, pozdvihněme Svatý grál naplněný krví a uctěme Nesmrtelného. Krále, jehož symbolem není koruna, ale přilba. Sice notně poškrábaná a potřísněná krvavými stříkanci a její ochranné sklo hyzdí praskliny, ale ten, kdo ji nosí, nikdy neumírá. Ave Doom Marine !

Zejména pro ty, co rádi pojídají snídaňové cereálie, mám pro vás komentář popisující hru, která je sice poměrně neznámá, ale v historii herního průmyslu zaujímá své důležité místo. Ačkoliv podobné produkty konzumuji poměrně zřídka a v pracovní dny snídám výhradně kombo turecká káva + cigareta, s chutí jsem si dnes užil příjemné dopoledne s bojovníkem Chexem - ochráncem Intergalaktické federace cereálií. Podařilo se mi tak úspěšně splnit 5. misi Crashovy Herní výzvy 2016.

Chex Quest 3, freeware hra vytvořená Charlesem Jacobim ze studia Digital Café, zahrnuje všechny díly série Chex Quest v podobě tří epizod. Část první se zapsala do herní historie jako vůbec první videohra, jejíž CD-ROM bylo přikládáno jako dárek do krabic stejnojmenné značky cereálií firmy Ralston. Chex Quest 2 byl ke stažení zdarma na webových stránkách v průběhu reklamní akce. A díl třetí? Poté, co firma Ralston kampaň ukončila, již nebyl realizován. Až po letech na podkladě žádostí věrných fanoušků autoři původních her pro nás připravili dárek v podobě třetí epizody, která vyšla jako komplet s prvními dvěma částmi.

Ačkoliv bychom čekali, že autoři vytvoří pro dětské publikum střílečku či hopsačku, Chex Quest hry si vzaly idTech 1 engine z brutální hry Doom a dětem předkládají 3D akci. Jestli vám kombinace dětské hry a Doomu k sobě příliš neladí, vězte, že se designérům podařilo vytvořit zábavnou akční hru bez krve, která však neurazí ani dospělé hráče.

Hrdina Chex, oděn v brnění ve tvaru sušenky Chex, zachraňuje svůj cereální svět před invazí mimozemských vetřelců, flemoidů. Nejprve musí dobýt těžební planetu Bazoik, poté zachránit své rodné město a ve finální epizodě se vydá definitivně zlikvidovat Flemoidy. Zlikvidovat je ovšem pojem relativní, jelikož nikoho ve hře nezabíjíte, Chexova zbraň zorcher ve svých četných modifikacích nepřátele pouze posílá zpět do jejich dimenze, takže po zásahu se rozplynou a zmizí.

Design levelů klade důraz na realitu a lokace věrně zobrazují své předlohy. Ať již prostory kosmických základen, tak městské oblasti i přírodní scenérie jsou plné detailů a výborně propracované. Grafika je barevná a veselá, stejně tak jako zelené modely slizkých flemoidů. Designéři se na nich opravdu vyřádili, a tak bojujeme třeba proti červům, jiní flemoidi s chobůtky zase připomínají vyznavače Lovecraftova Cthulhu. V epizodách se postupně objevují nové potvůrky s unikátními vlastnostmi a útoky, takže se akce nestává stereotypní a neustále hráč čelí novým výzvám.

Modifikace zorcheru jsou funkčně analogické zbraním z Doomu, ale jejich vizuální provedení je unikátní a ladí se stylem hry. Flemoidy tak můžete likvidovat třeba lžičkou nebo motorovou vidličkou. Náplň hry je v podstatě identická jako v Doomu. Chybí jen temná atmosféra a krev. Likvidujete protivníky a v chodbách hledáte klíče, abyste našli východ z úrovně.

Co se týče obtížnosti, tak první dvě epizody jsou poměrně snadné, jak jednoduchými boji, tak i level designem, ve kterém prakticky nemůžete zabloudit, pokud použijete mapu. Jestliže se vám podaří najít vidličkovou “motorovku”, tak je vymalováno, protože většinu nepřátel s ní hladce udoláte a prokrájíte se s ní až do konce epizody. To třetí epizoda je podstatně obtížnější. Je tvořena pro hráče, kteří již vyrostli z dětských let. Přibývají noví a tužší protivníci a i skladba map je po stránce designu náročnější. Hlavní problém pro mě spočíval v nedostatku munice. Flemoidi totiž po odeslání do jejich mateřské dimenze nezanechávají náboje, a tak jsme odkázáni na to, co se povaluje v úrovních. Takže melee combat jsem používal velmi často.

Ačkoliv Chex Quest 3 obsahuje 15 levelů, zejména díky svému dětskému zaměření je krátkodobou záležitostí. I přes poněkud náročnější poslední epizodu. V každém případě poslouží pro zábavnou relaxaci a jestliže vám nevadí brumlání a kvákání nebohých flemoidů, tak se pobavíte solidním level designem a pestrými lokacemi, bez frustrace z obtížných soubojů.

Hra běží pod ZDoom enginem, takže spuštění by nemělo činit žádný problém, ani pod moderními operačními systémy. Je zdarma, tak vám nic nebrání ve vyzkoušení. Chexovo cereální dobrodružství určitě stojí za ochutnání.

Broforce, jeden z úspěšně dokončených projektů v early access na Steamu, stojí aktuálně v době sepisování tohoto komentáře bez centu 14 Euro. Zdánlivě vyhlíží jako jedna z četných plošinovek v retro grafice, jež se v hojné míře vyskytují na internetu zdarma nebo na Steamu za drobný peníz. Vyplatí se investice do této zdánlivě drahé akční hry? Jak napovídá mé hodnocení, podle mého názoru určitě stojí za to, do této akční pecky vložit svůj pracně vydělaný kapitálek.

Broforce přináší festival akce a dobré zábavy na obrazovky našich monitorů. Komando hrdinů pod hlavičkou Spojených států se nedrží Obamovy zbabělé politiky, nýbrž pod záštitou té staré dobré Reaganovské doktríny armádních jestřábů (konec konců je tento dravec také ústředním symbolem hry) vyráží do akce “amerikanizovat” svět. Pod kontrolu klávesnice či ovladače dostanete početnou squadru bratrů ve zbrani, převzatých z kultovních filmů. Od Terminátora, Robocopa, Ripleyovou, Univerzálního vojáka, rangera Walkera až po Statečné srdce či Barbara Conana. Sice se jmenují trošku jinak než ve filmech, ale jejich identita je přes “bratrsky” deformovaná jména snadno rozpoznatelná. Fanouškovi akčních filmů 80. a 90. let srdce musí zaplesat radostí, já tedy některé borce ani neznám.

Po přeletu nad zeměkoulí a výběru lokace vrtulník vysadí naše komando přímo do víru akce. Hra nabízí frenetickou řež ve 2D pohledu, kdy v krásné pixelartové grafice s občasným nádechem modernějších grafických efektů likvidujete záplavy nepřátel v různých koutech světa. Střely, exploze a totální destrukce provází hráče po celou dobu a herní obrazovka je jeden obrovský berserk, kdy se mezi kulkami proplétá figurka hráče, uhýbající útokům a raketám.

Postavičky i bojová technika jsou pečlivě animované a nechybí kompletně zničitelný terén, či četné výbušné barely či bomby s plynem, což nabízí možnost volby taktického postupu. Postřílet vojáky tváří tvář ? Nebo se jim do zad prokopat pod zemí ? Smést je pumou z povrchu zemského ? Musíte ale dát pozor, občas se mi stalo, že v záchvatu palby jsem si zlikvidoval jedinou možnou cestu dalšího postupu, což vedlo k nucenému restartu.

Předností hry je zejména její variabilita. Na začátku levelu nedostanete pevně daného hrdinu, ale začínáte s náhodným bojovníkem. Tak jak si v průběhu hry odemykáte nové a nové postavy jejich osvobozením ze zajetí, stává se ze hry úplná loterie. Každý hrdina disponuje nejen svým primárním útokem, ale jedním či několika sekundárními (a početně limitovanými) útoky, které jsou pro každého specifické. Na začátku každého levelu tak nikdy nevíte, jak se bude akce rozvíjet. A jak budete zachraňovat své uvězněné přátele z klecí, vtělíte se do těla právě osvobozeného muže či ženy, což často náhle mění situaci. Místo Arnolda s kulometem kupříkladu dostanete Barbara s mečem, který se na daleké postřelování nehodí a záleží na vaší hbitosti a důvtipu, zdali se vám podaří ze situace vybruslit. Za záchranu bratra ve zbrani sice dostanete o život navíc, ale mnohdy jsem se rozhodoval, zda pokračovat s novým hrdinou, nebo si nechat toho osvědčeného se schopnostmi, které se mi v dané situaci zrovna hodily.

Záplavu řadových vojáčků a ječících kamikadze s bombami doplňují obrnění kulometčíci, pancéřování mechové, které nelze konvenčními zbraněmi sejmout, a musíme je zničit podkopáním terénu. Pokud nepropadnou někam do hlubin podzemí, dají se použít a můžeme pak natropit velkou kalamitu v řadách imperialistů. Raketomety, vozidla či raketové střílny také rozšiřují pestré spektrum protivníků. Pestré akci napomáhá i inteligentní level design, mnohé nástrahy se dají vyřešit třeba slaňováním nad obtížnými úseky nebo postupem přes budovu. Občas můžeme osvobodit místní obyvatele a po vyzbrojení kalašnikovy nám mohou pomoci v našem boji za svobodné USA.

A aby akce nebyla monotónní, střídají se i prostředí a přibývají noví nepřátelé.Přes vietnamskou džungli, pouštní terén či městské aglomerace se dostáváme do hlubin podzemí, kde na nás čekají vetřelci klubající se z podzemních tunelů a v pozdních fázích čistíme Zemi od invaze z pekla. Levely jsou prokládány boss fighty, takže se opravdu nuda nedostavuje. Jakkoliv budete často umírat, obtížnost je nastavena tak akorát a i když občas můžete díky vaší neschopnosti opakovaně procházet zapeklitou oblast, proměny postav nečiní tyto opakované boje jednotvárnými. A pokud se vám podaří dohrát kampaň, máte možnost pokračovat na obtížnost Hard, nebo v Arcade módu, kde po smrti vašich postav končíte bez možnosti oživení. Samozřejmostí je multiplayerový mód, který jsem ovšem nezkoušel.

A co mě na hře baví nejvíce, je její odlehčenost. Počínaje vyjevenými gesty nepřátel, jejich animacemi, zábavným pixelovatým násilím, zejména při explozích nebo útocích nablízko. A konče dokonalými pohyby vašich hrdinů, jež věrně zachovávají své originální vzory. Prostě ústa se mi neustále při hraní roztahovala do úsměvu. A naprosto mě dostala závěrečná animace po ukončení kampaně, kdy tým hrdinů navštívil samotného presidenta v Bílém Domě.

Jestli existuje hra, vzdávající hold akčním plošinovkám ze starších dob, a přitom je přístupná modernímu hráči bez nadměrné frustrace a zachovávající přitom humorný nadhled, tak je to Broforce. Autoři se o hru pečlivě starají a nový obsah dodávali nejen v rámci early accessu, ale updaty hry jsou velmi časté i nyní. Svými trailery a doprovodným videoklipy vytvořili o hře alespoň pro mě velice příznivý a lákavý mediální obraz, který nelhal a hraní Broforce bylo excelentním zážitkem.