Heavy Rain začíná pozvolna a chvilku trvá, než vás zaujme a vtáhne do svého poutavého a v druhé části nervy drásajícího příběhu, který svými rozhodnutími a (ne)šikovností v quick time eventech značně upravujete a můžete se tak dopracovat k několika odlišným rozuzlením.

To by vše znělo skvěle, kdyby se však hra tak špatně neovládala, na K+M je to často až frustrující.
Dost často taky nevíte, co která akce vyvolá, protože hra vám jen ukáže, co v daný moment můžete zmáčknout, ale ne vždy se dá vyvodit, co se vlastně tím zmáčknutím stane. Samostatnou kapitolou jsou pak quick time eventy, kdy často díky šíleným přechodům kamery nejde zprvu vidět, které tlačítko je třeba zmáčknout a pokud hrajete na nejtěžší obtížnost, může to být v určitých momentech i fatální.

To platí i v rozhovorech, které ovlivňujete pouze jednoslovnými možnostmi, kde se taky dopředu nedá dost dobře tušit, co vlastně řeknete. To vše ubírá na dojmu toho, že příběh skutečně ovlivňujete vy svou (ne)schopností a ne tyto nedostatky.

Příběh mě dokázal zaujmout, byl rozhodně poutavý a motivující, často s neočekávanými zvraty, přesto i zde se našlo pár WTF momentů. Jason byl asi úplně retardovaný, jinak si jeho chování nedokážu vysvětlit. Proč skutečný vrah vtrhne do mafiánského sídla, které vystřílí a poté se snaží dona přesvědčit, že vrahem je jeho syn? A takových situací je tu zpětně víc.

I když jsem se v komentáři do hry docela opřel, rozhodně nemůžu říct, že bych si hraní neužil. Postavy jsou dost sympatické na to, abych si k nim vytvořil vztah a jejich osud mě zajímal. Na takovou Madison se navíc ještě hezky kouká. Hodnotím vysoko, protože mám zkrátka pro tyto příběhovky s důrazem na emoce slabost, přesto jsem však asi po těch letech čekání na PC verzi čekal trošku víc.

Warhead vkusně doplňuje původní hru a novinek je tu (dle mě k dobru věci) poskrovnu.
Přesto se tu pár odlišností najde. Hra je akčnější a lineárnější, což jedni ocení a druzí zase ne, mně se líbí oba přístupy. Lepší technická vyladěnost rozhodně přispívá k plynulejšímu hraní. Co mě osobně velmi potěšilo je to, že k zabití nepřátel už je potřeba daleko méně kulek. AI je však na druhou stranu pořád stejná, snad jen nepřátelé v tancích a obrněných vozidlech mají o něco lepší mušku, což mi dali několikrát hořce pocítit.

Psycho je sympaťák, avšak filmečky v průběhu hry působí poněkud krkolomně a tím i dost komicky, hlavně tedy scény na mostě a pak v samotném závěru, který se sám o sobě příliš nepovedl. Je škoda, že zde nepotkáme Nomáda, přestože v původní hře s Psychem několikrát spolupracoval. Celkově se příběhově obě hry příliš neprolínají a kromě několika zmínek ve vysílačce tak hra stojí naprosto samostatně. Přesto se mi ale příběh a jeho podání zamlouvalo mnohem víc v originální hře a doufal jsem tedy v jeho kvalitnější doplnění.

Výborná hudba, dabing, dynamičnost a dechberoucí grafické zpracování patří i zde k hlavním přednostem. Pokud tedy někomu nestačila poměrně krátká porce zábavy z první hry, rozhodně s Warhead chybu neudělá. Bavit se však dlouho nebude, jelikož herní doba odpovídá zhruba polovině původní hry.

Crysis je velice zdařilou akční jednohubkou s béčkovým příběhem, výbornou hudbou, unikátní atmosférou, nesmírně tupou AI nepřátel a v neposlední řadě na svou dobu naprosto nepřekonatelnou hrou stran grafického zpracování, které v klidu obstojí i v roce 2020. Proto jediný efekt, který na mě vydání remasteru mělo, bylo připomenutí, že bych si měl konečně zahrát původní hru.

Ačkoliv jsem čekal jednoduchou střílečku v líbivém grafickém kabátku, hned prvních pár desítek minut mě uvedlo v omyl. Příběh, ač jednoduchý, mě zaujal hned od začátku, stejně jako Nomád a další postavy z výsadkového týmu. Celou dobu hra nijak výrazně neztrácela na tempu a dynamice, užil jsem si klidnější pasáž v jungli stejně jako pozdější hektické pobíhání po armádní lodi a likvidování kolosů.

Mou hlavní výtku bych směřoval k AI nepřátel - hlavně tedy korejců. Dost často reagovali naprosto zvláštně, občas jen tak pobíhali nebo stáli, při likvidování z dálky odstřelovačkou pak jen tak pochodovali na místě a vůbec se nekryli. A to jsem ani moc nepoužíval neviditelnost, protože pak hra byla až příliš jednoduchá i na realistickou obtížnost. Dále mě moc nepotěšila odolnost nepřátel, vydrží toho až nepřiměřeně moc, naštěstí rány do hlavy fungují, tak jak mají.

Celkem mě také překvapila krátká herní doba, určitě bych snesl víc, což je jedině známkou toho, že jsem se dobře bavil, proto už instaluju Warhead a zároveň si odškrtávám další položku z mého nekonečného seznamu herních restů.

Fallout 2 je opravdovým zjevením v mé „herní kariéře“.
Nikdy bych nečekal, že mě hra, která je jen o pár let mladší než já, vrátí do dob, kdy jsem dokázal dlouhé hodiny v kuse a bez přestávky civět do monitoru a hltat každou její pasáž. To se mi už opravdu dlouho nestalo.

Po dlouhou dobu jsem se úvodním dvěma dílům série vyhýbal, jelikož mě odrazovalo izometrické zobrazení. Když jsem se konečně překonal, obrovský svět Falloutu 2 mě totálně zahltil. Musel jsem ale přestat a nejdřív odehrát díl první, abych byl více v obraze a druhý díl si tak mohl ještě více vychutnat.

Již první díl je vynikající počin, druhý však vyšperkovává všechny náležitosti a s přidaným Restoration projektem se jedná takřka o dokonalé dílo a rozhodně o jednu z nejlepších her, kterou jsem měl tu čest hrát. Proč? Tolik volnosti, možností, jak řešit úkoly, úžasných dialogů a humoru jsem doposud v jiné hře neviděl, ač teď už chápu, kde mnoho novějších her bralo inspiraci.

Svět Falloutu (2) dává smysl, postavy reagují zhruba tak, jak by člověk čekal, že reagovat v jejich pozici a postavení budou. Navíc reagují na hráčovy činy a málokdy se mi stalo, že by bylo něco nelogického nebo vyloženě nesmyslného.

Často mě hra překvapila v tom, že v sobě zahrnovala i prvky, které bych opravdu nečekal. Za všechno můžu vyzdvihnout například můj geniální nápad, jak se stát boxerským šampionem - přesně mířenou trefou do koulí přece nemůžu neobstát. A co na to hra? Oponenti na zemi volající maminku a já se snadno stávám vítězem. Stejná taktika zafungovala i v San Franciscu. Už mi chybělo jen to, aby mě hra korunovala titulem balls smasher a byla by to dokonalost.

Jedinou výtku bych tak měl, když opomenu některé technické problémy, pouze k samotnému závěru hry a to konkrétně k oblasti sídla Enklávy. Zde mi přišlo, že už autoři dost spěchali s ukončením, byla zde minimální interakce, spousta v této fázi již nepotřebného lootu a já se tady poprvé za celou dobu přistihl s myšlenkou, že už to chci mít dohrané. Vrcholem pak bylo bludiště, které mi sem vůbec nezapadlo a vnímam jej jako jednu z mála nelogických věcí.

Na jednu stranu jsem rád, že jsem přemohl svůj původní odpor k izometrickému zobrazení a otevřel si tak cestu k dalším skvělým hrám, a že jich tedy alespoň podle zdejší databáze je.
Na druhou stranu beru tuto zkušenost i jako takovou ukázku úpadku celého herního průmyslu za posledních 20 let z určitého pohledu. Hry se sice výrazně posunuly ve velikosti, technickém zpracování, jejich dosahu a vůbec celkovém vlivu na společnost. Nedošlo dle mě ale k posunu v těch bodech, ve kterých je třeba zrovna Fallout tak skvělý a výjimečný. Čest všem výjimkám, ale je jich zatraceně málo. Zařazení videoher do mainstreamu si zkrátka vybralo svoji daň.

F1 2018 je poctivý závodní simulátor z dílny britského Codemasters, který potěší každého milovníka závodních her, formulí či obecně rychlých aut, ať už v režimu věrné simulace nebo jako čistá arkáda. Je jen na hráčovi, jak si hru nastaví a jak ji chce hrát.

I když se nepovažuji za věrného fanouška formule 1, přesto mě hra zaujala tak, že jsem dohrál celou jednu sezonu kariéry na obtížnost Hard a dokonce se mi podařilo vyhrát ve stáji McLarenu v této nováčkovské sezóně mistrovský titul, i když jen o pár bodíků nad v realitě dominantním Hamiltonem. Tím jsem ale bohužel zároveň tak trochu ztratil motivaci pokračovat ve hře v další sezoně, proto teď momentálně frčím v multiplayeru.

Jednoznačně největší výhodou hry je kompletní licence všech reálií, tzn. všech tratí, týmů, aut i jezdců. Vše tu probíhá tak jako v reálné F1 - tedy v každém závodním víkendu máte 3 tréninkové režimy, následuje kvalifikace a poté samotný závod. To vše v líbivém kabátku krásného grafického zpracování a za lahodného zvuku plných otáček motoru.

Škoda jen trochu kostrbatého pojetí hry stran různých doplňků, které hráče měly pravděpodobně lépe vtáhnout do dění světa formulí. Příkladem za vše jsou rozhovory, které náhodně přicházejí ať už po tréninku, kvalifikaci nebo po závodě a které působí dost zvláštně a často se mi stalo, že se mě reportérka ptala na něco, co se v tu chvíli vůbec nestalo. Navíc se otázky často opakovaly a proto mě tato kratochvíle velmi rychle omrzela.

Samostatnou kapitolou je, tak jako u všech závodních her, AI protivníků. Ve hře se dá sice AI nastavit v rozmezí 0-110, to však ovlivňuje spíše rychlost protivníků a jejich schopnost zajíždět rychlé časy. I na vysokou AI se mi často stalo, že jsem se dostal nepochopitelně do kolize, někdo do mě zezadu napálil nebo mě naopak prudce vybrzdil. Naštěstí je tu tlačítko flashback, nemít tuto berličku k dispozici, titul bych asi kvůli těmto incidentům vyhrál jen stěží.

Akcí zdarma na Steamu, která mě dokopala k tomu vyhrabat a konečně pořádně využít před dlouhou dobou zakoupený volant, si u mě Codemasters získali přízeň a rozhodně ještě mám v plánu v budoucnu nějaký nový přírůstek do série pořídit.

Rogue je na první pohled ždímačkou peněz navazující na úspěšný Black Flag. Z velké části tomu tak opravdu je. Je zde pouze 6 příběhových sekvencí, takže pokud jde člověk pouze po hlavní příběhové lince, bude se hrou rychle hotov. Bohužel se tu ale nic moc jiného dělat nedá, pokud tedy nebudu počítat klasický Ubisoftí balast (v každé hospodě zmlať 4 chlápky, posbírej tuny peněz v truhlách, které není za co utratit atd.).
Naštěstí mě osud asasína, který konvertoval k templářům, zaujal a tak má u mě hra aspoň za příběh plusové body.

Já osobně rád hry hraju tak, že je opravdu detailně prozkoumávám a snažím se využívat všech možností, které nabízejí - pokud to tedy má nějaký smysl. Zde to smysl nemělo žádný (kromě umělého prodloužení herní doby) a pouze mě to otravovalo.

Co se světa týče, zde se Rogue vůbec nechytá na své předchůdce nebo následovníky (Unity). New York je šedý a nezajímavý, o otevřeném moři ani nemluvě. Snad jen polární oblast je pro sérii menším zpestřením.

Hru tedy mohu doporučit především všem fanouškům série, pokud ji nějakým způsobem (stejně jako já) vynechali. Pokud vás bavil jakýkoliv jiný asasín, bude vás bavit i Rogue. Nic světoborného ale neočekávejte.

Psal se rok 2014 a já, čerstvý maturant, si natěšeně pořídil PS3 hlavně proto, abych si mohl zahrát nejnovější GTAčko. A bavil jsem se královsky.
O 6 let později, těsně po skončení vysokoškolských studií, nabízí Epic hru zdarma a já neodolávám a ponořuji se do hry podruhé, tentokrát na PC . A opět se bavím královsky.

GTA V mě dostává především svou velikostí, propracovaností a smyslem pro detail. Také však tím, jak ladně a plynule se hraje. Mám radost i z obyčejných pojížděk po městě, procházek po pláži nebo z vyhlídek na horách.

Skvělá satira tehdejší společnosti neztrácí ani dnes na humoru a trefnosti. Jsem opravdu zvědavý, jak se ta současná hyperkorektnost promítne do dalšího pokračování této legendární série.

Těžko hře něco vytýkat, přesto se tu ale pár detailů najde. Například především ke konci hry už jsou mise založené téměř jen na vyvražďování nekonečných hord nepřátel. Ne že by to nebyla zábava, systém krytí, střelby a fyzikální reakce postřelených oku lahodí, ale přeci jen bych chtěl příště trošku víc.

Celkově ale GTA V hodnotím jako megalomanství v tom nejlepším možném provedení. Kdybych měl z celého herního průmyslu vybrat jedinou hru člověku her naprosto neznalému, asi bych pro míru detailů, celkové technické zpracování a v neposlední řadě pro zasazení do „reálného“ světa, sáhl právě po této hře.

Nevidět video ze hry s Danvsw modem, pravděpodobně bych se k Watch Dogs kvůli negativním reakcím ze všech světových stran ani nedostal. S tímto modem však tato 2 roky stará hra poskytuje vizuálně nejhezčí zážitek ze všech městských akcí a bez problému v tomhle ohledu zastiňuje i svého úspěšnějšího rivala GTA V. Kdyby v tomhle stavu hra vyšla, určitě by si nikdo nestěžoval na lživou propagandu ze strany Ubisoftu (E3 2012). Stačilo by to ale k výrazně lepšímu přijetí mezi hráči ?

Nutno hned ze začátku přiznat, že Watch Dogs výrazně zaostává ve všech ostatních ohledech za již zmiňovaným GTA V. Příběh mi zezačátku přišel opravdu hodně stupidní, postupně se to však trochu rozjede a závěr rozhodně nemůžu označit za zklamání, ale spíše jako milé překvapení. Jízdní model a ovladatelnost, které byly též ze všech stran kritizovány, mi jako tak hrozné opravdu nepřijdou. Opět na RAGE engine se to nechytá, ale nic katastrofálního se taky nekoná a já s tím neměl sebemenší problém.

Co je tedy největším záporem hry ? Z mého pohledu jednoznačně stereotyp, který by si Ubisoft hravě mohl nechat patentovat. Tak jako v jiných hrách od nich tu je nespočet nudných misí, které se opakují vždy podle stejného scénáře. Nejdebilnější mi z nich přišlo sledování konvoje, kdy bylo za úkol cíl omráčit a nezabít. Takže člověk zabil 20 poskoků kolem, jen aby jako svatý mecenáš pouze obuškem zmlátil toho největšího padoucha. Logika nenalezena. A to ještě nemluvím o těch tunách a mracích zbytečných blbostí, které se zde dají sbírat.

Pokud však člověk rezignuje na tyto stereotypní činnosti, připraví se tím o podrobnější prozkoumání virtuálního Chicaga, které je zpracováno opravdu nádherně a s výstižnou atmosférou. Řekl bych ale, že tohle už je další specialita Ubisoftu, vytvořit nádherné prostředí a zapráskat ho tunou stereotypních činností, místo toho, aby si dali záležet s menším počtem originálnějších aktivit. Kvantita nad kvalitou.

Nejoriginálnějším prvkem hry je pak bezpochyby hackování, kterého je všude plno a tak dává Qčku na vaší klávesici úplně nový rozměr. Zábava je to zvlášť při automobilových honičkách, kdy dobře načasovaným zmáčknutím Qčka není problém zbavit se všech svých pronásledovatelů a v klidu tak uniknout.

Když to shrnu, Watch Dogs podle mě rozhodně není nějaký extrémní propadák. Pořád se jedná o nadprůměrnou městskou akci, kterých je jako šafránu a já bych lhal, kdybych tady psal, že jsem se nebavil. Vidím spíš v této hře dost nevyužitý potenciál a tak doufám, že to Ubisoft do druhého dílu vypiluje.

Recept na hru ala Ubisoft:

Připravíme si jeden velký otevřený svět a do něho narveme desítky různých aktivit. Ne však aktivit různorodých nýbrž stále se dokola opakujících. Přidáme nevýrazného hlavního hrdinu a zamícháme s výrazně ujetým záporákem. Okořeníme bláznivýma postavama typu kněze prodávájícího střelné zbraně nebo 2 feťáků poetů, nezapomeneme na Brada Pitta v slunečních brýlích.

Nastrouháme rádoby tajemný příběh, osolíme fanatickým náboženstvím a necháme hráče zvolit si mezi iracionálním fanatikem a drogovou princeznou. To všechno opečeme v líbivém grafickém zpracování a občas pustíme i nějaký ten cool song.

Nesmíme zapomenout na zvířata spawnující se hlavnímu hrdinovi za prdelí, když se zrovna plíží do nepřátelského stanoviště. Bez nich by to nemělo tu správnou chuť.

Vrcholem tohoto pokrmu však budiž velice originální způsob prodloužení hrací doby v podobě extrémně častého padání hry v souvislosti s geniálním a zjevně velice promyšleným save systémem, díky kterému se hráč od hry prostě neodthrne. Kdyby se totiž odtrhl, hrozilo by, že by následně musel opakovat celou hodinovou misi znova.

Na závěr už jen hráče PC verzí upozorníme, ať při spuštění nevypínají konzolu.

Můžeme p(r)odávat.

Informacím a videím kolem třetího zaklínače jsem se vyhýbal jako vlkodlak stříbrnému meči, abych se nějakým způsobem neochudil o mnou nejočekávanější herní zážitek letošního roku. O to víc jsem byl pak překvapený, jak moc je nový Zaklínač rozsáhlý a obrovský a že k jeho dohrání budu potřebovat přes 150 hodin čistého času bych opravdu předem netipoval.

S obrovským otevřeným světem však také přichází obrovská designerská zodpovědnost (zdravím Skyrim!) a nutno hned na začátek říci, že se s tím CD projekt dokázal poprat velice důstojně. I když mi v několika momentech přišlo, že by neuškodilo udělat svět spíše menší a trochu propracovanější, zde narážím především na Novigrad a Oxenfurt, což jsou města, která sice vypadají nádherně, ale jsou tak nějak prázdná, respektive v nich kromě několika vedlejších úkolů není možné provádět žádné aktivity.

Největším kladem hry jsou vyjma úctyhodného grafického zpracování (korunka vizuálně nejhezčího RPG přechází z druhého zaklínače na třetího) vedlejší příběh a skvěle napsané postavy, některé velmi dobře známé již z předchozích dílů, jiné úplně nové a spousta z těchto postav vychází z knižní předlohy, ke které se snad jednoho krásného dne dostanu.

Co mě však na třetím Zaklínači nejvíce zklamalo je onen podtitulek RPG, který si já prostě představuju trochu jinak. Vůbec mi nesedl velmi ochuzený systém dovedností, zde by mi vůbec nevadilo, kdyby byl použit některý z předchozích dvou dílů. Na tomto místě bych se nebál tvrdit, že hra je akční adventurou mnohem více než plnohodnotným RPG.

Dále bych se rád zastavil u nefungující ekonomiky hry, kdy jsem se brzy stal prodáváním nalezených věcí bohatším než císař Emhyr a král Radovid dohromady a to hlavně z toho důvodu, že zde prostě není za co utrácet peníze. Když jsem se tak procházel po polorozpadlém Kaer Morhen, hned mě napadlo, jak by se tento problém dal vyřešit.

Jako třetí hlavní nedostatek vidím nízkou obtížnost (hrál jsem na nejtěžší), což bylo možná způsobené tím, že jsem byl takříkajíc v jednom kuse ''přelevelovaný'', kdy jsem doháněl některé vedlejší questy doporučené i pro o 5 a více levelů nižší.

I přes všechny nedostatky však hodnotím velice vysoko, protože mě hra dokázala naprosto pohltit svou atmosférou, příběhem hlavním a osudy vedlejších postav a v neposlední řadě svou celistvostí, kdy jsem nepostřehl, že by hra měla nějaká vyloženě hluchá místa.

Jo a abych nezapomněl, Geralt je prostě kůl, chlastačka na Kaer Morhan je jednou z nejlepších událostí, které jsem obecně ve hrách zažil, Gwent je skvělá hra a jedinou správnou volbou je Yennefer !

Tak se nám Batman vydal do Mordoru a je z toho překvapení roku.

Hra nejen výborně vypadá, ale hlavně se skvěle hraje ! Prvky ''vypůjčené'' z Batmana a Assassin's Creed jsou tu pozvednuty na ještě vyšší (rozuměj plynulejší) úroveň, což tvoří ideální akční zážitek. A hra je tedy především o akci, o zabíjení hord skřetů a je jen na Vás, jestli zvolíte tichý nebo Rambo přistup. Fungují skvěle oba.

I když to tak zpočátku nevypadalo, postupem času mě zaujal i příběh hry, který se točí okolo zajímavé postavy z Tolkienova univerza a teď nemyslím Gluma, i když toho potkáte taky a dokonce Vám i zazpívá moc hezkou písničku. Potěšila i vtipná přítomnost lovce trpaslíka, zklamala přítomnost klišovitého nemehla Ratbaga, ještě že dostal co proto.

Z asasína si hra bohužel vypůjčila i přehršel prkotin, které můžete sbírat. Z artefaktů mě zaujala pouze anatomicky velice anomální lebka, účel sbírání elfského graffiti jsem nepobral. Přesto jsem to všechno jako správný herní kleptoman posbíral a můžu se tak chlubit, že jsem hru dohrál na 100%, což v závěru komentu napíšu ještě jednou, ať se za tu snahu pochlubím aspoň dvakrát.

Co se soundtracku týče, přílíšného epična jsem se nedočkal, v dalším díle bych tedy v titulkách rád viděl jméno Howard Shore, to pak klidně slíbím, že ty titulky nepřeskočím.

Celkově jsem rád, že si konečně i herní studia po delší odmlce všimla, jaký potenciál v sobě ukrývá Tolkienův svět, i když jsem si to asi představoval trochu jinak, Shadow of Mordor rozhodně nezklamal, právě naopak.

Dohráno na 100%
Herní doba: 21h 16min

Přemýšleli jste někdy o novinářské profesi ? O vidině snadného výdělku zpracováním naprosto úžasné a šokující reportáže ? Ne ? Já taky ne, avšak náš hlavní hrdina pravděpodobně ano, proto s chutí přijíždí na zdánlivě opuštěné místo opředené různými děsivými povídačkami. Akrobatickým způsobem se dostáváme skrz otevřené okno dovnitř ústavu a naše dobrodružství může začít.

[Varování! Pokračování komentáře obsahuje spoilery!

Hned při vstupu tak nějak při pohledu na krev a mrtvá těla cítím, že tu asi nebude všechno v pořádku, načež mi tento dojem umocní infarktová situace při zdánlivě nevinném otevírání dveří. Jistě víte o čem mluvím, pro mě paradoxně hned ze začátku nejděsivější situace z celé hry. Při každém dalším otevírání dveří jsem se poté psychicky připravoval na podobný zážitek. Za těmito dveřmi dostávám doporučení od napíchnutého příslušníka speciálních sil, ať z blázince co nejrychleji vypadnu, přičemž právě jeho nestandartní poloha funguje jako dostatečný argument k tomu ho uposlechnout. Dostat se ven se tak stává mým hlavním cílem.

Trnitou cestou procházím nejrůznější lokace, sbírám dokumenty, baterie do kamery, potkávám zajímavé postavy, agresivní i pasivní pacienty, vyrušuju nekrofila, natáčím blázna masturbujícího u záchodové mísy. Postupem času mě začíná trochu frustrovat, že se ani těm nejvychrtlejším agresivním bláznům nemůžu fyzicky bránit, zjišťuju však, že jsem docela dobrý sprinter a proto nemám problémy utéct čemukoliv, co mě chce zabít.

Asi tak od poloviny hry se dostávám do bodu, kdy strach přechází ve zvědavost právě díky odkrývání příběhu, který nabírá zajímavých obrátek. Teď se chci víc než kdy jindy vrátit se svou teď již určitě bombastickou reportáží, i když o pár prstů chudší. Když už to vypadá, že mé působení v tomto ústavu končí, dostávám se výtahem do sklepa, kde nacházím prapůvod toho všeho zla a jakožto správný hrdina se pokouším vše napravit. To se však ukazuje jako obrovská chyba a já tak končím v zapomenutí, jako novinář, který se ničím neproslavil. A to chyběl tak malý kousek!


Outlast právem patří k největším a nejlepším překvapením roku 2013. Je to jedna z těch her, která se obejde bez velkého hypu a přece si najde svou cílovou skupinu, která hry tohoto typu miluje, zaujme však i horory nepokřtěné hráče.

Byl to den, kdy jsem se poprvé nefalšovaně zamiloval do RPG žánru. Den, kdy jsem zjistil, že byla stvořena hra přesně podle mých tajných představ, snů a té nejbláznivější fantazie. V ten den se zrodil kult.

Ke hře jsem se dostal vyloženě jako slepý k houslím, když mi kamarád (tenkrát ještě na vypáleném CDčku) daroval hru, která se prý nedá ovládat a je úplně k ničemu. Zrovna nebylo co hrát, tak jsem se rozhodl dát hře šanci a hned úvodní video mě naprosto pohltilo a dokonale vtrhlo do světa obklopeného tajemnou bariérou, do světa, z něhož není úniku.

Do té doby jsem s RPG hrami neměl mnoho zkušeností a už vůbec ne s RPG hrami z pohledu třetí osoby, proto bylo mé poznávání světa pomalé, o to víc jsem si to ale užíval. Už jen ten pocit, když jsem si konečně našetřil na kopáčovy kalhoty byl k nezaplacení. Celý herní svět působil neskutečně živě, tak jako se to doposud snad žádné jiné hře nepovedlo. Každá NPC postava si žila svůj vlastní život a málokterá strpěla neočekávánou návštěvu ve svém domě. To všechno tvořilo ohromnou atmosféru, která je bezpochyby největším kladem prvního dílu.

Gothic série bývá nejčastěji srovnávaná se sérií The Elder Scrolls, i když obě série nabízejí naprosto odlišný herní zážitek. Záleží tedy jen a pouze na preferencích každého hráče, ke které sérii má blíž.
Mé hráčské srdce mělo vždycky blíž ke stylu Gothicu, kdy sice působíte na malé ploše, o to propracovanější je však svět co se prozkoumávání nejrůznějších zákoutí týče. Jak je známo, svět Gothicu byl tvořen kompletně ručně, takže se nikdy nestane, že byste dorazili na místo, které je naprosté identické s místem jiným. Dále je svět plný zajímavých a dobře zapamatovatelných postav, z nichž ty nejdůležitější potkáte i v dalších dílech.

Bezejmenný hrdina je sympaťák od přírody a jeho cynický humor mi nejednou vykouzlil úsměv na rtech. V jeho kůži se postupně vypracujete z nicky na významného představitele některého ze tří možných táborů, kde každé vaše povýšení má svůj význam a okolní svět na vás pak patřičně reaguje. Hlavní příběh vás svižně provede celou hrou bez nějakých významnějších hluchých míst, nechybí zde ani nečekané dějové zvraty, jediným negativem je zde maximálně příliš lineární závěr, pořád se však jedná o herní nadprůměr.

Mnoho výčitek míří k ovládání, které snad v tom nejhorším případě může i odrazovat hráče. I já měl zezačátku problém, než jsem vůbec přišel na to, jak sebrat na zemi ležící krumpáč a následně jak že ho vlastně použít. Stačila však chvilka a na ovládání jsem si zvyknul a následoval jeden z nejlepších herních zážitků, které jsem kdy prožil.

Na svou dobu měla hra poměrně dobře vypadající grafické zpracovaní podtržené temnou, atmosférickou hudbou. Obrovským kladem je také velmi zdařile navržené prostředí, kdy se můžete volně pohybovat kde chcete, zároveň si ale musíte dávat bacha, abyste nevkročili do oblasti, kde číhá nebezpečí, které je dost pravděpodobně v daný moment neřešitelné. Postupem času jednoduše cítíte, jak se vaše postava s nově získaným vybavením a naučenými schopnostmi zlepšuje a to je také jedna z věcí, které podle mě musí každé dobré RPG obsahovat.

Gothic bude navždy stát v poli mých největších herních srdcovek, proto nemůžu jinak, než udělit absolutní hodnocení, které je v tomhle ohledu naprosto pochopitelně čistě subjektivní záležitostí.

Zombíci jsou dneska v módě, a proto není divu, že i herní průmysl si na nich hodlá vytřískat, co to jen jde. Takhle se dá State of Decay z prvního pohledu velice jednoduše odsoudit a zavrhnout, to by však byla velká chyba, protože byste se připravili když ne o kvalitní tříáčkový titul, tak minimálně o velice zdařilou ''simulaci'' života ve světě, kde neujdete ani metr, aniž byste nemuseli rozmlátit hlavy skupince zombíků, ve světě, kde jako jednotlivec nemáte šanci přežít, proto se musíte starat nejen o sebe, ale i o svou skupinu přeživších. A o tom ta hra je.

Hra vás vrhne rovnou do akce a první věc, kterou musíte udělat je právě ono rozdrcení lebek několika šílenců, o kterých vaše hlavní postava a její kamarád nemají vůbec tušení, proč že se takhle divně chovají. Opět zde platí to známé klišé, že postavy v zombie filmech, hrách, popř. knihách nikdy neviděly film, nehrály hru, nečetly o zombiích, zkrátka působí jako z jiného světa. Naštěstí se ve hře později moc neřeší, jak se to všechno semlelo, hlavně na to ani není čas, jelikož budete neustále shánět jídlo, léky, munici, stavební materiál, benzín a nebo pomáhat ať už svým společníkům nebo jiným na vás nezávislým přeživším.

Příběh hry pak působí jako pouhá kulisa k výše jmenovaným aktivitám, i když i v něm se najde pár zajímavých momentů, přesto je jich žalostně málo. Hlavní linii plníte prostřednictvím misí alá GTA, kdy v kterýkoliv moment můžete nasednout do auta a vydat se k zelené tečce na mapě, vyslechout si zadání úkolu a následně vyrazit tento úkol splnit. Většinou se jedná o vyčištění budov od zombíků, eskortování přeživších nebo dočasnou výpomoc při bránění budovy před touto hrozbou.

Co mě však na hře velmi zaujalo, je způsob jejího zpracování, v mnoha ohledech velmi originální. Můžete vstoupit naprosto do každé budovy, ve které na vás ve většině případů čekají cenné suroviny, ke kterým se ale nejdříve musíte probojovat. Dlouho mě bavilo prozkoumávat opuštěné budovy, nalézat suroviny a z nich si budovat svou vlastní základnu. Po čase však zjistíte, že pořád objevujete to samé a máte toho už tolik, že to nemáte šanci do konce hry všechno využít.

Další zajímavý prvek hry je, že se hra odehrává i v čase, kdy ji máte vypnutou, členové vaší skupinky mezitím klidně mohou sami pátrat po surovinách, během této doby se mi ale nikdy nepřihodilo nic zásadního, jakože by třeba někdo z posádky utekl nebo zemřel.

Málokterá hra vám dovolí pokračovat po smrti hlavního hrdiny, k čemuž k mé nešikovnosti a částečně i vinou bugu animace došlo. Čekal jsem, že hra skončí a ono ne. Objevil jsem se v kůži kamaráda zemřelého hrdiny a ten rázem získal všechny jeho charakterové vlastnosti a hlášky. Jen ta výdrž, vitalita a bojeschopnost byla kapánek horší. Nic co by se ale nedalo trochou tréninku zlepšit.

Co se týče technického zpracování, grafika hry sice neoslní, ale rozhodně taky neurazí, hlavně práce se světlem se mi v určitých chvílích velice pozdávala. Obrovským problémem State of Decay je ale enormní množství bugů, které dost kazí jinak pěkný herní zážitek. Hra tak občas svými kuriozními bugy působí jako šitá horkou jehlou. Nezbývá než doufat, že brzy vyjde opravný patch.

State of Decay je hra šitá na míru všem fanouškům mozkožroutů, pokud tedy netrpělivě očekáváte příchod Day Z, máte šanci si ten čas zkrátit právě tímto titulem.

Batman: Arkham Origins slouží jako prequel k předešlým dvěma dílům, ukazuje nám začátky osamělého miliardáře Bruce Wayna bojujícího proti zločinu a korupci, kterou je Gotham přímo prosáklý. Využivá stylového převleku, svých do detailu promyšlených vynálezů a v neposlední řadě svého věrného sluhy Alfreda.

I mě poněkud znepokojila zpráva o tom, že nového Batmana dostane do rukou jiné studio, tedy už na něm nebudou pracovat ti samí lidé, kteří stvořili skvělý Arkham Asylum a Arkham City. Trailery, videa a dění okolo hry jsem nesledoval, takže pro mě bylo velkou úlevou uvědomit si hned v prvních několika minutách hraní, že Batman se nezměnil, tedy kromě toho, že mu ubylo pár vrásek.

Příběh hry se točí okolo vypsaní vysoké odměny na Batmanovu hlavu, což samozřejmě do Gothamu přiláká nejrůznější nájemné vrahy, většinou známých již z předešlých dílů nebo z filmového zpracování. Dovolím si tvrdit, že každý z těchto zabijáků je svým způsobem velmi originální, proto doporučuji nevynechávat vedlejší mise, které v mnoha případech vedou právě k nim. Myslím, že ani nebude velkým spoilerem to, když uvedu, že roli hlavního záporáka opět přebírá jak jinak než geniální Joker, se kterým se Batman osobně ve hře setkává poprvé a ihned tuší, že tenhle padouch je něčím jiný, a že s ním v budoucnu budou velké problémy. A má zatracenou pravdu.

Technické zpracování zůstává věrné předchozím titulům, hra opět ždíme ze stařičkého Unreal Enginu maximum a minimálně v mých očích je momentálně nejlépe vypadající hrou právě na tomto enginu. Město je celkově zpracované velice působivě a sledovat ho z ptačí perspektivy při plachtění má něco do sebe. Občas však působí prázdně, jelikož na ulicích nemáte šanci potkat obyčejného civila, to je však autory omluveno tím, že se děj odehrává přes noc Štědrého dne. Opět vyniká skvělý dabing, změna Batmanova hlasu vůbec ničemu neuškodila. Pořád je to suchar bez špetky humoru, kterého nedokáže svým typickým humorem rozesmát ani samotný Joker.

Opět zde máme Enigmu a dopadnout ho zabere snad více času než odehrát hlavní příběhovou linií, to bude možná důvod, proč jsem ho ani tady nedopadl, zkrátka mě to sbírání trofejí přestalo bavit, když jsem zjistil, že mnoho trofejí se skrývá v komplikovaných interiérech, do kterých se v průběhu získávání nových nástrojů musím vracet. I tak si ale myslím, že 85% u Enigmy není špatný výsledek. Z výzev jsem splnil všechny, až na ty v kolonce predator, na které jsem se soustředil až příliš pozdě a zasekl jsem se tak u výzvy, kdy bylo potřeba pomocí výbušného gelu nasprejovaného na betonové zdi omráčit protivníka. Bohužel ale betonové zdi v pozdější fázi hry už nikde v predator encounterech nenajdete.

Batman: Arkham Origins tak nakonec v porovnání s předešlými díly dopadl výborně, rozhodně tedy doporučuji každému, kdo si předchozí díly užil.

V tomto komentáři se nehodlám zabývat jednotlivými aspekty hry, pouze nastíním své dojmy z mnoha hodin strávených v tomto virtuálním světě.

Jednoznačně nejúspěšnější MMORPG, pro mnohé nejlepší MMORPG všech dob, pro mnoho jedinců životní styl a pro některé snad i náboženství. I já se tenkrát chytil do pasti tohoto návykového virtuálního světa čerpajícího z mé oblíbené strategické série Warcraft (tedy především z 3. dílu).

Před wowkem jsem neměl žádné zkušenosti s žádnými MMORPG a v podstatě ani poté (vyjímkou je pár týdnů strávených v Guild Wars II), jednoduše proto, že jsem žádné jiné MMORPG nepotřeboval - měl jsem tu wowko.

I když jsem v Azerothu jednu dobu trávil mnoho času, přesto nedokážu wowko a ani jiná MMORPG procentuálně ohodnotit, tak jako to jde u single-player titulů. Zážitek v MMORPG si každý hráč tvoří sám, ten který může být po pár dnech znuděn, protože prostě neměl štěstí najít tu správnou partu hráčů, hře může udělit nízké hodnocení, kdežto ten, kdo měl to štěstí najít skvělou partu lidí a seznámit se s mnoha výjimečnými lidmi prostřednictvím počítačové hry, nemá problém hře udělit hodnocení absolutní. Já sám bych se v tomhle ohledu zařadil spíše do druhé skupiny.

Z celého svého působení ve wowku vždy nejraději vzpomínám na své začátky, tehdy ještě na free serveru, kde jsem působil pod stejnou přezdívkou jako mám tady. Jednalo se pouze o testovací server s nízkou populací, přesto jsem právě tam potkal tu nejlepší komunitu hráčů, která mi utvořila mnohem lepší herní zážitek než jaký jsem měl při hraní na oficiálním serveru, kde všechno fungovalo tak jak má, přesto právě zde se ukázalo, že základním stavebním kamenem hry není 100% funkčnost, ale komunita. A je opravdu velký rozdíl v hraní s tisícovkami hráčů na jednom serveru a v hraní s několika desítkami hráčů, kteří už se právě díky nízké populaci znají navzájem a to nejen podle svých herních přezdívek.

Čas strávený v této hře rozhodně nepovažuju za promarněný. Wowko se nikdy nestalo mou prioritou číslo 1, na druhou stranu mi pomohlo seznámit se zajímavými lidmi, které bych v reálném světě pravděpodobně nikdy nemusel potkat. A za to Blizzardu patří mé dík.

The Lost Vikings považuju za nejlepší DOS hru, kterou jsem kdy hrál a zde se pokusím shrnout, proč tomu tak je.

Pravděpodobně největší roli tu pro mě hraje nostalgie, ty bezstarostné časy, kdy mi k naprosté spokojenosti stačilo překonávat levely v této hře s mými kamarády a spolužáky, to jsou všechno zážitky, na které se nezapomíná.

Vedle her jako Prehistorik, Commander Keen, Prince of Persia, se stala právě tato hra mou nejoblíbenější a já v ní strávil spoustu času. V té době bylo ještě nutné řešit problémy a zákysy prostřednictvím kamarádů, např. jak se dostat za tamtu bariéru z elektřiny nebo jak proletět do cíle a nenabodnout se při tom, nebyl zde žádný internet, který by člověku pomohl v bezradných situacích, na všechno každý musel přijít sám, a že to někdy trvalo dost dlouho.

Když jsem hru rozehrál zpětně zhruba před dvěma lety, neměl jsem žádný problém jí dokončit, tehdy to však byla pekelná výzva a jen málokomu se to v našem nízkém věku podařilo. Většinou si každý obstaral kod MSTR, který vedl rovnou k poslednímu levelu, aby tam stále dokola posílal ty tři ubohé Vikingy na smrt.

Příběh nemá cenu řešit, nehraje zde žádnou roli, důležitá je hratelnost, která se mění v závislosti na zvolené postavě, kde jsou na výběr 3 Vikingové s rozdílnými schopnostmi a vzájemná kooperace mezi nimi je jediný možný způsob, jak se dostat do tolik vytouženého cíle. Spolu s nimi navštívíte rozdílné lokace, mezi ty nejbláznivější nepochybně patří ty ''cukrovinkové'', které patřily k mým nejoblíbenějším.

Blizzard uměl dělat skvělé a hlavně návykové hry již ve svých začátcích, The Lost Vikings je toho nesporným důkazem.

Mafia II patří mezi nejrozporuplnější hry, které jsem měl možnost hrát. Zároveň to pro mě byla nejočekávanější hra, do které jsem vkládal velké naděje a doufal ve velký úspěch, který se však dostavil jen z části.

Opět tu máme hru z mafiánského prostředí, v tomto případě však tvářící se mnohem reálněji k jejím podkladům. Hlavní hrdina již není ten dobrák od kosti, kterým byl Tom v jedničce, Vito je téměř jeho pravým opakem. Jeví se jako muž bez zásad soustředící veškeré své úsilí na to si co nejvíce vydělat a udělat jméno. Zde přichází můj první problém, Vito mi byl takřka po celou dobu nesympatický a dost věcí z mého pohledu řešil nelogicky, nedokázal jsem se tedy vžít do jeho situace, což je pro mě při hraní podstatným faktorem.

Příběh hry na mě působil rozkouskovaně, jako kdybych se u seriálu díval pouze na každou druhou epizodu, ve výsledku splývající v jakýsi podivný patvar, ze kterého jsem si nezapamatoval žádnou z vedlejších postav, kterých se během těch pár misí objevilo několik a člověk by si řekl, že budou snad v budoucnu ještě důležité, to je však naprostý omyl. Zkrátka jde velice dobře vidět, že hra byla osekaná a mnoho prvků z ní bylo odstraněno. Zde jsou nejvíc do očí bijící odstraněné vedlejší mise, jejichž ikona během hry stále svítí na mapě, když však člověk dojede na místo činu, osoba za pultem mu pouze oznámí, že zrovna teď nic na práci nemá, a že se mám stavit jindy.

Abych jen nekritizoval, musím opět pochválit výbornou hudbu, skvělý jízdní model zakomponovaný do širokého výběru dobových aut. Potěšily mě i takové detaily jako tuning auta nebo obchody s oblečením. Dále je třeba vyzdvihnout technické zpracování, rozlišení textur v době vydání nemělo konkurenci. Kolik z Vás (tak jako já) si zamilovalo přejezd po mostu z dlažebních kostek ? :) Přestřelky odsýpaly, animace pohybů a krytí jsou provedeny velmi kvalitně, škoda jen hloupé AI, kdy nebyl problém si v krytu počkat, až nepřítel vystrčí hlavu a pak mu ji v naprostém klidu odstřelit.

Ve výsledku Mafia II není žádným propadákem, pořád se jedná o nadprůměrnou městskou akci. Zklamala mě však v tom nejdůležitějším bodě a tím je příběh. Můžeme se jen dohadovat, jak to mohlo dopadnout, kdyby tvůrci hry měli volné ruce tak jako při vytváření jedničky, kdyby hra obsahovala všechny nevystřižené prvky. Bohužel právě KDYBY je slovo, na které jsem při spojení s touto hrou nucen myslet nejčastěji.

EDIT: 20.12. 2020 dohrána Definitive Edition, která hru bohužel ničím neobohacuje, pouze malinko zlepšuje její vizuál, avšak na úkor drastického propadu výkonu.

Na otázku ,,Jaká je tvá nejoblíbenější hra'' mám vždy naprosto jednoznačnou odpověď. Mafia pro mě není jen obyčejnou hrou, tak jako Kmotr pro mě není jen obyčejným filmem. Obě tato veledíla mi svými hlubokými myšlenkami a názory v určitém ohledu pomáhají seberealizovat se v reálném světě. A tím nemyslím, že bych po večerech pravidelně rozdával nabídky, které se neodmítají. Jednu takovou nabídku bych tu však dnes měl, pro ty, kteří nějakým záhadným způsobem na hru nikdy nenarazili nebo se jí do teď vyhýbali.

Je nutno podotknout, že i v dnešní době má hra technické zpracování na velice slušné úrovni. Pryč jsou však doby, kdy jsem s přihlouplým výrazem hleděl na monitor v úžasu, že se právě dívám na ,,realistickou grafiku''. Mafia byla zdaleka nejhezčí hrou, jakou jsem do té doby znal, to ještě umocňoval fakt, že jsem do té doby hrál většinou pouze DOS hry jako Lost Vikings nebo Prince of Persia.

Bezpochyby největším kladem této hry je však její příběh a celková atmosféra. Pomocí intermezz retrospektivně sledujeme vývoj obyčejného taxikáře ve váženého gangstera a spolu s ním i vývoj jeho nejbližších přátel v rodině mafiánského bosse, Dona Salieriho.
Za celkový scénař by se dle mého názoru nemusel stydět žádný kvalitní film. V doprovodu úžasné hudby Českého symfonického orchestru toto všechno tvoří zážitek, na který se nezapomíná.

Jsem hrdý na to, že vedle brilantních českých filmů z nichž si dovolím za všechny jmenovat Vyšší princip a Pelíšky , vedle literárních děl známých po celém světě, máme i v herním průmyslu svého silného koně.

Takže pokud jsi tuto hru ještě nehrál, tak padej nebo tě rozstřílím jako řešeto !

Pro mě nejlepší hra za posledních pár let. Škoda, že hra tu má tak nízké hodnocení, především díky špatné optimalizaci pro PC a z části i možná pro její nepochopení. Co se mě týče, po stažení DSfixu a Mousefixu a následnému překopírování těchto souborů do složky se hrou, což mi dohromady zabralo tak maximálně 10 minut, jsem poté neměl žádné problémy s hratelností na kombinaci klávesnice + myš. I přesto, že mám doma gamepad, vůbec jsem ho nepotřeboval.

Jakožto milovník série Gothic (první 2 díly + datadisk, 3 ale s comunnity patchem taky nebyla nejhorší), jsem plesal blahem, že ještě vycházejí RPG hry s tak skvělou atmosférou. Někteří z Vás by určitě namítli, že Gothic a Dark souls jsou dvě naprosto odlišné hry, přesto mi ze všech her sérii Gothic připomínala právě tato hra. A to zejména skvělým soubojovým systémem a celkovou hratelností. V dnešní době je bohužel hlavně díky konzolím moderní vydávat RPG hry se soubojovým systémem ala Dragon Age: Origins nebo Game of Thrones, kde je váš cíl zamknutý a vaše postava jej automaticky atakuje. V Dark souls je sice možné si své cíle taky ,,locknout'', této funkce jsem však využíval velmi málo.

Na první pohled se může zdát, že hře chybí příběh, to je však naprostý omyl. Svět Dark souls oplývá nejrůznějšími postavami a lokacemi se svými vlastními originálními příběhy, které však sám hráč musí prozkoumat, nikdo ho k tomu za ručičku nedovede. Zde nemůžu než nedoporučit vynikajícího Let's playera, který se této hře věnuje velmi podrobně a na youtube ho najdete pod jménem EpicNameBro. Při hraní jsem průběžně sledoval jeho videa, ve kterých mi odkryl mnoho informací z Lore, kterých bych si možná vůbec nevšiml nebo jim nevěnoval velkou pozornost. Ve spojení s tím byl pak můj zažítek ze hry ještě mnohem větší.

Nezbývá než doufat, že chystaný druhý díl nezastihne vlna mainstreamu s cílem hru zpřístupnit co nejvíce lidem, a že stále půjde ve šlépějích strachu ze smrti, který je pro tuto hru tak typický.