Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Kwoky

Kwoky

Jan Němec / 32 let / IT support a tester / Brno (ČR - kraj Jihomoravský)

Komentář

Přejít na komentáře

Diablo II

  • PC 95
Chtěl jsem si přečíst ostatní komentáře, ale nejprve musím napsat vlastní, abych pak nebyl ovlivněný :)

Je to už hodně let, co jsem hrál D2 v základní podobě. A přesto si to pamatuju až překvapivě dobře. Jak jsem si pouštěl celé intro při každém startu hry. Nebo jak jsme hráli společně s bratrancem "multiplayer" tak, že jsme seděli u jednoho PC a v pravidelných intervalech se střídali. Náš barbar level 15 nám tehdy připadal jako nepřekonatelný bouchač. První akt jsme měli prolezlý horem spodem. A tak se nám líbil, že když jsme se dostali do druhého, s obdivným údivem si prohlédli město a honem rychle šup zpátky "do lesa".

Tím moje zkušenost se základní hrou skončila, protože pak přišel datadisk a ostatní akty už jsem hrál vždy jenom s ním. Největším argumentem pro instalaci Lord of Destruction byla větší truhla. Sbíral jsem všelijaké haraburdí a bylo mi líto prodat všechny ty krásné věci (i když byly třeba pro úplně jinou postavu).

Diablo 2 bylo pro mě vždy "nové", protože většina prostředí se dynamicky generuje. Málokdy se stalo, že bych někam přišel a měl pocit, že to už znám. Hlavní lokace byly sice vždycky stejné, ale většina "přechodů" se měnila. I díky tomu mě hra vydržela bavit hodně dlouhou dobu. Samotného by mě zajímalo, kolik času jsem s ní strávil. Ten svět byl prostě postavený tak, že se dalo jen těžko odtrhnout. A když už by se snad připlížila nuda, přišel další akt a úplně jiné všechno - nepřátelé, město, vzhled, hudba... Prostě jako by to byla jiná hra. Člověk musel přeskládat vybavení, zpřístupnily se mu nové věci a zase bylo co dělat. Druhá věc, která mě u hry držela dlouhé hodiny, byl Save and Exit. Pokud člověk nenašel waypoint, tak bylo putování "k ničemu". Takže "ještě najdu waypoint a půjdu spát" se občas dost protáhlo :)

Všechny postavy jsem hrál mockrát. Nejvíc se mi podařilo vytunit Paladina, kterého jsem dostal až někam nad level 70 (už nevím přesně). Vyhovoval mi jeho styl boje na blízko spojený s magickou přípravou před bojem (už jsem měl vychytané hmaty - F1 right-click F2 F7 byl standardní boj a F1 right-click F4 F9 byly souboje s bossy). I s kouzelnicí a barbarem jsem strávil bezpočet hodin a oba jsem dostal do obtížnosti Hell. Nekromancera jsem hrál o něco méně, ale to mi kompenzoval spolužák, který hrál jenom jeho a pořád jsme se o tom bavili. Asi nejméně jsem poznal amazonku, která mi byla sice hrozně sympatická svými hromadnými útoky, ale nikdy jsem se s ní nedostal tak daleko, aby mě bavila. Vždycky jsem zase raději pustil paladina a šel to sekat hlava nehlava nablízko :)

A nesmím zapomenout na to, že Diablo 2 dalo světu nejlepší herní soundtrack všech dob. Při poslechu Wilderness mám pokaždé pocit, že to musím zase nainstalovat a ponořit se znovu do toho úžasného světa. A pokud to udělám, bude moje duše opět příjemně zotročena pánem pekel...

Pro: Hra mě neustále okouzluje a láká / Skvěle udělaná prostředí / Hra přirozeně nutí se učit a zkoušet nové věci a postupy / Nepřekonatelný soundtrack

Proti: Příběh jsem vlastně nikdy pořádně nepochopil

+36+36 / 0