Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Kwoky

Kwoky

Jan Němec / 33 let / IT support a tester / Brno (ČR - kraj Jihomoravský)

Komentář

Přejít na komentáře

Brothers: A Tale of Two Sons

  • PC 95
Poprvé jsem Bratry dohrál asi před dvěma lety. Pamatuju si, jak na mě celý příběh zapůsobil a emotivní závěr mi i vehnal slzy do očí. A tehdy jsem dostal nápad, že bych si tuhle výpravnou záležitost zahrál se sestrou, kdy by každý ovládal jednu postavu. To se teď o víkendu uskutečnilo. Protože už jsem věděl, do čeho jdeme, nechal jsem sestře ovládání mladšího z chlapců. Třímali jsme každý jednu polovinu gamepadu a postupně se ponořili do světa, který je nehostinný, ale krásný.

Brothers je trochu jako delší film. Zabere asi 3 až 4 hodiny, během kterých jsme prožili napínavé momenty, mohli jsme se zklidnit pohledem na krásnou přírodu a na chvíli zapomenout na vše ostatní. Během naší cesty jsme potkali několik stvoření, kterým jsme pomohli nebo oni pomohli nám. Bez nich bychom se daleko nedostali. To, že bratři musí spolupracovat, je tak nějak jasné. Ale až právě tato setkání a vzájemná pomoc s "cizími" dává hráči pocit, že když vyjde ze své komfortní zóny a spolupracuje, pak teprve může dokázat velké věci.

Hraní hezky plyne. Autoři dokázali vše vysvětlit bez jakéhokoliv textu pouze pohybem kamery a gesty postav. Nikde jsme se nezasekli déle než 10 minut, protože problémy, které je třeba řešit, prostě dávají perfektní smysl. Při hraní jsem tak cítil čistou radost bez špetky frustrace. I díky tomu jsem měl šanci otevřít svoje srdce a prožít si to znovu naplno. A když jsem občas otočil hlavu a viděl, s jakým zaujetím sleduje sestra dění na obrazovce, řekl bych, že i ona to měla stejně.

Brothers: A Tale of Two Sons je skvělá hra. Je to krásná ukázka, jak se médium videoher změnilo z požírání teček na něco víc. Možná až na umělecké dílo. A autoři dokázali předat dál svůj příběh nejlépe, jak jen to šlo. A závěr, při kterém je mladší bratr nucený dospět z minuty na minutu, je jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy ve hře viděl.

Nejsilnější moment z našeho hraní byl na úplném konci, když otec s mladším bratrem stojí u hrobu matky a staršího bratra. Poté, co je otec už viditelně opět zdráv, řekla moje sestra větu: "Táta už je v pohodě." Odvětil jsem: "Myslíš, že je v pohodě?" Načež otec padl na kolena a nad hrobem svého syna se rozplakal...
+29