Jak postupně doplňuji herní resty, dostal jsem se po třech letech od vydání i ke Crysis. Jelikož se mi původní počin Cryteku FarCry líbil, na Crysis jsem se velmi těšil. Splnila však hra mé očekávání? Ano.

Crysis je hra jednoznačně postavená na grafice a efektech. Když se pak tyhle dvě věci nepovedou, je z toho průšvih. Jenže to u Cryteku nehrozí, takže jsem na scenerie, které přede mě hra stavěla, čuměl i po takové době od vydání doslova s otevřenou hubou. Příběh, ať už je jakkoliv béčkový, hře sedne jako prdel na hrnec. Právě díky němu se mohli autoři opravdu vytáhnout a proměnit nádherný tropický ostrov plný nejrůznější vegetace a Korejců v zamrzlou a nehostinnou arktidu, která z obrazovky přímo mrazí. V neposlední řadě si pak mohli pohrát s naprosto úžasnými futuristickými vnitřnostmi emzácké lodě a celkovým designem vetřelců a jejich techniky.

Samotná hratelnost byla parádní. Všechno to chození a střílení zpestřuje jak využití nanoobleku (některé funkce jsou užitečné více, jiné méně), tak nejrůznější pojíždění v autech, tanku či letadle. Prostředí je, jak už předchozí odstavec nastínil, zatraceně variabilní a už jen to by bylo schopné mě u hry držet jako přikovaného. V některých pasážích jsem pak už opravdu jen se zatajeným dechem čuměl na tu nádheru, která se na monitoru hýbala. Vrcholem pro mě byla pasáž v mimozemské lodi a následné vhození do spárů zmrzlého ostrova. Vše odsýpá svižným tempem, takže nějaké znudění ani nestihne zahrozit, natož se nějak projevit. Navíc díky quicksavu odpadl můj problém, který jsem míval u FarCry, tudíž mi nepříliš dobře rozmístěné checkpointy už nevadily.

Celkově Crysis hodnotím velmi kladně. Ač střílečky nejsou mým denním chlebem, u Crysis jsem se bavil vskutku skvěle. A je mi srdečně jedno jestli někdo postrádal hlubší příběh nebo mu byla proti vůli čistě prvoplánová orgastická grafika. Takže i když jsem nejspíš sednul na Crytekovský lep, královsky jsem se bavil.

NyxQuest je příjemná plošinovka s několika originálními prvky, v neokoukaném prostředí a hlavně s výbornou hudbou.

Herní náplň je jednoduchá, zpravidla běžíte (skáčete, poletujete a plachtíte) zleva doprava ve snaze dosáhnout portálu do další úrovně. V cestě vám brání většinou rozvaliny, kameny nebo sloupy, které je třeba více či méně jednoduše překonat. S tím souvisí místy docela povedený fyzikální model a zapojení nadpřirozených schopností (telekineze, ovlivnění větru), které hru příjemně zpestřuje. Aby vše nebylo tak snadné, v cestě vám občas stojí i zlí přisluhovači prvního titána (harpyje, kozlíci, píseční hadi), které je třeba buď obejít nebo nějakým fíglem zneškodnit (později ve hře dostanete navíc schopnost je zničit blesky).

Hratelnost je poměrně svěží, vše dobře odsýpá, takže nějaké záseky příliš nehrozí. A i když se občas někde maličko šprajcnete, většinou vám za chvíli dojde, co děláte špatně. Grafická stránka je pěkná, hudba moc povedená a díky nepříliš dlouhé herní době (cca 3 hodiny) vás Nyx ani nezačně nudit. Ona herní doba možná nepůsobí nejlépe, ale myslím, že na takovouto plošinovku je to tak akorát. I vzhledem k ceně, za jakou se dá občas pořídit třeba na steamu (například já koupil v packu se 4 dalšími indie hrami za 5€) je to víc než fér.

Protože prakticky všechny ostatní komentáře na RF:G jsou sáhodlouhé, tak jen v bodech sepíšu jak na mě hra působila.

Red Faction: Guerilla je:
- hra s výborným destrukčním modelem budov
- slušný sandbox v celkem neokoukaném prostředí
- vcelku dobře hratelná
- hardwarově náročná
- místy zdlouhavá
- v kontextu pořizovací ceny (2,5€ ve Steam slevě) naprosto vynikající

Red Faction: Guerilla není:
- hra bez bugů a chyb
- nikterak objevná či příliš originální
- nudná
- nejlepší hra všech dob
- příliš krátká (nahrál jsem cca 20 hodin)

Dokonáno jest, konečně. I když po pravdě úplně nevím jak PQ hodnotit. Proč? Během hry se u mne totiž celkem nepravidelně střídaly stavy dokonalého uvolnění a naprosté, totální a zničující frustrace.

Začátek hry byl lahodný. Jednoduchý "spojtři" princip pěkně doplněný o cestování světem, klasický hrdinský příběh, kouzla, artefakty a další příjemné drobnůstky. Zkrátka originálně pojatý logický rychlík. Protože mě spojování hned v prvním okamžiku chytlo, plnil jsem automaticky všechny úkoly, tak jak mám ve zvyku z "normálních" RPGček. Říkal jsem si jaká je to paráda, jak se dostávám k lepšímu vybavení a kouzlům, více městům, atd. Všechno bylo super, já u hry krásně relaxoval, vybavení se kupilo, společníci přibývali, mapa zůstávala pěkná, leč neodkrytá, vedlejší úkoly ubývaly. Pomalu.

A to byl první kámen úrazu. Ubývaly vedlejšáky, ale příběh se vůbec neposunoval, jelikož side questů je všude tolik, že se v nich utopíte a k samotnému příběhu se ani neprokousáte. No nic, zhruba ve třetině hry mi to konečně došlo, takže jsem od té chvíle už nevzal jediný vedlejšák a soustředil se na, i tak velmi dlouhý (a občas pěkně zdlouhavý), hlavní příběh. Ten není nijak objevný, je to zkrátka čisté fantasy klišé, ale jeho vypointování je pochopitelné a přeci jen udělá za hrou tečku.

Druhá věc, která vyvolávala frustraci, bylo místy naprosto očividné přihrávání počítači. Nevím do jaké míry je to jen moje vsugerovaná myšlenka a do jaké míry je to pravda, ale občas jsem měl opravdu pocit, že se proti mně spiklo naprosto všechno, co se spikávat může. Situace: potřebuji zakouzlit určité kouzlo, protivník má resist 10% = mám poměrně velikou šanci na seslání. Omyl, kouzlo selže. Na tom by nebylo nic podivného, jenže ono kouzlo selže 5x za sebou! Wtf? Náhoda? Bohužel, na náhodu se tohle stává poněkud častěji než by bylo zdrávo. Stejně tak počítači sem tam naprosto krutě "vycházely" nově napadané kameny, kdy nebylo problém aby na sebe nově napadlo 4 a někdy dokonce i 5 kamenů stejné barvy. Jen tak, asi měl holt štěstí :-D Vrcholem a dovedením do absurdna byl poslední souboj, který jsem proklel a vlastně ani pořádně nevím, jak se mi ho podařilo vyhrát.

Přestože to možná neznělo tak kladně, tak celkové vyznění hry (až na těch několik podjatých soubojů) je pro mě velmi kladné. Spojtři se mi prostě líbí a PQ je mezi těmito hrami a jejich variacemi rozhodně špička.

V přehršli těchhle sáhodlouhých komentářů dám jeden kratší.

Předně kašlu na všechny marketingový kecy a chování vydavatele před i po vydání hry. Hodnotím hru a ne přístup ohledně (zlodějských) DLC. A hru hodnotím zatraceně pozitivně.

Příběh: Zdaleka mi nepřijde tak strašný, jak to tu občas z názorů vyznívá. Je pravda, že místy je až trochu moc zamotaný a je v něm moc postav. Alce co? Tak je potkáte jednou a pes po nich neštěkne. Já s tím problém nemám. Průvodčí z včerejšího vlaku jsem taky viděl poprvé a dost možná naposled, tak co?

Zpracování: Paráda. Vypadá to dobře, zní to dobře, chová se to dobře. Za celou dobu jsem narazil asi na dva drobné bugy, takže docela pohoda. Grafika možná nemá ty nejmodernější vychytávky, ale účel plní perfektně. Hudba je super a těch pár kousků z prvního dílu to jen umocňuje. Zapojení fyziky sice není příliš účelné, ale je velice efektní (viz všelijaké střílení skrz luxfery, okna, drolení omítky apod.).

Hratelnost: Perfektní. Neměl jsem v podstatě žádný problém, že by mne hra přestala, byť jen na chvíli, bavit. Hraje se to parádně. Zemřel jsem mnohokrát jak vlivem vlastní blbosti, tak díky občasné silné přesile.

Resumé: I přes jasný cíl přiblížit se GTA je ze hry cítit feeling původní mafie a to je dobře! Bavil jsem se od začátku do konce a když bylo po všem, bylo mi líto, že už žádné další kapitoly nejsou.

Přestože Joe občas působil jak osina v zadku, nakonec mi ho bylo líto... :-)

V první řadě je třeba říct, že Chime není vlastně ani tak moc hra. Jedná se spíš o takový výborný relax, kde je možné téměř úplně vypnout a nechat se unášet na jeho vlnách.

Hra možná neohromí skvělou grafickou stránkou, zato však přímo vyrazí dech vynikající hudbou. Ještě aby ne, když se kolem ní všechno točí. A oním všechno se zde rozumí pouhých 6 písniček, které budete postupným sestavováním obdelníků rozkrývat a objevovat nové útržky melodie. Herní princip je jednoduchý, tak trochu (víc) á la tetris, a hratelnost svěží, alespoň do doby, než si každý level zahrajete několikrát a písničky se vám oposlouchají. Mně osobně se nejvíc zalíbilo druhé kolo (Paul Hartnoll).

Pokud chce člověk občas vypnout, pak s Chime chybu rozhodně neudělá. Navíc se dalo sehnat v akci na steamu za 1€ - no nekup to!

Ve zkratce by stačilo napsat, že Shatter je v podstatě další z mnoha variací Arkanoida.

Náplní hry je tak rozbíjení různých cihliček pomocí míčku odráženého od vámi ovládané plošinky. Aby vše nebylo tak fádní a monotónní, vaše plošinka může vyfukovat či nasávat vzduch a tím měnit trajektorii předmětů na obrazovce (včetně míčku) a po nasbírání dostatečného množství fragmentů buď využít štít nebo nastřádanou energii vystřílet. Variací zničitelných cihel je dostatek. Některé z nich vybuchují, jiné se pohupují ve vzduchoprázdnu, jiné stojí na místě a vzduch s nimi nehne, další vyfukují vzduch, atd. Arén, ve kterých se destrukce odehrává, jsou tři druhy - míček můžete pinkat zleva doprava, zdola nahoru a zdola nahoru v kruhovém výřezu.

Hra obsahuje několik módů, přičemž důraz je kladen na kampaň. Ta je rozdělena do několika světů (zhruba desítka úrovní slepených za sebou a odehrávajících se ve stejném prostředí) a vždy na konci každého světa vás čeká souboj s bossem. Z počátku se jedná de facto o hru na vyčkávanou, kdy si pinkáte jak moula a musíte udeřit přesně ve správný moment, ať už míčkem nebo střelbou. S postupujícími úrovněmi je potřeba pro zničení záporňáka vždy ještě drobný úkon navíc: například zničit nějaké kotvy nebo si bosse otočit vyfukováním vzduchu. Když je boss pokořen, dostanete se do bonusového kola, kde máte za účel přihodit do své bodové kasičky nějaký ten zlaťák navíc za pouhé odrážení míčků. Zní to jednoduše, ale není to tak. Bonusové kolo je totiž mini aréna s podivnou fyzikou a neustále se zvyšující rychlostí odrazů. A aby toho nebylo málo, tak se hraje se třemi míčky, které se od sebe často zcela nevyzpytatelně odráží...

Krom kampaně je pak ve hře několik dalších módů, které jsou však celkem o ničem. Ať už se jedná o pouhé honění bodů na čas, nebo samostatné bonusové levely či boss fighty, vše již bylo viděno v kampani a žádný nový objev se nekoná. Vzhledem k tomu, že ani hratelnost ani zábava není až tak super, aby vás k některému z těchto drobných bonusů přikovala na nějakou delší dobu, většina hráčů nejspíš skončí velice brzy po kampani.

K technickému zpracování lze jen říct, že mi hra ani jednou nespadla. Grafická stylizace je vcelku pěkná, i když místy je vše až moc nepřehledné. Drobný ústupek efektům ve prospěch hratelnosti by určitě nebyl na škodu. Hudební doprovod je fajn, ale velice rychle se oposlouchá, jelikož skladeb je poměrně málo.

Abych řekl pravdu, od Cryostasis jsem mnoho nečekal. Byť některá gameplay videa vypadala velice povedeně, rozporuplné hodnocení napříč internetem nedávala v nějaký zázračný zážitek moc nadějí. Už vím proč.

Samotná herní náplň není nijak objevná. Po většinu času se potulujete po promrzlé lodi, soupeříte se zmutovanými členy posádky a krom toho flashbacky do minulosti napravujete některé dřívější omyly. To opravdu nezavání nijak strhujícím zážitkem. Ovšem proti tomu stojí jediné slovo: atmosféra. Ta je vskutuku mrazivá, k čemuž přispívá i celková pomalost hry. Je potřeba počítat s tím, že se neotočíte za zlomek sekundy jako v běžných FPS, krkoky jsou pomalé a únavné, stejně tak přebíjení trvá dlouho, natož výměna zásobníku. S tímhle vším je třeba počítat stejně jako s tím, že v mrazivé místnosti vám bude rozhodně méně příjemně než u roztopených kamínek o místnost vedle. Tohle vše opravdu výborně přispívá ke skvělému zážitku ze hry, navíc podpořeno zajímavě vyprávěnou dvojí linií příběhu. Toliko k pozitivům.

Bohužel hra trpí několika opravdu nepříjemnými neduhy, kterých se východní spolubratři nedokázali vyvarovat. Tvůrci by zejména potřebovali řádně proplesknout za celkové technologické zpracování. Tahle stránka hry je totiž opravdu Odfláknutá s velkým O. Grafika, ač se tváří všelijak pokrokově a vychytaně, je mizerná a naprosto tragicky optimalizovaná. O tom snad dostatečně svědčí to, že hra mi běžela takřka stejně plynule na minimální i maximální detaily (včetně AA, nejlepších textur, DX10). Nutno přiznat, že některé efekty jsou velice pěkné (např. tající jinovatka, proudy vody, led), ale zbytek je velice fádní a rozhodně nepůsobí dostatečně kvalitně, aby ospravedlnil krvavé HW nároky. Pryč už ale od grafiky, na které hra opravdu nestojí. Jak jsem psal, atmosféra je vynikající, ale u mne ji naprosto nehorázně shodily bugy. A opět velice prazvláštním, východním způsobem. Chápu, že se ve hře sem tam vyskytne chybka, ale co jsem zažil u Cryostasis, to jsem jinde neviděl. Zhruba první 2/3 hry jsem totiž nezaznamenal jediný problém, aby se pak jako mávnutím kouzelného proutku hra totálně pohřbila naprosto tragickým chováním. Začalo to občasným vypadnutím textur, které vedlo k pádu celé hry, aby se pak problém přeměnil ve stupňované padání s intenzitou od několika minut, až po cca půlminutové intervaly ke konci hry... Řeknu vám, že tohle dohrávat byl porod. Nakonec však šup a úplný konec se zas zdál být naprosto bug free. To jsem si aspoň myslel než jsem se dostal k souboji s bossem, který mi snad 20x spadnul vždy, když už měl boss na krajíčku. To opravdu potěší, když se v tomhle flashbacku nedalo ukládat. Grrrr! Jako už jen takový malý vtípek pak působí to, že mi v téhle pasáži hra vypínala ovladače ke grafické kartě = černá obrazovka.

Nakonec se ale hra poddala a já ji dokončil. Nebýt oněch velice nepříjemných problémů, šel bych s hodnocením určitě přes 80, takhle u sebe ale pěkných pár procent strhávám za prasáckou optimalizaci a technické chyby. V skrytu duše závidím těm, kterým hra fungovala bez problémů.

Hra Borderlands se mi naprosto parádně trefila do vkusu. Mám totiž rád wasteland atmosféru, RPG a ani střílečky mi nejsou cizí. A už samotné označení Borderlands jako RPS (role playing shooter) hru dost vystihuje a naznačuje, že by to mohlo být něco pro mě. Ve výsledku se nejedná o nic jiného než RPG křížené s FPS, kde FPS výrazně převládá. A imho to není vůbec na škodu.

Moc fajn je, že Borderlands se ani nesnaží předstírat, že by se mělo jednat o nějaký propracovaný příběhový epos. Je tu prostě jakýsi příběh (ne vyloženě špatný) zasazený do pro mě naprosto úžasného post-apo/wasteland/comics světa Pandora, který je vyplněn velikým množstvím střílení, ještě větší spoustou různých kvérů, několika boss fighty a hlavně parádní hratelností. Pandora je veliká a perfektně zpracovaná: všude jsou odpadky, rozbité stroje, špína, trosky, sem tam větrná elektrárna, parádní výhledy do pouště, ... Tohle vše podtrhuje výborně zvolená cell shaded grafika, která možná nemá na dnešní poměry všechny možné i nemožné vychytávky, ale hře sedne jako pr*el na hrnec. Celková stylizace je zkrátka perfektní. Dokonce až tak, že na mě místy (v kombinaci s perfektní hudbou) úplně dýchala atmosféra starého Fallout světa.

Samotná herní náplň není nikterak objevná. Většina questů je podle klasické šablony dojeď / zabij / přines, ale to mi vůbec nevadilo. Chápu, že pro leckoho je to málo, ale já si pobyt na Pandoře při hledání Vaultu víc než dobře užil. Ať už se jednalo o běhání po svých, střílení všeho možného nebo popojíždění v buggyně obohacené o přejíždění nepřátel, takřka neustále jsem se bavil. Občas bylo sice trochu otravné dostat se z bodu A do bodu B, ale ve hře jsou naštěstí quick-travel terminály, se kterými si ušetříte několik loadingů a kupu běhání.

Celkově vzato jsou Borderlands velice dobrou hrou. Pokud máte rádi akční RPG a/nebo střílečky a nehledáte intelektuální RPG se sáhodlouhými rozhovory ani brutální řezničinu ve stylu Serious Sam, kde se prst sundává ze spouště jen při loadingu, mohli byste být nadšení stejně jako já.

Saboteur není vůbec špatná hra. Sice ji místy kouká sláma z bot (občas podivná grafika, místy slabší level design), příběh není díky sandboxovosti také žádný zázrak, ale hratelnost je parádní.

Aspoň zpočátku si každý určitě užíval pobíhání po střechách a sabotování všech možných hlídkových věží, světlometů atd., případně jízdu v autě a přejíždění nácků (jízdní model je prazvláštní, ale mrtvoly se od kapoty odrážejí pěkně), plnění perků a vedlejších misí a podobné srandy. Ano, je to zábavné, a dost. Ovšem časem se přeci jen dostaví stereotyp a myslím, že zničení všech nazi cílů by byl spíš trest než zážitek. Každopádně fajn věc je ta, že nic z toho dělat nemusíte. Stačí jít od jednoho hlavního questu k dalšímu a hru dohrajete dost rychle, byť se určitě o spoustu věcí ochudíte.

Grafika není špatná, zejména barevná stylizace je opravdu parádní, ale místy je zpracování některých objektů nebo lokací přeci jen slabší (což se dá při takové rozloze pochopit). Horší však je, že jsem se setkal s vypadáváním textur, což bylo příjemné už méně. Co se ale povedlo velmi dobře, to je hudba, která je parádní skrz celou hru a naprosto nejlepší moment byl ve finále na Eiffelově věži, kde hrál osamělý důstojník na piáno. Hratelnost jsem již zmínil, ale přesto si ještě neodpustím, že (alespoň z počátku) jsem měl pocit, jako bych hrál Mafii zkříženou s GTA a Assassins Creed (který jsem nikdy nehrál, ale viděl dost videjí :-D ). A to je jako pochvala, řekl bych, víc než dostatečné.

Předně musím říct, že původní Kings Bounty: The Legend (tedy nemyslím ono úplně původní z počátku devadesátých let) jsem hrál zhruba před rokem a půl a hodně se mi líbil jak herní systém, mechanismy, tak samotné zpracování a hratelnost. Na AP jsem se tedy velice těšil. Postupem času jsem hru koupil na Steamu a nyní po několika týdnech různě intenzivní pařby jsem dorazil posledního záporňáka. Jak si tedy pokračování ve skutečnosti vede?

Z mého pohledu velice dobře! Opět je to ten výborný mix tahové strategie a RPG, který mi tak vyhovoval v Legendě. Hratelnost tak vůbec neutrpěla, jen se mi zdá, že místy trochu přitvrdila obtížnost. Hrál jsem za mága (resp. mágyni, nebo snad maggi?) na nastavení "normal" a zejména ze začátku jsem občas balancoval na ostří nože. To se pak poznala každá nevhodně utracená tisícovka a každá zesnulá jednotka. Postupem hry ruku v ruce s posilováním schopností (a to jak herní postavy, tak pilování strategie) se ale vše obrátilo k lepšímu a opravdu tuhých soubojů bylo pomálu. Nejnáročnější mi obecně přišly souboje s bossy. Vůbec nejvíc ten závěrečný, necro-gremlin Zilgadis a ještěran K'Tahu. A v penězích jsem se nakonec topil. Hru jsem dohrál na levelu 56 se zhruba 2,5 miliony neutracených zlaťáků, přičemž jsem později neváhal zkoušet všemožné jednotky, artefakty a jejich kombinace, zkrátka zhýralý život jak se na hodnou princeznu sluší a patří. Questy povětšinou spočívají v zabíjení, poslíčkování nebo hledání nějakého pokladu, ale jelikož mě souboje bavily, po Teaně jsem se projížděl (proplouval a poletoval) také rád a poklady jsem kopal i bez questů, tak mi tato složka vůbec nevadila.

Pokud bych měl něco vytknout, tak snad jen onu místy dost vysokou obtížnost + třeba to, že hlavní hrdinka mi nikterak k srdci nepřirostla. Stejně tak jako celý příběh, který je vlastně velice jednoduchý. Hlavní příběhová linka má vlastně pouhý jeden Q = zabít Baala. Byť cesta k němu je poněkud krkolomná a skládá se z absolvování více či méně pod-hlavních úkolů.

Celkově vzato musím ale AP hodnotit jako víc než důstojné pokračování a s klidem v duši Princeznu rád doporučím všem, kterým se líbil první díl.

O hře Zeno Clash jsem nevěděl vůbec nic až do chvíle, kdy se objevila v akci na Steamu za 3€. Nad koupí jsem chvíli váhal, ale po prohlédnutí několika obrázků a videorecenzí jsem usoudil, že to za těch pár korun určitě stojí. A výsledek? Zklamaný rozhodně nejsem.

Zeno Clash není vlastně o mnoho víc než rubačka z pohledu první osoby. Na tom by nebylo nic objevného, pokud by vše nedržel pohromadě opravdu zvláštní příběh v naprosto úchvatném (a úchylném?) světě. Vizuální zpracování je zkrátka fantastické a ačkoliv ZC možná nemá miliony polygonů a třeba ani nepoužívá super nejmodernější všelicos shadery, jedná se o opravdu parádní podívanou. K celkovému dojmu ze hry nemalou měrou přispívá i výborná hudba.

Možná by stálo za to říct pár slov i k herní náplni samotné. ZC rozhodně není hra pro milovníky volnosti. Lokace, kterými procházíte, jsou opravdu malé, zato však krásně zpracované. Nepřátel je většinou přesila, takže nezbývá než trochu taktizovat a popřemýšlet, koho je dobré odstranit jako prvního. Samotný boj je vcelku akční, komba jsou dostatečně efektní, nicméně občas (zejména při velké přesile) může celý souboj působit dost nepřehledně. Naštěstí variabilita prostředí i nepřátel je dostatečná a vzhledem ke krátkosti hry se nedostaví stereotyp, takže rubání hlava nehlava je zábava v podstatě od začátku do konce.

Když jsem přemýšlel, co bych hře vytknul, moc mě toho nenapadlo. Nejvíc mi vadila asi ona občasná nepřehlednost a místy docela tuhá obtížnost (a to i na nejlehčí obtížnost).

Jak začít u hry, která mě nadchla i zklamala zároveň? Na jednu stranu je Mass Effect výborná akčně laděná jízda s drobnými RPG prvky (pokud je zkostnatěle chápeme jako vývoj postavy), na stranu druhou je to "jen" ona akční jízda. Proč jen? Vedlejší úkoly jsou na první pohled moc prima už jen způsobem zadávání, kdy jich spoustu naberete hackováním počítačů nebo z rádia ve výtahu citadely, nicméně po pár úkolech "doleť na planetu X a znič vše/osvoboď osobu Y/najdi předmět Z" vás zcela přestanou zajímat a hlavně bavit. Takže je sice fajn, že je tu spousta galaxií a hvězdných systémů s ještě větší spoustou pěkně namalovaných planet, ale k čemu to je, když vás nic nenutí na ně letět? Tedy pokud nemáte nějakou sebetrýznící úchylku...

Příběh je vcelku zajímavé sci-fi klišé, které se kupodivu motá kolem záchrany lidstva (a díky onomu zasazení do sci-fi prostředí) i dalších nelidských ras před ultra-zlounem. Z kterého se nakonec vyklube ještě víc ultra-ultra-nejeden-zloun. Celkově je ale podání příběhu fajn a nezadá si s filmovými kolegy, byť místy působí poněkud uměle protahován či ne zcela logicky poskládán. Každopádně to není žádný průšvih.

Co dále zaujme je po většinu času výborná hudba, kde se zejména ke konci hry autoři opravdu vytáhli. Grafické zpracování je rozporuplné. Některé efekty jsou pěkné, jiné ne. Generické planety jsou pak přímo odporné. Co dál nepotěší jsou celkem asi tři typy "dungeonů", které opravdu úroveň vedlejších misí nevytrhnou.

Závěrem ještě zmíním nepříliš ideální konzolový inventář, obrazovku charakteru a další prvky. Navíc tohle všechno je úděsně pomalé a k pomalosti přispívá i nemožnost přeskočit ingame videa (která jsou alespoň velmi dobře udělaná). I tak se ale hra dá dohrát za pár hodin. Já, ač jsem se víc než dost piplal s vedlejšími úkoly a opravdu nikam jsem nepospíchal, jsem jen lehce překročil třicetihodinovou dobu.

Far Cry vůbec není špatná hra. Ovšem jak už to tak bývá a má také nějaké ty mouchy.

Co se mi jednoznačně líbí je grafické zpracování a celkové pojetí herní plochy, tomuhle nezbývá než zatleskat (i v dnešní době). Hratelnost je slušná, hra má dobré tempo a stále na vás chrlí něco nového. Ať už jsou to nepřátelé, vozidla, zbraně anebo prostě jen úžasný výhled do krajiny. Docela povedená je i inteligence nepřátel, kteří si vám dokáží třeba nadejít anebo vyčkávat v krytu dokud nevystčíte tu svoji škebli na ránu. Tady ovšem už bývá ale i háček, kdy se stává, že vás sniper neomylně trefí i přes půl ostrova, aniž by o vás měl vědět - to trochu zamrzí. Zvlášť v kombinaci s ne zrovna šťastným checkpoint systémem (údajně se dá jakýmsi patchem změnit, oficiálně ale beru checkpointy), kdy kvůli takovéto prkotině můžete opakovat značný kus hry znovu.

S oněmi nešťastnými checkpointy dále souvisí i to, že když se rozhodnete řešit některou situaci ne zcela standardně (např. obeplavání celého ostrova, abyste se dostali nepříteli do zad či podobné šílenosti) můžete si snadno nabít kokos, protože hra v daných místech prostě checkpoint nemá. Tím se trochu vytrácí pocit volnosti (abych nebyl moc přísný, na podobný problém jsem narazil asi 2x nebo 3x za celou hru, takže to není tak žhavé).

Co je ale horší (a řekl bych i největší mínus celé hry) je obtížnost. Nemůžu říct, že by FC byla nějak extrémně obtížná hra, ale u jednotlivých misí jsou v obtížnosti naprosto otřesné rozdíly. Takže se stává, že jednu misi projdete naprosto bez problémů s prstem v nose, zatímco hned u následující si budete připadat jako u porodu trojčat. Zvlášť poslední dvě mise jsou docela tvrdý oříšek, kdy je nutné se obrnit velikou trpělivostí.

Celkově ale FC hodnotím kladně a považuji ho za jednu z nej FPS (alespoň z těch, co jsem měl tu čest).

Fable je značně rozporuplná hra. Na jednu stranu ohromí pěknou pohádkovou grafikou a hlavně celkovým výtvarným zpracováním, vynikající hudbou a spoustou možností. Na druhou stranu značně zklame kostrbatým příběhem, nepřehlednou mapou s nepříliš rozsáhlými koridory a v neposlední řadě krkolomným ovládáním (inventář, hrdina, mapa, ... ach ty gamepadové konzole).

Ony proklamované široké možnosti vedlejšího vyžití se sice tváří na první pohled obrovsky, megalomansky a kdo ví jaká další superlativa by člověk hledal. Ale... Ale když se do hry člověk trochu dostane, tak vlastně nic moc nenabízí. Jo, jasně. Hrdina si koupí barák, učísne háro, pokéruje záda, zahraje karty... Ale co dál? Tohle zabaví jednou při vyzkoušení jak to vlastně funguje, ale že by se v tom měl člověk vyžívat? Pronajímat domy, aby si každé tři dny chodil jak jeliman pro nájem? To strhujícím gameplayem opravdu nezavání. Přičíst k tomu vcelku nudné vedlejší úkoly, ke kterým v pozdějších fázích hry naprosto chybí jakákoliv motivace (hrdina je v podstatě nesmrtelný), tak se z Fable stává vlastně jen ten jeden příběhový koridor. Alespoň je pěkně udělaný.

No a k samotné herní náplni. No ono to RPGčku jen trochu přičuchlo, ale pak se pokojně vrátilo do své kategorie 3D řežba. Skilly jsou silně nevyvážené. Takový luk jsem za celou hru použil jen v jedné lokaci (nepočítám střelecký turnaj) abych si vyzkoušel, že je opravdu na nic. Sekání je o něco lepší, ale masivní bitky později hráče v podstatě donutí jít cestou magie s plošnými kouzly. A pak hra začíná být silně stereotypní... Bum bum bum, mana, bum bum bum, mana, ... Konec hry.

Možná to teď vyznělo dost negativně, ale tak špatná hra Fable zase není. Bavil jsem se většinu času (cca 20 hodin?) dobře a celkově jsem si tu pohádkovost dost užíval. Pokud člověk nehledá rozsáhlé RPG prvky, ale spíš svižnou akci, je Fable skvělou volbou právě pro něho.

Neprávem opomíjená hra, která nabízí opravdu hodně. Protože východní kultury vůbec nemusím, dostal jsem se k Jade Empire v podstatě náhodou, když jsem hru koupil doslova za pár korun ve výprodeji. A i když jsem to vůbec nečekal, opravdu zde platí to staré otřepané: "Za málo peněz hodně muziky."

Rozjezd nijak zázračný nebyl. Podivné ovládání, takřka chybějící inventář, herní plocha v podstatě koridor a hodně kecání. Postupně se ale příběh rozjel, člověk si na ovládání i user interface zvyknul a z JE se stala opravdu lahůdka. Hlavním tahákem je nakonec vynikající, neokoukané a zatraceně variabilní prostředí a příběh (byť částečně čitelný) obsahující nejeden zvrat. Systém souboje, vylepšování postavy a cestování po koridorovém světě je nakonec taky super. A aby toho nebylo málo, tak vše podbarvuje pěkná stylová hudba. Opravdu jsem byl mile překvapen.

Pokud chcete vyzkoušet "tak trochu jinou hru", tak JE je jasná volba a koupí rozhodně neprohloupíte.

Co k Zaklínačovi napsat? Tuhle hru jsem jednoho krásného dne vyhrál v soutěži. A protože jsem zrovna měl co hrát, tak jsem Zaklínače uložil do poličky. Z poličky se na mě neustále díval a já jeho rozehrání neustále odkládal na dobu "až bude víc času". Ta doba nikdy nenastala a tak jsem já debil začal hrát uprostřed zkouškového. No co vám budu vyprávět. Zaklínač mě stál několik neúspěšných zkoušek a abych řekl pravdu, bylo mi to celkem jedno. Prostě jsem hrál a hrál. Krásně udělaný svět kolem Wyzimy mě naprosto uchvátil a já se nemohl odtrhnout dokud jsem hru nedohrál... Vím, že není bezchybná a těch 100% si nejspíš nezaslouží, ale nemám jinou možnost.

Advent Rising rozhodně nevyniká ve skvělé grafice, dobře navržených levelech nebo oslnivé hratelnosti. Ono je to celkově taková zvláštní hra, skoro by se víc hodil pojem interaktivní film. Výborná hudba a hlavně parádní sci-fi scénář, za který by se opravdový film rozhodně nemusel stydět. Aby taky příběh nebyl dobrý, když se o něj (aspoň z části) postaral Orscon Scott Card, který má na svědomí mimo jiné parádní ságu o Enderovi... Příběh je opravu kvalitní a vtáhne vás do děje, o což se starají mimo jiné i velice časté cut scény (některé jsou povedené více, jiné méně).

Co už je u téhle "filmové" hry horší, to je právě její herní část. Ne že by byla vyloženě špatná, rozhodně se jedná pořád o slušnou zábavu, ovšem je tu skoro dalo by se říct "navíc". Bohužel se také nevyhnula některým chybám. Nejedná se o žádné fatální nedostatky, ale spíše takové ty hlouposti, které měl odladit betatest. Zejména nakrkne chybka, co se týče ovládání vašeho panáka, který byť v průběhu hry nabude superschopnosti, má stále problém vyskočit na nízký šutr.

PS: Mapa by v průběhu hry taky bodla.

Osobně neznám nikoho, kdo by dokázal v téhle hře přistát. Přesto jsme ji všichni hráli a královsky se u ní bavili. :-)

Zkrátka a jednoduše, tahle hra je valná část mého dětství. A tak i přes de facto nemožnost (či neschopnost) ji dohrát musím udělit značně vysoké hodnocení. Jsou to přece parádní stíhačky!

Hráli jste Rome: Total War? A líbil se vám?
Pokud jsou odpovědi kladné, pak určitě vyzkoušejte tuhle stařičkou hru. Rome (potažmo celá série TW) je v podstatě přesná kopie tak, jak se po 15 letech sluší.

Centurion to je zkrátka parádní hratelnost a dobrý mix TBS s RTS.