Nějakou tu závodní hru si "střihnu" docela s chutí ale reálný motorsport mi takřka nikdy nic moc neříkal. Je tu ovšem jedna disciplína kterou sleduji, i když jen nárazově, takřka od doby co jsem se o ní dozvěděl. Freestyle motokros. Borci kteří vyskočí s motorkou několik metrů do vzduchu a udělají při tom ještě salto nebo jiné kejkle mají můj nehynoucí obdiv a tak jsem dlouho hledal hru kde bych si podobné šílenosti mohl taky pořádně vyzkoušet. A po letech hledání a zkoušení kdečeho jsem konečně našel MTX Mototrax který se mému ideálu motokrosové hry přiblížil téměř na sto procent.

Titul je totiž rozdělen na dvě poloviny kdy jednu tvoří klasické závody v superkrosu a motokrosu a druhou freestylová část, kde si zajezdíte jak ve volné jízdě tak v závodech jejichž vrcholem jsou samotné X Games. K tomu je zde doslova přehršel triků které v době vydání hry snad ještě ani v reálu neexistovali a i jména účinkujících jezdců jako Travis Pastrana nebo Nate Adams mluví za vše. Po rychle odbytých, ovšem ne špatných závodech jsem se tak vrhnul jako vyhladovělý vlčák na tu pro mě zábavnější část hry a častokrát až do pozdních nočních hodin jsem se od polétávání na skocích nemohl odtrhnout. Celou dobu jsem měl navíc pocit jako kdybych některé mechaniky úkolů, animace postav a jiné věci už někde viděl. Při pohledu na vývojáře mi pak hned došlo odkud vítr fouká, když za hrou stojí studio které se podílelo na vývoji her ze série Tonyho Hawka, které považuji za srdeční záležitost. Nejspíš i proto je počin z celé poloviny zaměřen na freestylovou část a tolik mě bavil.

Kromě výborné hratelnosti je vše navíc zabalené do slušné grafiky a to jak závodníků tak většiny prostředí a i pohyby jezdců při skotačení jsou na rok vydání skutečně povedené. Do hudebního doprovodu vybrali tvůrci dobré, metalové kapely v čele s kultovními Slipknot a i když tento hudební žánr zrovna nevyhledávám vybrané songy se mi po několikátém poslechu skutečně zalíbily a do hry perfektně sednou. Neméně důležitým prvkem je i možnost kupovat nové oblečení a motorky a kromě zmíněné kariéry i další herní módy.

Počin MTX Mototrax téměř dokonale splnil mojí představu o FMX hře, jakou jsem se již dlouho snažil najít a to zejména proto že vývojáři mají bohaté zkušenosti s hrami z prostředí extrémních sportů. Kromě hratelnosti je tenhle kousek i na slušné technické úrovni a škoda je tak jen kratší herní doby. Pokud hledáte mezi závodními tituly i trochu jiný adrenalin než při řezání zatáček tak i přes pokročilý věk můžu tento všestranný motokros jen vřele doporučit.

Při myšlence jak nejlépe popsat Total Overdose mě už při hraní napadlo že je to vlastně taková puberťácká akce. Už jenom ten příběh. Přední agent NSA je zraněn a tak za něj práci dvojitého agenta v mexickém drogovém kartelu převezme brácha, který se do teď jen poflakoval po plážích a když už měl co do činění se zákonem bylo to spíš na druhé straně barikády. Nagelovaný frajírek Ram tak najednou začne střílet a řídit jako profesionál, v džungli oblečený jen do košile rozmetávat celé armády, odhalovat spiknutí v nejvyšších kruzích bezpečnostních úřadů USA a holky mu samy padají do náruče, přesto že se chová jako namistrovaný h*vado.

Total Overdose se prostě nebere nijak vážně a servíruje téměř bezmyšlenkovitou, rychlou a drsnou akci v kombinaci s dávkou sice trochu stereotypního a lehce přízemního ale i tak zábavného humoru. K úspěchu tak nestačí jen nepřátele sejmout ale udělat to i rychle a hlavně co nejvíc stylově. Hlavní hrdina tak střílí v saltu o zeď, ve zpomalených skocích jako Max Payne, při vyskakování z jedoucího auta atd. Ještě větší šíleností jsou pak speciální pohyby kdy Ramovi k likvidaci protivníků stačí běhat jako rozběsněný býk, předvést trojitou piruetu se škorpióny v rukou či zničehonic vytáhnout odkudsi dvě kytarová pouzdra skrývající kulomety ;)

Co se však i s přihlédnutím ke stylu hry "nebrat se příliš vážně" a roku vydání nepovedlo je grafika, která je prostě slabá a také zasazení hry do otevřeného světa alá GTA ve kterém na rozdíl od zmíněné série ale není moc co dělat a i velikost samotného města je k nějaké volné zábavě jednoduše malá. Velkou náplastí na nedostatky je ale povedený soundtrack nabízející to nejlepší z Mexické, převážně hip hopové scény a několik narážek na filmy apod.

Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát tak Total Overdose není vůbec špatná hra. Stačí si jen uvědomit že ne každá hra musí mít srdcervoucí příběh a perfektně vyladěnou hratelnost. Občas ke spokojenému hraní stačí přepnout mozek do úsporného módu, přejít nejlépe s úsměvem nějaký ten nekorektní vtip a vrátit se do pubertálních let kdy nic na světě nebylo důležitější než bejt co nejvíc cool. A to v každé situaci, třeba i při rozbíjení drogových gangů ;)

Kultovní soutěž Becherovka game dodala hráčům nejeden přinejmenším zajímavý počin a Netvor Speed mezi takové rozhodně patří. Grafická stránka je tu asi nejslabším bodem ale to se u hry tohoto typu dá očekávat a rozhodně bych si ji dovedl představit i mnohem horší. Reputaci si ovšem parodie na populární závodní sérii napravuje až překvapivě širokou škálou vozidel, soupeřů a tratí. Téměř každý závod tak může být unikátní a dohrání hry, které mimochodem přijde tak akorát aby jste se nezačali nudit, je celkem zábava. Závěr pak mohl být o něco zajímavější než jen ve formě jakési reklamy na nejmenovaný alkoholický nápoj ale opět, na freeware a navíc reklamní titul je to ještě dobré. Těžko říct komu hru doporučit, prostě to zkuste a uvidíte jestli se budete tu cca hodinku než Netvor Speed pokoříte bavit nebo ne.

Hry podle filmů jsou vždycky trochu nevyzpytatelné a můžou dopadnou jak velice dobře jako např. Tron 2.0 tak i hodně špatně jako např. Rambo: The Video Game. King Kong patří naštěstí spíše do první kategorie má to ovšem svoje ale.

A těmi ale tentokrát výjimečně začnu. První vadou na kráse a to doslova je technické zpracování. Přestože jsem hrál na železe převyšujícím minimální požadavky nepodařilo se mi hru rozchodit na nejvyšší rozlišení a detaily což je velká škoda, protože i tak sice hra vypadala slušně ale naplno by to byla jistě senzační podívaná. Druhou chybou co mi párkrát znepříjemnila hraní je zasekávání parťáků o předměty a s tím spojená nutnost opakovat část levelu, protože se prostě nespustí animace.

Jinak mě ale King Kong vcelku překvapil. Hratelnost je poměrně jednoduchá, ze začátku možná až moc ale postupem času začne přituhovat a ke konci už byly souboje docela výzva. Začínající hráči by s touto gradací možná měli problémy ale pro mě to byl zajímavý prvek. Další výhodou hratelnosti je pak variabilita kdy se rozhodně nedá spolehnout jen na standardní střelné zbraně a dojde tak i na boje zblízka a to s nejrůznějšími předměty včetně kostí mrtvých dinosaurů :) Nechybí ale ani jednoduché puzzle nejčastěji v podobě přenášení ohně a několik zajímavých pasáží v kůži samotného Konga. Celkově je tedy hratelnost vyvážená po všech směrech a jedná se asi o nejsilnější stránku hry.

Příběh není nijak složitý už jen proto že kopíruje jeden z nejznámějších filmů vůbec. Atmosféra nepřátelského ostrova je ale velmi silná a postavy jsou dobře zpracované a hlavně profesionálně nadabované skutečnými herci. Co se ozvučení týče je hra celkově také hodně kvalitní a příjemně překvapily i bonusy a to jak zpracováním ve formě muzea, tak obsahem. Někomu by mohla vadit kratší herní doba, podle mě ale bylo těch 6-8 hodin akorát.

Videoherní zpracování Opičího krále je skutečně zajímavé, s několika neotřelými prvky v hratelnosti a víceméně kvalitním zpracováním. Zkušenějším hráčům asi můžu doporučit jako rozptýlení od jiných náročnějších her.

Když jsem se v patnácti rozhodoval jaký sport dělat, skateboarding pro mě byl jasná volba ale sledoval jsem i jiné extrémní sporty a jedním takovým bylo právě Freeski i když jen dost okrajově. Nicméně když jsem se o deset let později rozhodoval co si dál zahrát, Freakout: Extreme Freeride sice nebyla jasná volba ale dal jsem téhle možnosti jak si zablbnout na lyžích bez rizika a v pohodlí obýváku šanci.

A rozhodně jsem neprohloupil protože i přesto že se jedná o hru z roku 2007 a ještě port z konzole, vypadá dost dobře, hlavně pak horské prostředí ve kterém se odehrává. Asi jsem v tomhle trochu zaujatý protože různá panoramata a ty přírodní zvlášť mám rád a nejednou se mi při hraní stane že se zastavím a jen civím do obzoru ale tady se mi jednoduše líbilo. Velice hezky a dynamicky je zpracován také sníh a další efekty počasí takže vizuální stránka má u mě za jedna.

Ani hratelnost pak za grafickým zpracováním nijak nezaostává a užil jsem si ve hře každou minutu. Na výběr je ze čtyř různých druhů závodů a i když některé bavili víc a některé míň, vždycky to byla výzva a hlavně zábava. Tedy až na jednu věc ke které se váže asi má nejpodivnější herní historka: Freakout jsem poprvé hrál ještě v době kdy jsem pil alkohol (naneštěstí hodně :/) a zasekl jsem se na jednom "freeridu" který je nutné vyhrát pro odemknutí dalších kopců. Po x hodinách kdy už jsem si nacvičil perfektní jízdu plnou triků a nebezpečných zatáček abych dostatečně pobavil porotu se mi ale tuhle jízdu pořád nedařilo čistě odjet. Vždycky jsem si někde nabil čumák nebo nedotočil trik a ztratil rychlost. Pak jsem ale jednou celkem dost "naslopaný" hru pustil a odjel perfektní jízdu na první pokus a to i přesto že jsem viděl skoro dva monitory :D Stejný problém pak přišel i teď když jsem se ke hře vrátil kvůli herní výzvě 2020. Onen prokletý freeride ne a ne udělat až se jednou nové hory zničehonic odemkly aniž bych freeride vyhrál. Asi bug nebo už mě bylo hry líto, nevím ale mohl jsem úspěšně znovu hru dokončit a pro jistotu si zálohoval save, protože napotřetí už bych to asi ani s kořalkou ani s bugem nedal ;)

Pojezd po horách doprovází i povedený soundtrack který přesto že je z poloviny tvořen jednou punk-rockovou kapelou a celkový počet songů je kolem deseti, se ani po delší době neoposlouchá. Svého jezdce si navíc můžete obléct do nejrůznějšího oblečení a tak jediné co mi tady trochu chybí jsou nějaké ty bonusy jako třeba video se skutečnými jezdci jako je tomu třeba u her Tony Hawka. Btw právě s touhle sérií se Freakout nejčastěji srovnává což je ale podle mě chyba, protože i když to na monitoru možná vypadá podobně má skateboarding k freeski hooodně daleko. Celkově se nicméně jedná o velmi dobrou a hlavně zábavnou hru z neotřelého žánru. Takže pokud máte rádi akčnější sporty nebo prostě chcete vyzkoušet ve hraní něco nového, neváhejte ani vteřinu.

Filmy s Jamesem Bondem jsem měl vždycky rád, v posledních letech bych dokonce řekl že jsem se stal neskrývaným fanouškem této série a bylo tedy jen otázkou času než si budu chtít zahrát nějakou z her o tomto nejslavnějším tajném agentovi. Blood stone jsem tedy měl v hledáčku již nějakou dobu ale definitivní popud k rozehrání byla až Herní výzva 2020 a kategorie Reálná virtualita pro kterou se světoběžník Bond skvěle hodil.

Začnu tradičně u grafiky a rovnou musím říct že tahle stránka hry se skutečně povedla. Jak městské, tak v přírodě se odehrávající části hry jsem si opravdu užil díky velmi detailnímu zpracování a také neobvykle dalekému výhledu, který dodával patřičnou dávku realističnosti. Se stejnou pílí pak vývojáři zapracovali i na autech a různých efektech při honičkách a pověstnou třešničkou na dortu je zpracování postav podle skutečných herců. Chvílemi jsem tak měl pocit že spíš sedím v kině než za stolem u počítače a to se opravdu každé hře nepovede.

Co do hratelnosti není virtuální Bondovka nijak složitá ale neznamená to že by to bylo špatně, spíš právě naopak. Blood stone je čistá third person střílečka která si na nic víc nehraje a většinu herní doby jsem tak strávil s puškou v ruce v úkrytu a ostřeloval nepřátele. Pocit ze střelby je zde ale vynikající a tak mě právě tohle bavilo na hře snad ze všeho nejvíc. Občas se navíc vyvrbila nějaká ta honička v autech, což je prvek který k Bondovy také neodmyslitelně patří a ani zde vývojáři neudělali jedinou chybu a některé čistě závodní tituly by tak mohly jen závidět :) Překvapivě se pak v určité míře objevuje i lezení po fasádách domů a jiné akrobatické prvky, které se staly hned jak mi ovládání trochu vlezlo pod kůži velice zajímavým zpestřením, stejně jako používání smartphonu k různému hackování atd. Jednoduše je tu prostě od všeho něco a celkově mě hraní po celou dobu hodně bavilo.

Příběh je typicky Bondovský a téměř celý se točí okolo výzkumu biologických zbraní, které můžou zničit lidstvo a tajemných zločinců kteří se jej snaží zneužít. Tedy nic nového pod sluncem ale postavy jsou slušně napsané, není jich zbytečně mnoho a ačkoli tu není žádný vyložený twist plot nebo wow moment, vše slušně odsýpá a rozhodně nenudí. Jediné za co budu scénáristu ještě dlouho proklínat je tak otevřený konec :/

Pozadu za již zmíněnými aspekty nezůstala ani hudba a zvukové efekty včetně dabingu ve kterém postavám propůjčily hlasy opět jejich filmový představitelé. Sběratele zase potěší možnost nalézt v jednotlivých levelech všechna data pomocí skenování a nechybí ani achievmenty. Jediné co by někteří mohly považovat za mínus je herní doba která i mě přišla trochu krátká ale na druhou stranu s delší dobou by asi přišel i stereotyp, takže i tady bych tvůrcům nic nevyčítal a naopak pochválil za dodržení přísloví že v nejlepším se má přestat.

Tento výlet 007 do herního světa se zkrátka povedl a všem fanouškům akčních her a fandům Jamese obzvlášť mohu jen doporučit. Nejedná se o žádnou hru desetiletí ale skvěle vypadá, velmi dobře se hraje a celkově je prostě tak akorát vyvážená. A to rozhodně není málo ;)

Jazzpunk se mi hodně dlouho válel bez povšimnutí v notebooku a až herní výzva 2020 mě donutila ho hned prvního ledna nainstalovat, ještě ten samý den dohrát a napsat tenhle koment :)

Popravdě jsem nevěděl co od hry čekat a ani úvod mi v tomto směru moc nenapověděl ale hned po první misi mi došlo že to bude pěkně šílená jízda. A taky že jo. Postavy, úkoly i předměty které používáte jsou přinejmenším velice nestandardní ale i tak jsem se kupodivu nikde příliš nezasekl (až na úkol s opečením mechanického prasete :) když jsem si nevšiml táboráku hned před recepcí hotelu) a hra velice svižně ubíhala. K celkem povedené stylizaci která vychází ze špionážních filmů ze sedmdesátých let a grafice která byla na překvapivě vysoké úrovni se se tak po celou dobu hraní přidával více či méně ale ve většině případů spíš více povedený humor a to i ve formě různých narážek třeba i na vývoj videoher. Např. takovému debuggingu v poslední misi se směju málem ještě teď :D

Na závěr bych to tedy shrnul takto: Jazzpunk je poctivě vyrobená hra s velmi povedenou vizuální stránkou při jejímž průchodu se nejednou zasmějete a navíc se to dá stihnou za jedno odpoledne. Jen víc takových kousků.

Začnu trochu oklikou takže radši do spoileru ;) To bylo tak. Do herní výzvy 2019 jsem si vybral do kategorie "Barevný svět" kde bylo za úkol dohrát hru s barvou v názvu, strategii Black & White 2 o které jsem zde četl a zaujala mě. Naneštěstí jsem ale strategický lempl a antitalent :) a tak když jsem v polovině listopadu a na předposlední mapě zmíněné hry zjistil že ji nejspíš nedohraju, začal jsem zoufale hledat nějakou rychlou náhradu. A po nějakém čase padla volba právě na tento kousek. V první řadě jsem doufal že hra se vůbec dá ještě někde na konci roku 2019 sehnat ale oficiální stránky naštěstí pořád fungují a tak jsem rychle stáhnul, nainstaloval a pustil se do toho.

Po pravdě, čekal jsem to horší. Vizuální zpracování je hodně jednoduché a mohlo být trochu propracovanější ale dovedu si přestavit že to mohlo dopadnou i hůře. Příběh nebo spíš hlavní zápletka je také jednoduchá a odvíjí se dost předvídatelně ale zato svižně a nikde se zbytečně nezdržuje. Technické provedení je dobré a nezaznamenal jsem žádné bugy ani nic jiného co by znepříjemňovalo hraní. Plusem je i dabing který se u her tohoto ražení nevidí tak často a párkrát jsem se díky němu i upřímně pousmál.

Celkově tedy spíše podprůměrná ale ne nejhorší adventurka a pokud hledáte jako já nějakou nenáročnou rychlovku třeba do Herní výzvy tak je to vlastně ideální kandidát ;)

Ač je to na tak zkušeného hráče jakým jsem zvláštní, nikdy jsem neměl oblíbené herní studio ale po dohrání Alana Wakea musím říct že se jím jednoznačně stalo Remedy, v čele s vynikajícím scénáristou Samem Lakem. Vlastně odjakživa jsem miloval Max Payna pro jeho atmosféru, zvláště pak druhý díl a po podobném zážitku s vyhořelým spisovatelem jsem definitivně přesvědčen že na co tahle severská partička sáhne to se promění v klenot.

Na AW jsem dlouho slyšel jen samá doporučení jak od profesionálních recenzentů tak od známých a tak i přesto že až na výjimky jako jsou Hitchcockovy filmy nemám rád horory a třeba Doom 3 jsem dohrál s téměř sebezapřením :), se i tenhle kousek jednoho dne objevil na mém harddisku. Z úvodní pasáže jsem byl popravdě trochu rozpačitý protože pocit strachu tu byl docela silný a říkal jsem si že jestli to takhle bude celou dobu nevidím to s dohráním dobře. Poté ale přišlo vystřízlivění ve formě intra a druhého už poněkud klidnějšího úvodu a bylo jasné že i když to občas nervy budou, čeká mě s vysokou pravděpodobností další velký herní zážitek. A to pořádný.

Příběh je asi nejsilnější stránkou hry takže nutně musím při hodnocení začít u něj. Oproti jiným hráčům mám možná menší výhodu v tom že jsem kromě vášnivého pařana i vášnivým čtenářem. Až do teď mě ale ani ve snu nenapadlo spojit tyto dvě kratochvíle dohromady. Lakea však naštěstí ano a ještě to se svými finskými kluky udělal naprosto bravurně. Čtení dlouhých dialogů či listin hlavně v různých RPG mě totiž moc nebaví a takový Planescape: Torment jsem vzdal jen co jsem vylezl z márnice ale tady jsem se těšil na každou nalezenou stránku rukopisu. Ty navíc odhalují často věci které se teprve stanou čímž si titul lehce zahrává i s mým dalším oblíbeným tématem a sice cestování časem. Možná že je příběh během prvních kapitol až trochu přespříliš tajemný a dozvěděl jsem se jaké to je být zmatený jak lesní včela :) ale věřil jsem že se to vše v pravý čas vysvětlí a konec bude stát za to. A nemýlil jsem se. Informace získávané hlavním hrdinou jak z knižních stránek tak prostřednictvím mnoha jinak skvěle napsaných postav začnou pomalu dávat smysl a vše je navíc tak akorát dávkováno aby si hráč dost věcí domyslel sám. Zároveň ale nechybí nějaké ty twist ploty jak se dnes na pořádnou hru patří a před finále jsem tak byl napnutý jak struna. Což ovšem platí takřka i pro celou předchozí dobu hraní. Samotný závěr který jsem mimochodem čekal po hratelnostní stránce trošku tužší, byl jedním slovem famózní a zanechal mě šokovaného ale zároveň svým způsobem uspokojeného ještě několik minut po dohrání. Jednoduše řečeno je příběh právě to co odlišuje dobrodružství Alana "Budila" od ostatních her a je to přesně ten příklad který uvedete když budete někomu chtít dokázat že i hra je umělecké dílo. A to v tomhle případě zatraceně dobré.

Samotný děj ať je jakkoliv brilantní by ale nemohl fungovat bez hratelnosti protože i přes výše napsané se jedná pořád hlavně o hru a ta se nečte ale hraje. Podobně jako s příběhem mě i hratelnost a některé herní mechaniky přišly zpočátku přinejmenším divné ale brzy jsem zjistil že právě v tom je jejich kouzlo. Tak třeba baterka je téměř v každé dobré akční hře ale využívat její světlo jako zbraň to je exkluzivní nápad a to ani nemluvím o dalších rozličných a nápaditých způsobech využitelnosti světla jako nástroje k boji s temnotou. Velice dobře je také vybalancovaná obtížnost, která se postupně zvedá aby jste přeci jen trochu cítili mrazení v zádech když se na vás řítí čím dál větší, rychlejší a ozbrojenější promněněnci nebo buldozer ale zároveň jste se nikde moc nezasekli, což se mi stalo opravdu jen párkrát a ne na dlouho. Remedy zkrátka dokázali opět svoje výjimečné schopnosti při výrobě videoher když z minimalistického ovládání a v podstatě jednoduché hratelnosti díky perfektně vybalancované obtížnosti a neotřelých herních postupů dokázali "vytřískat" ohromnou porci zábavnosti a to dokonce bez jediné známky repetetivnosti. Bravo.

Lví podíl na úspěchu tohoto počinu má i další u her stěžejní prvek a to vizuální zpracování. I tady si pochopitelně dali vývojáři záležet a vytvořili temné, nebezpečné a chladné ale přesto svým způsobem krásné prostředí, které se musí na dlouho usadit v paměti každému kdo si jím prošel. Aby taky ne když si tedy alespoň podle toho co jsem četl v zajímavostech jen s jeho přípravou dali Lakeovci možná větší práci než posléze se samotným vývojem. Přineslo to ovšem svoje ovoce a jak velmi přirozeně působící příroda tak silně realisticky vystavěné městečko vás ještě víc podpoří v ponoření se do děje a hutné atmosféry. O detailech které jsou také na vysoké úrovni a jak jinak než mistrovsky zpracovaném světle a jeho efektech se snad ani rozepisovat nemusím. Téměř dokonalost je tu prostě samozřejmostí v každém z míst do kterého hlavní hrdina vkročí.

Stovkové hodnocení které ačkoli už si ho ode mne vysloužila slušná řádka her se ovšem nedává jen tak a hra mi musí opravdu sednou ve všech směrech ne-li víc. A i tady pochopitelně Al boduje na celé čáře. Stejně jako již popsané hlavní partie gamesy i další věci jako zvuky, či opět prvotřídní soundtrack, ze kterého si jistě pár písniček podobně jako moje osobní herní hymna Late Goodbye najdou cestu do mého stálého playlistu, je tu vše nadstandardně dobře vytvořeno a smícháno pro podporu jedinečného zážitku. I další detaily jako možnost řídit auto, která mě opravdu překvapila a to i ovladatelností vozů, kterou bych od tvůrců akčních her nečekal (i když za sebou již jednu závodní hru mají) tak i odkazy na slavné spisovatele a jejich díla, tv seriály (Previously on Alan Wake...) apod. dotvářejí úžasně naplňující pocit z procházení touto peckou. A když se na obrazovkách televize objevil první díl Night Springs nebo rádiový pořad bylo to pro mě téměř neuvěřitelné jaké penzum práce navíc to muselo dát ale přesto nic z toho Remedy nevypustily. Vlastně bych mohl pokračovat v rozplývání se nad hrou takřka donekonečna a tak jen zmíním to co už stejně asi nikoho nepřekvapí a to vybroušené dialogy a vůbec vytříbenou charakternost většiny postav, v čele s Barrym který mi přirostl k srdci jako málokterý z herních kámošů a často i do nejtemnějších chvil přinášel odlehčení až humor. Jako když se objevil ve městě ověšený vánočními světly nebo při rockovém koncertu. A mimochodem po portu z konzole ani stopy :)

Co ještě říct na závěr tohoto vyčerpávajícího komentáře? Alan Wake mě překvapil a to opravdu příjemně, ač to vzhledem k tématu hry zní až nepatřičně. Podobný epos ze kterého si odnáším spoustu zážitků a vzpomínek a který jsem rozhodně i kvůli tomu že jsem ho neprocházel na nejtěžší obtížnost někdy dám s chutí minimálně ještě jednou, mě přikoval k monitoru jako už dlouho žádná jiná hra. Svou oddiskutovatelnou unikátností jak po vypravěčské tak hráčské stránce mě prostě zcela uchvátil. Dávám proto deset hvězdiček z pěti, milion procent ze sta a na obálku hry bych nejradši připsal fixou: Bestseller. Jednoznačně povinnost pro všechny kdo to s hraním myslí vážně. Jo a možná to chtělo trochu víc zapracovat na optimalizaci a dvě bonusové kapitoly byly už přeci jen trochu nadbytečné ale dělejte že jsem nic neřekl ;)

Tohle bude trochu netradiční komentář. Mohl bych ho klidně začít tím že Mafia byla nejlepší hra mého života, že je nej v tomhle a onom a bla bla bla. Že je to nejlepší česká hra historie, příběh se na ostatní tituly dívá z oblak a hlavní hrdina Tommy Angelo je frajer se kterým bych nejradši zašel na pivo. Jenže to už dávno (skoro) všichni víme. Rozebírat technickou stránku taky nemá moc smysl protože grafika pochopitelně zastarala ale pro fanoušky bude i tak pořád krásnější než u nejnovějších her. Zbývají tedy jen osobní vzpomínky. Vzpomínky na období života které, ať už se v něm stalo cokoliv jiného si budu navždy pamatovat jako čas kdy jsem poprvé hrál Mafii. Nevím jak první díl dnes již trilogie vnímají mladší hráči ale řekl bych že pro nás ostřílenější přesně tohle Mafia je. Neobyčejně silná vzpomínka. Něco jako 11. září. Kdykoliv na toto téma přijde řeč každý si hned vybaví kde v době prvního dohrání pracoval nebo studoval, bydlel, na čem hrál apod.

Mě osobně legendární gangsterka poprvé zastihla na učilišti, kde jsem se první rok učil kuchařem a konečně na rodičích vysomroval lepší železo. Hru jsem tenkrát měl půjčenou od mého dodnes nejlepšího kamaráda který ji pořídil tuším v knihkupectví v rámci kolekce klasiky. Rozehranou ji měl o pár dní dřív a když jsme se potkali třeba v autobusu pořád mi chtěl vyprávět kam už se dostal a já ho musel zastavovat aby moc nespoiloval. Btw tenkrát jsem o slovu spoiler ani nevěděl že existuje :) Nicméně netrvalo to dlouho a byl jsem do hry tak zabranej že jsem na praxi málem rozvařil knedlíky, jak jsem přemýšlel kudy vedou v Lost Heaven nejlepší zkratky :) Mafia mi tak postupně plnila konec roku 2006 a na silvestra kdy spolužáci ze školy, spoluhráči z florbalu i všichni ostatní kamarádi pařily v ulicích, chatách či hospodách, seděli jsme s už zmíněným kámošem u jeho počítače a já napjatě sledoval jestli toho šťastnýho bastarda dostane. Dostal. A ještě jsme stihly půlnoční ohňostroj. A jelikož jsem se díky Salieriho bandě vyhnul solidní kocovině prvního ledna dopoledne už jsem po něm šel tvrdě taky a i když to tenkrát pro mě byla opravdu výzva, nakonec jsem byl stejně úspěšný. Když jsem později byl těsně před poslední misí bavil jsem se o Mafii s největším pařanem ve třídě a ten když zjistil kde už jsem jen uznale pokýval hlavou a řekl: "Nebudu nic prozrazovat ale máš se na co těšit". A měl pravdu. Finále totiž byla vážně smrt ovšem ne umění ale málem mých nervů než jsem se k tomu šmejdovi nakonec probojoval a nadvakrát ho poslal do pekla, kam za to co provedl našemu společnému příteli nepochybně patří.

Mafii jsem v dalších letech dohrál ještě několikrát a vedl o ní s řadou dalších hráčů sofistikované debaty i různě vtipkoval. Dodnes také vzpomínám na to jak jsem byl překvapený z obtížnosti závodů nebo jak jsem se skutečně bál při prvním průchodu mise ve staré věznici. Jen místo s Tommym bych dnes na pivo zašel raději s Danem Vávrou, géniem který nám tenhle téměř osmý státní symbol nadělil. Jinak je ale Mafia pořád jednoduše nesmazatelnou součástí mého života a myslím že rozhodně nejsem sám. Koneckonců neustále se rozšiřující pole modifikací nebo fanouškovské skupiny na sociálních sítích dokazují že moje generace asi není poslední která jednou bude psát podobné sentimentální výlevy na DH ;)

Pro: Na tehdejší dobu výborná grafika a celkově poctivé zpracování, dobře napsané a silně charismatické postavy v čele s hlavním hrdinou, dlouhý příběh se zajímavými zvraty inspirovaný skutečnými událostmi z dob mafie v USA, zábavná a díky kombinaci přestřelek a automobilových honiček i vyvážená hratelnost, opravdu velké a třeba i díky hromadné dopravě neskutečně živé město Lost Heaven, mimořádně povedený český dabing který do hry místy přináší nevšední humor, neopakovatelná atmosféra

Proti: No i tady se něco najde :) Zpočátku jízdní model a s ním spojená obtížnost závodů, občas zdlouhavé dojíždění za úkoly

Jsem velký fanoušek adventur Martina "Řezníka" Pohla a nikdy by mě nenapadlo že jednou budu hrát něco ještě šílenějšího než jeho hry ze série Život není krásný. Avšak stalo se.

Do Asistenta detektiva Zbyška jsem se pustil kvůli herní výzvě a ani už nevím jak mě to napadlo ale byla to naneštěstí fakt nezapomenutelná jízda. Ze screenshotů se usmívá jedno zvířátko za druhým a tak jsem myslel že to bude spíš taková hříčka pro děti. Jenže to sotva. Scény obsahující vraždy, drogy, samoúčelné násilí a erotiku mezi mimozemšťany a zvířaty jsou tu jedna vedle druhé, stejně jako totálně nepochopitelné zvraty v už tak naprosto šíleném příběhu. Vše se navíc odehrává v naprosto ale fakt naprosto ujetém světě kde se může stát skutečně cokoliv. Bez legrace, lidi co tohle vytvořili snad ani nemůžou být normální. A syn Santy Clause který je ve skutečnosti delfín převlečený za párek v rohlíku by souhlasil.

Víc tak nějak nevím co k tomu napsat tak aspoň dám do spoilerů pár hlášek ať si můžete sami aspoň trochu udělat obrázek o tom co je tahle "hra" vlastně zač. "Já nejsem vůl. Já jsem delfín", "Narazil jsem do něj a omylem se taky zfetoval", "Zdá se že je to jen přepudrovaný kůň s umělým rohem", "Vždyť se na sebe podívej, seš po souši chodící delfín s kloboukem".

O Realpolitiks jsem četl před hodně dlouhou dobou ve výjimečně zakoupeném Score a redaktorova šťavnatá recenze mě velmi navnadila. Strategie jsou ale žánrem o který jsem se za život jen párkrát lehce otřel takže mi spuštění hry trvalo až do chvíle kdy tak nějak nebylo co hrát. Žádná nudná vsuvka to ale nebyla a v budoucnu se k ní určitě ještě vrátím.

Již zmíněná recenze v herním časopise byla napsaná velmi zajímavě a popis událostí ve hře byl téměř strhující. Až jsem si skoro říkal že není možné aby hra vzbuzovala takové reakce když je to jen "ježdění myší po mapě", byl jsem ale příjemně překvapen. Po poměrně dlouhém začátku, který obsahoval i tři tutoriálové mise bez kterých bych si asi neškrtl hra začala nabírat slušné tempo a konec už byl skoro jako z holywoodského trháku.

Ze tří možných scénářů jsem vybral klasickou hru ve které máte za úkol se se svojí zemí dostat během sta let na první místo světa podle bodů. Za Česko hrát nejde takže jsem vybral nejbližší Německo a začal s prvními úkoly jako nastartování ekonomiky, otevření burzy, budování infrastruktury a vyjednávání s ostatními státy. Z krásné představy mírumilovného a prosperujícího světa mě ale poměrně rychle vytrhlo Rusko když spustilo válku proti Litvě. OSN se následně rozhodlo že ve Vilniusu si s tím jistě nějak poradí sami a neodsouhlasilo vojenskou intervenci proti agresorovi. Hrdinně jsem se tedy vydal na pomoc sám. Dopadl jsem ovšem jako oni nechvalně známí sedláci u Chlumce a musel naloadovat starší pozici. Smutně a naštvaně zároveň jsem se pak díval jak se částí Ruska postupně stávají i další státy Pobaltí, drtivá část Ukrajiny a to jsem ani pořádně nesledoval aktivity Rusů v asijské části světa. Ono totiž vůbec sledování jiné části nebo země světa je dost těžké když se pořád musíte starat hlavně o své aktivity doma a chraň vás ruka páně před rukou lidu kdyby jste peníze místo na boj s nezaměstnaností poslaly hladovějícím v Africe. Dost často na politiky nadávám a nechápu jak je možné že např. pořád probíhá válka v Sýrii nebo hladomor v Súdánu ale tohle mi trochu změnilo názor na některá rozhodnutí dnešních mocností. Viděl jsem totiž svět i národ samotný v souvislostech které často pro běžného člověka na první pohled vidět nejsou nebo si je tolik neuvědomujeme. Prostě jsem se u hry obrazně řečeno zapotil a v žádném případě Mayové, Merkelové nebo i tomu Putinovi jejich postavení nezávidím.

Hlavní úkol tedy stát se nejlepším státem planety jsem nakonec nesplnil a skončil těsně druhý za... chvilka napětí... Amerikou a to i přes to že jsem ji porazil ve válce :) Po sto letech a naneštěstí nesplněnému úkolu jsem pak pokračoval dál a z legrace přetvořil svůj stát na totalitní. A kupodivu šlo najednou všechno hladce. Dostatek peněz, dostatek akčních bodů, velká armáda a nikdo kdo by vám do toho kecal. Tedy až a pár výjimek ze strany OSN když jsem to už přeháněl se zabíráním okolních států a vracel tak podobu Evropy někam do roku 1940. Po tomto výstupu už se ale hra stala dost repetitivní a scénáře začali být na politickou simulaci dost přehnané. Ve válce byl kde kdo s kde kým a atomovky lítali s větší intenzitou než Trumpovi tweety. Vrchol pak byla občanská válka na pozemšťany kolonizované planetě :) Vzhledem k datu které již bylo kolem roku 2130 se to asi ale dalo čekat. Nicméně už mě dál nemělo co překvapit a některé zprávy už jsem jen instinktivně odklikával aniž bych je četl protože už podle doprovodného obrázku bylo jasné oč jde. Že bych tedy Realpolitiks hrál v kuse několik týdnů nebo měsíců nehrozí ale za nějaký čas se k titulu jistě s chutí vrátím a zkusím zase jiný styl vládnutí nebo kampaně.

Co do technické stránky je počin Polských vývojářů velmi profesionálně provedený. Např. grafika není u her tohoto typu na prvním místě ale přesto je zde mapa světa přehledně a stylově vytvořená a mnoho zobrazovacích módů hráči solidně pomáhá. Každá zpráva či vedení nějaké kampaně je doplněna o někdy vtipné, někdy vážné ale vždy trefné ilustrace a hudba mi v hlavě zní ještě teď. Podstatné také je že zde nejsou žádné bugy a všechno po celou dobu šlapalo tak jak by mělo. Pokud tedy jako středoevropská velmoc prohrajete válku s mizerně vyzbrojeným Maďarskem není to chyba hry ale vaše velitelské diletantství :D

Nevím co by na Realpolitiks řekli hardcore příznivci strategií ale pro běžné hráče je jistě vhodná už jen díky poměrně dobré přístupnosti ale i kvůli zajímavému a aktuálnímu tématu. A hlavně se díky ní dá i poučit o tom že u piva v hospodě nebo u zpráv v televizi se svět řídí mnohem snadněji než když skutečně musíte rozhodovat o lidských životech a běhu dějin.

První věta která mě těsně po dohrání téhle pecky napadla byla: Tak takhle se mají dělat hry. Nebo minimálně ty závodní.

Burnout už před několika lety vychvaloval můj kamarád a dokonce jsem si ho u něj i kraťoulince zkoušel zahrát ale z nepochopitelného důvodu mě nijak zvlášť neoslovil. Ne že by na hře vyloženě bylo něco špatně ale přišlo mi tenkrát třeba strašně divný ovládat auto jinak než na šipkách :) Později když jsem od stejného kamaráda kupoval několik krabicovek byl mezi nimi právě i Paradise. A je opravdu škoda že jsem si na něj neudělal čas dříve protože nelituji ani vteřiny kterou jsem s ním strávil a ani teď po dohrání a 12 hodinách odehraného času nemám té neuvěřitelné nálože rychlosti dost.

Absolutně první věc která mě zaujala je perfektní optimalizace a luxusní grafický kabát titulu. I když jsem hru hrál na slabším, stolním pc jela vždycky krásně plynule a pochopitelně i bez jakéhokoliv zaškubnutí. FPS jsem tedy přímo neměřil ale pocitově byly pohyby hladší než mouka ;) Samotná vizuální stránka mě pak také příjemně překvapila a opět se jednalo o jednu z nejlepších her v tomto ohledu kterou jsem kdy hrál. Nejvíc si autoři pochopitelně vyhrály s auty a tak se na nich dají obdivovat nejen zajímavě tvarované karoserie ale i detaily interiéru, motoru, kol nebo různé lakování. A když jsem se nějakou čirou náhodou přimotal k nehodě čtyř aut se svodidly :D tak i nejlepší model poškození nebo rovnou odrovnání auta jaký jsem měl možnost ve virtuálním světě spatřit. Plechy se kroutí, sklo rozbité na malinkaté kousíčky se rozlétává do všech směrů, počet kol se dělí dvěma a kdyby to nebylo o první místo v závodě dalo by se říct že je to skoro až jako nějaké umělecké dílo. Obrovské uznání ale zaslouží tvůrci i za propracované okolí ať už se jedná o typické městské části nebo horskou krajinu a chvílemi jsem měl dokonce pocit jakoby to vše opravdu bylo skutečné. Jediné co mi trochu chybělo je rozmanitější počasí. Kromě slunečna a mlhy která ovšem byla hustá jako mlíko bych uvítal i déšť a hlavně noc ale při všech možnostech co hra nabízí by to byl skutečně jen datail pro zpovykané hráče :)

Hezká grafika je sice fajn ale alespoň pro mě je u hry důležitější hratelnost a zábava čehož se mi tu od obojího dostalo víc než do sytosti. Ovládání aut je popravdě trochu nezvyklé když plyn přidáváte klávesou A, brzdíte Y a šipky do stran jsem musel přehodit na jiné klávesy protože se jinak nedalo zatáčet s nitrem. Po krátké chvilce jsem si ale zvyknul a nakonec musím uznat že je to velmi originální řešení podtrhující jistou výjimečnost tohoto počinu. Po pár zatáčkách se mi také začalo líbit chování vozů které je jako vlastně všechno tady podřízeno zábavě a i když se každé auto chová trochu jinak vždy se dá poměrně snadno uřídit. A i když se to někdy nepovede je to stejně jedno protože se většinou sklouzne po svodidlech nebo zdi a zase uhání dál. Ne že by hra byla kdovíjak snadná a i zde se nedá vyhnout hořkosti porážky ale až na pár opravdových výjimek to nikdy není frustrující ale spíš se pak těšíte jak to zkusíte znovu a tentokrát už to určitě vyjde. Dlouho jsem přemýšlel čím to je že je Burnout Paradise tak moc zábavný a pak mi došlo že právě touhle neskutečnou rychlostí která z něj každým kouskem srší. Závody nejsou ve formě nudného objíždění okruhu pořád dokola ale formou sprintu mezi bodem A a B ve stylu jeďte si kudy chcete hlavně dojeďte první. Nová auta se získávají jejich naháněním po mapě a následným rozšmelcováním o nejbližší překážku. Prostě se stoupající rychlostí úměrně stoupá i úroveň zábavy. Několikrát jsem se i přistihl u toho jak se jen tak bezcílně proháním krajinou čistě jen pro ten pocit adrenalinu z rychlosti. Vše bylo někdy dokonce tak rychlé že nestihla zpomalit ani zpomalená kamera :D Kromě závodů je tu ale i zběsilá jízda kde bez konkrétního cíle ničíte své protivníky jen z čisté agresivity a pro fanoušky všelijakých triků jsou tu i kaskadérské jízdy které mě osobně bavily asi nejvíc. Jen ke konci už byly dost těžké a tak jsem se víc věnoval závodům které jsem na začátku trochu upozadil. BP je prostě něco jako FlatOut 2 kde nejde jen o závodění ale i o různé skopičiny které můžete s autem dělat a cesty lemované billboardy připravenými k proražení a všelijaké skokánky k tomu pak doslova vybízí. Perfektní je také zasazení hry do otevřeného světa který je tak akorát velký aby jste v něm měli skutečně pocit svobody ale zase ne moc aby jste se v něm neustále ztrácely. I když zapamatovat si některé jeho části mi trvalo skoro až do konce. Určité křižovatky hlavně ve městě pak byly dost těžké na projetí v těch opravdu nejvyšších rychlostech a hra mi někdy za horizontem poslala "civilní" náklaďák rovnou před nos ale ve finále to není nic zásadního co by nějak kazilo požitek z hraní.

Vývojáři v Criterion udělali jednoduše neskutečně skvělou závodní hru a to i díky tomu že nešetřily na žádném jejím aspektu. Je zde tak na výběr velké množství různých typů aut dále dokonce i motorky a věřím že i dost povedený multiplayer přestože jsem ho nezkoušel. Samostatnou kapitolou je pak soundtrack který obsahuje kvalitní rockové vypalovačky i nějakou tu nakopávající elektroniku a když do nejbláznivějších závodů začala hrát klasika od Amadea Mozarta bylo v tom až cosi magického. Kdo se navíc dívá pozorně neuniknou mu ani názvy ulic odkazující na filmy či další slavné rockové skladby. Vůbec rozdělení mapy na jednotlivé ulice a navigace mezi nimi je další originální nápad na který můžou být v Criterion právem hrdí. Super je také prodloužení herní doby díky nacházení zkratek, rozbíjení reklamních poutačů a tak i když jsem hru již dohrál určitě jsem se ve městě Paradise City nezastavil naposled protože ani ty zbývající neodjeté závody se sami nevyhrajou :)

Název titulu opravdu sedí a Burnout Paradise je skutečným rájem pro všechny vyznavače her s automobily v hlavní roli, ať už to znamená cokoliv. Hru bych ale doporučil nejen fanouškům závodů ale každému kdo se alespoň trochu může nazývat hráčem a má rád kvalitní hry. Tahle je totiž bez přehánění vrcholem žánru a ačkoli nemám rád velkohubá prohlášení musím říct že pro mě je to (malinký kousíček před FlatOut 2) nejlepší závodní hra všech dob.

U13 jsem si zahrál kvůli herní výzvě a zpříjemnil si tak jedno nudné zimní odpoledne v práci. Titul exceluje v grafice která je bez přehánění na špičkové úrovni a dala mému slušně vybavenému železu docela zabrat. Hledání předmětů a kombinace byly chytré takže lehce jsem se zasekl jen jednou a hlavní zápletka celou hru obstojně zpestřuje. Za velmi zajímavý považuji nápad zasadit hru do skutečného prostředí a procházku po vlastní škole studentům ze Zlína docela závidím. U13 je poměrně krátká ale jinak se nedá než chválit a myslím že tvůrci by se v herním průmyslu rozhodně neztratili.

Svět Hackerů jsem vždycky obdivoval a hra kde bych s i mohl na jednoho zahrát aniž bych před tím musel vystudovat Matfyz :) byla vždycky tak trochu mým snem. A Hacknet ho splnil dokonale.

Na to že se hra odehrává ve skromném ale přehledném a stylově vytvořeném prostředí dokáže člověka neskutečně vtáhnout a chvílemi i věříte že děláte něco víc než jen že píšete kódy do konzole. Zároveň se z mého úhlu pohledu jedná o víceméně logickou hru kde si musíte zapamatovat přesné znění příkazů pro prolomení zabezpečení cizích serverů a počítačů a ještě je častokrát v časové tísni správně napsat. Konkrétně tento aspekt pak hře dodává neskutečnou atmosféru ale zároveň i poměrně nervní situace a nejeden save/load kolotoč. Nikdy ale "hraní" nebylo až frustrující což je častokrát pro vývojáře těžké vybalancovat.

Co se příběhu týče není na tom Hacknet vůbec zle a jak hlavní zápletka která se točí okolo skutečné hackerské události respektive jejím pokračování, tak ostatní doplňkové mise byly zajímavě zpracované a hlavně dávaly smysl. Pokaždé navíc měli něco jako morální podtext a nikdy jste nikomu neškodily ze zištných nebo čistě darebáckých úmyslů i když tady hra asi počítačové kouzelníky dost idealizuje. Dále se tu pak objevují svým způsobem i postavy, přestože jsou symbolizovány jen emaily. Většinou jsou ale solidně napsané a velmi se mi líbilo třeba pomrknutí na film V jako Vendeta prostřednictvím posledního parťáka v boji za virtuální spravedlnost.

Netypický titul mě zaujal i z toho důvodu že je tu vše založeno na skutečných principech programování a tak jsem se při hraní i něco dozvěděl. Teda ne že bych hned od zítra začal shazovat stránky DSSS a podobných zločineckých organizací ale aspoň jsem trošku poodhalil jak to ti Anonymous vlastně dělají. A taky jak to je náročné nebo dokonce nebezpečné protože i když jsou úmysly hackerů sebeušlechtilejší pořád se za kyberútoky dá vyfasovat dlouhý pobyt za mřížemi.

Tento netradiční simulátor se zkrátka velice povedl. Nejen příběhem a atmosférou ale třeba i rozmanitostí úkolů, povedenými narážkami na současné trendy v technologii či vtipnými konverzacemi v mailech nebo chatech. Vše navíc zabaleno do úhledného prostředí, přístupného pro každého hráče a okořeněno tématickým soundtrackem.

Už ani pořádně nevím jak jsem se ke Still Life dostal ale jednoho dne jsem tento kousek zahlédnul na početném seznamu her které si chci zahrát a jako kdyby mě nějaká neznámá síla naváděla se pustil do instalace a hraní. Téměř magická moc výjimečné adventury se patrně projevila ještě předtím než jsem ji vůbec byl sto spustit.

Koment nemůžu začít jinak než příběhem. Předcházející Post Mortem jsem nehrál a tak jsem doufal že to nebude příliš velký problém a nebudu se v příběhu ztrácet. Nějaké narážky na první díl trilogie mi sice zcela jistě unikly ale jinak si na nedostatek informací nebo nepochopení nemůžu stěžovat a příběh mě od začátku až do konce lapil jako do dobře nalíčené pasti. Story po celou dobu řádně gradovala až do téměř mučivého napětí a proto jsem taky v pozdějších fázích čím dál častěji používal návod. Napětí a touha po odhalení byly prostě nesnesitelné. Na jednu stranu toho trochu lituju protože jsem si mohl o kousek prodloužit herní dobu, na druhou stranu hádanky nepatří k mým nejoblíbenějším herním prvkům a zde byly některé opravdu těžké. Nicméně příběh se skutečně povedl a musím říct že ani často kritizovaný konec mi nepřišel tak špatný. I já mám raději uzavřené kapitoly ale takovýto závěr myslím dobře odrážel mysterióznost hry a nechal prostor hráčově fantazii. Byl jsem odhodlán zahrát si i Still Life 2 ale po místních recenzích jsem od nápadu upustil a radši si jméno vraha našel rovnou. A trefil jsem se. Celkově mě pak příběh dostal vyváženou mírou tajemství, příjemným ubíháním, překvapujícími či rovnou šokujícími momenty, temnotou ale i vtipem nebo romantikou. Zkrátka řečeno ideální směs emocí takže směrem ke scénáristům zdvihám oba palce.

Stejně jako zápletka jsou opravdu velmi dobře napsány i postavy a přiznávám že do hlavní hrdinky jsem se regulérně zamiloval :) Victoria McPherson je totiž nejen krásná ale i odvážná, chytrá a s vytříbeným smyslem pro spravedlnost k jejímuž vykonání neváhá stát se rebelkou a porušit pravidla. Zároveň má ale i citlivou duši která se projevuje hlavně v otcově domě nebo v soukromých rozhovorech s Claire. Definitivně mě pak proklál šíp amorův ve chvíli kdy ukázala nadhled i smysl pro humor a prohodila vtip o midichlorianech. I ostatní postavy jsou ale rovněž na vysoké úrovni a přesto že mi některé připadaly stereotypní jako třeba pražský policista Stašek, nikdy to z jejich výstupů nebylo nijak zvlášť znát. Jiní protagonisté se mi zase zdály zprvu nesympatičtí jako třeba Gus Mcpherson nebo Victoriin přítel ale i ti mě postupem hrou přesvědčili o svém charizmatu a dokonce vzbudily i ty správné pocity. A protože ani vedlejší aktéři jako pochůzkář Tate nejsou jen do počtu a někdo se jim dostatečně věnoval, je obsazení další věcí která vystřeluje Still Life na špici mých herních žebříčků.

Dále nelze nezmínit ani technickou stránku hry a hratelnost. Co se grafiky týče chvíli mi trvalo než jsem našel optimální nastavení (kterého je naneštěstí pomálu) a hra začala vypadat trochu k světu. I tak z toho ovšem byl jen průměr ale dívat se na to dalo. Štěstí je že příběh a atmosféra mě rychle sebrali natolik že už jsem na hodnocení grafiky neměl čas. Problém to byl ale čistě technický a taky je třeba brát v potaz stáří hry. Výtvarný styl lokací se mi každopádně líbil a třeba ulice Prahy byly hodně uvěřitelné a BDSM klub taky vypadal zajímavě ;) Stěžejní prvek adventur tedy hádanky mi občas přišly hodně těžké ale o tom tyhle hry mají být takže bych to nebral nutně jako mínus naopak se mi líbilo že úkoly byly dost různorodé. Jako vyučeného kuchaře se mi pak obzvlášť líbilo pečení koláčků. V dobrém slova smyslu mě ale překvapila i standardní policejní práce jako focení místa činu či snímání otisků prstů což podtrhuje jistou dospělost hry. Co se týče kombinací či používání předmětů i rozhodnutí kam zrovna jet, s kým mluvit atd. byla hra po celou dobu velice intuitivní a lepší jsem v tomhle ohledu asi ještě nehrál. Jediné co bych vytkl je tak pár malých nebo špatně umístěných předmětů které se snadno přehlédnou a trochu přetechnizovaný konec. Místnost s lasery, roboti a cerebro profesora Xaviera místo archivu už byly podle mě až moc na hru která se odehrává z poloviny v minulém století a ve starých Chicagských budovách. V konečném měřítku se ale nejedná o nic zásadního.

Titul posunuje na vysokou úroveň i solidní hudba a několik zajímavých odkazů na populární filmy, historii či nepočetné ale o to povedenější vtípky a v neposlední řadě občasný erotický náboj. Absolutní předností hry je ale promakaný příběh, bravurně napsané postavy a silně napínavá atmosféra. To vše doplněno o vyváženou hratelnost nabízí intenzivní prožitek který bych se nebál doporučit možná i úplnému nehráči. Těch několika hodin strávených se "zátiším" totiž nikdo v žádném případě nemůže litovat

Freewarové tituly a zvlášť ty z tuzemské mám rád protože se mezi nimi někdy dá najít opravdu dobrý kousek a jedním takovým je právě i Rež. Na hru jsem narazil náhodou jak jinak než na DH a zaujala mě hlavně názvem (Od tvůrců hodně promyšlený marketingový tah :D) takže jsem ji ze zvědavosti stáhnul a po pár dnech povalování na flashce i nainstaloval. Graficky Řež vypadá hodně slušně a chvílemi ani nedává znát freeware původ. Zajímavé byly i různě se střídající prostředí a podobné je to i s nepřáteli kteří jsou poctivě zpracovaní a každý nejen odlišně vypadá ale i jinak bojuje. Jako i jiné hráče mě překvapila obtížnost a hned ve druhém levelu jsem se nestačil divit jak rychle mizí životy a odkud to na mě vůbec lítá. Nicméně bez této vysoké laťky by hra byla na pár minut a takto vydržela skoro hodinku skutečně zábavného hraní. Netradiční ale pozoruhodný je tu soundtrack složený z několika punkových písní. Na základce byl můj třídní zpěvák v jedné punkové kapele takže i já jsem na nějaký čas tomuto žánru propadl a i přesto že se dnes za fandu punku v žádném případě nemůžu považovat některé skladby jsem si s chutí po pár opakováních dokonce zazpíval ;) Škoda je jen absence příběhu, možná to chtělo alespoň nějaký text před misemi o tom kdo, jak a proč ale i tak je Řež sice amatérskou ale kvalitní a zábavnou hrou. A to třeba i díky systému vylepšování zbraní, zdraví či vlastního skóre.

Pokračování legendární Mafie mi dlouho nebylo přáno kvůli nedostatečnému železu ale s novým herním notebookem jsem se konečně dočkal a tolik vytouženou gamesu dohrál. A nakonec jsem i rád že jsem ji nehrál v době vydání protože určitá mediální bublina právě v té době a všemožné diskuze by asi negativně ovlivnily moje hodnocení což by si "Vitova" Mafia nezasloužila protože jsem z ní byl až na pár drobností opravdu nadšený.

V první řadě tedy co se povedlo a to je především grafická stránka hry. Dokonce bych řekl že ani dnes by se Mafia 2 neměla zač stydět. Projížďky městem které je opravdu živé a velmi propracované, detaily a filmové efekty v přestřelkách i celkový vizuální styl tvoří často opravdu dechberoucí podívanou. Vadou na kráse a to v tomto případě doslova je snad jen neúplně dotažená optimalizace kdy se hra při nejnáročnějších scénách zaškubla i na stroji několikanásobně převyšujícím doporučené požadavky. Což ale taky mohlo být tím že jsem hrál verzi 1.0 a všelijaké nastavování přímo grafické karty je pro mě raketové inženýrství :) Dále ani fyzikální model zde není vůbec špatný a tak jsem měl problém jen ze začátku než se mi dostalo ovládání vozů trochu víc do ruky. Co naplat v padesátých letech ještě holt nebylo ABS :)

Polovinou hry jako Mafia 2 je samosebou příběh a postavy se kterými ho prožíváte. A musím říct že v tomto důležitém aspektu určitě jen nepokulhává za svým předchůdcem a nechybí tu nic co by správná gangsterka měla mít. Podvody, vraždy, nemilosrdnost, zrada ale i přátelství, čest a snad i spravedlnost. Příběh možná trochu nečekaně neobsahuje žádné velké zvraty což je ale vzhledem k uvěřitelnosti asi dobře a navíc je silně propojen s dobou ve které se odehrává a se skutečnými událostmi z historie. Stejně tak postavy jsou dobře jak napsané, tak vizuálně zpracované a přesto že jsem se v jednu chvíli kvůli množství lidí a vztahů trochu ztrácel má každá svoje charizma a úděl. Za všechny bych asi vyzdvihl Joa Barbara který byl :( jedním z nejlepších parťáků ve hrách. Svůj podíl na úspěchu této stránky druhé Mafie nese opět i skvělý Český dabing. Nakonec i když budu opakovat již milionkrát řečené příběh je zde více ostrý než u jedničky což by mi nevadilo jen se na můj vkus vytratil vtip. Na druhou stranu rozumím tomu že se uprostřed kolotoče smrti a průšvihů nezačnete plácat smíchy do stehen a tvůrci asi i chtěli příběh udělat více dospělejší.

Co do hratelnosti M2 nepřináší nic nového což ovšem neznamená že je to špatně, spíš právě naopak. Přestřelky byly vylepšeny systémem krytí který podtrhuje určitou filmovost hry ale zároveň a to hlavně v pokročilejších fázích ji vůbec neulehčuje takže nadělat z někoho Thomsonem cedník je i tak pěkná fuška. Zkrátka to není žádná procházka parkem ale tvrdá a nekompromisní výzva jak už to koneckonců na té špatné straně zákona bývá. Další významný prvek Mafie automobilové honičky jsou na tom také obstojně. Jejich počet je akorát a jsou většinou opravdu zábavné. Navíc ubylo až otravného dojíždění za úkoly při kterém je největší odvaz že dostanete pokutu. Hra tak celkově rychle utíká, někdy až rychleji než by si člověk přál.

Druhý výlet do Amerického podsvětí u mě zabodoval ještě obrovským množstvím bonusů, sběratelských předmětů atd. Tohle mám prostě rád a jelikož jsem nenašel zdaleka všechny tyhle drobnosti zcela určitě si dám tuhle jízdu skrz špínu Empire Bay někdy ještě jednou. Potěšila i možnost zajít do obchodu s oblečením, na pivo ,dobít životy nebo nakoupit zbraně. I když poslední možnost jsem využil snad jen jednou stejně jako prodej aut na šrotiště. Kromě konce hry při shánění peněz jednoduše nebylo potřeba do něj jezdit a svou roli hrála i jeho poměrně odlehlá poloha.

Největší devízou titulu je nakonec celková atmosféra která byla hlavně v první třetině, tzv. zimní části doslova excelentní a lepší než v prvním díle! Velkým mínusem je u mě ale herní doba která byla 11 hodin a to ještě proto že jsem se s tím dost babral. Tak nějak jsem čekal že i druhá Mafia bude mít rovných dvacet misí a prostě nechtěl aby skončila tak brzo. A taky tak blbě. Ale o tom psát by nebylo ani nošení dříví do lesa ale rovnou lití vody do oceánu. Kdo hrál ví a kdo ne tak vlastně taky :)

Co říct na závěr? Mafia 2 mě rozhodně nezklamala naopak spíš velice nadchla a moje čekání na ní se opravdu vyplatilo. Škoda jen že tenhle výlet do poloviny minulého století netrval ještě o malou chvilku déle i když slušně si ho lze prodloužit shlédnutím filmu Mafiáni od Martina Scorseseho ;)

Než jsem po nějaké době opět zapátral po mnou nepříliš vyhledávané stealth akci měl jsem za sebou pouze pár her s Agentem 47 a Samem Fisherem které jsem vcelku právem považoval za vrchol žánru. Pak jsem ale víceméně z hecu zkusil DtS a veškeré mé žebříčky stealth her vzaly rázem za své.

DtS nabízí oproti zmiňované konkurenci jednu podstatnou výhodu a tou je prostředí druhé světové války a inspirace skutečnými událostmi což je alespoň pro mě obrovské plus. Co se hratelnosti týče i zde je důraz na realitu velice znát a zatímco v jiných hrách někdy stačí přijít na pár fíglů, chvíli sledovat mapu a pak na třetí pokus vše zvládnout tady i když se do hry dostanete a už v podstatě perfektně ovládáte všemožné dovednosti pořád je stejně těžké dotáhnou misi do zdárného konce. Jednoduše je to opravdová výzva kdy mi jedna jediná mise zabrala i celý den. Samosebou pak ani "Rambo styl" kdy prostě když to nejde potichu tak všechno vystřílíte tady absolutně není možný.

Skvělou hratelnost navíc doplňuje vynikající grafika a prakticky vše od uniforem po detaily na vozidlech vám poskytuje opravdu intenzivní zážitek ze hry. K tomu dobře zpracované pohyby, zvuky i určitá živost prostředí díky desítkám nepřátel i civilistů to vše navíc přidává velmi hutnou atmosféru. Úkoly jsou kromě klasických zabití celkem rozmanité a nenudí, stejně jako různé herní lokace od obrovských venkovních ploch po rozsáhlé interiéry.

Jedinou ale zásadní vadou hry je příběh nebo spíš jeho absence. Mise na sebe kromě toho že je hlavní hrdina vypráví u výslechu nenavazují což by ani tak nevadilo ale nevyskytují se v nich ani žádné postavy které by titulu dodávaly trochu více charakteru, naneštěstí včetně hlavního hrdiny. Úplný závěr po posledním levelu je pak hodně špatný a nebýt ho ohodnotil bych ještě výš a "Smrt Špiónům" by nejspíš byl o poznání populárnější titul.

Celkově se jedná o výborně zpracovanou hru i přes vysokou obtížnost s úchvatnou hratelností a také atmosférou. Škoda jen toho příběhu. Nebál bych se doporučit jakémukoli hráči, pro nadšence do stealth akce se pak jedná o povinnost.

Závodní hry mám docela rád a na sérii Colin McRae Rally jsem tak trochu vyrůstal přestože jsem zcela dohrál snad jen čtyřku. Konkrétně na druhého Colina si pamatuju z herny kam jsem na prvním stupni základky občas zašel a tak jsem byl zvědavý jak Remaster dopadl.

Grafika samozřejmě doznala podstatných změn a je na slušné úrovni. Auta jsou dobře vymodelovaná a stíny, odlesky nebo poškození solidně zpracované. Krajina kolem tratí ale mohla být detailnější a zvláště stromy a jiná zeleň podél cest je na tom dost bídně. Na obranu titulu je třeba říct že v závodní hře o okolí až tak nejde ale některé prvky tady doslova bijí do očí. Paradoxně je pak naprosto skvěle zpracován horizont a třeba na zapadající slunce nad horami v Řecku bych se mohl dívat donekonečna.

Co se hratelnosti týče je to už o něco horší. Prvních pár závodů je opravdu lehkých až skoro nudných. Poslední tři podniky jsou zase skokově těžší a některé jsem opakoval až třikrát než se mi podařilo na konci udržet první příčku. Na vině je tomu z velké části ovládání vozidel které jen velice těžko přechází tzv. po kůži a oproti jiným kouskům je velice nevypočitatelné. Jediné co můžu pochválit je navigátor který podle mého názoru fungoval dobře a v určitých pasážích mi opravdu pomohl.

Výběr tratí je dostatečný a i po zvukové stránce je na tom hra dobře, vozový park je ale nepočetný a v nastavení je toho žalostně málo. Když to shrnu čekal jsem přeci jen víc. Jistě, hra vyšla původně na mobily kde to asi byl větší odvaz a je to "jen" Remaster ne Remake ale stejně by si zasloužila trochu více péče.